Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1049/2017Usnesení NS ze dne 14.09.2017

HeslaHodnocení důkazů
Pojistný podvod
Zneužívání pravomoci veřejného činitele
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1049.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 250a odst. 1, 3 tr. zákoníku

§ 158 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1049/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2017 o dovolání obviněných J. Š., a P. Š ., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2016, č. j. 10 To 321/2016-4739, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 265/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

Odůvodnění:

1) Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2016, č. j. 10 To 321/2016-4739, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání J. Š. (dále jen „obviněného“ příp. „dovolatele“ Š.) a P. Š. (dále jen „obviněného“ příp. „dovolatele“ Š.) stejně jako obviněných M. Č., M. P. a R. S. proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 5. 2016, č. j. 14 T 265/2011-4672, kterým byli obvinění J. Š. a P. Š. pod bodem 1. výroku zmíněného rozsudku uznáni vinnými jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, jednak přečinem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009 a obviněnému Š. byl za shora uvedené sbíhající se trestné činy podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, když dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služby v ozbrojených sborech na dobu tří let, v případě obviněného Š. bylo podle § 44 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu

Praha-západ ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 14 T 237/2012, který nabyl právní moci dne 12. 4. 2016, neboť trest uložený tímto rozsudkem považoval soud za dostatečný; o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

2) Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2016, č. j. 10 To 321/2016-4739, podali obviněný Š. a Š. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Oba obvinění v podaných dovoláních shodně odkázali na naplnění podmínek pro použití ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný Š. v podaném dovolání rekapituluje dosavadní průběh trestního stíhání a poukazuje na to, že „pokud úmyslně uvedl do protokolu o dopravní nehodě osobu pana M., který dle názoru soudu nebyl účastníkem dopraní nehody, žádným způsobem se soud I. stupně nevypořádal s tím, jak je možné, že již prvotní lustrace provedená OOP Unhošť zcela nepochybně uváděla pana M. jako účastníka předmětné dopravní nehody“. V další části dovolání poukazuje na to, že znalci uvedli, že policisté neměli prakticky možnost poznat, že se jednalo o fingovanou dopravní nehodu. Rovněž zpochybňuje v přípravném řízení pořízenou výpověď svědka M., kdy obviněné usvědčoval, neboť u hlavního líčení již jeho výpověď nebyla jednoznačně v neprospěch obviněných. Poukazuje na to, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by se jednání, pro které byl odsouzen dopustil. Vzhledem k tomu, že odsuzující rozsudek je vybudován pouze na jediném usvědčujícím důkazu, a to výpovědi svědka M., která však není jednoznačná, přičemž podle mínění obviněného skutkový stav byl zjištěn v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., neboť došlo k porušení zásady „in dubio pro reo“, navrhl, aby dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

3) Obviněný Š. v podaném dovolání poukázal na to, že u dopravní policie pracoval sedmnáct let a za tu dobu řešil velký nápad dopravních nehod, tudíž si předmětnou dopravní nehodu nepamatuje, avšak popírá, že by se protiprávního jednání, pro které byl odsouzen, dopustil. Shodně jako spoluobviněný poukazuje na to, že účastníky dopravní nehody lustrovali na základě předložených dokladů policisté L. a W. Soud prvního stupně se pak v této souvislosti nevypořádal s výpovědí svědka M., který obviněné z trestné činnosti usvědčoval, aniž by bylo přihlédnuto ke změně jeho výpovědi u hlavního líčení. Závěry soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud odvolací, považuje za spekulativní, přičemž závěry o jeho vině nebyly podle jeho mínění podpořeny žádným z provedených důkazů. Rovněž podle jeho mínění ani ze znaleckých posudků nevyplývá, že by policisté mohli zjistit, že předmětná dopravní nehoda byla fingována. Poukazuje dále na to, že mu nebylo ani prokázáno úmyslné jednání s cílem získat majetkový prospěch. Svědka M. považuje za osobu nedůvěryhodnou, soudně trestanou, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení soudu druhého stupně, ale také jemu předcházející rozsudek a po zrušení věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného Š. uvedl, že toto navrhuje odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souvislosti s navrženým způsobem rozhodnutí uvedl, že je toho názoru, že převážná část obviněným uplatněných námitek jsou námitky dovolací důvod nenaplňující, přesto se „značnou dávkou tolerance“ za právní námitku lze považovat odkaz obviněného na „zákonnou podmínku prokázání úmyslu“. S ohledem na provedené dokazování je však toho názoru, že z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí je možné dovodit dokonce přímý úmysl ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., a proto považuje zmíněnou námitku za zjevně neopodstatněnou. Ve vztahu k dovolání obviněného Š. je toho názoru, že jeho dovolání je nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť tento obviněný provádí vlastní hodnocení důkazů, odlišné od hodnocení důkazů soudem prvního stupně (což mj. dokladuje na odkazu obviněného na porušení procesní zásady in dubio pro reo).

5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05), byť nebyla podána prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

9) V souvislosti s podanými námitkami obou obviněných považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve uvést, že tyto svým obsahem jsou totožné s námitkami, které byly obviněnými uplatněny již v předchozí fázi trestního řízení, což je patrno např. ze strany 6-7 usnesení soudu druhého stupně (obviněný Š. – trestnou činnost popírá, předmětnou dopravní nehodu si nepamatuje, údaje převzali od kolegů z U., kteří byli první na místě dopravní nehody; obviněný Š. – na místě byli první policisté z U., změna výpovědi svědka M. pouze potvrzuje, že se skutek, který je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku nestal, nedostatečné prošetření relevantních skutečností atd.), přičemž na takový případ lze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

10) Z podaných dovolání je tedy zřejmé, že obvinění primárně nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem a předkládají vlastní verzi skutkového děje, která spočívá v tom, že sice byli na místě dopravní nehody, avšak údaje o této nehodě, resp. o jejich účastnících získali od jiných policistů, kteří již byli na místě dopravní nehody. Poukazují na to, že nemohli rozpoznat, že jde o fingovanou dopravní nehodu, což vyplývá dle jejich názoru také z provedených znaleckých posudků. Jejich odsouzení je vybudováno (podle obviněných) na výpovědi nevěrohodného J. M., který však u hlavního líčení svoji výpověď změnil. Vzhledem k tomu, že nebyli vyslechnuti jimi navržení svědci (L. a W.), jsou obvinění přesvědčeni, že skutkový stav nebyl zjištěn v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je Nejvyšší soud toho názoru, že v dovolání uplatněné námitky se míjí s dovolacím důvodem vymezeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o námitky skutkové, kterými se obvinění snaží prosadit svoji verzi skutkového děje [na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy], případně námitky procesní, kterými zpochybňují rozsah a kvalitu provedeného dokazování (poukaz na nerespektování zásady in dubio pro reo).

11) V této souvislosti (v souvislosti se zjišťováním skutkového stavu věci a otázkou hodnocení důkazů) Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví důvodnými např. návrhy stran na doplnění dokazování a které důkazy mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu (viz § 2 odst. 6 tr. ř.). Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Hovoří-li zákon o „zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“, má tím na mysli důvodné pochybnosti na straně orgánu činného v trestním řízení, což je patrno z navazující citace zákona (viz blíže § 2 odst. 5 věta první tr. ř.) „který je potřebný pro jejich rozhodnutí“, nikoli nedůvodné zpochybňování skutkového stavu věci obviněnými (myšleno všeobecně), pro které jsou vesměs odsuzující rozsudky neakceptovatelné zejména s ohledem na dle jejich názoru „tzv. důvodné pochybnosti“. Lze tedy shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), což v předmětné trestní věci bylo splněno.

12) V předmětné trestní věci nelze souhlasit s argumentací obviněných, že jediným usvědčujícím důkazem by byla výpověď J. M. z přípravného řízení. Předně je nutno uvést, že vedle J. M. měla být druhou účastnicí „předmětné tzv. dopravní nehody“ také M. M. Právě z její výpovědi vyplývá vazba na L. H., který měl být iniciátorem „nehody“ (viz č. l. 3552), a který jí rovněž sdělil, že vše má domluvené a vše zařizoval. Jestliže např. obviněný Š. hovoří o sedmnáctileté práci u dopravní policie, pak značné pochybnosti o způsobu řešení předmětné „nehody“ vzbuzují nejen výše uvedené informace, ale také sdělení M. M., že policii podepsala nějaký papír a odjela. Zavádějící je rovněž tvrzení obviněných o změně výpovědi J. M. u hlavního líčení, neboť také ve výpovědi učiněné u hlavního líčení tento obviněný (č. l. 3607-08) popřel, že by vůbec u této události byl. Zmíněný obviněný hovoří ve své výpovědi o úloze jistého „M.“, přičemž k jeho osobě neuvedl zásadnějších poznatků [uvedl, že pokud se snažil mu volat na telefon, ozval se někdo jiný (tuto skutečnost uvádí Nejvyšší soud pouze s ohledem na výtku obv. Š. na adresu soudu I. stupně, že se nesnažil ztotožnit osobu „M.“)]. Obvinění rovněž přehlížejí, že z výpovědi M. M. vyplývá zapojení do „nehody“ L. H., jehož úlohu při řešení „nehod“ soud druhého stupně velmi podrobně rozvedl např. na str. 8-10 odůvodnění svého rozsudku (z výpovědi zmiňovaného H. rovněž vyplývá zapojení policistů do podvodů s fingovanými dopravními nehodami, přičemž obv. Š. znal). Přisvědčit nelze ani argumentaci obviněných, že se soud druhého stupně nevypořádal s jejich požadavkem na ev. výslech svědků L. a W., a nevypořádal se se skutečností, že tito svědci provedli identifikaci účastníků dopravní nehody a obvinění od nich údaje ohledně účastníků „dopravní nehody“ pouze převzali, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (viz str. 11) je zřejmé, z jakých důvodů považoval odvolací soud tento požadavek obviněných za nadbytečný. K uvedenému závěru, se kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje, je potřebné dále ještě uvést (a toto vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů), že J. M. ve své výpovědi mj. také uváděl, že nejenže nebyl na místě předmětné dopravní nehody, ale „podpisy na všech listinách včetně protokolu o této nehodě označil za pravé a vysvětlil, že mu onen M. vždy nosil k podpisu různé papíry, kterým nevěnoval větší pozornost“. Ve světle nezpochybnitelného závěru, že L. H. byl s policisty domluven na průběhu šetření „tzv. dopravních nehod“ (nejen výpověď obviněného H., ale také M. M., L., H. a dalších), zjištění, že protokoly o dopravních nehodách byly podepisovány dodatečně (např. M.), či že došlo jen k podpisu protokolu, aniž by účastník tzv. dopravní nehody byl blíže vyslechnut (M.), ke zjištění nestandardního postupu policistů v případě šetření těchto „tzv. dopravních nehod“ (policisté jednali s L. H., přestože tento nebyl účastníkem tzv. dopravních nehod), vedle toho, že znalecká zjištění ke stavu vozidel a stop na vozovce v předmětné trestní věci popisující porovnatelné známky technické nepřijatelnosti předmětné dopravní nehody [viz např. str. 7-8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně], nelze než označit skutková zjištění soudů nižších stupňů za správná a jimi provedené hodnocení důkazů za plně odpovídající § 2 odst. 6 tr. ř., odůvodnění jejich rozhodnutí za vyhovující § 125 tr. ř. (resp. § 134 tr. ř.).

13) Pokud jde o námitku ve vztahu k závěrům, které mají vyplývat ze znaleckých posudků (ohledně možnosti rozpoznání fingované dopravní nehody), pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že již soud prvního stupně mj. v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „znalecké expertízy shodně uvedly, že poškození vozidel nemohlo popisovaným způsobem vzniknout (aktivace airbagů neodpovídala stupni poškození obou vozidel, na vozovce nebyly, jak vyplývá z pořízené fotodokumentace, zjištěny žádné smykové ani dřecí stopy). Soud rovněž bral v úvahu obviněnými zmíněnou skutečnost, sdělenou např. znalcem Ing. Kučerou, k obtížné rozeznatelnosti fingované dopravní nehody, avšak soud prvního stupně tuto informaci hodnotil v souvislosti nejen s výše uvedenými skutečnostmi, ale také poznatkem (oproti obviněným hodnotil tuto skutečnost v kontextu s dalšími důkazy), že obviněný Š. patřil k nejzkušenějším policistům, který ostatní zaučoval a několikrát fingovanou nehodu poznal (uvedl obviněný Š.). Hodnocen byl i protokol o nehodě v silničním provozu, ze kterého soud vzal za prokázané, že automobily měly poškozené držáky předních registračních značek, ač bylo průkazné, že přední držáky registračních značek předmětná vozidla neměla a registrační značky nebyly při nehodě poškozeny (viz str. 7-8 rozsudku). K námitce obviněného Š., že mu nebylo prokázáno ani úmyslné jednání s cílem získat majetkový prospěch, pak musí Nejvyšší soud, aniž by podrobněji byl nucen rozebírat otázku úmyslu a otázku znaku „získat majetkový prospěch“, uvést, že obviněný byl uznán vinným pomocí k trestnému činu pojistného podvodu [v odůvodnění viz str. 14 rozsudku soud prvního stupně uvedl, že šlo o úmysl minimálně v intencích § 4 písm. b) tr. zák.], přičemž znakem pojistného podvodu není „získání majetkového prospěchu“, který, jak uvádí obviněný mu nebyl prokázán, ale znakem uvedeného trestného činu je „způsobení škody nikoli malé na cizím majetku“. V této souvislosti je bezpochyby nepopiratelné, že pokud došlo k fingované dopravní nehodě, vznikla škoda pojišťovnám, které plnily na základě fingovaných dopravních nehod – tudíž jim vznikla škoda, přičemž obvinění se na této činnosti formou pomoci podíleli. V souvislosti s odkazem na porušení zásady „in dubio pro reo“ (obviněný Š.) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že uvedenou námitku pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze a pro stručnost odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, kde byl vyjádřen jednoznačný závěr, že odkaz na porušení zásady in dubio pro reo má procesní charakter, týká se skutkových otázek a není způsobilý naplnit uplatněný dovolací důvod [obdobně srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17].

14) K námitkám, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly a jsou opětovně (formulačně jinak) uplatňovány v řízení o dovolání, považuje Nejvyšší soud za potřebné z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

15) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 9. 2017

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru