Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 122/2020Usnesení NS ze dne 05.02.2020

HeslaZákaz reformace in peius
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.122.2020.3
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 264 odst. 2 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 122/2020-1483

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. M., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2019, č. j. 2 To 46/2019-1406, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 9/2017, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2019, č. j. 2 To 46/2019-1406, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Dovoláním napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2019, č. j. 2 To 46/2019-1406, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 3. 2019, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a o uloženém ochranném protialkoholním a protitoxikomanickém léčení v ústavní formě. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že za trestné činy pod body 1. a 2. (body 2. a 3. obžaloby), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, i za sbíhající se pomoc k pokusu zločinu vraždy podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku (bod 1. obžaloby), jímž byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104, obviněnému uložil podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Citovaný rozsudek vyvstal z řízení, v němž byl obviněný M. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) nejprve rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 2. 2018, č. j. 28 T 9/2017-1032 (dále též „původní rozsudek“) uznán vinným přečinem podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku (ad 1.), přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, pokusem zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), f), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku (ad 2.) a pokusem přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 352 odst. 2 tr. zákoníku (ad 3.). Uvedených trestných činů se podle zjištění nalézacího soudu dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.

3. Za tyto trestné činy byl soudem prvního stupně odsouzen podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 2 316 Kč. Zároveň bylo rozhodnuto o vině spoluobviněného M. S. skutkem pod bodem 1 a byl mu uložen trest.

4. O odvoláních obviněných a státní zástupkyně (č. l. 1047 a č. l. 1056) proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil, přičemž podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc obviněného M. M. ohledně skutků 2. a 3. podané obžaloby vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a za podmínek § 259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl o skutku označeném v obžalobě a rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1. tak, že dovolatele uznal vinným pomocí k pokusu zločinu vraždy podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jehož se podle jeho zjištění dopustil společně s obviněným M. S. tím, že:

dne 7. 11. 2016 v době okolo 16:00 hod. nedaleko mostu přes XY, za prodejnou XY, která se nachází na adrese XY, okres Vsetín, nejprve na břehu a pak i v potoce obžalovaný M. S. s úmyslem usmrtit poškozeného A. D., nar. XY, čemuž přihlížel obžalovaný M. M., kdy oba obžalovaní byli pod vlivem alkoholu, z důvodu údajného dluhu ve výši 500 Kč a protože obžalovaný S. věděl, že se poškozený nebude bránit, nejprve na břehu potoka obžalovaný M. S. kopl do obličeje poškozenému, tomuto začala téct krev, dál poškozeného střídavě fackoval a kopal, poškozený se nebránil a jenom volal, ať ho obžalovaný M. S. nechá být, potom chytil poškozeného vepředu za oděv a hodil ho do potoka, kde poškozený zůstal ležet, ihned za ním sešel do potoka, když byl obžalovaný M. S. v potoce u poškozeného, tohoto kopal na různá místa na těle, nohou a do hlavy, několikrát ho také udeřil rukama do různých částí těla, následně obžalovaný M. S. poškozenému, který ležel v potoce na pravém boku a snažil se si alespoň sednout, potápěl rukama hlavu poškozeného pod hladinu tak, aby nemohl dýchat, držel mu hlavu pod vodou a snažil se ho utopit, při tom obžalovaný M. M. začal natáčet jako videozáznam obžalovaného M. S., jak v potoce topí poškozeného, při natáčení obžalovaný M. M. říkal obžalovanému M. S., aby poškozenému dal, při tom se také hlasitě smál tomu, co dělá obžalovaný M. S. poškozenému, pak obžalovaný M. S. za límec popotáhl poškozeného blíž k sobě, a při tom ho ve vodě otočil na záda a obžalovaný M. M. řekl „no, teď znova“, obžalovaný M. S. opět potopil poškozenému obličej pod hladinu, aby nemohl dýchat a držel ho pod hladinou, obžalovaný M. M. se tomu opět hlasitě smál a s obdivem řekl „to je šikana, vole“, potom obžalovaný M. S. na hlavu poškozeného klekl svým kolenem, obžalovaný M. M. to s obdivem komentoval slovy „ty pičo“, obžalovaný M. S. stále držel hlavu poškozeného pod vodou a klečel na ní, obžalovaný M. M. to komentoval slovy „utopíš ho, pičo, co s ním budem dělat, ty debile“, obžalovaný M. S. odpověděl „no a co“, po několika minutách obžalovaný M. S. pustil poškozeného a ten se okamžitě snažil sednout, obžalovaný M. S. ho ihned chytil za hlavu a potopil mu obličej pod hladinu, několikrát za sebou poškozeného pustil a zase potopil, obžalovaný M. M. se tomu smál a neustále to vše natáčel jako videozáznam, po chvíli obžalovaný M. M. řekl obžalovanému M. S., aby poškozeného nechal vylézt, že ho potom shodí, obžalovaný M. M. vylezl nahoru na břeh potoka a opět natáčel, jak obžalovaný M. S. potopil pod hladinu hlavu poškozeného a držel ho pod vodou, obžalovaný M. M. se tomu hlasitě smál a s obdivem to komentoval slovy „ty pičo“, pak obžalovaný M. S., jak byl ohnutý k poškozenému a držel mu rukama hlavu pod hladinou, přes něho přepadl do vody, obžalovaný M. M. se tomu opět hlasitě smál a komentoval to slovy „ty pičo, co to bylo, za to bych ho zabil“, pak obžalovaný M. S. opět poškozeného potopil pod vodu a obžalovaný M. M. to komentoval slovy „ty mu dáváš kapky“, pak volal na obžalovaného M. S., aby poškozenému vymáchal obličej v pěně, která byla u břehu, pak opakoval několikrát, aby obžalovaný M. S. dal poškozenému hlavu do pěny, obžalovaný M. S. neustále topil poškozeného v potoce a obžalovaný M. M. se tomu hlasitě smál, opět říkal obžalovanému M. S., aby dal hlavu poškozeného do pěny, obžalovaný M. S. po několika minutách, když bylo tělo poškozeného bezvládné, povytáhl poškozeného z potoka tak, že mu hlavu položil na břeh a začal mu ji pomazávat blátem, a to jak v obličeji, tak ve vlasové části, obžalovaný M. M. se ptal, co dělá, pak se hlasitě smál, poškozený už jenom bezvládně ležel, kdy po chvíli opět obžalovaný M. S. zatáhl poškozeného i s hlavou do potoka a potápěl ho, obžalovaný M. M. se u toho hlasitě smál, obžalovaný M. S. dupal celou vahou svého těla po hrudníku poškozeného, který ležel na zádech ve vodě, při dalším dupnutí se tělo poškozeného otočilo na bok, stoupl mu na kyčel, neudržel rovnováhu a upadl na břeh potoka, když viděl, že poškozený se snaží udržet hlavu nad hladinou, uchopil ho rukama za límec a rychlými pohyby mu potápěl hlavu a vynořoval, pak mu opět ponořil hlavu pod vodu, aby nemohl dýchat a držel ji pod vodou delší dobu, obžalovaný M. M. se u toho zase hlasitě smál, pak si obžalovaný M. S. všiml na kraji potoka pěny, chytil tělo poškozeného, přitáhl ho k této pěně a ponořil mu hlavu obličejem do pěny, potom poškozeného ležícího na boku kopal do ruky, ramene a hrudníku, jedním z kopů do hlavy mu opět ponořil hlavu do pěny, kdy poškozený ležel na boku s pokrčenými nohama, obžalovaný M. M. při tom obdivoval obžalovaného M. S., že poškozenému dal dobře a že mu roztrhl i obočí, obžalovaný M. S. dál kopal do horní poloviny těla poškozeného, směrem proti obličeji, který si poškozený kryl rukama, šlapal mu na bok břicha, potom se sehnul k poškozenému, dal mu několik facek, dál kopal a dupal poškozenému na bok břicha, stoupal na něho, až jeho tělo otočil tak, že poškozený ležel na zádech, opětovně namáčel poškozenému hlavu do pěny, při tom mu dal několik facek a poté ještě poškozeného několikrát kopl do horní poloviny těla, pak ho nechal ležet v potoku a vylezl na břeh, když obžalovaný M. S. vylézal z potoka, obžalovaný M. M. ho upozornil, že poškozený sedí, po chvíli se obžalovaný M. S. k poškozenému vrátil a potáhl ho tak, že mu položil hlavu na břeh, kdy obžalovaný M. S. výše popsaným jednáním poškozenému A. D. způsobil hypotermii, tržnou ranku nad pravým obočím, blíže neurčené velikosti, podkožní krevní výrony a otoky měkkých tkání očnic, blíže neurčeného rozsahu, podkožní krevní výron a otok čela a podkožní krevní výron levé tváře, blíže neurčeného rozsahu a lokalizace, povrchní kožní oděrku nosu, blíže neurčené velikosti, podkožní krevní výrony levé paže v rozsahu od ramene po loket, povrchní kožní oděrky levého předloktí, blíže neurčeného počtu a rozsahu, podkožní krevní výrony pravé paže, blíže neurčeného počtu a rozsahu, povrchní kožní oděrky 2. a 5. prstu pravé ruky, blíže neurčené velikosti, povrchní kožní oděrku a podkožní krevní výron pravé boční plochy hrudníku v oblasti podpaží, blíže neurčeného rozsahu, škrábancovité oděrky na břiše, blíže neurčeného počtu a rozsahu, podkožní krevní výrony kolenou a levého bérce, blíže neurčeného rozsahu, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo jen shodou šťastných náhod na vůli obžalovaného S. nezávislých a také díky včasné odborné lékařské péči.

5. Za tento trestný čin odvolací soud obviněného M. M. odsoudil podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu uložil ústavní ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické. Zároveň rozhodl o vině a trestu obviněného M. S.

6. Dovolání obou obviněných proti tomuto rozsudku byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1246/2018, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta.

7. Po zrušení a vrácení věci obviněného M. M. ohledně skutků 2. a 3. podané obžaloby odvolacím soudem rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. 7. 2018, č. j. 28 T 9/2017-1160, tak že podle § 231 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro tyto skutky zastavil.

8. Na podkladě stížnosti státního zástupce (č. l. 1210) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 8. 2018, č. j. 2 To 70/2018-1217, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. usnesení nalézacího soudu zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

9. Po novém projednání věci Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 28 T 9/2017-1357, uznal obviněného M. M. vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, pokusem zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku (ad 1a), pokusem zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (ad 1b výroku o vině, obojí skutek pod bodem 2. obžaloby) a přípravou zločinu obecného ohrožení podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (ad 2 výroku o vině, bod 3. obžaloby), kterých se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

1. a) dne 14. 3. 2017 v přesně nezjištěnou dobu od 03:30 hod. do 03:45 hod. v rodinném domě č. p. XY, na ulici XY, v Rožnově pod Radhoštěm, okres Vsetín, kam jej vpustil nájemník J. Š., u nějž byl v té době obžalovaný M. M. na návštěvě, po té nejprve v přízemí domu obžalovaný bez souhlasu oprávněného nájemníka vstoupil do neuzamčeného pokoje obývaného O. E. B., kterého slovně vulgárními výrazy napadl, požadoval po něm, aby vypadl z domu a následně obžalovaný ležícího poškozeného na posteli napadl opakovanými ranami pěstí do hlavy, v důsledku čehož poškozený upadl na podlahu v pokoji, kde obžalovaný pokračoval ve fyzickém ataku poškozeného, který se z důvodu opilosti nebyl schopen útoku obžalovaného účinně bránit, proto z pokoje poškozený odešel s tím, že věc oznámí na Policii ČR, když venku před domem zjistil, že v pokoji nechal své mobilní telefony zn. Huawei a Samsung, proto se vrátil zpět do svého pokoje, kde se telefony nenacházely, následně šel do pokoje obývaného J. Š., kde byl napaden opětovně, a to tím způsobem, že se obžalovaný bez předchozího varování proti poškozenému rozeběhl, kopal ho ze schodů, následně vzal ocelovou tyč o délce 43 cm a průměru 15 mm používanou na vyhrabání kotle, kterou začal poškozeného bít do různých částí těla, ten na opětovné napadení reagoval tak, že zrychlenou chůzí odcházel učinit oznámení na Policii ČR, přičemž tohoto jednání se dopustil přes tu skutečnost, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10. 7. 2014 odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zkušební dobou v délce 2 roky, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 8. 2014,

b) dne 14. 3. 2017 v přesně nezjištěnou dobu od 03:30 hod. do 03:45 hod. před domem na ulici XY č. p. XY, v Rožnově pod Radhoštěm, okres Vsetín, obžalovaný poškozeného O. E. B. dostihl a opětovně ho napadl opakovanými údery stejnou kovovou tyčí do různých částí těla, zejména zad, obličeje, hlavy, končetin, přičemž požadoval po poškozeném vydání klíčů od domu, neboť tam nebude trpět nějakou verbež, kdy ve svém jednání obžalovaný ustal až poté, když mu poškozený v obavě o svůj život a zdraví klíče od domu vydal, přičemž poškozený utrpěl pohmožděniny, výrony a oděrky na hlavě, obličeji, krku, hrudníku, horních a dolních končetinách, zlomeniny nosních kostí a zlomeninu 7. žebra vlevo, kdy takto jednal, ačkoliv vzhledem k charakteru použité zbraně, intenzitě úderů a lokalitám, kam útok směřoval, si musel být vědom, že může poškozenému způsobit mnohem závažnější poranění, např. závažné nitrolební poranění,

přičemž odcizením mobilních telefonů a svazku dvou klíčů vznikla poškozenému O. E. B. celková škoda ve výši 1 890 Kč,

2. dne 11. 3. 2017 v přesně nezjištěné době okolo 13:40 hodin v Rožnově pod Radhoštěm, na ulici XY, okres Vsetín na chodník před provozovnu rychlého občerstvení XY, které provozuje R. M., položil plechový kanystr o objemu 20 l, naplněný benzínem, z místa se ihned vzdálil na přilehlé parkoviště, kde při následně prováděné kontrole strážníkům Městské policie Rožnov pod Radhoštěm uváděl, že kanystr je plný benzínu a jde „zkurvené Arabáky“ podpálit, kdy pak podpálí i sebe, přičemž provedenou kontrolou jeho věcí na témže místě bylo zjištěno, že obžalovaný má u sebe sekeru a kuchyňský podpalovač a neustále vyhrožoval čistkami „Arabáků“, avšak obžalovaný byl na místě zajištěn a neuskutečnil tak jednání, kterým hrozil.

10. Za uvedené trestné činy a sbíhající se trestný čin pokusu zločinu vraždy podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 2 To 31/2018, byl odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 2 To 31/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu bylo dále uloženo ústavní ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 2 316 Kč. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl odvolací soud způsobem uvedeným v bodě 1. tohoto usnesení.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

11. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Lenky Drápalové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že soud druhého stupně nesprávně hmotně právně hodnotil jeho jednání.

12. Obviněný namítá, že v případě skutku pod body 1a) a 1b) soudy nesprávně rozdělily jeden původní skutek na skutky dva, které kvalifikovaly jako pokus zločinu vydírání a pokus zločinu loupeže. Podle obviněného se jednalo o skutek jeden s tím, že nelze spáchat v jednočinném souběhu zločiny vydírání a loupeže. Upozornil, že momentem, který dělí jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva. Nelze pokládat za samostatné skutky jednání, která směřují k témuž následku. Ze skutkových vět uvedených skutků rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že jednání směřovalo k témuž následku – opuštění domu. Dovolatel v obou případech požadoval, aby O. E. B. opustil dům, protože byl agresivní. Stejně tak vydání klíčů nepožadoval, aby se jich zmocnil, ale aby se O. E. B. do domu nevracel. Dodal, že s ohledem na své zranění se pouze bránil dalším útokům ze strany O. E. B.

13. Ke skutku pod bodem 2. obviněný upozornil na objekt zločinu obecného ohrožení podle § 272 tr. zákoníku a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 945/2018. Dodal, že v případě § 272 odst. 1 tr. zákoníku je vyžadováno ohrožení nejméně sedmi osob a v případě § 272 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku způsobení těžké újmy na zdraví nejméně dvou osob nebo smrti. Soudy však neprovedly žádné důkazy, kterými by bylo jednoznačně prokázáno, kolik lidí se v rozhodné době nacházelo na místě činu.

14. V části III. svého dovolání obviněný uvádí, že citovaný dovolací důvod byl naplněn také tím, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly zásadu zákazu reformace in peius. Rekapituloval proto, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 2. 2018 byl uznán vinným pod bodem 1. přečinem podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku, pod bodem 2. přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, pokusem zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), f), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a pod bodem 3. pokusem přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 352 odst. 2 tr. zákoníku. Proti tomuto rozhodnutí podala státní zástupkyně odvolání, kde výslovně uvedla, že je podává v neprospěch obviněného do výroku o vině pod bodem 1. a výroku o trestu. Do bodů 2. a 3. nebylo podáno odvolání v neprospěch obviněného, když tyto výroky napadl odvoláním pouze obviněný. Vrchním soudem v Olomouci byl rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104, uznán vinným pomocí k pokusu zločinu vraždy podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a odsouzen na devět let.

15. Ohledně skutků pod body 2. a 3. byla trestní věc vrácena soudu prvního stupně, který usnesením trestní stíhání zastavil. Vrchní soud v Olomouci na základě stížnosti státního zástupce usnesení zrušil a krajskému soudu uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Krajský soud byl vázán pokynem odvolacího soudu a ve věci opakovaně vyslechl svědky. Tyto svědecké výpovědi však nepřinesly žádné nové skutečnosti, které by byly způsobilé zjistit skutkový stav natolik přesvědčivě, aby mohlo dojít k odsouzení dovolatele. Skutkový stav byl stejný jako v době rozhodování Vrchního soudu v Olomouci dne 29. 5. 2018, kdy tento soud dospěl k závěru, že protiprávní jednání není možné přesně popsat. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 28 T 9/2017-1357, uznal obviněného vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, pokusem zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, pokusem zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 let. Vrchní soud v Olomouci na základě odvolání obviněného rozhodl nově o trestu tak, že ho snížil na 12 let. Dovolatel má za to, že došlo k porušení zákazu reformace in peius, když odvolání v jeho neprospěch podala státní zástupkyně pouze ohledně skutku týkajícího se pomoci při pokusu vraždy. Skutky uvedené v rozsudku napadeného dovoláním byly opakovaně projednávány pouze v důsledku odvolání podaného obviněným. Má proto za to, že je v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius stav, kdy si svým vlastním odvoláním v podstatě přitížil.

16. Závěrem obviněný navrhl, aby byl rozsudek Vrchního soudu ze dne 18. 6. 2019, č. j. 2 To 46/2019-1406, zrušen.

17. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že dovolatel chtěl krom uvedeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. patrně vznést i písm. l) citovaného ustanovení.

18. K námitkám dovolatele v části II. dovolání uvedl, že se jedná o opakování jeho dosavadní obhajoby, přičemž s těmito námitkami se dostatečně a správně vypořádal již odvolací soud v odstavcích 15-18 odůvodnění svého rozsudku. Z hlediska dovolání považuje za podstatné, že první námitka je zjevně neopodstatněná a druhá žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Ohledně otázky, zda se jedná o souběh jednočinný či vícečinný, poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 208/2017, ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 438/2009, a dne 21. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1355/2018. Dodal, že objektivní stav v dovolatelově věci je takový, že se zjevně jedná o skutky dva. V této části je dovolání zjevně neopodstatněné. Pokud dovolatel dále namítá, že mu jeho jednání nebylo „jednoznačně prokázáno“, obsahově tím namítá porušení zásady in dubio pro reo. Tato zásada je však zásadou procesní a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. V této části proto považuje dovolání za podané z jiného než v § 265b tr. ř. uvedeného dovolacího důvodu.

19. Naopak v části III. svého dovolání dovolatel vznesl námitku zcela novou, že oba zmíněné soudy „nesprávně aplikovaly zásadu zákazu reformace in peius“. V této části se s dovoláním státní zástupce ztotožnil a to včetně argumentace dovolatele, která je v souladu s tím, jak vnímá reformaci in peius Nejvyšší soud. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1099/2018, a ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 6 Tdo 267/2019, a uvedl, že u nich lze dovodit, že soudy smějí zpřísnit jen ty výroky, které v neprospěch obviněného výslovně a jednoznačně napadl státní zástupce. Přičemž v případě výroku o trestu je třeba rozlišovat i jednotlivé druhy trestů a v případě výroku o vině i jednotlivé skutky či dokonce i jednotlivé útoky pokračujícího trestného činu. Takové podrobné vnímání oddělitelnosti výroků napadených odvoláním považuje za souladné i s názory nauky.

20. Státní zástupce upozornil, že z odstavců 16 a 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 6. 2019 je patrno, že uvedený soud si uvědomoval, že v neprospěch obviněného je omezen rozsahem aktuálního odvolání státního zástupce. Výslovně zde konstatoval, že při absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného nemůže zpřísnit právní posouzení jeho skutků. Avšak tento soud nezaznamenal vznik, existenci a rozsah zákazu reformace in peius v řízení předchozím. Odvolací soud o tomto zákazu neuvádí nic ani v odůvodnění svého rozsudku ze dne 29. 5. 2018, ani v usnesení ze dne 29. 8. 2018. Úzkého zaměření odvolání státní zástupkyně si přitom byl odvolací soud již tehdy vědom. V odstavci 3 a 5 odůvodnění shora zmíněného rozsudku ze dne 29. 5. 2018 výslovně konstatoval, že státní zástupkyně napadla pouze výrok pod bodem 1 tehdejšího rozsudku (jiný skutek než v nyní projednávané věci) a výrok o trestu, aniž by napadla rovněž některý z výroků o vině, jimiž byl nyní dovolatel uznán vinným. Tyto výroky tak byly zrušeny pouze v důsledku odvolání samotného dovolatele proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 20. 2. 2018. Zákaz reformace in peius trvá po celé následující řízení a nezáleží na počtu dalších rozhodnutí či na dalším spletitém vývoji takové trestní věci. To je zcela zřejmé z ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. i z komentáře k němu.

21. Dále konstatoval, že porušení zákazu reformace in peius není dovolacím důvodem výslovně uvedeným v § 265b tr. ř. Jedná se však o porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud připouští, aby byla taková vada napravena v dovolacím řízení, což je patrné ze shora citovaných rozhodnutí. Ačkoliv obviněný ve svém odvolání porušení zákazu reformace in peius nezmínil, měl se touto vadou zabývat zejména již odvolací soud. Jednalo se totiž o vadu, která měla vliv na správnost výroků, proti nimž odvolání podáno bylo (viz § 254 odst. 1 tr. ř.), tedy na správnost výroků o vině včetně správnosti právního posouzení všech skutků. Shrnul pak, že pokud dovolatel namítá porušení zákazu reformace in peius, je jeho dovolání důvodné. V ostatních částech je dílem zjevně neopodstatněné a dílem neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.

22. Pro úplnost státní zástupce poznamenal, že návrh dovolatele na rozhodnutí dovolacího soudu v části IV. dovolání není zcela konkrétní ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. – dovolatel navrhuje pouze zrušení napadeného rozhodnutí, aniž by navrhl i další postup dovolacího soudu. Tuto vadu však nepovažuje za natolik významnou, aby mohla vést k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Zvláště pokud se jako nejvhodnější a procesně nejekonomičtější postup jeví postup předvídaný již zákonodárcem jakožto postup nejobvyklejší – přikázání, aby o věci znovu jednal a rozhodl soud, o jehož rozhodnutí jde, zde tedy soud odvolací.

23. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, aby současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.

Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

27. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Současně je třeba připomenout, že dovolací řízení není vyňato z požadavku zajistit reálnost garancí poskytnutých obviněnému normami vyšší právní síly a že tudíž Nejvyšší soud musí své rozhodnutí přizpůsobit i těmto požadavků, zejména pokud obviněný ve svém dovolání porušení svých základních práv namítá.

29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

30. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

31. Při posouzení důvodnosti dovolání obviněného vyšel Nejvyšší soud z toho, co ve stručnosti nastínil v bodě 28. tohoto usnesení. Z postavení Nejvyššího soudu jako zastřešujícího orgánu (nejvyššího článku) obecné justice plyne, že v pozici soudu dovolacího musí při svém rozhodování v oblasti trestní zajistit průchodnost a reálnost těch práv obviněného, která jsou mu garantována normami vyšší právní síly, tj. ústavními zákony či mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republiky ve smyslu čl. 10 odst. 2 Ústavy vázána a které se uplatňují přednostně. Proto musí brát zřetel na to, zda dovoláním napadená rozhodnutí byla soudy nižších stupňů vydána při zachování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“). Za nepominutelnou součást spravedlivého procesu je třeba považovat dodržení zákonných ustanovení upravujících odvolací řízení, zejména těch, která stanoví garance k ochraně obviněného. Za jednu z nich je nutno pokládat tu, jenž je vyjádřena v ustanoveních § 259 odst. 4 tr. ř. a § 264 odst. 2 tr. ř. tr. ř., tj. že ke změně v neprospěch odvoláním napadeného rozsudku nemůže dojít na podkladě odvolání podaného v jeho prospěch, nýbrž jen na podkladě odvolání podaného v jeho neprospěch (v případě výroku o uplatněném nároku poškozeného též na podkladě jeho odvolání podaného v neprospěch obviněného). Zákaz změny projevující se zhoršením postavení obviněného (zákaz reformationis in peius) se přitom netýká jen rozhodnutí, které by za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. vydal sám soud druhého stupně rozhodující o odvolání podaném ve prospěch obviněného, ale i všech dalších rozhodnutí, která by byla později vydána (ať soudem prvého, či soudem druhého stupně) po zrušení původně napadeného rozsudku. Sama okolnost, že rozsudek nalézacího soudu vyjma obviněného napadne svým odvoláním podaným v jeho neprospěch i státní zástupce, ještě neznamená, že otázka možného porušení zákazu reformationis in peius odpadá, neboť rozhodující je zjištění, v jakém rozsahu státní zástupce svým odvoláním rozsudek napadl, resp. přesněji vyjádřeno v jakém rozsahu, tedy ve vztahu ke kterým jeho výrokům jej napadl v neprospěch obviněného.

32. Již z dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, publikovaný pod č. 36/2019 Sb. rozh. tr.) plyne, že k porušení zákazu reformationis in peius dochází tehdy, pokud odvolací soud přistoupí k změně projevující se zhoršením postavení obviněného u výroku, který státní zástupce svým odvoláním v neprospěch obviněného vůbec nenapadl (shodně i státním zástupcem odkazovaná rozhodnutí). Stejné porušení pak zakládá i rozhodnutí vydané soudem prvního stupně, který ve věci opětovně rozhodl poté, co mu věc byla po zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem přikázána postupem podle § 259 odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí. Podání odvolání státním zástupcem, jímž se domáhá přísnější právní kvalifikace jednoho skutku a současně i uložení přísnějšího trestu – neplyne-li z obsahu odvolací argumentace vytýkající nepřiměřenou mírnost uloženého trestu, že namítaná vada má svoji příčinu (též) v explicitně nenapadeném výroku o vině obviněného dalším skutkem a že tudíž ve vztahu k němu nastávají důvody aplikace § 254 odst. 2 tr. ř. ze strany odvolacího soudu – neumožňuje zásah do výroku napadeného jen odvoláním obviněného, který by se projevil jeho zhoršením. Přitom právě o takovou procesní situaci se jedná, jak vyplyne z níže uvedeného, ve věci dovolatele. Ten proto důvodně ve svém mimořádném opravném prostředku namítá porušení zákazu reformationis in peius.

33. Při posouzení namítané vady je nezbytné vyjít ze zjištění týkajících se

a) závěrů učiněných nalézacím soudem v jeho prvním odsuzujícím rozsudku týkajících se viny dovolatele a jemu uloženého trestu,

b) povahy opravných prostředků vůči tomuto rozsudku podaných, vymezení jimi napadených výroků a argumentace v nich obsažené,

c) závěrů týkajících se viny dovolatele a jemu uloženého trestu plynoucích z konečných (tj. dovoláním napadených) rozhodnutí.

34. Jak již bylo uvedeno (bod 2.), rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 2. 2018, č. j. 28 T 9/2017-1032, byl dovolatel uznán vinným

pod bodem 1.

· přečinem podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku,

pod bodem 2.

· přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku,

· pokusem zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. f), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku

· přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku

pod bodem 3.

· pokusem přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 21 odst.1 tr. zákoníku k § 352 odst. 2 tr. zákoníku

35. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ústavní formě a podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 2.316 Kč.

36. Rozsudek nalézacího soudu byl napaden odvoláními obviněného a státní zástupkyně podaného v jeho neprospěch. Zatímco obviněný svým odvoláním brojil proti všem výrokům o vině a trestu, který mu byl uložen, odvoláním státní zástupkyně (č. l. 1047 a č. l. 1056) byl napaden jen výrok o vině přečinem podněcování podle § 364 tr. zákoníku (ad 1), u něhož soudem užitou právní kvalifikaci pokládala za vadnou a domáhala se posouzení skutku v podobě uvedené v obžalobě, a výrok o trestu, jehož zpřísnění požadovala s ohledem na navrženou změnu právního posouzení skutku v bodě 1. výroku. Žádná argumentace, která by měla založit přezkum jí nenapadených výroků o vině obsažených pod body 2. a 3. ve vyhotovení odvolání obsažena není. Odvolací soud ani k aplikaci § 254 odst. 2 tr. ř. zjevně nepřistoupil, neboť k rozšíření odvolání či uplatnění takové argumentace, která by širší přezkum založila, nedošlo ani intervenující státní zástupkyní v rámci veřejného zasedání konaného o odvolání dne 29. 5. 2018 (č. l. 1097 až 1101). Za této situace je třeba uzavřít, že přistoupil-li odvolací soud v jím vydaném rozsudku ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104, ke zrušení odvoláními napadeného rozsudku v celém rozsahu (projednal i odvolání spoluobviněného M. S.), stran výroků o vině obviněného M. M. skutky popsanými pod body 2. a 3. tak učinil jen na podkladě jím podaného odvolání, neboť státní zástupkyně tyto výroky vůbec nenapadla. Na tomto konstatování nemůže nic změnit ani zjištění, že výrok odvolacího soudu tuto skutečnost explicitně nevyjádřil, neboť v něm uvedený soud neuvedl, jakou část rozsudku z podnětu toho kterého opravného prostředku zrušil - viz výrok pod bodem I. [„Podle 258 odst. 1 písm. b), c) d) tr. ř. se z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek zrušuje.“].

37. Za nesprávný je třeba pokládat právní názor, který odvolací soud vyjádřil ve svém prvním kasačním rozhodnutí (bod 38. „… jelikož byl napadený rozsudek ohledně obžalovaného M. M. zrušen i z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v jeho neprospěch do výroku o trestu, není v dalším řízení nalézací soud vázán zákazem reformace in peius, tj. změny k horšímu, jak vyplývá z ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř.) a který připomenul (avšak v obsahovém pozměnění, tj. při neuvedení výroku státní zástupkyní napadeného) i v dovoláním napadeném rozsudku, podle něhož (bod 10. „… byl rozsudek zrušen i z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obžalovaného M. M., proto ve smyslu ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. není nalézací soud vázán zákazem reformace in peius“. Jak rozvedeno níže, tento závěr se mohl uplatnit jen ve vztahu k výroku o trestu, opodstatnění však neměl ve vztahu k výrokům, o vině pod body 2. a 3. původního rozsudku nalézacího soudu.

38. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (ze dne 18. 6. 2019, č. j. 2 To 46/2019-1406) ve spojení s rozhodnutími dříve vydanými založil stav, který vyjadřuje, že dovolatel spáchal:

A) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104 (dovolání obviněného bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1246/2018)

· pomoc k pokusu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku (bod 1. obžaloby),

B) rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 3. 2019, č. j. 28 T 9/2017-1357 (ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2019, č. j. 2 To 46/2019-1406)

v bodě 1a. (dřívější 2.)

· přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku,

· pokus zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku

· přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku,

v bodě 1b (dřívější 2.)

· pokus zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku

v bodě 2. (dřívější 3.)

· přípravu zločinu obecného ohrožení podle § 20 odst.1 tr. zákoníku k § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

39. Právním následkem spáchání těchto trestných činů je

· souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let uložený obviněnému podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou a

· ochranné protialkoholní a protitoxikomanické léčení ve formě ústavní uložené mu podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku.

40. Z uvedeného shrnutí plyne, že oproti tomu, co vyjádřil první odsuzující rozsudek nalézacího soudu, pravomocnými rozhodnutími došlo ke zhoršení postavení dovolatele

a) ve všech výrocích o vině, tj. při právním posouzení skutků popsaných v původním rozsudku v bodech 1., 2. a 3. a rovněž

b) ve výroku o trestu,

zatímco ve výroku

c) o ochranném opatření, jakož i ve výroku

d) o náhradě škody

k takové změně nedošlo, neboť příslušné výroky jsou totožné.

41. Vadou, kterou dovolatel svým dovoláním napadeným rozhodnutím vytýká, nejsou zatíženy výroky o vině pomocí k pokusu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a výrok o trestu, neboť zpřísnění právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 1. původního rozsudku i zpřísnění trestu za veškerou sbíhající se trestnou činnost, jímž byl dovolatel uznán vinným, bylo umožněno tím, že tyto výroky napadla svým odvoláním podaným v neprospěch obviněného proti uvedenému (tj. původnímu) rozsudku státní zástupkyně. V souladu s požadavkem plynoucím z ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. tak byl trest uložený dovolateli v trvání devíti let prvním rozsudkem odvolacího soudu (ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104), ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. neodporujícím je i trest uložený mu ve výměře dvanácti let dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu.

42. Naopak k porušení zákazu reformationis in peius došlo při formulaci výroků o vině obsažených v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7. 3. 2019, č. j. 28 T 9/2017-1357, neboť a) skutek popsaný v bodě 2. původního rozsudku byl nově právně kvalifikován též jako pokus zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a b) skutek popsaný v bodě 3. původního rozsudku byl namísto pokusu přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 352 odst. 2 tr. zákoníku nově právně kvalifikován jako příprava zločinu obecného ohrožení podle § 20 odst.1 tr. zákoníku k § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

43. V obou případech je právní kvalifikace činu pro obviněného nepříznivější. V případě prvně uvedeném byl dovolatel nově uznán vinným dalším trestným činem (uvedeným pokusem zločinu), v případě druhém bylo sice užito příznivější stadium trestného činu (příprava), avšak ve vztahu k závažnější formě trestného činu (zločinu).

44. Ke změnám tohoto charakteru by mohly soudy nižších stupňů přistoupit jen tehdy, pokud by i stran viny obviněného skutky popsanými v bodech 2. a 3. původního rozsudku podala státní zástupkyně odvolání v jeho neprospěch. Jak již však bylo uvedeno, tyto výroky svým řádným opravným prostředkem vůbec nenapadla a k jejich zrušení odvolacím soudem došlo jen na podkladě odvolání obviněného. Rozhodl-li proto soud prvního stupně, vázán v otázce možnosti zhoršení postavení obviněného nesprávným, avšak pro něj závazným (§ 264 odst. 1 tr. ř.) právním názorem odvolacího soudu o vině obviněného způsobem výše uvedeným, porušil zákaz reformationis in peius upravený v § 264 odst. 2 tr. ř. Jak již bylo uvedeno výše, toto ustanovení je nutno interpretovat tak, že k provedení změny výroku v neprospěch obviněného nedostačuje pouhé zjištění, že ke zrušení rozsudku došlo též na podkladě odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného, ale že je nezbytné, aby takto zaměřené, tj. v neprospěch obviněného formulované odvolání jím bylo podáno (též) vůči výroku, jenž soud hodlá zpřísnit.

45. Ve věci dovolatele sice ke zrušení původního rozsudku nalézacího soudu došlo i na podkladě odvolání státní zástupkyně podaného v jeho neprospěch, stalo se tak však ohledně výroků, stran nichž odvolací soud následně postupoval podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř., tedy ohledně nichž sám rozsudkem meritorně rozhodl. Postup podle § 259 odst. 1 tr. ř. jím byl naopak realizován ohledně výroků, k jejichž zrušení došlo výlučně na podkladě odvolání obviněného. Za této situace nemohlo ke změnám projevujícím se v neprospěch obviněného, ať již stran popisu příslušných skutků, tak stran jejich právní kvalifikace dojít. Pokud k tomu – zpřísněním právního posouzení obou z nich – došlo, stalo se tak nezákonným způsobem, při nerespektování požadavku plynoucího z § 264 odst. 2 tr. ř.

46. Pokud v posuzované věci odvolací soud v důsledku jím zastávaného názoru na tuto zásadní vadu procesního charakteru, jež se v neprospěch obviněného projevila ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, nereagoval, ač v důsledku rozhodování o odvolání obviněného napadajícího veškeré výroky o vině učinit mohl a měl (bez ohledu na to, že nebyla namítána řádným opravným prostředkem obviněného), vydal nezákonný rozsudek, neboť neodstranil podstatnou procesní vadu řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

47. Při uvedených zjištěních dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže obstát. Při jeho vydání totiž došlo (s vazbou na předcházející rozhodnutí o odvoláních podaných proti původnímu rozsudku) k porušení těch ustanovení trestního řádu upravujících odvolacích řízení, v nichž je obsažena záruka pro obviněného, že v důsledku jím podaného opravného prostředku nedojde ke změně napadeného rozsudku, která se projeví v jeho neprospěch. K takové změně však ve věci dovolatele došlo. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že vydáním dovoláním napadených rozhodnutí došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, které odůvodňuje kasační zásah dovolacího soudu.

48. Protože skutek, který byl v obžalobě uveden pod bodem 2. [v druhém rozsudku nalézacího soudu body 1a) a 1b)] nemůže být v důsledku uplatňujícího se zákazu kvalifikován jako pokus zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, postrádá významu, aby se Nejvyšší soud vyjadřoval k oprávněnosti takového právního posouzení skutku a reagoval detailněji na námitky dovolatele. Obdobný závěr platí i stran právního posouzení skutku popsaného v obžalobě pod bodem 3. [v druhém rozsudku nalézacího soudu pod bodem 3.] jako přípravy zločinu obecného ohrožení podle § 20 odst.1 tr. zákoníku k § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

V.

Způsob rozhodnutí o dovolání

49. Zjištěné porušení procesních ustanovení poskytujících záruku realizace spravedlivého procesu vedlo dovolací soud k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže obstát a že je nutné přistoupit k jeho zrušení. Přestože výše vyložené pochybení zatěžuje nejen uvedené rozhodnutí ale i již jemu předcházející druhý rozsudek nalézacího soudu, není nezbytné rušit i toto rozhodnutí a vracet věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť nápravu může zjednat soud odvolací. Ostatně nelze pominout, že zjištěná vada má svoji příčinu v rozhodování odvolacího soudu (ve vyslovení nesprávného právně závazného názoru v jeho prvním zrušovacím rozsudku). K nápravě vadného stavu není potřeba provádět žádné dokazování, neboť rozhodnout může odvolací soud na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem nalézacím. Je vhodné připomenout, že v případě skutku pod bodem 3. obžaloby je jeho popis v druhém rozsudku nalézacího soudu (bod 2.) v naprosté shodě s jeho popisem v původním rozsudku (bod 3.), u skutku pod bodem 2. obžaloby sice toto konstatovat nelze, avšak více méně toliko proto, že nalézací soud při formulaci výroků pod body 1. a) a b) svého druhého rozsudku rozdělil jeho popis, čímž došlo k vyjádření dvou skutků, reálně si konkurujících trestných činů. Tato změna (zákaz reformace in peius porušující) byla učiněna proto, aby skutek popsaný v bodě 2. obžaloby mohl být kvalifikován též jako pokus zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Popis skutku v nově vydaném rozhodnutí odvolacího soudu je proto třeba uzpůsobit tak, aby vyjadřoval skutkové zjištění nalézacího soudu v jeho původním rozsudku.

50. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2019, č. j. 2 To 46/2019-1406, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

51. Z důvodu transparentnosti zrušil dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tj. včetně jeho správné části, v níž uvedený soud přiléhavě reagoval na jím zjištěné duplicitní uložení ochranného léčení soudem prvního stupně. V uvedeném směru tedy bude odvolací soud postupovat stejně, jako v dovoláním napadeném rozsudku. Jeho úkolem je, aby o odvolání obviněného znovu rozhodl, a to při vázanosti právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Patrně nadbytečně se připomíná, že v důsledku zrušení rozsudku odvolacího soudu toliko na podkladě dovolání podaného ve prospěch obviněného se v další řízení uplatňuje zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.), který se nově vztahuje na výrok o trestu. Výměra trestu odnětí svobody, který bude obviněnému v nově vydaném rozsudku uložen, nemůže přesáhnout výši dvanácti let.

52. Zbývá dodat, že o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud při splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. 2. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru