Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1119/2017Usnesení NS ze dne 12.09.2017

HeslaPoškození cizí věci
Spáchání činu se zbraní
Vydírání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1119.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e), odst. 3 písm. a)) tr. zákoníku

§ 228 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1119/2017-42

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2017 o dovolání, které podal obviněný R. L., roz. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2017, č. j. 5 To 86/2016-1584, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 5/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2016, č. j. 1 T 5/2015-1526, byl obviněný R. L. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ad I./1. - 5.), pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku (ad I./3.) a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (ad I./3.), kterých se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

I. poté, když s ním dne 14. 2. 2014 P. Š., (dále jen „poškozená“) ukončila vztah, ve snaze tuto donutit k opětovnému navázání komunikace a dalšímu společnému životu

1. v období od 28. 2. 2014 požadoval po poškozené v T. a jinde 3.000 Kč z částky 20.000 Kč, kterou před tím vrátil jako splátku dluhu s tím, že pokud mu peníze nedá, tak učiní trestní oznámení na osobu její i jejího přítele J. Š. pro zpronevěru,

2. v období od 1. 3. 2014 do 20. 3. 2014 adresoval poškozené celkem 64 SMS zpráv a 18 telefonátů, jejichž obsahem byly mimo jiné výhrůžky, že zbije ji a jejího nového přítele, že za něj bude muset platit jeho půjčky, že má důvod se bát, že ublíží všemu, co má ráda, i když její dceru zatím vynechá apod.,

3. dne 12. 3. 2014, poté, kdy byl kolem 02:20 hodin přivezen neznámou osobou osobním motorovým vozidlem do obce B., použil směs benzínu a nafty, kterou si v množství asi 5 litrů na místo přinesl v plastovém kanystru, takovým způsobem, že polil vozidlo tovární značky ......., RZ: ......, které bylo zaparkováno asi 20 cm od stěny domu č. ..... na ulici J. v B., v němž poškozená P. Š. bydlela, v připraveném akcelerantu namočil papírové ubrousky, které zapálil a odhodil na auto, které počalo ihned hořet, a poté z místa odešel, přičemž z dřívějšího soužití s poškozenou P. Š. dobře znal poměry v tomto domě, znal rozmístění jednotlivých místností a věděl, v jakých místnostech kdo přespává, tedy že se jedná celkem o 6 osob, a to samotnou poškozenou P. Š., její nezletilou dceru XXXXX*), partnera poškozené J. Š., rodiče poškozené Z. Š., a A. Š., a jejich nezletilou dceru YYYYY*) […] dále s ohledem na pokročilou noční hodinu nutně počítal s tím, že výše uvedené osoby, obývající dům, spí a současně mu bylo známo, že použitím výše popsaného akcelerantu dojde v případě neuhašení požáru jím zapáleného vozidla i k požáru samotného domu, čímž jsou tyto osoby bezprostředně ohroženy na životě, a to nejen samotným požárem, ale i přítomností a vdechováním vysoce toxických a životu nebezpečných látek vznikajících při hoření, při jejichž vdechnutí u lidí dochází velmi rychle k bezvědomí, s čímž […] nutně musel počítat, neboť poté, co požár auta založil, neučinil jakýkoliv úkon, který by průběhu požáru a jeho následkům zabránil a místo činu opustil. Ke smrti výše uvedených osob pak nedošlo pouze díky náhodnému zpozorování požáru sousedkou poškozených M. H., která bezprostředně po jeho vzniku přivolala telefonicky prostřednictvím tísňové linky zásahovou jednotku hasičů, která požár uhasila. Požárem pak došlo k celkovému zničení uvedeného automobilu, čímž obžalovaný poškozené P. Š. způsobil škodu ve výši 50.000 Kč a další škodu ve výši 33.095 Kč obžalovaný způsobil spoluvlastníkům nemovitosti P. Š., J. Š., Z. Š. a A. Š. poškozením fasády domu,

4. dne 12. 3. 2014 poškozené P. Š. zaslal SMS zprávy, v nichž popřel, že by výše uvedené motorové vozidlo zapálil a snažil se v poškozené vzbudit přesvědčení, že je zapálila neznámá osoba, která se patrně mstí jemu, neboť neví, že jejich vztah byl ukončen, a v nichž dále uvedl, že toto není zdaleka vše a jde jen o začátek, který nestojí za řeč,

5. dne 15. 3. 2014 ve snaze odradit poškozenou P. Š. od svědecké výpovědi na policii vůči jeho osobě ve věci zapálení jejího osobního motorového vozidla popsaného pod bodem I./3., zaslal poškozené P. Š. SMS zprávu, v níž tuto nabádal, aby „přestala brečet na fízlech, že se na něj pokusila hodit to auto, dělá mu zbytečné problémy a pokud toho nenechá, tak jí ukáže, co je to problém, když ta záležitost s autem se proti tomu bude zdát jako drobná nepříjemnost“,

přičemž v důsledku jednání obžalovaného popsaného pod body I./1. - 5. došlo u poškozené P. Š. k masivním psychickým problémům a k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, která tuto citelně omezovala v obvyklém způsobu života po dobu přibližně 3 – 6 měsíců a vyžádala si psychofarmakologickou a psychoterapeutickou léčbu poškozené.

2. Obviněný byl odsouzen za výše uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2015, č. j. 1 T 5/2015-1200, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2015, č. j. 5 To 65/2015-1312, podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2015, č. j. 1 T 5/2015-1200, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2015, č. j. 5 To 65/2015-1312, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit na náhradě škody poškozeným P. Š., bytem J., B., částku 50.000 Kč, a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočka Brno, Cejl 5, Brno, částku 3.805 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená P. Š. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 5 To 86/2016-1584, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 o vině obviněného nově rozhodl. Obviněného shledal vinným zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), e), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ad I./1.–5.) a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (ad I./3.), kterých se podle jeho skutkového zjištění dopustil tím, že

I. poté, když s ním dne 14. 2. 2014 P. Š., (dále jen „poškozená“) ukončila vztah, ve snaze tuto donutit k opětovnému navázání komunikace a dalšímu společnému životu

1. v období od 28. 2. 2014 požadoval po poškozené v T. a jinde 3.000 Kč z částky 20.000 Kč, kterou před tím vrátil jako splátku dluhu s tím, že pokud mu peníze nedá, tak učiní trestní oznámení na osobu její i jejího přítele J. Š. pro zpronevěru,

2. v období od 1. 3. 2014 do 20. 3. 2014 adresoval poškozené celkem 64 SMS zpráv a 18 telefonátů, jejichž obsahem byly mimo jiné výhrůžky, že zbije ji a jejího nového přítele, že za něj bude muset platit jeho půjčky, že má důvod se bát, že ublíží všemu, co má ráda, i když její dceru zatím vynechá apod.,

3. dne 12. 3. 2014, poté, kdy byl kolem 02:20 hodin přivezen neznámou osobou osobním motorovým vozidlem do obce B., použil směs benzínu a nafty, kterou si v množství asi 5 litrů na místo přinesl v plastovém kanystru, takovým způsobem, že polil vozidlo tovární značky ......., RZ: ......, které bylo zaparkováno asi 20 cm od stěny domu č. ..... na ulici J. v B., v němž poškozená P. Š. bydlela, v připraveném akcelerantu namočil papírové ubrousky, které zapálil a odhodil na auto, které počalo ihned hořet, a poté z místa odešel, přičemž z dřívějšího soužití s poškozenou P. Š. dobře znal poměry v tomto domě, znal rozmístění jednotlivých místností a věděl, v jakých místnostech kdo přespává, tedy že se jedná celkem o 6 osob, a to samotnou poškozenou P. Š., její nezletilou dceru XXXXX*), partnera poškozené J. Š., rodiče poškozené Z. Š., a A. Š., a jejich nezletilou dceru YYYYY*). Bezprostředně po vzniku požáru jej zpozorovala sousedka poškozených M. H., která ihned přivolala telefonicky prostřednictvím tísňové linky zásahovou jednotku hasičů, která požár uhasila. Způsobeným požárem došlo k celkovému zničení uvedeného automobilu, čímž obžalovaný poškozené P. Š. způsobil škodu ve výši 50.000 Kč a další škodu ve výši 33.095 Kč způsobil spoluvlastníkům nemovitosti P. Š., J. Š., Z. Š. a A. Š. poškozením fasády domu,

4. dne 12. 3. 2014 poškozené P. Š. zaslal SMS zprávy, v nichž popřel, že by výše uvedené motorové vozidlo zapálil a snažil se v poškozené vzbudit přesvědčení, že je zapálila neznámá osoba, která se patrně mstí jemu, neboť neví, že jejich vztah byl ukončen, a v nichž dále uvedl, že toto není zdaleka vše a jde jen o začátek, který nestojí za řeč,

5. dne 15. 3. 2014 ve snaze odradit poškozenou P. Š. od svědecké výpovědi na policii vůči jeho osobě ve věci zapálení jejího osobního motorového vozidla popsaného pod bodem I./3., zaslal poškozené P. Š. SMS zprávu, v níž tuto nabádal, aby „přestala brečet na fízlech, že se na něj pokusila hodit to auto, dělá mu zbytečné problémy a pokud toho nenechá, tak jí ukáže, co je to problém, když ta záležitost s autem se proti tomu bude zdát jako drobná nepříjemnost“,

přičemž v důsledku jednání obžalovaného popsaného pod body I./1. - 5. došlo u poškozené P. Š. k masivním psychickým problémům a k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, která tuto citelně omezovala v obvyklém způsobu života po dobu přibližně 3 – 6 měsíců a vyžádala si psychofarmakologickou a psychoterapeutickou léčbu poškozené.

4. Odvolací soud obviněného za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2015, č. j. 1 T 5/2015-1200, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 5 To 65/2015, odsoudil podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2015, č. j. 1 T 5/2015-1200, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 5 To 65/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve shodě se soudem prvního stupně rozhodl o povinnosti obviněného uhradit škodu poškozeným.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Aleše Čápa dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém mimořádném opravném prostředku připouští svou odpovědnost trestnými činy podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, brojí však vůči užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání. Namítá, že se vůči poškozené žádného násilí nedopustil (současně nesouhlasí „s tím, že by poškozenou měl nutit, aby něco konala se zbraní, či ji vyhrožoval s tím, že by se měl snažit ovlivnit její postavení jako svědka“) že tato nebyla v důsledku jeho jednání citelně omezena v běžném způsobu života (nesouhlasí s tím, že by měl poškozené „způsobit svým činem těžkou újmu na zdraví“). Sporným se mu jeví, zda se zapálením auta mohl dopustit jednání, které lze kvalifikovat jako násilí, jímž se měl snažit poškozenou přimět jednat podle jeho představ, a zda použití hořlavé látky na zapálení auta lze posoudit jako užití zbraně podle § 118 tr. zákoníku. Nesprávně byl podle dovolatele soudy vyhodnocen obsah sms zpráv, provedeným dokazováním pak podle něj nebyl prokázán následek, jenž by odůvodnil přijetí závěru o vzniku újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. V daném směru se dovolává výpovědí svědků L. a M., v doplňku dovolání pak i přiloženého dokladu o úhradách provedených zdravotní pojišťovnou (s oporou o něj namítá existenci extrémního nesouladu).

6. V další části dovolání namítá obviněný porušení svého práva na obhajobu v souvislosti s výslechem poškozené, když tvrdí, že z průběhu hlavního líčení je zřejmé, že „dotazy neměl… prakticky možnost pokládat“. Připomíná, že trval na provedení dalších důkazů (výslechem svědků J. S. a M. H., zpracováním revizního znaleckého posudku, vyžádáním výpisů z bankovního účtu poškozené a výslechem zpracovatele odborného vyjádření), které měly „přinést do věci další nové skutečnosti a světlo z pohledu obhajoby a tedy neviny“ odvolatele, jež nebyly soudem prvního stupně provedeny.

7. S ohledem na to, že „výrok o spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. c), e), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a v návaznosti na tento výrok i výroky navazující nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování a provedeném řízení“, navrhl obviněný závěrem, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně), která po obsahovém shrnutí dosavadního řízení k dovolací argumentaci uvedla, že obviněný ve shodě s dosavadní obhajobou a také předešlým odvoláním namítá, že skutkové závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování a že proto jeho jednání nemělo být právně kvalifikováno jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), e), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť vůči poškozené žádné násilí nepoužil.

9. Podle státní zástupkyně námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), e), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku považuje za přiléhavou, neboť obviněný jednáním popsaným pod bodem I./1.-5. rozhodnutí soudu druhého stupně poškozenou P. Š. násilím, pohrůžkou násilí a pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konala či opominula, takový čin spáchal se zbraní, na svědkovi a způsobil tak poškozené těžkou újmu na zdraví. Státní zástupkyně připomenula to, co v odůvodnění svého rozsudku uvedl odvolací soud, tedy že „násilí může směřovat přímo proti osobě, může však také směřovat proti věci, právě za situace, kdy se prostřednictvím násilí proti konkrétní věci jedná o nátlak na vůli oběti (srov. R 1/1980)“.

10. Státní zástupkyně má za to, že meritorní rozhodnutí v posuzované věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Protože deklarovaný důvod dovolání podle ní naplněn nebyl, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

III.

Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

obecná východiska

12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

vlastní posouzení dovolání

18. Námitky dovolatele z podstatné části vyjadřují jeho nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, potažmo s předcházející procesní činností soudů spočívající ve způsobu provedení a hodnocení důkazů, resp. též s jejich vyhodnocením otázky okruhu důkazů nezbytných pro rozhodnutí. V této části je dovolací argumentace dovolatele zjevně vybočující z obsahového zaměření jím uplatněného dovolacího důvodu. Jeho kritika nesměřuje ke zpochybnění právní kvalifikace skutku, nýbrž ke zpochybnění zjištěného skutku jako takového. Pokud pak obviněný vznáší výhrady, jimiž napadá vlastní právní kvalifikaci, činí tak převážně skrze primární zpochybnění odpovídajícího skutkového zjištění, jež je předmětem následné hmotně právní subsumpce (podřazení) pod příslušný znak objektivní stránky kvalifikované skutkové podstaty. Konkrétně tak činí např. při popírání důvodnosti užití kvalifikačního znaku spáchání takového činu na svědkovi ve smyslu znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (podsouváním vlastní interpretace obsahu zaslaných sms zpráv), či kvalifikačního znaku způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, coby znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (tvrzením, že nenastal následek, jenž by odůvodnil tento právní závěr).

19. Obdobný závěr je třeba učinit i k té části dovolací argumentace obviněného, v níž zpochybňuje otázku možného působení na vůli (svobodné rozhodování) poškozené jednáním popsaným v bodě I./3. výroku o vině. Namítá-li, že není důvodný závěr, že i touto formou mu prokázaného jednání na její vůli působil („Je však minimálně sporné, zda se .. zapálením auta … atd.), pak zjevně odhlíží od návětí skutkové věty vztahující se ke všem jeho jednáním popsaným pod body I/1. až 5. („“… ve snaze tuto donutit k opětovnému navázání komunikace a dalšímu společnému životu“, resp. i od toho, co uvedl nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku (str. 19: „Společným jmenovatelem jednání obžalovaného popsaného pod body I./1. – 5., tak jak byl popsán tento v návětí uvedených bodů, je urputná a dlouhodobá snaha obžalovaného docílit v podstatě za každou cenu pozornosti poškozené …“. Uvedené odhlížení dovolatele od skutkového zjištění soudu svědčí o skutkové povaze vznesené námitky. Jako k takové (když současně nezakládá důvod k úvaze o extrémním nesouladu) se proto není třeba z pohledu soudu dovolacího dále vyjadřovat.

20. Dosud uvedené námitky dovolatele není možno pro jejich primárně skutkový charakter vyložit jako naplňující obsah § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť otázku skutečné existence vady nastalé v důsledku nesprávného hmotně právního posouzení skutku může dovolací soud posuzovat zásadně jen na základě skutkových zjištění, která vyjadřuje dovoláním napadené rozhodnutí. Výjimku tvoří případ tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, který však – ač ho dovolatel uplatňuje v dodatku svého dovolání – ve věci posuzované shledat nelze.

21. O takový extrémní nesoulad/rozpor se totiž podle Ústavního soudu jedná jen v případě, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Ve věci posuzované o takový případ elementárně nesprávného rozhodnutí zjevně nejde.

22. Rovněž procesní námitky obviněného, s nimiž se již zákonným způsobem vypořádal soud druhého stupně, není možno pokládat za vyhovující deklarovanému dovolacímu důvodu.

23. Tvrdil-li obviněný, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (odvolací námitka), resp. práva na obhajobu (námitka dovolací), v důsledku zbavení jej možnosti klást poškozené otázky (a takto uplatňovat procesní vliv v procesu dokazování), pak zcela konkrétně tuto námitku vyvrátil soud odvolací (viz str. 7-8 jeho rozsudku). Dovolací soud se proto omezuje na konstatování, že to, co odvolací soud k námitce obviněného uvedl, odpovídá obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 4. 2015 (viz č. l. 1085-1091). Z protokolu, jehož obsah dovolatel nezpochybňuje, totiž skutečně plyne, že po výslechu svědkyně, konaného v jeho nepřítomnosti, a seznámením s jejím obsahem uvedl, že na svědkyni dotazy nemá (č. l. 1090) a posléze po návratu do jednací síně se k její výpovědi vyjádřil (č. l. 1091).

24. Skutečnosti odpovídající je tvrzení dovolatele, že soud neprovedl jím navržené důkazy. Z pouhého tohoto faktu však neplyne nic podstatného. Dovolatel se ve svém mimořádném prostředku totiž omezuje na tvrzení, že provedení těchto důkazů podle něj mohlo do věci vnést nové světlo (z pohledu obhajoby). Takové tvrzení však kasaci napadeného rozhodnutí přivodit nemůže. Z nezávislého postavení soudu plyne, že je oprávněn samostatně posoudit otázku rozsahu dokazování nezbytného pro jeho rozhodnutí. Vyjádřeno jinak, soud není povinen akceptovat důkazní návrh procesní strany. Jeho povinností je toliko se s takovým důkazním návrhem argumentačně vypořádat, neboť v případě opačném by se nesplnění povinnosti uložené ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. projevilo ve vadě spočívající v opomenutém důkaze. Ve věci posuzované však takovým deficitem napadený rozsudek netrpí, neboť z jeho odůvodnění (str. 8) explicitně plyne, proč jsou důkazní návrhy soudem hodnoceny jako nepotřebné pro rozhodnutí.

25. Naproti tomu toliko zdánlivě má skutkový charakter námitka obviněného brojící proti užití kvalifikačního znaku podle § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spočívajícím v tom, že pachatel takový čin spáchá se zbraní. Skutkovému charakteru této námitky by nasvědčovalo to, že základ dovolací argumentace obviněného je budován na tvrzení, že se vůči poškozené nedopustil žádného násilného jednání. V dané souvislosti je však třeba brát zřetel na to, že obviněný takto toliko akcentuje ten fakt, že fyzického násilí za užití hořlavé směsi se nedopustil na poškozené (jako předmětu útoku). Takovou interpretaci jeho námitky totiž umožňuje i to, že obviněný nikterak nezpochybňuje svoji trestní odpovědnost pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle zjištění soudů dopustil jednáním popsaným pod bodem I./3. odsuzujícího výroku. Pokud se tohoto přečinu podle zjištění soudů dopustil politím automobilu poškozené směsí benzínu a nafty a jejím zapálením, což vedlo k faktické likvidaci vozidla, což dovolatel nikterak nezpochybňuje, poté implicitně vyjadřuje akceptaci skutkových zjištění v této části výroku o vině obsažených. Vznáší-li obviněný za tohoto stavu námitku nedůvodnosti užití označeného kvalifikačního znaku („sporným bodem je… posouzení použití hořlavé látky…“), pak je nutno dovodit, že v této části dovolání vznesl z hlediska formálního námitku podřaditelnou pod jím uplatněný dovolací důvod. Ve vztahu k této hmotně právní námitce je dovolací soud nucen konstatovat, že ji obviněný nevznesl zjevně neopodstatněně.

26. Takový závěr musí být učiněn i přesto, že obsahově shodnou námitku, uplatněnou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, považoval za nedůvodnou soud o řádném opravném prostředku rozhodující. Odvolací soud k ní sice ve svém rozsudku uvedl, že „použití nebezpečné hořlaviny a koneckonců samotné hoření lze nepochybně považovat za zbraň ve smyslu § 118 tr. zákoníku“, z čehož dovodil, že „v tomto případě tedy bylo nalézacím soudem správně uzavřeno, že samotný trestný čin vydírání byl spáchán násilím, a to se zbraní ve smyslu § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod I./3)“, avšak s takovým posouzením se ztotožnit nelze. Z uvedené citace je zřejmé, že uvedený soud svůj právní závěr učinil, aniž přihlédl ke všem skutečnostem, které bylo nezbytné při právním posouzení tohoto dílčího skutku uvážit.

27. Svým přístupem tak navázal na stejné pochybení nalézacího soudu, který rovněž nevzal na zřetel to, co plyne z judikatury týkající se výkladu uvedeného zákonného znaku. Užití označeného kvalifikačního znaku totiž odůvodnil jen následujícím způsobem: „ … za násilí samé, jímž nejen vyhrožoval, ale jehož se i dopustil, je jednání obžalovaného popsané pod bodem I./3., které spočívá v úmyslném zapálení vozidla poškozené, přičemž toto jednání je současně třeba kvalifikovat jako jednání spáchané se zbraní. Zbraní se totiž nerozumí v soudní praxi pouze zbraň v technickém slova smyslu, jako např. zbraň střelná, sečná, bodná apod., nýbrž je zbraní třeba rozumět cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznější, a při tomto vědomí je tedy oheň stejně tak způsobilý, neboť uvedenou definici zcela naplňuje (§ 118 trestního zákoníku).“

28. Vývodům soudů nižších stupňů lze přisvědčit pouze částečně. Správně dovodily, že i v případě tohoto jednání obviněného je odůvodněno vyslovení jeho viny trestným činem vydírání, neboť pochybnost dovolatele o tom, zda uvedeným způsobem na vůli poškozené působit mohl, je nedůvodná. Soudy obou stupňů důvodně uzavřely, že (vyjádřeno obecně) na vůli poškozeného lze – s trestně právními následky v podobě vyvození trestní odpovědnosti pachatele trestným činem vydírání podle § 175 tr. zákoníku – působit nejen formou fyzického násilí (dále též pohrůžkami násilí či jiné těžké újmy směřované vůči němu) páchaného přímo na oběti činu, nýbrž i zprostředkovaně, ať již násilím, pohrůžkami násilí či jiné těžké újmy zaměřené na jinou osobu, či – jako v případě posuzované – násilím páchaným na věci. V tomto směru jsou jejich závěry koneckonců opřeny o jimi odkazovanou judikaturu soudů.

29. Naopak nesprávně oba soudy přistoupily k posouzení otázky namítané důvodnosti aplikace kvalifikačního znaku spáchání činu se zbraní.

30. Z ustanovení § 118 tr. zákoníku plyne, že trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel… užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším“.

31. Protože ustanovení § 175 tr. zákoníku neobsahuje nic, co by při posuzování toho, zda byl tento trestný čin spáchán se zbraní, redukovalo dosah ustanovení § 118 tr. zákoníku vymezujícího uvedený pojem (např. jen do podoby zbraně střelné apod.), je možno učinit poznatek, že užití hořlavé směsi při spáchání označeného trestného činu by mohlo aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku odůvodnit. To zejména při poznatku, že skutková zjištění soudů vedou k závěru o devastujícím účinku užité hořlavé směsi („… zapálil motorové vozidlo poškozené, které se po požáru stalo zcela nepoužitelným a došlo prakticky k jeho totálnímu zničení.“). Za daného stavu není žádných pochyb o tom, že užití této hořlavé směsi proti lidskému tělu by se projevilo obdobně, tj. učinilo by útok pachatele proti tělu důraznějším (nutno dodat značně důraznějším), než pokud by pachatel útočil tzv. holýma rukama. V tomto nazírání lze proto hořlavou směs, kterou obviněný užil, pokládat za zbraň v jejím vymezení podle citovaného ustanovení. Pokud by jí obviněný vyhrožoval přímo poškozené, resp. pokud by ji použil k jejímu popálení, nepochybně by byla soudem užitá kvalifikace činu odůvodněna.

32. K ničemu takovému však ve věci posuzované nedošlo. Hořlavinu použil obviněný pouze k zapálení vozidla (a jeho zničení) a poškození přilehlé fasády domu. Přestože oba soudy nižších stupňů učinily právě takové zjištění, při právním posouzení skutku zjevně přehlédly (neboť jejich argumentace není zaměřena na překonání dále uvedeného právního závěru), že stávající interpretace § 118 tr. zákoníku, resp. § 175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku skrze ustanovení prvně zmíněné, vychází z toho, že aplikace zákonného znaku se zbraní je vyloučena, pokud je takového předmětu užito v útoku na věc (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 33/1978 Sb. rozh. tr. : „Znak v ustanovení § 178 odst. 3 TrZ, že trestný čin byl spáchán se zbraní, je třeba vykládat v souvislosti s ustanovením § 118 TrZ. …zbraní se rozumí jen věc, která byla použita nebo která byla určena za účelem útoku vůči osobě, nikoli však za účelem útoku proti věci.“).

33. Třeba dodat, že v uvedeném směru přistupují k výkladu znaku spáchání činu se zbraní i aktuální komentáře (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1303, podle něhož „Trestný čin není spáchán se zbraní ani tehdy, jestliže pachatel zamýšlí použít a také příp. použije předmět, jímž je možno učinit útok důraznějším, jen proti věcem…“, shodně Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář, I. díl, Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 772: „Zbraň je prostředkem útoku na jinou osobu, a proto útok jen vůči věci nelze pokládat za čin spáchaný se zbraní.“).

34. Nejvyšší soud usuzuje, že při výkladu a aplikaci označeného zákonného znaku je třeba postupovat jednotně, tj. ve stejném významu u všech skutkových podstat, který ho obsahují, resp. že není žádného důvodu k tomu, aby odlišně bylo užití předmětu pachatelem při násilí páchaném na věci vyloženo v případě trestného činu vydírání. Je proto třeba věc uzavřít tak, že užil-li dovolatel (jako pachatel) hořlavé látky k tomu, aby zapálením a zničením vozidla poškozené působil na její vůli, nelze daný skutek kvalifikovat jako trestný čin vydírání, jenž spáchal se zbraní podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

35. Toto konstatování ústí do závěru, že správným je závěr nižších soudů v tom, že jednání popsané pod bodem I./3. výroku o vině odůvodňuje při vyslovení viny dovolatele užití zákonných znaků jiného násilím nutil, aby něco konal a něco opomenul, avšak již neodůvodňuje závěr, že tento spáchal takový čin se zbraní. Aplikace kvalifikačního znaku upraveného v ustanovení § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je v posuzované věci z výše vyložených důvodů neopodstatněná. Pokud soudy nižších stupňů, resp. odvolací soud ve svém dovoláním napadeném rozsudku jednání obviněného kvalifikoval též podle uvedeného ustanovení, zatížil své rozhodnutí vadou zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

36. Protože uvedená vada je jedinou vadou, která dovoláním napadený rozsudek zatěžuje, bylo nezbytné zvážit, jak na její existenci reagovat. Z povahy mimořádných opravných prostředků plyne, že na jejich základě je nezbytné ke kasaci napadeného rozhodnutí (v daném případě rozsudku odvolacího soudu) přistoupit jen tehdy, není-li možno pro závažnost zjištěného pochybení nadále trvat na jeho právní moci a vykonatelnosti. Takové pojímání dovolacího řízení, resp. dovolání, jakožto jednoho z mimořádných opravných prostředků upravených trestním řádem, sdílí i účinná právní úprava, jež dovolacímu soudu umožňuje odmítnout dovolání tehdy, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu odvolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

37. Splnění podmínek § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. shledává dovolací soud ve věci posuzované. Konstatovaná vada nemění nic na závěru, že se obviněný dopustil trestného činu (zvlášť závažného zločinu vydírání) s trestní sazbou odnětí svobody na pět až dvanáct let, neboť i nadále skutek popsaný pod bodem I./3. tvoří dílčí útok (§ 116 tr. zákoníku) jednoho pokračujícího trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, který byl dovolatelem spáchán v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (v případě přečinu právě jednáním pod bodem I./3). Při uvážení toho, že obviněnému byl trest ukládán za celou sérii dílčích aktů zaměřených vůči poškozené a rovněž i za další sbíhající se trestné činy a že postihován byl jako jedinec s výraznými sklony ke kriminálně závadovému jednání (viz opis rejstříku trestů), pak nutno usoudit, že projednání dovolání by nemohlo zásadním způsobem ovlivnit jeho postavení. Byť se pochybení při právním posouzení skutku dopustily soudy vyšších stupňů (krajský a vrchní), nelze odhlížet od faktu, že k výkladu nesprávně užitého zákonného znaku existuje výše citovaná judikatura a výklad, které umožňují učinění úsudku, že se –iv důsledku připomenutí toho, co zmiňuje odůvodnění tohoto usnesení – v další aplikační činnosti orgánů činných v trestním řízení obdobná pochybení nebudou vyskytovat. Lze tak uzavřít, že je splněna i druhá podmínka aplikace § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., tj. že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

38. Z uvedeného důvodu rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. září 2017

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru