Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1071/2019Usnesení NS ze dne 26.09.2019

HeslaHodnocení důkazů
Ohrožování výchovy dítěte
Týrání svěřené osoby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1071.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 198 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 201 odst. 1 písm. d), 3 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1071/2019-507

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné M. A., dříve D., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 5. 2019, č. j. 14 To 264/2018-466, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 94/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

Odůvodnění:

1) Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 1 T 94/2018, byla M. D. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“, nyní A.) uznána vinnou jednak zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustila jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byla odsouzena podle § 198 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit poškozené nezl. AAAAA (pseudonym) zastoupené otcem P. D. nemajetkovou újmu ve výši 100.000,- Kč (se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních) a poškozený P. D. byl se svým nárokem na nemajetkovou újmu odkázán podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

2) Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Svitavách podala obviněná a poškození nezl. AAAAA a P. D. odvolání. Z podnětu odvolání obviněné Krajský soud v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 14 To 264/2018-466, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou M. A., dříve D. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškozenou nezl. AAAAA, zastoupenou otcem P. D. a P. D. odkázal s jejich nároky na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozených AAAAA a P. D. podle § 256 tr. ř. zamítl.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3) Nejvyšší státní zástupce podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 30. 5. 2019, č. j. 14 To 264/2018-466, v neprospěch obviněné dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání shrnul dosavadní průběh řízení a konstatoval, že obviněné nebylo kladeno za vinu, že by zanedbávala zdraví poškozené či její tělesný vývoj, nicméně povinností rodiče je i pečovat o citový, rozumový a mravní vývoj dítěte, do jehož utváření obviněná velmi podstatně zasáhla. V další části dovolání argumentoval tím, že obviněná „zcela cíleně na základě lživých a manipulativních informací vytvářela neodůvodněný negativní postoj k druhému rodiči, oddělovala ji od druhého rodiče, bránila jí ve styku s ním, a v konečném důsledku její chování ohrozilo zdárný psychosociální vývoj nezletilé, čímž ohrozila citový, psychický a morální vývoj nezletilé“. Dále dodal, že obviněná rovněž zasáhla do práva poškozené na styk s jejím otcem, přičemž takového výsledku chtěla dosáhnout. Poukázal na to, že obviněná si počínala zcela cíleně, když v dceři vzbuzovala negativní pocity vůči jejímu otci a cíleně tyto negativní emoce utvrzovala. Ve vztahu k trestnému činu podle § 198 tr. zákoníku poukázal na to, že „byl narušen morální, sociální a psychický vývoj nezletilé AAAAA, a že díky působení matky vnímala styk s otcem a jeho částí rodiny zcela bezdůvodně jako těžké příkoří, a to až do takové míry, že v důsledku možnosti sebepoškození byla hospitalizována v psychiatrické léčebně“. Dovolatel tak v jednání obviněné spatřuje naplnění objektivní i subjektivní stránky nejen zločinu týrání svěřené osoby, ale také přečinu ohrožování výchovy dítěte. Na základě výše uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

II.

Přípustnost dovolání

4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

7) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

III.

Důvodnost dovolání

8) V souvislosti s podaným dovoláním je nutno konstatovat, že jde již o druhé dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné. Prvnímu dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 6 Tdo 239/2019, vyhověno a rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, když Nejvyšším soudem bylo odvolacímu soudu vytknuto, že ve svém rozsudku, kterým obviněnou podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby poukazoval na jedné straně na to, že nebyly naplněny znaky trestných činů, kterými byla soudem prvního stupně uznána vinnou, aniž odůvodnění uvedených závěrů obsahovalo podrobnější argumentaci a spočívalo pouze na odkazu a ztotožnění se odvolacího soudu s argumentací obsaženou v podaném odvolání obviněné, současně však odvolací soud uvedl, že jsou dány důvody pro aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na uvedenou rozpornost odůvodnění nemohl dřívější rozsudek odvolacího soudu obstát, a proto musel být Nejvyšším soudem zrušen, aniž by však Nejvyšší soud zavázal odvolací soud svým názorem ke způsobu rozhodnutí.

9) Oproti původnímu rozhodnutí odvolacího soudu, které, jak již bylo shora uvedeno, nemohlo pro svoji rozpornost odůvodnění obstát, v novém odvolacím řízení soud druhého stupně provedl obsáhlejší dokazování a v odůvodnění svého rozsudku se vypořádal s námitkami v odvoláních uplatněnými.

10) Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, že obviněná byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 5. 2019, č. j. 14 To 264/2018-466, podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „nejméně od měsíce září 2013 do 17. 5. 2017 v místě tehdejšího společného bydliště v domě čp. XY v obci XY, okr. Svitavy, psychicky týrala svoji nezl. dceru AAAAA, nar. XY, nyní bytem XY, svěřenou rozhodnutím Okresního soudu Svitavy ze dne 6. 10. 2016 pod č. j. OP 79/2011 (chybí odkaz na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích) ze dne 14. 3. 2017 pod č. j. 23Co 45/2012 - 548, které nabylo právní moci dne 9. 5. 2017, do péče svého otce P. D., nar. XY, trvale bytem XY, a to takovým způsobem, že s nezletilou dcerou manipulovala, vytvářela si k ní příliš pevnou až symbiotickou vazbu (duševní připoutání až vzájemné splynutí malého dítěte s matkou) a negativně ji ovlivňovala vůči jejímu otci, který se mohl asi jeden rok s dcerou od 25. 6. 2014 stýkat jen za účasti osoby v Krizovém centru ve Svitavách, přičemž patologická fixace matky na nezletilou poškozovala její citový vývoj, což vedlo k hospitalizaci nezletilé ve Šternberku od 18. 5. do 14. 6. 2017 z důvodu jejího špatného psychického stavu, kdy vyhrožovala sebepoškozením v případě předání do péče otce, načež toto dlouhodobé jednání M. D. mělo za následek výrazně záporný a odmítavý vztah nezletilé ke svému otci s projevy označované jako „syndrom zavrženého rodiče“, načež nesprávné výchovné působení matky vedlo k ohrožení psychosociálního vývoje v důležitých aspektech osobnostního rozvoje nezletilé a k jejímu disharmonickému vývoji s narušením emocí a citů, přičemž psychosociální vývoj nezletilé probíhal ve výše označené době nevyváženě a byl přímým důsledkem v minulosti prožitých nejistot, úzkostí a traumat nezletilé, jejíž duševní i společenský vývoj byl chováním matky trvale poškozen“; v němž byly obžalobou spatřovány zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

11) K dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce je nutno uvést, že tento velmi podrobně reprodukuje odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, aby následně uvedl (str. 4 dovolání), že se nelze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že „dostatečným způsobem nebylo prokázáno, že by obviněná porušila povinnost o dítě pečovat či jinou povinnost vyplývající z rodičovské odpovědnosti a nedošlo tak k naplnění ani těchto zákonných znaků dané skutkové podstaty. Jednání matky nebylo vedeno cíleně ohrozit rozumový, mravní ani citový vývoj dítěte, nečinila tak rozhodně úmyslně, ale proto, že se snažila své dítě do jisté míry chránit, a protože mezí ní a nezletilou AAAAA byla silná citová vazba, kterou však nelze kriminalizovat, nelze v jejím jednání spatřovat ani úmysl ani nedbalé jednání ve snaze poškodit nezletilou v rovině umožnění jejího kontaktu s otcem“. Na uvedené hodnotící závěry odvolacího soudu bylo dovolatelem reagováno citací zákonných ustanovení a odkazem na právnickou literaturu (komentář).

12) Následně dovolatel konstatoval, že „obviněné není kladeno za vinu, že by nevykonávala řádně svou rodičovskou odpovědnost v oblasti tělesné, či že by zanedbávala zdravotní stránku péče o nezletilou. Je však nepochybné, že svým jednáním porušila povinnosti rodiče vyplývající z výše uvedených ustanovení občanského zákoníku, čímž ohrozila citový, psychický a morální vývoj nezletilé, neboť v ní zcela cíleně na základě lživých a manipulativních informací vytvářela neodůvodněný negativní postoj k druhému rodiči, oddělovala jí od druhého rodiče, bránila jí ve styku s ním a v konečném důsledku její chování ohrozilo zdárný psychosociální vývoj nezletilé“. K argumentaci nejvyššího státního zástupce (zvýrazněnou shora) považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že pokud tento uvádí, že obviněná jednala cíleně na základě lživých a manipulativních informací, pak nejenže státním zástupcem nebyly předloženy hodnověrné důkazy, které toto tvrzení potvrzují, ale ani soud prvního stupně ve skutkovém zjištění (přitom dovolatel považuje rozsudek soudu prvního stupně za vyhovující všem náležitostem pro odsouzení obviněné), ale ani v odůvodnění neuvádí důkazy, které by prokazovaly, že obviněná lživě a manipulativně vytvářela neodůvodněný negativní postoj nezletilé k druhému rodiči. Dovolatel stejně jako soud prvního stupně berou za základ veškerých svých dalších úvah o vině obviněné znalecký posudek z odvětví psychiatrie, který mj. operuje se syndromem zavrženého rodiče a syndromem CAN. Nejvyšší soud musí upozornit, že vedle zmíněného znaleckého posudku, který je sice zvláštním druhem důkazu, nelze přehlédnout tu skutečnost, že tento znalecký posudek je třeba v rámci trestního řízení hodnotit jako každý jiný důkaz ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. V této souvislosti tedy nelze tento důkaz posuzovat izolovaně. Z posudku sice vyplynulo, že nezletilá měla být svojí matkou manipulována proti otci, současně však posudek uvádí, že často dramatizuje, přehání a poutá pozornost, přičemž psychosociální vývoj nezletilé probíhá abnormálně a nevyváženě a je přímým důsledkem v minulosti prožitých nejistot, úzkostí a traumat. Soudem prvního stupně a dovolatelem je bez odkazu na ověřitelné skutečnosti, které v odvolacím řízení provedl soud druhého stupně, konstatováno, že obviněná jednala cíleně a na základě lživých a manipulativních informací vytvářela neodůvodněný negativní postoj nezletilé k druhému rodiči. V této souvislosti je nutno upozornit dovolatele, že se jedná o námitky skutkové, ve snaze podsunout do skutkového zjištění právě ty skutečnosti, pro právní kvalifikaci podstatné, které však nebyly ani dovolatelem ani soudem prvního stupně zjištěny [v rozsudku, ani dovolání není uvedena konkretizace lživých ani manipulativních informací].

13) Pozastaví-li se Nejvyšší soud oproti dovolateli (ev. závěrům soudu prvního stupně, který rovněž vychází ze znaleckého posudku) např. nad tvrzením, že podklad pro odsouzení lze shledávat v příliš pevné až symbolické vazbě obviněné na nezletilou a tím vytváření základu pro negativní a odmítavý vztah nezletilé k jejímu otci, pak je třeba zdůraznit, že oproti shora zmíněným subjektům [dovolatel, soud prvního stupně] odvolací soud v rámci hodnocení důkazů, po doplnění dokazování, postupoval důsledně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Jak již bylo shora uvedeno, z posudku z oboru psychologie bylo mj. také konstatováno, že nezletilá často dramatizuje, přehání a poutá pozornost, přičemž psychosociální vývoj nezletilé probíhá abnormálně a nevyváženě a je přímým důsledkem v minulosti prožitých nejistot, úzkostí a traumat. Jestliže tedy prožité úzkostné stavy atd., se podílejí na abnormálním a nevyváženém psychosociálním vývoji dítěte a tyto stavy mají mít, podle zjištění dovolatele (soudu prvního stupně), základ pouze v chování obviněné, pak musí Nejvyšší soud poznamenat, že mimo pozornost těchto subjektů, nikoli však odvolacího soudu (po jím provedeném dokazování), zůstalo např. konstatování matky – obviněné, a to ohledně chování otce nezletilé vůči obviněné, pro které také opustila společnou domácnost [čím dál častěji ji fyzicky napadal, totéž uváděla i svědkyně A.-matka obviněné (Nejvyšší soud si je vědom toho, že uvedená tvrzení mohou být otcem nezletilé zpochybňována)], avšak musí uvést nepopíratelné skutečnosti, že obviněná opustila společnou domácnost v roce 2010, přičemž nezletilá se narodila v 17. 3. 2009 (otec nezletilé jí měl podle její výpovědi rovněž bránit ve styku s rodiči). Objektivní a prokázanou skutečností však je např. také zjištění, že otec nezletilé vyžadoval styk s nezletilou od pátku do neděle, a to od batolecího věku (od jednoho do tří let) a nedal si to v žádném případě vymluvit [svědkyně J. N.]. Další skutečností objektivně dovolatelem nezmíněnou, která rovněž zapadá do oblasti v minulosti prožitých nejistot, úzkostí a traumat nezletilou, bezpochyby také patří a mělo být zohledněno, hrubé a nevhodné chování otce nezletilé nejen vůči obviněné, ale také její matce – babičce nezletilé, spočívající ve výhružkách o zlomení nosu, které otec nezletilé adresoval babičce nezletilé. Nezletilá rovněž zmínila násilí v rodině otce. Toto jsou některé ze skutečností, na které považoval Nejvyšší soud upozornit, které nebyly zaznamenány v podaném dovolání a ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by byly brány v úvahu při hodnocení důkazů, zejména v kontextu již zmíněného znaleckého posudku. V souvislosti s tímto konstatováním Nejvyššímu soudu nezbývá než souhlasit se závěry odvolacího soudu, že nezletilá nemusela a neměla negativní zkušenosti s otcem pouze na základě podání obviněnou (matkou) – jak je nastíněno v podaném dovolání (lživé a manipulativní informace-dovolatelem nespecifikované), ale tyto negativní zkušenosti měla na základě osobních prožitků. Jak již bylo shora zmíněno, otázka lživých a manipulativních informací není nejen součástí popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně, ale ani součástí jeho odůvodnění, tudíž se dle názoru Nejvyššího soudu jedná o námitku směřující do oblasti skutkového zjištění a hodnocení důkazů, neboť ani soud prvního stupně ve svém rozsudku nekonkretizoval, v čem mělo „negativní ovlivňování nezletilé vůči jejímu otci“ spočívat. Tato námitka, která je pak základem veškeré argumentace dovolatele, od níž se odvíjí odkazy na komentářovou literaturu, ev. judikaturu Nejvyššího soudu, směřuje do oblasti nedostatků skutkového zjištění a do oblasti zpochybňování hodnotících úvah odvolacího soudu [s ohledem na odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu je níže poukázáno (z nich citováno) na zmíněná rozhodnutí, aby byla zřejmá rozdílnost skutkových zjištění ve zmiňovaných věcech (viz bod 15) s věcí nyní projednávanou].

14) Výše uvedené závěry jsou plně v souladu s odůvodněním rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 6. 10. 2016, č. j. O P 79/2011-472, jímž došlo ke změně výchovného prostředí nezletilé, která byla svěřena otci do výchovy. Přesto, že zmíněným rozhodnutím byla nezletilá svěřena otci do výchovy, současně toto rozhodnutí mj. konstatovalo, že na disharmonickém vývoji nezletilé se podílí mnoho faktorů, mj. i to, že nezletilá byla přítomna několika konfliktním situacím mezi rodiči a mezi babičkou a otcem (viz str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud je toho názoru, že uvedená skutečnost nemohla (také nebyla) být v rámci hodnotících úvah odvolacím soudem přehlédnuta.

15) V dovolací argumentaci kromě odkazu na zákonná ustanovení trestných činů, pro které byla obviněná zproštěna obžaloby a komentářový výklad k těmto ustanovením, bylo kromě námitky rozvedené pod bodem 11), na kterou bylo Nejvyšším soudem reagováno v bodech 12) – 14), také odkázáno na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 67/2016 a sp. zn. 3 Tdo 420/2015. K těmto rozhodnutím a zákonným ustanovením je potřebné uvést pouze následující – věc vedená u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 67/2016 – zmíněným rozhodnutí byla řešena pouze problematika § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, když po skutkové stránce jednání obviněného spočívalo v tom, že „v místě svého trvalého bydliště ve V. – M. v rodinném domě na ulici V. závažným způsobem porušoval svoji důležitou rodičovskou povinnost a ohrozil rozumový, citový a mravní vývoj svých nezletilých dcer „KOPRETINY“ a „MACEŠKY“, a to tak, že ode dne 25. 9. 2011, kdy měl nezletilé dcery ve své péči, a to ať na základě vlastního rozhodnutí či rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně do 26. 3. 2014, vzhledem k tomu, že byly umístěny 27. 3. 2014 předběžným opatřením Okresního soudu Hodonín č. j. OP 263/2011 ze dne 26. 3. 2014 do Chovánku – dětské centrum rodinného typu p. o., V., B., jim neumožňoval pravidelně se stýkat s jejich matkou A. B., případně stanovoval vlastní podmínky, i když pravidelný styk byl upraven usnesením Okresního soudu v Hodoníně č. j. OP 263/2011-124 ze dne 25. 4. 2012, které se stalo vykonatelným dne 30. 4. 2012, kterým byly předběžným opatřením mj. nezletilé dcery svěřeny do jeho péče, přičemž v tomto období obviněný počal v nezletilých dcerách budovat k jejich matce A. B. negativní postoj tím, že pomocí lží, manipulací, případně zastrašováním, jim opakoval, že u matky A. B., případně babičky M. B., citově i materiálně strádaly, že měly být pohlavně zneužívány či fyzicky napadány v sektě Slovo života v B. na N. s., kam je měly matka či babička vodit, kdy je opakovaně ovlivňoval ve výpovědích proti matce i babičce před jinými osobami, kterým měly sdělit výše popsané nepravdy, přičemž některá vyjádření nahrával, odpovědi dcer případně usměrňoval návodnými otázkami nebo vynucoval opravu odpovědí, přičemž tak v nezletilých vyvolával a utvrzoval je v přesvědčení, že jim ze strany matky a babičky, ke kterým měly pozitivní vztah, bylo ubližováno, postupně v nich tak navozoval syndrom zavrženého rodiče, přičemž v době jejich umístění ve shora zmíněném Chovánku nejméně do 30. 6. 2014 ovlivňoval nezletilé hrubými a nevybíravými výroky na adresu tohoto zařízení, jakož i jeho osazenstva“. Z uvedeného skutkového zjištění je zřejmé, že po skutkové stránce není předmětná trestní věc obviněné totožná s trestní věcí vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 67/2016, tudíž argumentace ohledně její aplikace na předmětnou trestní věc byla shledána nedůvodnou. V případě trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 420/2015 lze souhlasit s názorem dovolatele, že pokud bylo ve zmíněné trestní věci zrušeno odsouzení pro skutek posouzený podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, stalo se tak primárně z procesních důvodů. Ve zmíněné trestní věci skutkové zjištění spočívalo v tom, že „v přesněji nezjištěné době od června 2010 do 29. 4. 2013, po rozchodu se svým bývalým partnerem M. S., ve V., v místě svého bydliště, a na dalších místech v České republice, při výchově jejich společného nezletilého syna, který jí byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 12 P 288/2010 ze dne 29. 11. 2010, pravomocného dne 28. 12. 2010, svěřen do péče, aniž by přihlédla k psychickému a zdravotnímu stavu a stupni vývoje nezletilého, jej naváděla proti jeho otci M. S., čímž ovlivňovala jejich vzájemný vztah i postoje nezletilého ke svému otci, v důsledku čehož je tento vztah i postoje z větší části negativní, přičemž zdrojem těchto postojů je nejen otcovo chování vůči nezletilému, ale i matkou vytvořený negativní obraz otce, připustila, aby nezletilý syn byl přítomen konfrontacím a stresujícím situacím s otcem M. S. a jeho reakce pak nahrávala záznamovým zařízením, nejčastěji mobilním telefonem, přičemž takovéto chování k synovi je v rozporu s ustanovením § 31 zákona č. 94/1963 S., o rodině“ [v uvedené trestní věci státní zástupkyně mj. navrhla zrušení odsuzujícího rozsudku a mj. poukázala na to, že obviněná se posuzovaného činu dopustila jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti, způsobu provedení a následku, nemůže být kriminalizováno, neboť nepřekročilo zásadním způsobem rámec obvyklého narušení rodinných vztahů souvisejících s rozpadem rodinných vazeb a nenabylo jasných rysů kriminálního činu. Obviněná byla kriminalizována za to, že si nezletilý syn nevytvořil pozitivní citový vztah k otci, který se na matce v době soužití dopouštěl násilí, jemuž bylo dítě přítomno, na čemž měla mít podíl právě obviněná tím, že pozitivně nesměřuje nezletilého ve vztahu k otci, neboť před synem dává najevo negativní emoce vůči otci, které dítě kopíruje, aby jí vyhovělo. Uvedený stav podle státní zástupkyně předpokládá nikoliv kriminalizaci, ale psychologickou podporu matky a dítěte, aby nedocházelo k prohloubení již vzniklých traumat].

16) Z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že tento se zabýval nejen zmíněnými rozhodnutími Nejvyššího soudu při posuzování jednání obviněné, ale zejména pak jednotlivými ustanoveními trestního zákoníku a také ustanoveními občanského zákoníku, která mj. také v dovolání zmiňuje dovolatel. Na základě soudem prvního stupně provedeného a odvolacím soudem doplněného dokazování, odvolací soud konstatoval, že z popisu skutku nevyplývá, a to ani ve spojení s odůvodněním rozhodnutí, v čem měla ze strany matky spočívat manipulace s nezletilou a jakým způsobem jí měla negativně ovlivňovat vůči otci. Odvolací soud rovněž správně a objektivně poukázal na skutečnost, že obviněná v některých případech nedokázala nezletilou na styk s otcem připravit tak, aby tato jej neodmítala a aby s ním chtěla odjet i na víkend, to však nesvědčí pro závěr, že by cíleně vědomě a úmyslně na nezletilou v tomto zájmu působila. Tyto své závěry opřel odvolací soud o nově provedené důkazy (viz body 13-16 rozsudku soudu druhého stupně), které mj. prokázaly nejen Nejvyšším soudem zmíněné chování otce nezletilé vůči její matce – obviněné, ale také její babičce, stejně jako uvedené důkazy prokázaly, že situace při předávání nezletilé byla různá. Na postoj otce ke spolupráci s dalšími osobami, ev. orgány ohledně předávání nezletilé poukázal odvolací soud v bodě 16) svého rozsudku.

17) Argumentuje-li dovolatel tvrzením, že obviněná zcela cíleně na základě lživých a manipulativních informací vytvářela u nezletilé neodůvodněný negativní postoj k druhému rodiči, oddělovala ji od druhého rodiče, bránila ji ve styku s ním, což v konečném důsledku ohrozilo zdárný psychosociální vývoj nezletilé, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že ani sám dovolatel (ani soud prvního stupně ve svém rozsudku, který považuje dovolatel za správný) nepoukazuje na žádnou konkrétní skutečnost, která by prokazovala a konkretizovala „lživou či manipulativní informaci“, kterou obviněná u nezletilé vytvářela negativní postoj k otci. Současně dovolatel uvádí, že obviněná „bránila ve styku s ním“ (míněno otcem nezletilé), avšak uvedené tvrzení nemá žádnou oporu ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně. Naopak soudem druhého stupně bylo na základě provedených důkazů prokázáno, že ze strany matky nebylo otci ve styku s nezletilou bráněno, ale žádala o pomoc charitu, neboť se obávala kontaktu s otcem nezletilé, s nímž měla nepříznivé zkušenosti, a kterého se bála. Ze zpráv podaných sociálními pracovnicemi pak vyplynulo, že informace poskytnuté obviněnou mohou mít svůj reálný podklad, neboť hrubý, agresivní přístup ze strany otce vůči obviněné a její matce byl těmito pracovnicemi zaznamenán. Jestliže následně je dovozováno dovolatelem, že to bylo pouze jednání matky, které má za následek, že psychosociální vývoj probíhá abnormálně a nevyváženě, pak správně bylo odvolacím soudem vyhodnoceno zjištění znalkyně, že toto (psychosociální vývoj probíhá abnormálně a nevyváženě) zjištění je přímým důsledkem v minulosti prožitých nejistot, úzkostí a traumat, že na disharmonickém vývoji nezletilé se podílí mnoho faktoru, mj. i konfliktní situace, kterým byla přítomna. Nelze tedy přehlížet ani zjištění znalkyně, že dítě v mladším věku má symbolickou velmi závislou vazbu na pečující osobu, je velmi sugestibilní, stačí málo a dítě je schopné, aby se zalíbilo pečovateli udělat cokoli, aniž by se jednalo a cílené a systematické chování takové osoby, proto je důležitá spolupráce matky (osoby, která má dítě v péči); shora již bylo upozorněno na spolupráci matky s příslušnými institucemi (viz bod 15, 16 rozsudku odvolacího soudu). Tvrdí-li dovolatel, že obviněná zcela cíleně na základě lživých a manipulativních informací vytvářela u nezletilé neodůvodněný negativní postoj k druhému rodiči, oddělovala ji od druhého rodiče, bránila ji ve styku s ním, což v konečném důsledku ohrozilo zdárný psychosociální vývoj nezletilé, pak si konstruuje skutkový stav, který svým vymezením rozhodných skutkových zjištění neodpovídá skutkovému zjištění, které učinil soud ani skutkovému zjištění, pro který byla podána obžaloba.

18) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 9. 2019

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru