Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1163/2017Usnesení NS ze dne 26.09.2017

HeslaŘízení o dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1163.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1163/2017-44

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2017 o dovolání, které podala obviněná M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 13 To 89/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 47/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněné M. N. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 2 T 47/2016, byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině [zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku], výrok o trestu, výrok o náhradě škody, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a to z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 6 T 255/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 10 To 75/2015, a obviněná M. N. (dále jen „obviněná“) byla uznána vinnou dvěma zločiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

2. Prvého z těchto trestných činů [bod 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně] se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím (stručně shrnuto), že v době od 22. 11. 2006 do 28. 12. 2007 pod různými záminkami a slibem vrácení vylákala od poškozeného V. A. postupně 928.500,- Kč, čímž mu způsobila škodu v této výši. Druhý trestný čin [body 2) až 16) výroku rozsudku soudu prvního stupně] pak podle skutkových zjištění dotyčného soudu spáchala 15 dílčími skutky spočívajícími (opět stručně shrnuto) v tom, že v době od 4. 1. 2010 do 24. 2. 2014 rovněž pod různými záminkami a slibem vrácení vylákala od poškozených J. N., V. N., T. H., J. V., J. M., R. B., V. A., M. T., J. N., S. N., R. H., K. H., L. B. a P. K. finanční částky v různé výši, čímž jim způsobila škodu v celkové výši 4.184.494,- Kč.

3. Za tyto zločiny a dále za přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 7. 2014, č. j. 2 T 117/2014-127, byla obviněná odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 7. 2014, č. j. 2 T 117/2014-127, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok o trestu navazující, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu. Poškození v předmětném rozsudku vyjmenovaní byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněná a poškozený V. A., bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 13 To 89/2017. Z podnětu odvolání obviněné byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněné byl uložen za dva zločiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, a dále za přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který byla pravomocně odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 7. 2014, č. j. 2 T 117/2014-127, podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Z podnětu odvolání poškozeného V. A. byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nároku tohoto poškozeného, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněné byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost, aby uvedenému poškozenému zaplatila na náhradu škody částku 3.054.509,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 23. 6. 2016 do zaplacení. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.

6. V úvodu dovolání předeslala, že rozhodnutí obou soudů nižších stupňů byla v rámci řízení postižena vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Byla vydána na základě nesprávného právního posouzení, neboť došlo k „absenci faktické skutečnosti“, na jejímž základě byl nesprávně zjištěn skutkový stav.

7. Uvedla, že co se týče manželů N. a škody ve výši 573.200,- Kč [bod 12) rozsudku], nebylo řádně prověřeno, že finanční prostředky nebyly určeny výhradně pro její osobu, a ve skutečnosti dluh činil jen 150.000,- Kč. Po celou dobu žila s jejich synem a splácely se dluhy, které náležely jemu. Vrátila 40.000,- Kč a dluh má činit 110.000,- Kč. V přípravném řízení při výslechu na policii jí paní N. poslala SMS, že dluhy obviněné činily po odpočtu dluhů jejího syna 2 x 75.000,- Kč. Tento důkaz nebyl proveden, i když na něj v odvolání poukazovala.

8. Soud podle ní nesprávně zhodnotil svědecké výpovědi, přičemž porušil zásady platné pro trestní řízení v její neprospěch. Nalézací i odvolací soud opomněl, že v bodech 1) a 10) rozsudku nalézacího soudu vlastně o žádné půjčky nešlo. Poškozený V. A. byl sám odsouzen pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil na dceři dovolatelky. Při svém trestním stíhání V. A. uvedl, že dovolatelce půjčoval po delší dobu finanční prostředky a domníval se, že k jeho trestnímu stíhání došlo z jejího podnětu, ale nebyla to pravda. Dával dovolatelce různé finanční částky a dary pro ni a její děti. Nešlo o žádnou půjčku, protože nikdy nepožadoval žádnou lhůtu splatnosti. Vzhledem k tomu, že nebyla stanovena lhůta splatnosti, všechny případné pohledávky byly již v roce 2010 promlčeny. Poškozený nikdy nežádal o jejich vrácení, ani je nijak nevymáhal. Obviněná byla donucena podepsat dne 7. 4. 2013 půjčku ve výši 2.900.000,- Kč. Žádné finanční prostředky však nepřevzala, o žádnou půjčku se nejednalo. Mělo se tak stát za přítomnosti svědka I. P., který tam však nebyl přítomen. Z jeho výpovědi vyplývá, že podepsal jako svědek nějaký papír, kde nebyla uvedena částka. Šlo o podvod. Svědkyně K. (dcera poškozeného A.) uvedla, že k žádné půjčce 2.900.000,- Kč nedošlo. Pokud mělo jít o uznání dluhu, nestalo se tak. Ve smlouvě je uvedeno, že V. A. měl vyplatit částku 2.900.000,- Kč, avšak on sám ve své výpovědi uvedl, že žádnou částku neposkytl, takže se jednalo o nátlak. Pokud V. A. v minulosti poskytoval finanční prostředky, tak neměl v úmyslu dostat je zpět. Dokladem je skutečnost, že po celou dobu od roku 2007 si pouze evidoval částky, které nelze ověřit. Vymáhané částky byly poskytovány v rámci dobré vůle V. A., takže ve vztahu k nim nelze jednání obviněné považovat za trestné.

9. K dalším bodům rozsudku soudu nalézacího dovolatelka uvedla, že nebylo prokázáno, že by skutečně došlo k naplnění skutkové podstaty spáchání zločinu podvodu. Spíše se jednalo o vzájemná protikladná tvrzení, když svědkyně K. ovlivňovala jednotlivé svědky, aby se připojili k trestnímu stíhání. K bodu 11) daného rozsudku presentovala, že v době seznámení byla M. T. závislá na marihuaně, pervitinu, hrála na automatech a měla finanční problémy. Ačkoliv obdržela od obviněné průběžně až 23.000,- Kč, na základě rozepře tvrdila na policii, že dluh měl činit 22.000,- Kč, ale pak tuto částku snížila na 5.000,- Kč. K bodu 12) uvedeného rozsudku obviněná připomněla, že žila se synem poškozených a splácely se dluhy, které náležely jemu a nikoliv jí. Jeho dluhy pocházely ještě z doby, kdy se s ním obviněná neznala a kdy sama žádné dluhy v té době neměla. K bodu 13) rozsudku obviněná neuznala škodu ve výši 573.300,- Kč vůči R. H., neboť finanční prostředky jí poskytoval, když se rozešla s A. N. a bydleli spolu. Vzhledem k tomu, že šlo o partnerské soužití, neřešilo se použití peněz. Jako svědci byli navrženi L. H. a E. H., ale k jejich vyslechnutí nedošlo. V případě skutku pod bodem 14) u K. H. nešlo o podvod, nýbrž o civilní půjčku, z níž byla část zaplacena. Dluh zde činí 31.500,- Kč. V bodu 15) u L. B. nešlo o žádné vylákání finančních prostředků, ale o půjčku, přičemž dluh je ve výši 72.000,- Kč. Docházelo ke splácení a soud má doklady k půjčce a splácení. Co se týče dalších půjček, tak byly vráceny. Soud ani nevyslechl navrženého svědka B. K bodu 16) dovolatelka uvedla, že se jednalo o civilní věc, kdy došlo k zapůjčení 65.700,- Kč, které dovolatelka uznává, přičemž je hodlá vrátit.

10. Dovolatelka pak shrnula, že předložila řadu důkazů, které „nebyly vyhodnoceny a dále nedošlo k jejich řádnému posouzení a zhodnocení“. Vyjádřila názor, že při hodnocení provedeného dokazování došlo k vybočení ze zásad formální logiky a k porušení objektivity a že dokazování bylo neúplné a nebralo na zřetel podstatné skutečnosti významné pro stanovení skutkových zjištění. Nedošlo k provedení požadovaných důkazů a vyslechnutí navrhovaných svědků a k posouzení dokladů ve vazbě na způsobenou škodu, která byla promlčena. Původní sousedská výpomoc A. byla hodnocena jako její trestná činnost, ačkoli od roku 2006 uplynulo 10 let a došlo k promlčení závazků. Dále se vesměs jednalo o civilní věci, v řadě případů šlo o půjčky, v dalších případech o partnerské vztahy a teprve po rozchodu se z nich „udělala“ trestní záležitost. Vůbec nebyla řádně vyčíslena škoda a došlo k možnému uplatnění „pseudoškody“ již promlčené. Odvolací soud se nezabýval argumenty právního zástupce dovolatelky a neprovedl dokazování navržené v podaném odvolání a porušil zásady platné pro trestní řízení.

11. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud vydal usnesení, že „zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 13 To 89/2017-1741 ze dne 11. 4. 2017 ve věci rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 2 T 47/2016-1644 ze dne 24. 1. 2017“ a věc vrátil Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.

12. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že podle něj dovolání není důvodné, argumentace dovolatelky neodpovídá deklarovaným dovolacím důvodům. Námitky vtělené do dovolání uplatňovala již v předchozím průběhu řízení. Dovolání je koncipováno heslovitě, místy až nepřehledně a v určitých místech i zjevně chybně. Dovolatelka např. napadá rozhodnutí odvolacího soudu jako „Krajského soudu v Hradci Králové Brně“. Jde o chybu v psaní, která se však v textu opakuje na více místech. Na jiném místě uvádí, že podala „odvolání dovolání“, aniž je patrno, který opravný prostředek měla na mysli. Vůbec v podaném dovolání nevysvětluje, proč byl z její strany zvolen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Tento dovolací důvod je bez dalšího jen konstatován. Pokud měla dovolatelka v patrnosti institut promlčení, tak z trestněprávního pohledu k promlčení nedošlo. Jestliže k dokončení trestného činu popsaného v bodu 1) výroku rozsudku nalézacího soudu došlo dne 28. 12. 2007, nepochybně spácháním dalšího stejně závažného zločinu podvodu v průběhu promlčecí doby nastalo přerušení promlčecí doby a ta počala běžet od počátku. Jestliže obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani v tomto případě v obsahu odůvodnění dovolání tento důvod nenašel náležitou odezvu. Argumentace již byla použita v odvolání a odvolací soud se jí zabýval, a v odůvodnění svého rozsudku zcela dostatečně rozvedl své úvahy. Obviněná nevznesla žádnou námitku o nesprávné aplikaci konkrétního ustanovení hmotněprávního předpisu. Nad rámec těchto skutečností státní zástupce poznamenal, že v odůvodněních svých rozhodnutí soudy nevysvětlily, proč byl trestný čin obviněné dokončený dne 28. 12. 2007 a spáchaný tak za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, posouzen podle příslušných ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Na základě konkrétní hmotněprávní argumentace však uzavřel, že právní posouzení bylo učiněno správně.

13. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., případně podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyjádřil přitom souhlas s tím, aby dovolací soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

III.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

15. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 13 To 89/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

21. Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

22. Obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Ve svém podání však k němu nepřipojila žádnou relevantní argumentaci, z níž by plynulo, proč by mělo být její trestní stíhání nepřípustné. Lze jen dovozovat, že v souvislosti s ním možná měla na mysli institut promlčení, neboť ve svém podání tvrdila promlčení některých pohledávek. Je však na místě zde připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, z něhož plyne, že úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Vzhledem k tomu lze pouze obecně uvést, že je třeba odlišovat promlčení podle předpisů civilního práva od promlčení trestního stíhání podle předpisů práva trestního a konstatovat, že k uplynutí promlčecí doby z trestněprávního pohledu nedošlo, a v tomto směru odkázat na přiléhavou argumentaci státního zástupce. Pokud k dokončení trestného činu popsaného v bodě 1) výroku rozsudku nalézacího soudu došlo dne 28. 12. 2007, pak tím, že obviněná spáchala další stejně závažný čin v průběhu promlčecí doby, nastalo přerušení promlčecí doby a ta počala běžet od počátku. Lze přitom poznamenat, že uvedené přerušení promlčecí doby platí jak pro úpravu zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, podle níž se jedná o pětiletou promlčecí dobu, tak pro úpravu podle trestního zákoníku, podle níž jde o desetiletou promlčecí dobu. S ohledem na zahájení trestního stíhání obviněné dne 3. 12. 2014 (obviněné bylo příslušné usnesení doručeno 10. 12. 2014) je patrno, že k promlčení její trestní odpovědnosti pro zmíněný první skutek a trestný čin nemohlo dojít. Stejně tak nemohlo dojít k promlčení trestní odpovědnosti pro druhý (pokračující) skutek a trestný čin.

23. Dále je třeba konstatovat, že námitky obviněné uplatněné v podaném dovolání směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům obou stupňů vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr, že se skutků, tak jak jsou popsány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně [konkrétně v bodech 1) a 10) až 16)], nedopustila. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

24. Obviněná tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

25. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

26. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočující z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Z odůvodnění rozhodnutí, především soudu prvního stupně, se podává, že jejich závěry jsou podloženy zejména výpověďmi svědků a poškozených – V. A., M. T., S. N. a J. N., R. H., K. H., L. B. a P. K., dále výpověďmi svědků R. K., J. A., R. K. a A. N., řadou listinných důkazů a znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, který určil pravost podpisů obviněné na různých listinách, mimo jiné na smlouvě o půjčce a směnce týkajících se V. A.

27. Za této situace nelze konstatovat, že by skutková zjištění soudů nižších stupňů byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Možno rovněž připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V kontextu uvedeného je třeba uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.

28. V této souvislosti je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

29. K námitce dovolatelky, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, je možné (stručně) poznamenat, že z jejich rozhodnutí je zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. To explicitně vyjádřil odvolací soud, když učinil závěr, že nalézací soud postupoval při objasňování věci tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy nalézací soud zhodnotil ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a správně dospěl k závěru o vině obviněné. Podle názoru Nejvyššího soudu citovaný závěr soudu druhého stupně, podle něhož byly v daném řízení provedeny důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, nelze označit za vadný. Se zřetelem k uvedenému vyjadřuje přesvědčení, že z materiálního hlediska netrpělo důkazní řízení deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.

30. Činí-li za této situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových zjištění vyjádřených především ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzených soudem odvolacím, a vyvozuje-li právě a pouze z toho vadnost jejich hmotněprávních závěrů, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a tím spíše z hlediska druhého z uplatněných dovolacích důvodů) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

31. Nad rámec výše uvedeného považoval Nejvyšší soud za vhodné doplnit následující skutečnosti. Co se týče tvrzení, že případné pohledávky poškozeného V. A. byly promlčeny již v roce 2010, lze poznamenat, že obviněná svou výhradu učinila v podstatě v obecné rovině, bez bližšího určení, od jakého ustanovení které právní úpravy ji odvozuje. Přesto Nejvyšší soud v krátkosti konstatuje, že posouzení otázky promlčení podle občanského práva se v dané věci řídí na základě intertemporálních ustanovení současného občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb. v pl. znění, viz § 3028 odst. 3) příslušnými ustanoveními předchozího občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle § 106 odst. 1 předchozího občanského zákoníku se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce druhého § 106 téhož zákona se právo na náhradu škody promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. V případě obviněné se jedná o škodu úmyslně způsobenou, tudíž se uplatní objektivní lhůta desetiletá. Okamžikem, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a kdo za ni odpovídá, tedy počátkem subjektivní lhůty dvouleté, je zde den 7. 4. 2013, kdy poškozený V. A. při návštěvě Komerční banky s obviněnou zjistil, že obviněná peníze, o nichž tvrdila, že má k dispozici, ve skutečnosti neměla, a že mu své dluhy nesplatí. Poškozený pak uplatnil v trestním řízení nárok na náhradu škody dne 6. 8. 2014 (č. l. 449 spisu), tedy včas. Za této situace nebyl jeho nárok na náhradu škody promlčen.

32. Pokud státní zástupce uvedl, že soudům nižších stupňů snad lze vytknout, že se v odůvodněních svých rozhodnutí nezabývaly otázkou časové působnosti trestního zákona a nevysvětlily, proč byl trestný čin obviněné, který byl dokončen dne 28. 12. 2007, a k jehož spáchání tak došlo za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, posouzen podle novější právní úpravy, tj. podle zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník, pak dovolací soud připomíná, že žádnou takovouto námitku obviněná nevznesla a že státní zástupce nemůže rozšiřovat podání učiněné obviněným.

33. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 9. 2017

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru