Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1273/2012Usnesení NS ze dne 31.10.2012

HeslaObecné ohrožení z nedbalosti
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1273.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 273 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1273/2012-19

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. října 2012 o dovolání obviněného Ing. J. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012, č. j. 13 To 195/2012-186, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 244/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012, č. j. 13 To 195/2012-186, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 27. 3. 2012, č. j. 2 T 244/2011-166, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle § 273 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, když výkon trestu odnětí svobody byl obviněnému podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, když podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost,ve zkušební době učinit opatření k bezpečnému zajištění ohradníků na pastvinách v okolí obce D., okr. Rakovník tak, aby bylo zamezeno nekontrolovanému pohybu stáda krav mimo předmětné pastviny.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012, č. j. 13 To 195/2012-186, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného je uplatněný dovolací důvod naplněn tím, že z jeho strany nemohlo dojít k porušení speciálního právního předpisu, který se vztahuje k chovu zvířat, ale mohlo dojít k porušení obecné právní povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku (ve smyslu § 415 obč. zákoníku). V rámci svého dovolání poukazuje na to, že žádný právní předpis nespecifikuje, jaká konkrétní opatření má chovatel učinit, aby zabránil úniku zvířat. Obviněný je toho názoru, že s ohledem na tuto skutečnost nebylo možno jeho jednání kvalifikovat jako porušení důležité povinnosti a měl být ev. uznán vinným pouze přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku. V další části dovolání soudům vytýká, že skutkový stav nebyl náležitě zjištěn v souladu s právem obviněného na spravedlivý proces, kdy skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Poukazuje na to, že u jednotlivých dílčích útoků nebylo prokázáno jeho zavinění ve formě nedbalosti, neboť proti úniku zvířat učinil nezbytná opatření (následně tato opatření popisuje – zmenšení plochy pastvin, rozdělení areálu). K úniku krav docházelo cizím zaviněním. Obviněný rovněž vznáší výhrady vůči některým důkazům (fotodokumentace) a způsobu jejich hodnocení soudy. Dále vyjádřil názor, že jeho jednání nedosahovalo takové společenské škodlivosti, aby je bylo možno kvalifikovat jako přečin, když z důkazů, které byly provedeny, mj. také vyplývá, že ve většině případů zvířata ani nedošla k silnici první třídy a pokud již k silnici došla, držela se při krajnici a přitom byla již viditelná z větší vzdálenosti. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby dovoláním napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc po zrušení přikázána Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že zejména soud prvního stupně velmi podrobně zdůvodnil na základě provedených důkazů skutkový stav, kdy výpověďmi svědků bylo prokázáno, že obviněný neučinil žádná opatření, aby zabránil skotu v opuštění vyhrazeného prostoru a dobytek opustil nezajištěné pastviny a nekontrolovaně se pohyboval i v nočních hodinách na silnici I. třídy a přilehlých komunikacích. Podle státní zástupkyně nelze po zákonodárci požadovat, aby v příslušných právních předpisech uváděl konkrétní opatření, jak požaduje obviněný. Státní zástupkyně poukazuje na to, že rozhodnutí soudů a jeho odůvodnění se zabývala také subjektivní stránkou jednání obviněného, a proto nelze akceptovat námitku obviněného o extrémním rozporu. Vzhledem k závažnosti jednání obviněné nelze podle mínění státní zástupkyně akceptovat ani námitku obviněného o nutnosti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného považuje za zjevně neopodstatněné, navrhla, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný, zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s dovoláním, které podal obviněný, je potřebné uvést, že námitky obsahově shodného charakteru byly již obviněným uplatněny také v řízení o odvolání. Na případ, kdy obviněný uplatňuje obsahově shodné námitky, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání. V této souvislosti je vhodné zmínit, že soud druhého stupně podrobně reagoval na jednotlivé námitky a rozvedl své úvahy k těmto námitkám, resp. odkázal na správné závěry soudu prvního stupně (viz str. 3-5 usnesení).

Soud prvního stupně nejenže velmi podrobně popsal výpověď obviněného, ale patřičnou pozornost věnoval také dalším důkazům, které byly v předmětné trestní věci opatřeny a před soudem provedeny (výpovědi svědků, listinné důkazy, fotodokumentace apod.). Otázce skutkového stavu věci a právnímu posouzení se věnoval soud prvního stupně v intencích vyžadovaných zákonem (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), a své hodnotící úvahy vyjádřil ve smyslu § 125 tr. ř. zejména na str. 6-8 jeho rozsudku. Z rozsudku soudu prvního stupně je nepochybné, že již v minulosti byl obviněný upozorňován na únik skotu a jeho pohyb mimo vyhrazené prostory (str. 5 usnesení, str. 8 rozsudku) a za své jednání byl obviněný projednáván přestupkovou komisí. Uvedené skutečnosti i v kontextu se vzděláním obviněného vedly soudy ke správnému závěru, že obviněný jednal nedbale a bez přiměřených důvodů spoléhal, že k porušení nebo ohrožení na životech a zdraví nedojde, přestože se jednalo o opakovaný únik skotu, který se pohyboval na frekventované komunikaci, což bylo dokladováno jak fotodokumentací, tak výpověďmi svědků. V kontextu jednání, které bylo popsáno ve skutkovém zjištění pak bylo soudy dovozeno, že obviněný jako chovatel neučinil nezbytná opatření pro zabránění úniku hospodářských zvířat (viz odkaz soudů nižších stupňů na ustanovení § 11 odst. 2 zák. č. 246/1992 Sb., ve znění změn a doplňků), kdy obviněný o nedostatečnosti použitých opatření dlouhodobě věděl.

Při takto zjištěném skutkovém zjištění a velmi podrobném hodnocení důkazů, nelze akceptovat námitky obviněného o tzv. extrémním rozporu. Pokud obviněný poukazuje na to, že v jeho trestní věci existuje extrémní nesoulad mezi právními závěry a provedenými důkazy, a proto je dán také shora uvedený dovolací důvod a přezkumná povinnost Nejvyššího soudu, pak musí Nejvyšší soud uvést, že žádné ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ústavní soud připouští možnost zásahu, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního i druhého stupně si byly plně vědomy důkazní situace a pečlivě přistupovaly k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž v případě trestní věci obviněného nelze námitce obviněného o tom, že by rozhodnutí soudu bylo kusé, nepřesvědčivé a nelogické přisvědčit. Vzhledem k výše uvedenému a charakteru jednání obviněného nelze rovněž námitku obviněného ohledně použití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku považovat za důvodnou.

S přihlédnutí ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. října 2012

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru