Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1099/2020Usnesení NS ze dne 02.12.2020

HeslaDůkaz
Presumpce neviny
Zjišťování skutkového stavu věci
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1099.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1099/2020-1197

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody (uloženého v jiné trestní věci) ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 To 78/2020-1134, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 123/2016, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 To 78/2020-1134, jímž zamítl odvolání obviněného směřujícího vůči rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 10. 2019, č. j. 10 T 123/2016-1098, v části týkající se

- výroku o vině skutky popsanými pod body 3 až 6, ve kterých byly shledány pokračující přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku [ad 3 až 5/a, 6), pokračující přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku [ad 3 až 5/a), 6], pokračující přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [ad 6] a zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku [ad 5/b)],

- výroku o uložení souhrnného trestu a

- výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nárocích poškozených P. B., Z. K., E. M. a ČSOB pojišťovny, a. s.

Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení odvolacího soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 10. 2019, č. j. 10 T 123/2016-1098, byl obviněný P. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1 až 2), pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku [ad 3 až 5/a), 6], v bodě 6 navíc v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku [ad 5/b)], jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.

2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání padesáti pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. 2 T 114/2016 ze dne 22. 6. 2017, který nabyl právní moci dne 17. 8. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému byla podle 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozeným P. B., Allianz pojišťovně, a. s., Z. K., E. M. a ČSOB pojišťovně, a. s. náhradu škody ve stanovených částkách. Tito poškození byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních se zbytky svých nároků. Na řízení ve věcech občanskoprávních byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. s celým nárokem odkázáni poškození H. Ch. a M. Š.

3. V jednom bodě obžaloby byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn pro skutek, ve kterém byl shledáván dílčí útok pokračujících přečinů krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Poškozená J. Č. byla podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 To 78/2020-1134, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Lukáše Hegnera dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

6. Obviněný namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť je toho mínění, že byl odsouzen v rozporu se zásadou presumpce neviny a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, a to v bodech 3, 4 a 5 písm. a) i b) odsuzujícího rozsudku výhradně na základě ojedinělých nepřímých důkazů, které netvořily uzavřený důkazní řetězec.

7. Nejmarkantnější pak byl porušení presumpce nevinny v případě skutku pod bodem 5.b) výroku o vině, kdy byl odsouzen výhradně na základě jediného nepřímého usvědčujícího důkazu, a to dvou biologických stop. Soudy neuvedly jediný konkrétní důkaz, že požár založil právě obviněný. Vycházely tak z presumpce viny, tedy že osoba, která do objektu vnikla, ho taky zapálila. V inkriminované době delší než 5 hodin mohlo do objektu vniknout vícero osob zcela nezávisle na sobě. Osoba, která rozbila okno, nemusí být totožná s osobou pachatele trestného činu krádeže, natož pak trestného činu obecného ohrožení.

8. Obviněný v této souvislosti odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu v otázce uznání viny obviněného výhradně na podkladě ojedinělého nepřímého důkazu, konkrétně na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16 a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17. Biologické stopy podle něj prokazují pouze to, že se na místě činu v nezjištěné době nacházel. Jeho úmysl zahladit stopy nebyl prokázán, ale pouze presumován. Shledává proto extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními obecných soudů. Soudy se totiž nezabývaly jinou skutkovou verzí případu, a to přestože neexistuje jediný přímý ani nepřímý důkaz o tom, kolik osob se daného dne v inkriminované době v objektu nacházelo. V souladu se zásadou in dubio pro reo proto bylo na místě ho ze skutku pod bodem 5b) výroku o vině zprostit.

9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 10. 2019, č. j. 10 T 123/2016-1098, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 To 78/2020-1134, zrušil a věc vrátil k novému projednání.

10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně poznamenala, že námitky obviněného jsou jen opakováním obsahu jeho odvolání. Dále poukázala, že skutková zjištění nemohou být předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, nejde-li o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpory ve smyslu výše uvedeném představují jen zásadní vady řízení, jako je například zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrů, opomenutí nebo nehodnocení stěžejních důkazů a další pochybení zpochybňující dodržení základních principů trestního řízení a práva obviněného na spravedlivý proces. Uvedený dovolací důvod přitom nemůže naplnit ani námitka týkající se principu „in dubio pro reo“, neboť jde o pravidlo, které má procesní charakter a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností.

11. Státní zástupkyně uvedla, že hodnocení důkazů, jak bylo provedeno soudy, je přitom v této věci zcela logické a odůvodnění rozhodnutí soudů úplné a srozumitelné. Soudy reagovaly dostatečně na všechny výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení a žádné důkazy nedeformovaly, ani neopomenuly. Soud se naopak snažil v několika hlavních líčení dokazování ohledně pachových a biologických stop doplňovat a o jeho pečlivém přístupu k hodnocení důkazů svědčí i skutečnost, že pro jeden dílčí útok pokračujících trestných činů byl obviněný zproštěn. V postupu soudů proto neshledala žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností předepsaných v § 2 odst. 2, 5 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. Ve věci tak nezjistila žádný, natož pak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.

12. Nález krevních stop s DNA obviněného na vnitřním parapetu napadeného objektu považuje za důkaz dostatečně přesvědčivý, přestože jde o jediný důkaz, který prokazuje přítomnost obviněného na místě činu. V úvahu však soudy správně vzaly i všechny další souvislosti a okolnosti případu a dospěly k logickému závěru, že jiná verze skutkového děje připouštějící další nahodilé vniknutí do stejného objektu jinou osobou, či osobami, které by zde odcizily věci a objekt zapálily, není pravděpodobná a stojí mimo rámec rozumných úvah. Dodala, že námitky extrémního rozporu nelze stavět na tvrzení, že soud neuvěřil obhajobě obviněného.

13. Uzavřela proto, že dovolání obviněného směřuje výhradně proti skutkovým zjištěním a uvedené námitky nemohou uplatněný dovolací důvod založit, neboť nejsou způsobilé vzbudit jakékoliv pochybnosti o dodržení pravidel spravedlivého procesu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

20. Současně je nezbytné dodat, že při vázanosti zákonem vymezeným obsahem dovolacích důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř. musí Nejvyšší soud při svém rozhodování o podaném dovolání přihlížet k závazkům, které pro stát plynou z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika ve smyslu čl. 10 Ústavy vázána a jejichž obsahem jsou i garance poskytované obviněnému na poli základních práv. Při svém rozhodování musí tudíž hodnotit i otázku, zda lze oprávněně učinit závěr, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, které lze označit za „fair proces“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). V případě, že Nejvyšší soud zjistí, že při vydání napadeného rozhodnutí nebo v řízení mu předcházejícím došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, nemůže toto zjištění ponechat bez náležité procesní reakce, byť by vlastní námitky dovolatele nebyly podřaditelné pro jím uplatněný důvod dovolání.

IV.

Důvodnost dovolání

21. Dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedenému dovolacímu důvodu však nemohou vyhovět ty námitky, jimiž dovolatel projevuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů či skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Obviněný tak v tomto směru uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť k té může Nejvyšší soud přistoupit zásadně jen tehdy, pokud konkrétní dovolací argumentace obsahově odpovídá uplatněnému důvodu dovolání a mimořádný opravný prostředek dovolatele nelze označit za zjevně neopodstatněný.

22. Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku. Protože však dovolatel existenci takové vady explicitně namítl, musel Nejvyšší soud posoudit důvodnost tohoto tvrzení.

23. Obecně lze konstatovat, že rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu je takové, jehož skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.

24. Zásada presumpce neviny je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Její uplatnění nemá místo, pokud soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů mají za to, že skutek byl dostatečně prokázán a že stran žádné části jejich skutkového zjištění nevznikly pochybnosti. Pokud soudy žádné pochybnosti neměly, pak ani podle rozhodnutí Ústavního soudu podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo nebyly naplněny (viz např. usnesení ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 213/17).

25. V návaznosti na uvedené lze s stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, a to přinejmenším na úrovni obecného pravidla prokázání trestného činu s jistotou „nade všechnu rozumnou pochybnost“ (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007).

26. Při posuzování otázky dostatečnosti důkazů nezbytných pro usvědčení pachatele trestného činu nelze rovněž odhlížet od toho, jak se k dané problematice vyjadřuje doktrína. Nelze totiž pochybovat o tom, že soudní rozhodnutí by měla odrážet úrovně vědění dosažené ve všech oblastech (čehož je v oblastech vymykajících se právnímu posouzení dosahováno dokazováním za využití znalců příslušné odbornosti). V případě řešení otázek právních by tudíž rozhodnutí soudu týkajících se otázky viny a s ní spojené otázky pachatelství konkrétní osoby (obviněného) měla odrážet poznatky, jichž bylo dosaženo v oblasti trestněprávní a trestně procesní nauky a souvisejících oborů (kriminalistiky apod.).

27. Obviněný za extrémně rozporné považuje skutkové závěry soudů o svém pachatelství na skutcích, které jsou popsány v rozsudku soudu odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. To však na straně druhé neznamená, že by soudy neměly vyvinout maximální úsilí zaměřené na to, aby jejich skutkové závěry měly co nejpevnější ukotvení v jimi provedených důkazech. Judikatura Ústavního soudu je totiž v uvedeném ohledu jednoznačná, když vyžaduje, aby soudy dosáhly ten nejvyšší možný

prvního stupně pod body 3 až 5 výroku o vině. Podle zjištění nalézacího soudu obviněný:

· dne 5. 2. 2016 v době kolem 23:30 hodin, v Plzni, XY, vstoupil neuzamčenými dveřmi do veřejného vestibulu domu č. XY, odtud vlastním tělem vyrazil dvoukřídlé uzamčené dveře do provozovny A., vstoupil do provozovny a odcizil z ní příruční kovovou pokladničku v ceně 200 Kč obsahující hotovost v celkové částce 3 985 Kč, poškozením dveří způsobil obchodní společnosti KriKra s. r. o., IČ 25769111, škodu ve výši 2 500 Kč, odcizením uvedených věcí způsobil obchodní společnosti FiaInvest s. r. o., IČ 26333252 škodu v celkové výši 4 185 Kč, [skutek 3)]

· v přesně nezjištěné době od 12. 2. 2016, 17:00 hodin, do 15. 2. 2016, 8:00 hodin, v Plzni, XY, vstoupil neuzamčenými dveřmi veřejného vestibulu domu č. XY, nalezenou kovovou tyčkou vytrhl petlici s visacím zámkem, kterým byly uzamčeny dveře do provozovny A., vstoupil do provozovny a odcizil z ní notebook zn. Lenovo v ceně 12 000 Kč, dva notebooky zn. Dell v ceně 3 000 Kč a 1 500 Kč, diplomatický kovový kufřík, chromové barvy, v ceně 1 500 Kč, papírovou krabičku obsahující hotovost v celkové částce 1 086 Kč a mobilní telefon zn. Siemens v ceně 100 Kč, poškozením petlice způsobil obchodní společnosti FiaInvest s. r. o., IČ 26333252, škodu ve výši 115 Kč, odcizením uvedených věcí způsobil téže poškozené škodu v celkové výši 19 186 Kč [skutek 4)],

· dne 25. 2. 2016 v době kolem 1:00 hodin, v Plzni, XY, nalezenou cihlou rozbil skleněnou výplň suterénního okna kadeřnického, masážního a kosmetického salonu R. nacházejícího se v nejnižším patře bytového domu č. XY, vzniklý otvor využil k otevření okna zevnitř, vstoupil do kadeřnické a masážní části salonu a odcizil z ní kromě dalšího kovovou pokladničku s klíčkem v ceně 180 Kč obsahující hotovost v celkové částce 70 Kč a nerezovou dózu s masérským sójovým olejem v ceně 100 Kč, poškozením domu způsobil Z. K., narozenému XY, a E. M., narozené XY, škodu ve výši 905 Kč, odcizením uvedených věcí způsobil J. Č., narozenému XY, škodu ve výši 350 Kč, poté vytrhl petlici s visacím zámkem zajišťující dveře vedlejší místnosti, vstoupil do kosmetické části salonu, a odcizil z ní kromě dalšího kosmetiku zn. Essenté (4 balení čisticí vody o objemu 500 ml, masážní olej na obličej, denní krém, revitalizační pleťová maska) v celkové ceně 2 730 Kč, ohřívač vosku zn. Italwax včetně vosku cca 15 ml v celkové ceně 1 100 Kč, 1 pár reproduktorů zn. Genius SP-HF 1800A v ceně 840 Kč, plastový košíček se základními ošetřovacími prostředky v celkové ceně 350 Kč a DVD přehrávač zn. Panasonic DVD-S42 v ceně 300 Kč, poškozením petlice způsobil P. B., narozené XY, škodu ve výši 50 Kč, odcizením uvedených věcí způsobil téže poškozené škodu ve výši 5 320 [skutek 5.a)],

· poté se záměrem zahladit stopy zapálil zaprvé na kuchyňské lince nacházející se v kadeřnické a masážní části salonu nezjištěné drobné věci, zadruhé ve skladu nacházejícím se v kosmetické části salonu obsah laminátové skříně o rozměrech 60 × 60 × 180 cm tvořený kalhotami, tričkem, pantoflemi a deodorantem ve spreji, a zatřetí ručník v dřevotřískové komodě o rozměrech 60 × 80 × 150 cm, která obsahovala nejméně deset ručníků, dvě deky a depilační vosky, nacházející se též v kosmetické části salonu, ze salonu bezprostředně poté odešel, aniž by věnoval jakoukoli pozornost vznikajícímu požáru, ten zpozoroval až v 1:27 hodin kolem domu náhodou procházející V. R., narozený XY, jenž přivolal hasiče, kteří požár lokalizovali v 2:08 hodin, z důvodu nebezpečí nadýchání zplodin hoření evakuovali z domu dvanáct osob, a požár zlikvidovali v 2:54 hodin, požárem došlo v salonu k poničení přívodu vody, elektroinstalace, omítky, výmalby a minerálního stropního podhledu, laminátové skříně včetně obsahu a vybavení kosmetické části salonu tvořené z převážné části nábytkem, textiliemi, kosmetickými přístroji a přípravky, poškozením domu způsobil Z. K. a E. M. škodu ve výši 157 479,84 Kč, poškozením skříně a jejího obsahu způsobil J. Č., škodu ve výši 1 220 Kč, poškozením vybavení kosmetické části salonu způsobil P. B. škodu ve výši 16 761 Kč [skutek 5.b)].

28. Nalézací soud v případě skutku pod bodem 3. výroku o vině dospěl k závěru o pachatelství obviněného na základě zjištěné shody nalezené pachové stopy se vzorkem odebraným obviněnému, přičemž k tomu uvedl, že „ze shromážděných důkazů je nepochybné, že ke skutku skutečně došlo a že jej spáchal obžalovaný, který je usvědčován zejména na místě zajištěnou pachovou stopou na kabelu vedoucímu do odpojené a odcizené pokladny. Je tedy nepochybné, že obžalovaný na místě činu skutečně byl a s odcizenou pokladnou protiprávně manipuloval, když legálně sem obžalovaný neměl přístup“.

29. Jeho pachatelství v bodě 4. výroku o vině pak založil na jedné z nalezených biologických stop, kdy znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví genetika bylo zjištěno, že biologická stopa č. 2 po porovnání v Národní databázi DNA vykazuje shodu se zde obsaženým profilem DNA obviněného. Nalézací soud proto, „vzal za prokázané, že k uvedenému skutku skutečně došlo a že tento byl spáchán obžalovaným, což vyplývá zejména z biologické stopy zajištěné na místě činu, která patří obžalovanému, přičemž pachatel se musel při odcizování notebooku kabelu, ke kterému byl připojen notebook dotknout. Je evidentní, že obžalovaný do kontaktu s tímto kabelem nemohl přijít jinak, než při provedeném vloupání.“

30. Pachatelství obviněného u skutků popsaných pod body 5.a) a 5.b) buduje nalézací soud na základě nálezu dvou biologických stop „na vnitřním parapetu okna, které obsahují DNA obžalovaného“. Podle soudu „[j]e tak zcela nepochybné, že obžalovaný na místě činu v inkriminovanou dobu skutečně byl, zanechal svoji krev na místě, kudy pachatel do objektu vnikl, kde je evidentním, že se poranil právě při násilném vniknutí. … po vniknutí do kadeřnického salonu a odcizení věcí z něj obžalovaný, se záměrem zahladit stopy svého předchozího jednání, zapálil zaprvé … zadruhé… a zatřetí … O tom, že požár byl založen úmyslně, svědčí … že ohniska požáru byla tři … Lze tedy shrnout, že požár byl založen obžalovaným … se záměrem zakrýt stopy, které na místě činu svým předchozím jednáním zanechal“.

31. Odvolací soud, který se se skutkovými závěry nalézacího soudu ztotožnil, v reakci na odvolací námitky obviněného uvedl, že „[p]okud jde o bod 3 výroku rozsudku, zde je obžalovaný usvědčován sice pouze pachovou stopou, nicméně tento bod souvisí s bodem 5 výroku rozsudku, kdy do provozovny A. … došlo k vloupání opakovaně, v rozmezí jednoho týdne a v druhém případě (bod 4 rozsudku) byla na místě zajištěna biologická stopa, která patří obžalovanému. … Pokud jde o jednání pod bodem 5 výroku rozsudku, zde je obžalovaný usvědčován dvěma biologickými stopami, neboť na vnitřním parapetu okna byly zajištěny kapky krve, které obsahují DNA obžalovaného. S ohledem na místo, kde byly tyto biologické stopy zajištěny, je možno učinit nepochybný závěr, že obžalovaný do objektu vnikl rozbitím okna a při tomto se poranil, přičemž odcizil věci podrobně popsané ve výrokové části rozsudku. O tom, že požár založil právě obžalovaný, a to s úmyslem zahladit stopy svého předchozího jednání, svědčí skutečnost, že v salonu se nacházela tři na sobě nezávislá ohniska požáru, takže je zřejmé, že požár byl úmyslně založen, a to po násilném vniknutí od objektu.“

32. Citace příslušných částí odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů potvrzují správnost údajů, o něž se opírá dovolací argumentace obviněného, tedy že „pod body 3, 4 a 5 písm. a) a b) odsuzujícího rozsudku výhradně na základě ojedinělých nepřímých důkazů, které netvořily uzavřený důkazní řetězec“. Pachatelství obviněného v označených případech je podle soudů nižších stupňů totiž prokázáno výlučně:

bod 3. – pachovou stopou zajištěnou na kabelu,

bod 4. – biologickou stopou zajištěnou na kabelu,

bod 5.a) – biologickou stopou zajištěnou na vnitřním parapetu okna,

bod 5.b) – nálezem tří ohnisek požáru.

Jen nález těchto stop spojují skutky popsané v bodech 3., 4. a 5.a), jejichž spáchání je prokázáno dalšími důkazy, s osobou dovolatele. Na rozdíl od nich, v případě skutku 5.b) nebyla zajištěna žádná stopa, která by prokazovala individuální shodu s osobou dovolatele. Lze tedy uzavřít, že závěr soudů, že pachatelem trestných činů (označených přečinů) v případech popsaných pod body 3., 4. a 5.a) je obviněný, je založen v každém jednotlivém případě na jediném nepřímém důkazu, v případě skutku pod bodem 5.b) pak aniž by existoval byť jediný nepřímý důkaz o jeho pachatelství. Vina dovolatele zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea první trestného zákoníku je soudy vybudována výlučně na argumentaci věcnou a časovou souvislostí.

33. Trestně procesní teorie, jejíž závěry jsou zpravidla plně akceptovány praxí soudů, vychází z toho, že trestní řízení musí být spravedlivé jako celek. Proto zdůrazňuje, že z tohoto pohledu je třeba přistupovat i k hodnocení dokazování, které je procesním jádrem řízení. Aniž by bylo třeba zmínit veškeré skutečnosti, které musejí být hodnoceny soudem při tvorbě jeho skutkových zjištění (např. otázka procesní využitelnosti důkazu v řízení soudním, apod.), z hlediska vlastního významu jednotlivých důkazů pro rozhodnutí soudu je nezbytné připomenout, jak se přistupuje k rozdělení důkazů a jaké důsledky z toho plynou. Vyjma toho, že se důkazy dělí podle

a) vztahu k předmětu řízení na usvědčující a ospravedlňující,

b) pramene na původní (bezprostřední) a odvozené (zprostředkované),

je – z hlediska věci posuzované důležité to – že se dále rozlišují podle

c) vztahu k dokazované skutečnosti na přímé (prosté) a nepřímé (složené).

34. „Přímým důkazem je ten, kterým se dokazuje přímo vina nebo nevina obviněného (hlavní skutečnost). Nepřímým takový, kterým se dokazuje skutečnost jiná (vedlejší), ale taková, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní. […] Dokazování nepřímými důkazy je nesnadnější než dokazování důkazy přímými. Je to důsledek samotné povahy nepřímých důkazů, tj. jejich nepřímého vztahu k dokazované skutečnosti. Neméně složité a obtížné je též zjišťování souvislosti nepřímého důkazu se skutečností hlavní. Jediný nepřímý důkaz sám o sobě nestačí k důkazu hlavní skutečnosti; tu může prokázat jen ve spojení s jinými, zpravidla přímými důkazy. Při nedostatku přímých důkazů praxe požaduje větší množství těchto nepřímých důkazů tak, aby tvořily uzavřený „řetěz“, tj. bez mezer, jenž pak sám o sobě nevyžaduje přímého důkazu. Význam nepřímého důkazu je ovšem zpravidla určen jeho místem v řadě jiných nepřímých a přímých důkazů, jeho spojitostí a vztahem k těmto důkazům“ (FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha. Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 360).

35. I když je význam nepřímých důkazů spatřován především v podpoře důkazu přímých (lze jich využít v prověrce přímých důkazů), neznamená to, že jsou méně spolehlivé a méně významné než důkazy přímé. Lze jimi totiž – za splnění dalších podmínek (již zmíněná existence uceleného řetězu nepřímých důkazů) – trestný čin dokázat stejně bezpečně jako důkazy přímými. Jak však plyne z již uvedeného, závěr o prokázání trestného činu a jeho pachatele nelze učinit na základě jediného usvědčujícího nepřímého důkazu způsobilého prokázat identitu konkrétní osoby (stopy daktyloskopická, biologická stopa DNA, pachová stopa).

36. „Jako příklad nepřímého důkazu lze uvést… výsledky metody pachové identifikace nebo identifikace podle analýzy DNA. Vypovídající hodnotou tohoto důkazu je nanejvýš to, že se pach určité osoby na konkrétních místech či předmětech nacházel, takže s nimi přišla do styku, ale neznamená to, že by spáchala trestný čin, pro nějž je stíhána a který s uvedeným místy či předměty souvisí. (FENYK, J. – opus cit. výše).

37. Závěry doktríny stran významu a využitelnosti nepřímých důkazů, jež se ostatně opírá i o soudní praxi (řetězec nepřímých důkazů), jsou obecně přijímány jak obecnými soudy, tak Ústavním soudem (viz i dovolatelem odkazovaná rozhodnutí). Je-li proto na jejich podkladě posuzována odůvodněnost závěrů dovoláním napadených rozhodnutí v otázce pachatelství obviněného na činech popsaných pod body 3., 4., 5.a) a 5.b) výroku o vině, pak je zřejmé, tyto nemají dostatečné ukotvení v soudem odkazovaných důkazech, neboť ty v žádném z označených skutků netvoří „řetěz“ důkazů, nadto řetěz, který by byl prost mezer, jež by umožňovaly dovození jiných skutkových závěrů. Příčí-li se opravným prostředkem napadené rozhodnutí soudu výsledky svého důkazního řízení objasnění skutkového stavu podle požadavku upraveného v § 2 odst. 5 tr. ř., nemůže obstát a musí být zrušeno. Ve stadiu řízení o mimořádném opravném prostředku tj. v řízení dovolání, důvod k takovému procesnímu řešení vyvstává tehdy, je-li rozhodnutí zatíženo vadou tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými a právními závěry. Takovou vadu shledává Nejvyšší soud i u dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně v částech, které svým dovoláním napadl obviněný.

38. V případě vyslovení viny obviněného trestným činem musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006). Prokázání trestného činu v uvedeném smyslu znamená, že je založeno na důkazech, které k výsledku, jež je vyjádřen skutkovým zjištěním obsaženým v tzv. skutkové větě výroku o vině, nepochybně vede skrze logické zhodnocení poznatků nabytých z důkazních prostředků, o něž se rozhodnutí opírá. Vyjádřeno jinými slovy, takové odsouzení nemůže být založeno pouze na vývodech soudů (byť se mohou jevit logickými), které nejsou v dostatečném rozsahu podloženy provedenými důkazy.

39. Právě takto je však nezbytné přistoupit k posouzení závěrů o pachatelství dovolatele na skutcích popsaných v bodech 3., 4., 5.a) a 5.b). Jak již bylo uvedeno, v prvních třech případech je odsouzení založeno na jediné stopě [v případě 5.a) dvou krevních stopách], které jako nepřímé důkazy nejsou způsobilé vést k závěru o vině obviněného. V případě posledního skutku [bod 5.b)] neexistuje žádný nepřímý důkaz bezprostředně pojící nepochybným způsobem dovolatele s jednáním, jímž byl uznán vinným. Jak již zmíněno, závěr o jeho vině je soudy budován na věcné a časové souvislosti s jednáním bezprostředně předcházejícím [popsaným v bodě 5.a)], které však nebylo prokázáno způsobem vyžadovaným § 2 odst. 5 tr. ř. Rozhodně se totiž nelze ztotožnit se závěry soudů nižších stupňů, že pachatelství obviněného při spáchání uvedených skutků bylo nepochybným způsobem prokázáno. Vyjde-li dovolací soud z toho, že soud prvního stupně, jenž ve vztahu ke skutku pod bodem 5. a) uzavřel, že tři na místě zajištěné trasologické stopy „nemají žádnou důkazní hodnotu“, učinil závěr, že obviněný cihlou rozbil okno, vnikl do provozovny a zde odcizil uvedené věci, pouze na podkladě nálezu dvou krevních stop na vnitřním parapetu okna, musí konstatovat, že pro vyvození těchto skutkových závěrů neměl dostatečný podklad v poznatku plynoucího z označené biologické stopy. Ta totiž osobu obviněného dostatečně nespojuje ani s nálezem cihly. Nález krevních stop obviněného pouze na parapetu, neumožňuje ani učinění nepochybného závěru, že do objektu skutečně vnikl, tím méně pak, že věci odcizil. V případech pod body 3. a 4. je s ohledem na místa, kde byly stopy prokazující shodu s osobou obviněného nalezeny, je sice vztah k předmětu odcizenému bližší, při respektu k závěrům, jaké poznatky lze z nepřímého důkazu vyvodit, však ani zde není dosaženo požadované míry jistoty.

40. Skutkový stav věci nebyl podle zjištění dovolacího soudu prokázán zákonem vyžadovaným způsobem (tj. bez důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.), z čehož plyne, že napadené rozhodnutí, resp. i jemu přecházející rozsudek soudu prvního stupně, jsou zatíženy vadou spočívající v existenci extrémního nesouladu ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem.

V.

Způsob rozhodnutí

41. Přestože dovolací argumentaci obviněného nelze označit za naplňující jím uplatněný důvod dovolání, musel Nejvyšší soud přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozsudku nalézacího soudu na podkladě zjištění o porušení jeho práva na spravedlivý proces v důsledku zjištění vad těchto rozhodnutí projevujících se v existenci extrémního nesouladu jeho skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů. Protože zmíněná vada se projevuje jen v části, která se stala předmětem posouzení, omezil se dovolací soud na zrušení jen těch výroků o vině, jichž se toto týká, výroku souvisejícího (bod 6.) a veškerých výroků obsahově navazujících na tuto vadnou část (výrok o trestu, výroky o náhradě škody).

42. Nejvyšší soud proto na podkladě dovolání obviněného rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 To 78/2020-1134, jímž zamítl odvolání obviněného směřujícího vůči rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 10. 2019, č. j. 10 T 123/2016-1098, v části týkající se

- výroku o vině skutky popsanými pod body 3 až 6, ve kterých byly shledány pokračující přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku [ad 3 až 5/a, 6), pokračující přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku [ad 3 až 5/a), 6], pokračující přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [ad 6] a zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku [ad 5/b)],

- výroku o uložení souhrnného trestu a

- výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nárocích poškozených P. B., Z. K., E. M. a ČSOB pojišťovny, a. s.

Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení odvolacího soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

43. Přestože dovolatel napadl a dovolací soud zjistil (i v důsledku přezkoumání pouze výroků dovolatelem napadených) vady toliko u výroků o vině pod body 3., 4., 5.a) a 5.b), zrušil rozhodnutí odvolacího soudu též v části, v níž zamítl odvolání obviněného vůči výroku pod bodem 6. Důvod zrušení tu spočívá pouze v tom, že tento skutek posoudily soudy nižších stupňů jako dílčí útok pokračujících přečinů krádeže a poškození cizí věci, tedy pro hmotněprávní souvislost s dílčími útoky téhož pokračování, jejichž objasnění nebylo shledáno souladné s požadavkem § 2 odst. 5 tr. ř.

44. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrácení věci toliko odvolacímu soudu je odůvodněno zásadou rychlosti a ekonomičnosti řízení, neboť nápravy vad, na něž poukázalo toto rozhodnutí, je možno dosáhnout rozhodnutím odvolacího soudu, jehož úkolem je rozhodnout o té části odvolání obviněného, která směřovala vůči výrokům o vině pod body 3 až 6 a výrokům na ně navazujícím.

45. Při svém rozhodování je odvolací soud vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.). V důsledku zrušení napadeného usnesení toliko na podkladě dovolání podaného ve prospěch obviněného se v dalším řízení uplatňuje zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

46. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. 12. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru