Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1039/2019Usnesení NS ze dne 28.08.2019

HeslaHodnocení důkazů
Podvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1039.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1039/2019-339

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovolání obviněného O. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 7 To 379/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 35/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. O. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 3 T 35/2018, uznán vinným dvojnásobným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutky popsanými ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento přečin a současně se sbíhající přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 4. 2015, č. j. 10 T 60/2014-98, jenž nabyl právní moci dne 20. 8. 2015, byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti čtyř měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 4. 2015, č. j. 10 T 60/2014-98, jenž nabyl právní moci dne 20. 8. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným K. B. a Š. T. způsobenou škodu.

2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Hodoníně podal obviněný, jakož i poškozený Š. T. odvolání. Krajský soud v Brně z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 7 To 379/2018-304, podle § 258 odst. 1 písm. f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody učiněném podle § 228 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozeného Š. T. zrušil a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit na náhradě škody poškozenému Š. T. částku 355.000 Kč a dále úrok z prodlení z této částky ve výši 6 % od 29. 6. 2018 do zaplacení a se zbytkem tohoto poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. odvolání poškozeného Š. T. zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že závěr soudů obou stupňů o jeho vině je chybný. Zdůraznil absenci znaků subjektivní stránky předmětného trestného činu. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedl, že nikterak nezatajil poškozeným svoji finanční situaci, kterou navíc, s ohledem na projekty, které plánoval realizovat, osobně jako nepříznivou nehodnotil. Ve vztahu k poškozenému K. B. (shodně jako u poškozeného Š. T.) uvedl, že soudy nedokázaly při hodnocení důkazů spojit všechny souvislosti dohromady. Ve vztahu k poškozenému Š. T. dále poukázal na skutečnost, že od toho nepřevzal částku 400.000 Kč, která je nesprávně ve výroku o vině uváděna, ale pouze částku 280.000 Kč. V rámci uplatněného dovolacího důvodu dále uvedl, že výrok o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl učiněn v nesprávné výši. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 7 To 379/2018, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 3 T 35/2018, a aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl, a obviněného zprostil viny a poškozené s jejich nároky na náhradu škody odkázal na řízení občanskoprávní, popř. aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a v případě že by Nejvyšší soud dal za pravdu oběma soudům, aby změnil výrok o jeho povinnosti nahradit škodu poškozenému Š. T. ve výši 235.000 Kč, a se zbytkem, aby byl poškozený odkázán na občanskoprávní řízení.

4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný nevznesl námitky, kterými by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku nebo nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Obviněný podle státní zástupkyně totiž na podkladě vlastního hodnocení důkazů prosazuje, shodně jako v řízení před nižšími soudy, svoji skutkovou verzi, podle které trestný čin nespáchal. Námitky obviněného tak směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a neodpovídají tak uplatněnému dovolacímu důvodu. Státní zástupkyně dále uvedla, že obviněný se domáhá zejména toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Podle státní zástupkyně rozhodnutí soudů nižších stupňů v otázce viny je správné a vyjadřuje s nimi svůj souhlas. Ve vztahu k správnosti výroku o náhradě škody rovněž vyjádřila svůj souhlas s rozhodnutím soudů nižších stupňů aiv tomto směru odkázala na příslušné části odůvodnění soudních rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

9. Nejvyšší soud s ohledem na charakter námitek musí předně konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [před soudem prvního stupně obviněný uváděl, že v případě poškozeného B., šlo o zhodnocení finanční částky, kterou mu poškozený předal, peníze mu chtěl vrátit, ale nevyšly mu obchody, do kterých investoval, poškozeného nechtěl podvést. V odvolacím řízení namítl neexistenci úmyslu vylákat od poškozených finanční prostředky; obchod, do kterého investoval, nevyšel; Š. T. mu zapůjčil pouze 280.000 Kč. Na uvedené námitky reagoval soud prvního stupně v bodech 7-11 svého rozsudku, odvolací soud pak na str. 4-6 svého rozsudku]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

10. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu, či nesprávného výroku o náhradě škody, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání.

11. Ve vztahu k rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ohledně způsobu rozhodnutí o uplatněných námitkách je vhodné uvést, že podrobněji se k uvedené problematice vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

12. K námitce obviněného, že jeho jednání po subjektivní stránce nevykazuje znaky přečinu, kterým byl uznán vinným, Nejvyšší soud zcela nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, že přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, v žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. rozh. č. 54/1967 Sb. rozh. tr.; dále rozh. č. 15/1969 Sb. rozh. tr., rozh. č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. a rozh. č. 56/1994 Sb. rozh. tr.). Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody.

13. V daném případě byl skutkový stav, zjištěný soudem prvního stupně a potvrzený soudem odvolacím, bez důvodných pochybností prokázán především výpovědí poškozených, svědeckými výpověďmi, jakož i listinnými důkazy (směnka, smlouvy o půjčce, atp.). Uvedené však již vyložil a náležitým způsobem odůvodnil ve svém rozsudku Okresní soud v Hodoníně (viz str. 5 - 7 odůvodnění předmětného rozsudku) i odvolací soud (str. 4 - 6 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně). Pokud objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby, nelze než uzavřít, že v daném případě byla objektivní stránka naplněna. Obviněný uvedl poškozené v omyl ohledně svých schopností splácet finanční prostředky, které na poškozených vylákal. V řízení před soudy bylo prokázáno, že obviněný svoji reálnou finanční situaci poškozeným nikdy nesdělil. V uvedené době nebyl nikde zaměstnán, neměl žádný majetek ani úspory, byly na něj vedeny exekuce (viz např. bod 8 rozsudku soudu prvního stupně).

14. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku rovněž předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (rozh. č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele rovněž musí být kryto úmyslným zaviněním, a to ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku.

15. K naplnění znaku zavinění jako subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již od počátku, tj. v době uzavírání půjčky, jednal v úmyslu vypůjčenou věc (v daném případě peníze) buď vůbec nevrátit či je nevrátit ve smluvené lhůtě, anebo jednal alespoň s vědomím, že tak nebude moci učinit. V případě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, se vyžaduje, aby pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn. Také při srozumění pachatele se způsobením následku nesmí ovšem chybět prvek vůle, neboť srozumění je vlastně rovněž formou chtění.

16. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 dále stanoví, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Předmětné ustanovení má podstatný význam i pro řešení otázky, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s ním. Skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) k naplnění volní složky nepřímého úmyslu v zásadě nepostačuje. Půjde typicky o situace, kdy není dán ani nejslabší volní vztah pachatele k následku v podobě nezaplacení půjčky; tedy pachatel s ním není srozuměn, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jeho jednáním nedojde. V tomto smyslu je nutno pravou lhostejnost řadit spíše do rámce vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, i když nejde o typický případ záporné vůle pachatele, tj. nechtění při uvedené formě nedbalosti.

17. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů je však v předmětné trestní věci zřejmé, že se obviněný v době páchání předmětných trestných činů nacházel v tíživé finanční situaci, kdy s ohledem na fakt, že nebyl trvale zaměstnán, byly jeho pravidelné měsíční (obviněným tvrzené) příjmy dosahovány pouze brigádně, a to ve výši nepřesahující 15 000 Kč. Soudy nižších stupňů bylo rovněž zjištěno, že obviněný se s nepříznivou finanční situaci potýkal již od roku 2004, kdy v průběhu dalších let realizoval několik zápůjček od různých subjektů, které nehradil, o čemž mimo jiné svědčí i existence pravomocného rozsudku ukládajícího obviněnému povinnost úhrady dlužné částky vzniklé na základě neplnění dříve realizované zápůjčky. Mezi další z výše uvedených skutečností prokazující nepříznivou finanční situaci obviněného a jeho vědomost o ní patří rovněž i trestní rozsudek odsuzující obviněného k podmíněnému trestu odnětí svobody z důvodu neplnění jeho zákonné vyživovací povinnosti.

18. Jakkoliv obviněný ve své výpovědi nepopíral svoji nepříznivou finanční situaci, stran absence subjektivní stránky předmětného trestného činu argumentoval především investiční povahou jím realizovaných zápůjček, kdy za takových okolností není možné selhání investičního projektu penalizovat podle mínění obviněného prostředky trestního práva. Lze shrnout, že obviněný si byl zcela jednoznačně vědom skutečnosti, že není schopen dostát svým závazkům, a že předmětné zápůjčky by mu nebyly poskytnuty, pokud by pravdivě informoval poškozené o své finanční situaci. V jeho jednání je proto namístě spatřovat přímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak to učinily již soudy nižších stupňů.

19. Ve vztahu k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti, a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.

20. Obviněný v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil rovněž proti nesprávnosti výroku o náhradě škody a požadoval, aby jej Nejvyšší soud věcně přezkoumal, neboť vadným shledal tento výrok proto, že jím byl zavázán k povinnosti uhradit způsobenou škodu. Za důvod této nesprávnosti označil především neprokázání skutečné výše zapůjčené částky. K této argumentaci obviněného je však nutno uvést, že ani tato námitka nekoresponduje s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo uvedeno, v dovolání proti výroku o náhradě škody vytýkaná vada musí mít podklad v některém hmotněprávním ustanovení, které určuje její vznik, rozsah, nebo pokud by škoda způsobená trestným činem již byla uhrazena, apod. Jen za splnění existence takové hmotně právní vady je možné přezkoumávat podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výrok o náhradě škody. Procesní vady výroku o náhradě škody však pod označený dovolací důvod podřadit nelze. Z obsahu podaného dovolání je nepochybné, že obviněný brojí zásadně proti skutkovým závěrům, ze kterých byla výše škody zjištěna [obviněný argumentuje tím, že nevylákal na poškozeném Š. T. částku 400.000 Kč, ale pouze částku 280.000 Kč]. Tyto výhrady obviněného se netýkají hmotněprávní podstaty majetkové újmy, kterou způsobil, ani jiných okolností, za nichž k této škodě došlo, ale mají pouze skutkovou povahu.

21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy obviněný uplatnil pouze skutkové námitky, jejichž prostřednictvím se domáhal v rámci dovolacího řízení přehodnocení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 8. 2019

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru