Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1206/2016Usnesení NS ze dne 20.09.2016

HeslaHodnocení důkazů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1206.2016.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 205 odst. 1, 2 tr. zákoníku

§ 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku

§ 228 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1206/2016-34

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. září 2016 o dovolání, které podal obviněný L. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 67 To 376/2015 jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 112/2015 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 67 To 376/2015, byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině pod bodem 1) a v celém výroku o trestu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 6 T 112/2015, kterým byl obviněný pod bodem 1, 2) uznán vinným jednak pokusem pokračujícího přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu, ad 1) pokusem přečinu porušování domovní svobody podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ad 1, 2) přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a za to byl odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 3 T 12/2015, výrok o trestu v bodě I. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 5 T 4/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a znovu podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo rozhodnuto soudem druhého stupně, tak, že při nedotčeném výroku o vině pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokusem přečinu porušování domovní svobody podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 2) napadeného rozsudku odsoudil obviněného podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 3 T 12/2015, výrok o trestu v bodě I. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 5 T 4/2015, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Týmž rozsudkem byl obviněný podle § 226 odst. 1 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 sp. zn. 1 ZT 6/2015, ze dne 24. 7. 2015 jako pokračující pokus přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokusem přečinu porušování domovní svobody podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, protože nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.

2. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 67 To 376/2015, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém odkázal na dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Naplnění podmínek pro odkaz na uvedené dovolací důvody spatřoval v tom, že „skutek popsaný ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, neodpovídá jednání, které měl spáchat“. Ve vztahu k tomu uvedl, že dům na adrese č. p. … v ulici P. D. „neslouží k bydlení“ a z toho důvodu nemohl být uznán vinným pokusem přečinu porušování domovní svobody. Další část argumentace obviněného byla soustředěna na škodu způsobenou na měděném parapetu, kdy obviněný poukazoval na to, že tato škoda nedosahuje hranice škody nikoli nepatrné. Dále zpochybnil naplnění znaku krádeže způsobené „vloupáním“, neboť ve skutkové větě nebylo uvedeno, jakým nástrojem či páčidlem měl být přečin krádeže spáchán. Podle obviněného jsou skutková zjištění obou soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, kdy poukazuje na výpověď svědkyně P., která měla obviněného vidět pouze při páčení měděného rámu a argumentuje tím, že zbytkem láhve (kterou držel v kapesníku) nelze způsobit deformaci dveří v takové míře, aby musely být vyměněny. Poukazuje na to, že nebylo vyvráceno, že by se jednání pod bodem 2), kterým byl uznán vinným, nemohla dopustit jiná osoba. Soudům vytýká, že správně měly i v případě jednání, pro které byl uznán vinným, aplikovat zásadu in dubio pro reo. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, ale aby zrušil také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

3. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného svým usnesením ze dne 23. 3. 2016, č. j. 6 Tdo 306/2016-28 podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2015, č. j. 67 To 376/2015, a to ve výroku, jímž zůstal k odvolání obviněného L. K. nedotčen výrok o vině pod bodem 2) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 6 T 112/2015, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku, jímž zůstal napadený rozsudek (Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 6 T 112/2015) beze změn (výrok o náhradě škody), současně zrušil také další rozhodnutí, na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4. Pochybení soudu druhého stupně spočívalo zejména v tom, že přestože soud prvního stupně již ve svém výroku a následně i odůvodnění konstatoval, že v případě skutku popsaném pod bodem 2) dospěl k závěru, že jednání obviněného naplňuje toliko znaky pokusu krádeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, byl soudem druhého stupně uznán vinným dále také trestným činem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Po vrácení věci Městský soud v Praze rozhodl o odvolání obviněného dne 23. 5. 2016 pod sp. zn. 67 To 376/2015 tak, že obviněného uznal vinným při nedotčeném výroku o vině pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a uložil obviněnému podle § 205 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, když obviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou a dále podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 3 T 12/2015, výrok o trestu v bodě I. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 5 T 4/2015, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.

8. Proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 67 To 376/2015, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění podmínek pro odkaz na uvedený dovolací důvod spatřuje v tom, že „skutek popsaný ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, neodpovídá jednání, které měl spáchat“. Svoji argumentaci soustředil na škodu způsobenou na měděném parapetu, kdy obviněný poukazuje na to, že tato škoda nedosahuje hranice škody nikoli nepatrné. Dále zpochybňuje naplnění znaku krádeže způsobené „vloupáním“, neboť ve skutkové větě nebylo uvedeno, jakým nástrojem či páčidlem měl být přečin krádeže spáchán, když poukazuje na to, že nástroj, který použil u domu P. D. č. … – byly zbytky láhve, kterou držel v kapesníku a takovým nástrojem nebyl schopen způsobit tak rozsáhlé poškození dveří a rámu dveří, aby musely být celé vyměněny. Podle obviněného jsou skutková zjištění obou soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, kdy poukazuje na výpověď svědkyně P., která měla obviněného vidět pouze při páčení měděného rámu a argumentuje tím, že zbytkem láhve (kterou držel v kapesníku) nelze způsobit deformaci dveří v takové míře, aby musely být vyměněny. Poukazuje na to, že nebylo vyvráceno, že by se jednání pod bodem 2), kterým byl uznán vinným, nemohla dopustit jiná osoba. Soudům vytýká, že správně měly i v případě jednání, pro které byl uznán vinným, aplikovat zásadu in dubio pro reo. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, ale aby zrušil také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve svém velmi podrobném vyjádření uvedla, že dovolání navrhuje odmítnout, neboť po té, co byla věc zrušena a vrácena soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí, musí konstatovat, že důkazy byly soudy nižších stupňů hodnoceny důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a soud druhého stupně postupoval podle zásady in dubio pro reo, čehož dokladem je také zproštění obviněného pro jednání pod bodem 1), pro které byl původně odsouzen. Pokud pak soudy braly v úvahu trestní minulost obviněného, stalo se tak pouze v návaznosti na právní kvalifikaci, která byla správně použita.

10. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

12. Předně považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit na tu skutečnost, že jednání obviněného, pro které byl odsouzen a které zpochybňuje stran skutkového zjištění (nebylo mu prokázáno, že by se dopustil vloupání, neboť nebyl specifikován nástroj, jehož pomocí se měl vloupání dopustit a v uvedeném rozsahu poškodit zejména dvoukřídlé dveře atd.), bylo kvalifikováno jako pokus trestného činu krádeže, tedy, že jeho jednání „již bezprostředně směřovalo ke spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen s ohledem na okolnosti na jeho vůli nezávislých“, neboť svědkyně P. přivolala policii, která obviněného na místě činu zadržela. V tomto směru lze odkázat na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.

13. Soud prvního stupně popsal ve svém rozsudku výpověď svědkyně P. a z této výpovědi učinil závěr, že to byl obviněný, který se pohyboval na pozemku domu v ulici P. D. č.p. …, snažil se vypáčit vstupní dveře do objektu na tomto pozemku, kdy po neúspěšném pokusu o toto vypáčení se alespoň jal odtrhávat měděný parapet domu, což se mu nepodařilo a byl zadržen přivolanou hlídkou Policie ČR. Přehlédnuta nebyla ani výpověď poškozené svědkyně K., která mj. uvedla, že byla na uvedeném místě den před událostí a vše bylo v pořádku. Z výpovědí uvedených svědkyň tedy vyplývá závěr, že to byl obviněný, kdo se uvedeného jednání dopustil. Ani ohledně výše způsobené škody nevznikly žádné pochybnosti, neboť tato byla stanovena znalcem zcela jednoznačně. Pokud se pak obviněný až v dovolacím řízení snaží za pachatele označit jinou osobu s tím, že on se tak rozsáhlého poškození dveří a zárubní nemohl dopustit s ohledem na skutečnost, že v době, kdy ho viděla svědkyně P., měl v ruce pouze střep od láhve, který držel v kapesníku, pak jistě nelze obviněnému vytýkat tuto obhajobu, je však potřebné obviněného upozornit např. na skutečnost vyplývající z rozsudku ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996, kdy Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení obviněného výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí vypovídat na otázky nebo nevypovídat. Dále však také Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo (mlčet, odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 457/05). Jak mj. vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, tak obviněný, jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně využil svého zákonného práva a k věci nevypovídal a obsahově shodné námitky uplatnil až v řízení před soudem druhého stupně. Soud druhého stupně však považoval dokazování za dostatečné a hodnocení důkazů za odpovídající ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. S uvedenými závěry se ztotožňuje také Nejvyšší soud.

14. Nad rámec hodnotících úvah soudu prvního a druhého stupně, se kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně), k právní kvalifikaci jednání obviněného pouze doplňuje, že obviněný byl uznán vinným pokusem trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (podmínky pro postup podle odstavce 2 byly rovněž naplněny, neboť obviněný se trestné činnosti dopustil dne 26. 7. 2014, přestože z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 1. 4. 2014) v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

15. Argumentaci a odkaz obviněného na existenci tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za nepřípadnou s ohledem na níže uvedené. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., avšak i přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

16. Jak již bylo výše uvedeno, soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl jednotlivé důkazy jím provedené, stejně jako i hodnocení těchto důkazů. Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a na ně odkázal. Pokud obviněný soudu druhého stupně vytýká strohost odůvodnění jeho rozhodnutí a odkaz na odůvodnění předchozího rozhodnutí ze dne 30. 11. 2015, č. j. 67 To 376/2015, pak dle názoru Nejvyššího soudu v předmětné trestní věci je podstatné z napadeného rozhodnutí, že se soud druhého stupně ztotožnil s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně a tyto jsou mj. identické s úvahami vyslovenými již v předchozím rozhodnutí soudu odvolacího. Za zásadní z hlediska odůvodnění rozhodnutí je však třeba považovat závěr plynoucí z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

17. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitkami uplatněnými v dovolání obviněný pouze brojí proti nedostatečně a nesprávně zjištěnému stavu, který neodpovídá jeho představě. Na předmětnou trestní věc tak dle názoru Nejvyššího soudu dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. září 2016

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru