Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 111/2005Usnesení NS ze dne 16.02.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.111.2005.1
Podána ústavní stížnost

II. ÚS 244/05


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 111/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. února 2005 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 2002, č. j. 3 To 708/2001-343, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 565/99, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 2002, č. j. 3 To 708/2001-343, bylo odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 5. 2001, č. j. 7 T 565/99-317, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení, na zdravotním pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a uložen mu podle § 147 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců. Výkon tohoto trestu byl obviněnému podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 10. 2003. č. j. 20 T 41/2001-3567, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 9 To 45/2004, byl obviněný podle § 250 odst. 4 za použití § 35 odst. 2 tr. zák. za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 5. 2001, č. j. 7 T 565/99-317, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech společnosti podnikajících ve stavební výrobě, a to na dobu pěti roků. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 5. 2001, č. j. 7 T 565/99-317, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Dovoláním, které bylo se spisem Nejvyššímu soudu doručeno dne 26. 1. 2005, obviněný napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 2002, č. j. 3 To 708/2001-343. Důvod dovolání spatřuje v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru byly provedeny veškeré důkazy, které mohly objasnit skutkový stav věci, nicméně na jejich základě nelze učinit závěr ohledně subjektivní stránky trestného činu, totiž o zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu. Nepopírá, že by uvedené částky zůstaly oprávněným subjektům neodvedeny, avšak z tohoto faktu nelze usoudit, že částky byly pracovníkům strženy a použity k jinému účelu. Ve skutečnosti ke srážkám z hrubých mezd nedocházelo (byly vyčíslovány fiktivně), protože stanovené částky nebyly k dispozici. Důvodem neplnění zákonem stanovených povinností byla druhotná platební neschopnost a jen stěží bylo na výplaty čistých mezd zaměstnanců. Znalecký posudek znalce ing. J. V. z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a peněžnictví obviněný pokládá za neobjektivní. Vytkl znalci, že nevzal v úvahu způsob pořizování investičního majetku v rámci obou samostatných podniků s ohledem na jejich výsledky hospodaření ve vztahu k finanční situaci. Původní záměr byl bankovními ústavy seškrtán a zkrácen, čímž byla podstatným způsobem změněna úvaha o obratu zisku, návratnosti apod. Do nákladů obou firem se nutně promítly i jednorázové odpisy drobného hmotného investičního majetku v jejich 100 % výši, v účetnictví se promítlo i každoroční odepisování hmotného investičního majetku. Tyto položky spadají do nákladů, což má vliv na hospodářský výsledek a je třeba k nim také přihlížet. Úzce s danou problematikou souvisí též otázka reálného ocenění majetku (které by mělo být vyjádřeno v tržních cenách), míry solventnosti, když oproti konstatování znalce je zřejmé, že obě firmy svá oběžná aktiva zvyšovaly. Obviněný je přesvědčen, že za dané situace nelze považovat podnikání obou firem za ztrátové. Za příčinu vzniku celé záležitosti označil druhotnou platební neschopnost, kterou nezavinil. Má za to, že stát nevytvořil takové prostředí, aby v něm nevznikaly problémy s druhotnou platební neschopností, a pokud nevytvořil podmínky pro to, aby k ní nedocházelo, nelze úmyslné zavinění při existenci druhotné platební neschopnosti dovozovat. Z těchto uvedených důvodů v závěrečném petitu navrhl, aby Nejvyšší soud, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 3 To 708/2001, jímž bylo jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 7 T 565/99, zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Konstatovala, že ve vztahu k použitému dovolacímu důvodu jsou irelevantní výhrady, v nichž obviněný namítá výhradně nesprávnost samotných skutkových zjištění. Dovolatel se takto v rámci označeného dovolacího důvodu domáhá revize zjištěného skutkového stavu, a tedy dovolání uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), nikoliv na hmotně právním základě. Převážná část jeho námitek tak pod uvedený dovolací důvod nespadá. Z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, které také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o které následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Jak uvedla, ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že firmy obviněného byly dlouhodobě (od roku 1995) v tíživé finanční situaci, obviněný tedy nemohl být v dalších letech vždy znovu nepříznivou ekonomickou situací zaskočen. Znalecky bylo zjištěno, že ačkoliv se ztrátovost a předlužení firem prohlubovalo, vždy byly na účtech volné finanční prostředky, které mohly event. být použity na srážky oprávněným příjemcům. Konečně, pokud jde o trestný čin podle § 147 odst. 1 tr. zák., judikatura zastává názor, že pokud majitel zjistí, že není schopen uhradit náklady provozu podniku, mzdy svých zaměstnanců a odvody povinných plateb stržených z jejich mezd, musí podnikání ukončit. V tomto ohledu se jeví námitka obviněného stran subjektivní stránky trestného činu jako zjevně neopodstatněná. Soudy jednoznačně dovodily v posuzovaném jednání dovolatele jeho minimálně nepřímý úmysl z hlediska ustanovení § 4 písm. b) tr. zák., když nepochybně věděl, že neodvedení uskutečněných srážek v příslušné době a jejich použití na jiné účely ve zjištěné době a rozsahu může znamenat, že tyto částky nebudou odvedeny vůbec a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle již zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu je rovněž k předmětné otázce nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, v němž tento soud uvedl, že „Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením trestního řádu povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§ 265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout. Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 trestního řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 trestního řádu).“

Jak vyplývá z dovolání obviněného, byť to uvozuje tvrzením, že v žádném případě nemá výhrady k provedenému dokazování a toto považuje za úplné, posléze předmětem dovolání učinil právě námitky, které se k dokazování vztahují. Nelze rovněž přehlédnout, že převážnou část dovolacích námitek obviněný uplatnil již v řízení před odvolacím soudem, když brojí zejména proti tomu, jak se soudy vypořádaly se znaleckým posudkem znalce ing. J. V. Je zřejmé, že tato otázka nespadá do kategorie námitek právních, neboť obviněný se neztotožnil s tím, jak soudy právě tento důkaz jak jednotlivě, tak v souhrnu s ostatními důkazy vyhodnotily. Druhou skupinu námitek obviněný zaměřil na otázku druhotné platební neschopnosti. Tvrdí, že soudy dostatečně nevzaly v úvahu, že se dostal do druhotné platební neschopnosti. Nejvyšší soud nehodlá polemizovat s námitkami obviněného stran znaleckého posudku, protože, jak výše uvedl, takové námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Pokud jde o druhotnou platební neschopnost, i zde lze konstatovat, že argumentace obviněného vybočuje z rámce dovolacího důvodu. Ostatně, otázku druhotné platební neschopnosti na základě odvolání obviněného zkoumal odvolací soud a zjistil (str. 5 odůvodnění rozhodnutí), že pohledávky obviněného vůči třetím osobám převyšují pohledávky věřitelů vůči němu. Není tedy pravdou, že by se do druhotné platební neschopnosti dostal v důsledku platební nekázně jeho dlužníků. Obviňuje-li obviněný ze svého jednání stát, je třeba zdůraznit, že ve smyslu § 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Hlavním rysem podnikání je tedy podnikatelské riziko. Podnikatel musí s riziky podnikání (a to včetně druhotné platební neschopnosti) počítat a být schopen se s nimi vyrovnat, v opačném případě by měl podnikání ukončit. Jinými slovy řečeno, úspěšnost podnikání nemůže záviset na tom, do jaké míry stát poskytuje ochranu věřitelům.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265i odst. 2 tr. ř. na důvod odmítnutí dovolání ve stručnosti v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. února 2005

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru