Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1089/2011Usnesení NS ze dne 30.09.2011

HeslaŘízení o dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1089.2011.1
Důvod dovolání

265b/1g

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2011 dovolání, které podal obviněný V. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 3 To 129/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 3 T 41/2010, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V.P. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 3 T 41/2010, byl obviněný V. P.uznán vinným, že

od listopadu 2007 do prosince r. 2008 v bytě na ulici S. D.v Ž., který obýval se svou družkou L. J., tuto opakovně nejméně 2x týdně fyzicky a psychicky napadal, a to tak, že ji fackoval, bil ji pěstmi do rukou, nohou, do zad a do hlavy, nejméně v jednom případě ji dusil polštářem, až začala ztrácet vědomí, a to vše i v době, kdy byla těhotná, v uvedeném jednání pak pokračoval i po narození dcery 2. 4. 2008, při jednom z útoků ji s rozběhem kopl do žeber a způsobil poranění, pro které vyhledala lékařskou pomoc, verbálně L. J. napadal vulgárními výrazy, uvedenými v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 10. 2009, sp. zn. KRPB-16935-17/TČ-2009-060372, opakovně ji vykazoval z domu, vyhazoval její věci ze skříní poté, co si je poškozená balila do tašek s tím, že z domu odejde, ji naopak odmítal pustit a prosil ji, ať zůstane, případně jí nedovolil odejít s dítětem, kontroloval její pohyb mimo domov, do B. jí dovoloval jezdit pouze do školy, nakupovat musela pouze v místě bydliště, svým chováním ji ponižoval a nutil k poslušnosti, vytýkal jí kamarádky, přičemž důvodem uvedeného jednání obviněného mělo být to, že dle jeho mínění L. J. špatně vařila, uklízela, špatně se starala o jejich dceru, kdy toto jednání u poškozené vedlo ke vzniku syndromu týrané ženy a stockholmskému syndromu.

Takto zjištěným skutkem podle soudu prvního stupně obviněný spáchal trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 a obviněného odsoudil podle § 215a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku obviněný V. P. podal odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 3 To 129/2011, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu obviněný V. P. napadl prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru součástí skutkového stavu zjištěného okresním soudem není zjištění odpovídající skutkové okolnosti, která by naplňovala zákonný znak trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák., resp. absentuje zjištění existence samotného týrání určité osoby.

Obviněný uvedl, že pod pojmem „týrání“ je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném domě či bytě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Připomněl, že z hlediska zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty je však třeba, aby vlastní týrání bylo zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním. Proto při pokračování v páchání takového činu po delší dobu se musí jednat o časový úsek řádově v měsících. V návaznosti na to poznamenal, že ve výroku o vině je uvedeno období od listopadu 2007 do prosince 2009, což však neodpovídá samotné výpovědi poškozené L. J. Podotkl, že z jejího způsobu života je patrné, že ke stopám fyzického násilí popsaného svědky a doloženého lékařskými zprávami mohlo dojít i jiným způsobem než jeho jednáním. Konstatoval, že toto je v rozporu se skutkovým stavem věci, který soud postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. skutečně zjistil a z něhož měl při právním posouzení skutku vycházet. Vytkl, že se odvolací soud s právními závěry soudu prvního stupně v zásadě shodl, v řízení o řádném opravném prostředku uvedené vady nezjistil a nenapravil, přičemž jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Uzavřel, že napadené usnesení odvolacího soudu i předcházející rozsudek prvostupňového soudu trpí vadami předpokládanými ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S poukazem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Brno – venkov věc znovu projednat a rozhodnout.

Dne 9. 8. 2011 Nejvyšší soud obdržel sdělení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 5. 8. 2011, č. j. 1 NZO 811/2011-6, že se Nejvyšší státní zastupitelství nebude k dovolání obviněného V.P. věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas, aby za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu znění § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného V. P.je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný V. P. uplatňuje v dovolání výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný ve své podstatě tvrdí, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti nesouhlasí s vymezením délky období, po které měl trvat skutek, jenž je jeho osobě kladen za vinu. Rovněž namítá, že ke zjištěným stopám fyzického násilí u poškozené L. J. mohlo dojít i jiným způsobem, než bylo jeho jednání. Nutno zdůraznit, že vznesené námitky, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů (tj. zejména nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.), přičemž z tvrzených procesních nedostatků obviněný dovozuje vadu ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Dovolací soud však považuje za potřebné poznamenat, že v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu Brno – venkov je spáchání jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, uvedeno v období: „od listopadu 2007 do prosince r. 2008…“, a nikoli od listopadu 2007 do prosince 2009, jak je zřejmě v důsledku písařské chyby zmiňováno v dovolání.

Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takovou vadu se však v předmětné trestní věci evidentně nejedná.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu Brno – venkov plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného V. P. a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. S těmito závěry se ztotožnil a argumentačně je doplnil Krajský soud v Brně, jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení (str. 2 a 3 rozhodnutí). Rovněž na str. 2 tohoto rozhodnutí uvedl, proč nevyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování. Taktéž je potřebné konstatovat, že z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

V posuzované trestní věci je pro Nejvyšší soud rozhodující skutkové zjištění, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný V.P. nenamítá, že tento skutek (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud Brno – venkov (následně též Krajský soud v Brně) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného V. P., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. září 2011

Předseda senátu

JUDr. Jiří Horák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru