Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1204/2012Usnesení NS ze dne 25.10.2012

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1204.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g),l) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1204/2012-28

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2012 o dovolání, které podal obviněný V. J., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 6 To 44/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 1 T 65/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 1 T 65/2010, byl obviněný V. J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v letech 2005, 2006 a 2007 založil do účetnictví ze svého podnikání pod IČ ......., v P., okr. P. – s., nepravdivé doklady od dodavatele společnosti PAP OIL, a.s., IČ 60194189, se sídlem v Praze 6, Na Beránce 57/2, o nákupu nafty u čerpací stanice v P., P. ulici, přestože motorová nafta uvedená v pokladních dokladech nebyla u čerpací stanice čerpána a zaplacena, přičemž tak učinil v úmyslu zkrátit daň u daňového subjektu V. J. , DIČ ............., tím, že uvedené pokladní doklady nechal zaúčtovat jako podklad pro výpočet daňové povinnosti

- v daňovém přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2005, které podal dne 28. 3. 2006 u Finančního úřadu v Kralovicích, v němž přiznal daň nižší o 13.680,- Kč,

- v daňovém přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2006, které podal dne 21. 3. 2007 u Finančního úřadu v Kralovicích, v němž přiznal daň nižší o 66.400,- Kč,

- v daňovém přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2007, které podal dne 28. 3. 2008 u Finančního úřadu v Kralovicích, v němž přiznal daň nižší o 86.792,- Kč,

- v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za 1. až 4. čtvrtletí roku 2005, které podal u Finančního úřadu v Kralovicích ve dnech 25. 4. 2005, 22. 7. 2005, 21. 10. 2005 a 24. 1. 2006, v němž přiznal daň na vstupu vyšší celkem o 69.336,- Kč,

- v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za 1. až 4. čtvrtletí roku 2006, které podal u Finančního úřadu v Kralovicích ve dnech 24. 4. 2006, 25. 7. 2006, 23. 10. 2006 a 24. 1. 2007, v němž přiznal daň na vstupu vyšší celkem o 80.612,- Kč,

- v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za 1. až 4. čtvrtletí roku 2007, která podal u Finančního úřadu v Kralovicích ve dnech 25. 4. 2007, 24. 7. 2007, 24. 10. 2007 a 24. 1. 2008, v němž přiznal daň na vstupu vyšší celkem o 126.450,- Kč,

čímž úmyslně na základě nepravdivých pokladních dokladů způsobil Finančnímu úřadu v Kralovicích škodu ve výši 443.270,- Kč“. Za tento trestný čin byl podle § 148 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 6 To 44/2012, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení, které mu předcházelo, dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že zjištění nalézacího soudu, že zkrátil stát na dani, je nesprávné a nemá oporu v provedených důkazech. Vyjádřil přesvědčení, že reálná spotřeba nafty jeho vozidel v kontrolovaném období byla výrazně vyšší, nežli uvádí výpočet Finančního úřadu v Kralovicích. Shledal, že finanční úřad provedl zmíněný výpočet odchylně od vyjádření zpracovaného znalcem Ing. Tomášem Kölblem, přitom zdůraznil, že spotřeba vozidla je závislá nejen na tom, zda vykonalo jízdu s nákladem či bez něj, ale že rozhodné jsou též další faktory, jež zůstaly stranou pozornosti finančního úřadu, konkrétně hmotnost nákladu, terén, kvalita vozovky či hustota provozu. Dodal, že reálnou spotřebu nafty nelze bez dalšího dovozovat z údajů v technickém průkazu vozidla, neboť mezi nimi a skutečností jsou zpravidla významné rozdíly. Dále poznamenal, že závěr finančního úřadu, že „v daňové evidenci poplatníka jsou ještě navíc doklady na nákup 6.330 litrů nafty“ (nad limit spotřeby vozidel daňového subjektu vyčíslené finančním úřadem) pro zjištění, zda nafta v množství odpovídajícím dokladům předloženým k daňové kontrole byla skutečně nakoupena, nepostačuje, není-li současně objasněno, jaké množství nafty bylo u daňového subjektu ke konci kontrolovaného období na skladě a jak jinak bylo s naftou daňového subjektu naloženo. Podotkl, že v této souvislosti nelze pominout jeho tvrzení, že přesně nezjištěné množství nafty mu bylo odcizeno. Následně vyslovil názor, že výslechy svědků M. R., L. J. a L. S. bylo prokázáno, že v období let 2004 až 2007 u čerpací stanice PAP OIL, a.s. v Plzni, Plaské ul. motorovou naftu skutečně nakoupil. Upozornil, že podle sdělení společnosti UNICODE SERVICE, s.r.o., která na čerpací stanici PAP OIL, a.s. v Plzni, Plaské ul. nainstalovala řídící a pokladní systém Shop 2000, orazítkované doklady v příloze trestního dožádání nejsou tištěny z uvedeného systému, podle znaleckého posudku Ing. Jana Janky, znalce v oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, však předmětné účtenky z jeho (obviněného) účetnictví mohly být ze systému Shop 2000 tištěny. Konstatoval, že žádný z těchto důkazů nezpochybňuje jeho tvrzení, že doklady založené v jeho daňové evidenci vystavila čerpací stanice společnosti PAP OIL, a.s., resp. že v daňovém ani v trestním řízení nebyl proveden důkaz, jenž by zpochybnil pravost razítka obchodní společnosti PAP OIL, a.s. otištěného na předmětných účtenkách. Pokud finanční úřad u prodávajícího zjistil existenci dokladů stejného čísla, avšak s jiným údajem o zboží a ceně, pak z této skutečnosti nelze dovodit, že by mu nebylo prodáno zboží uvedené na dokladech jím předložených při daňové kontrole za cenu zde vyznačenou. V dané souvislosti akcentoval, že na vyhotovení dokladů k prokázání jiného, nežli skutečně prodaného množství nafty je zainteresován rovněž prodávající, který by byl daňově zvýhodněn, pokud by ve své účetní evidenci zaúčtoval nižší než skutečný příjem z prodeje nafty. Postup Finančního úřadu v Kralovicích, jenž doklady o nákupu motorové nafty jeho osobou označil za fiktivní a vyměřil mu daň bez přihlédnutí k nim, je podle něho neodůvodněný a nesplňuje podmínky stanovené v § 2 odst. 7 zákona č. 377/1992 Sb. Připomněl, že ve svém odvolání namítl, že zjištění soudu prvního stupně týkající se výše zkrácení daně je nepřezkoumatelné, že o jeho vině bylo rozhodnuto na základě důkazů zkrácení daně neprokazujících a že skutek byl nesprávně právně posouzen. Zhodnotil, že fakt, že existují pokladní doklady stejného čísla a data vyhotovení s rozdílnými údaji týkajícími se jimi prokazovaného prodeje motorové nafty, ve spojení s dalšími skutečnostmi vyplývajícími z důkazů provedených při hlavním líčení nepostačuje bez porušení zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného pro závěr, že v jeho účetní evidenci jsou zaúčtovány doklady s nepravdivými údaji, že zde byly zaúčtovány s jeho vědomím, resp. že jde o doklady s nepravdivými údaji. Odvolacímu soudu přitom vytkl, že přenesl důkazní povinnost státu při prokazování, zda byl spáchán trestný čin, na obžalovaného, když použil argumentace podle § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., resp. podle § 24 odst. 1 téhož zákona. Podle obviněného tak odvolací soud při nedostatku důkazů spolehlivě prokazujících, které doklady jsou fiktivní, konstruoval fikci skutkového zjištění, že náklady na nákup motorové nafty zaúčtované v jeho účetní evidenci jím nebyly vynaloženy. Na základě této fikce posléze dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že hmotně právní podmínky pro snížení daňového základu nesplnil a uplatněním nároku na snížení daňového základu v daňovém přiznání zkrátil stát na dani, přičemž tím spáchal trestný čin. Obviněný uzavřel, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo pokračováno v zásahu do jeho základních práv vyplývajících ze zásady zákonnosti a zajišťujících spravedlivý proces s tím, že na trestní řízení je z hlediska zásahu do základních práv třeba nahlížet v jeho celistvosti a že ani fakt, že zákonná úprava dovolání staví na striktně vymezených dovolacích důvodech, nemůže nic změnit na ústavní povinnosti soudů, včetně Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy České republiky).

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 6 To 44/2012, zrušil, aby zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 6 To 44/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).

V posuzované trestní věci o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. (viz argumentaci níže).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. října 2012

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru