Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 128/2019Usnesení NS ze dne 12.02.2019

HeslaHodnocení důkazů
Nebezpečné vyhrožování
Výtržnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.128.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 128/2019-30

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. K., nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň-Bory, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2018, č. j. 50 T 353/2018-248, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 4 T 125/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1) Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2018, č. j. 50 To 353/2018-248, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání, které podal R. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 4. 2018, č. j. 4 T 125/2017-214, jímž byl uznán vinným jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; dále byl obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci (otevíracího nože – viz rozsudek soudu prvního stupně).

I.

Dovolání a vyjádření k němu

2) Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2018, č. j. 50 To 353/2018-248, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně (dále jen obhájce) dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje na to, že to byl fakticky on (myšleno obviněný), kdo byl za své opakované žádosti o poskytnutí finančních prostředků zbit poškozeným P., „když žádný z důkazů v této věci provedených nedává dostatečný obraz o tom, že skutečně došlo k popisovanému ději tak, jak jej uvedl svědek P.“. Obviněný se domnívá, že ze strany svědka P. šlo o exces z běžné obrany, když ani u obviněného zjištěná poranění neodpovídala tomu, že by obviněný měl být útočníkem. S ohledem na tyto skutečnosti se domáhá toho, aby „celý skutkový děj byl hodnocen odlišně od hodnocení soudu prvého stupně a soudu odvolacího, když ani ze systémového hodnocení důkazů v této věci provedených nelze usoudit na průběh páchání trestné činnosti“. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jeho výslech, což podle obviněného vedlo „k nesprávnému rozhodnutí o jeho vině“. Dále uvedl, že v podrobnostech odkazuje na podané odvolání. Podle obviněného jsou za „dané důkazní situace“ právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a rozhodnutí lze označit za překvapivá. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a soudu prvého stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, avšak v jiném složení senátu.

3) Státní zástupkyně činná u nejvyššího státního zastupitelství po provedené rekapitulaci trestního stíhání obviněného uvedla, že námitky obviněného nelze pod jím deklarovaný dovolací důvod podřadit, neboť se ve své podstatě jedná o polemiku obviněného s hodnotícími úvahami soudů, přičemž obviněný prosazuje svoji verzi skutkového děje, zásadně odlišnou od děje, který byl zjištěn soudem prvního stupně. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

II.

Přípustnost dovolání

4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [v případě, že bylo odvolání obviněného zamítnuto, pak má být správně podáno v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

8) S ohledem na skutečnost, že dovolání není dalším řádným opravným prostředkem, jak vyplývá již z jeho zařazení mezi tzv. „mimořádné opravné prostředky“, a jak také vyjádřil Ústavní soud např. ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17, ze kterého mj. vyplývá, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání, musí Nejvyšší soud konstatovat, že např. odkaz obviněného na námitky, které uplatnil v řízení o odvolání, je zcela mimo jakoukoli přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v rámci dovolání, což vyplývá z rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr., které mj. konstatuje, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny. Z těchto důvodů nemůže dovolatel svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku.

9) Dále musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely vypořádat soudy nižších stupňů [v přípravném řízení obviněný nevypovídal, u hlavního líčení mj. uváděl, že kolem třetí hodiny ranní mu skupina mladíků začala nadávat kvůli barvě pleti, šel k nim, ti ho měli srazit a kopat zejména do hlavy, nic dalšího si nepamatuje; v rámci odvolání poukazoval na to, že nebylo prokázáno, že by se dopustil trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, protože svědci se ve svých výpovědích rozcházejí, žádným důkazem nebylo prokázáno, že by nůž na P. vytáhl, že by někomu vyhrožoval atd.]. Soud prvního stupně na námitky obviněného reagoval ve svém rozsudku, kde zejména na straně 3-4 rozvádí své úvahy, které jej vedly k závěru o vině obviněného. Z odůvodnění zmíněného rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního stupně velmi obezřetně přistupoval k hodnocení důkazů, kdy se zabýval nejen skutečností, že obviněný byl pod vlivem alkoholu, ale pod jeho vlivem byl také poškozený, a jak se uvedená skutečnost podílela na reakcích obviněného a poškozeného, když uvedenou skutečnost soud hodnotil také v souvislosti s dalšími důkazy [výpovědi svědků V. a Š., záznamy kamer atd.]. Odvolací soud se s hodnotícími závěry nalézacího soudu ztotožnil a dále poukázal na to, že jednání obviněného v předmětné trestní věci provází obdobný „modus operandi“, kdy obviněný i v minulosti, kdy byl pro obdobné jednání odsouzen, umocňoval své výhružky držením nože (bod 9-11 usnesení). Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [odmítnutí dovolání podle shora uvedeného ustanovení přichází však v úvahu pouze za situace, že námitky uplatněné v dovolání byly relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu].

10) V reakci na výše uvedené námitky obviněného, že „žádný z důkazů v této věci provedený nedává dostatečný obraz o tom, že skutečně došlo k popisovanému ději tak, jak jej uvedl svědek P.“ a že je na místě, „aby celý děj byl hodnocen odlišně od hodnocení soudu prvního stupně a soudu odvolacího…“, což má vztah ke zjištěnému skutkovému stavu, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že při jeho zjišťování (skutkového stavu věci) soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich (zejména soudu první stupně) výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Rovněž na tento případ, tedy situaci, kdy obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tímto rozhodnutím je mj. reagováno také na námitku obviněného ohledně spravedlivého rozhodnutí.

11) S ohledem na námitky obviněného, kterými se snaží zpochybnit provedené dokazování a hodnocení důkazů s argumentací, že z provedených důkazů nelze dovodit závěry o jeho vině, považuje Nejvyšší soud za vhodné reagovat také na obviněným zmíněnou a blíže nerozvedenou námitku extrémního nesouladu a překvapivého rozhodnutí. Předně je nutno uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pokud jde o námitku obviněného, že jde o překvapivé rozhodnutí, tak tuto již obviněný vůbec nezdůvodnil a nelze ani z jeho strohé argumentace dovozovat, v čem by měla spočívat. Nutno pouze podotknout, že obviněný byl informován o tom, pro jakou trestnou činnost se proti němu trestní stíhání vede, proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání a odvolací soud jeho odvolání zamítl, žádnou změnu neprovedl oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, a stěží lze za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu označit rozhodnutí, kdy se odvolací soud ztotožní s argumentací soudu prvního stupně a odvolání obviněného zamítne. Nejvyšší soud rovněž považuje za nezbytné uvést, že za překvapivá nelze rozhodnutí nižších soudů označit ani z pohledu závěrů vyslovených např. v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 674/16, či sp. zn. I. ÚS 1832/16. K otázce rozsahu dokazování se Ústavní soud vyjádřil např. ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 4211/16, kde mj. uvedl, že pokud soudy dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze hovořit o stěžovatelem navrhovaných důkazech jako o opomenutých. Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Ze shora uvedených rozhodnutí, ve vztahu k dovoláním napadenému usnesení (obviněný zpochybňuje také rozsudek soudu prvního stupně), vyplývá, že v předmětné trestní věci odkaz obviněného na porušení práva na spravedlivý proces, extrémní nesoulad, ev. opomenutý důkaz, je zcela nepřípadný.

12) K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

13) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 2. 2019

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru