Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1089/2020Usnesení NS ze dne 14.10.2020

HeslaHodnocení důkazů
Podvod
Zásada přiměřenosti trestní sankce
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1089.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku

§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1089/2020-796

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2020 o dovolání obviněné J. Ch., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. 5. 2020, č. j. 14 To 20/2020-732, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 65/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

1. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. 5. 2020, č. j. 14 To 20/2020-732, byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání J. Ch. (dále jen „obviněné“, příp. „dovolatelky“) a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 11. 2019, č. j. 7 T 65/2018-665, kterým byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině, celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2018, č. j. 27 T 29/2017-280, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 4 To 250/2019-334, jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad a obviněná byla uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (výrok pod bodem I. rozsudku) a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod II. výroku rozsudku) a odsouzena za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 tr. zákoníku, přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a sbíhající se přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku spáchaný v období od 20. 1. 2017 do přesně nezjištěné doby dubnu 2017, jímž byla uznána vinou rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. 1. 2019, č. j. 23 T 189/2018-102, podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, § 45 odst. 1, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. 1. 2019, č. j. 23 T 189/2018-102, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nároku poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. Týmž rozsudkem byla obviněná podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu, neboť v žalobním návrhu označený dílčí útok není trestným činem.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

2. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. 5. 2020, č. j. 14 To 20/2020-732, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že soudy při rozhodování o její vině vycházely z dohody o uznání dluhu ze dne 19. 7. 2017, výpovědí svědků R. a J. V., které označuje za nevěrohodné a soudům vytýká, že neakceptovaly její obhajobu spočívající v tom, že od poškozeného V. si půjčila pouhých 374 000 Kč, když uvedená částka nebyla určena pro insolvenční řízení jak dovodily soudy na základě výpovědi poškozených, ale pro ni a žádnou další částku – 400 000 Kč již nedostala. Poškozené označuje obviněná za nevěrohodné, neboť jsou zainteresováni na výsledku řízení. Vzhledem k tomu, že podle obviněné existovaly vážné a důvodné pochybnosti o tom, zda se skutek stal, jak je uvedeno v odsuzujícím rozsudku, měly soudy aplikovat princip presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), a pokud tak neučinily, porušily zásadu in dubio pro reo. S ohledem na shora uvedené porušení (s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu, která obviněná cituje) a rovněž vzhledem k tomu, že jí byl uložen zcela nepřiměřený trest, navrhla, aby „napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. 5. 2020, č. j. 14 To 20/2020-732“ Nejvyšší soud zrušil.

3. Státní zástupkyně Nejvyšší státní zastupitelství sdělila, že s ohledem na charakter námitek, které obviněná v dovolání uvedla, navrhuje toto dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jde o námitky, které nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Skutková zjištění považuje za správná a úplná, odůvodnění rozhodnutí vyhovující zákonným ustanovením a rovněž tak i uložený trest.

II.

Přípustnost dovolání

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že bylo odvolání obviněného zamítnuto podle § 256 tr. ř. pak prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

8. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněnou jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci její obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů [řízení před soudem prvního stupně se konalo v nepřítomnosti obviněné, proto byla čtena její výpověď z přípravného řízení, kde rovněž uváděla, že dostala pouze 374 000 Kč, přičemž se jednalo o peníze bez účelu, které měla vrátit do dvou let; žádných dalších 400 000 Kč nedostala, a pokud obdržela 248 000 Kč od poškozeného, tak se jedná o věc mezi ní a poškozeným a k tomu nebude vypovídat; veřejné zasedání před odvolacím soudem na žádost obviněné bylo konáno v její nepřítomnosti a ve svém odvolání (podaném prostřednictvím obhájce) uvedla, že výpovědi poškozených jsou nevěrohodné; soudu prvního stupně vytkla, že neuvěřil její obhajobě, že si od poškozeného půjčila pouze 374 000 Kč; vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že by byla ve špatné finanční situaci], což je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [soud prvního stupně zejména v bodech 7-11, odvolací soud v bodech 22, 24-25]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [pouze za situace, kdy námitky uplatněné v dovolání naplňují dovolací důvod, avšak jsou zjevně neopodstatněné].

9. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem dovolatelkou uplatněných námitek v tomto mimořádném opravném prostředku je pak zcela zřejmé, že jí vytknutá pochybení, která se týkají nesprávného hodnocení důkazů, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejího jednání. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněná své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jí namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze, neboť tyto fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněná tedy nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů [podle její verze převzala od poškozeného pouze 374 000 Kč, které měla vrátit do dvou let; o částce 248 000 Kč se již o odvolání ani dovolání nezmiňuje (dříve uvedla, že k ní nebude vypovídat)], vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se uvedené trestné činnosti nedopustila. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

10. Nad rámec uvedeného k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následnému postupu Nejvyššího soudu v řízení o dovolání v případě jištění takového charakteru námitek, považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

11. V reakci na obviněnou tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je ještě nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí [soudy nižších stupňů poukázaly na výpovědi poškozených, které považovaly za věrohodné nejen s ohledem na obviněnou uznaný nárok poškozeného plynoucí z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 70 C 336/2017-41, nepřímo však také z výpovědi svědkyně K. (uvedla, že postupovala podle pokynu obviněné), dalších listinných důkazů (viz též bod 6 rozsudku)], nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

12. Pokud obviněná dále argumentuje tím, že jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest, aniž by tuto svoji námitku blíže konkretizovala, pak musí Nejvyšší soud pouze pro informaci obviněné uvést, že rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., mj. uvádí, že „námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31§ 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [což není případ obviněné]. Lze pouze dodat, že obviněné byl uložen trest za trestný čin podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku v trvání pěti let, přičemž však soud mohl obviněné uložit podle trestní sazby za nejpřísněji trestný čin trest odnětí svobody v sazbě od dvou do osmi let nepodmíněně s tím, že obviněnou je nutno upozornit na skutečnost, že šlo o uložení trestu za dva trestné činy a dále se jednalo o uložení trestu souhrnného. Ani z pohledu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [pokud by jej obviněná řádně uplatnila] by tedy nebylo možno dovolatelce přisvědčit, neboť jí byl uložen trest v rámci zákonné výměry stanovené pro trestný čin (nejpřísněji trestný), kterým byla uznána vinnou.

13. K námitkám, které obviněná uplatnila v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněné, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatelku upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, musel dovolání obviněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. [též bod 13].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 10. 2020

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru