Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1228/2020Usnesení NS ze dne 09.12.2020

HeslaHodnocení důkazů
Peněžitý trest
Podvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1228.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1228/2020-1218

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání obviněného J. C., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 11 To 101/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 96/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný J. C. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 12. 2019, č. j. 3 T 96/2019-990, uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a pro výkon trestu odnětí svobody podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu soud uložil peněžitý trest ve výši dvaceti denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, stanovil podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku soud dále uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, jakož i v zákazu výkonu statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s uvedenými obory činnosti nebo jejich zastupováním na základě plné moci na dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného (i spoluobviněné společnosti) k náhradě škody. [Týmž rozsudkem byla odsouzena společnost P. S.].

2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mělníku podal obviněný [rovněž spoluobviněná společnost] odvolání, které[á] Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2020, č. j. 11 To 101/2020-1100, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Prostřednictvím uvedených dovolacích důvodů namítl, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, neboť na straně jedné - je mu kladeno za vinu, že nedodal poškozenému “měsíční dřevo”, a na straně druhé - soudy obou stupňů uvádí, že kvalita dřeva popsaná uvedeným slovním spojením je laický termín, nejsou standardizované exaktně měřitelné postupy této kvality a je tedy nutné se dotázat orgánů činných v trestním řízení, jaké množství dřeva a v jaké kvalitě měl obviněný podle smluvních závazků dodat tak, aby nedodržení závazku přesahovalo do trestněprávní roviny. Dále poukázal na to, že v daném případě se nejednalo o fiktivní zakázky, ale o uzavření závazků s reálným vytěžením dubové kulatiny a rozřezáním na nesanované řezivo uložené do sušících se hrání, přičemž obviněný opakovaně neúspěšně navrhoval provést znalecké zkoumání předmětného řeziva sušícího se v hráních, a to se zaměřením na vlastnosti předmětného řeziva. Obviněný dále namítl extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, přičemž závěr odvolacího soudu o neprovedení znaleckého posudku předmětného řeziva je podle jeho mínění zcela v rozporu s právem na spravedlivý proces, když byla porušena vyhledávací zásada a zásada zjištění materiální pravdy. Rovněž poukázal na to, že nejen že nebyl obeznámen s tím, jakými úvahami se soudy obou stupňů řídily při ukládání trestu, ale ba co víc, odůvodnění jejich rozhodnutí je v příkrém rozporu s výrokem o trestu, což činí rozsudek zcela zmatečný, a dále obviněný uvedl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 11 To 101/2020, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 3 T 96/2019, v plném rozsahu a věc vrátil do přípravného řízení, případně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný současně podle § 265l odst. 3 tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud nařídil odvolacímu soudu věc projednat a rozhodnout v jiném složení senátu.

4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v obsáhlém vyjádření k dovolání obviněného reprodukovala provedené trestní řízení a následně se vyjádřila k námitkám, které obviněný vznesl v dovolání. Poukázala na to, že pokud obviněný v dovolání argumentoval nenaplněním objektivní stránky trestného činu, extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěním a provedenými důkazy a porušením práva na spravedlivý proces, pak v rozhodnutí soudů nižších stupňů neshledala známky obviněným zmiňovaných pochybení, ale ve vztahu k argumentaci obviněného uvedla, že jeho námitky byly v tomto směru soustředěny do oblasti výtek vztahujících se k neúplnosti skutkových zjištění, kdy soudy podle mínění dovolatele nepostupovaly podle jeho představ, nevyhověly jeho důkazním návrhům, avšak podle státní zástupkyně se dostatečným způsobem vypořádaly s důkazními návrhy obviněného, a to i z hlediska jejich reálného přínosu. Podle státní zástupkyně byl skutkový stav zjištěn v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o vině a žádné porušení práva na spravedlivý proces v tomto směru neshledala. Jisté výhrady však vznesla k námitkám, které obviněný uplatnil k jemu uloženým trestům. Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém dovolání soudům vytýká uložení peněžitého trestu a tyto své námitky opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je podle jejího mínění zřejmé, že jeho výhrady pod uvedený dovolací důvod nemohou spadat, neboť obviněný soudům vytýká chybějící odůvodnění volby výše denní sazby, délky náhradního trestu odnětí svobody atd., která se obviněnému jeví nepřiměřenými. Podle státní zástupkyně nelze akceptovat ani výtku obviněného ke znění § 68 tr. zákoníku k otázce nedobytnosti jemu uloženého peněžitého trestu, neboť sám obviněný uváděl svůj měsíční příjem v částce 10 000 Kč. Uváděl také pohledávky, které musí platit i okruh vyživovací povinnosti, ale podle mínění státní zástupkyně, i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, nelze ani této námitce obviněného přisvědčit. Přisvědčit však podle jejího mínění lze tvrzení obviněného, že mu byl v případě uloženého trestu zákazu činnosti tento uložen v širším rozsahu, než odpovídalo povaze soudy zjištěné trestné činnosti. Podle mínění státní zástupkyně měl být trest zákazu činnosti vázán nejspíš pouze k bodu 12 přílohy č. 4 živnostenského zákona, když podle rozsudku nalézacího soudu při existenci 5 příloh živnostenského zákona „dovedeno ad absurdum, se uložený trest zákazu činnosti vztahuje i na živnosti vyjmenované s vyloučením těch, které jsou uvedeny v přílohách 1 a 3 a tedy na živnosti naopak uvedené v přílohách 2, 4, a 5 označeného zákona“. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla zrušit dovoláním napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, jakož i další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a okresnímu soudu věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

9. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

10. Ohledně námitky opomenutých důkazů, ale v té spojitosti i tvrzení obviněného o porušení práva na spravedlivý proces [oba pojmy lze podřadit pod výklad k pojmu extrémní nesoulad], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), když mj. konstatoval, že Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. Obdobné konstatování k námitce obviněného ohledně opomenutých důkazů činní i Nejvyšší soud, neboť v předmětné trestní věci musí konstatovat, že oba soudy nižších stupňů o důkazních návrzích obhajoby rozhodly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, neboť velmi podrobně objasnily důvody, pro které považovaly za nadbytečné provedení důkazů navrhovaných obviněným. Soud prvního stupně se k tomu vyjádřil v bodech 39, 43-46 odůvodnění svého rozsudku; odvolací soud pak na výhrady obviněného stran zjištěného skutkového stavu a na jím poukazované nedostatky (tedy i neprovedení jím navržených důkazů) reagoval v bodech 13-18 odůvodnění svého usnesení.

11. Nejvyšší soud musí dále konstatovat, že se v případě námitek obviněného uplatněných v dovolání se jedná o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [deformace důkazů ze strany nalézacího soudu; nešlo o podvodné jednání; jedná se o věc, která má být řešena civilním způsobem, soudy rezignovaly na zjištění vlastnosti předmětného řeziva, ačkoli obviněnému dávají za vinu, že řezivo požadované vlastnosti nemá atd.] Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

12. Ze shora uvedeného tak vyplývá, že námitky obviněného týkající se nesprávného hodnocení důkazů vztahujících se ke spáchání předmětného trestného činu a z něho vyplývajícího nesprávného skutkového zjištění a hmotněprávního posouzení, lze označit (ve shodě se státní zástupkyní) za skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jednání obviněného. Jinými slovy řečeno, výše uvedené námitky jsou námitkami nepodřaditelnými pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s otázkou skutkového zjištění (viz shora) pouze nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho (soudu) výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, a to včetně výpovědí svědků, listinných důkazů či znaleckého posudku, a to tak, že je na jejich základě možné vytvořit jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, založená na pouhém vyvracením každého jednotlivého důkazu bez toho, aby byla vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy tvořící ucelený řetězec důkazů. Právě tyto skutkové závěry obviněný svými námitkami zpochybňuje.

13. Bez ohledu na shora uvedené závěry považuje Nejvyšší soud ve vztahu k uplatněným námitkám za vhodné uvést následující skutečnosti. První okruh námitek obviněného směřoval především k nenaplnění jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Obviněný v této souvislosti opakovaně poukazoval na skutečnost, že kvalita a objem jím vytěženého dřeva nebyla dostatečně prokázána, kdy právě při absenci těchto stěžejních důkazů nemůže být učiněn závěr o jeho vině. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, se však nemůže s předmětnou argumentací obviněného ztotožnit. Jakkoliv je možné s obviněným souhlasit ohledně skutečnosti, že pojem “měsíční dřevo” není nikterak definován, nezakládá tato skutečnost nemožnost vyvození závěrů o podvodném jednání obviněného spočívajícím v úmyslu poškozeným objednané dřevo v této kvalitě nedodat. Stěžejní skutečností, z níž bylo usuzováno na kvalitu dřeva, totiž nebylo výhradně uvedené slovní spojení, ale detailní specifikace včetně data vytěžení, způsobu sušení, objemu, rozměrů atp., předmětného dřeva, formulovaná ve smlouvě uzavřené mezi obviněným a poškozenými. Právě tento popis předmětů plnění je dostačující pro posouzení, zda byl v době uzavření předmětné smlouvy úmysl obviněného veden záměrem takto formulovanému závazku dostát, či si byl obviněný vědom, nemožnosti jeho splnění, jak bylo soudy nižších stupňů později prokázáno.

14. Obdobně v souvislosti s argumentací obviněného, kterou brojí proti závěru o nemožnosti dostát svému závazku, který byl mimo jiné odvozen ze skutečnosti, že obsah dřeva v hráních, které byly podle tvrzení obviněného učeny ke zpracování zakázek poškozených, nebyl zaznamenán kompletně. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že obviněný ve svých námitkách zcela pomíjí fakt, že příslušníky Policie ČR byly nafoceny přesně ty hráně, které sám obviněný jako určené ke splnění předmětných zakázek označil. Je tedy zcela lichý argument, že nebyly nafoceny hráně všechny, neboť nafoceny byly pouze ty hráně, které v souvislosti s tvrzením samotného obviněného měly být způsobilé ke splnění jeho závazku vůči poškozeným. Vyjma fotografií ovšem soudy nižších stupňů vycházely rovněž z protokolu o ohledání, ve kterém byla přesně zaměřena velikost těchto hrání, kdy s ohledem na jejich nedostačující objem byla následně, v kontextu celé řady dalších důkazů, soudy nižších stupňů vyhodnocena neschopnost obviněného dostát svým závazkům.

15. Ve vztahu k dalšímu okruhu námitek, a sice ve vztahu k námitkám stran absence dostatečného odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, zejména pak k odůvodnění soudu druhého stupně Nejvyšší soud konstatuje, že správně soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je odvislé od celkové složitosti věci a námitek uplatněných v řádném opravném prostředku. Právo obviněného na náležité odůvodnění nelze vykládat tak, že by byla vyžadována nutnost podrobné reakce na každou jednotlivou konkrétní námitku obhajoby, neboť i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP), resp. i Ústavního soudu plyne, že tento požadavek nelze interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11; rozhodnutí ESLP ve věci H. B. proti Španělsku, č. 18064/91, rozsudek ze dne 9. 12. 1994).

16. K výhradám obviněného stran uloženého peněžitého trestu, konkrétně že mu tento stejně jako náhradní trest odnětí svobody neměl být uložen, Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné uplatnit, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí případy, kdy byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku, bez splnění podmínek předpokládaných zákonem.

17. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Podle § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest se ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb. Podle odst. 2 tohoto ustanovení zákona denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč. V případě postupu podle výše citovaných ustanovení zákona je pro uložení peněžitého trestu rozhodující forma zavinění a pohnutka, tedy musí jít o úmyslný trestný čin, kterým pachatel získal nebo se snažil získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch. Nezáleží na tom, zda pachatel sobě nebo jinému skutečně opatřil takový prospěch, anebo zda zůstalo pouze u této snahy. Zároveň musí jít o majetkový prospěch neoprávněný. Obě uvedené podmínky musí být splněny současně.

18. Z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný byl uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, kdy předmětný trestný čin je trestným činem úmyslným (§ 15 tr. zákoníku) a z popisu jednotlivých dílčích skutků je evidentní, že obviněný tak činil za účelem vylákání příslušné peněžní částky. Jeho jednání bylo evidentně motivováno zištným záměrem čili slovy zákona, obviněný pácháním této trestné činnosti získával neoprávněný majetkový prospěch. Tedy obě výše uvedené zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu ve smyslu § 67 odst. 1 tr. zákoníku v konkrétním případě splněny byly.

19. K námitkám obviněného spočívajících v tvrzení o jeho nedostatečných měsíčních příjmech a tedy nemožnosti uložení takového trestu Nejvyšší soud uvádí, že ačkoliv lze v odůvodnění soudu prvního stupně vztahujícím se k peněžitému trestu spatřovat určité nedostatky, soud druhé stupně se tato snažil vysvětlit a na výtky obviněného vznesené k uvedenému trestu v odvolání přiléhavě reagovat [nutno podotknout, že dovoláním se napadá rozhodnutí odvolacího soudu a odvolací soud k otázce uložení peněžitého trestu se dostatečně vyjádřil]. Stejně tak Nejvyšší soud konstatuje, že stěžejní skutečností o finančních poměrech obviněného, které jsou zohledňovány pro výpočet peněžitého trestu, nejsou výhradně příjmy z výdělečné činnosti, ale také profity z trestné činnosti v souvislosti s kterou byl daný trestný čin spáchán, jak tomu bylo i v konkrétním případě. Obviněný se dopouštěl trestné činnosti, která se vyznačuje vysokou společenskou škodlivostí a soud důvodně dospěl k závěru, že obviněného je nezbytné též postihnout právě způsobem, kdy na něj bude působeno také prostřednictvím uloženého peněžitého trestu. Pokud soud takový trest uložil ve výši, kterou připouští ustanovení § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nemá Nejvyšší soud důvod jakýmkoli způsobem správnost takového postupu a rozhodnutí zpochybňovat [v souvislosti s ukládaným peněžitým trestem nelze pouze zohledňovat obviněnému vyhovující skutečnosti (vyživovací povinnost, vedené exekuce atd.), ale je nutno brát také v úvahu zaměření trestné činnosti, věk obviněného i jeho zdravotní stav (za této situace – pokud by soudy měly akceptovat pouze obviněnému vyhovující po něm požadovaná plnění - pak uváděná měsíční částka ve výši 10 000 Kč by sice mohla vzbuzovat pochybnosti a její objektivní reálnosti), a proto lze plně souhlasit se závěrem státní zástupkyně, že „momentální nedostatek disponibilních finančních prostředků sám o sobě nemůže být považován za důvod vedoucí k závěru o nedobytnosti peněžitého trestu, lze-li důvodně očekávat, že obviněný bude ze svých příjmů reálně schopen tento trest zaplatit, a to i za případného využití ustanovení § 342 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.].

20. Uložení náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku pak vycházelo z ustanovení § 69 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož takový trest musí být uložen pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, přičemž náhradní trest odnětí svobody může být uložen až na čtyři léta. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného ohledně nezákonně uloženého peněžitého trestu a s ním spojeného náhradního trestu odnětí svobody byly shledány, jako zjevně neopodstatněné.

21. Obdobný závěr byl učiněn i ohledně dalších námitek, které obviněný uplatnil k uloženému trestu zákazu činnosti uloženému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Smysl trestu zákazu činnosti spočívá v tom, aby se pachateli zabránilo vykonávat jen takovou činnost (zaměstnání, povolání nebo funkci), která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu (viz rozhodnutí pod č. 42/1967 Sb. rozh. tr.). Někdy bude nutné vyslovit i obecnější zákaz některých činností (viz rozhodnutí pod č. 23/1963 Sb. rozh. tr.), nelze však pachateli zakázat výkon jakéhokoli povolání a určit mu povolání jediné a stejně tak mu nelze přikázat určité pracoviště, nařídit změnu zaměstnání, zakázat výkon jakékoli činnosti v určitém odvětví nebo výkon všech druhů podnikání, a to u pachatele fyzické osoby ani právnické osoby (viz rozhodnutí pod č. 23/1963, č. 10/1973, č. 38/1984, č. 60/1994-II. a č. 20/1996 Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002). Pokud jde o rozsah zákazu činnosti, nutno též vycházet především ze souvislosti činnosti se spáchaným trestným činem. Příliš úzké vymezení nebude zaručovat dostatečnou ochranu společnosti před opakováním trestného činu ze strany pachatele, příliš široké určení může bezdůvodně omezovat pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele a jeho resocializaci. Za příliš úzký rozsah nutno považovat např. zákaz výkonu funkce hmotně odpovědného vedoucího zaměstnance při jeho ponechání na témže pracovišti, kde manipuluje s penězi (viz např. rozhodnutí pod č. 51/1988-II. Sb. rozh. tr.), naopak příliš široký a neurčitý je např. zákaz jakéhokoli povolání, v němž by pachatel přišel do styku se svěřenými penězi nebo jinými majetkovými hodnotami [viz rozbor a zhodnocení pod č. I/1965, s. 12 (124) Sb. rozh. tr.], stejně jako zákaz činnosti úřední osoby, zákaz činnosti odpovědného hospodářského činitele, zákaz výkonu jakékoli velitelské funkce v ozbrojených silách (viz rozhodnutí pod č. 40/1966 Sb. rozh. tr.), blíže nekonkretizovaný zákaz soukromého podnikání fyzické nebo právnické osoby, zákaz provozování jakékoli živnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001), zákaz výkonu všech svobodných povolání (viz rozhodnutí pod č. 60/1994-II. Sb. rozh. tr.). K tomu lze odkázat i na odbornou literaturu (např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012, s. 934 a 935.).

22. S ohledem na v předchozím odstavci konstatované skutečnosti tak lze uzavřít, že obviněným vznesené námitky stran uloženého trestu zákazu činnosti lze hodnotit jako zjevně neopodstatněné. Jak již bylo uvedeno shora, obviněnému byl uložen trest zákazu činnosti podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu podnikání v oboru výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 tr. živnostenského zákona, jakož i v zákazu výkonu statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s uvedenými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci, neboť právě v úzké souvislosti s těmito činnostmi se obviněný dopustil projednávaného trestného činu.

23. Pro úplnost je třeba k argumentaci státní zástupkyně uvedené v jejím vyjádření k dovolání obviněného podotknout, že Nejvyšší soud s takto formulovanými výtkami státní zástupkyně nemůže souhlasit. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vztahu k uvedené problematice uvedla, že podle jejího názoru výše uvedený trest zákazu činnosti byl ze strany soudu prvního stupně stanoven příliš extenzivně, neboť soudem prvního stupně zvolená formulace předmětného trestu de facto znamená, že obviněný není oprávněn podnikat ve všech předmětech podnikání vymezených v přílohách 2, 4 a 5 živnostenského zákona, což je podle jejího názoru v rozporu s ustálenou judikaturou usilující o co nejužší vztah mezi trestem zákazu činnosti a činnosti v rámci které se pachatel trestného činu dopustil. K výše uvedené argumentaci je třeba předně uvést, že s tvrzením státní zástupkyně ohledně rozsahu příloh živnostenského zákona, na něž se má uložený zákaz činnosti vztahovat, nelze souhlasit, neboť ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není uvedeno “v přílohách 1 a 3” (viz bod 24. vyjádření), ale “přílohách 1 až 3”, [což vylučuje její argumentaci, že „obviněný není podle rozhodnutí soudu oprávněn podnikat ve všech předmětech podnikání vymezených v mj. v příloze 2 (jinak uvedeno také 4 a 5)]. Rovněž je, vzdor tvrzení státní zástupkyně, třeba konstatovat nepodřaditelnost přílohy číslo 5 pod předmětný trest zákazu činnosti, neboť v případě této přílohy se jedná o „Seznam živností, jejichž výkon je podnikatel povinen zajistit pouze fyzickými osobami splňujícími odbornou způsobilost, a odborné způsobilosti pro výkon těchto činností“. Oproti tomu pouze příloha, jak vyplývá z jejího znění [příloha číslo 4 živnostenského zákona] upravuje předmět podnikání zvaný “výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona”. Jinými slovy řečeno, soudem prvního stupně zvolená formulace trestu zákazu činnosti vztahující se k podnikání svým doslovným zněním odpovídá výhradně činnosti vymezené v příloze číslo 4 živnostenského zákona a dopadá tak zásadně jen na tuto přílohu. Je sice pravdou, že pod předmět podnikání “výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona” spadá celá řada dalších oborů, než konkrétně ten, v rámci kterého se obviněný předmětné trestné činnosti dopustil, nicméně nelze ohlédnout od skutečnosti, že společnost P. S. prostřednictvím které bylo spáchání předmětné trestné činnosti obviněnému umožněno, má jako předmět svého podnikání vymezenou právě výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, což jí dává možnost využití jakéhokoliv do konkrétního předmětu podnikání spadajících oborů. Obviněný se tedy za vinu mu kladeného trestného činu dopustil v přímě souvislosti s trestem zákazu činnosti postiženým předmětem podnikání. Vyjma výše uvedené skutečnosti, sama státní zástupkyně na jiném místě svého vyjádření k dovolání obviněného jako argumentaci pro uložení trestu zákazu výkonu statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, a to ačkoliv se obviněný v době spáchání předmětného trestného činu v tomto postavení nenacházel, uvedla judikaturu Nejvyššího soudu, a sice rozsudek ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1393/2016, podle kterého „souvislost s trestným činem má i taková činnost, která poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu jeho spáchání usnadnila. Nevyžaduje se, aby pachatel trestný čin spáchal přímo v rámci výkonu činnosti, která se zakazuje.” Lze tak uzavřít, že obviněný přímo prostřednictvím předmětu činnosti společnosti P. S. spáchal projednávaný trestný čin, kdy vymezení pouze jednoho oboru z celé řady oborů, které je možné v rámci předmětu podnikání, do něhož tyto obory spadají provozovat, by se nejen minulo s účelem předmětného trestu, ale především by to bylo v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jakož i ustálenou soudní judikaturou.

24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru