Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1210/2020Usnesení NS ze dne 09.12.2020

HeslaDovolací důvody
Dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1210.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1210/2020-201

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání obviněného J. M., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 6 To 104/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 36/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 T 36/2019, byl J. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že

dne 30. 10. 2018 v časovém rozmezí od 08:30 hod. do 8:50 hod. na silnici XY v ul. XY v Chomutově při řízení osobního automobilu tovární zn. Mitsubishi Outlander, registrační zn. XY, křičel vulgární výrazy na řidiče autobusu registrační zn. XY, poškozeného P. H., nar. XY, který jel po téže silnici, a dále, že si na něj počká na další zastávce, poté jel za tímto autobusem na autobusovou zastávku XY, kde za autobusem zastavil své vozidlo, vystoupil z něj a předními dveřmi vešel do autobusu řízeného poškozeným, v němž v tu dobu byli dva cestující, zde na poškozeného křičel, že ho poškozený omezil v jízdě na kruhovém objezdu, nadával poškozenému vulgárními výrazy, přistoupil k němu a udeřil jej rukou sevřenou v pěst do pravé spodní čelisti, v důsledku čehož u poškozeného vznikl otok sanice, dále bránil poškozenému, aby vystoupil z autobusu tak, že tlačil do dvířek u řidiče a bránil mu v pohybu vpřed rukou na jeho hrudi, a po opuštění autobusu nastoupil do svého vozidla, nastartoval je a rozjel se malou rychlostí proti poškozenému, který stál před jeho vozidlem, a předním nárazníkem vozidla narazil do pravého kolene poškozeného, jenž se dlaněmi opřel o přední kapotu vozidla, v důsledku čehož u poškozeného P. H., nar. XY, došlo k blokádě páteře, otoku čéšky pravého kolene, otoku pravého stehna, kdy poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu 1 týdne, dále k bolestem hlavy a kolene, horšímu skusu při kousání a bolestem při chůzi,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. 11. 2013, č. j. 47 T 119/2011-208, jenž nabyl právní moci dne 4. 3. 2014, uznán vinným mj. přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž a sbíhající se přečiny mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.

2. Za toto jednání byl obviněný podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému P. H. nemajetkovou újmu ve výši 20 652,80 Kč.

3. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Chomutově podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 6 To 104/2020, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 6 To 104/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku především namítl, že napadené rozhodnutí vykazuje znaky libovůle, je nedostatečně odůvodněno, odvolací soud se nevypořádal s námitkami obhajoby a vyvstalými pochybnostmi, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Obviněný má za to, že soudy bez řádného prokázání uzavřely, že fyzicky napadl poškozeného, nevypořádaly se s námitkou, že svědek V. nebyl přímým svědkem incidentu, neboť mu v tom bránila neprůhledná stěna a také se nevypořádaly s obsahem svědecké výpovědi svědkyně L. Obviněný se svými vulgárními projevy dopustil neslušnosti, která ovšem nedosahovala intenzity výtržnictví, neboť je třeba přihlédnout k okolnostem, které užití předcházely. Odvolacímu soudu dále vytkl, že nevzal v patrnost výpověď svědkyně V. a svědka N. ve věci druhého incidentu (najetí vozidlem na poškozeného), kteří uvedli, že obviněný do poškozeného nenarazil. Nelze podle něj učinit závěr o tom, že poškozeným udávaná zranění jsou v příčinné souvislosti s jeho jednáním, zvláště pak když je z jednání poškozeného patrno, že nebyl nikterak omezen na obvyklém způsobu života. Obviněný namítl, že pokud najetí na poškozeného nebylo v řízení nikterak prokázáno, nebylo namístě ukládat trest zákazu řízení.

5. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem.

6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení uvedl, že námitky obviněného jsou doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné před soudy nižších stupňů, se kterou se zmíněné soudy dostatečně a správně vypořádaly. Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek v podstatě zaměňuje za další odvolání, své námitky staví výlučně na přesvědčení, že vyjma vulgárních nadávek poškozenému se jiného protiprávního jednání nedopustil, přičemž soudům vytýká vadné dokazování a nesprávná skutková zjištění, přestože Okresní soud v Chomutově provedl, podle státního zástupce, bezvadné dokazování, v jeho rámci dospěl ke správným skutkovým zjištěním a i odvolací soud se s námitkami obviněného vypořádal přesvědčivě. Dále se státní zástupce nesouhlasně vyjádřil k námitce dovolatele směřující proti výroku o trestu zákazu činnosti, neboť obviněný při formování závěru, že nebyly splněny podmínky pro uložení tohoto druhu trestu, nerespektuje skutková zjištění soudů, podle kterých na poškozeného úmyslně najel automobilem.

7. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

II.

Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda námitky v dovolání obsažené lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.

10. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265 odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

12. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval na to, že z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že poškozený byl obviněným udeřen pěstí, a že mu vozidlem narazil do pravého kolene; soudy chybně a nedostatečně vyhodnotily výpovědi svědků; byl prokázán slovní konflikt, ale nelze učinit závěr o napadení poškozeného pěstí; poškozeným udávaná zranění nejsou v příčinné souvislosti s jednáním obviněného; poškozený nebyl nikterak omezen na obvyklém způsobu života; trest zákazu řízení motorových vozidel je nepřiměřený atd.]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. na str. 6 a 7 rozsudku soudu prvního stupně, kde zmíněný soud například uvedl, že „výpověď poškozeného pak je, pokud se týká vzniklého následku, podpořena lékařskými zprávami, a též výpovědí svědka V., který uvedl, že řidič autobusu byl v klidu, ale jen do té doby, kdy pravděpodobně dostal…svědkyně L. sice uvedla, že žádný fyzický kontakt mezi aktéry incidentu neviděla…avšak i z její výpovědi i z výpovědi svědka V. vyplynulo, že tato svědkyně byla velmi ustrašená, krčila se a uhýbala, aby byla od incidentu co nejdál…je výpověď poškozeného podpořena výpovědí svědkyně V., která jako nestranný a náhodný svědek popsala manévr osobního vozidla obžalovaného, který jel přímo proti řidiči autobusu… atd.“, a např. v bodě 7. a 8. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „je sice pravdou, že svědek V. přímo úder do obličeje poškozeného neviděl…avšak i sám obžalovaný připustil, že stál před poškozeným a šermoval rukama, kdy tak bránil ve výhledu nejen svědku V., ale i svědkyni L. …zejména svědkyně V. popsala manévr vozidla řízeného obžalovaným, který jel přímo proti poškozenému, byť tento již stál…je sice pravou, že svědek N. popisuje inkriminovanou situaci částečně odlišně, nicméně z vyhodnocení zvukového záznamu na linku 158 jednoznačně vyplývá, že při bezprostředním oznámení incidentu hovořil o najetí obžalovaného vozidlem na poškozeného…je podpořena důkazem zcela objektivního charakteru v podobě lékařské zprávy dokládající způsobené zranění poškozeného, včetně mechanismu vzniku… atd.“

13. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje námitky obsahově shodné s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].

14. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení, která se týkají nesprávného hodnocení důkazů, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

15. Argumenty dovolatele tedy zákonnému rozsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Ačkoli své námitky formálně opíral o uplatněný dovolací důvod, jím namítané vady pod něj podřadit nelze, neboť fakticky nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojil proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů, a v reakci na tyto námitky nabízel své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjádřil nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí) soudy nižších stupňů, nabízel svoji verzi události (neobsahující jakýkoli fyzický atak na poškozeného, už vůbec ne za použití motorového vozidla), vše s vyústěním do závěru, že přečin ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 146 odst. 1 tr. zákoníku i přečin výtržnictví podle 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nespáchal. Takto formulované dovolací námitky však nejsou s ohledem na již výše uvedené skutečnosti a rozhodnutí Ústavního soudu (viz bod 14.) způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

16. Nejvyšší soud připouští, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

17. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, a už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že popěrná verze skutkového děje obviněného byla oběma soudy nižších stupňů zcela logicky a bez důvodných pochybností vyvrácena. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 6 - 7 rozsudku soudu prvního stupně, body 6. - 8. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).

18. Soudy nižších stupňů totiž zcela správně vycházely z uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněného. Ten tvoří zejména opakovaná, konzistentní a vnitřně nerozporná výpověď poškozeného, korespondující s ostatními svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný nadával poškozenému vulgárními výrazy, přistoupil k němu a udeřil jej rukou sevřenou v pěst do pravé čelisti. V důsledku takového jednání pak došlo u poškozeného k otoku sanice. Po opuštění autobusu obviněný nastoupil do svého vozidla, rozjel se malou rychlostí proti poškozenému a narazil do pravého kolene poškozeného, v důsledku čehož došlo u poškozeného k blokádě páteře, otoku čéšky pravého kolene, otoku pravého stehna a k omezení jeho obvyklého způsobu života po dobu jednoho týdne. Dále u poškozeného došlo k bolestem hlavy a kolene, horšímu skusu při kousání a bolestem při chůzi.

19. Námitky obviněného vznesené v dovolání a vztahující se k nedostatečnému prokázání tohoto skutkového děje, přesněji pak chybného hodnocení výpovědí svědků a chybějící příčinné souvislosti mezi zraněními poškozeného a jednáním obviněného, lze označit za účelové a vytržené z kontextu. Obviněný záměrně ignoruje fakt, že soudy nevycházely při zjišťování skutkového děje pouze z výpovědí svědků, které obviněný zpochybňuje (V., L., V., N., D.), ale z celé řady dalších důkazů, mezi nimiž byl například záznam zachycující autentický telefonický rozhovor mezi poškozeným a policistou při volání poškozeného na linku 158, kde již při prvotním kontaktu s policií poškozený oznamoval, že byl obviněným fyzicky atakován a že na něj obviněný najížděl vozidlem, což potvrdil i svědek N., jemuž byl telefon předán, dále pak listinnými důkazy ve formě lékařské zprávy, které dokládají, že poškozený následující den navštívil lékaře, jenž provedl zjištění, která odpovídala tvrzení poškozeného. Tyto důkazy pak nalézací soud řádným způsobem vyhodnotil a odůvodnil. Je zcela pochopitelné, že ne všichni svědci při daném situačním konfliktu odehrávajícím se na minimálně dvou různých místech mohli kompletně vnímat celé jednání obviněného (např. pro překážku ve výhledu či pro „neochotu“ stresující děj sledovat apod.), nicméně i tyto výpovědi jsou v korespondenci s výpovědí poškozeného, jež byla navíc podpořena listinnými důkazy o jeho následném zdravotním stavu. Pokud tedy svědci přímo a bezprostředně nezaregistrovali úder obviněného či najetí vozidlem do nohy poškozeného, svědčí to o jejich autentických výpovědích, které však nezahrnují striktní odmítnutí tohoto soudy ustáleného skutkového děje, nýbrž jej potvrzují či alespoň popisují děj velmi bezprostředně předcházející. Na základě komplexu jednotlivých svědeckých výpovědí i listinných důkazů pak závěru o vině obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nelze ničeho vytknout.

20. Ačkoli se obviněný výslovně porušení zásady in dubio pro reo nedovolával, je zjevné, že obsahem své argumentace cílil na závěr o neprokázání viny skutkem uvedeným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Pokud však soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

21. Dlužno pak dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

22. Pokud obviněný dále argumentoval tím, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti, pak musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že „ námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31§ 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [což není případ obviněného]. Obviněný i tuto část dovolací argumentace stavěl na základě polemiky se spolehlivě zjištěným skutkovým dějem, tedy na předpokladu plynoucím z jeho vlastní verze hodnocení důkazů, že se části trestné činnosti za použití motorového vozidla nedopustil, čímž se pohyboval mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu i jakéhokoli dovolacího důvodu jiného. Bylo prokázáno, že spáchal úmyslnou násilnou trestnou činnost v přímé souvislosti s řízením vozidla (jehož užil k fyzickému útoku na poškozeného) a navíc byl za obdobné agresivní jednání vůči jinému řidiči v minulosti již postižen (viz odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. 11. 2013, č. j. 47 T 119/2011-208). Je pak možno uzavřít, že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu dvou let je zcela adekvátní a v souladu s ustanovením § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

23. Obsahově totožnými námitkami, které obviněný uplatnil v dovolání, se již soudy nižších stupňů zabývaly (jak bylo shora konstatováno), přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud se s námitkami obviněného dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. V těchto souvislostech Nejvyšší soud může plně odkázat na již shora zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání, není tudíž povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré námitky obviněných v dovolacím řízení.

24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem minuly, dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Vypracoval

Mgr. Pavel Göth

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru