Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1141/2017Usnesení NS ze dne 21.09.2017

HeslaHodnocení důkazů
Zpronevěra
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1141.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1141/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2017 o dovolání obviněného P. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 6 To 109/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 1/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

Odůvodnění:

1) Obviněný P. V. (dále zpravidla jen „obviněný“ příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 1 T 1/2016, uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku. Za tento přečin a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 10 T 70/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 13 To 511/2015, byl podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a tří měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 10 T 70/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 13 To 511/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2) Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 podal obviněný odvolání, o kterém Městský soud v Praze rozsudkem dne 8. 3. 2017, sp. zn. 6 To 109/2017, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku. Za tento přečin a sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 10 T 70/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 13 To 511/2015, byl obviněný podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a tří měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 10 T 70/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 13 To 511/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zmíněné rozhodnutí podle jeho mínění spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Soudy obou stupňů se podle názoru obviněného opomenuly zabývat určitými důkazy (smlouvou o odkoupení vozidla ze dne 2. 3. 2015 a předávacím protokolem ze dne 17. 1. 2015), přičemž celé trestní řízení je tak podle jeho mínění zatíženo existencí tzv. opomenutých důkazů, což má za následek porušení jeho základního práva na spravedlivý proces (extrémní nesoulad). Soudy obou stupňů při absenci těchto důkazů vyhodnotily skutkový stav právně nesprávně, neboť zjištěný skutkový stav neodpovídá trestnému činu zpronevěry, popř. úmyslu obviněného takový trestný čin spáchat. Dále poukázal na to, že odborné vyjádření ze dne 14. 12. 2015 stanovilo cenu vozidla na 140 000 Kč ke dni 1. 1. 2015, a to přesto, že uvedené odborné vyjádření neodpovídá kritériím pro určení výše škody. Obviněný dále uvedl, že ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že nepředal zmíněné vozidlo dříve, než došlo k obstarání ověřené plné moci, která jej k takovému úkonu opravňovala. Odvolací soud se tedy dopustil nesprávného právního posouzení, neboť obviněný byl oprávněn s vozidlem nakládat a nenakládal s ním jako s vozidlem vlastním, neboť z podkladů vyplývá, že s ním nakládal pouze jako zmocněnec. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 6 To 109/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 1 T 1/2016, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

4) Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný uplatňuje ve svém dovolání výhrady procesní a skutkové povahy, jejichž prostřednictvím pouze polemizuje s dokazováním a hodnocením důkazů a zpochybňuje učiněná skutková zjištění. Takové námitky se ale s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí. Poukázal na to, že soudy obou stupňů se žádným způsobem nedopustily pochybení ve smyslu námitky obviněného - tzv. opomenutých důkazů, přičemž z charakteru námitek obviněného je zřejmé, že soudům v tomto směru v podstatě vytýká pouze to, že zmíněné důkazy hodnotily způsobem odlišným od jeho představ. Dále zmínil, že při stanovení výše škody byla respektována úprava § 137 tr. zákoníku a hodnota vozidla byla stanovena jako cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává. Jedinou drobnou nepřesností je dle jeho názoru to, že hodnota zmíněného vozidla byla určena ke dni 1. 1. 2015, ačkoliv odpovídající by bylo stanovit ji ke dni 13. 1. 2015, který byl dnem spáchání trestného činu. Zmíněná drobná nepřesnost však na věci samé ničeho nemění. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím soudu za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

9) Nejvyšší soud je rovněž oprávněn konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz str. 2-3 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3-4 rozsudku soudu druhého stupně). Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

10) Z obsahu dovolání obviněného tedy vyplývá, že námitky obviněného nespočívají primárně v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, kterým byl uznán vinným, ale v tom, že soudům vytkl pochybení stran nesprávného hodnocení důkazů, v rámci kterého je především vytýkáno nedovození skutkového zjištění o neexistenci subjektivní stránky, resp. úmyslu obviněného spáchat předmětný trestný čin a s tím korespondující chybný závěr soudů o vině obviněného, jakož i chybný závěr soudů nižších stupňů týkající se výše trestným činem způsobené škody.

11) V případě vad obviněným uplatněných (viz bod 3, 10) se tedy jedná o předkládání vlastní verze skutkového děje obviněným a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

12) V souvislosti s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem námitek uplatněných obviněným poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

13) Přestože si je Nejvyšší soud vědom nemožnosti podřadit námitky obviněného pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zcela nad rámec své přezkumné činnosti, s ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání, uvádí následující. Trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.

14) Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, přičemž srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

15) Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

16) Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

17) V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222)].

18) Nejvyšší soud s odkazem na ustálenou judikaturu, zejména pak přiměřeně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008, dále podotýká, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákoníku a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

19) Zcela nesporně lze za klíčové okolnosti objektivní povahy, z nichž je dovozován závěr o přímém úmyslu obviněného přisvojit si cizí věc, která mu byla svěřena, považovat absenci plné moci v době prodeje předmětného automobilu od poškozené, obstarání bianco plné moci od poškozené, a to za účelem koupě vozu, nikoli za účelem prodeje předmětného vozu, jednání obviněného následující po spáchání předmětného trestného činu spočívající v odmítnutí předání peněz utržených za prodej předmětného automobilu atd., které dokresluje charakter jednání obviněného.

20) Z hlediska námitek uplatněných obviněným musí Nejvyšší soud konstatovat, že v projednávané trestní věci vzaly soudy nižších stupňů za prokázané, že obviněný v rozporu s ujednáním prodal poškozenou mu svěřený automobil (na základě hodnocení důkazů vzaly soudy za pravdivou výpověď poškozené a jejího manžela, že vozidlo obviněnému nebylo svěřeno k prodeji), následně finanční prostředky získané tímto prodejem odmítl poškozené vyplatit. Nejvyšší soud tak uzavírá, že nemůže být pochyb o naplnění subjektivní stránky trestného činu, pro který byl obviněný uznán vinným. Soudy nižších stupňů rovněž uzavřely hodnocení důkazů se závěrem, že plná moc, která byla obviněnému udělena poškozenou, byla plná moc ke koupi vozidla, nikoli k prodeji předmětného vozidla, jak se obviněný snaží dovolací soud přesvědčit (takové námitky je nutno označit za námitky dovolací důvod nenaplňující). Za situace, kdy kupní smlouva na prodej předmětného vozidla byla uzavřena obviněným již dne 13. 1. 2015 a obviněný poukazuje na zmocnění plynoucí z plné moci, která mu byla udělena až 14. 1. 2015, lze i z tohoto pohledu stěží argumentaci obviněného, že byl zmocněn k prodeji vozidla, oproti zjištění soudů, že měl zajistit pouze opravu vozidla, akceptovat. Za takto popsané situace nemohou být akceptovány námitky obviněného, že se soudy opomenuly zabývat smlouvou o odkoupení vozidla ze dne 2. 3. 2015 a předávacím protokolem ze dne 17. 1. 2015, neboť se jednalo o kroky činěné po protizákonném jednání obviněného, ke kterému došlo již 13. 1. 2015, proto lze stěží hovořit o porušení práva obviněného na spravedlivý proces (k uvedenému níže).

21) K další z obviněným uvedených námitek, a sice k námitce nesprávného určení výše způsobené škody soudy nižších stupňů Nejvyšší soud poznamenává následující skutečnosti. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je třeba konstatovat, že obviněný nevybudoval svoji výhradu o nesprávnosti právního posouzení skutku na vadnosti aplikace § 137 tr. zákoníku ve vztahu k § 206 tr. zákoníku, nýbrž na tvrzení, že „nalézací i odvolací soud hmotněprávně nesprávně posoudil skutkový stav, který klade obviněnému za vinu škodu ve výši 140.000 Kč, aniž by tato odpovídala zjištěným skutečnostem”.

22) Při takto vymezených námitkách nelze obviněnému přisvědčit v tom, že nápravy nesprávného právního posouzení skutku by se mohl domáhat prostřednictvím jím uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud tak pouze pro úplnost doplňuje, že výše způsobené škody byla zcela v souladu se zákonným ustanovením § 137 tr. zákoníku určena na základě odborného vyjádření, tedy jako cena, za kterou se věc v době a v místě spáchání trestného činu obvykle prodává. Argumentoval-li obviněný nezohledněným zhodnocením automobilu v podobě jeho opravy atp., což podle obviněného by mělo dovolací důvod naplnit, je Nejvyšší soud nucen takovéto tvrzení odmítnout, neboť k avizovanému zhodnocení došlo až v době po spáchání předmětného trestného činu a není tak možné, při stanovení výše způsobené škody, uvedená zhodnocení jakkoliv zohledňovat (viz též rozsudek soudu druhého stupně str. 4). Jestliže v závěru svého dovolání [viz str. 3-4 dovolání bod b)] poukazuje obviněný na to, že sám „nalézací soud zpochybnil odborné vyjádření…“ (viz poslední strana rozsudku soudu prvního stupně), pak je nutno uvést, že uvedená citace nezpochybňuje odborné vyjádření a celkovou výši způsobené škody, ale má vztah k nároku společnosti AUTO-MEGA PRAHA s. r. o., která se připojila s nárokem na náhradu škody k trestním řízení, a vzhledem k tomu, že „po odkoupení byl vůz upravován a opravován, aby byl lépe prodejný“ (uvedené pasáže však již v dovolání z rozsudku soudu prvního stupně objektivně citovány nebyly) odborný odhad založený ve spise nepovažoval soud za dostatečný základ pro rozhodnutí o nároku AUTO-MEGA PRAHA s. r. o., na náhradu škody, neboť tato společnost do opravy vozidla investovala po koupi od obviněného. Investováno do vozidla bylo až po spáchání činu, přičemž hodnota vozidla však byla stanovena k době předcházející kupní smlouvě (již předtím obviněný s vozidlem disponoval) a době před investicemi společnosti AUTO-MEGA PRAHA s. r. o.

23) K dalšímu okruhu námitek obviněného vyplývajících z obsahu jeho dovolání, a sice k výhradám vztahujícím se k hodnocení důkazů, zejména k problematice tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud konstatuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).

24) Nejvyšší soud dále připomíná, že o tzv. opomenuté důkazy jde jednak v procesních situacích, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se pak jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004, nález IV. ÚS 570/03).

25) V projednávaném případě však ani jedna z výše nastíněných situací nenastala. Jak vyplývá z protokolu ze závěrečného hlavního líčení ze dne 6. 12. 2016, obviněný žádné návrhy na doplnění dokazování neuplatnil. Co se týče druhé ze zmiňovaných alternativ, je i tuto nutno odmítnout, neboť jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, tyto provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. tak, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními.

26) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. září 2017

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru