Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1169/2020Usnesení NS ze dne 19.11.2020

HeslaHodnocení důkazů
Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1169.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1169/2020-200

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2020 o dovolání obviněného O. M., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2020, č. j. 4 To 89/2020-160, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 207/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný O. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 2. 2020, č. j. 66 T 207/2019-111, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Za tento trestný čin byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Bruntále podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 6. 2020, č. j. 4 To 89/2020-160, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že závěr soudů obou stupňů o spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku je chybný, neboť v době, kdy měl výkon trestu odnětí svobody nastoupit, trpěl akutním virovým onemocněním. Dále argumentoval tím, že soudem druhého stupně nebylo při rozhodování zohledněno jím podané doplnění odůvodnění odvolání. Současně nemohla podle mínění dovolatele být naplněna ani subjektivní stránka předmětného přečinu, neboť požádal o odklad výkonu trestu a důvodně očekával, že soud jeho žádosti vyhoví. S ohledem na shora uvedené výhrady závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2020, č. j. 4 To 89/2020-160, jakož zrušil i všechna rozhodnutí na uvedené usnesení obsahově navazující, a aby věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.

4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v obsáhlém vyjádření k dovolání obviněného poukázal nejen na jistou nesystémovost argumentace uplatněné obviněným v dovolání, ale zejména poukázal na skutečnost, že obviněný v předmětné trestní věci nevypovídal, a pokud jde o jeho obhajobu odkazující na jeho zdravotní problémy, pak tato nebyla přednesena samotným obviněným, ale touto argumentoval až obhájce obviněného a k ní se pouze stroze, v duchu souhlasu, připojil obviněný. Pokud jde o námitku dovolatele k problematice jím předloženého doplnění odvolání, pak státní zástupce poukázal na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu touto problematikou se zabývající, ze kterých podle jeho mínění vyplývá, že pokud z těchto doplnění nevyplývají žádné nové skutečnosti, nelze ani za situace, kdy na takové doplnění není reagováno, dovozovat porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na shora uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní námitky, o které se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody.

7. Z obsahu dovolaní obviněného je zřejmé, že uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je odmítnuto podle § 256 tr. ř., pak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

9. Předně musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. V této souvislosti je však nezbytné uvést na pravou míru tu skutečnost, že obviněný jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení odmítl vypovídat, a pokud jde o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, pak argumentoval mj. tím, že jeho špatný zdravotní stav mu neumožnil do výkonu trestu nastoupit; očekával, že soud vyhoví jeho žádosti o odklad výkonu trestu; v den, kdy byl dodán do výkonu trestu, se mu ulevilo; úvahy nalézacího soudu považoval za nejasné a nepřezkoumatelné; soudem nebyly akceptovány jeho návrhy na doplnění dokazování atd. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního, resp. druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [pouze za situace, že uvedené námitky lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit].

10. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů a nesprávného procesního postupu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek a v závislosti na tom následný postup dovolacího soudu byl řešen v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

11. S ohledem na shora uvedené a charakter námitek uplatněných v dovolání musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opřel o shora uvedený dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], ovšem jím namítané vady pod tyto dovolací důvody podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaných dovolacích důvodů, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a jím tvrzeným procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že předmětný trestný čin nespáchal. Obviněný se snaží dovolací soud přesvědčit, že závěry nižších soudů jsou nesprávné, neboť stručně řečeno, v době, kdy měl nastoupit výkon trestu odnětí svobody, existoval na jeho straně závažný důvod nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody – špatný zdravotní stav, ev. očekával pozitivní rozhodnutí o své žádosti o odklad výkonu trestu. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

12. K přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří výkon rozhodnutí soudu tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody.

13. Z důkazů založených ve spise je nezpochybnitelné, že obviněný si vyzvedl výzvu Okresního soudu v Bruntále k nástupu výkonu trestu odnětí svobody dne 7. 8. 2019. Z téhož dne je také lékařské potvrzení o pracovní neschopnosti, vystavené mu z důvodu změny zdravotního stavu, spočívající v bolesti jeho zad. Dne 8. 8. 2019 byla Okresnímu soudu v Bruntále doručena žádost obviněného o odklad výkonu trestu, která byla zdůvodněna již zmiňovanými bolestmi zad a potřebou absolvovat potřebná související vyšetření. Okresní soud v reakci na žádost obviněného tohoto vyzval k okamžitému nástupu výkonu trestu s výzvou, aby předmětné dokumenty související s jím tvrzeným zdravotním stavem předložil v příslušné věznici při svém nástupu výkonu trestu. Uvedená výzva byla obviněnému doručena dne 28. 8. 2019. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný na předmětnou výzvu nikterak nereagoval, byl soudem prvního stupně vydán příkaz k dodání obviněného do výkonu trestu odnětí svobody, který byl dne 2. 9. 2019 realizován.

14. K tomu, aby obviněný i přes opakovanou výzvu soudu nenastoupil výkon trestu odnětí svobody, nebyl ovšem soudy nižších stupňů, ani Nejvyšším soudem - v souvislosti např. s uplatněním práva na spravedlivý proces, shledán důvod, který by se dal objektivně považovat za „závažný“ (ve smyslu zákonného ustanovení), a tedy umožňující vyvinění obviněného.

15. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že obviněný nerespektoval výše uvedenou výzvu soudu (doručenou dne 28. 8. 2019, již druhou v pořadí) s argumentem akutního virového onemocnění. V této souvislosti je třeba zmínit, jak již správně konstatovaly soudy nižších stupňů, že obviněný neměl k tomuto svému tvrzení žádný doklad. Níže uvedené skutečnosti vzbuzují důvodné pochybnosti o pravdivosti argumentace obviněného o akutním virovém onemocnění, když při návštěvě lékaře uváděl neurologické potíže, a proto mu také byla vystavena pracovní neschopnost. Jakkoli se obviněný snažil a snaží přesvědčit nižší soudy i soud dovolací o závažnosti svého zdravotního stavu, který mu bránil v nástupu výkonu trestu odnětí svobody, musí Nejvyšší soud, s ohledem na již shora uvedené, ale i s ohledem na níže uvedené skutečnosti uvést, že obviněným uplatněnou argumentaci je nutno posuzovat jako účelovou. Lze konstatovat, že obviněnému byla vystavena pracovní neschopnost časově se kryjící s nástupem výkonu trestu, byl-li však zdravotní stav obviněného tak neuspokojivý, jak nyní tvrdí, jak je možné, že nyní argumentuje virovým onemocněním, které mu bránilo v nástupu výkonu trestu odnětí svobody, avšak ve své žádosti o odklad nástupu trestu uváděl zablokovaná záda a v té souvislosti nutnost podstoupit nezbytná vyšetření. Obviněný v rámci své argumentace patrně přehlédl, že se měl 14. 8. 2019 dostavit k plánované kontrole, avšak od uvedeného dne (myšleno dne, kdy mu byla vystavena pracovní neschopnost) s lékařem nekomunikoval, a proto bylo jeho jednání posouzeno jako porušení léčebného režimu a pracovní neschopnost mu byla ukončena. Soud prvního stupně ve svém odůvodnění rovněž konstatoval snahu obviněného vyhnout se doručení opakované výzvy tohoto soudu k nástupu obviněného do výkonu trestu odnětí svobody, jakož i skutečnost, že soudu prvního stupně telefonicky sdělil, že až do 16. 8. 2019 bude na dovolené. Při realizaci jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody byl obviněný zastižen při venčení jeho psa, aniž by dovolatel vykazoval jakékoliv známky akutního infekčního virového onemocnění, provázené vysokými horečkami, jak uvedl ve svém dovolání.

16. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ze všech uvedených okolností je zcela zřejmé, že nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody obviněným mělo povahu maření výkonu soudního rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. S ohledem na svá předchozí odsouzení lze stěží akceptovat tvrzení obviněného, že očekával pozitivní rozhodnutí soudu o své žádosti o odklad nástupu trestu odnětí svobody.

17. K další námitce obviněného ohledně nezohlednění jeho doplnění odvolání soudem druhého stupně při svém rozhodování, musí Nejvyšší soud uvést, že v době rozhodování odvolacího soudu tento neměl v trestním spisu k dispozici podání, kterým obviněný doplnil odůvodnění svého odvolání. Pokud tedy za této situace Krajský soud v Ostravě rozhodl, a to výhradně na základě obsahu odvolání dostupného v daném okamžiku v trestním spisu, lze stěží k uvedenému okamžiku odvolacímu soudu vytýkat, že k takovému doplnění nepřihlédl. V reakci na uvedenou situaci je potřebné zmínit některá teoretická východiska, ze kterých na druhou stranu vyplývá, že nedostatky v organizaci soudnictví nemohou být kladeny k tíži obviněnému. Současně však nelze opomíjet ani skutečnost, že zásad spravedlivého procesu se nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy, který ačkoliv byl řádně poučen o svých procesních právech, včasné uplatnění těchto práv zanedbal. To platí i v případech, kdy nedostatek procesní aktivity či obezřetnosti spočívá na straně obviněného (advokáta), jehož si účastník řízení před obecnými soudy zvolil, a který za řádný výkon převzatého zastoupení podle zákona a pravidel svého povolání odpovídá. Obhájce je podle § 41 odst. 1 tr. ř., m. j. povinen poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc a účelně využívat k hájení jeho zájmů prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně. Podle § 16 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta. K tomu, aby mohl plně dostát těmto svým povinnostem, je také nutno dbát potřebné procesní obezřetnosti a organizovat svoji činnost tak, aby práva a oprávněné zájmy klienta nebyly ohroženy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 925/2017). Zde lze rovněž zmínit zásadu „vigilantibus iuria scripta sunt – práva náleží bdělým“ (viz též I. ÚS 631/05). V této souvislosti a v reakci na argumentaci obviněného, že to byly pouze soudy, které odpovídají za to, že nebylo reagováno na jím (myšleno obviněným) doplněné odvolání lze pak dodat, že odvolání musí být odůvodněno zásadně již ve lhůtě stanovené k jeho podání. V odvolání musí být předně vymezeny výroky napadeného rozsudku, musí z něj být zřejmé, zda je napadán výrok o vině, případně který z více výroků, výrok o trestu, výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení nebo výrok o ochranném opatření. Zákon ovšem na rozdíl od dovolání (§ 265f odst. 2) a stížnosti pro porušení zákona (§ 267 odst. 2) výslovně nezakazuje měnit rozsah, v němž je rozsudek soudu prvního stupně napadán, a důvody odvolání i po uplynutí odvolací lhůty (§ 248), resp. lhůty stanovené k odstraňování vad odvolání (§ 251 odst. 1, 2). Zejména s poukazem na tento argument se proto dovozuje, že není vyloučeno výjimečně doplňovat odvolání i po uplynutí lhůty k podání odvolání (rozh. č. 36/2004, s. 280 Sb. rozh. tr.), jakkoli jde o postup, který komplikuje rozhodování odvolacích soudů a oslabuje význam dodržování obsahových náležitostí odvolání, včetně jeho odůvodnění. Uvedený závěr připouštějící modifikaci podaného odvolání vyplývá též z jiné povahy odvolacího řízení, než je řízení o zmíněných mimořádných opravných prostředcích. Odvolací řízení je totiž řízením o řádném opravném prostředku podaném proti dosud nepravomocnému rozsudku, v němž lze uplatňovat tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy (§ 249 odst. 3), předpokládá se zde širší rozsah dokazování (§ 263 odst. 6, 7) a rovněž způsob rozhodování odvolacího soudu (zejména v důsledku posíleného apelačního principu vyplývajícího z ustanovení § 259 odst. 1 a 3) nasvědčuje tomuto závěru. Dodatečným doplňováním odvolání by však neměli odvolatelé obcházet zákonná ustanovení o povinnosti odůvodnit odvolání ve lhůtě k jeho podání, resp. v další lhůtě stanovené předsedou senátu soudu prvního stupně. Jinak by nebylo možné respektovat základní zásadu vymezující obsah a rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu, která spočívá ve vázanosti odvolacího soudu rozsahem a důvody podaného odvolání (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I, II a III, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k § 249, zejména s. 2988 - 2997). Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k teoretickým úvahám ohledně podaného doplňku odvolání.

18. V předmětné trestní věci je však podstatné zjištění, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný jednal účelově ve snaze vyhnout se nástupu trestu odnětí svobody, což lze dovodit mj. z toho, že uváděl různé důvody, pro které nemohl nastoupit výkon trestu – jednak horečku a virové onemocnění; před tím však to měly být problémy se zády a nutnost dalšího vyšetření, ke kterému se však nedostavil; soudu v té době telefonicky sdělil, že do 16. 8. 2019 bude na dovolené, což vše jsou skutečnosti, které zásadně nejen zpochybňují, ale i vyvrací argumentaci obviněného a neuspokojivém jeho zdravotním stavu, když navíc 28. 8. 2019 mu byla doručena výzva k nástupu trestu, a to ihned, a on (myšleno obviněný), s ohledem na svůj nedobrý zdravotní stav (jak sám uváděl), výkon trestu odnětí svobody nenastoupil až do 2. 9. 2019, ale na druhou stranu, jak musí poznamenat Nejvyšší soud, mu tento nedobrý zdravotní stav nebránil v tom, aby dne 2. 9. 2019 venčil psa, aniž by u obviněného byly registrovány jakékoli příznaky virového onemocnění a horečky. Skutkové zjištění soudů s ohledem na shora uvedené skutečnosti, které našly odezvu v odůvodnění rozhodnutí nižších stupňů při hodnocení důkazů, mohou stěží následně změnit hodnocení důkazů ve prospěch obviněného s pouhým odkazem na špatný jeho zdravotní stav. Tyto závěry nemůže ovlivnit ani návrh na výslech obviněným navržených svědků s odkazem na opomenuté důkazy, když z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (viz bod 8) je nezpochybnitelné, že k otázce dalšího dokazování se nalézací soud dostatečným způsobem vyjádřil.

19. V návaznosti na teoretická východiska k otázce doplněného odvolání (viz bod 17), které sice soudu bylo doručeno včas, ale senát rozhodující o odvolání obviněného toto neměl k dispozici, považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že obviněný nejen v tomto doplňku odvolání, ale také ve svém dovolání poukazoval na neúplná skutková zjištění a dožadoval se jejich doplnění formou provedení výslechu dalších svědků, a dále zpochybnil postup soudu prvního stupně. Je tedy nezpochybnitelné, že v daném případě obviněný neuvedl v tomto doplňku odvolání žádnou konkrétní (novou) námitku, která by byla způsobilá ovlivnit dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu. V této souvislosti lze zmínit např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3967/17, I. ÚS 494/15 ve kterých Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že se soudy nevypořádaly s konkrétními námitkami v řádně doručených dodatečných odůvodněních opravných prostředků, které přitom byly způsobilé ovlivnit jejich rozhodnutí. V předmětné trestní věci však k situaci popsané ve shora uvedených rozhodnutích Ústavního soudu nedošlo, jak je zřejmé ze skutečností výše popsaných, neboť argumentace obviněného uplatněná v doplněném odvolání, nejenže neobsahovala konkrétní námitky způsobilé ovlivnit rozhodnutí odvolacího soudu, ale ani sama povaha obecně formulovaných námitek nemohla po materiální stránce změnit skutkové závěry o vině obviněného (viz bod 17). Správně rovněž odvolací soud v odůvodnění svého usnesení zmínil, že obviněný s ohledem na své předchozí pobyty ve výkonu trestu odnětí svobody byl velmi dobře obeznámen s postupem následujícím po právní moci rozhodnutí, jímž mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.

20. Nejvyšší soud shledává nutným závěrem zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž o správnosti jejich skutkových zjištění nevznikly žádné důvodné pochybnosti a skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů.

21. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by odvolací soud své rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnil a toto vykazovalo znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě soudy vypořádaly (např. soud prvního stupně s návrhy na doplnění dokazování viz bod 8 rozsudku atd.) s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. [viz též bod 21].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 11. 2020

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru