Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1107/2016Usnesení NS ze dne 30.08.2016

HeslaHodnocení důkazů
Nutná obrana
Výtržnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1107.2016.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 358 odst. 1 tr. zákoníku

§ 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3977/16 ze dne 24.01.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Radovan Suchánek


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1107/2016-34

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. srpna 2016 o dovolání, které podal obviněný J. G., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2016, č. j. 50 To 39/2016-230 jako soudu druhého stupně, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kalových Varech pod sp. zn. 7 T 150/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2016, č. j. 50 To 39/2016-230, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 7 T 150/2015, kterým byl obviněný uznán vinným jednak zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, dále byl obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku) a dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení, nošení a používání střelné zbraně a střeliva podléhajícím povolení v trvání tří roků; poškozená pojišťovna byla se svým nárokem na náhradu škodu odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2016, č. j. 50 To 39/2016-230, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje obviněný na to, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně nenaplňuje znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a proto uplatňuje dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho mínění se v případě skutku, který byl kvalifikován jako trestný čin vydírání, nemohlo jednat o trestný čin, neboť jednal v nutné obraně. Pokud byl uznán vinným trestným činem vydírání, tak toto jednání mu nebylo vůbec prokázáno. K trestnému činu vydírání, kterým byl uznán vinným, uvedl, že byl ohrožen na svém zdraví a životě a rovněž byl ohrožen jeho majetek. V této souvislosti poukazuje na to, že to byl on a jeho majetek, kdo byl jednáním poškozených ohrožen. Soudům vytýká, že se vůbec nezabývaly a následně nevypořádaly se subjektivním pojetím celé události, jak ji obviněný vnímal, když nebraly v úvahu, že neměl v úmyslu zbraň použít k jakémukoliv útoku, ale pouze k zabránění v pokračování útoků poškozeného K. F. V další části popisuje jednání poškozených (dle jeho tvrzení útočníků) a rozvádí, na základě kterých skutečností se důvodně cítil jednáním poškozených bezprostředně ohrožen (útok na jeho majetek, předchozí útok na jeho osobu se zbraní, fyzické předpoklady a schopnosti útočníka, předchozí útok poškozeného se zbraní na dvě osoby, jeho obecná obava s ohledem na jím vykonávané povolání). Soudům dále mj. vytýká, že nepřihlédly k tomu, že to byl on, komu byla způsobena škoda na majetku – vozidle (orgány činné v trestním řízení se touto skutečností nezabývaly a k ní neprovedly žádné šetření). Pokud jde o trestný čin výtržnictví, poukazuje obviněný na to, že neexistuje „ucelená soustava důkazů, které by prokazovaly vinu odsouzeného z předmětného trestného činu výtržnictví“. Soudy nevzaly podle mínění obviněného v úvahu a řádně nehodnotily objektivní okolnosti, spočívající v tom, že svědkem F. popsaný děj neodpoví fyzickým dispozicím poškozeného a obviněného. Podle obviněného tvrzení tohoto svědka je ničím nepodložené a soudy měly tento důkaz jako i další hodnotit v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Orgánům činným v trestním řízení vytýká, že „nedodržely zásadu vyhledávací“, spočívající v tom, že nevyhledaly a neprovedly podstatné důkazy, které by mohly prokázat tvrzení obviněného. Podle obviněného je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Soudu prvního stupně vytýká, že neprovedl všechny potřebné důkazy a nevyhodnotil správně provedené důkazy, a proto jsou skutková zjištění v rozporu s provedenými důkazy a některá skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy. Výpovědi poškozených označuje za účelové, čehož znakem je i to, že je často a účelově měnili. Pokud soudy akceptují - staví na výpovědi svědkyně J. P., pak obviněný poukazuje na to, že z její výpovědi nevyplývají závěry, které ve svých rozhodnutích soudy dovodily. S ohledem na porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., existenci extrémního nesouladu mezi závěry soudů a výpovědí shora uvedené svědkyně, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, ale také rozsudek soudu prvního stupně a obviněného „v plném rozsahu podané obžaloby zprostil“.

3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného poukázal na to, že argumentaci obviněného nelze z velké části vůbec podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný z dovolacích důvodů. Státní zástupce konstatuje, že orgány činné v trestním řízení provedly dokazování v nezbytném rozsahu, jak vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a důkazy byly hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Výtku obviněného stran jednání v nutné obraně, považuje za námitku formálně relevantně uplatněnou, avšak neopodstatněnou, neboť obviněný žádnému útoku nečelil, naopak, sám byl jedním z útočníků. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, za situace, kdy soud druhého stupně ve smyslu § 254 tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumal] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

8. V souvislosti s námitkami obviněného, které tento uplatnil v dovolání, je nutno uvést, že po obsahové stránce jde o námitky totožné s těmi, se kterými se již musely ve svých rozhodnutích vypořádat soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné že ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

9. Obecně lze uvést, že výhrady, které obviněný uplatnil (nevěrohodnost poškozených, kteří měnili své výpovědi, nedůslednost postupu orgánů činných v trestním řízení, nemožnost spáchat trestný čin výtržnictví s ohledem na fyzické dispozice poškozeného a obviněného, útok na jeho majetek a poškození vozidla, neobjektivnost vyhodnocení provedených důkazů, nesoulad odůvodnění rozhodnutí s výpovědí svědkyně J. P., nerespektování ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nerespektování zásady „in dubio pro reo“¨) a subsumoval jako námitky naplňující dovolací důvod pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě], lze označit za právně irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.

10. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu vzbuzuje zdání právně relevantní námitky argumentace obviněného, že jednal v nutné obraně, tudíž že jde o okolnost, která vylučuje protiprávnost činu. Problematika nutné obrany jako institut hmotného práva je upravena v § 29 tr. zákoníku, avšak v kontextu námitek obviněného, které jsou v dovolání uplatněny, nelze ani tuto námitku označit za právně relevantní, neboť prostřednictvím argumentace, že jednal v nutné obraně, se obviněný pokouší přesvědčit dovolací soud o správnosti své verze skutkového děje, která spočívá v tom, že to byl on a jemu neznámé osoby, které byly napadeny poškozenými a před kterými musel s pistolí v ruce chránit svůj majetek a zdraví a životy jemu neznámých tří mužů. S touto verzí skutkového děje presentovanou obviněným v rámci jeho obhajoby jak u hlavního líčení, tak u veřejného zasedání se však neztotožnil nejen soud prvního stupně, ale ani soud odvolací.

11. Na základě provedených důkazů, výpovědí poškozených a svědkyně J. P. dospěl soud prvního stupně k závěru, že to byl právě obviněný a další neustavené osoby, kdo zaútočil na poškozené (viz str. 6-8 rozsudku). S těmito závěry se ztotožnil také soud odvolací (viz str. 3-4 odůvodnění jeho usnesení). Z rozhodnutí soudu druhého stupně je rovněž patrno, že se zabýval i námitkami obviněného k hodnověrnosti výpovědí poškozených a své úvahy proč považuje výpovědi zmíněných poškozených za věrohodné, přesvědčivě a logicky odůvodnil (viz str. 4 usnesení). Poukázáno bylo rovněž i na skutečnosti, pro které soudy považují výpověď svědkyně za přesvědčivou. V souvislosti s hodnotícími úvahami soudu prvního a druhého stupně, které tyto náležitým způsobem vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, nelze dovodit, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů vykazovala libovůli v hodnocení důkazů a byla nepřesvědčivá. V reakci na výtky ohledně možné „libovůle a přesvědčivosti“ rozhodnutí nižších soudů poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu, kdy tento v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09).

12. Přestože se Nejvyšší soud ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně k průběhu skutkového děje a tím závěru, že obviněný nejednal v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku, považuje za potřebné dále uvést, že v předmětné trestní věci bylo nade vší pochybnost prokázáno, že obviněný neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákoníkem. Naopak, shromážděnými a vyhodnocenými důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. bylo prokázáno, že před předmětným jednáním obviněného, pro které byl odsouzen, došlo sice mezi obviněným a poškozeným F. ke slovnímu a fyzickému konfliktu, který však skončil, poškození opustili místo konfliktu a na zastávku MHD, kde čekali na autobus přijel obviněný s dalšími osobami a těmito byli poškození F. a F. napadeni (viz blíže skutkový stav v rozsudku soudu prvního stupně). Za takto zjištěného skutkového stavu nelze akceptovat námitky obviněného, kterými se snaží negovat hodnotící závěry soudů nižších stupňů, neboť „obviněný neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákoníkem“. V této souvislosti lze mj. odkázat např. na rozh. č. 77/1952 Sb. rozh. tr.

13. Pokud jde o námitku obviněného, že jeho jednání není možno kvalifikovat podle § 358 tr. zákoníku, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené výhrady jsou procesního charakteru, neboť obviněný argumentuje tím, že soudy nehodnotily objektivní okolnosti případu, jeho jednání nebylo prokázáno žádnými relevantními důkazy, došlo k porušení zásady in dubio pro reo apod. (mj. zmiňuje svoji výšku a výšku poškozeného a je podle něj nemožné, aby situace proběhla tak, jak ji popsal svědek F.). Byť se jedná o námitky, které nemohou uplatněný dovolací důvod naplnit a postačilo by uvedenou skutečnost zmínit v souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že podstata trestného činu výtržnictví spočívá v tom, že se obviněný na místě veřejnosti přístupném dopustí výtržnosti. Pokud jde o pojem „výtržnosti“ pak Nejvyšší soud odkazuje na rozh. č. 44/1990 Sb. rozh. tr. V rámci objektivního posuzování předmětné trestní věci je potřebné rovněž zmínit rozh. č. 40/1977 Sb. rozh. tr. a z něj plynoucí závěr, že „ne každé napadení občana na místě veřejnosti přístupném“ musí naplňovat znaky trestného činu výtržnictví. V předmětné trestní věci však je nepochybné, že k napadení poškozených došlo na místě veřejnosti přístupném, což ani není obviněným zpochybňováno, došlo k fyzickému útoku na poškozené a vzhledem k tomu, že se poškození bránili, došlo k fyzickému napadání, do kterého se zapojil i obviněný, který následně za použití zbraně mířil na jednoho z poškozených s výhružkou, „aby zahodil tyč, jinak ho zabije“. Pokud soudy dospěly k tomu skutkovému zjištění, pak jsou rovněž správné závěry soudů, že takové jednání obviněného je nutno kvalifikovat rovněž jako trestný čin výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku.

14. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že primárním obsahem námitek obviněného, byť odkazuje rovněž na ustanovení trestního zákoníku, což by mohlo vzbuzovat dojem právní relevantnosti jím uplatněné námitky (jednání v nutné obraně), jsou námitky skutkové, vyjadřující přesvědčení obviněného o nedostatcích v provedeném dokazování, nesprávném hodnocení důkazů, které vyústilo v nesprávně zjištěný skutkový stav a následně nesprávnou právní kvalifikaci. Na případ, kdy obviněný zpochybňuje skutková zjištění a domáhá se doplnění dokazování a hodnocení důkazů, které by odpovídalo jeho představám, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

15. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je rovněž patrno, že jimi provedené hodnocení důkazů plně odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí znění § 125 tr. ř., resp. § 134 odst. 1 tr. ř. Správně poukázal soud druhého stupně na straně 8 odůvodnění svého rozsudku na nutnost doplnění dokazování z pohledu rozhodovací činnosti Ústavního soudu a Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13), což bylo v předmětné trestní věci soudem prvního i druhého stupně splněno.

16. Nad rámec uvedeného, a to ve vztahu k ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za důvodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost a svá rozhodnutí řádně a logicky odůvodnily.

17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. srpna 2016

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru