Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1126/2020Usnesení NS ze dne 27.10.2020

HeslaHodnocení důkazů
In dubio pro reo
Těžké ublížení na zdraví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1126.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1126/2020-678

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2020 o dovolání obviněného V. W., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 3 To 33/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 2/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 52 T 2/2020, byl V. W. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému R. B. A., narozenému XY, jehož bydliště je uvedeno v oddělené složce, zastoupeného Mgr. Klárou Kalibovou, PhD., advokátkou AK Praha 6, Eliášova 467/28, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 31 569, 28 Kč a se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byl poškozený R. B. A. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný a poškozený [Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2020 pod sp. zn. III. ÚS 1412/20, zamítl ústavní stížnost poškozeného, kterou se tento mj. domáhal konstatování porušení jeho práv ve smyslu čl. 2 Úmluvy ve spojení s čl. 14 Úmluvy, když soud prvního stupně nekonstatoval ve svém rozsudku naplnění skutkové podstaty zločinu podle § 145 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku ve stádiu pokusu, jak činila podaná obžaloba] odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 3 To 33/2020, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil za zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon zařadil obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. odvolání poškozeného R. B. A. zamítl, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 3 To 33/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces v důsledku tzv. opomenutých důkazů, jelikož znalecký posudek, který byl vypracován na základě požadavku obviněného znalcem z oboru sport, odvětví sport provozování, specializace sebeobrana, bojové sporty a bojová umění, soud při provádění a hodnocení důkazů nebral v úvahu a odmítl jej jako celek. Obviněný má za to, že pokud soud tento posudek odmítl, měl přibrat znalce sám. Dále namítl, že v důsledku neprovedení výslechu znalce navrženého obhajobou byla porušena zásada rovnosti zacházení, kontradiktornosti a tím i právo na spravedlivý proces. Rovněž podle dovolatele existuje také extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými v rozhodnutí. Obviněný je přesvědčen, že soud prvního stupně i soud druhého stupně měly jeho jednání posuzovat jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož neměl v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví a ani k ní nedošlo, což podle obviněného vyplývá z nedostatečné intenzity útoku, neboť tuto (myšleno intenzitu útoku) sám kontroloval. Rovněž je přesvědčen, že pokud podle závěrů znalce z oboru soudního lékařství teoreticky mohlo dojít k těžké újmě na zdraví a důvod proč k ní nedošlo, není možno jednoznačně stanovit, měl soud vzít v úvahu zásadu in dubio pro reo a skutek posoudit podle zákonného mírnějšího ustanovení nebo přibrat znalce z oboru bojových umění, k posouzení intenzity útoku, aby došlo k rozptýlení pochybností o tom, proč k těžké újmě nedošlo. S ohledem na jím vznesené námitky [ve vztahu k přečinu výtržnictví, kterým byl rovněž uznán vinným námitky nevznesl] navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí i další rozhodnutí na ně obsahově navazující a věc vrátil soudu prvního stupně a uložil mu, aby přibral znalce z oboru sport, odvětví sport provozování, specializace sebeobrana, bojové sporty a bojová umění, dále aby bylo odpovězeno na otázku, z jakého důvodu nedošlo u poškozeného k těžké újmě na zdraví a zda v daném případě k ní vůbec mohlo dojít, aby po doplněném dokazování mohl ve věci rozhodnout.

4. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve shrnula průběh trestního stíhání a následně uvedla, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku pouze opakuje svoji obhajobu uplatněnou v předchozích stádiích trestního řízení. Dále odkázala na teoretická právní východiska vztahující se k námitkám obviněného, které tento vznesl ve svém mimořádném opravném prostředku a mj. podrobně rozebrala subjektivní a objektivní stránku posuzovaného trestného činu. K otázce zavinění uvedla, že ze strany obviněného se jednalo o mnohočetné údery pěstí a několik kopů, provedených nejméně střední intenzitou síly a s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti útoku nelze pochybovat o tom, že obviněný subjektivní stránku pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku naplnil, byť je možné připustit, že se tak mohlo stát i ve formě tzv. eventuálního úmyslu. Dále konstatovala, že se obviněný mýlí, pokud má za to, že okolnost týkající se speciálních znalostí, dovedností a schopností, která by mu umožňovala kontrolovat intenzitu jeho úderů, mohla mít vliv na úplné vyloučení subjektivní stránky, jelikož obviněný pomíjí skutečnost, že síla úderu není jediným kritériem, který vyjadřuje intenzitu útoku, neboť na druhu a rozsahu zranění se podílí více faktorů, z nichž celá řada je vůlí obviněného neovlivnitelná. Nesouhlasně se také vyjádřila k námitce opomenutých důkazů, ke které uvedla, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu, a pokud odvolací soud provedení důkazu znaleckým posudkem odmítl a řádně jej odůvodnil, nelze soudu vytýkat jeho neprovedení ve veřejném zasedání. Dále konstatovala, že lze rovněž souhlasit s tím, že uvedený důkaz by byl v posuzované věci nadbytečný, neboť k otázce hrozících následků na zdraví poškozeného se dostatečně vyjádřil znalec z příslušného oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní námitky, o které se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.

7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265dodst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

9. Předně považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyjádřit se k námitce obviněného ohledně tzv. extrémního nesouladu (rozporu) a s ním související námitkou porušení práva na spravedlivý proces a otázku opomenutých důkazů. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze toto považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.

10. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat [ve shodě se státní zástupkyní], že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval na to, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví; soud se nevypořádal s tím, proč nedošlo ke vzniku těžkého následku; kontroloval intenzitu úderů; neměl v úmyslu poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví; dokazování mělo být doplněno znaleckým posudkem z oboru sport – provozování, specializace sebeobrana, bojové sporty a bojová umění atd.]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. na stranách 14 – 15 svého rozsudku soudu prvního stupně, kde zmíněný soud například uvedl, že „z provedeného dokazování je zřejmé, že obžalovaný velmi intenzivním způsobem napadl poškozeného…což zcela jednoznačně vyplývá z kamerového záznamu…přitom obžalovaný, jako osoba, která se aktivně zabývá různými druhy bojových umění, dokonce jako trenér těchto bojových sportů a mistr republiky jednoznačně věděl, že pokud takovýmto intenzivním způsobem se svojí váhou útočí opakovaně údery pěstí, kolenem a nohou na hlavu v podstatě bezbranného poškozeného, způsobí mu vážná zranění a tato zranění mu evidentně způsobit chtěl…ze závěrů znaleckého posudku pak jednoznačně vyplývá, že jen dílem okolností zcela nezávislých na vůli obžalovaného, nedošlo zejména kopy do obličeje poškozeného ke vzniku nepoměrně vážnějších zranění… atd.“, a např. na stranách 12 – 15 svého rozsudku odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „je skutečností, že obžalovaný poškozenému svým útokem těžké zranění nezpůsobil…z provedených důkazů, jak na to ostatně správně poukázal již soud prvního stupně, je ovšem zřejmé, že útok byl reálně způsobilý poškozenému přivodit minimálně těžkou újmu na zdraví…je zřejmé, že těžké zranění poškozenému nevzniklo pouze v důsledku shody šťastných okolností… atd.“

11. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 10), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].

12. Námitkou, kterou je možno podřadit pod citovaný dovolací důvod nesprávného hmotněprávního posouzení, je ta část argumentace obviněného, kde se domáhá kvalifikace svého jednání jako přečinu ublížení na zdraví podle ustanovení § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Nicméně i zde se však jedná o argumentaci, kterou již dovolatel vtělil do svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se jí náležitě a podrobně zabýval v bodech 41) až 43) svého rozhodnutí, kde mimo jiné uvedl, že: „Krajský soud v Brně nepochybil, pokud jednání právně posoudil také jako pokus zločinu těžké ublížení na zdraví § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Je skutečností, že obžalovaný poškozenému svým útokem těžké zranění nezpůsobil. Z provedených důkazů, jak na to ostatně správně poukázal již soud prvního stupně (zejména odst. 34 a násl.), je ovšem zřejmé, že útok vedený V. W. byl reálně způsobilý poškozenému přivodit minimálně těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, tzn. poškození důležitého orgánu. Taková skutečnost naprosto jednoznačně vyplývá ze znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, který upozornil na možný vznik poranění krční páteře s ochrnutím až úmrtím poškozeného, nebo poranění jeho oční koule se ztrátou zraku či ztrátou oční koule.“

13. K použité právní kvalifikaci je vhodné uvést, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Těžká újma na zdraví je definována v § 122 odst. 2 tr. zákoníku a je vymezena dvěma podmínkami, jde o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění a jde zároveň o jeden z případů taxativně uvedených v zákoně. Podstatné je, že poškozený pociťuje citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Závěr o tom, zda v daném případě došlo k těžké újmě na zdraví je závěrem právním, který přísluší učinit toliko soudu. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek a byl s tím srozuměn. Na srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku z intenzity útoku, ze způsobu provedení útoku, z povahy použité zbraně atp. Je potřeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí napadenému z útoku hrozilo. Měl-li pachatel v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu, ale v důsledku jeho jednání došlo jen k ublížení na zdraví (resp. nemělo ani takový následek), je třeba ho právně kvalifikovat jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Pokusem je pak jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k jeho dokonání nedošlo.

14. Nejvyšší soud shledal, že soudy učinily správný závěr, když jednání obviněného posoudily mimo jiné jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Na základě provedených důkazů je nepochybné, že ze strany obviněného šlo o násilný útok vůči poškozenému, neboť poté, co poškozeného nejméně 17x udeřil v rychlém sledu do obličeje (ještě před tímto napadením však ze skutkového zjištění vyplývá, že poškozeného strhl k zemi do pokleku, nejméně třikrát jej kopl kolenem do oblasti hlavy, smýkal s ním po zemi), následně uchopil poškozeného pravou rukou za pravou ruku, postavil se a klečícího poškozeného natočil obličejem směrem k sobě, aby ho následně kopl pravou nohou do obličeje, poté se pokusil ležícího na zemi kopnout levou nohou do obličeje, aby v závěru útoku ještě vytáhl pepřový sprej, který opakovaně nastříkal poškozenému do zakrváceného obličeje. Obviněnému přitom muselo být zřejmé, že útočil na oblast lidského těla mimořádně křehkou, ničím nechráněnou, kde jsou uloženy životně důležité orgány.

15. Ze znaleckého posudku, oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vyplývá rozsah zranění poškozeného a také, že byl po dobu asi tří týdnů omezen s bolestivým poraněním, musel dodržovat klidový režim, měl ztíženou hygienu obličeje a nosu. Z posudku dále vyplývá, že poškozený byl bezprostředně ohrožen vznikem ještě závažnějších následků na zdraví včetně život ohrožujících, ke kterým však jen náhodou nedošlo. Vzhledem ke způsobu jednání vůči poškozenému, k intenzitě útoku a četnosti úderů a kopů do obličeje, není možné, aby si obviněný neuvědomoval všechny hrozící následky svého agresivního počínání vůči poškozenému a neuvědomoval si, jaké nebezpečí kopáním obutou nohou do oblasti hlavy poškozenému hrozilo. Přitom je v této souvislosti bez významu námitka obviněného, že kontroloval intenzitu úderů, jelikož jak vyplývá ze znaleckého posudku, k těžším následkům nemuselo dojít nejen vzhledem k intenzitě útoku, ale také úhybným manévrům, obranné reakci, větší síle kostí či shodě dalších okolností, které byly na vůli obviněného nezávislé. Vzhledem k následkům, kterými byl poškozený útokem obviněného bezprostředně ohrožen, včetně následků smrtelných, soudy nepochybily, když kvalifikovaly jednání obviněného jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Právě tento hrozící těžší následek je přitom podstatný z hlediska právního posouzení jednání obviněného a nikoliv jednotlivá zranění, která poškozený skutečně utrpěl. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že obviněný svým jednáním naplnil jak objektivní, tak subjektivní stránku uvedeného zločinu ve stadiu pokusu. Soudy obou stupňů správně naznaly, že obviněný jednal úmyslně i ke způsobení těžšího následku. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví přitom stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn. Obviněný záměrně přehlíží některé významné skutečnosti, které jednoznačně svědčí pro jeho úmyslné jednání jako například zjištění, že se obviněný chová nepředvídatelným způsobem, že ani osoby blízké nevědí, co od něj mají očekávat; že lze vyloučit, že by poškozeného napadl ze strachu (toto velmi přesvědčivě rozvedl soud prvního stupně v bodě 27 svého rozsudku, s ohledem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie); že hybatelem útočného jednání obviněného byl úmysl potrestat poškozeného, což vše ve vazbě na logicky hodnocené důkazy ve věci provedené (např. na závěr o použití pepřového spreje proti již paralyzovanému poškozenému), nesvědčí pro závěr uváděný obviněným, že měl intenzitu svých úderů pod kontrolou [což mj. vylučují objektivně zjištěná poranění - zlomenina nosních kostí s krvácením vznikla působením tupého násilí nejspíš velké intenzity, nalomení zubů působením tupého násilí střední až velké intenzity (kdy četnost úderů a kopů, kterými obviněný zasáhl poškozeného je objektivně zaznamenána kamerovým záznamem)].

16. K výhradě obviněného ohledně tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud připomíná, že jde o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se pak jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny.

17. Ve vztahu k problematice „opomenutých důkazů“ a neustálého dokazování v intencích požadavků obhajoby je vhodné také uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence, přičemž účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení, přitom je obecně známou skutečností, že obviněný, který je uznán vinným zpochybňuje rozsah dokazování a hodnocení důkazů téměř vždy s argumentací nedostatečného skutkového zjištění], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

18. V dané věci obviněný namítl, že odvolací soud neprovedl navržený důkaz, znalecký posudek z oboru sport, odvětví sport provozování, specializace sebeobrana, bojové sporty a bojová umění. Z podrobného odůvodnění rozhodnutí je však zjevné, že soud považoval dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyložil, z jakých důvodů považoval neakceptované návrhy obviněného za důkazně nadbytečné, přičemž jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro náležité objasnění věci a učinil závěr, že nalézací soud postupoval při objasňování věci tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Odvolací soud pak ve svém odůvodnění rozhodnutí v bodě 34) podrobně rozvedl, z jakých důvodů neprovedl obviněným navržený znalecký posudek, když např. uvedl, že: „je totiž zatížen takovými podstatnými vadami, které není možné odstranit ani výslechem znalce ve veřejném zasedání…otázky, na které měl znalec odpovídat, v mnoha případech byly položeny sugestivně…je zcela zásadním způsobem diskvalifikován také tím, že znalec na základě položených otázek provádí právní analýzu základních skutečností významných pro posouzení trestní odpovědnosti obžalovaného…znalec se navíc vyjadřuje k problematice, která se zjevně pohybuje mimo rámec jeho odborné kvalifikace… atd.“. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že v postupech soudů nižších stupňů nelze shledat takovou vadu, v důsledku níž by dané řízení pozbylo rysů spravedlivého procesu nebo by došlo k porušení zásady kontradiktornosti či rovnosti zacházení, jejichž porušení obviněný spatřoval v odmítnutí znaleckého posudku odvolacím soudem. Pokud obviněný mj. také v této souvislosti poukazoval na porušení práva na spravedlivý proces, tak k uvedené problematice považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

19. Je tak možno shrnout, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je na místě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp zn. 8 Tdo 1268/2013).

20. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní.

21. Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání bylo z převážné části podáno s odkazem na důvody, které nemohly založit dovolací důvod obviněným uplatněný a ve vztahu k těmto by přicházelo v úvahu dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak vzhledem k tomu, že s vyšší mírou tolerance akceptoval jako právní námitku (byť se odvíjela od jiného skutkového základu) jeho výhrady k použité právní kvalifikaci, odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 10. 2020

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru