Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1163/2014Usnesení NS ze dne 23.09.2014

HeslaHodnocení důkazů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1163.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1163/2014-20

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. září 2014 o dovolání obviněného J. Š.proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 4. 4. 2014, č. j. 31 To 67/2014-928, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 31 T 104/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odův od n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 4. 2013, č. j. 31 T 104/2012-893, byl obviněný J. Š. uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento přečin mu byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec rozsudkem ze dne 4. 4. 2014, č. j. 31 To 67/2014-928, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku, jímž byly poškozené společnosti BODIS Czechia, a. s., společnost Schachinger Cargomax, s. r. o., a společnost RELIMEX, s. r. o., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Pro výkon tohoto trestu podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil obviněného do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti BODOS Czechia, a. s., IČ: 27668681, se sídlem Boskovice, Mánesova 1, škodu ve výši 12.095,- Kč, společnosti Schachinger Cargomax, s. r. o., IČ: 14500213, se sídlem České Budějovice, Hraniční 2253, škodu ve výši 13.002,29 Kč a společnosti RELIMEX, s. r. o., IČ: 62913972, se sídlem Praha 3, Radhošťská 12, škodu ve výši 12.355,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost RELIMEX, s. r. o., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání. Má za to, že soudy vycházely ze skutkových okolností, které nebyly objektivně posouzeny a ani následně vyhodnoceny, tím došlo podle jeho názoru k porušení právních norem. Obviněný se domnívá, že z tohoto důvodu je v dané věci dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak obviněný v dovolání uvedl, nemůže se ztotožnit s výrokem odvolacího soudu, neboť nebyly posouzeny všechny potřebné skutečnosti. Předně poukazuje na to, že byl uznán vinným z řady skutků, nicméně ne ohledně všech měl být uznán vinným. Ohledně některých z nich byla zahájena civilněprávní řízení proti svědkyni W., v nichž platební rozkazy a rozsudky již nabyly právní moci a na jejichž podkladě jsou vedena exekuční řízení. Podle jeho názoru tento stav se měl promítnout do výroku rozsudku, což ani jeden ze soudů neučinil. K těmto okolnostem, které byly namítány také v odvolání, měl odvolací soud přihlédnout a pokud tak neučinil, je obviněný přesvědčen, že byla porušena v jeho neprospěch zásada in dubio pro reo. Obviněný tvrdí, že ne všech skutků uvedených v obžalobě se měl dopustit a že na jejich spáchání se spolupodíleli S. W. a J. R. Obě tyto osoby byly zainteresovány na finanční provizi z těchto obchodů a neměly vlastní příjmy. Bydlely v jeho bytě a v podstatě zneužily toho, že se mohly po jeho bytě volně pohybovat. K dispozici zde měl razítka, telefon a další pomůcky, které obě tyto osoby hojně využívaly a v některých případech dokonce vystupovaly samy za sebe, aby na sebe převáděly smlouvy, jednaly s dodavateli a odběrateli, jindy jednaly na účet obviněného. Jelikož podle obviněného nebylo věrohodným způsobem prokázáno, že se jednání ve znělce obžaloby dopouštěl jen on a nebylo soudy zjištěno, ve kterých případech jednaly jiné osoby (slyšené u hlavního líčení v postavení svědků), pak nemůže být uznán vinným v těch případech, kdy v kontextu s rozsudky z civilního řízení byla za povinnou uznána S. W. Má za to, že v těchto případech nelze jeho trestní odpovědnost dovodit. Podle jeho názoru měl soud vyslechnout nejen tyto dvě osoby, ale také další osoby z řad odběratelů a dodavatelů, aby bylo možno prokázat, s kým konkrétní dodavatel skutečně jednal a s kým obchody uzavřel. Pokud by soud dospěl k závěru, že není trestně odpovědný ve vztahu k těm skutkům, na nichž se podíleli svědci W. a R., nemohl mu být uložen tak přísný trest. Uložený trest považuje za přísný i z toho důvodu, že byl amnestován, a proto neměl být posuzován jako osoba s trestní minulostí. Obviněným je rovněž vytýkáno, že došlo k pochybení v dokazování, které ve smyslu § 2 tr. ř. nemá oporu v zákoně. Pochybení v dokazování má za následek, že důkazní situace je naprosto nedostatečná a neúplná. Pokud soud prvního stupně neprovedl výslechy ostatních osob, které jednaly se svědkyní W. a svědkem R., jde podle názoru obviněného o vážné porušení zákona. Byl uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, avšak pokud by škoda byla náležitě zjištěna a odečtena ta část škody, která není pokryta jeho zaviněním, nemohl by být odsouzen za přečin podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, ale jen za škodu nižší, což by se projevilo i v nižší výměře trestu, nebo trestu podmíněně odloženého, byť s delší zkušební dobou. Za této situace je podle obviněného jak rozsudek Okresního soudu v České Lípě, tak i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec nepřezkoumatelný, neúplný a nesrozumitelný. Jsou proto podle obviněného dány všechny důvody pro to, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 4. 4. 2014, č. j. 31 To 67/2014-928, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 4. 2013, č. j. 31 T 104/2012-893, zrušil a po zrušení jej vrátil zpět k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v České Lípě. Současně obviněný požádal, aby mu byl odložen nařízený výkon trestu, případně aby Nejvyšší soud rozhodl, že se od jeho výkonu do doby, než bude ve věci znovu rozhodnuto, upouští.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Pro podstatu námitek obviněného je třeba odkázat především na znění skutkové věty výroku o vině, z níž je zřejmé, že obviněný se přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákonu dopustil tak, že „…v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch přesvědčil v srpnu 2009 S. W., aby požádala o vydání živnostenského oprávnění s tím, že bude jejím jménem podnikat v autodopravě, za což jí přislíbil odměnu ve výši 10.000,- Kč měsíčně…“. Nelze se proto ztotožnit s námitkami obviněného uvedenými v dovolání, že za některé skutky spojené se jménem S. W., není trestně odpovědný. Je zjevné, že podstata jeho jednání spočívala právě v tom, že zprostředkovával přepravu zboží pro společnost Condor Speditions – Transport Ges. m. b. H. a tyto zakázky zadával do kontaktní databanky kamionové dopravy RaalTrans. Za realizaci těchto zakázek obdržel finanční prostředky od jmenované společnosti, tyto si však již s úmyslem nezaplatit jednotlivým autodopravcům, kteří nabídku v systému RaalTrans přijali, a zakázky realizovali, ponechal pro vlastní potřebu a žádnému z autodopravců za provedené přepravy nic neuhradil. Provedeným dokazováním vyšlo najevo, že obviněný má bohaté zkušenosti s autodopravci, že se dobře vyzná v systému autodopravy, zadávání a realizování přeprav a fakturování služeb. V tomto oboru sám podnikal, ale vzhledem k tomu, že se dostal do druhotné platební neschopnosti a jeho nesplacené pohledávky činily kolem 300.000,- Kč, požádal svědkyni W., zda by mohl pokračovat v podnikání pod jejím jménem. Tato svědkyně neměla s oblastí autodopravy žádné zkušenosti a odmítla jakkoli se podílet na realizaci zakázek, protože v uvedeném oboru neměla žádné zkušenosti a systému zadávání zakázek nerozuměla. Také svědek J. R. uvedl, že pokud vyhledával v počítačovém systému, zda jsou volní nějací dopravci, kteří by mohli odvézt náklad, nebo telefonicky přepravní společnosti kontaktoval, činil tak pouze na pokyn obviněného a nikdy na pokyn svědkyně W. Jak ve své výpovědi uvedl, obviněný se mu v podstatě svěřil s tím, že až autodopravci zjistí, že jim není placeno za přepravu, bude to na svědkyni. Potvrdil rovněž, že obviněný autodopravcům telefonoval pod smyšleným jménem „Petr Wolf“ a že i k dokumentům, na nichž bylo napsáno Spedice W., připojoval podpis. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný uměl velice dobře zacházet se scanovací technikou a přenášet prostřednictvím scanování data. Svědkyně S. W. se k výdajovým dokladům opatřeným jejím jménem vyjádřila tak, že podpis na nich sice vypadá jako její, ale takto se nepodepisuje, doklady sama nikdy neviděla a nepodepsala. K tomu uvedla, že v počítači měl obviněný kopii jejího občanského průkazu, na němž byl i její podpis. Není pochyb, že sjednávání zakázek s autodopravci, jakož i inkasování finanční odměny, kterou od společnosti Condor Speditions – Transport Ges. m. b. H., obdržel, probíhalo zcela v režii obviněného, a na tom nemění nic skutečnost, že platební rozkazy či rozsudky byly vydány proti S. W.. Jak ostatně konstatoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, ročník 2008, svazek č. 45, pod T 1088, a na něž odkázal i odvolací soud, adhezní řízení je institutem, prostřednictvím kterého se poškození mohou domáhat náhrady škody způsobené trestnou činností přímo v trestním řízení, aniž by museli podávat žaloby v civilním řízení a opětovně v tomto řízení prokazovat skutečnosti již zjištěné v trestním řízení. Jak ostatně vyplynulo z provedeného dokazování (a zejména z odvolání podanými samotnými poškozenými společnostmi), poškozeným společnostem nebylo známo, že se jednání dopouštěl obviněný, který nemohl být účastníkem v civilním řízení o pohledávkách poškozených společností. Nutno tedy poznamenat, že v tomto kontextu adhezní řízení vystupuje do popředí a má nezastupitelný význam. Přesahovalo by proto rámec dokazování, pokud by měly být prováděny další důkazy, které by na vině obviněného nemohly nic změnit. Byl-li obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pokládá Nejvyšší soud tuto právní kvalifikaci za správnou. Uložený trest odnětí svobody nelze považovat za nepřiměřeně přísný, neboť byl obviněnému ukládán v rámci zákonné trestní sazby, a to na jeho samé spodní hranici, která u skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku činí od jednoho do pěti let. Pokud obviněný namítá, že soudy neměly přihlížet k jeho trestní minulosti, která podléhala amnestii prezidenta republiky, je nutno uvést, že soud prvního stupně na str. 13 rozsudku výslovně uvedl, že odsouzení za trestnou činnost stejného charakteru bylo obviněnému „v důsledku amnestie z 1. 1. 2013 zahlazeno, takže k tomuto odsouzení se nepřihlíží“. Požádal-li obviněný Nejvyšší soud, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody, vzhledem k výroku tohoto rozhodnutí dovolací soud neshledal důvod k takovému postupu.

Protože obsah dovolacích námitek obviněného dokládá, že jeho námitky jsou ryze skutkové povahy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný dovolání podal z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z obsahu dovolání je zjevné, že obviněný nesouhlasí se skutkovým zjištěním, k nimž soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Lze tedy jednoznačně konstatovat, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn a obviněnému nelze přisvědčit, pokud považuje provedené dokazování za nedostatečné, neúplné či nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud má za to, že ve věci byl proveden dostatek důkazů, které ve svém souhrnu tvoří celek umožňující učinit závěr, že obviněný je pachatelem skutku, pro který byl odsouzen. S ohledem na to, že obviněný ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl.

Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné zdůraznit, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 10 – 13 a na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 8 – 11. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru. K námitce obviněného, že jeho obhájci nebyl doručen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 4. 4. 2014, č. j. 31 To 67/2014-928, Nejvyšší soud poznamenává, že nedostatek spočívající v tom, že jeho obhájci nebyl doručen rozsudek odvolacího soudu, byl před předložením dovolání Nejvyššímu soudu již zhojen. Na č. l. 936 se nachází doklad potvrzující, že rozsudek odvolacího soudu byl jeho obhájci JUDr. Josefu Klofáčovi doručen dne 11. 7. 2014 do datové schránky.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nutno dodat, že povaha námitek obviněného nebyla způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud dále konstatuje, že právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo dotčeno, neboť právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, pak je třeba uvést, že podle § 265i odst. 2 tr. ř. v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. září 2014

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru