Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 118/2021Usnesení NS ze dne 23.02.2021

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.118.2021.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 118/2021-274

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. R., nar. XY, v XY, bez zaměstnání, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2020, č. j. 6 To 160/2020-246, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 76/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2020, č. j. 2 T 76/2019-187, byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 9. září 2018 kolem 18:58 hodin v XY, řídil svůj osobní automobil zn. Citroen Xsara Picasso, RZ XY, při jízdě po vedlejší ulici XY ve směru od ulice XY, při odbočování vlevo na hlavní ulici XY směrem k ulici XY, nevěnoval náležitou pozornost situaci v provozu na pozemních komunikacích, nedal přednost v jízdě motocyklu zn. ČZ 175, RZ XY, který po hlavní ulici XY v pravém jízdním pruhu ve směru jízdy od ulice XY k ulici XY řídil poškozený L. R., narozený XY, v důsledku čehož došlo ke střetu vozidel a pádu poškozeného na vozovku, čímž způsobil poškozenému komplex úrazových změn zahrnující zhmoždění brady s krevní podlitinou, oblasti podbřišku s pohmatovou citlivostí nad sponou stydkou, kožní oděrky na obou stehnech, přední strany pravého bérce, povrchní tržnou ranku (ragáda) oblasti šourku, zlomeninu pravé holenní kosti charakteru odlomení okraje zadní plochy její horní části, zlomeninu levé člunkové kůstky, tedy středně těžké poranění, které si vyžádalo hospitalizaci, operaci, lékařská ošetření a fixaci končetin, s průměrnou dobou léčení v trvání 5–6 týdnů, kdy po dobu 6 týdnů nebyl poškozený kontinuálně a citelně omezen v běžném způsobu života ani léčbou zlomeniny kosti člunkové, jež přesáhla interval 6 týdnů, a dále rehabilitace a rekonvalescenci.

2. Obviněný byl odsouzen podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a § 52 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, IČ 47673036, Michálkovická 967/108, 710 00 Slezská Ostrava, peněžní částku ve výši 57.486 Kč.

3. O odvoláních obviněného a státního zástupce rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 6 To 160/2020-246, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 9. září 2018 kolem 18:58 hodin v XY, řídil svůj osobní automobil zn. Citroen Xsara Picasso, RZ XY, při jízdě po vedlejší ulici XY ve směru od ulice XY, při odbočování vlevo na hlavní ulici XY směrem k ulici XY, nevěnoval náležitou pozornost situaci v provozu na pozemních komunikacích, nedal přednost v jízdě motocyklu zn. ČZ 175, RZ XY, který po hlavní ulici XY v pravém jízdním pruhu ve směru jízdy od ulice XY k ulici XY řídil poškozený L. R., narozený XY, v důsledku čehož došlo ke střetu vozidel a pádu poškozeného na vozovku, čímž způsobil poškozenému komplex úrazových změn zahrnující zhmoždění brady s krevní podlitinou, oblasti podbřišku s pohmatovou citlivostí nad sponou stydkou, kožní oděrky na obou stehnech, přední strany pravého bérce, povrchní tržnou ranku (ragáda) oblasti šourku, zlomeninu pravé holenní kosti charakteru odlomení okraje zadní plochy její horní části, zlomeninu levé člunkové kůstky, tedy středně těžké poranění, které si vyžádalo hospitalizaci, operaci, lékařská ošetření a fixaci končetin, s průměrnou dobou léčení v trvání 5–6 týdnů, kdy po dobu delší 6 týdnů byl poškozený kontinuálně a citelně omezen v běžném způsobu života a léčbou zlomeniny kosti člunkové, jež přesáhla interval 6 týdnů, a dále rehabilitací a rekonvalescencí.

4. Obviněného odsoudil podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku a § 52 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti zaplatit poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, IČ 47673036, Michálkovická 967/108, 710 00 Slezská Ostrava, peněžní částku ve výši 57.486 Kč. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Pulce dovolání zaměřené proti výrokům o vině a trestu a výroku o zamítnutí jeho odvolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. Odvolacímu soudu [část II./1)] vytýká, že provedl odlišné hodnocení jím uvedených důkazů (znaleckého posudku, výpovědi poškozeného a lékařských zpráv), aniž by tyto ve veřejném zasedání provedl, a na jejich základě dospěl k odlišnému závěru stran omezení poškozeného v obvyklém způsobu života. S poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1837/16 a čl. 4, 90 a 95 Ústavy namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a na tomto podkladě se domáhá kasace dovoláním napadeného rozhodnutí.

7. V části II./2 poukazuje dovolatel na částečnou odlišnost písemného a ústního odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a namítá, že „není dodržena zásada řádné povinnosti odůvodnění rozhodnutí“.

8. V následující části dovolání [II./3)] namítá extrémní rozpor týkající se hodnocení jím předloženého znaleckého posudku, jímž odvolací soud provedl důkaz ve veřejném zasedání. Měl-li odvolací soud pochybnosti o jeho úplnosti, měl podle obviněného alespoň provést podle § 109 tr. ř. výslech jeho zpracovatele znalce Ing. Vlka. V návaznosti na zmínění závěrů jím předloženého posudku namítá vznik pochybností o správnosti posudku Ing. Škandery, z něhož soudy vyšly, a rozporuje správnost procesního postupu odvolacího soudu a jeho odůvodnění týkajícího se toho, proč nepřistoupil k odstraňování rozporů v odborných závěrech znalců. V neprovedení výslechu znalce Ing. Vlka podle § 109 tr. ř. či nevyžádání revizního znaleckého posudku spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a tím i důvod přezkumu dovolacím soudem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2020, č. j. 6 To 160/2020, zrušil, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Samostatným podáním vyslovil souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání.

10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“). Podle jeho hodnocení obviněný opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Ani ve svém dovolání nepopírá, že poškozenému nedal přednost, avšak domáhá se jeho spoluzavinění, když poškozený měl možnost objet vozidlo dovolatele zezadu. K tomu uvádí námitky týkající se postupu odvolacího soudu v odvolacím řízení i námitky proti průběhu dokazování před soudem nalézacím.

11. K námitce, jejíž podstatou je tvrzené porušení § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. státní zástupce uvádí, že porovnáním skutkových vět rozsudků nalézacího a odvolacího soudu lze zjistit, že se liší ohledně doby, po níž byl poškozený „omezen v běžném způsobu života“. Neliší se však v popisu komplexu všech úrazových změn ani ve zjištěních, že zranění poškozeného si vyžádalo „hospitalizaci, operaci, lékařská ošetření a fixaci končetin, s průměrnou dobou léčení v trvání 5-6 týdnů“, že poškozený takto absolvoval „léčbu kosti člunkové, jež přesáhla interval 6 týdnů“ a že jeho zranění si dále vyžádalo „rehabilitace a rekonvalescenci“. Soudy se tedy shodly na povaze zranění a délce jejich léčení, nikoliv v otázce, zda byl poškozený po dobu léčení „kontinuálně a citelně omezen ve způsobu svého života“. Přívlastky „kontinuálně a citelně“ patrně převzal nalézací soud ze znaleckého posudku jakožto závěry soudně lékařské a nikoliv právní (viz totožné výrazy citované z posudku v odstavci 7 odůvodnění jeho rozsudku) a vedly jej k závěru („po právní stránce“), že omezení v obvyklém způsobu nebylo „významné“ (odstavec 12). K tomu uvádí (odstavec 15) obsáhlou argumentaci, které je však v rozhodných částech prostou citací komentáře k trestnímu zákoníku. Názory obou soudů se neliší ani, pokud soud nalézací v odstavci 16 odůvodnění citovaného rozsudku popisuje jednotlivá zranění a svízele s nimi spojené.

12. Pojmy „obvyklý způsob života“ a jeho „znesnadnění“ jsou podle státního zástupce pojmy právní a nikoliv pojmy popisující skutkové okolnosti. Na jejich základě je totiž v § 122 odst. 1 tr. zákoníku definováno ublížení na zdraví jakožto jeden z typů poruchy zdraví a touto poruchou zdraví je pak v odstavci 2 citovaného ustanovení definována i těžká újma na zdraví. Skutkový závěr tedy končí u zjištění, jak a po jakou dobu byl běžný život poškozeného ovlivněn. Právním závěrem je pak již to, zda se jedná o ovlivnění, které „znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného“ (§ 122 odst. 1 tr. zákoníku). Rozdíl tedy zjevně spočívá pouze v úvaze, zda shodně popsané svízele v životě poškozeného naplnily znak vážné a delší dobu trvající poruchy zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a zda tedy dovolatel naplnil znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jestliže odvolací soud posoudil tyto otázky odlišně od soudu nalézacího, nejedná se z jeho strany o změnu skutkových zjištění, nýbrž o změnu právního posouzení. Odvolací soud mohl tuto změnu provést bez toho, aby opakoval či prováděl u veřejného zasedání další důkazy. Proto jeho postupem nedošlo k porušení shora citovaných procesních pravidel ani k porušení zásad spravedlivého procesu. Pokud tedy dovolatel v této části svého dovolání brojil toliko proti procesnímu postupu odvolacího soudu, aniž by došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, tyto jeho námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů.

13. Pokud by bylo možno dovodit z této části dovolání i nesouhlas dovolatele s výkladem shora citovaných ustanovení hmotněprávních, tedy § 122 tr. zákoníku a § 147 tr. zákoníku, je podle státního zástupce dovolání v této části zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku jakožto přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. považuje za správné a ztotožňuje se s argumentací, kterou uvedl odvolací soud v odstavci 11 odůvodnění svého rozsudku. K námitce stran rozdílu mezi ústním a písemným odůvodněním rozsudku odvolacího soudu státní zástupce připomenul, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí je podle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.

14. K části II. 3) dovolání státní zástupce poukázal na přístup dovolatele v průběhu řízení (dovolatel sice u hlavního líčení nevypovídal, avšak vinu za předmětnou nehodu přijal, neboť k výpovědi poškozeného zde uvedl, že se mu chce omluvit a projevit lítost nad tím, co se stalo, v přípravném řízení uznal, že poškozenému nedal přednost v jízdě) z čehož dovodil, že je za daných okolností zřejmé, že příslušný jízdní manévr (vyhnutí se vozidla dovolatele těsným projetím za ním) nebylo možno po něm, tj. poměrně zranitelném řidiči motocyklu, vyžadovat (stejně jako nelze po žádném řidiči vyžadovat, aby při spatření vozidla v protisměru sám najel také vlevo, aby se vozidla ve svých protisměrech vyhnula). Pro právní posouzení skutku proto nepovažuje za podstatné, kdyby znalec dovolatele dovodil, že se před poškozeným takový koridor otevřel. Pokud nebylo dokazování doplněno podle požadavků dovolatele, nedošlo tím k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

15. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Konkrétní námitky uvedené dovolatelem proto podle státního zástupce dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, a pokud lze dovodit také jeho nesouhlas s přísnějším právním posouzením skutku, je dovolání v této části zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání [§ 265r odst. písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

19. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

21. Přestože obviněný své dovolání opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když tvrdí, že jím napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jeho dovolací argumentace je ryze skutková a procesní. Je soustředěna do tří okruhů, jejichž obsahové vyznění bylo zmíněno výše (body 6. až 8.). Ani v jednom z nich přitom není explicitně uplatněna námitka, kterou by bylo lze vyhodnotit jako námitku hmotněprávní. Obviněný se v návaznosti na obhajobu prezentovanou v dřívějších stadiích trestního řízení snaží dovolací soud přesvědčit o tom, že skutková zjištění soudů nižších stupňů (a od nich se odvíjející závěry právní) jsou nesprávná, a to v případě obou soudů, pokud dospěly k závěru, že to byl on, kdo dopravní nehodu svým jednáním zavinil, a v případě soudu odvolacího, pokud uzavřel, že komplex zranění, která poškozený utrpěl, odůvodňují jejich posouzení jako těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.

22. Pokud jde o dovolatelem tvrzené porušení práva na spravedlivý proces (část II./1), k němuž mělo dojít učiněními odlišnými skutkovými závěry soudem druhého stupně, aniž by tento ve veřejném zasedání provedl dokazování nezbytné pro odchýlení se od závěrů soudu prvního stupně, pak lze odkázat na výstižné zhodnocení této námitky ve vyjádření státního zástupce (výše bod 11. a 12.), na něž lze navázat následujícími poznatky.

23. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze zjistit, že ten při posuzování následku činu obviněného (tj. účinku projevujícím se u poškozeného mu přivozeným poraněním a jeho projevy) vycházel jak z výpovědi poškozeného (bod 5. rozsudku: „Popsal zranění, která mu byla způsobena, lékařské úkony, které s ním byly činěny, operace a léčbu a také omezení běžného způsobu života a také dobu tohoto omezení, jakož i následnou operaci, rehabilitace a aktuální zdravotní problém.“), tak lékařských zpráv (bod 7. rozsudku: „Ve spise jsou založeny lékařské zprávy ke zranění poškozeného.“) a zejména znaleckého posudku znalce MUDr. Marka Dokoupila, MBA (bod 7. rozsudku). Dospěl ke zjištění, že obviněný (bod 12. rozsudku) „způsobil poškozenému komplex úrazových změn zahrnující zhmoždění brady s krevní podlitinou, v oblasti podbřišku s pohmatovou citlivostí nad sponou stydkou, kožní oděrky na obou stehnech, přední strany pravého bérce, povrchní tržnou ranku (ragáda) v oblasti šourku, zlomeninu pravé holenní kosti charakteru odlomení okraje zadní plochy její horní části, zlomeninu levé člunkové kůstky, tedy středně těžké poranění, které si vyžádalo hospitalizaci, operaci, lékařská ošetření a fixaci končetin, s průměrnou dobou léčení v trvání 5 – 6 týdnů, kdy po dobu 6 týdnů nebyl poškozený kontinuálně a citelně omezen v běžném způsobu života ani léčbou zlomeniny kosti člunkové, jež přesáhla interval 6 týdnů, a dále rehabilitace a rekonvalescenci“).

24. Odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku uvedl, že nalézací soud (bod 8. rozsudku) „v odůvodnění uvedl konkrétní důkazy, ze kterých vycházel, a jak tyto důkazy hodnotil, čímž splnil povinnost uloženou v § 125 trestního řádu“, přičemž on sám „v hodnocení důkazů okresním soudem neshledal žádné logické rozpory či nedostatky, ani neúplnost, které by mohl hodnocení okresního soudu vytknout, a je proto podle § 263 odst. 7 věta druhá trestního řádu vázán hodnocením důkazů soudem I. stupně“. Jinými slovy vyjádřeno, pokud soud prvního stupně uvedl, že (bod 4. rozsudku) závěr o vině založil na jím zmíněných důkazech, pak nepochybně za věrohodné důkazy považoval i výpověď poškozeného a lékařské zprávy, tj. důkazní prostředky, které obsahují údaje o celkové délce léčení poškozeného a projevech jeho zranění v příslušném období. Podstatné je rovněž to, že již v samotném popisu skutku soud prvního stupně uvedl, že obviněný svým činem poškozenému přivodil „komplex úrazových změn zahrnující zhmoždění brady s krevní podlitinou, oblasti podbřišku s pohmatovou citlivostí nad sponou stydkou, kožní oděrky na obou stehnech, přední strany pravého bérce, povrchní tržnou ranku (ragáda) oblasti šourku, zlomeninu pravé holenní kosti charakteru odlomení okraje zadní plochy její horní části, zlomeninu levé člunkové kůstky, tedy středně těžké poranění, které si vyžádalo hospitalizaci, operaci, lékařská ošetření a fixaci končetin, s průměrnou dobou léčení v trvání 5 – 6 týdnů, kdy po dobu 6 týdnů nebyl poškozený kontinuálně a citelně omezen v běžném způsobu života ani léčbou zlomeniny kosti člunkové, jež přesáhla interval 6 týdnů, a dále rehabilitace a rekonvalescenci. Je tudíž nepopiratelné, že již soud prvního stupně si byl vědom toho, že omezení poškozeného se projevovala po dobu delší šesti týdnů, což ostatně sám v popisu skutku vyjádřil. Ač sám uvedl (bod 15. rozsudku), že „[t]rvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo i kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí“, při převzetí terminologie znaleckého posudku dospěl k závěru, že jeho skutková zjištění nelze podřadit pod pojem těžké újmy vymezený zněním § 122 odst. 2 písm. j) tr. zákoníku.

25. Odvolací soud se z důvodů jím vyložených v bodě 11. jeho rozsudku s takovým právním posouzením neztotožnil a na podkladě správných skutkových zjištění nalézacího soudu přistoupil ke změně právního posouzení následku činu, kdy komplex poranění zjištěných uvedeným soudem a jeho projevy vyhodnotil jako naplňující znak těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. j) tr. zákoníku. Dílčí úprava popisu skutku obsažená ve výroku jeho rozsudku není změnou skutkových zjištění, nýbrž jen technickým vyjádřením užité právní kvalifikace. Protože odvolací soud nehodnotil jinak soudem prvního stupně provedené důkazy a ve své podstatě „toliko“ odlišně hmotně právně posoudil naplnění zákonného znaku, mohl tuto změnu provést, aniž by důkazy soudem prvního stupně řádně provedené opakoval postupem podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. Dodat lze, že tato změna právního posouzení nemohla být pro obviněného ani překvapivá (ve smyslu výkladu Ústavním soudem) již proto, že v uvedeném směru vytýkalo vadu rozsudku soudu prvního stupně odvolání státního zástupce, který se domáhal posouzení skutku obviněného v podobě užité obžalobou, tj. jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

26. Námitky obsažené v části II/2. dovolání jsou z hlediska rozhodování dovolacího soudu zcela irelevantní. Požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí nelze rozumět tak, že by se vyžadovalo, aby písemné vyhotovení rozsudku v části jeho odůvodnění odpovídalo zcela tomu, jak bylo toto rozhodnutí soudem ústně odůvodněno při jeho vyhlášení. Konstrukce opravných prostředků, jimž lze rozsudek napadat [tj. odvolání v případě rozsudku soudu prvního stupně a dovolání v případě rozsudku soudu odvolacího], vychází (z hlediska počátku běhu lhůt k jejich podání) z poskytnutí možnosti oprávněné osoby seznámit se s rozsudkem důkladně na podkladě jeho písemného znění. Proto až od doručení jeho opisu počíná osobě oprávněné podat proti němu opravný prostředek běžet lhůta k jeho podání. Navíc v případě dovolání se zdůrazňuje, že toto může směřovat jen proti výrokové části, neboť dovolání pouze proti odůvodnění rozhodnutí je ze zákona nepřípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

27. Část II/3. dovolání je opakováním nesouhlasu dovolatele se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, že výlučným viníkem dopravní nehody je poškozený, a to na základě obviněným předloženého znaleckého posudku, resp. v něm obsažených odborných závěrů jeho zpracovatele (znalce Ing. Vlka). Stejně jako předtím v řízení odvolacím se i nyní snaží obviněný přesvědčit dovolací soud o tom, že (přes neregistrování poškozeného) umožnil tomuto bezpečné projetí křižovatkou a že tudíž poškozený je viníkem dopravní nehody, neboť provedl z technického hlediska nepochopitelný manévr spočívající ve vybočení vlevo. Postup odvolacího soudu označuje za poškozující jeho práva, pokud nepřistoupil po provedení důkazu přečtením písemného znění posudku k výslechu jeho zpracovatele, měl-li o jeho závěrech pochybnosti (§ 109 tr. ř.), případně i k výslechu znalce Ing. Škandery či vypracování revizního znaleckého posudku. Odvolacímu soudu vytýká extrémně vadné hodnocení předloženého posudku.

28. Nejvyšší soud po seznámení se s důkazním materiálem (v této souvislosti zejména oběma posudky, výslechem zpracovatele prvního z nich v hlavním líčení a videozáznamem zachycujícím dopravní nehodu) neshledává důvod k dovolatelem požadované kasaci napadeného rozsudku odvolacího soudu. K jeho zrušení by mohl přistoupit (protože dovolání neobsahuje žádnou námitku podřaditelnou pod uplatněný důvod dovolání, jako podmínku pro věcné naplnění uplatněného důvodu dovolání a potažmo vyvolání přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu) jedině tehdy, pokud by dospěl k závěru, že skutkové zjištění soudu je extrémně vadné, či že řízení mu předcházející zatěžuje jiná podstatná vada mající vliv na jeho výsledek, v důsledku čehož by došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. K takovému závěru v posuzované věci nelze dospět.

29. O věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu není důvod pochybovat. Tím spíše není důvod k přijetí závěru, že jej zatěžuje vada extrémního nesouladu spočívající v tom, že za viníka dopravní nehody je určen nesprávný účastník silničního provozu (tedy dovolatel), ač ji ve skutečnosti zavinil poškozený. Ani dovolací soud totiž nemá důvod k tomu, aby se odklonil od skutkových zjištění o původci dopravní nehody, která na podkladě označených důkazů, zejména s oporou o původně vypracovaný znalecký posudek, shodně učinily oba soudy nižších stupňů. Je tomu tak proto, že navzdory od snahy dovolatele prosadit jiná skutková zjištění skrze obhajobou předložený posudek znalce Ing. Vlka, nevznikají pochybnosti o správnosti závěrů dovozených soudy s oporou v odborné závěry znalce Ing. Škandery.

30. Je plně v rámci oprávnění soudu, aby v rámci hodnocení provedených důkazů posoudil validitu a přesvědčivost znaleckého posudku (ať již vypracovaného na žádost orgánů činných v trestním řízení či předloženého obhajobou), a to s přihlédnutím k poznatkům plynoucím z dalších důkazů, které shledá využitelné pro konstrukci svých skutkových zjištění. Dospěje-li poté – jak tomu je v posuzovaném případě u soudu odvolacího – k poznatku, že závěry obhajobou předloženého posudku jsou nepřesvědčivé, resp. že nevedou ke zpochybnění posudku, z něhož vyšel soud prvního stupně, pak nemusí přistupovat k jinak zákonem předvídanému postupu upravenému v § 109 tr. ř., resp. § 110 tr. ř.

31. Evidentní snahou obhajoby je přesvědčit soudy, že viníkem dopravní nehody je motocyklista (poškozený) a nikoli dovolatel, případně je přesvědčit alespoň o tom, že poškozený k jejímu vzniku kauzálně významným způsobem přispěl. K takovému závěru však nelze dospět ani poté, co byl zpracován znalecký posudek přeložený obhajobou.

32. Není totiž důvod, aby na věc bylo nazíráno jinak, než vyložil již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku. Za prvotní (a rozhodující) příčinu vzniku dopravní nehody je totiž nezbytné pokládat jednání obviněného, který k započetí odbočování (jak je zcela zřejmé z kamerového záznamu) přistoupil poté, co nechal projet čtyři vozidla a na jeho úrovni se nacházelo vozidlo jedoucí (rovněž po hlavní silnici) vůči němu zprava (tedy v opačném směru než poškozený), jemuž byl rovněž povinen v důsledku dopravního značení dát přednost v jízdě (jako vozidlu jedoucímu po hlavní silnici). Současně tento manévr zahájil v okamžiku, kdy již byl (zcela v souladu s dopravními předpisy jedoucí) poškozený ve vzdálenosti, která obviněnému splnění jeho povinnosti [ve smyslu požadavku § 2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb.], podle znaleckého posudku, z něhož soudy vyšly, neumožňovala. To vše bylo zapříčiněno tím, že obviněný o poškozeném vůbec nevěděl, ač pokud by se zachoval tak, jak je po něm požadováno [§ 4 písm. a), b), c), § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona], musel by ho vidět, což by mu umožnilo (jako řidiči vozidla stojícího) jeho povinnost splnit.

33. Posudek předložený obhajobou upozaďuje toto výchozí a rozhodující selhání na straně obviněného a při předložení jím dovozovaného skutkového závěru [že se – i přes toto pochybení dovolatele spočívající v nezaregistrování motocyklisty – za jeho vozidlem vytvořil prostor umožňující poškozenému bezpečné projetí], určuje za hlavní technickou příčinu dopravní nehody techniku jízdy řidiče motocyklu. S ohledem na jinak stanovený okamžik možné reakce obviněného a jinak určenou délku pohybu vozidla obviněného dospívá znalec k závěru, že dovolatel nevytvořil řidiči motocyklu žádnou náhlou překážku a ani ho neohrozil a v podstatě ani neomezil. Podle něj tedy z technického hlediska zavinil nehodu poškozený, který reagoval až těsně před střetem a to technicky nepřijatelným a nelogickým stržením řízení vlevo, do dráhy automobilu.

34. Uvedeným způsobem však věc z hlediska trestně právního (tj. při rozhodování o vině obviněného) nelze hodnotit. Jednak je třeba podotknout, že závěry znalce (o dostatečném prostoru za vozidlem) odporují tomu, co je zřejmé z kamerového záznamu (a co je v podobě snímku zobrazeno i v posudku znalce Ing. Škandery), a jednak je nezbytné zdůraznit, že jsou výrazem ryze technického pojímání a řešení situace (odporujícím závěru jiného znalce), jehož realizaci nelze po poškozeném spravedlivě požadovat, a to z několika důvodů.

35. Nebyl to poškozený, kdo nerespektoval předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích a kdo svým jednáním vyvolal situaci, jež vedla ke kolizi vozidel. Způsob jízdy motocyklisty předcházející srážce, tj. poukazovaná vzdálenost motocyklu od krajnice vozovky (cca 1,7 m) nemá žádnou věcnou souvislost se vznikem dopravní nehody, neboť nevedla ani k tomu, že by znemožnila obviněnému ve splnění mu zákonem uložené povinnosti dát motocyklistovi jedoucímu po hlavní silnici přednost. Právě naopak. S ohledem na místní situaci a výhledové možnosti obviněného právě tento způsob jízdy poškozeného (tedy nikoli přímo u krajnice) umožňoval obviněnému, aby jej zpozoroval, pokud by před svým rozjetím náležitě zkontroloval dopravní situaci po své levici. Poškozenému svědčil princip omezené důvěry v dopravě, tudíž očekával (a mohl tak oprávněně učinit), že mu obviněný splněním své povinnosti průjezd křižovatkou umožní. Vychýlení směrem vlevo v situaci, kdy zjistil, že vozidlo obviněného (z jeho pohledu zprava) vjíždí do křižovatky, nelze hodnotit jako technicky nepřijatelné a nelogické stržení řízení vlevo, nýbrž jako reflexivní (a situaci odpovídající) reakci poškozeného. Ten se totiž mohl stále spoléhat na to, že jej obviněný zaregistruje a zareaguje tomu odpovídajícím způsobem (sešlápnutím brzdového pedálu). Snaha obviněného vyhnout se srážce objetím vozidla obviněného zleva (projetím před tímto vozidlem) vybočením motocyklu vlevo z původního směru jízdy, nebo alespoň, jak též uvedl poškozený, dosáhnout nárazu v místě kapoty, přes niž by přepadl, je jeho racionální reakcí na situaci, kterou nikterak svým jednáním nenavodil. Naopak setrvání ve směru jízdy by – s ohledem na minimální časový úsek dovozovaného rozevření prostoru k projetí byl nesmírným rizikem, které po poškozeném nelze požadovat (zejména když k jeho vytvoření podle zjištění prvního znalce a i kamerového záznamu ani nedošlo), a to i vzhledem k možné reakci obviněného (zastavení vozidla) při zaregistrování poškozeného před nárazem (která však nenastala). Tvrzení znalce obhajoby, že poškozený měl k projetí prostor o šíři cca 3 m je nezbytné s ohledem na ostatní provedené důkazy (zejm. protokol o nehodě, kamerový záznam) odmítnout.

36. Neprovedení dalšího dokazování a odmítnutí odborných závěrů obsažených v posudku předloženém obviněným proto nelze považovat ani za procesní vadu, která by měla za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces. I pokud by totiž další dokazování z technického hlediska tuto „skulinu“ za vozidlem obviněného prokázalo, nemohlo by toto skutkové zjištění vést k závěru, že viníkem dopravní nehody je poškozený, či že významným způsobem přispěl k jejímu vzniku. Na právní kvalifikaci skutku obviněného (a potažmo ani na právním následku zjištěné jeho trestní odpovědnosti) by to nemělo žádný vliv. V rovině viny (tedy již při právním posouzení) skutku se sice ve prospěch pachatele může projevit jednání poškozeného (např. v podobě mírnější právní kvalifikace), avšak jen tehdy, bylo-li dostatečně kauzálně významnou příčinou vzniklého následku. Tak tomu bude zejména v případech, kdy i sám poškozený porušením mu uložených povinností spoluzaviní vznik dopravní nehody, při níž dojde k jeho zranění, tedy tehdy, bude-li možno konstatovat, že i on nezachoval patřičnou míru opatrnosti, jež je podstatou nedbalostního zavinění.

37. Již dosud zjištěné skutečnosti umožňují uzavřít, že toto u poškozeného nelze dovodit (přičemž závěr o spoluzavinění motocyklisty by nebylo možno učinit ani v případě dovozeném technicky v posudku předloženého obhajobou, neboť ve vztahu k ní by se uplatnily veškeré subjektivní souvislosti, na něž bylo upozorněno). Závěr spočívající v tom, že dopravní nehodu zavinil či spoluzavinil motocyklista věcně neodůvodněným vybočením z původního jízdního směru, by bylo možno učinit jen v případě, že by jeho jednání bylo možno označit za výlučnou či dostatečně kauzálně významnou (a zaviněním poškozeného pokrytou) příčinu jejího vzniku. Tak by tomu bylo např. tehdy, pokud by k posuzovanému jízdnímu manévru obviněného došlo s větším časovým předstihem, v důsledku čehož by za vozidlem rozevíral pro motocyklistu vnímatelný jízdní prostor pro bezpečné projetí, nebo by alespoň způsob jízdy obviněného (např. z důvodu výrazné akcelerace odbočujícího vozidla) o jeho včasném a obviněným očekávaném rozevření takového prostoru důvodně svědčil. Nic takového však není zjišťováno ve věci posuzované.

V.

Způsob rozhodnutí

38. Námitky, na něž reagovalo odůvodnění tohoto usnesení, jsou ryze skutkové a procesní povahy. Úkolem dovolacího soudu není domýšlet argumentaci dovolatele a tomu pak přizpůsobovat své rozhodnutí. Protože se dovolatel jasně vymezil vůči skutkovým zjištěním soudu a na bázi tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces se domáhal zrušení napadeného rozsudku, nepřistupoval dovolací soud k posouzení jeho dovolání způsobem zaujatým státním zástupcem („Pokud by bylo možno dovodit…“).

39. Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Učinil tak proto, že jeho námitky nenaplnily jím uplatněný, a však ani žádný jiný důvod dovolání upravený v § 265b tr. ř.

40. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 2. 2021

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru