Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1275/2017Usnesení NS ze dne 11.10.2017

HeslaHodnocení důkazů
Ohrožování výchovy dítěte
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1275.2017.1
Důvod dovolání
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Dotčené předpisy
§ 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku|§ 201 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1275/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. října 2017 o dovolání obviněné I. S. (nyní F.), proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 2 To 33/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 18/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .

Odůvodnění:

1) Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 2 T 18/2016, byla obviněná I. S. [nyní F. (dále zpravidla jen „obviněná“)] uznána vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině zmíněného rozsudku. Za tento přečin byla obviněná odsouzena podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ji soud pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 7 T 101/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nárocích poškozené na náhradu škody.

2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Olomouci podala obviněná odvolání [stejně jako spoluobviněný P.], přičemž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 2 To 33/2017, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu ohledně obviněné I. S. (i spoluobviněného) a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou odsoudil podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ji soud pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s dozorem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 7 T 101/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (o trestu rozhodl soud druhého stupně také ve vztahu ke spoluobviněnému).

3) Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podala obviněná dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., jelikož napadené rozhodnutí podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, výše trestu neodpovídá jejímu zavinění a jejím osobním poměrům, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Obviněná uvedla, že se vůči poškozené nedopustila vytýkaného jednání. K tomuto docházelo v důsledku jejího vztahu s jejím partnerem. Soudy nižších stupňů podle obviněné nepřihlédly k „opožděnému zdravotnímu stavu” poškozené, který byl zapříčiněn výlučně její vrozenou genetickou dědičnou vadou. V kontextu těchto informací tak obviněná zdůraznila absenci jejího úmyslu, a to ani ve formě nepřímého úmyslu, způsobit vytýkané trestní jednání. Dále namítla, že soudy obou stupňů v řízení nepovolily provedení dalších navržených důkazů ke zjištění skutečností důležitých pro správné rozhodnutí v této trestní věci, zejména vypracování znaleckého posudku o „genetickém zatížení” poškozené. V neposlední řadě namítla nepřiměřenost výše jí uloženého trestu, neboť soudy obou stupňů porušily při ukládání trestu ustanovení § 38 tr. zákoníku a § 39 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 2 To 33/2017, jakož i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 2 T 18/2016 zrušil.

4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

5) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

6) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

7) Nejvyšší soud musí konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněné jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněné vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (str. 3 – 4 rozsudku soudu I. stupně, str. 3 rozsudku soudu II. stupně). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

8) Ze shora uvedeného tak vyplývá, že námitky obviněné týkající se nesprávného procesního postupu soudu prvního stupně stran [ne]provedení navrhovaných důkazů, jakož i hodnocení důkazů vztahujících se ke spáchání předmětného trestného činu, jsou námitkami, které lze označit za skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení jednání obviněné. Jinými slovy řečeno, výše uvedené námitky jsou námitkami nepodřaditelnými pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

9) Nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).

10) Trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, a pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.

11) Objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. Péče o dítě patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti vedle ostatních povinností vyplývajících z rodičovské péče. V § 31 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o rodině“), jakož i v § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.”), je jako nejvýznamnější oprávnění i povinnost rodiče vymezena tak, že vedle zdraví dítěte zahrnovala i péči o jeho všestranný tělesný, rozumový, mravní i citový vývoj. Zákon ji tedy chápe široce tak, aby zahrnovala zajištění všech nejen základních, ale se zřetelem na harmonický vývoj dítěte i dalších významných potřeb. Při výkonu uvedených povinností jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. O závažné porušení povinnosti pečovat o dítě jde tehdy, když osoba, která tuto povinnost má, ji závažným způsobem poruší, což svědčí o tom, že uvedený znak není naplněn porušením každé povinnosti pečovat o dítě, ale jen takovým, které lze označit za závažné porušení (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1953-1957).

12) Podstatou činu, kterým byla obviněná uznána vinnou, bylo jednání spočívající v tom, že obviněná, také v důsledku nadměrné konzumace alkoholu a častého slovního i fyzického konfliktu mezi ní a jejím tehdejším partnerem, nezajistila poškozené stabilní rodinné a výchovné prostředí spočívající např. v neschopnosti poškozené komunikovat mluveným slovem, v nedostatečné péči o poškozenu z hlediska hygieny, zanedbání lékařské péče a odborných vyšetření, atd.

13) Obviněná v předchozím odstavci uvedený závěr soudů nižších stupňů odmítla s argumentací absence úmyslu způsobit předmětný trestný čin, kdy má za to, že k zmiňovaným důsledkům nedošlo a pokud ano, nikoliv z vůle obviněné, nýbrž v důsledku jejího nefunkčního a značně narušeného vztahu s jejím tehdejším partnerem. Obviněná sice připustila určité anomálie v chování poškozené, tyto ovšem přičítala blíže nespecifikované genetické zátěži, k potvrzení jejíhož výskytu neúspěšně navrhovala vypracování znaleckého posudku.

14) Nejvyšší soud však stran právního posouzení jednání obviněné neshledal žádného pochybení. Není pochyb o tom, že o protiprávním jednání obviněné, jakožto matky poškozené, svědčí zejména svědecká výpověď pěstounky poškozené, podrobně popisující stav poškozené, poté co jí byla tato svěřena do péče a dále především znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví dětská psychiatrie a odvětví psychologie dětí a dospělých, zprávy orgánu sociálně - právní ochrany dětí nebo ošetřující dětské lékařky poškozené.

15) K neakceptovaným návrhům obviněné na doplnění dokazování Nejvyšší soud připomíná, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v nichž je zakotven princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.

16) V konkrétním případě bylo soudem prvního stupně provedenými znaleckými posudky prokázáno, že poškozená trpí hyperkinetickým syndromem, opožděním psychomotorického vývoje, emoční a sociální deprivací, jakož bylo i prokázáno, že poškozená byla po odebrání rodičům obtížně zvladatelná, že používala pouze několik slov, a to zejména vulgarismy, byla agresivní i autoagresivní, přičemž i přes určité prenatální, perinatální a genetické vlivy, byla zjištěná nedostatečná péče rodičů vlivem tak výrazným, že významně byl ohrožen vývoj poškozené výše popsaným způsobem. Provedení dalšího znaleckého posudku zabývajícího se genetickými predispozicemi poškozené se tak zcela oprávněně jevilo soudům nižších stupňů jako nadbytečné (u poškozené např. bylo zjištěno popálení cigaretou v obličeji – str. 14 rozsudku soudu I. stupně; těžká deprivace zjištěná u poškozené, jak uvedly znalkyně – není nic vrozeného. Ze znaleckého posudku rovněž vyplynulo, že obviněná jako matka byla upozorněna na opožděný genetický vývoj poškozené, avšak matka (obviněná) specializovaná pracoviště s poškozenou nenavštívila a již tím začala špatná péče obviněné o poškozenou (viz str. 14 – 21 rozsudku soudu I. stupně).

17) Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.

18) Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s právním názorem soudů nižších stupňů vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí a nesouhlasí tak s argumentací obviněné. V souvislosti s tvrzeními obviněné uvedenými shora Nejvyšší soud uzavírá, že ze způsobu, jakým je skutek popsán, lze vyčíst znak trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy v souladu se zákonnými požadavky specifikovanými v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, přičemž úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně § 125 tr. ř. Napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění lze zhodnotit jako jasná, logická a přesvědčivá, tedy jako rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, nevykazující obviněným namítané procesní pochybení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).

19) Ve vztahu k dalšímu z uplatněných dovolacích důvodů, a sice k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uvést, že tento je možno uplatnit tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, anebo v případě kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. 6, č. T 701-1.). Výjimečně může být výrok o trestu napaden dovoláním i z obviněným zvoleného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V případě trestu lze prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním hmotněprávním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že uplatněné námitky nespadají pod obviněnou označený dovolací důvod, protože tato brojí proti nepřiměřenosti trestu v tom smyslu, že uložený trest se obviněné jeví jako příliš citelný a přísný. K uvedenému Nejvyšší soud pouze uvádí (s ohledem na již shora uvedené), že obviněné byl ukládán již souhrnný trest a tento byl ukládán za nejpřísnější trestný čin, tj. podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku, kdy bylo obviněné možno uložit trest odnětí svobody v trvání od šesti měsíců do pěti let. Byl-li tedy obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jde jednak o přístupný druh trestu a současně o trest uložený v rámci trestní sazby za trestný čin, kterým byla obviněná uznána vinnou. S ohledem k výše uvedenému lze uzavřít, že obviněnou uplatněné námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze.

20) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. října 2017

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru