Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1250/2020Usnesení NS ze dne 09.12.2020

HeslaHodnocení důkazů
Nedovolené ozbrojování
Neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací
Spravedlivý proces
Zneužití pravomoci úřední osoby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1250.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku

§ 279 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1250/2020-5822

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání obviněného J. K., nar. XY, bytem XY, a obviněného A. A., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2020, č. j. 3 To 421/2019-5714, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 179/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

Odůvodnění:

1. Obvinění J. K. a A. A. (dále zpravidla jen „obvinění“, popř. každý samostatně jako “obviněný”) byli rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2019, č. j. 2 T 179/2018-5621, uznáni vinnými, a to obviněný J. K. trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, trestným činem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 1 a 2), trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3), trestným činem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015 (bod 4). Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 120 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1000,- Kč, celkem tedy 120 000,- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, konkrétně: 174 ks nábojů, z toho 100 ks nábojů ráže 9 mm LUGER, 66 ks nábojů ráže 9 mm MAKAROV, 8 ks nábojů ráže 7,65 mm BROWNING, vše české provenience Sellier a Bellot Vlašim. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1 a odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání člena bezpečnostního sboru na dobu čtyř roků.

2. Obviněný A. A. byl uznán vinným trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (bod 1 a 2) a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku (bod 5). Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 120 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1000,- Kč, celkem tedy 120 000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

3. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podali oba obvinění odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 5. 2020, pod č. j. 3 To 421/2019-5714, zamítl podle § 256 tr. ř.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku především namítli porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen Úmluvy) a nesprávné právní posouzení skutků. Porušení práva na spravedlivý proces spatřují převážně v odnětí písemné přípravy výpovědi obviněného K., před jeho výslechem v hlavním líčení a dále odmítnutí písemného doplnění jeho výpovědi, se kterou se pak soud prvního stupně ve svém rozhodnutí podle mínění dovolatele vůbec nevypořádal. Dále, že k písemným podáním obviněného A. obsahujícím jeho vlastní argumentaci proti podané obžalobě, soud prvního stupně vůbec nepřihlédl, a to s poukazem na skutečnost, že odmítl vypovídat a jeho písemné vyjádření vůči soudu je irelevantní a nemůže sloužit jako podklad pro vydání rozhodnutí. Obvinění mají za to, že uvedeným postupem soud prvního stupně porušil jejich právo na obhajobu a na spravedlivý proces a odvolací soud se s touto námitkou vůbec nevypořádal, případně zcela nepřesvědčivě. Dále uvedli, že písemné doplnění již provedené ústní výpovědi obžalovaného, nebylo v rozporu se zásadou ústnosti a soud tak měl k předmětnému písemnému doplnění při svém rozhodování přihlédnout, což však neučinil a porušil tak právo na spravedlivý proces. Obvinění dále mají za to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení neoprávněného prospěchu, jakožto obligatornímu znaku skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku. Dále dovozují, že samotná skutečnost, že obviněný A. měl v držení údaje o lustrovaných osobách, a to i za situace, kdyby je získal z výstupů obviněného K., což podle obviněných nebylo prokázáno, obsažených ve vyšetřovacích spisech, nemůže být porušením zákona, zvláště když obviněný A. měl legální přístup k obsahu spisu. Podle mínění obviněných byl soud prvního stupně v důkazní nouzi, týkající se absence znaku neoprávněného prospěchu nebo poškozených osob, a to jednáním obviněných, přičemž tuto skutečnost (důkazní nouzi) vyplnil svými arbitrárními úvahami bez řádného důkazního podkladu a obdobně tak učinil i odvolací soud. Dále argumentují tím, že majetkový prospěch na straně pachatele musí být objektivně měřitelný a konkrétní, což v daném případě nebylo. Jako jediný důkaz k podpoře údajného neoprávněného prospěchu použil soud svědeckou výpověď, která je podle obviněných nedůvěryhodná, zaujatá a motivovaná proti nim. Dále pak poukazují na to, že na základě žádosti svědka (V.), soud zpřístupnil k nahlédnutí celý soudní spis obsahující vysoce citlivé informace, a to ve fázi před vydáním rozhodnutí. Obviněný K. namítá, že soud prvního stupně nesprávně právně kvalifikoval skutek pod bodem 4, jelikož zcela zjevně absentuje jakýkoliv neoprávněný prospěch nebo škodlivý následek a soud se také vůbec nevypořádal s judikaturou Nejvyššího soudu (8 Tdo 1513/2017), na kterou bylo v řízení opakovaně poukazováno. Oba obvinění dále namítají, nesprávné právní posouzení skutku kvalifikovaného jako nedovolené ozbrojování. Obviněný K. uvádí, že absentovala existence úmyslné formy zavinění, případně je nutno na daný případ a jeho zcela neobvyklé okolnosti (odebrání střeliva psychicky nemocné osobě) aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a dále pak není s ohledem na okolnosti skutku z odůvodnění soudu vůbec zřejmé, zda došlo k naplnění skutkové podstaty spočívající v „hromadění střeliva“. Obviněný A. dále namítá, že odůvodnění rozhodnutí obou soudů je nedostatečné, nepřesvědčivé a nesplňuje kritéria řádně odůvodněného rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že obvinění spatřují naplnění jimi uplatněného dovolacího důvodu zjevně již v rozhodnutí soudu prvního stupně a opomenuli tak uplatnit na tyto případy dopadající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Dále se státní zástupce ve svém rozsáhlém vyjádření podrobně zabývá jednotlivými námitkami obviněných, přičemž konstatuje, že s jistou mírou tolerance lze za námitky odpovídající uvedenému hmotněprávnímu důvodu označit ty výhrady, jimiž obvinění napadají nesprávné právní posouzení skutků pod body 1, 2 a 4, ale po obsáhlém rozboru jednotlivých námitek uzavírá, že i ty je možné označit za zjevně neopodstatněné. Dále konstatuje, že zbylé námitky byly uplatněny mimo meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a výhradně procesního rázu jsou pak námitky, že nalézací soud nepřipustil při výslechu nahlížet do poznámek a nezohlednil písemné doplnění výpovědi, jakož i písemnou výpověď obviněného. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., současně také navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

II.

Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. [s jistou dávkou tolerance, neboť nebylo odkázáno také na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.].

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní námitky, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že bylo odvolání obviněných zamítnuto podle § 256 tr. ř. přichází v úvahu podat dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jak správně uvedl státní zástupce] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

10. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obvinění uplatnili, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněných musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazovali např. na to, že skutkový stav byl nesprávně zjištěn a nesprávně právně posouzen a bylo porušeno právo na spravedlivý proces; byla odňata písemná příprava, nebylo k ní přihlíženo a soud se nevypořádal s jejím obsahem; doplnění již provedené ústní výpovědi, nebylo v rozporu se zásadou ústnosti; chybí některý z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu; rozpor mezi množstvím střeliva, které bylo odebráno bratranci, nebyl odstraněn a soud tak měl postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo; s ohledem na zvláštní okolnosti případu, držba předmětného střeliva vykazuje minimální znaky společenské škodlivosti a navíc absentuje subjektivní stránka, tedy úmyslná forma zavinění; zcela pak absentuje jakýkoliv neoprávněný prospěch nebo škodlivý následek u trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací atd.]. S obviněnými vznesenými námitkami se soudy nižších stupňů podrobně a řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. na stranách 37 – 43 rozsudku soudu prvního stupně, kde zmíněný soud například uvedl, že „z provedených důkazů také vyplývá, že jednotlivé lustrace byly prováděny v trestních věcech, které zpracovával J. K. jako policista, aniž by s těmito souvisely, přičemž důvodnost provedení těchto lustrací bylo často doprovázeno různými legendami…v případě svědkyně L. M. k vyhotovení úředního záznamu vůbec nedošlo…navíc obžalovaný K. lustraci prováděl v době, kdy se předmětný spisový materiál nacházel již na soudě v rámci řízení po podání obžaloby…i ze spisovného materiálu, který byl od počátku veden obžalovaným K. zcela neoprávněně…tvrzení obžalovaného, že předal zbraň a přitom zapomněl na střelivo, se jeví nelogickým s ohledem na skutečnost, že je měl mít v trezoru v práci na stejném místě…současně k osobě obžalovaného J. K. bylo zjištěno, že není držitelem zbrojního průkazu…taktéž v případě pana obžalovaného A. A. bylo nalezeno v místě jeho trvalého bydliště střelivo a zbraně, a to v různých částech jeho domu, kdy značná část, zejména střeliva, byla zcela volně přístupná…i v případě obžalovaného A. bylo zjištěno, že tento není držitelem zbrojního průkazu… atd.“, a např. na stranách 10 – 15 rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „následně oba obžalovaní na svá práva zúčastnit se všech hlavních líčení a vyjadřovat se osobně k jednotlivým důkazům, rezignovali…informovanost obžalovaného A. o některých úkonech, vyplývajících z policejní databáze, stejně jako velmi podrobné informace o některých osobách, naopak jako jeden z nepřímých důkazů oba obžalované usvědčují o úmyslu získat neoprávněný prospěch, na který A. neměl právo. A takový prospěch pro něj obžalovaný K. opatřoval…provádění lustrací je standartní úkon, ale již není standartní tyto provádět na žádost svých blízkých přátel, obzvláště když je osobně zainteresován, jak opětovně vyplynulo ze zachycené komunikace mezi oběma obžalovanými…soudu I. stupně je v podaných odvoláních vytýkáno, že nebyl proveden žádný důkaz, který by prokázal vznik škody nebo neoprávněného prospěchu, když toto musí být vyjádřeno v podobě reálného následku. Ani tato námitka dle názoru odvolacího soudu nemohla obstát. Svědkové, kterých se provedené lustrace týkaly, vyjádřili minimálně překvapení z okolností, jaké informace měl obžalovaný A. o nich k dispozici. Zcela jednoznačně se cítil jednáním obžalovaných poškozen svědek R. V. … atd.“.

11. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 10), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].

12. Námitkami, které je možno podřadit pod citovaný dovolací důvod nesprávného hmotněprávního posouzení, je ta část argumentace obviněných, kde namítají nesprávnou právní kvalifikaci svých jednání. Nicméně i zde se jedná o námitky, které již vtělili do svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se jimi náležitě a podrobně zabýval v bodech 19) až 23) svého rozhodnutí, kde mimo jiné k námitce absence obligatorního znaku přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku uvedl, že: „Proto listinné důkazy zcela jednoznačně podporují závěr soudu o protiprávním jednání obou obžalovaných. Listiny, které obžalovaný A. od obžalovaného K. získal tak nemohly sloužit k jinému účelu, než k posílení vlivu obžalovaného A., jak potvrdil svědek V. Obžalovaný se ve společnosti takto prezentoval, že je osobou s vlivnými známými, z obsahu komunikace mezi oběma obžalovanými zcela bez pochybností vyplynulo, že to byl obžalovaný A., který shromažďoval informace, na které neměl právo a to způsobem, popsaným ve výrokové části rozsudku.“ dále k trestnému činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku např. uvedl, že: „Právě tím, že byl oprávněnou osobou, avšak do systému mohl vstupovat toliko při plnění služebních úkolů, naplnil skutkovou podstatu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odstavec 2 písmeno a), odstavec 3 písmeno a) trestního zákoníku, neboť tímto svým jednáním směřoval k získání prospěchu pro svou osobu. I zde zákonná úprava nevyžaduje, aby reálně takový prospěch vznikl, postačí úmysl pachatele reálný prospěch získat. Zamýšlené ušetření svých finančních prostředků takový úmysl naplňuje.“ a k námitkám ve vztahu k trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku mimo jiné uvedl, že „V této souvislosti lze pro stručnost odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku v bodech 76), 82 a 84). Oba obžalovaní bagatelizují své jednání a zejména namítají, že absentuje společenská škodlivost jejich jednání. S tímto se odvolací soud nemohl ztotožnit, stejně tak nemohl výraznějšího vlivu přičítat citaci názoru různých útvarů policejních orgánů, na které ve svém odvolání poukazoval obžalovaný A. A. O vině nerozhoduje policejní orgán, ale soud a v dané trestní věci se soud I. stupně náležitě s obhajobou obou obžalovaných vypořádal.“.

13. K použitým právním kvalifikacím je vhodné uvést, že podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Výkonem pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu se v konkrétním případě rozumí jednání v rozporu s § 60 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož byl obviněný povinen zpracované informace zabezpečit před zneužitím, § 66 odst. 1, odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož byl obviněný oprávněn získávat informace z evidencí pouze v rozsahu nezbytném pro plnění konkrétního služebního úkolu a § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož byl obviněný povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů Policie ČR a v souvislosti s nimi. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo.

14. V souvislosti s obecným konstatováním shora Nejvyšší soud uvádí, že v konkrétní věci bylo prokázáno, že obviněný J. K. v nejméně šesti případech vstoupil na základě požadavku obviněného A. A. neoprávněně do databáze používané Policií ČR a takto získané informace následně neoprávněně předal třetí osobě, v tomto případě obviněnému A. A., u něhož pak byly tyto informace shromažďovány a nalezeny. V souladu se státním zástupcem pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že již samotné získání, shromažďování a uchovávání takto neoprávněně získaných informací, jež by mohly být využity v osobních či obchodních vztazích, což bylo také obviněnými zamýšleno, je možné považovat za imateriální zvýhodnění, na které obviněný A. neměl právo.

15. K námitce nesprávné právní kvalifikace trestnému činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, je vhodné uvést, že přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací, v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Získáním přístupu se rozumí takové jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho informačního obsahu. Získat takový přístup lze oprávněně i neoprávněně. Nezáleží ani na důvodu, který vedl k získání přístupu (náhoda, plnění pracovních úkolů, využití počítače pro zábavu, odcizení nosiče informací atd.). Nosičem informací se rozumí jakýkoli nosič dat v informační technice, tedy materiál, do kterého nebo na který lze zaznamenávat („zapsat“) data a z kterého lze data zpět získat („přečíst“) – např. pevný disk (tzv. „HDD“ nebo „hard disk“), operační paměť (tzv. RAM), disketa, CD-R, CD-RW, DVD-R, DVD+R, DVD-RW, DVD+RW, Blu-Ray, USB key, mobilní telefon (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2308 s.).

16. Obviněný J. K. se stíhaného přečinu dopustil podle odsuzujícího rozsudku prvního stupně tím, že v minulosti učinil neoprávněné vstupy do počítačových databází, užívaných Policií ČR, ve svůj prospěch, spočívající v získání informací k subjektům, ze kterých činil výběr při realizaci dodávky plastových oken v místě svého trvalého bydliště. A získal tak neveřejné informace, které mu posloužily při výběru dodavatele této zakázky. Odvolací soud se pak s argumentací soudu prvního stupně ztotožnil a v bodě 22 svého rozhodnutí mimo jiné doplnil, že: „v tomto případě své jednání omlouvá srovnáním s jinými jím prověřovanými kauzami a ochranou svých finančních prostředků, aby se nestal další z poškozených osob. Tato bagatelizace jeho jednání, však nemohla obstát…tímto svým jednáním směřoval k získání prospěchu pro svou osobu.“ I Nejvyšší soud uzavírá, že jestliže obviněný získal informace k určitým právnickým osobám, které nebyly veřejně přístupné a ani on k nim neměl jako příslušník policie přístup, přičemž dané informace využil ke svému vlastnímu a neoprávněnému prospěchu, došlo tak k naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Nelze ani souhlasit s tvrzením obviněného, že šlo o jednání, které mělo nulovou společenskou škodlivost, a to právě za situace (jak ostatně zmínily i oba soudy nižších stupňů), kdy se daného závadného jednání dopustil jako příslušník policie. Za situace, kdy bylo soudy nižších stupňů prokázáno, že obviněný K. neoprávněně nakládal s informacemi získanými z informačního systému ETŘ [privátně je použil pro svoji potřebu – viz bod 4, zneužil v případě předání obviněnému A.], pak lze stěží akceptovat námitku obviněného, že nebylo při rozhodování přihlíženo k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1513/2017.

17. Nejvyšší soud nemůže akceptovat ani námitky obviněných, že se nedopustili trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Jen ve stručnosti lze uvést, že přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo bez povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává střelnou zbraň nebo její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně. Na tomto místě je vhodné zmínit, že z uvedené skutkové podstaty předmětného trestného činu vyplývá, že tento je spáchán nikoliv nutně držbou střelné zbraně, nýbrž „pouze” jejím přechováváním. Pro trestní odpovědnost obviněného tak není relevantní jeho postavení coby vlastníka či držitele ve smyslu občanskoprávní teorie, ale vyžaduje se, aby (mimo jiné) si jakýmkoli způsobem nelegálně opatřil nebo přechovával střelnou zbraň, třebaže nebyl nebo ani nemohl být jejím vlastníkem či držitelem. Postačí tedy jakékoliv faktické nelegální nakládání se střelnou zbraní (srov. rozhodnutí publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod TR NS 24/2006 – T 877, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 991/2014, apod.).

18. V posuzované trestní věci obviněných bylo prokázáno, že u obviněného A., který nebyl držitelem žádné registrované zbraně a neměl oprávnění nabývat do vlastnictví, držet a nosit zbraně, v průběhu domovní prohlídky byly nalezeny náboje či zbraně volně ponechané v různých částech domu a pokud se nacházely v trezoru, tak do něj měl obviněný přístup. U obviněného K. bylo prokázáno, že přestože nebyl držitelem zbrojního průkazu či zbrojní licence, tak v místě svého trvalého bydliště přechovával více než 170 kusů nábojů, tedy větší množství. Na tomto místě je vhodné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 11 Tdo 1620/2015), které stanoví, že: „Při určení konkrétní hranice, jaké množství střeliva lze považovat za „větší“ ve smyslu § 279 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba vycházet z druhu, účinnosti a počtu držených nábojů. O střelivo ve větším množství ve smyslu tohoto zákonného znaku půjde jen tehdy, pokud na základě těchto charakteristik lze učinit závěr, že zejména s ohledem na velikost nábojů, jejich energii, množství a účinnost výbušné náplně je způsobilé vyvolat srovnatelný stupeň nebezpečí jako jedna střelná zbraň. S ohledem na výše uvedená hlediska držení např. osmi nábojů ráže 6.35 mm (tj. nábojů do pistole menší účinnosti) není přechováváním většího množství střeliva, neboť není způsobilé vyvolat srovnatelný stupeň nebezpečí jako držení jedné střelné zbraně.“ Je tak možno shrnou, že se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem soudů nižších stupňů, že oba obvinění naplnily znaky skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněného K. je nutno upozornit, neboť patrně přehlédl, že byl uznán vinným zmíněným trestným činem nikoli proto, že by „hromadil střelivo“, ale proto, že „přechovával větší množství střeliva“. Tudíž byl odsouzen pouze pro § 279 odst. 1 tr. zákoníku vykazující znak „přechovával“ nikoli pro § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož znakem je „hromadění“.

19. K námitkám obviněného K. že jeho jednání nedosáhlo potřebné společenské škodlivosti a tudíž nemělo být posuzováno podle trestního práva, Nejvyšší soud dodává, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimo trestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného kvalifikované jako přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací a přečin nedovoleného ozbrojování z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak, je mimo jiné zvyšována skutečností, že obviněný se trestné činnosti dopustil z pozice policisty. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

20. Přihlížet nebylo možno ani k té části dovolacích výhrad obviněných, jejichž prostřednictvím označují postup soudu prvního stupně za odporující ustanovení § 2 odst. 4, 5 a § 93 odst. 1 tr. ř., neboť tato tvrzení jsou ryze procesního charakteru a jako taková zvolený dovolací důvod obsahově nenaplňují. Přes výše uvedené je ovšem vhodné zmínit, že: „nahlédnutím se rozumí krátkodobé zpřístupnění a reprodukce textu, nikoli však čtení celé předem připravené výpovědi obviněného a neznamená ani, že by poznámky, resp. předem napsaná výpověď obviněného mohla nahradit jeho výslech a být použita například jako listinný důkaz (§ 112 odst. 2). Poznámky se zpravidla nezakládají do spisu, a pokud ano, stává se tak na výslovnou žádost obviněného, ovšem jejich důkazní hodnota je pochybná. Jak žádost o nahlédnutí do poznámek, tak vlastní rozhodnutí o nich, nahlédnutí vyslýchaného i vyslýchajícího musí být zanesena do protokolu o úkonu (§ 55 a násl.)“ (viz FENYK, Jaroslav. § 93 (Právo obviněného nahlížet do poznámek, zjišťování pravosti rukopisu). In: DRAŠTÍK, Antonín, Jaroslav FENYK aj. Trestní řád: Komentář [Systém ASPI]). Za situace, kdy předsedkyně senátu poučila obviněného, že poznámky je třeba předložit soudu k nahlédnutí a zároveň jej upozornila, že je povoleno nahlížet pouze do poznámek a nikoliv číst celou výpověď a písemné vyjádření bylo založeno do spisu, nelze za takových okolností shledávat v daném jednání soudu porušení práva na obhajobu nebo práva na spravedlivý proces.

21. S ohledem na charakter dalších námitek uplatněných v dovolání [ve vztahu k oběma obviněným], považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněné upozornit, a to mj. i v souvislostí s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

22. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na všeobecnou argumentaci obviněných k otázce porušení práva na spravedlivý proces (výslovně zmíněné např. porušení čl. 36 Listiny) zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

23. Nejvyšší soud se ve shora uvedených pasážích vyjádřil obecně k otázce práva na spravedlivý proces, zásadě in dubio pro reo, otázce zjišťování skutkového stavu věci a dalším, neboť všechny shora uvedené pojmy obvinění zahrnuli do svého dovolání s argumentací, že se podílely na jejich nezákonném odsouzení. Nejvyšší soud však při seznámení se s podaným dovoláním musí konstatovat, že odkazy na porušení těchto zásad trestního řízení jsou ve své podstatě až sekundárním projevem dovolání, neboť primární námitky spočívají v tom, že se obvinění neztotožnili s hodnocením důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom nesporné, že si byly vědomy důkazní situace, a z odůvodnění jejich rozhodnutí je jasně patrno, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry, přitom odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle v rámci hodnocení důkazů, jak je nepřímo nastíněno v mimořádném opravném prostředku obviněného.

24. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatelé za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozují vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní.

25. Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání bylo z převážné části podáno s odkazem na důvody, které nemohly založit dovolací důvod obviněnými uplatněný a ve vztahu k těmto by přicházelo v úvahu dovolání obviněných odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak vzhledem k tomu, že s vyšší mírou tolerance akceptoval jako právní námitky (byť se odvíjely od jiného skutkového základu) jejich výhrady k použité právní kvalifikaci, příp. aplikaci subsidiarity trestní represe, odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. Jan Engelm

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru