Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1106/2020Usnesení NS ze dne 20.10.2020

HeslaKrádež
Loupež
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1106.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1 tr. zákoníku

§ 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1106/2020-347

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2020 o dovolání obviněného I. B., nar. XY na XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2020, sp. zn. 50 To 19/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň -město pod sp. zn. 9 T 67/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný I. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 8. 2019, č. j. 9 T 67/2018-237, uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jednáním blíže popsaným v rozsudku soudu prvního stupně. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a pro jeho výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.

2. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 3. 2020, č. j. 50 To 19/2020-272, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 8. 2019, č. j. 9 T 67/2018-237, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku, a za tento trestný čin uložil obviněnému podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a pro jeho výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. O nároku poškozeného na náhradu škody rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2020, č. j. 50 To 19/2020-272, dovolání s argumentací, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“ (viz blíže bod 10). V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že závěr soudu o spáchání trestného činu krádeže § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku je chybný, neboť podle mínění dovolatele je výpověď poškozeného nevěrohodná vzhledem k tomu, že byl pod vlivem alkoholu. Dále namítl, že poškozený mohl peněženku také ztratit. V souvislosti s takto specifikovaným pochybením soudů nižších stupňů zdůraznil potřebu aplikace “zásady in dubio pro reo”. Při hodnocení osoby poškozeného mělo být podle obviněného bráno rovněž v úvahu, že tento se nedostavil k soudnímu jednání, byl v minulosti soudně trestán a v neposlední řadě mohla být motivem jednání poškozeného „žárlivost na osobu obviněného“. Závěrem svého dovolání s ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu Plzni ze dne 9. 3. 2020, č. j. 50 To 19/2020-272, jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 8. 2019, č. j. 9 T 67/2018-237, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na charakter námitek v dovolání obviněným uplatněných se k věci nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

9. Nejvyšší soud musí předně uvést, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů [v řízení před soudem prvního stupně argumentoval mj. tím, že poškozenému dal pouze facku; poškozený si konflikt mohl vymyslet, neboť chtěl vyvolat umělý konflikt; neregistroval u poškozeného peněženku a byl si jist, že ani družka (D.) peněženku poškozeného v ruce neměla; v odvolání uváděl, že mu nebylo prokázáno jednání, pro které byl soudem prvního stupně odsouzen; odsouzen byl pouze na základě výpovědí nevěrohodného poškozeného, který výpovědi měnil; poškozený se nedostavoval k hlavnímu líčení; poškozený byl v minulosti odsouzen; ráno po konfliktu měl poškozený 3,05 promile alkoholu v krvi; soud měl aplikovat zásadu v pochybnostech ve prospěch a obviněného obžaloby zprostit], což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [k otázce věrohodnosti poškozeného, ale i hodnověrnosti výpovědi obviněného a svědkyně D. se vyjádřil soud prvního stupně na str. 3-4 svého rozsudku; odvolací soud, který aplikoval zásadu in dubio pro reo ve prospěch obviněného (což patrně obviněný nepostřehl), když jeho jednání překvalifikoval z loupeže na krádež na základě vyhodnocených důkazů (viz např. bod 6. jeho rozsudku)]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [pouze za situace, pokud byly uplatněny právně relevantní námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu].

10. Ačkoli obviněný nepostupoval plně v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. a ve svém dovolání explicitně nespecifikoval dovolací důvod, z obsahu jeho dovolaní je zřejmé, že uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

11. S ohledem na konstatování k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud, jak již bylo naznačeno, vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek musí konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opřel o shora uvedený dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a domnělým procesním pochybením soudů nižších stupňů. Dovolatel nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku nespáchal, a pokud soudy nižších stupňů k takovému závěru dospěly, pak tak mj. učinily v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Nejvyšší soud však musí konstatovat, že takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

12. Nad rámec výše uvedeného k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následnému postupu Nejvyššího soudu v řízení o dovolání v případě zjištění takovéhoto charakteru námitek, považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

13. V souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17], je vhodné uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

14. Nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud pouze pro úplnost musí konstatovat, že bylo prokázáno, že obviněný nejprve fyzicky napadl poškozeného úderem otevřenou dlaní do oblasti obličeje, ostatně tato skutečnost není obviněným nikterak rozporována, přičemž následně se zmocnil jeho peněženky a odcizil finanční hotovost ve výši 8 300 Kč, když k odcizení peněženky došlo až v situaci, kdy se podařilo poškozenému vstát a odvolací soud proto konstatoval, že existují pochybnosti o tom, zda násilí vůči poškozenému bylo vedeno snaho získat finanční prostředky, jak uzavřel soud prvního stupně, a proto při neexistenci pochybností, že obviněný odcizil poškozenému shora uvedenou finanční hotovost z peněženky, kvalifikoval odvolací soud jednání obviněného nikoli jako zločin loupeže, ale pouze jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku. Argumentuje-li obviněný nevěrohodností výpovědi poškozeného, pak Nejvyšší soud k tomu uvádí ve shodě se soudy nižších stupňů, že nevěrohodnost nespatřuje ve výpovědi poškozeného (kterého obviněný zpochybňuje), který po celé období trestního řízení vypovídal konzistentně, ale naopak ve výpovědi obviněného a svědkyně D., neboť v jejich výpovědích lze spatřovat značné rozpory týkající se např. iniciátora předmětného fyzického napadení. Zvláště pak svědkyně D. nejprve uvedla, že o tom, že by měl poškozený disponovat finanční hotovostí, nic nevěděla, když následně uvedla, že jí poškozený sdělil, že ji určitou finanční hotovost poskytne, neboť v den předmětného incidentu dostane výplatu. Stejně tak ve své výpovědi připustila, že poškozený poté co vypili jím donesený alkohol, koupil další. Je tedy zřejmé, že obviněný se svědkyní D. byli seznámeni se skutečností, že poškozený disponuje určitou finanční hotovostí. Naproti tomu, jak ostatně obviněný i svědkyně D. připustili, oni sami žádnou finanční hotovostí nedisponovali (lze odkázat na velmi výstižné hodnocení důkazů odvolacím soudem v bodech 5 a 6 jeho rozsudku). Tvrzení obviněného o tom, že se poškozený nacházel pod vlivem alkoholu, a tato skutečnost by tak měla znevěrohodnit jeho výpověď, je sice pravdou, ale pouze v tom, že i následující den po incidentu bylo v krvi poškozeného zjištěno výrazné množství alkoholu, nicméně i sám obviněný, jak ve své výpovědi opakovaně připustil, sám také vypil velké množství alkoholu a cítil se pod jeho vlivem. Stejně tak argumentace obviněného o možné ztrátě peněženky samotným poškozeným se jeví jako nepřiléhavá, neboť poškozený tuto peněženku předložil den po incidentu policejnímu orgánu.

15. V reakci na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud obviněného upozornit na to, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení; obvinění vždy budou zpochybňovat zjištěný skutkový stav, pokud se situace nebude vyvíjet dle jejich představ], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše popsaného konstatování Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Dovoláním napadené rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění je jasné, logické, přesvědčivé a nevykazuje znaky libovůle při hodnocení důkazů.

16. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, musel dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. [též bod 16].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 10. 2020

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru