Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1240/2020Usnesení NS ze dne 03.02.2021

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1240.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1240/2020-5013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2019, č. j. 3 To 92/2018-4379, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 3/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2018, č. j. 39 T 3/2016-3974, byl obviněný P. J. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) spolu s dalšími obviněnými uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

7.) Obžalovaný P. J., obžalovaný O. T.

7. a) za zdaňovací období měsíce dubna 2011

dne 25. 5. 2011 bylo jménem společnosti E. s. s., IČO XY, se sídlem v XY, XY, zastoupené obžalovaným P. J. jakožto jednatelem, podáno přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce dubna 2011, do kterého byly, v rozporu s ustanovením § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, zahrnuty níže uvedené fiktivní faktury na vstupu, které vyhotovil či nechal vyhotovit obžalovaný O. T. jakožto jednatel společnosti „M. D.“, XY, IČO XY, na stavební práce prováděné v souvislosti s výstavbou Mateřské a základní školy v XY, přičemž na základě těchto fiktivních faktur byl společností E. s. s., XY, IČO XY, zastoupenou obžalovaným P. J., nárokován nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 153 766 Kč, a to při vědomí, že se fakturované stavební práce neuskutečnily, a tímto jednáním způsobili České republice zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 4 se sídlem v Praze, Budějovická 409/1 (dříve Finanční úřad Praha 4), škodu ve výši nejméně 88 000 Kč za zdaňovací období měsíce dubna roku 2011,

7. b) za zdaňovací období měsíce května 2011

dne 24. 6. 2011 bylo jménem společnosti E. s. s., IČO XY, se sídlem v XY, XY, zastoupené obžalovaným P. J. jakožto jednatelem, podáno přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce května 2011, do kterého byly, v rozporu s ustanovením § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, zahrnuty níže uvedené fiktivní faktury na vstupu, které vyhotovil či nechal vyhotovit obžalovaný O. T. jakožto jednatel společnosti „M. D.“, XY, IČO XY, na stavební práce prováděné v souvislosti s výstavbou Mateřské a základní školy v XY, s výstavbou centra B. Y. P., přičemž na základě těchto fiktivních faktur byl společností E. s. s., XY, IČO XY, zastoupenou obžalovaným P. J., nárokován nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 259 842 Kč, a to při vědomí, že se fakturované stavební práce neuskutečnily, a tímto jednáním způsobili České republice zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 4 se sídlem v Praze, Budějovická 409/1 (dříve Finanční úřad Praha 4), škodu ve výši nejméně 324 200 Kč za zdaňovací období měsíce května 2011,

7. c) za zdaňovací období měsíce července 2011

dne 25. 8. 2011 bylo jménem společnosti E. s. s., IČO XY, se sídlem v XY, XY, zastoupené obžalovaným P. J. jakožto jednatelem, podáno přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce července 2011, do kterého byly, v rozporu s ustanovením § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, zahrnuty níže uvedené fiktivní faktury na vstupu, které vyhotovil či nechal vyhotovit obžalovaný O. T. jakožto jednatel společnosti „M. D.“, XY, IČO XY, na stavební práce prováděné v souvislosti s výstavbou Mateřské a základní školy v XY, s výstavbou centra B. Y. P., přičemž na základě těchto fiktivních faktur byl společností E. s. s., XY, IČO XY, zastoupenou obžalovaným P. J., neoprávněně snížen základ pro výpočet DPH, a to při vědomí, že se fakturované stavební práce neuskutečnily, tímto jednáním způsobili České republice zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 4 se sídlem v Praze, Budějovická 409/1 (dříve Finanční úřad Praha 4), škodu ve výši nejméně 201 200 Kč za zdaňovací období měsíce července roku 2011,

7. d) za zdaňovací období měsíce srpna 2011

dne 23. 9. 2011 bylo jménem společnosti E. s. s., IČO XY, se sídlem v XY, XY, zastoupené obžalovaným P. J. jakožto jednatelem, podáno přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce srpna 2011, do kterého byly, v rozporu s ustanovením § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, zahrnuty níže uvedené fiktivní faktury na vstupu, které vyhotovil či nechal vyhotovit obžalovaný O. T. jakožto jednatel společnosti „M. D.“, XY, IČO XY, na stavební práce prováděné v souvislosti s výstavbou centra B. Y. P., s výstavbou Základní školy XY, s výstavbou Mateřské školy XY, přičemž na základě těchto fiktivních faktur byl společností E. s. s., XY, IČO XY, zastoupenou obžalovaným P. J., neoprávněně snížen základ pro výpočet DPH, a to při vědomí, že se fakturované stavební práce neuskutečnily, a tímto jednáním způsobili České republice zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 4 se sídlem v Praze, Budějovická 409/1 (dříve Finanční úřad Praha 4), škodu ve výši nejméně 437 400 Kč za zdaňovací období měsíce srpna roku 2011,

obžalovaní P. J. a O. T. shora uvedeným jednáním v bodech 7. a) – 7. d) za období měsíců dubna 2011 až srpna 2011 způsobili prostřednictvím společnosti E. s. s., IČO XY, se sídlem v XY, XY, České republice zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 4 se sídlem v Praze, Budějovická 409/1 (dříve Finanční úřad Praha 4), škodu ve výši nejméně 1 050 800 Kč.

8.) Obžalovaný P. J.

jako jednatel společnosti E. s. s., IČO XY, se sídlem v XY, XY, vyhotovil či nechal vyhotovit smlouvu o dílo č. 002/2011 o provedení stavebně montážních prací k akci „Výstavba fotovoltaické elektrárny XY“, dne 1. 2. 2011 tuto smlouvu jako jednatel společnosti podepsal, následně vyhotovil či nechal vyhotovit smlouvu o dílo č. 015/2011 o provedení stavebně montážních prací k akci „Stavební práce na výstavbě provozní budovy v XY, J. P.“, poté vyhotovil či nechal vyhotovit dokumentaci (předání staveniště, rozpočet, kalkulace nákladů, výkazy práce), na podkladě těchto listin vyhotovil či nechal vyhotovit níže uvedené fiktivní faktury na stavební práce, a to při vědomí, že společnost E. s. s., XY, IČO XY, práce na akci „Výstavba fotovoltaické elektrárny XY“, a na akci „Stavební práce na výstavbě provozní budovy v XY, J. P.“ nikdy nevykonala, kdy tyto fiktivní faktury za smyšlené stavební práce byly zaúčtovány společností „M. D.“, XY, IČO XY, která, zastoupená obžalovaným O. T. jakožto jednatelem, nárokovala vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce února 2011 ve výši 3 200 102 Kč, za zdaňovací období měsíce března 2011 ve výši 3 472 400 Kč, za zdaňovací období měsíce dubna 2011 ve výši 959 600 Kč, za zdaňovací období měsíce května 2011 ve výši 2 925 440 Kč, za zdaňovací období měsíce června 2011 ve výši 1 900 000 Kč, za zdaňovací období měsíce července 2011 ve výši 70 160 Kč, za zdaňovací období měsíce srpna 2011 ve výši 1 499 800 Kč, kdy neoprávněné nároky uplatnila u Finančního úřadu v Benešově, a tímto jednáním způsobil obžalovaný J. České republice zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územním pracovištěm v Benešově se sídlem v Benešově, Tyršova 2074 (dříve Finanční úřad v Benešově), škodu ve výši nejméně 14 027 502 Kč.

2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Poškození byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvoláních obviněných P. J., P. C. a T. H. a poškozených proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 3 To 92/2018-4379. Podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného P. C. a poškozeného Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém rozsahu ohledně obviněného P. C. a ve výroku, jímž byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozený Finanční úřad pro Plzeňský kraj, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních ve vztahu k obžalovanému P. Š. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc ve zrušené části týkající se obžalovaného P. C. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil P. Š. povinnost nahradit škodu. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných P. J. a T. H.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Biema dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

5. Dovolatel svou argumentaci buduje na tvrzení o existenci dvou skupin případů, z nichž jednu případy zahrnující MŠ a ZŠ XY, Centrum B. Y. P., ZŠ XY a MŠ XY, v nichž zakázky bez jakýchkoli pochybností skutečně proběhly, druhou FVE XY a objekt v XY, v nichž zakázky naopak fakticky neproběhly.

6. K první skupině zakázek dovolatel namítl, že soudy dospěly k závěru o fiktivní fakturaci zakázek, neboť se na nich nepodílela právě společnost M. D., přestože jim byla předložena řada důkazů o tom, že se tato společnost na nich podílet mohla. V bodě 19. svého dovolání pak tyto důkazy citoval společně se závěry, které z nich měly vycházet. Podle dovolatele nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se společnost na zakázkách nepodílela a faktury byly fiktivní. Z důkazů naopak vyplývá (a navrhoval provedení dalších), že se na nich podílela. Soudy je však neberou na zřetel, považují je za nevěrohodné nebo účelové. Naopak za naprosto určitý důkaz považují výpověď spolupracujícího obviněného V. T. Ten přitom uvedl, že dovolatele ani jeho společnost nezná. Z jeho výpovědi tedy nevyplývá fiktivní povaha faktur. Dovolatel nesouhlasil s argumentací nalézacího soudu, že si stavební dělníci na nikoho z M. D. nepamatují, neboť argumentoval, že ti se nezajímají, kdo je ze které společnosti. Naopak je k dispozici dostatek svědků a dalších důkazů minimálně připouštějících, že zde M. D. skutečně působila. Soudy ke svým zjištěním dospěly za užití analogie a vlastních úvah, nikoli důkazů. Došlo tak k porušení práva na spravedlivý proces porušením zásady „v pochybnostech ve prospěch“ a presumpce neviny. Své úvahy nadto neodůvodnily, rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná a nezákonná. Zjištění soudu je dokonce v přímém rozporu s obsahem dokazování.

7. Co se týče druhé skupiny zakázek, dovolatel připustil, že se na nich jeho společnost nepodílela. Odmítá však, že by se jakkoli podílel na neoprávněném nárokování vratky DPH, neboť toliko v dobré víře propůjčil O. T. jméno společnosti, protože disponovala potřebnými certifikáty. Zpočátku nevěděl o nezákonné činnosti, a následně jednal pod nátlakem O. T. a J. S. Neexistují přitom důkazy, které by jeho tvrzení vyvrátily nebo dokonce potvrdily, že byl s pácháním trestné činnosti přinejmenším srozuměn. Nalézací soud jeho zavinění pouze dovozuje na základě toho, že byl statutárním orgánem společnosti. Dovolatel popírá, že by měl z jednání prospěch. Ohledně nátlaku namítá, že předložil písemná vyjádření svědků a opakovaně navrhl výslech dalších svědků. J. V. jeho verzi také potvrdil. Měl strach z údajných kontaktů J. S. Z téhož důvodu věc neoznámil policii.

8. K oběma skupinám zakázek pak obviněný uvedl, že nebylo prokázáno, že by byl pachatelem trestného činu. Nebylo jednoznačně prokázáno, které konkrétní faktury vystavil právě on a které jiná osoba. Soudy nenechaly vypracovat písmoznalecký posudek. Nebylo prokázáno, že věděl, že fakturace byly pouze fiktivní. V případě první skupiny zakázek faktury fiktivní vůbec nebyly, v případě druhé skupiny jednal v dobré víře, že vše probíhalo řádně. V trestním řízení nebyla dostatečně prokázána subjektivní ani objektivní stránka trestného činu ani znak skutkové podstaty v podobě subjektu. Nebyla tedy bez důvodných pochybností prokázána přičitatelnost činu dovolateli.

9. Dovolatel dále namítl existenci opomenutých důkazů, a to ve vztahu k návrhu na výslech svědků J. K., J. S., J. K., O. L. a V. Z., návrhu na vyžádání stavebních deníků a výslechu svědků L. V., P. C., L. K. a D. M. Připomenul judikaturu Ústavního soudu se svým závěrem, že nebyly splněny podmínky pro zamítnutí důkazních návrhů. Podle jeho mínění se tyto důkazy jednoznačně týkaly projednávané věci, byly způsobilé ověřit či vyvrátit dokazovanou skutečnost a nebyly ani nadbytečné. Závěr o jejich nadbytečnosti nelze přijmout za situace, kdy vina dovolatele nebyla v řízení prokázána bez důvodných pochybností. Svědci, jimž se svěřil, mohli prokázat nátlak na jeho osobu. Nesouhlasí s hodnocením svědka P. C., které považuje za „předvědění a předporozumění“. Nalézací soud podle jeho mínění na jedné straně tvrdí, že by svědci nebyli sto přinést nové informace, na druhou stranu shledává rozpory ve výpovědích dovolatele a svědka V. Přestože se podle odvolacího soudu nejedná o opomenuté důkazy, tento nikterak neodůvodnil, jak ke svým závěrům dospěl. Neprovedení těchto důkazů narušilo jeho právo na obhajobu a představuje vadu řízení z hlediska principu kontradiktornosti a tím porušení práva na spravedlivý proces.

10. Soudy podle dovolatele rozhodly o jeho vině způsobem, který nemá dostatečnou oporu ve skutkovém stavu a provedených důkazech. Podle jeho mínění je patrný nedostatečný akcent na vyváženost a nestrannost řízení. Je přesvědčen, že při objektivním hodnocení důkazů, které by respektovalo zásady dokazování stanovené v trestním řádu – krom presumpce neviny také materiální pravdy – by soudy musely dojít vzhledem k důkazům k závěru, že jsou zde pochybnosti o jeho vině. Skutková zjištění soudů totiž neodpovídají provedeným důkazům. Soudy nevycházely ze skutečných důkazů, které svědčily ve prospěch jeho obhajoby, či ji přinejmenším nevyvracely, ale z výpovědi spolupracujícího obviněného a skutečnosti, že dovolatel podnikal s O. T. Dovolatel předložil a navrhl řadu důkazů, kterým však soudy neuvěřily. Namísto toho uvěřily výpovědi spolupracujícího obviněného, který se o dovolateli a jeho společnosti vůbec nezmiňoval.

11. Při existenci rozporných informací soudy nepřistoupily k provedení dalších důkazů a skutkový stav vyhodnotily v jeho neprospěch. Nelze přitom vyloučit, že by mohl jeden z navrhovaných svědků potvrdit, že se společnost M. D. na stavebních akcích podílela. Právě vyvození opaku z provedených důkazů, které většinově bez důvodných pochybností nevylučovaly účast M. D. na zakázce, je flagrantním rozporem. Ve druhé skupině pak bylo provedeno několik důkazů ohledně nátlaku a naopak nebyl proveden jediný, který by prokazoval, že o trestné činnosti věděl. Soudy však dospěly k závěru, že pod nátlakem nebyl a jednal vědomě. Taková skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech a zakládají se toliko na úvahách a předpokladech soudu. Vadně byl vyhodnocen znalecký posudek Mgr. Jarmily Lejnové, který nelze považovat za důkaz, že stavební práce neproběhly. Rozsudek odvolacího soudu přitom legalizoval opomenutí provedení písmoznaleckých posudků. Soudy tedy rozhodly o jeho vině, ačkoliv jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Důkazy v jeho prospěch přitom neprovedly nebo je bagatelizovaly.

12. Dovolatel dále namítl zásadní porušení povinnosti řádného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Ten ve větší části odůvodnění pouze odkazuje na prvostupňový rozsudek a na řadě míst tak není zřejmé, čím byl odvolací soud ve svých úvahách veden. Citoval přitom související judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkající se povinnosti řádného odůvodnění. Této podle jeho mínění odvolací soud nedostál, když není patrné, že se všemi důležitými otázkami sám skutečně zabýval. Soudy obou stupňů v případě spolupracujícího obviněného neuvedly, ve kterých částech jeho výpovědi uvěřily, a v níž nikoli. Jejich rozhodnutí jsou v tomto bodě nepřezkoumatelná a tudíž nezákonná. Soud prvního stupně rovněž na několika místech nerozlišuje skutková zjištění týkající se jednotlivých obviněných a dopouští se tak paušalizace. Důsledkem takového zobecnění je uplatnění metody analogie.

13. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítl, že jeho trest byl sice uložen v zákonném rámci, neodpovídá však spravedlnosti. Připojil srovnání trestů uložených ostatním obviněným a namítl, že na rozdíl od nich stavební činnost skutečně vykonával. Formální jednatelé dostali mírnější tresty, zatímco jeho poctivé podnikání bylo perzekvováno. Připojil také podnět k přerušení výkonu trestu.

14. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2019, č. j. 3 To 92/2018-4379, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2018, č. j. 39 T 3/2016-3974, částečně zrušil ve všech výrocích, které se ho týkají, a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

15. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně upozornil na teoretická východiska využití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a představil okruhy námitek, na něž se proto tento dovolací důvod nevztahuje. Dodal poté, že právě o takovýto druh (skutkových) námitek se jedná v případě dovolacích námitek obviněného, neboť jimi v zásadě brojí toliko proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů, přičemž v souvislosti s prezentací vlastní verze průběhu skutkového děje nabízí svůj vlastní způsob hodnocení provedených důkazů a zároveň odmítá některé skutkové závěry, které z provedených důkazů dovodily soudy obou stupňů. Teprve na podkladě své vlastní verze skutkových zjištění obviněný dovozuje údajnou nesprávnost právního posouzení skutku, v porovnání s právním posouzením, k jakému dospěly soudy obou stupňů. V této spojitosti též státní zástupce zmínil, že pod obviněným uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitky poukazující na údajné porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo.

16. Uvedl dále, že obviněným tvrzená existence tzv. extrémního rozporu mezi soudem učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a jím provedenými důkazy na straně druhé nemůže obstát. Navázal, že ustálenou soudní praxí vymezené vady v posuzovaném případě neshledal. Skutková zjištění soudů obou stupňů vykazují zřejmou obsahovou a logickou návaznost na provedené důkazy. Po stránce obsahové byly tyto důkazy soudy obou stupňů hodnoceny dostačujícím způsobem nejen ve svém celku, ale i jednotlivě, takže k odsouzení obviněného došlo na podkladě komplexního, co do rozsahu úplného, věcně správného a zpětně přezkoumatelného hodnocení celého řetězce důkazů. Uzavřel proto, že hodnocení důkazů soudy provedly v rozsahu potřebném pro svá rozhodnutí a předepsaným způsobem, jak jim ukládají zákonná ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (v podrobnostech ve stručnosti plně odkázal na podrobné, logické a přesvědčivé odůvodnění učiněných skutkových zjištění obsažené v rozsudku nalézacího soudu, zejména pod bodem 130 a násl.). V předmětné trestní věci tak podle názoru státního zástupce není dán žádný, natož pak dokonce extrémní rozpor mezi soudem provedenými důkazy a soudem učiněnými zjištěními.

17. Naplnění citovaného dovolacího důvodu nelze dovozovat ani z námitky údajného porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny negarantuje úspěch v řízení a nezaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného, ale je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1156/2017). Dále je na místě připomenout, že podle ustálené judikatury není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, přičemž důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí, a jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 362/96). Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, pak odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 152/05).

18. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že se tento soud s důkazními návrhy obviněného náležitě vypořádal a že své zamítavé stanovisko odpovídajícím způsobem zdůvodnil (srov. zejména bod 135. rozsudku soudu prvního stupně). Se závěrem o nadbytečnosti doplnění dokazování a zároveň o úplnosti skutkových zjištění a o jejich dostatečnosti pro přijetí závěru o vině obviněného se posléze ztotožnil i soud odvolací (srov. zejména bod 52. a násl., jakož i bod 65. rozsudku odvolacího soudu). V případě zamítnutí důkazních návrhů obviněného tudíž rozhodně nešlo o projev libovůle soudního rozhodování, a proto zamítnutí těchto jeho důkazních návrhů ani nemohlo mít za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces.

19. Zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu (ale i jakéhokoli jiného ze zákonem stanovených důvodů dovolání) stojí námitky obviněného, jejichž podstatu tvoří jeho výhrady směřované toliko proti obsahu a formě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, neboť podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Pouze pro úplnost je však i zde třeba doplnit, že obviněným v tomto směru uplatněné výhrady nemají jakékoli věcné opodstatnění, neboť odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je přezkoumatelné a plně odpovídá všem zákonným požadavkům vyplývajícím z § 125 odst. 1 tr. ř.

20. Stejně tak v daném případě nelze shledat ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen tehdy, jestliže byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na předmětný trestný čin. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, tak nelze v dovolání úspěšně namítat, a to nejen prostřednictvím tohoto, ale ani prostřednictvím žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2866/07).

21. Vzhledem k dosud řečenému tak podle názoru státního zástupce v dané trestní věci nelze dovodit ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to nejen v jeho tzv. druhé alternativě, které se obviněný výslovně dovolává a která předpokládá, že soud druhého stupně nesprávně rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání, jež jsou uvedeny pod písmeny a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., ale z povahy věci ani v jeho tzv. první alternativě, která spočívá v tom, že nesprávným procesním postupem soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku (srov. např. § 253 odst. 1, 3 tr. ř.) a v důsledku toho došlo k porušení principu dvouinstančnosti řízení.

22. Závěrem státní zástupce shrnul, že po zvážení všech shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že dovolání obviněného po obsahové stránce nelze podřadit pod žádný z obviněným označených dovolacích důvodů, resp. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

26. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

27. Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.

28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

29. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.

30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

31. Důvodnost dovolání obviněného posoudil Nejvyšší soud na podkladě výše zmíněných obecných východisek samostatně ve vztahu k jednotlivým jím uplatněným důvodům dovolání.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil v první řadě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obsažené v jeho dovolání však neodpovídají požadavkům na hmotně právní argumentaci pod tímto dovolacím důvodem, neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněný tak v tomto směru uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci. Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu, jež ve věci nebyl shledán (viz níže) musí vycházet, ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.

33. Pokud jde o první skupinu zakázek (MŠ a ZŠ XY, Centrum B. Y. P., ZŠ XY a MŠ XY), nalézací soud dospěl k závěru, že tyto sice realizovány byly, nikoli však společností M. D., která práce fakturovala. Nalézací soud v bodech 130. - 132. odůvodnění rozsudku shrnul svá zjištění a závěry a především uvedl, že žádný z pracovníků podílející se na zakázkách se nesetkal s názvem společnosti M. D. či jménem jejího statutárního zástupce O. T. Poukázal přitom na faktickou situaci této společnosti, zvláště pak absenci adekvátního množství jejích zaměstnanců a nedoložení jakýchkoli dalších pracovníků. Za podstatnou považoval také podobnost páchání trestné činnosti v případě těchto zakázek a zbývajících žalovaných skutků, jako ji popsal ve vztahu ke zbývajícím obviněným V. T. Pokud jde o výpověď svědkyně L., která si na uvedenou společnost vzpomněla, podle nalézacího soudu z titulu své pozice asistentky mohla mít informace pouze „papírově“ bez reálné možnosti mít skutečné povědomí o reálném stavu věci a tedy dosvědčit, zda tato společnost fakticky práce realizovala. Taktéž listinné materiály představující údajnou komunikaci na stavbě se společností M. D. nepovažoval nalézací soud za prokazující její skutečné zapojení do realizací zakázek, neboť nebyly podepsány a byly pouze kopiemi.

34. Obviněný namítl extrémní rozpor mezi důkazy provedenými ve věci a výše uvedenými závěry nalézacího soudu. Má za to, že řízení nebylo vyvážené a nestranné. Závěry nalézacího soudu se podle něj opírají výhradně o výpověď spolupracujícího obviněného, avšak další provedené důkazy minimálně připouštějí variantu, že M. D. se na zakázkách skutečně podílela. Z uvedeného rozporu vznikají pochybnosti a mělo tedy být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo.

35. Nejvyšší soud připomíná, že rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

36. S obviněným lze souhlasit v tom, že samotná výpověď spolupracujícího obviněného nemusí být postačující pro rozhodnutí o vině. To platí tím spíše, když z výpovědi obviněného V. T. z přípravného řízení i hlavního líčení vyplynulo, že dovolatele nezná a v důsledku toho nemohl poskytnout podrobnější informace, které by bylo možno využít ve vztahu k dovolateli. Uvedená disproporce stran jím sdělených údajů je samozřejmě vysvětlitelná právě tím, že o řadě skutků mohl uvést konkrétní údaje právě vzhledem k jeho participaci na jejich spáchání. Nelze však pominout, že krom výpovědi k jednotlivým fiktivním zakázkám se tento obviněný podrobně vyjádřil také k obecnému fungování a postupům skupiny pachatelů, k nimž patřil také obviněný.

37. Pokud se proto vyslovil, byť stroze, i k dalším zakázkám uvedeným v obžalobě, na nichž se účastnil dovolatel, a uvedl, že všechny jsou fiktivní, nelze závěr nalézacího soudu o věrohodnosti této části jeho výpovědi a skutkový závěr z toho dovozený považovat za vadu mající povahu extrémního rozporu. Logiku taktéž nepostrádá hodnocení soudu ve vztahu k výpovědi svědkyně L. (viz výše) či zmíněným listinám. Z dalších slyšených svědků ze společnosti dovolatele (zedníci, stavbyvedoucí, ostatní zaměstnanci) si žádný na společnost M. D. nebo O. T. nevzpomněl (s tou výjimkou, že možná ve firmě zaslechli jeho jméno). Stavbyvedoucí však připustili, že na zakázkách pracovali se subdodavateli, jména společností si však nepamatovali. Lze sice souhlasit s obviněným, že tento okruh důkazů by nebylo možno označit za svědčící o zcela nezvratném závěru, že společnost M. D. práce neprovedla, avšak takto lze věc hodnotit jen tehdy, pokud se nevezme v úvahu svědectví další osoby. Podstatná je totiž výpověď svědkyně I. R., která uvedla, že společnost M. D. měla jediného zaměstnance, a to řidiče. Tato svědkyně dělala pro uvedenou společnost účetnictví a musela tak mít přehled o zaměstnancích společnosti či s nimi spolupracujícími OSVČ. Její výpověď proto skutečně svědčí o nedostatku zaměstnanců k realizaci uvedených zakázek.

38. Obviněný dále namítl, že se soudy nevypořádaly s otázkou jeho účasti na organizované skupině, přičemž poukázal na to, že V. T. vypověděl, že obviněného ani jeho společnost nezná. K této námitce dostačuje uvést, že jednání obviněného nebylo kvalifikováno jako jednání člena organizované skupiny, a tudíž ani prokázání koordinovanosti jednání mezi jeho jednotlivými členy či jejich vzájemné znalosti nebylo nezbytné pro závěr o vině dovolatele. Uvedená okolnost nebyla zvažována ani při ukládání trestu [§ 42 písm. o) tr. zákoníku]. Stejně tak nebyli obvinění označeni za organizovanou zločineckou skupinu (§ 129 tr. zákoníku). Samotná skutečnost, zda spolupracující V. T. nebo jiný ze spoluobviněných znal obviněného proto nebyla rozhodující. Ostatně rozhodující by to nebylo ani v případě, kdy by jejich jednání bylo považováno za činnost organizované skupiny, neboť vysoce organizované skupiny se krom vnitřní organizační struktury, rozdělení funkcí a dělby činností vyznačují utajením nejen vnějším, ale také mezi jednotlivými články skupiny.

39. Z výše uvedeného je zřejmé, že závěry nalézacího soudu nejsou v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jeho skutková zjištění a stejně tak i důkazy, na jejichž základě k nim dospěl, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí dostatečně popsána. Nelze dospět k poznatku, že by hodnotící úvahy soudu postrádaly logiku či byly v rozporu s provedenými důkazy či že by z nich vyvozená skutková zjištění byla založena na jejich dezinterpretaci či zjevném zkreslení jejich obsahu. Stejně jako vyložil, z jakých důkazů a proč při konstrukci svých skutkových závěrů vycházel, uvedl soud rovněž to, z jakých důkazů a proč nevycházel. Nalézací soud neuvěřil obhajobě dovolatele a obviněného O. T. o reálné spolupráci na těchto zakázkách a naopak dospěl k závěru o jejich plné znalosti reálného stavu a tím i jejich vědomém zapojení se do trestné činnosti.

40. K zakázkám, které i podle něj nebyly realizovány (FVE XY a objekt v XY), uplatnil obviněný tvrzení, že

a) zpočátku jednal v dobré víře (kdy společnosti O. T. propůjčil jméno své společnosti, neboť disponovala potřebnými certifikáty) a tudíž nevěděl nic o nezákonné činnosti (a nebylo prokázáno, že by s ní byl byť jen srozuměn) a poté (kdy se zřejmě o nezákonné povaze spolupráce dozvěděl),

b) jednal pod vlivem nátlaku.

41. Uvedená argumentace obviněného byla součástí jeho obhajoby v průběhu celého trestního řízení a soudy nižších soudů se jí tudíž již zabývaly, jak bude podrobněji zmíněno dále. Obviněný tímto způsobem předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi skutkových událostí, která neodpovídá skutkovým zjištěním nalézacího soudu, a teprve a skrze ni se jej snaží přesvědčit o neopodstatněnosti právního posouzení skutku. Krom toho je na místě zmínit, že se jedná o jednostranně předkládanou verzi obviněného, když ve vztahu k těmto skutkům obviněný v přípravném řízení odmítl vypovídat a před soudem vypovídal pouze pod podmínkou, že se vyjádří pouze samostatně (ve smyslu předem připraveného písemného vyjádření následně založeného ve spise jako příloha protokolu o hlavním líčení) a odpovídat bude pouze na dotazy svých obhájců (viz č. l. 3355). Přestože státní zástupce proti tomuto postupu vznesl námitku, předseda senátu správně reagoval v tom smyslu, že se jedná o výkon práva obviněného na obhajobu. Nelze však pominout, že uvedený jednostranný přednes skutečností obviněným, který nemohl být podroben otázkám soudu ani žádné ze stran nedosahuje dostatečné kontradiktorní povahy. Přestože tedy obviněný využíval svého práva na obhajobu, je na místě s jím předloženou verzí událostí nakládat v tom kontextu, že nemohla být podrobena důslednému přezkoumání. Z toho důvodu je třeba podrobně rozvedené námitky nutno označit za vymykající se mezím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následující reakce tudíž slouží pouze k prokázání, že skutková zjištění nalézacího soudu, z nichž vycházel při svém právním hodnocení, nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jak namítl obviněný.

42. Dovolatel ve spojitosti s těmito zakázkami nezpochybňuje, že šlo o zcela fiktivní plnění, vystavování fiktivních faktur odůvodňuje tvrzením, že tak činil v dobré víře, že společnost O. T. zakázku plní a potřebuje pouze „zastřešení“ jeho společností, neboť disponovala potřebnými certifikáty. Předně je na místě poukázat na to, že dovolatel nemohl být přesvědčen o tom, že je „vše v pořádku“, za situace, když jím presentovaným způsobem postupoval. Zadavatelé zakázek jistě mají důvod, proč od stavebních společností vyžadují certifikáty kvality. Uvedené přefakturování skutečného zhotovitele na odlišný subjekt, který těmito certifikáty sice disponuje, do zhotovení díla se však žádným způsobem nezapojil, by nejenže odporovalo podmínkám zadané zakázky, ale především by mělo povahu podvodu. Nenaplňovalo by však podmínky zvláštního případu podvodu ve formě zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Uvedená verze událostí předložená dovolatelem však neodpovídá závěrům nalézacího soudu. Ten důvodně uzavřel (viz bod 133.), že osoba, která vypracovala materiály sloužící k zastření fiktivní povahy faktur, musela mít přístup k datům společnosti ESS, stejně jako musela mít dobrou obeznámenost s jejím fungováním. Nepravdivé pracovní výkazy zaměstnanců společnosti nemohly být bez takové osoby vyhotoveny. Zároveň se muselo jednat o osobu, která by měla z takového jednání prospěch.

43. Krom toho nelze pominout námitku samotného obviněného, že z trestného jednání neměl žádný prospěch. Proto je na místě položit otázku, proč v této fázi, kdy podle svých slov k jednání nebyl donucován, tímto způsobem jednal, aniž by měl z uvedeného postupu jakýkoli prospěch, ale naopak byl v jeho důsledku stižen samými nevýhodami. Pokud do smluvního vztahu vstoupila jeho společnost jako zhotovitel, a tudíž garant určité kvality odvedené práce (odrážené nejen právě certifikáty kvality, jimiž jeho společnost disponovala, ale také pověstí společnosti), byla taky nositelem odpovědnosti za řádné plnění povinností z něj plynoucích. Za takové situace se obviněný vůbec nezajímal o to, kdo bude práce na projektech vykonávat, zda příslušní pracovníci mají dostatečnou kvalifikaci pro to, aby výsledky jejich práce dosáhly vyžadované kvality. Spokojil se podle svých slov pouze s předloženými dokumenty. Zároveň je s podivem, pokud měla jeho společnost fungovat pouze jako „zastřešení“ z titulu své pověsti a vlastněných certifikátů kvality, zatímco práce měly být fakticky vykonávány společností O. T., resp. jeho zaměstnanci, proč byly součástí dokumentace nepravdivé pracovní výkazy zaměstnanců obviněného.

44. Řada slyšených svědků vypověděla, že to byl právě obviněný, kdo měl ve společnosti hlavní roli a o všem rozhodoval. Byl to také on, kdo podepisoval faktury. Uvedené se sice snažil obviněný zpochybnit poukazem na to, že nebyl vypracován grafologický znalecký posudek, avšak jak důvodně poznamenal odvolací soud, za situace, kdy od počátku věděl, že fakturace je pouze fiktivní, je v zásadě bezpředmětné, zda faktury vystavil přímo on nebo jiná osoba (bod 109. rozsudku). Podstatné je, že obviněný z titulu svého postavení ve společnosti, stejně jako spolupráce s O. T. a J. S., musel vědět nejen o povaze, ale také účelu využití těchto fiktivních faktur, neboť byl do procesu zkrácení daně (resp. vylákání výhody na ní) přímo zapojen. Stěží lze také uvažovat o tvrzené počáteční spolupráci „v dobré víře“, když obviněný sám vypověděl, že na něj O. T. naléhal s tím, že když mu nepomůže, budou lidé, kteří nad ním stojí, zejména J. S., velmi naštvaní. Pokud by si je znepřátelil, mohli by se postarat o to, aby jeho firma skončila, a ještě mohou J. připravit o investici v Makedonii (bod 28. rozsudku nalézacího soudu). Ostatně taktéž odvolací soud poukázal na rozpory v tvrzeních obviněného, který na jednu stranu O. T. důvěřoval, propůjčil mu proto jméno své společnosti a neprověřoval reálné provádění prací na těchto projektech, zároveň však jednal již od počátku pod jeho nátlakem (viz bod 86. rozsudku). Bez povšimnutí nemohou zůstat ani zvláštní personální změny ve vedení společnosti v kritické době. Jak poukázal nalézací soud, v době, kdy byl ve vedoucí pozici svědek J., společnost prosperovala, avšak tento byl sesazen na pozici stavbyvedoucího a nahrazen A. J., která nedisponovala žádnými schopnostmi či zkušenostmi potřebnými k výkonu této funkce (viz bod 136. rozsudku). Následující soustavné snahy dovolatele o vyvinění se s odkazem na její neschopnost, která měla prosperující společnost přivést ke krachu, pak působí dojmem, že k této personální změně mohlo dojít za tímto účelem.

45. Ohledně následného jednání, jehož se - jak sám připustil - dopustil již s plným vědomím jeho nezákonné povahy, se obvinění snaží o své vyvinění poukazem na jeho provádění pod nátlakem. Nátlak může mít vliv na naplnění objektivní stránky ve formě jednání, které zahrnuje vůlí pachatele ovládané nebo ovladatelné jednání. Chybí-li některá z uvedených složek, ať psychická (vůle) nebo fyzická (projev vůle), nejde o jednání ve smyslu trestního práva. Projev vůle může být vyloučen v důsledku fyzického donucení (vis absoluta), které vylučuje projev vůle, a tedy i jednání v trestněprávním smyslu, či donucení psychické (vis compulsa), kdy k projevu vůle sice dojde, pachatel však nebude odpovědný z důvodu krajní nouze jako okolnosti vylučující protiprávnost (podrobněji viz Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 4. vydání. Praha: Leges, s. 180).

46. Své přímé fyzické donucení dovolatel ani nenamítal a z okolností případu je vyloučeno. Nátlak popisovaný obviněným by mohl být považován pouze za formu psychického nátlaku. Pro posouzení takového jednání jako krajní nouze však nepostačuje jakákoli forma psychického nátlaku, judikatura jej za takový označuje v případě, kdy z něho vyplývá nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným trestním zákoníkem a které omezují svobodu rozhodování obviněného. Například v rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky, publikované pod č. 20/1982, bylo obviněné hrozeno s nožem v ruce usmrcením, pokud neuškrtí poškozenou. Také intenzity však, podle tvrzení obviněného, nátlak ze strany O. T. či J. S. nebyl. Pro posouzení jednání obviněného jako krajní nouze § 28 tr. zákoníku proto nebyly splněny podmínky.

47. Nátlak trestní zákoník rozeznává jako jednu z polehčujících okolností, přesněji podle § 41 písm. d), ovšem i zde s tou podmínkou, že je vyžadována určitá závažnost hrozby nebo nátlaku. Jedná se však o otázku podléhající hodnocení v souvislosti s ukládáním trestu, a nikoli posuzováním viny. Přísluší proto výhradně soudům nižších stupňů, a nikoli Nejvyššímu soudu, který nemůže otázku polehčujících, či přitěžujících, okolností posuzovat ani podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani jiného ze stanovených dovolacích důvodů. Nad rámec je proto pouze na místě poukázat, že soudy se uvedené otázce jednání obviněného pod nátlakem podrobně věnovaly – nalézací soud v bodech 125. a násl. a odvolací soud v bodě 88. svého rozsudku.

48. Krom toho je na místě poukázat, že obviněnému byl uložen trest při samé spodní hranici trestní sazby, jíž byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku ohrožen. I v případě, že by byl nátlak jím popisovaný považován za splňující podmínky pro jeho považování za polehčující okolnost, nemohlo by to mít zásadní vliv na jemu ukládaný trest. Stejně tak by nemohl tento závěr vést k postupu podle § 58 tr. zákoníku a mimořádnému snížení ukládaného trestu, neboť trestní zákoník sice uvedený postup neváže na „výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Samotná existence takové polehčující okolnosti by proto nebyla dostatečná pro aplikaci tohoto postupu. V tomto smyslu je proto na místě také souhlasit se závěrem nalézacího soudu, že dokazování k otázce nátlaku na obviněného bylo dostatečné a jakékoli další dokazování by bylo nadbytečné.

49. K výhradám dovolatele vůči odůvodnění jím napadených rozhodnutí (k tvrzení, že nalézací soud nerozlišil skutková zjištění týkající se jednotlivých obviněných a uplatnil tak metodu analogie, a námitce, že odvolací soud při vypořádání se s jeho námitkami pouze odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně a není proto podle mínění obviněného zřejmé, zda se námitkami skutečně zabýval) lze uvést následující skutečnosti. K výhradám dovolatele vůči odůvodnění rozsudku nalézacího soudu není třeba zaujímat další stanovisko, neboť na ně uspokojivým způsobem (viz bod 84. rozsudku) reagoval již odvolací soud, který uvedl, že „takový popis však jistě není projevem jakékoliv paušalizace, ale pouhým konstatování objektivního faktu, že trestná činnost všech obžalovaných ve své podstatě vykazovala naprosto shodné rysy. Za takového stavu si lze obtížně představit, že by nalézací soud mohl dovodit jiné skutkové závěry a ty pak popsat jiným způsobem“. S tímto hodnocením se dovolací soud ztotožňuje, neboť je také toho názoru, že samotný poukaz na souladnou podobu jednání jednotlivých obviněných nemůže být projevem analogie. Uvedená poznamenání o stejné či obdobné povaze jednání obviněných jsou nadto vždy doplněna samostatnými skutkovými zjištěními k jednotlivým obviněným stejně jako z nich vyplývajících závěrů. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že se samostatně věnoval trestné činnosti každého obviněného stejně jako jednotlivým skutkům, z nichž sestávala.

50. Nalézací soud dále podle mínění obviněného neuvedl, kterým částem výpovědi spolupracujícího obviněného V. T. uvěřil a kterým nikoli. S tímto závěrem však nelze souhlasit. V bodě 119. nalézací soud uvedl (byť stručným vyjádřením), že výpověď tohoto obviněného považuje za věrohodnou. V následujících pasážích se pak blíže jednotlivým částem jeho výpovědi věnoval. Je tomu tak například v bodě 124., kde nalézací soud nastínil možné rozšíření jeho výpovědi v reakci na výpověď obviněného O. T.

51. Pokud jde o rozsah odůvodnění odvolacího soudu, sám dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na související judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“). Není proto nutné, aby ji na tomto místě dovolací soud znovu opakoval. Připomene proto pouze aktuální judikaturu ESLP, podle níž povinnost řádného odůvodnění znamená, že aniž by byla vyžadována podrobná odpověď na každý argument předložený v opravném prostředku, strany soudního řízení mohou očekávat, že dostanou konkrétní a výslovnou odpověď na námitky, které jsou zásadní pro výsledek řízení [viz Moreira Ferreira proti Portugalsku (č. 2), č. 19867/12, rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2017, § 84, Cihangir Yıldız proti Turecku, č. 39407/03, rozsudek ze dne 17. 4. 2018, § 42, nebo Orlen Lietuva Ltd. proti Litvě, č. 45849/13, rozsudek ze dne 29. 1. 2019, § 82].

52. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud především nepochybil v těch částech svého odůvodnění, v nichž odkázal na závěry nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil. To platí tím spíše, když je opravný prostředek obviněného faktickým opakováním jeho argumentace známé z předcházejícího řízení a s níž se vypořádal nalézací soud. Taková situace přitom nastala i v projednávané věci, jak poukázal odvolací soud v bodě 78. svého rozsudku. Ostatně totéž je pravda i v případě mimořádného opravného prostředku obviněného. K reakci na námitku dovolatele, podle níž odvolací soud nedostál uvedené povinnosti konkretizované v judikatuře označených soudů, když „není patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval“, by přitom postačoval pouhý odkaz na toto odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nejenže se věnoval všem námitkám vznesených obviněnými i poškozenými, ale především v případě zásadních námitek obviněného (též uplatněných v jeho mimořádném opravném prostředku) nejen prostřednictvím odkazů na odůvodnění rozsudku soudu nižšího stupně (který je ostatně judikaturou jmenovaných soudů aprobován), ale taktéž doplněním vlastní argumentace. Uvedené je ostatně zřejmé také z odkazů poskytnutých tímto soudem v rámci reakcí na tyto opakující se námitky. Dovolatel tedy dostal „konkrétní a výslovnou odpověď“ na námitky zásadní pro výsledek řízení nejenom v rámci rozsudku nalézacího soudu, ale také v rámci odůvodnění rozsudku soudu odvolacího. Podrobnější reakce tohoto soudu na uvedenou námitku obviněného však není možná, neboť samo dovolání bližší argumentaci (např. poukazem na námitku, s níž se odvolací soud nedostatečně či vůbec nevypořádal, nebo na nevyhovující část odůvodnění rozsudku) neobsahuje.

53. Pokud jde o námitku vadného hodnocení znaleckého posudku Mgr. Jarmily Lejnové, kdy dovolatel namítl, že uvedený posudek nelze považovat za důkaz, že stavební práce neproběhly, není zcela zřejmé, kam s ní dovolatel míří. Žádný ze soudů nižších stupňů totiž neuvedl, že by k takovému závěru (tedy že uvedené znalecký posudek prokazuje) dospěly.

54. Dovolatel taktéž namítl existenci tzv. opomenutých důkazů ve věci. Nenamítl sice, že by se soudy s těmito důkazy vůbec nevypořádaly či na návrhy na jejich provedení nereagovaly, tak jak je vyžadováno související judikaturou Ústavního soudu, brojí však vůči způsobu/rozsahu odůvodnění, které soudy, především pak soud nalézací, k zamítnutí těchto návrhů poskytly. Ten podle jeho hodnocení není odpovídající. Je totiž toho názoru, že přestože byly důkazní návrhy zamítnuty jako nadbytečné, neboť jimi prokazovaná skutečnost již byla dostatečně prokázána již ve věci provedenými důkazy, není tomu tak, neboť ve věci přetrvávají pochybnosti, které mohly být těmito důkazy objasněny.

55. Námitka dovolatele se odvíjí od jeho vlastního hodnocení důkazů. Dovolatel bere v úvahu pouze ty důkazy, které svědčí ve prospěch jím předkládané verze událostí, zbývající důkazy buďto plně pomíjí, nebo zpochybňuje. Na základě výsledků takto pojatého hodnocení důkazů pak shledává mezery v dokazování představující pochybnosti o jeho vině. Hodnocení důkazní situace však náleží nalézacímu soudu, který v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. Ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. soudu mj. ukládá, aby skutkový stav zjistil v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. V souladu s výše jmenovanou zásadou přísluší hodnocení dostatečnosti dokazování a výsledného zjištění skutkového stavu rozhodujícímu soudu. Nalézací soud při reakci na důkazní návrhy obhajoby výslovně uvedl, že další dokazování nepovažoval za nutné. Stejně se vyjádřil také odvolací soud, když podrobně reagoval na návrhy vznesené obhajobou v odvolacím řízení.

56. Krom dovolatelem citované judikatury Ústavního soudu ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům lze poukázat také na související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ten při posuzování návrhů na provedení důkazů definoval tři kritéria - odůvodnění návrhu obhajobou a význam důkazu pro projednávanou věc, odůvodnění zamítnutí návrhu soudem a posouzení dopadu jeho neprovedení na celkovou spravedlivost řízení. Pokud jde o vzájemný vztah těchto kritérií, upozornil, že odůvodnění soudů bude muset být úměrné rozsahem a úrovní detailu k odůvodnění předloženému obhajobou (viz Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05). Podle ustálené judikatury tohoto soudu však ani zamítnutí návrhu bez odůvodnění nebo „ticho“ vnitrostátních soudů ve vztahu k dostatečně odůvodněnému a významnému návrhu na provedení důkazu nevede nutně k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení práva na spravedlivý proces tak nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

57. V návaznosti na výše uvedené je pak na místě konkrétně k jednotlivým návrhům obhajoby jmenovaným v dovolání obviněného uvést následující. Návrhy výslechů svědků J. K., J. S., J. K., O. L. a V. Z. byly obhajobou vzneseny v rámci veřejného zasedání o odvolání obviněných (viz č. l. 4371) s tím, že odůvodnění tohoto návrhu bylo omezeno na informaci, že se podíleli na zakázkách a obhajoba nebyla schopna krom jmen těchto potenciálních svědků předložit bližší informace, a to ani jejich adresy. V témže veřejném zasedání obhajoba navrhla také provedení stavebního deníku společnosti, o němž sama uvedla, že přestože se jej snažila získat, byla neúspěšná, neboť je v archivu. Když byl obviněný na stavební deníky dotazován v rámci svého výslechu v přípravném řízení, uvedl, že tyto nejsou v jeho držení a neví, jestli jsou u insolvenčního správce (viz č. l. 485). Uvedené návrhy obhajoby odvolací soud zamítl již v rámci veřejného zasedání a podrobně se pak k nim vyjádřil ve svém rozsudku, kde v bodech 99. až 104. vyložil důvody, proč je považuje za nadbytečné.

58. Zbývající dovolatelem jmenované návrhy byly poprvé předloženy již v řízení před soudem prvního stupně. Všechny tyto návrhy výslechu svědků, a to L. V., P. C., L. K. a D. M. byly obhajobou odůvodněny s tím, že měly objasnit či prokázat nátlak na obviněného. Tyto návrhy byly společně s v dovolání nejmenovanými dalšími návrhy zamítnuty výslovně nalézacím soudem v hlavním líčení dne 7. 12. 2017 (viz č. l. 3901). Přestože výslovně se blíže věnoval nalézací soud ve svém odůvodnění pouze prvním dvěma z navrhovaných svědků, vzhledem k tomu, že jejich výslech považoval za nadbytečný, neboť otázku nátlaku na obviněného považoval za dostatečně objasněnou, vyplývá z této skutečnosti stejný závěr také pro následující dva jmenované svědky. Závěr ohledně nadbytečnosti dalšího dokazování ve vztahu k nátlaku na obviněného je přitom odůvodněný, jak tento soud vyložil výše.

59. V uvedené souvislosti dovolatel namítl také porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Obecně lze připomenout, že podstatou principu in dubio pro reo je, že přetrvávají-li po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností (např. ve vztahu ke skutku, osobě pachatele nebo zavinění), jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, orgány činné v trestním řízení jsou povinny rozhodnout ve prospěch obviněného (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 a sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004). Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. Jak již bylo zmíněno výše, uvedené pochybnosti ve věci shledává pouze obviněný vlivem vlastního hodnocení důkazů souladného s obsahem jeho obhajoby.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

60. Dovolatel vznesl námitky vůči uloženému trestu, neboť ten podle jeho mínění „neodpovídá spravedlnosti“. K dokreslení situace přitom doplnil tabulku srovnávající tresty uložené jednotlivým obviněným a výši jimi způsobené škody. Jak už dovolací soud naznačil výše, jeho pravomoc k přezkumu uloženého trestu je omezená. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání úspěšně uplatnit ani na podkladě jiných zákonem upravených důvodů dovolání, tj. nelze je podřazovat ani pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní).

61. Krom toho lze zmínit, že nalézací soud podrobně odůvodnil nejen trest uložený dovolateli, ale také trest uložený ostatním obviněným. K námitce obviněného se vyjádřil také odvolací soud v bodě 115. a násl. Pouze nad tento rámec dovolací soud reaguje na námitku obviněného, podle níž měl nalézací soud preferovat dosazení formálního jednatele před „řádným a poctivým podnikáním“. Především je na místě se pozastavit nad označením řádného a poctivého podnikání v případě, kdy byla v rámci tohoto podnikání páchána trestná činnost. Nalézací ale jistě ani jiný soud nevidí důvod, proč sankcionovat řádné a poctivé podnikání. Odůvodněně však shledává rozdíl mezi trestnou činností pachatelů, kteří v postavení formálních jednatelů společností byli pouze tzv. bílými koňmi s pouze malou či okrajovou znalostí a vědomostí o páchané trestné činnosti, a trestnou činností pachatele, jenž se plně a vědomě na této trestné činnosti účastní. Takové rozlišení je zcela na místě a jistě je nelze považovat za perzekuci, jak nastínil obviněný. Tomuto soudu proto nepřísluší dále přezkoumávat uložený trest, neboť nebyl uložen ve výměře či způsobem, který by bylo na místě považovat za exces, zakládající porušení základních práv či svobod obviněného.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

62. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v alternativě zvolené obviněným, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil.

V.

Způsob rozhodnutí

63. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

64. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

65. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. v jeho případě přerušil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu, který by tomuto podnětu byl oprávněn vyhovět rozhodnutím vydaným podle § 265o odst. 1 tr. ř. (…můžeodložit nebo přerušit výkon rozhodnutí...) však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným (negativními) rozhodnutím, když dostačující je zmínění takového posouzení v rámci vlastního rozhodnutí o podaném dovolání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. 2. 2021

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru