Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1198/2017Usnesení NS ze dne 26.09.2017

HeslaHodnocení důkazů
Ohrožení pod vlivem návykové látky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1198.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1198/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. září 2017 o dovolání, které podal obviněný O. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 6 To 27/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 91/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 2 T 91/2016, byl O. P. (dále jen „obviněný“ příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný byl za toto jednání odsouzen podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců a nad obviněným byl stanoven dohled PMS ČR. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou roků.

2) Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 podal obviněný odvolání, o kterém Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 6 To 27/2017 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Dále obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou roků.

3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V podaném dovolání poukázal na to, že se odvolací soud nevypořádal s jeho argumenty uvedenými v odvolání, neboť měl být zproštěn obžaloby. Domnívá se, že v dané věci lze spatřit tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Obviněný především nesouhlasí s hodnocením výpovědí svědků (zejména B. D., M. J., P. P., K. K.), ale ani s hodnocením dalších důkazů a uvedl, že těmito důkazy nebylo prokázáno, že v předmětnou dobu řídil motorové vozidlo. Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rovněž rozsudek nalézacího soudu a věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na charakter námitek v dovolání uplatněných se nebude k tomuto věcně vyjadřovat a vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

8) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

9) V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [viz str.

3 - 4 rozsudku soudu prvního stupně (trestné činnosti se nedopustil, v uvedenou dobu byl v lázních, z lázní jel taxíkem-lístek o zaplacení si nevzal, doma v noci pili alkohol, přítelkyně kouřila na balkonu a viděla bourat nějaké auto, šel se podívat a když viděl, že tam není jeho auto, oznámil krádež auta na policii)], stejně jako rozsudku soudu druhého stupně

[str. 2 – soudy se nevypořádaly s výpovědí svědkyně D., z výpovědi svědkyně J. nelze dovodit, že by řídil předmětné vozidlo, odkazuje na výpověď svého bratra a přítelkyně, kteří potvrzují jeho verzi obhajoby]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

10) Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V souvislosti s povinností Nejvyššího soudu posuzovat pravou podstatu námitek a nikoli vycházet z pouhého formálního odkazu obviněných na dovolací důvod, je potřebné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

11) K trestnému činu, jímž byl obviněný uznán vinným je potřebné uvést následující. Znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku naplnil obviněný podle závěrů soudů nižších stupňů tím, že ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, vykonával činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí, nebo způsobit značnou škodu na majetku, přičemž tímto činem způsobil dopravní nehodu. Ustanovení § 274 tr. zákoníku chrání život a zdraví lidí a majetek před ohrožením určitého druhu, zejména pocházejícím z činností konaných pod vlivem návykové látky. Toto ustanovení zakazuje vykonávat určité zaměstnání nebo činnost ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si pachatel přivodil vlivem návykové látky. Za typickou činnost v tomto smyslu se považuje řízení motorového vozidla, které vyžaduje schopnost soustředění, správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situaci vznikající v dopravním provozu. Řízení motorového vozidla řidičem, který požil určité množství alkoholu, je nutno považovat za činnost ve smyslu § 274 tr. zákoníku, poněvadž možnost ohrožení chráněných zájmů je dána povahou vozidla, které svou hmotností a motorickou silou může způsobit závažné destrukční účinky (srov. rozh. č. I/1966 Sb. rozh. tr.). Ze zákonných znaků, zejména z dikce „by mohl ohrozit“, vyplývá, že trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku je spáchán provedením zakázaného jednání, které má obecně nebezpečnou povahu, přičemž nebezpečí chráněným zájmům nemusí konkrétně a bezprostředně hrozit (srov. rozh. č. I/1966 Sb. rozh. tr. a rozh. č. 62/1967 Sb. rozh. tr.), stačí i jen vzdálená možnost poruchy, daná již tím, že pachatel vykonal určitou činnost (tzv. trestný čin ohrožovací). Ohrožení znamená, že porucha, k níž by mohlo dojít, ještě nenastala, ale s ohledem na zjištěné okolnosti její vznik lze předpokládat. Při řízení motorového vozidla takové ohrožení nastává již při zahájení jízdy. Dopravní nehodou v silničním provozu je událost v provozu na pozemních komunikacích, například havárie nebo srážka, která se stala nebo byla započata na pozemní komunikaci a při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby nebo ke škodě na majetku v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 - 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2548-53).

12) K naplnění znaků tohoto trestného činu postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost (v daném případě řízení motorového vozidla), při které by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. k tomu rozh. č. 54/1968 Sb. rozh. tr. a rozh. č. 23/2011 Sb. rozh. tr.). Při posuzování této otázky je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával. Podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být např. svědecké výpovědi spolujezdců, policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi o chování obviněného, event. i o způsobu jeho jízdy apod. (srov. rozh. č. 36/1984 Sb. rozh. tr., s. 198 až 197; srov. dále rozh. č. 12/1985 Sb. rozh. tr., s. 141 a rozh. č. 26/2008 Sb. rozh. tr.). Jestliže je u řidiče motorového vozidla zjištěno, že v době jízdy měl nejméně jedno promile alkoholu v krvi, pak je v důsledku toho vždy vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo. Trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 trestního zákoníku není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. Citované ustanovení totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo k jiné činnosti, při nichž by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých před jízdou řidičem, z doby kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče před nehodou i po ní apod. Vedle toho může být jedním ze souhrnu důkazů (byť nikoli jediným), jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle § 274 trestního zákoníku, též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu.

13) Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů dospěl Obvodního soudu pro Prahu 2 ke skutkovému zjištění, se kterým se ztotožnil i Městský soud v Praze. V rámci hodnocení důkazů dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že výpověď obviněného je nutno hodnotit jako účelovou, neboť byla vyvrácena provedenými důkazy v hlavních líčeních. V tomto směru bylo zejména vycházeno ze svědecké výpovědi M. J., která v obviněném poznala řidiče předmětného vozidla, jakož i výpovědi svědka M. H. Tito měli možnost sledovat posádku vozidla cca na vzdálenost 20 metrů a výše uvedená svědkyně obviněného jako řidiče poznala i když později přišel k vozidlu převlečený. Jestliže se v rámci dovolání snaží obviněný poukázat na nevěrohodnost výpovědí zmíněných svědků a svědkyně D. (např. s poukazem, že popisují řidiče jako osobu vyšší postavy), pak je potřebné uvést, že soudy výpovědi svědků hodnotily důsledně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy (nikoli pouze v určité části vytržené z kontextu, jak činí v dovolání obviněný). V této souvislosti je potřebné odkázat na hodnotící úvahy soudu prvního stupně (viz str. 4-6 jeho rozsudku, či str. 3-4 rozsudku soudu druhého stupně). Soudy v rámci hodnocení důkazů (mj. k argumentaci obviněného v rámci obhajoby) poukazují na tvrzení obviněného, že vozidlo mu mělo být ukradeno, že ze Žlutých lázní přijeli s přítelkyní taxíkem a dále pokračovali v požívání alkoholu a když obviněný byl přítelkyní upozorněn na bourající auto, následně k vozidlu přispěchal s lahví alkoholu, ze které popíjel, což soudy vyhodnotily v kontextu s výše uvedenými výpověďmi svědků, ale rovněž i se zjištěním, že se nejednalo o odcizení vozidla, neboť tomu nic nenasvědčovalo, jako účelovou obhajobu obviněného. Vina obviněného byla rovněž prokázána pozitivním výsledkem dechové zkoušky, při které byla obviněnému naměřena hodnota 2,42 g/kg alkoholu (v 03:35 hodin), při lékařském vyšetření v Nemocnici Na Bulovce, kam byl převezen v 05:55 hodin kontrolní dechovou zkouškou nadýchal 1,52 promile a po odběru krve v 05:47 hodin bylo zjištěno plynovou chromatografií a Widmarkovou zkouškou 1,51 g/kg alkoholu v jeho krvi. Dle závěrů nalézacího soudu byl tedy v tzv. odbourávací fázi opilosti a zpětným přepočtem k době spáchání činu měl v krvi minimálně 1,87 g/kg alkoholu. Tato hodnota představuje hraniční opilost mezi střední a těžkou (blíže str. 5 rozhodnutí nalézacího soudu). Tyto závěry byly rovněž podporovány výpovědí zasahujících policistů (hlídka nprap. Václava Šolína), kteří shodně uvedli, že chování obviněného bylo nervózní a zpomalené, pohyby nekoordinované, při chůzi vrávoral apod. Jestliže je u řidiče motorového vozidla zjištěno, že v době jízdy měl nejméně jedno promile alkoholu v krvi, pak je v důsledku toho vždy vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo [rozh. č. 26/2008 Sb. rozh. tr. – viz bod 12]. V trestním řízení však bylo prokázáno, že naměřená hodnota u obviněného byla podstatně vyšší, čímž došlo k naplnění znaku příslušné skutkové podstaty, tedy že obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost. Na základě výše uvedeného je nesporné, že výsledek dechové zkoušky není jediným, osamoceným důkazem, prokazujícím vinu obviněného.

14) V předmětné trestní věci dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že vina obviněného byla v plném rozsahu prokázána a jeho obhajoba náležitě vyvrácena. Důkazy, které nalézací soud provedl a zhodnotil, tvoří logický a ucelený řetězec, na základě kterého nejen soud prvního, ale také soud druhého stupně učinily závěr o vině obviněného. Skutková zjištění pak byla podřazena pod odpovídající právní kvalifikaci. Ačkoli obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nezbytné konstatovat, že v něm neuplatnil žádnou hmotněprávní námitku, která by byla způsobilá deklarovaný dovolací důvod naplnit. Dovolatel uplatnil argumentaci, jež se ocitá mimo obsahové hranice uplatněného dovolacího důvodu.

15) S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces musí Nejvyšší soud uvést, že může zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. V daném případě však taková situace nenastala, neboť odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).

16) S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotněprávní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a námitky uplatněné obviněným v dovolání byly skutkového charakteru, a proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto rozhodl v neveřejném zasedání. K rozsahu odůvodnění tohoto usnesení považuje Nejvyšší soud za potřebné, s ohledem na charakter námitek v dovolání uplatněných, odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. září 2017

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru