Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1094/2020Usnesení NS ze dne 09.12.2020

HeslaDovolání
Důvody dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1094.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1094/2020-1068

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. G., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 44 To 149/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 60/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 12. 2019, sp. zn. 2 T 60/2018, byl obviněný J. G. (dále také jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným pod bodem A)/I. přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku a pod bodem A)/II. přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil, stručně vyjádřeno, tím, že

I.

v období od 6. 10. 2014 do 17. 5. 2015 v úmyslu sebe obohatit jako podřízený smluvní partner poškozených zprostředkovatelských společností B., IČO: XY, se sídlem XY, a I., IČO: XY, se sídlem XY, si přesně nezjištěným způsobem opatřil osobní údaje osob, jejichž jménem a bez jejich souhlasu sepsal smlouvy o životním pojištění s různými pojišťovnami, kdy takto padělané pojistné smlouvy následně předkládal poškozeným zprostředkovatelským společnostem za účelem vyplacení provizního nároku, přičemž takto postupoval vůči 25 fiktivním klientům uzavřením celkem 44 fiktivních smluv,

a tímto jednáním způsobil škodu na neoprávněně přiznaných provizích v celkové výši 254.970,64 Kč, z toho poškozené společnosti B., ve výši 130.536,26 Kč a poškozené společnosti I., ve výši 124.434,38 Kč, a dále se pokusil vylákat provize v celkové výši 204.507,26 Kč, z toho od poškozené společnosti B., ve výši 103.853,38 Kč a od poškozené společnosti I., provize ve výši 100.653,88 Kč,

II.

v období od května 2017 do 11. 8. 2017 na různých místech v Praze, především v podzemních garážích na adrese XY, ul. XY, kde pracoval na základě ústní dohody pro společnost s., IČO: XY, v rámci svého pracovního zařazení předával klientům společnosti k zapůjčení vozidla zn. Ford Mustang a v souladu s obchodními podmínkami společnosti vybíral od těchto klientů vratnou kauci za zapůjčený vůz, přičemž takto převzal od 7 poškozených částky 20.000,- Kč nebo 25.000,- Kč,

avšak následně po vrácení vozidla kauce jednotlivým poškozeným nevrátil a ponechal si je pro vlastní potřebu, a tímto jednáním způsobil škodu v celkové výši 240.000,- Kč.

2. Za toto jednání a za sbíhající se trestnou činnost, kterou byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 16 T 31/2019, byl obviněný podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest, a to v 60 denních sazbách ve výši 500,- Kč, tedy v celkové výměře 30.000,- Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 90 dnů pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození, kteří uplatnili nároky na náhradu škody, odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Částečně pak byl obviněný pod bodem B) podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dva skutky původně zakomponované v obžalobě do trestné činnosti kvalifikované podle § 210 tr. zákoníku, tedy ve zbývajícím rozsahu uvedené pod bodem I. výrokové odsuzující části rozsudku.

3. Odvolání proti tomuto rozsudku podali státní zástupce a obviněný. Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 44 To 149/2020, z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v jeho zprošťující části, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení a jeho jednání není trestným činem. Z provedeného dokazování je patrné, že klienti uvedení v bodě A)/I. pojistné smlouvy s největší pravděpodobností nepodepsali, nebylo však prokázáno, že by se na falšování podílel právě obviněný nebo že by o tom alespoň věděl. Svou vinu popřel, vycházel z podkladů svědka Š., podklady následně předával svědkům N. a P., kteří jediní měli právo smlouvy podepsat. Dále obviněný podrobně popsal roli svědků v procesu sjednávání smluv a podle něj podstatné části jejich výpovědí. Vyvodil pak, že nalézací soud bez zjevného důvodu vyhodnotil v jeho neprospěch zejména výpovědi svědků N. a P., kteří byli jeho nadřízenými, působil pro ně jako tzv. tipař (s úkolem sehnat klienta a domluvit schůzku), přičemž oni zároveň rozhodovali o poskytnutí provize, tudíž museli o uzavírání smluv vědět. Pokud toto popřeli, stejně jako pravost jejich podpisů na smlouvách, obávají se hrozící povinnosti náhrady škody, neboť pochybili při ověřování a identifikaci klientů. Ani v případě jednání uvedeného pod bodem A)/II. nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku, neboť obviněný vysvětlil, jaký byl skutečný důvod zadržování kaucí v souladu se smlouvou. „Má tedy za to, že v duchu zásady ultima ratio se jedná spíš o občanskoprávní spor.“ K nesprávnému právnímu posouzení skutku přispělo, že nalézací soud neprovedl výslech svědka N., nevyžádal si písemné zprávy k jeho osobě od společnosti F., soud nesprávně vyhodnotil důkazy a měl aplikovat pravidlo „in dubio pro reo“.

5. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání nejdříve shrnula jeho podstatný obsah, z něhož je podle ní zřejmý setrvalý obhajovací postoj obviněného a zhodnotila dovolání takto: Soudům bylo vytčeno, že výsledky dokazování vyhodnotily nesprávným způsobem ve smyslu viny obviněného, ačkoli on sám spatřuje důvodné pochybnosti a domáhá se zásady „in dubio pro reo“. Uplatněné námitky se tedy týkají pouze procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění. Tím se dovolatel opírá o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně, neboť se domáhá přehodnocení skutkových zjištění, které však uplatněný dovolací důvod nemůže naplnit. To platí i o pravidle „in dubio pro reo“, které souvisí se zjištěním skutkového stavu a má procesní, nikoli hmotněprávní charakter. Případná existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry. V dané věci byla vina obviněného bez důvodných pochybností prokázána, důkazy byly pečlivě hodnoceny a odvolací soud se zabýval odvolacími námitkami obviněného, totožnými jako v podaném dovolání.

7. Státní zástupkyně zrekapitulovala, že právě obviněný je podle listinných podkladů spojen s výčtem smluvních vztahů a provizní nárok byl inkasován prostřednictvím bankovního účtu jeho tehdejší přítelkyně S. N. Svědci N. a P. jen stěží měli důvod k převádění svých provizních nároků na obviněného. Ten tvrdí, že příslušné smlouvy neuzavřel, na druhé straně provize z těchto smluv paradoxně pobíral. Pokud obviněný poukazoval na výpověď svědka L. popisující postavení obviněného jako tzv. tipaře, není tato výpověď rozporná s popsaným mechanismem podvodného jednání. Zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností nebylo zatíženo ani vadou tzv. opomenutých důkazů, neboť důkazními návrhy obhajoby se soudy dostatečně zabývaly. I v případě jednání obviněného pod bodem II. dovolatel poukazuje na jiné, než přisouzené skutkové okolnosti svého jednání, které však vypovídají o tom, že podle smluvního ujednání nepostupoval, kauce nevrátil a ponechal si je.

8. Státní zástupkyně proto navrhla podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. I pro případ odlišného než navrhovaného rozhodnutí rovněž souhlasila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby bylo učiněno v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

10. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 44 To 149/2020, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

IV. Důvodnost dovolání

11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

14. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

15. Z tohoto pohledu je patrné, že argumenty dovolatele zákonnému rozsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Formálně sice obviněný deklaroval uvedený dovolací důvod, ve skutečnosti však sám uvodil dovolání jako podané z důvodu nesprávného hodnocení důkazů a opakovaně v kompletní obsahové shodě s námitkami odvolacími pouze předestíral vlastní verzi skutkového děje, resp. se snažil zpochybnit skutkovou verzi, k níž po zhodnocení důkazů dospěl nalézací soud a kterou aproboval soud odvolací. Podle obviněného nebylo zejména s ohledem na obsah svědeckých výpovědí spolehlivě prokázáno, že právě on se jinak zřejmě správně popsané trestné činnosti dopustil. Součástí své argumentace učinil i námitku nevyhovění jeho důkazním návrhům na (opakovaný) výslech svědka N. a opatření zpráv k jeho osobě.

16. V tomto ohledu námitky obviněného, které uplatnil s poukazem na uvedený dovolací důvod, nemohly obstát. Jednalo se předně o jeho výhrady, jimiž zpochybňoval správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].

17. Nejvyšší soud připouští, že zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

18. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal.

19. Pokud obviněný spatřoval naplnění shora citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v posuzované věci oba soudy nižších instancí porušily jeho právo na spravedlivý proces (garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když nepřipustily jeho důkazní návrhy v podobě doplnění výpovědi svědka N. a vyžádání zpráv k jeho osobě, Nejvyšší soud především v obecné rovině konstatuje, že takové výhrady jsou námitkami procesního, resp. skutkového, a nikoli hmotněprávního charakteru, které stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. K případnému tzv. „opomenutí důkazů“ (byť explicitně takto obviněný svou námitku nekvalifikoval, avšak po obsahové stránce ji takto uplatnil) nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

20. V této konkrétní trestní věci bylo na návrh obhajoby obviněného soudem prvního stupně náležitě procesně reagováno (viz jeho usnesení u hlavního líčení konaného dne 13. 11. 2019, č. l. 925), přičemž u veřejného zasedání odvolacího soudu konaného dne 1. 6. 2020 strany návrhy na doplnění dokazování nevznesly (viz č. l. 1025). Nevyhovění návrhům na doplnění dokazování (které se týká pouze bodu A)/I. výroku o vině obviněného) bylo oběma soudy nižších stupňů i řádně argumentováno v odůvodnění jejich rozhodnutí (bod 41. rozsudku soudu prvního stupně a bod 13. usnesení odvolacího soudu). Rozsah provedeného důkazního řízení v této trestní věci lze považovat za plně dostačující, jak konec konců vyplývá z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu. Je tedy naprosto zřejmé, že v kompletní šíři návrhu obhajoby na doplnění dokazování se soudy obou stupňů těmito návrhy řádně zabývaly a tyto návrhy vyhodnotily jako nadbytečné. Odůvodnění tohoto závěru považuje i dovolací soud za přiléhavé a vyčerpávající a plně se s ním ztotožňuje. Soudy logicky vyargumentovaly, proč jsou neprovedené důkazy nadbytečné, tj. zejména s přihlédnutím k četným svědeckým výpovědím a sumě listinných důkazů, zahrnující zejména proces sjednávání smluv, pokyny k vyplácení provizí i dokumentaci jejich vyplácení na účet družky obviněného apod. Rozhodně tedy ve věci nelze konstatovat existenci tzv. opomenutých důkazů, potažmo z toho obviněným dovozované porušení práva na spravedlivý proces.

21. Dále je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, a už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že popěrná verze skutkového děje obviněného byla oběma soudy nižších stupňů zcela logicky a bez důvodných pochybností vyvrácena. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 56. – 58. rozsudku soudu prvního stupně, body 10. - 12. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).

22. Soudy nižších stupňů totiž zcela správně vycházely z uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněného. Ten tvoří v případě jednání pod bodem A)/I. zejména komplex výpovědí tzv. fiktivních klientů, kteří prokazatelně pojistné smlouvy nepodepsali, výpovědi svědků N. a P., nadřízených obviněného, kteří striktně rozporovali znalost projednávaných smluvních případů, jakož i své podpisy na jejich dokumentaci, poznatky plynoucí z hierarchie zprostředkovatelských společností, zejména pak ohledně postu obviněného a svědků N. a P., prokázaná inkasa provizních odměn nikoli uvedenými dvěma svědky (kteří jediní byli oprávněni smlouvy podepsat a minimálně částečně se podílet na provizi), nýbrž obviněným atd. V případě jednání pod bodem A)/II. jde pak o ucelený řetězec výpovědí poškozených, kteří složili kauce v souvislosti s krátkodobým nájmem vozidla Ford Mustang, výpovědí svědků, kteří rozhodně popřeli, že by vozidlo bylo kdy obviněným řešeno pro poškození či technickou závadu (což jedině by mohlo odůvodňovat zadržování kauce), poznatků o nevrácení kaucí, s čímž se pojila shodná vyjádření poškozených, že obviněný tento postup odůvodnil změnou podmínek – vracení kaucí převody na účet (k čemuž však nikdy v projednávaných případech nedošlo, ani takovým způsobem žádnou ze smluvních stran podmínky vracení kaucí upraveny nebyly). Pokud jsou usvědčující výpovědi svědků a poškozených v korespondenci s důkazy listinnými a zejména s poznatky o majetkovém profitu obviněného z trestné činnosti, nelze považovat obhajobu obviněného za nikoli vyvrácenou. Lze doplnit, že ani jeho setrvale popěrné stanovisko a opakované zpochybňování role svědků N. a P. v procesu sjednání předmětných smluvních případů nemohou na logických a řádně odůvodněných závěrech soudů obou stupňů ničeho zásadního změnit. Za daných okolností tedy závěru o vině obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nelze ničeho vytknout, navíc, jak už bylo výše zdůrazněno, se obsahově totožnými námitkami uplatněnými v řízení před nalézacím soudem i v řízení odvolacím soudy nižších stupňů náležitě zabývaly. Nelze tedy uzavřít, že by byl obviněný uznán vinným na základě důkazní nedostatečnosti.

23. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného zločinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

24. Dlužno pak dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Jejich rozhodnutí tak nelze označit za nepřezkoumatelná. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

25. Pokud obviněný ve své dovolací argumentaci zmiňuje i nenaplnění některé ze skutkových podstat trestního zákoníku, či zásadu ultima ratio, jde o námitky zmiňované okrajově, bez bližšího odůvodnění a použité výlučně v návaznosti a pro umocnění dominantní oponentury k ustálenému skutkovému ději dle zjištění plynoucích z provedeného dokazování. I v těchto případech jde tedy o polemiku dovolatele formálně sice s právními závěry, nicméně nejen neodůvodněnou, nýbrž především založenou na jím revidovaných závěrech skutkových, k nimž není v dovolacím řízení důvodu.

26. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se právním posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.

27. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Vypracoval

Mgr. Pavel Göth

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru