Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1244/2017Usnesení NS ze dne 04.10.2017

HeslaDůvod dovolání, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1244.2017.1
Důvod dovolání
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Dotčené předpisy
§ 58 odst. 1 tr. zákoníku

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1244/2017-29

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. října 2017 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného D. V. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, č. j. 6 To 63/2017-312, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 65/2016, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. sezrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, č. j. 6 To 63/2017-312, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 2016, č. j. 67 T 65/2016-238, byl obviněný D. V. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 26. 03. 2016 kolem 06:50 hod. v P., na V. nám., na chodníku před domem čp. ......, v prostoru před provozovnou McDonald's, během rozhovoru náhle udeřil pěstí do obličeje poškozeného S. H., tak razantně, až poškozený spadl na zem, a když poškozený vstal a začal se k němu přibližovat, znovu ho udeřil razantně pěstí do obličeje, až poškozený opět spadl na zem, čímž poškozenému způsobil dvojitou zlomeninu dolní čelisti s jednou lomnou linií v oblasti kloubního výběžku dolní čelisti vpravo s posunem úlomků a druhou lomnou linií v oblasti těla čelisti vlevo mezi druhým řezákem a špičákem bez výraznějšího posunu úlomků, kteréžto zranění si vyžádalo lékařské ošetření a operaci a po dobu hojení přesahující 6 týdnů bylo provázeno bolestivostí s výraznou poruchou funkce dolní čelisti, s výrazným omezením v příjmu potravy, která musela být pouze kašovitá, a s výrazným omezením verbálního projevu.

2. Obviněný byl odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému majetkovou škodu ve výši 80.402,- Kč a nemajetkovou újmu ve výši 27.526,- Kč.

3. O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2017, č. j. 6 To 63/2017-312, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil výroky o trestu a náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. Poškozeného odvolací soud odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) v neprospěch obviněného dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

5. Podle dovolatele Městský soud v Praze pochybil, když obviněnému vyměřil trest mimo trestní sazbu (pod její spodní hranicí) stanovenou v trestním zákoně, byť při jeho uložení aplikoval § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť k jeho užití nebyly splněny zákonné podmínky. V návaznosti na citaci odůvodnění napadeného rozhodnutí (části věnované zdůvodnění výroku o trestu) a na připomenutí zákonných podmínek upravených § 58 odst. 1 tr. zákoníku, za jejichž kumulativního naplnění lze trest pod spodní hranici trestní sazby uložit, dospívá dovolatel k poznatku, že odvolací soud při odůvodnění mimořádného snížení trestu odnětí svobody neuvedl nic, co by svědčilo o požadované mimořádnosti. Ve prospěch obviněného zohlednil v podstatě pouze jeho dosavadní bezúhonnost, povolený dlouhodobý pobyt na území České republiky, řádné zaměstnání a čerstvě ukončenou vysokou školu (kteréžto okolnosti patří k poměrům pachatele), a dále doznání, upřímnou lítost, spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a verbální agresi poškozeného (což jsou okolnosti případu). Nejvyšší státní zástupce akcentuje, že již z označení aplikovaného ustanovení („mimořádné snížení trestu odnětí svobody“) logicky vyplývá, že poměry pachatele nebo okolnosti případu musí být alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani uložením trestu na samé spodní hranici zákonné trestní sazby není možno vyjádřit jejich význam.

6. Podle dovolatele odvolacím soudem zmíněné okolnosti existující na straně obviněného nemají z hlediska míry závažnosti činu buď vůbec žádný význam, nebo jsou de facto pouze „obecnými“ polehčujícími okolnostmi ve smyslu § 41 tr. zákoníku. Není je tedy možno považovat za okolnosti skutečně „mimořádné“, a to ani jsou-li dány současně. Nejvyšší státní zástupce připomíná, že bezúhonnost a řádné zaměstnání, potažmo dosavadní řádný život pachatele není ničím výjimečným; tradičně se jedná o standardní polehčující okolnost bez mimořádných dopadů na trestní odpovědnost. Pokud jde o povolený dlouhodobý pobyt v České republice a čerstvé ukončení vysoké školy, pak se zjevně nejedná o žádné okolnosti, které by z hlediska osobních poměrů pachatele jakkoliv mohly ovlivnit úvahy o výměře trestu za trestný čin proti životu a zdraví, protože jde o okolnosti neutrální. Z hlediska osoby tedy nic mimořádně pozitivního zjištěno nebylo.

7. Pokud stran okolností případu zdůraznil městský soud doznání, lítost, spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a slovní agresi ze strany poškozeného, pak ani tyto skutečnosti podle dovolatele nesvědčí o mimořádném skutku, a to ani ve svém souhrnu. Doznání je obecnou polehčující okolností, když navíc v řešeném případě se na straně obviněného o plné doznání nejednalo, neboť obviněný se v podstatě po celou dobu trestního řízení hájil tím, že jednal v nutné obraně. Ve skutečnosti se tedy ke spáchání trestného činu nedoznal, když protiprávnost svého jednání s odkazem na existenci nutné obrany popíral. V zásadě totéž platí i o lítosti. Upřímná lítost nepochybně může být polehčující, avšak nikoli mimořádnou okolností. Navíc v této kauze, když obviněný neučinil plné doznání, že spáchal trestný čin, nelze ani říci, že by upřímně litoval jeho spáchání (není-li doznání k deliktu, nelze jeho spáchání upřímně litovat). Ze zmíněných důvodů nelze přeceňovat rovněž odvolacím soudem vyzdvihnutou spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Konečně pokud jde o možnou slovní agresi či provokaci ze strany poškozeného, pak platí, že různé verbální útoky, nadávky či provokace jsou typickým, běžným průvodním jevem a počátkem velké části trestných činů proti životu a zdraví, aniž by bylo namístě jim přikládat mimořádný charakter.

8. Nejvyšší státní zástupce upozorňuje na to, že i sám odvolací soud vyhodnotil jednání obviněného za zcela zjevně nepřiměřené situaci. Kromě toho obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu hned dvou trestných činů, jednoho z nich dokonce v kvalifikované skutkové podstatě. Jednal přitom v úmyslu přímém (co do základní skutkové podstaty) a též s rozmyslem (alespoň krátkým, neboť mezi prvním a druhým úderem byla časová prodleva), což konkrétní závažnost jeho jednání poněkud zvyšuje.

9. Relativně nižší celkovou konkrétní závažnost jednání obviněného lze tedy plně postihnout již v rámci zákonné trestní sazby ve smyslu § 146 odst. 3 tr. zákoníku, jak původně učinil obvodní soud. Městský soud v Praze nepostupoval správně, neboť výrazně přecenil jím konstatované polehčující okolnosti (jež označil za „mimořádné“) a současně plně nedocenil okolnosti přitěžující. Nesprávnou aplikací moderační ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku založil existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

10. Na základě této argumentace nejvyšší státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 6 To 63/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě, že by Nejvyšší soud shledal, že je nutno rozhodnout jiným způsobem.

11. Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce vyjádřil prostřednictvím svého obhájce Mgr. Richarda Štaince. Úvodem (část II.) zopakoval své odvolací výhrady, jejichž podstatou je tvrzení, že jednání popsané v odsuzujícím výroku mělo být posouzeno jako dva skutky, přičemž v návaznosti na to (část III.) poukázal na zvláštní okolnosti případu (vyprovokování poškozeným před zasazením prvního úderu, obrana před zjevnou snahou poškozeného jej napadenou v případě druhého úderu, zranění ze strany společníků poškozeného), které odůvodňují zvláštní postup ve věci. Při zopakování skutečností zohledněných odvolacím soudem připomenul, že aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku může odůvodnit i existence více polehčujících okolností pří nedostatku přitěžujících okolností. V jeho případě by při nesplnění podmínek nutné obrany existovala i polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. g) tr. ř. Kumulativní splnění jím uvedených polehčujících okolností, jakož i zvláštní okolnosti případu podle něj aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku odůvodňují. Obviněný dodal, že se doznal k přečinu výtržnictví, tohoto činu upřímně litoval a učinil tak před soudy obou stupňů. K souběžné kvalifikaci uvedl, že měl za to, že jednal v nutné obraně. Vyjádřil nesouhlas s tvrzením nejvyššího státního zástupce, že jednal v úmyslu přímém a též s rozmyslem, neboť z kamerového záznamu plyne, že po prvním úderu od poškozeného ustupoval a naopak k němu se blížila skupina útočících osob.

12. Vzhledem k uvedenému obviněný alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl jako zjevně neopodstatněné nebo je zamítl jako nedůvodné.

III.

Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

obecná východiska

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Naplnění tohoto dovolacího důvodu je podle aplikační praxe Nejvyššího soudu možné i tehdy, pokud je pachateli trestného činu uložen trest odnětí svobody ve výměře pod spodní hranicí zákonné trestní sazby, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky upravené zněním § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

vlastní posouzení dovolání

16. Argumentace uvedená v podaném dovolání neumožňuje přijetí závěru, že o podaném dovolání lze rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. jeho odmítnutím. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. na podkladě vznesených námitek přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k následujícím poznatkům.

17. Jak uvedl ve svém dovolání nejvyšší státní zástupce, a ostatně zopakoval i obviněný ve svém vyjádření k němu, odvolací soud, jenž na podkladě odvolání obviněného zrušil výrok o trestu, k jeho novému formulování a uložení ve výměře pod spodní hranicí zákonné trestní sazby přistoupil poté, co shledal původně uložený trest „vzhledem ke zjištěným skutečnostem a osobě obžalovaného nepřiměřeně přísným a je přesvědčen, že nápravy obžalovaného lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Odsouzený je dosud bezúhonnou osobou s povoleným dlouhodobým pobytem na území ČR, s řádným zaměstnáním a čerstvě ukončenou vysokou školou. Byť obžalovaný svým jednáním nenaplnil znaky institutu nutné obrany, jak se domáhal, své jednání doznal, vyjádřil nad ním upřímnou lítost a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Soud přihlédl i k aktivitě poškozeného a rozhodl se aplikovat na potrestání obžalovaného ust. § 58 odst. 1 tr. řádu (správně tr. zákoníku) a trest mimořádně snížit pod spodní hranici zákonné trestní sazby.“

18. Je-li toto jeho hodnocení okolností svědčících ve prospěch obviněného konfrontováno s tím, k čemu při ukládání trestu přihlédl soud nalézací („Soud hodnotil jako polehčující okolnost skutečnost, že obžalovaný vedl před spácháním trestného činu řádný život a svého činu lituje. Přitěžující okolnosti u obžalovaného shledány nebyly.“), pak je třeba konstatovat, že oba soudy ve prospěch obviněného přihlédly k polehčující okolnosti upravené v § 41 pod písm. n) a písm. o) tr. zákoníku, odvolací soud pak (patrně) navíc i k polehčující okolnosti upravené v § 41 písm. l) tr. zákoníku. V dané souvislosti je však třeba uvést, že odvolací soud de facto setrval prakticky na stejné úrovni hodnocení okolností významných pro úvahy o druhu a výši trestu, k jaké dospěl soud prvního stupně, neboť závěr, že obviněný před spácháním trestného činu vedl řádný život [polehčující okolnost podle § 41 písm. o) tr. zákoníku] toliko konkretizoval tím, že obviněný „je dosud bezúhonnou osobou s povoleným dlouhodobým pobytem na území ČR, s řádným zaměstnáním a čerstvě ukončenou vysokou školou“ a závěr, že svého činu litoval [správně ve smyslu polehčující podle § 41 písm. n) tr. zákoníku upřímně litoval] konkretizoval vyjádřením, že nad svým jednáním „vyjádřil… upřímnou lítost“.

19. Je třeba přiznat, že odvolací soud nad rámec skutečností, které zohlednil soud prvního stupně, dospěl k závěru, že obviněný též spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení“, aniž by však konkrétně vyjádřil, že tím napomáhal při objasňování své trestné činnosti ve smyslu polehčující okolnosti podle § 41 písm. l) tr. ř. Spoluprací s OČTŘ lze totiž rozumět i něco jiného, např. vyhovění jejich výzvám, dostavování se k úkonům trestního řízení, apod.

20. Stranou pozornosti při hodnocení splnění podmínek aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku – vyjma toho, že z demonstrativního výčtu v tr. zákoníku [jeho § 41 pod písmeny a) až o)] příkladem uvedených patnácti polehčujících okolností přiznal odvolací soud obviněnému (patrně, neboť to výslovně uvedeno v odůvodnění jeho rozsudku není) tři – nemůže být ani vlastní validita takového závěru. Nelze totiž pominout to, co ve vztahu k odůvodněnosti a hodnotovému významu (namítaná neutrálnost) zmiňovaných okolností uvedl ve svém dovolání nejvyšší státní zástupce.

21. Uváží-li se totiž prezentovaná obhajoba, pak setrvávání obviněného na stanovisku o oprávněnosti a dovolenosti jeho jednání (druhý úder), jež mělo za následek vznik poranění poškozeného hodnoceného jako těžká újma na zdraví, musí být nutně hodnoceno tak, že ve vztahu k této části jednání – z hlediska užité kvalifikace rozhodného pro výměru trestu – nelze o upřímné lítosti a nápomoci k objasnění stíhaného jednání (napomáhání obviněného při objasňování jeho trestné činnosti), zejména pak v kvalitě, která by měla odůvodnit prolomení zákonné spodní hranice, hovořit. Jinými slovy vyjádřeno, v posuzované věci nenastalo ani to, na co obviněný poukazuje, tj. že četnost polehčujících okolností při absenci okolností přitěžujících umožňuje aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

22. Aniž by bylo nezbytné polemizovat s tím, zda je oprávněné tvrzení státního zástupce, jež by zakládalo vznik přitěžující okolnosti podle § 42 písm. a) tr. zákoníku, dostačuje odkázat na to, co ve vztahu k možnostem užití moderačního oprávnění soudem vyložil Nejvyšší soud ve svých předcházejících rozhodnutích věnovaných této problematice.

23. Byť ustanovení § 58 odst. 1 tr. ř. přímo ve své dikci nestanoví, že snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby musí spočívat v mimořádnosti okolností případu nebo mimořádnosti poměrů pachatele, judikatura dovodila, že tomu tak je, neboť se jedná o mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Setrvání na tomto stanovisku lze doložit i na rozhodnutí publikovaném pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr., jež zdůraznilo, že „mimořádnost snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam“. V souladu s takto vyjádřeným právním názorem i následná, Nejvyšším soudem vydaná rozhodnutí (např. sp. zn. 6 Tdo 995/2016) zdůraznila, že soud aplikující citované ustanovení tr. zákoníku musí ve svém rozsudku pečlivě a v úplnosti vyložit, který z alternativních znaků, umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, má provedeným dokazováním za prokázaný a v jakých specifických rysech posuzovaného případu se buď mimořádné okolnosti případu, nebo mimořádné poměry pachatele projevily.

24. Protože Nejvyšší soud se k uvedeným otázkám opakovaně vyslovil a jeho rozhodnutí jsou pro strany trestního řízení dostupná, nepokládá dovolací soud za nezbytné znovu v podrobnostech své závěry reprodukovat, když lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí již zmíněných, či v dovolání nejvyššího státního zástupce dále odkazovaných. Je však třeba zdůraznit, že uvedená dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu poskytla soudům nižších stupňů jasná vodítka k tomu, jak postupovat v případech, kdy zamýšlejí využít svého moderačního oprávnění, a současně vyslala i zřetelný signál, že nebude možno akceptovat taková jejich rozhodnutí, jež náležitě podmínky aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku nezdůvodní a neodliší tak tyto, svým způsobem mimořádné případy, od věcí zbývajících, kde existence polehčujících okolností umožňuje soudu se pohybovat toliko v rámci rozpětí příslušné trestní sankce.

25. Z uvedeného shrnutí a z citace odůvodnění odvolacího soudu v části, v níž vyložil své důvody pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku (bod 17 tohoto usnesení), je zřejmé, že soud druhého stupně uváděným požadavkům nedostál, neboť z jeho strohého odůvodnění existenci skutečně mimořádných okolností případu či mimořádných poměrů pachatele nelze dovodit. Ostatně je třeba připomenout, že sám odvolací soud se v tomto směru v odůvodnění svého rozsudku ani konkrétně nevyjádřil.

26. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru o důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce, neboť v souvislostech výše vyložených se ztotožnil s jeho stanoviskem, že jím napadený rozsudek odvolacího soudu je zatížen vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku.

27. Dovolací soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, č. j. 6 To 63/2017- 312, tak i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v rozsahu jejího zrušení a v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem odvolacího soudu je opětovně o odvolání obviněného rozhodnout, a to při vázanosti právním názorem, jenž Nejvyšší soud vyslovil v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

28. Zbývá dodat, že výše uvedeným způsobem rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. října 2017

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru