Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 117/2017Usnesení NS ze dne 26.07.2017

HeslaHodnocení důkazů
Obhájce
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.117.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. c) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku

§ 250 odst. 1, 3 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3455/17 ze dne 15.05.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Pavel Rychetský

IV. ÚS 3456/17 ze dne 19.12.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 117/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2017 o dovoláních, která podali obvinění I. V., a J. Vý., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 4 To 111/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 12/2010, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. V. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Vý. odmítá.

Odůvodnění:

1) Obvinění I. V. a J. Vý. byli rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 9 T 12/2010 uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

2) Za tento trestný čin a současně sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl obviněný I. V. (dále také „obviněný V.“) uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 14 T 72/2012, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 399/2013, byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný V. pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 14 T 72/2012, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 399/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3) Obviněný J. V. (dále také „obviněný Vý.“) byl za předmětný trestný čin podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný Vý. pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému Vý. uložen peněžitý trest ve výši 50 denních sazeb se stanovením denní sazby ve výši 1 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výši šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Borsay, a.s., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

4) Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře podali obvinění V. a Vý., jakož i další spoluobvinění [M. H., P. S., R. K.] odvolání, o kterých Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 4 To 111/2015, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. a podle § 261 tr. ř. napadený rozsudek v odsuzující části ohledně v tomto rozsudku specifikovaných obviněných, a to včetně obviněného V. a Vý. zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného V. uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutky popsanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku [bod 1, 3 až 8]. Obviněný Vý. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) [bod 1, 2, 5].

5) Za tento trestný čin a současně sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl obviněný V. uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 14 T 72/2012, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 399/2013, byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný V. pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 14 T 72/2012, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 399/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

6) Obviněný Vý. byl za výše uvedený trestný čin podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný Vý. pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému Vý. uložen peněžitý trest ve výši 50 000 Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výši šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Borsay, a.s., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

7) Obvinění V. a Vý. podali prostřednictvím svých obhájců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 4 To 111/2015, dovolání. Obviněný V. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť „má za to, že rozhodnutí soudu, jímž byl uznán vinným, bylo provedeno v trestním řízení, v němž dovolatel neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl.“ Toto své tvrzení obviněný V. blíže zdůvodnil nerespektováním postupu stanoveného v § 37a odst. 2 tr. ř. soudem prvního stupně. Obviněný V. se domnívá, že povinnost soudu prvního stupně rozhodnout o vyloučení obhájce obviněného V. byla založena kolizí zájmů mezi ním a spoluobviněným J., kdy i za předpokladu existence takovéto kolize, byli oba tito obvinění v řízení před tímto soudem zastupováni totožným obhájcem. Závěrem svého dovolání obviněný V. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 4 To 111/2015, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 9 T 12/2010, zrušil a podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8) Jak vyplývá z obsahu dovolání obviněného Vý., rozhodnutí soudu druhého stupně má obsahovat vady právního posouzení skutku, jakož i extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, které je možné subsumovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžejní a poměrně rozsáhlou argumentací, podporující obviněným Vý. uplatněný dovolací důvod, je zejména jím tvrzené - nedostatečné prokázání subjektivní stránky předmětného trestného činu, jakož i výše trestným činem způsobené škody, přičemž má za to, že uvedená pochybení byla způsobena především nesprávným hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, jakož i odmítnutím provedení některých, jím navržených, důkazů. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. ve vztahu k jeho osobě napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 4 To 111/2015, zrušil a rozhodl ve věci podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že zruší i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 9 T 12/2010, a obviněného Vý. v souladu s ustanovením § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostí. Pro případ, že tak nebude učiněno, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 4 To 111/2015, a podle § 265e odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci.

9) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných V. a Vý. se vyjádřil. K dovolání obviněného V. státní zástupce, po stručném shrnutí průběhu dosavadního trestního řízení z hlediska vytýkané vady, sice připustil, že zájmy obviněného V. byly se zájmy spoluobviněného J. v určitém rozporu, nicméně s ohledem na okamžik zplnomocnění společného obhájce ve vztahu k odmítnutí výpovědi spoluobviněného J. v hlavním líčení, jakož i na vyjádření těchto obviněných ve vztahu k možné kolizi zájmu, se domnívá, že absence postupu soudu prvního stupně podle § 37a odst. 2 tr. ř. neměla vliv na správnost dovoláním napadených rozhodnutí. Ve vztahu k dovolání obviněného Vý. státní zástupce konstatoval, že obviněným Vý. vznesené námitky jsou pod uplatněný dovolací důvod zcela nepodřaditelné, neboť obsahují pouze skutkové námitky, neschopné založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, které navíc považuje za zcela nedůvodné, neboť skutkové závěry soudů obou stupňů mají dostatečnou logickou oporu v provedeném dokazování, a to bez jakýchkoliv extrémních rozporů. Stejně tak je přesvědčen, že postup soudů obou stupňů byl v otázce dokazování a odůvodňování zcela správný, souladný s § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a nelze jim (soudům) v tomto směru nic vytknout. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

10) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných V. a Vý. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).

11) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými V. a Vý. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

12) Obviněný V. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Nejvyšší soud dále uvádí, že za předpokladu, kdy se jedná o případ nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř. a § 36a tr. ř. a orgány činné v trestním řízení skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním, je výše uvedený dovolací důvod možné uplatnit také v případě, kdy soud nižšího stupně nepostupoval podle § 37a odst. 2 tr. ř. a nerozhodl tak o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce, který vykonával obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporovaly (viz TR NS 29/2006-T 926).

13) Důvody nutné obhajoby jsou vymezeny v § 36 tr. ř. Z ustanovení § 36 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že obviněný je povinen mít obhájce již v přípravném řízení, je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu (§ 116 odst. 2 tr. ř.), je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena anebo jde-li o řízení proti uprchlému. Podle § 36 odst. 2 tr. ř. musí mít obviněný obhájce tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Ve smyslu § 36 odst. 3 tr. ř. musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení i tehdy, koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.

14) I přestože, v souladu s tvrzením uvedeným shora, nelze mít pochyb o tom, že v předmětném trestním řízení byly naplněny podmínky, za kterých je možné výše uvedenou námitku obviněného V. hodnotit jako podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, Nejvyšší soud musí konstatovat její zjevnou neopodstatněnost.

15) Ze spisového materiálu vyplývá, že v přípravném řízení byl obviněný J. zastoupen nejprve na základě plné moci udělené JUDr. Teryngelovi (č.l. 975) dne 2. 6. 2009, kterou mu vypověděl dne 11. 6. 2010 (č. l. 976-978) a dne 1. 10. 2010 si obhájcem zvolil JUDr. Kříženeckého (č. l. 984-985). Zvolený obhájce JUDr. Teryngel byl rovněž přítomen výslechu obviněného dne 4. 6. 2009 (č. l. 1211-1218). V přípravném řízení další ze spoluobviněných I. V. byl zastoupen obhájcem JUDr. Grossem, kterému plnou moc udělil dne 10. 3. 2009. Tento obviněný si obhájcem dne 12. 7. 2012 (č. l. 6375) zvolil JUDr. Kříženeckého. V přípravném řízení byl JUDr. Gross v substituci zastoupen u výslechu obviněného J. dne 4. 6. 2009. V přípravném řízení se obviněný J. vyjádřil nejen k jednání, které mu bylo kladeno za vinu, kdy se k tomuto jednání doznal, ale současně také popsal jednání dalších osob, které se na trestné činnosti podílely.

16) Jak již bylo shora uvedeno, obviněný J. si krátce před skončením přípravného řízení zvolil obhájcem JUDr. Kříženeckého (1. 10. 2010) a následně na to, po podání obžaloby a před konáním hlavního líčení si téhož obhájce (JUDr. Kříženeckého, dne 12. 7. 2012) zvolil též obviněný V. Obviněný J. odmítl u hlavního líčení vypovídat (č. l. 6968; třetí hlavní líčení), proto byla jeho výpověď z přípravného řízení přečtena. Je vhodné rovněž zmínit tu skutečnost, že obviněný J. nebyl hlavním líčením, kterých bylo konáno celkem šest, až na účast při třetím hlavním líčení (23. 9. 2013 – 25. 9. 2013; č. l. 6967-6993) přítomen. Oproti tomu hlavním líčením (až na výjimku, šestého hlavního líčení 24. 3. 2014 - 25. 3. 2014) byl obviněný V. přítomen, přesto u žádného z hlavních líčení nevznesl námitku, kterou uplatnil „na poslední chvíli u odvolacího soudu“. V souvislosti s hlavním líčením, kterému byl přítomen také obviněný J. je nezbytné uvést, že k dotazu soudu za přítomnosti obhájce JUDr. Kříženeckého, že oba zastupuje obhájce JUDr. Kříženecký, a že v úvahu přichází postup podle § 37a odst. 2 tr. ř. shodně obviněný J. a V. uvedli „já s tím nemám problém“. Jak již správně uvedl soud druhého stupně, obhájce JUDr. Kříženecký byl tomuto hlavnímu líčení přítomen (jedná se o osobu práva znalou) a své stanovisko ke svému vyloučení výslovně nevyjádřil, sám však nadále vědomě a s vědomím obou obviněných jejich obhajobu vykonával.

17) Je nutno rovněž uvést, že obviněný J. byl odsouzen pro jednání, které bylo popsáno pod body 1, 2 a 5 výroku rozsudku soudu prvního stupně (rovněž soudu odvolacího), oproti tomu obviněný V. byl uznán vinným pro jednání, které bylo popsáno pod body 1, 3-8. Z výše uvedeného vyplývá společné jednání obou obviněných u bodu 1 a 5 výroku rozsudku soudu prvního i druhého stupně. Obviněný J. se proti rozsudku soudu prvního stupně neodvolal, takže ohledně jeho osoby rozsudek nabyl právní moci.

18) Z pohledu problematiky řešené ustanovením § 37a odst. 2 tr. ř., nad rámec úvah soudu druhého stupně (viz str. 18-19 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), s jehož závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje, považuje za potřebné zmínit některé skutečnosti, pro které považuje námitku obviněného V. za zjevně neopodstatněnou.

19) V žádném případě nelze zpochybňovat např. závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 721/2006 [je však nutno uvést, že nejde o shodnou problematiku, která řeší otázku § 37a odst. 2 tr. ř.], na druhou stranu však nelze přehlížet další rozhodnutí ať již Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, která se uvedenou problematikou zabývala a jejichž závěry nejsou tak jednoznačné, jak se snaží obhajoba nastolit pouhým odkazem na jedno rozhodnutí.

20) Předně je nutno uvést, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. ÚS 863/16, mj. uvedl, že obhajoba obviněného není (a v právním státě ani být nemůže) věcí jen tohoto subjektu a je úkolem orgánů činných v trestním řízení vytvářet pro její uplatnění nejen podmínky, ale odstraňovat i překážky, které by řádnému výkonu práv obhajoby mohly bránit. K odstranění těchto překážek směřuje mimo jiné i ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu, které má zajistit, aby právo obviněného na obhajobu prostřednictvím jím zvoleného obhájce mohlo být uskutečněno v plném rozsahu, v souladu se zákonem a lege artis (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 382/02 ze dne 6. 11. 2002, usnesení sp. zn. I. ÚS 306/04 ze dne 27. 9. 2005 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2629/08 ze dne 27. 1. 2009). Důvod vyloučení obhájce podle ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu přitom navazuje na ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), jež ukládá advokátovi povinnost odmítnout poskytnutí právních služeb, tedy i převzetí obhajoby, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá. Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen od smlouvy o poskytování právních služeb odstoupit, popřípadě požádat o zrušení ustanovení či požádat Komoru o určení jiného advokáta (srov. ustanovení § 18 odst. 2 citovaného zákona), zjistí-li dodatečně skutečnosti uvedené v ustanovení § 19 zákona o advokacii. Rovněž Pravidla profesionální etiky a soutěže advokátů České republiky ze dne 31. 10. 1996 v článku 7 odst. 2 a odst. 3 ukládají advokátovi povinnost odmítnout obhajobu dalších obviněných, a to nejen v případě, kdy mezi nimi konflikt zájmů již existuje, nýbrž také tehdy, je-li zjevné, že v průběhu vyřizování věci vznikne rozpor v jejich zájmech (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 684/06 ze dne 17. 4. 2008). Proto by měl advokát převzít zastoupení dalšího spoluobviněného (či jiného účastníka řízení, jehož zájmy mohou být v rozporu) až po velmi pečlivém zkoumání, zda není mezi spoluobviněnými (resp. stranami trestního řízení) rozpor zájmů, neboť tento rozpor není vždy patrný již při převzetí obhajoby a může se projevit až na základě později vzniklých skutečností, pročež by advokát svým případným vyloučením mohl poškodit zájmy svých klientů (blíže Mandák, V.: K otázce vyloučení obhájce, Trestněprávní revue č. 2/2001, str. 65, nebo Vantuch, P.: Obhajoba obviněného, 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 57 a násl.).

21) S ohledem na výše citovaná ustanovení právního řádu Ústavní soud ve své judikatuře stanovil, že právo na volbu obhájce vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny není právem absolutním a nelze je vykládat jako povinnost orgánů činných v trestním řízení volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat. Podobně ani právo obviněného na pomoc obhájce podle vlastního výběru zaručeného čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy není právem absolutním, jak vyplývá i z bohaté judikatury Evropského soudu pro lidská práva; naopak toto právo lze omezit, pokud existují „relevantní a dostatečné důvody“, že je to nezbytné v zájmu spravedlnosti (viz např. rozsudek ESLP ve věci Croissant proti Německu ze dne 25. 9. 1992 č. 13611/88, § 29, či Lagerblom proti Švédsku ze dne 14. 1. 2003 č. 26891/95, § 54). Zvoleného obhájce je tudíž možno vyloučit, jedná se však o mimořádně významný zásah do práva na obhajobu a s ním spjaté svobody volby obhájce, neboť je zásadně věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§ 37 trestního řádu) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije, a proto je takové rozhodnutí svěřeno toliko nezávislému soudci a toliko ze zákonem stanovených důvodů. Proto Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že pokud si obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva [viz nález sp. zn. IV. ÚS 1855/08 ze dne 13. 1. 2009 a obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2445/07 ze dne 3. 4. 2008]. Jakkoliv tedy nelze na právo zvolit si obhájce, plynoucí z ústavně zaručeného práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), nahlížet tak, že by bylo zcela a ničím neomezitelné, nelze pominout, že se jedná o situaci, kdy dochází k omezení co do jeho určitých komponentů. Jde tedy o omezení téhož základního práva, jehož nositeli jsou dva či více odlišných subjektů, a to s ohledem na důsledné respektování principu rovnosti a veřejného zájmu na řádné obhajobě obviněného - tj. subjektu, jemuž toto ústavní právo svědčí, a eventuálně i dalších účastníků řízení (v nyní posuzované věci např. poškozených). Proto také Ústavní soud již dříve stanovil, co musí obecné soudy při aplikaci ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu vzít v potaz: stav vyšetřování, důkazní situaci, obsah výpovědí obviněných zastupovaných tímtéž obhájcem (pokud přichází do úvahy tento důvod vyloučení obhájce), charakter stíhané trestné činnosti, jakož i rozsah a formu účasti jednotlivých obviněných na trestném činu (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 382/02 ze dne 6. 11. 2002 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2629/08 ze dne 27. 1. 2009). K aplikaci ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu pak samozřejmě nelze přistupovat automaticky a formalisticky (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 68/09 ze dne 10. 8. 2009), přičemž Ústavní soud zdůraznil nutnost posuzovat skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a nalézat případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Z ústavněprávního hlediska tedy nejde ani tak o to, zda konkrétní procesní postup obecných soudů doslovně naplnil literu procesního předpisu. Jde spíše o to, nakolik bylo ochráněno základní právo stěžovatele na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. I toto ústavní právo totiž nelze vykládat z obsahu podústavního práva, nýbrž tento postup interpretace musí být přesně opačný.

22) Z výše uvedeného rozhodnutí vyplývá pro předmětnou trestní věc dle názoru Nejvyššího soudu několik základních skutečností pro závěr, že poukaz obviněného na porušení ustanovení § 37a odst. 2 tr. ř., a tím naplnění dovolacího důvodu podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř., je neopodstatněný.

23) Předně je ve zmíněném rozhodnutí uvedeno, že advokát by měl převzít zastoupení dalšího spoluobviněného (či jiného účastníka řízení, jehož zájmy mohou být v rozporu) až po velmi pečlivém zkoumání, zda není mezi spoluobviněnými rozpor zájmů. Z chronologie, kterou Nejvyšší soud zcela záměrně výše zmínil vyplývá, že JUDr. Kříženecký se stal obhájcem obviněného J. na základě plné moci dne 1. 10. 2010 a obhájcem obviněného V. rovněž na základě plné moci dne 12. 7. 2012. Nejvyšší soud je toho názoru, že doba téměř dvou roků mezi převzatou obhajobou obviněného J. a převzatou obhajobou obviněného V., byla dostatečnou dobou danou advokátovi pro velmi pečlivé zkoumání, zda není mezi spoluobviněnými rozpor zájmů. Pokud obhájce přijal plnou moc k zastupování obviněného V. lze předpokládat, že se tak stalo po pečlivém zkoumání, kdy obhájce JUDr. Kříženecký neshledal konflikt zájmů mezi klienty, které se rozhodl zastupovat. O tomto jeho přesvědčení, tudíž jeho postupu v souladu s Pravidly profesionální etiky a soutěže advokátů České republiky by mohla svědčit např. skutečnost, že i v případě upozornění předsedy senátu na možnou kolizi zájmů klientů zmíněného obhájce dále tyto obviněné zastupoval (nepotřeboval se s nimi o této otázce ani poradit), neshledal tedy ani dodatečně podmínky pro své vyloučení. Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěry soudu druhého stupně, který zásadně odmítl tvrzení obviněného V., že ke kolizi došlo omylem, a to jak z jeho strany, tak patrně ze strany obhájce, a že soud tyto skutečnosti přehlédl. Nad rámec těchto úvah lze znovu zmínit dobu, kterou měl obhájce k dispozici k seznámení se s problematikou předmětné trestní věci, stejně jako obviněný V. od počátku věděl, kdo je v předmětné trestní věci stíhán. Tudíž zmínku ohledně omylu na straně obviněného či obhájce je nutno označit za účelovou. V souvislosti s námitkou uplatněnou den před veřejným zasedáním „pouze obviněným V.“, že došlo k porušení ustanovení § 37a odst. 2 tr. ř. lze bezpochyby považovat, za „velmi dobrou znalost procesních předpisů“ obviněným, kdy sám obhájce v podaném odvolání na toto porušení jednoho ze základních ustanovení nepoukázal. Zmíněná námitka obviněného V. tak spíše než o zájmu na spravedlivý proces může navozovat dojem úmyslného vytvoření sporné situace vedené záměrem obstrukčního jednání [srov. str. 19 rozsudku soudu druhého stupně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1208/2008)].

24) Dále je třeba uvést, že na uvedenou problematiku (vyloučení obhájce) je potřebné nahlížet nejen v rovině formální [K aplikaci ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu pak samozřejmě nelze přistupovat automaticky a formalisticky (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 68/09 ze dne 10. 8. 2009)], ale také v rovině materiální. Právě materiální náhled na danou problematiku je nutno považovat za stěžejní, neboť čistě formálně posuzováno, by v předmětné trestní věci bylo nutno námitku obviněného posoudit jako důvodnou. Právě s přihlédnutím k tomu, že je, jak uvádí Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 863/16 nutno vzít v potaz: stav vyšetřování, důkazní situaci, obsah výpovědí obviněných zastupovaných tímtéž obhájcem (pokud přichází do úvahy tento důvod vyloučení obhájce), charakter stíhané trestné činnosti, jakož i rozsah a formu účasti jednotlivých obviněných na trestném činu, dospěl Nejvyšší soud k závěru o neopodstatněnosti shora uvedené námitky, a to s ohledem na níže uvedené skutečnosti.

25) Pokud Ústavní soud ve svém shora uváděném rozhodnutí zmiňuje „stav vyšetřování“, je bezpochyby nutno uvést, že problematikou vyloučení obhájce ve smyslu § 37a odst. 2 tr. ř. se začal soud prvního stupně zabývat až v souvislosti s výslechem obviněného J. u třetího hlavního líčení. Obviněný V. byl vyslechnut v rámci druhého cyklu nařízených hlavních líčení v termínu od 22. 10. 2012 do 24. 10. 2012 [vyslechnut byl 24. 10. 2012, za účasti obhájce JUDr. Kříženeckého, přičemž obhájce ani obviněný na možnou kolizi neupozornili – neboť, jak vyplynulo následně z jejich vyjádření v rámci třetího cyklu hlavních líčení dne 23. 9. 2019, oba obvinění prohlásili k dotazu soudu ohledně možného postupu podle § 37a odst. 2 tr. ř. „já s tím nemám problém“]. Je tedy nutno uvést, že v uvedené době měl soud k dispozici výpověď obviněného J., která byla učiněna za přítomnosti obhájce JUDr. Teryngela a výpověď obviněného V. učiněnou za přítomnosti obhájce JUDr. Grosse (kromě výpovědí spoluobviněných, svědků a dalších důkazů). Jestliže obviněný J. odmítl u hlavního líčení vypovídat (viz č. l. 6968), pak žádná okolnost nebránila soudu prvního stupně jeho výpověď u hlavního líčení přečíst, což se také stalo. Jestliže se obviněný (obhajoba domnívá), že uvedenou výpověď obviněného J. by nebylo možno přečíst za situace, kdy by došlo k vyloučení obhájce JUDr. Kříženeckého, pak se mýlí, neboť tato výpověď z přípravného řízení není zatížena ani formálním znakem pro vyloučení ve smyslu § 37a odst. 2 tr. ř., neboť každý z obviněných měl v té době svého obhájce, a soud prvního stupně by se s touto výpovědí za každé situace musel vypořádat [v případě, že by se po vyhovění dovolání a vrácení věci soudu prvního stupně obviněný J. rozhodl vypovídat a svoji výpověď zcela změnit, pak by musel soud prvního stupně odstranit tento rozpor, přitom nelze odhlížet od skutečnosti zmíněné soudem druhého stupně (ale i soudem prvního stupně), že výrok o vině obviněného V. byl prokázán celou řadou dalších důkazů a mohl by obstát i bez této výpovědi – myšleno J. (č. l. 19 rozsudku)]. Nejvyšší soud považuje za potřebné mj. také uvést, že u výslechu obviněného J. 4. 6. 2009 byl nejen jeho obhájce JUDr. Teryngel, ale také řada dalších obhájců zastupujících obviněné, mj. také obviněného V. – JUDr. Gross i.s. Mgr. Švambergová (č. l. 1211). K tomu je potřebné uvést, že z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 297/04 (IV. ÚS 591/14) mj. také vyplývá, že výpověď učiněnou v přípravném řízení je možno číst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině pouze v tom případě, byl-li tomuto procesnímu úkonu účasten obhájce spoluobviněného, který je touto výpovědí usvědčován (což se v předmětné tr. věci stalo – byl přítomen JUDr. Gross).

26) Výše uvedená úvaha je reakcí na další z požadavků zmíněných Ústavním soudem, a to „důkazní situaci“. V souvislosti s předmětnou trestnou činností soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na základě provedených důkazů mj. konstatoval, že trestná činnost obviněných byla specifická tím, že došlo k „zneprůhlednění a znemožnili zjištění skutečné identifikace van, které jim sloužily k vlastnímu obohacení“ (č. l. 86 rozsudku), „jediným zástupcem a dovozcem vířivých van z Kanady do České republiky byla firma vedená obviněnou Va., uvedené se plně týká i obžalovaného V., který byl rozhodujícím článkem při následném prodeji bazénů v České republice“. Toto tvrzení lze v zásadě opřít o výpovědi všech osob vyjadřujících se k obchodům s vířivkami (č. l. 87). Problematika [ne]identifikace jednotlivých vířivých van byla jednou z podmínek dalších transakcí za účelem obohacení se pachatelů předmětné trestné činnosti. Na základě výpovědí nejen obviněných, ale svědků měl soud za prokázané, že „v obchodování s vanami měl rozhodující slovo obžalovaný V.“ (č. l. 89 rozsudku – svědci B., K., K., ale i obžalovaní J., Va. a také v podstatě z výpovědi obžalovaného V.). Pokud jde o „obsah výpovědí obviněných zastupovaných tímtéž obhájcem“, tak v souvislosti s touto Ústavním soudem zmíněnou skutečností lze pro stručnost uvést, že za dobu zastupování obou obviněných (J., V.) obhájcem JUDr. Kříženeckým, vypovídal pouze obviněný V., který setrval na své výpovědi z přípravného řízení, kterou rozvedl u hlavního líčení (viz č. l. 6536-6547). Obviněný J. odmítl vypovídat (č. l. 6968) a nutno podotknout, že pokud byl obviněný V. vyzván k vyjádření se ke čtené výpovědi svědka J., tak výzva soudu zůstala bez vyjádření. Ve vztahu k dalším okolnostem, které je dle závěru zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu mít na zřeteli, a to „charakteru stíhané trestné činnosti, jakož i rozsahu a formě účasti jednotlivých obviněných na trestném činu“, považuje Nejvyšší soud a vhodné uvést, že v případě obviněného V. byl tento uznán vinným jednáním, které bylo popsáno pod body 1, 3, 4, 5, 6, 7 a 8) rozsudku soudu druhého stupně se způsobenou škodou nejméně 10.887.214 Kč. Obviněný J. byl uznán vinným jednáním, které bylo popsáno pod body 1, 2 a 5) rozsudku soudu druhého stupně se způsobenou škodou nejméně 4.989.412 Kč [bod jedna - škoda nejméně 571.689 Kč (obviněný J., V., Va.), bod pět – škoda nejméně 4.161.968 Kč (obvinění Vý., J., V., Va., H.].

27) V souvislosti s předmětnou trestní věcí a řešením námitky [ne]vyloučeného advokáta ve smyslu § 37a odst. 2 tr. ř. jako dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. musí Nejvyšší soud v rámci objektivity konstatovat, že existuje celá řada rozhodnutí Ústavního soudu, kde postup obecných soudů, kterými došlo k vyloučení advokáta ve smyslu § 37a odst. 2 tr. ř., byl shledán souladný se zákony. Je však nutno také uvést, že šlo především o případy, kdy k vyloučení advokáta došlo, aniž by soudy nižších stupňů mohly brát v úvahu skutečnosti plynoucí z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 863/16 [viz např. IV. ÚS 382/02, I. ÚS 306/04, II. ÚS 2445/07, IV. ÚS 1855/08, I. ÚS 2629/08 (kterými byla řešena otázka vyloučení advokáta, který měl být vyslechnut jako svědek, apod.]. V reakci na námitky obviněného V. k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za nezbytné na závěr uvést, že jak již uvedl Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 68/09, nelze k aplikaci ustanovení § 37a odst. 2 tr. ř. přistupovat automaticky a formalisticky, ale je nutno posuzovat skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a nalézat případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z pohledu zásahu do základních práv a svobod obviněného V. tím, že byl zastoupen tímtéž obhájcem jako spoluobviněný J. (v rozsahu uvedeném shora) v materiálním pojetí nedošlo, tudíž je nutno jeho dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné.

28) Ve vztahu k dovolacímu důvodu uplatněnému obviněným Vý. Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

29) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

30) S ohledem na námitku obviněného Vý. týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Výše zmíněné soudy však konstatovaly, že uvedený zásah lze akceptovat pouze za striktně vymezených důvodů, k čemuž v celé řadě svých rozhodnutí uvedly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat také na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). V souvislosti s těmito skutečnostmi Nejvyšší soud podotýká, že odkaz na extrémní nesoulad jako prostředek domáhat se přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem, a to v oblasti skutkové, nikoli právní, se stal běžnou praxí, aniž by pro jeho uplatnění byly dány podmínky vymezené mj. Ústavním soudem. Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však extrémní rozpor shledán nebyl.

31) V kontextu výše uvedených skutečností považuje Nejvyšší soud za nutné dále konstatovat, že v případě námitek obviněného Vý. jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného Vý. vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují námitky obsahově shodné s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

32) Nejvyšší soud dále považuje za vhodné doplnit, že jak vyplývá ze shora uvedeného, primárně námitky obviněného Vý. nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění o nespáchání předmětného trestného činu. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

33) Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

34) Nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud k námitce obviněného Vý. týkající se hodnocení důkazů soudy nižších stupňů uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

35) K námitce obviněného Vý. zpochybňující hodnocení důkazů vztahující se k výši způsobené škody soudem druhého stupně, a to aniž by tyto důkazy znovu provedl, Nejvyšší soud podává, že je nezpochybnitelným faktem, že pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Při jejich hodnocení pak musí navazovat na důkazy provedené před soudem prvního stupně v hlavním líčení, přičemž je vázán hodnocením těchto důkazů, tak jak to učinil soud prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které byly provedeny před odvolacím soudem (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 8 Tdo 578/2010). Jak vyplývá z rozhodnutí soudu druhého stupně (viz str. 31 a 32 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), byly důkazy vztahující se k výši způsobené škody ve veřejném zasedání před soudem druhého stupně znovu provedeny.

36) Ohledně námitek obviněného Vý. zdůrazňujících, že soudy nižších stupňů nevěnovaly náležitou pozornost jeho obhajobě, a neprovedly důkazy svědčící v jeho prospěch, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). V takovém případě ovšem vzniká soudu povinnost nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Lze ovšem konstatovat, že uvedeným povinnostem soudy nižších stupňů dostály např. str. 23 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně.

37) Nejvyšší soud tak uzavírá, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, jenž odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze konstatovat, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s názorem soudů obou stupňů vyjádřeným v odůvodnění jejich rozhodnutí, na která v tomto směru dále odkazuje.

38) Pouze pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že obviněný Vý. je ze spáchání uvedeného trestného činu usvědčován nikoliv pouze výpovědí spoluobviněného J., přičemž zpochybňovaná věrohodnost této výpovědi je podrobně rozvedena na str. 23 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, ale také celou řadou dalších důkazů, jako např. výpovědí dalších spoluobviněných, svědka K., M. a U.

39) Ohledně námitky obviněného Vý. týkající se absence specifikace podílu jeho jednání na předmětné trestné činnosti Nejvyšší soud pouze ve stručnosti uvádí, že podle § 9 odst. 2 tr. zák., stejně § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. [K otázce spolupachatelství srovnej např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr., rozh. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.].

40) Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínkou spolupachatelství je po objektivní stránce společné jednání a po subjektivní stránce úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde, jestliže každá z jednajících osob naplnila svým jednáním všechny znaky trestného činu nebo jestliže každá z jednajících osob naplnila jen některý ze znaků trestného činu a teprve souhrn dílčích jednání všech osob znamená naplnění všech znaků trestného činu. O společné jednání však jde i tehdy, když dílčí jednání jednajících osob jsou sama o sobě z hlediska znaků trestného činu indiferentní, avšak jsou články řetězu, který jako celek znaky trestného činu naplňuje, přičemž jednotlivé dílčí činnosti jako články onoho řetězu přímo směřují k vykonání trestného činu, působí současně a ve svém celku představují trestný čin. Podmínkou spolupachatelství není, aby se jednající osoby podílely na spáchání trestného činu stejnou měrou.

41) Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že obviněný Vý. byl spolupachatelem předmětného trestného činu a není nutné, aby sám svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Jednání všech obviněných bylo ve skutkové části výroku o vině popsáno jako celek a je jasné, že tento celek znakům uvedeného trestného činu odpovídá. Podstatné je, že ze strany všech obviněných šlo o společnou akci směřující k tomu, že v úmyslu obohatit sebe nebo jiného uvedli někoho v omyl. Ze skutkových zjištění pak vyplývá, že se obviněný Vý. podílel na naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu jak sháněním jednotlivých klientů, kteří byli následně podvedeni, či vylákáváním předmětu leasingu, tak uzavíráním samotných podvodných smluv.

42) Neobstojí ani námitka ohledně údajné absence stanovení míry zavinění obviněného Vý., když ze skutkových zjištění a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se u všech obviněných, tedy i u obviněného Vý., jednalo o úmysl přímý, kdy byli všichni obvinění vedeni společným úmyslem obohatit sebe nebo jiného uvedením někoho v omyl. Nejvyšší soud pouze podotýká, že ke společnému úmyslu spolupachatelů postačí konkludentní dohoda a k té v posuzovaném případě nepochybně došlo, jak vyplývá z jednání všech obviněných. Není tedy důvodu na právním posouzení skutku v případě obviněného Vý. cokoli měnit.

43) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného I. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného J. Vý. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř. a dále dodává že i z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. července 2017

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru