Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1025/2014Usnesení NS ze dne 18.09.2014

HeslaOmezování osobní svobody
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1025.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 171 odst. 1 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 93/15 ze dne 17.03.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Radovan Suchánek


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1025/2014-30

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2014 o dovolání, které podal obviněný V. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 15. 4. 2014, č. j. 6 To 70/2014-179, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 165/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. 1. 2014, č. j. 2 T 165/2013-148, byl obviněný V. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

dne 17. 4. 2013 v době kolem 13.25 hodin v K. na náměstí K. vešel do základní školy a z potřeby reagovat na předchozí spor jeho dcery s uklízečkou vešel na toaletu, která je v přízemí, kterou poškozená V. K., narozena dne ..., uklízela, dveře od toalety za sebou zavřel, uzamkl klíčem, tento ze zámku vytáhl a uschoval ho do zadní kapsy svých kalhot, zůstal v prostoru toalety stát zády ke dveřím a čelem k poškozené tak, že jí zamezil po dobu 7 až 10 minut v přístupu ke dveřím toalety a v odchodu z místnosti ven, na ústní výzvu poškozené, aby dveře odemkl nereagoval a poškozené opakovaně sdělil, že problémy se svou dcerou bude řešit jen on, přičemž do úrovně obličeje poškozené do vzdálenosti cca 20 cm natáhl svou pravou ruku a poškozené opakoval, že na toaletě jsou jen oni dva a pokud jí něco udělá, tak mu to nedokáže a že pokud o její „rypák“ zlomí násadu smetáku, tak mu to nikdo nedokáže, přičemž v průběhu konfliktu přišlo před dveře toalety několik zaměstnanců školy, kteří se dožadovali vstupu na toaletu a klepali na dveře, kdy po jejich volání, aby byly dveře otevřeny, klíč z kapsy vytáhnul, dveře odemknul a z toalety odešel.

Za uvedený přečin byl odsouzen podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 15. 4. 2014, č. j. 6 To 70/2014-179, jímž odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži podal obviněný prostřednictvím svých obhájců Mgr. Vladimíra Kubíka a Mgr. Libora Knota dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (dovolání zdůvodněné Mgr. Knotem), neboť podle dovolatele došlo k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu., byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V dovolání vyhotoveném JUDr. Kubíkem obviněný namítl (bod 1), že ze skutkových zjištění neplyne závěr o naplnění formálních znaků přečinu omezování osobní svobody. Vůbec nebyl naplněn znak materiální, vnímaný jako škodlivost činu pro společnost. Stran formálních znaků přečinu soudům vytkl, že jimi nebylo bez pochybností zjištěno, kdo dveře od toalety uzamknul. Pokud soudy uzavřely, že je uzamknul obviněný, měly se zabývat subjektivní stránkou. Soud prvního stupně se podle dovolatele vůbec nezabýval otázkou, zda bylo jeho úmyslem omezit poškozenou na osobní svobodě. Účelem jeho návštěvy školy bylo vyšetření předchozího incidentu mezi jeho dcerou a uklízečkou, na kterou ho všichni zaměstnanci školy odkázali. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (7 Tdo 448/2010, 7 Tdo 39/2010) namítl obviněný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.

Obviněný s poukazem na komentářovou literaturu stran objektivní stránky předmětného přečinu zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by zamknul toaletu s úmyslem omezit poškozenou v její osobní svobodě. Z provedených důkazů neplyne, že by poškozená pociťovala jeho jednání jako bránící jejímu volnému pohybu a že by byla omezena na své osobní svobodě natolik, že by pro ni takové omezení bylo nesnadno překonatelné. Navíc nebylo nikterak prokázáno, že by se snažila omezení své osobní svobody jakkoli překonat. Ze svědeckých výpovědí dle obviněného plyne, že to byl právě on, kdo na výzvu toaletu otevřel, jakož i to, že uvnitř měla probíhat hádka, tedy vzájemný konflikt, který se netýkal uzavření či uzamčení dveří toalety či omezení osobní svobody poškozené. Po celou dobu byl konflikt veden za účelem vyjasnění situace stran napadení jeho dcery hadrem. Podle obviněného soudy obou stupňů zjevně preferovaly výpověď poškozené, přičemž existují důkazy (vzájemnost konfliktu), které svědčí o opaku.

Za nestandardní pokládá dovolatel i postup Komise pro projednávání přestupků města Kroměříže (bod 2), která nejprve přijala podnět od Policie ČR a shledala podezření, že byl v dané věci spáchán přestupek a rozhodla o uložení pokuty. Proti vydanému příkazu podal obviněný odpor. V rámci probíhajícího řízení podal do přestupkového spisu zmocněnec poškozené přípis, kterým s odkazem na závěr Veřejného ochránce práv vyjádřil svůj názor, že by věc měla být řešena orgány činnými v trestním řízení. Následně byl právní zástupce nynějšího dovolatele informován o tom, že věc byla postoupena orgánům činným v trestním řízení na základě podnětu zmocněnce poškozené. Postup správního orgánu shledává obviněný minimálně nestandardním, když zdůrazňuje, že správní orgán je oprávněn sám posoudit otázku své pravomoci a není nikterak vázán stanovisky účastníků řízení, zejména nesmí jednat „na objednávku těch, kteří mají na výsledku řízení subjektivní zájem“. Vzhledem k zásadě in dubio pro reo měl být skutek posouzen jako přestupek, a to za situace, kdy existovala pochybnost v rámci posouzení, které by se jevilo jako hraniční mezi přestupkem a přečinem. Obviněný poukázal na záznam na č. l. 3 trestního spisu, v rámci něhož se rovněž státní zástupkyně ztotožnila se závěrem Městského úřadu v Kroměříži, že se za těchto skutkových okolností přiklání k závěru, že byl spáchán trestný čin. V kontextu těchto poznatků obviněný zpochybňuje závěr, že se jednalo o názor správního orgánu.

V další části dovolací argumentace (bod 3) vyjádřil přesvědčení, že nebyly splněny podmínky pro konání zkráceného přípravného řízení. Domnívá se, že byl tímto postupem zkrácen na svých procesních právech. Orgány činné v trestním řízení podle něj postupovaly v rozporu se zákonem a přípravné řízení bylo konáno v rozporu s podmínkami trestního řádu.

Obviněný dále namítl (bod 4), že soud prvního stupně neodděluje okolnost uzamčení poškozené na toaletě a doplňuje ji zejména o psychický nátlak a výhružky, kterých se měl vůči ní dopustit. Pokládá za značně problematické, že tyto závěry soud prvního stupně učinil pouze na základě tvrzení samotné poškozené. Podle něj tyto okolnosti neodpovídají ostatním důkazním prostředkům, zejména výpovědím svědků, dle nichž uvnitř toalety měla probíhat hádka. Odkázal na výpověď poškozené z hlavního líčení, v níž neuvedla, že by obviněný dveře uzamknul, ani to, že by ji v odchodu z toalety jakkoli bránil. Forma, jakou měl poškozené skutečně bránit v odchodu z toalety, neplyne ani z rozsudku soudu prvního stupně, ani z usnesení soudu odvolacího.

Dovolatel zpochybnil rovněž závěr soudů o jeho psychickém nátlaku a výhružkách, neboť jediným důkazem o něm zůstává samotné tvrzení poškozené. Použití slov „tlama“ a „rypák“ a hrozbu pěstí pokládá za podklad pro naplnění znaků přestupku proti občanskému soužití. Soudům vyčítá, že tyto, podle něj neprokázané, znaky jsou jimi zneužívány v jeho neprospěch tak, že jsou dány do souvislosti s údajným bráněním poškozené v odchodu z toalety ve zjevné snaze vykreslit celý skutek dramatičtěji a intenzivněji. S odkazem na výpověď poškozené z hlavního líčení a výpověď učiněné do úředního záznamu bezprostředně po incidentu zpochybňuje závěr soudů o věrohodnosti poškozené. V dané souvislosti je přesvědčen, že by měly být hodnoceny i úkony, které by předcházely samotnému zahájení trestního stíhání.

S oporou o výpovědi svědků Š. a B. (bod 5) namítl, že ani z těchto neplyne, že by poškozené jakkoli ublížil, či že by se poškozená dovolávala pomoci.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

V dovolání vyhotoveném Mgr. Knotem namítl, že soudy daný případ posuzovaly pouze z hlediska naplněnosti formálních znaků skutkové podstaty předmětného přečinu, aniž respektovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti podotýká, že se v jeho případě jedná o hraniční případ mezi trestným činem a přestupkem a uplatnění subsidiarity trestní represe je na místě rovněž vzhledem k okolnostem tohoto sporu. Obdobně jako ve výše zmíněném dovolání poukázal na okolnosti dříve probíhajícího přestupkového řízení, kdy po podání odporu k následnému projednání přestupku nedošlo, neboť mu správní orgán sdělil, že věc „jde k prošetření na Státní zastupitelství v Kroměříži“. Přestože jak policejní, tak správní orgán posoudily jeho jednání jako přestupek, aniž by se jakkoli změnila důkazní situace, došlo k přehodnocení a věc byla dále řešena jako podezření ze spáchání trestného činu.

Za okolnost, která snižuje společenskou škodlivost jeho jednání, pokládá obviněný to, že chtěl primárně řešit napadení své nezletilé dcery poškozenou (po tomto incidentu odmítala jeho dcera jít několik dnů do školy) s pedagogickými pracovníky a k osobnímu setkání s poškozenou se odhodlal až tehdy, co byl z jejich strany odmítnut. K prokázání věrohodnosti poškozené navrhoval provedení výslechu jeho dcery a bývalé manželky. Odkázal na svoji obhajobu z řízení o řádném opravném prostředku, že šel primárně řešit předchozí incident mezi jeho dcerou a poškozenou. Pokud by byl veden úmyslem omezit poškozenou na její svobodě, nebylo by nic jednoduššího, než ji zamknout na toaletě z vnější strany a odejít. Zdůraznil, že k naplnění skutkové podstaty předmětného přečinu je vyžadován úmysl, samo uzamčení toalety nenaplňuje znaky tohoto trestného činu.

S ohledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně a podle § 265k odst. 2 tr. ř. i všechna obsahově navazující rozhodnutí a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po seznámení se s obsahem podaného dovolání podotkl, že s poukazem na tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Dovolatel si je této skutečnosti vědom, proto již v úvodní obecné části svého dovolání uvádí, že Nejvyšší soud musí reagovat na „zcela zjevně nedostatečná skutková zjištění“ a na „rozpory v dokazování“. Takové vyjádření by podle náhledu státního zástupce mohly nasvědčovat, že dovolatel namítá takovou nesprávnou realizaci důkazního řízení, která měla za následek porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 a další judikatury Ústavního soudu. K tomu ovšem dodal, že k porušení zásad spravedlivého procesu může dojít různým způsobem – v případech důkazů opomenutých, nezákonných nebo svévolně hodnocených, tedy při extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Pokud snad má dovolatel na mysli poslední případ, pak takový extrémní rozpor by byl podle státního zástupce dán pouze v případě „svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu“, přičemž Nejvyšší soud je v tomto směru povolán korigovat pouze „nejextrémnější excesy“. V daném směru státní zástupce odkázal na již citovaný nález Ústavního soudu a jeho další judikaturu.

Podle státního zástupce z textu dovolání není patrno, zda dovolatel takový extrémní rozpor namítá či nikoliv. Spíše se zdá, že své námitky omezuje na běžné důvody odvolání a nikoliv dovolání, že tedy namítá běžné a nikoliv extrémní rozpory dokazování. Již tato okolnost je podle státního zástupce překážkou přezkoumávání napadených rozhodnutí, jak je patrno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011. Dovolatel navíc uplatňoval obdobné skutkové námitky již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Soud prvního stupně (str. 4 a 5 rozsudku) pečlivě a bez zjevných logických rozporů popsal, jakými úvahami se řídil při hodnocení svědeckých výpovědí poškozené i svědka B. a proč neuvěřil obviněnému, že dveře od toalety uzamkla samotná poškozená. Odvolací soud (v odůvodnění na str. 2 a 3 napadeného usnesení) tyto úvahy doplnil poukazem na ty části výpovědi poškozené, z nichž je patrno i to, že dovolatel „zavřel“ a že poškozená chtěla, aby „odemkl“. Navíc u dveří stál právě dovolatel.

Státní zástupce je přesvědčen, že oba soudy se shodly i na tom, že není potřebné provádět dovolatelem požadované výslechy jeho dcery a bývalé manželky k průběhu dřívějšího konfliktu mezi poškozenou a dcerou dovolatele. Již z důkazů provedených byl zjištěn zcela nesporný motiv dovolatele „vyřešit“ s poškozenou údajné předchozí napadení jeho dcery. Také toto zdůvodnění je odpovídající ve smyslu shora uvedeného nálezu. Otázka, zda dcera dovolatele byla poškozenou skutečně napadena nebo zda si své napadení vymyslela nebo „přibarvila“ nemůže mít žádný vliv na posouzení jednání dovolatele v předmětné věci. Dovolatel totiž vycházel z toho, že jeho dcera napadena byla a toto jeho vědomí bylo nesporné – soudy vycházely z toho, že dovolatel se do školy dostavil právě z tohoto důvodu a s tímto vědomím.

Za tohoto stavu neshledal státní zástupce mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními žádný rozpor, natož pak rozpor extrémní. Dovolatelem navrhované důkazy nepovažuje za opomenuté, neboť soudy řádně odůvodnily jejich neprovedení.

K porušení zásad spravedlivého procesu tedy podle přesvědčení státního zástupce nedošlo. Dovolatel přitom namítá pouze vady skutkové a nikoliv nesprávné hmotně právní posouzení.

Pokud dovolatel pod bodem 2) a 3) svého dovolání ze dne 17. 7. 2014 uvádí obsáhlé námitky proti postupu správního orgánu v řízení o přestupku a orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení, není pro státního zástupce patrné, jakou návaznost na tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohly tyto postupy mít. Sám dovolatel to nijak blíže nevysvětluje. K této části dovolání státní zástupce konstatoval, že ani tyto dovolatelem tvrzené skutečnosti nemohou být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Stran těchto částí dovolací argumentace státní zástupce usuzuje, že bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než který je uveden podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Oproti tomu, pokud se obviněný [v části bodu 1) dovolání ze dne 17. 7. 2014 a v celém dovolání ze dne 18. 7. 2014] domáhá rovněž toho, aby byl v jeho případě užit princip ultima ratio, pak pouze v této námitce by podle státního zástupce mohl spočívat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obsahově se jedná o námitku nesprávného (ne)užití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jako ustanovení práva hmotného.

K této námitce státní zástupce rozvedl, že princip „ultima ratio“ se uplatní tam, kde jsou naplněny formální znaky trestného činu, avšak spáchaný čin „…s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu“, přičemž „posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“ – viz též dovolatelem citované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. K ilustraci, jaké jednání si svou neobvyklostí vynucuje užití subsidiarity trestní represe, poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, ve věci, jejíž podstatou bylo morálně ospravedlnitelné užití nedovolené svépomoci v rodinných vztazích. Dovolatel však k poškozené žádné takové blízké rodinné vztahy neměl. Pro úplnost státní zástupce poukázal na předchozí judikaturu, v níž se soudy zabývaly otázkou subsidiarity trestní represe i společenskou škodlivostí.

S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, a další učinil státní zástupce závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. Čin dovolatele, tak jak je popsán ve výroku rozsudku nalézacího soudu, však podle státního zástupce žádné takové výjimečné znaky nemá. Jedná se o běžné omezení osobní svobody, které se nijak nevymyká jiným podobným případům. Pro ilustraci toho, jaké jednání je ještě možno považovat za omezení osobní svobody poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1554/2012, a jím posuzovaný skutek. V kontextu s tím pak vyjádřil názor, že tím spíše lze jako přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku posoudit skutek dovolatele.

Státní zástupce poukázal i na to, že soudy si byly vědomy toho, že se jednalo o omezení poškozené motivované ze strany dovolatele snahou projednat údajné napadení jeho dcery. Proto míní, že nalézací soud na str. 5 odůvodnění svého rozsudku pečlivě hodnotil předmětné jednání obviněného rovněž z hlediska § 12 odst. 2 tr. zákoníku a shledal, že společenskou škodlivost případu zvyšuje trvání omezení cca 7 – 10 minut, vyhrožování poškozené a vyvolání jejího strachu. Odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení na str. 4 s těmito důvody ztotožnil a dokonce považoval za možné vyjádřit tyto okolnosti v další právní kvalifikaci předmětného jednání jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu dodal, že na společenskou škodlivost má nepochybně vliv i to, že právě personál školy bývá ve zvýšené míře vystavován útokům rodičů svých žáků.

Pouze na okraj poznamenal, že pokud byl obviněný ve škole odkázán třídním učitelem na projednání věci právě s poškozenou, což vyvráceno nebylo, mohl důvodně nabýt dojmu, že škola se záležitostí jeho dcery zabývat nechce. Bylo by pak ovšem na místě, aby dovolatel oslovil nikoliv poškozenou, nýbrž vedení školy. Ani kdyby podle představ dovolatele hrozilo další napadání jeho dcery poškozenou, nejednalo by se v okamžiku skutku ani o putativní krajní nouzi, neboť by chyběla většina jejích znaků – subsidiarita (když stále existovala možnost projednání věci s vedením školy) i přímo hrozící nebezpečí (nebezpečí přímo nehrozilo). V této části proto pokládá dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.

Na závěr svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného:

IV.

Přestože obviněný své dovolání (v případě obou podání jeho obhájců) opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který má sloužit k nápravě vad při hmotně právním posouzení (ať již skutku, jímž byl obviněný shledán vinným, či jiné skutečnosti), podstatnou částí své dovolací argumentace brojí proti skutkovým zjištěním soudů, či proti procesním podmínkám, které předcházely vydání dovoláním napadených rozhodnutí. V dané souvislosti je proto nutno zopakovat, že takové výhrady dovolatele nemohou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Obviněný sice na podporu svého postupu argumentuje tvrzením o existenci extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, avšak ten v posuzované věci nelze shledat. O extrémní nesoulad se jedná v případech, kdy je možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.

Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

Námitky obviněného vůči hodnocení důkazů soudy jsou na úrovni obvyklé odvolací argumentace a ve své podstatě jsou jejím opakováním a výrazem nesouhlasu s tím, jak na obsahově shodné výhrady uplatněné vůči rozsudku soudu prvního stupně reagoval ve svém rozhodnutí soud odvolací.

Přitom je nutno zdůraznit, že již soud odvolací důvodně poukázal na to, že o skutkových zjištěních soudu nalézacího nevznikají důvodné pochybnosti. Pokud proto dovolatel např. opakovaně vyjadřuje pochybnost o prokázání toho, že po svém vstupu na toaletu uzamknul dveře, pak – odhlížeje od faktu, že takové tvrzení je z pohledu rozhodování o jeho dovolání právně irelevantní (nesprávnosti právního posouzení skutku se totiž, vyjma případu extrémního nesouladu, nemůže dovolatel domáhat skrze zpochybnění skutkového základu věci předestřením vlastní odlišné skutkové verze) – dostačuje odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 3), který se s touto skutkovou námitkou obviněného s oporou o provedené důkazy přesvědčivě vypořádal.

Dovolací soud správnost právního posouzení skutku posuzuje na základě skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, event. rozvedených v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí, a proto naplněnost znaků příslušného trestného činu, event. možnost vyřízení věci bez aplikace norem práva trestního (v důsledku uplatnění zásady subsidiarity trestního práva) hodnotí na jejich podkladě. Je proto právně irelevantní poukaz dovolatele na to, že – podle jeho hodnocení – došlo na podkladě jím zpochybňované výpovědi svědkyně V. K. ke zneužití neprokázaných znaků k jeho tíži „ve zjevné snaze vykreslit celý skutek dramatičtěji a intenzivněji“. V dané souvislosti dostačuje odkázat na to, že hodnocení důkazů činí ten orgán činný v trestním řízení, který důkazy provedl. Svědecká výpověď poškozené byla soudy nižších stupňů zhodnocena (nepřípadný je požadavek obviněného, aby v jeho prospěch byly hodnoceny i skutečnosti jím uváděné – zde je třeba vyjít z principu rovnosti stran, resp. rovnosti zbraní, která zaručuje stejný přístup k důkazům všem stranám trestního procesu), o důkazním návrhu obviněného bylo procesně rozhodnuto, zamítavý přístup soudu byl v rozhodnutí vyložen, přičemž hodnocení soudů nelze vytknout porušení pravidla upraveného zněním § 2 odst. 6 tr. ř. Lze totiž poukázat na to, že ostatní svědkové nebyli přítomni celému inkriminovanému ději, přesný obsah komunikace jim zůstal utajen, přičemž aktuální psychický stav poškozené je zobrazen ve výpovědi svědkyně M. K. Za tohoto stavu není důvod činit závěr, že došlo ke zneužití nějaké neprokázané skutkové okolnosti při právním hodnocení věci, resp. při úvaze o nutnosti vyvození trestní odpovědnosti obviněného.

Vrátí-li se na tomto místě dovolací soud k námitkám obviněného obsaženým v jeho dovolání, pak je nezbytné uvést, že zcela mimo uplatněný dovolací důvod jsou námitky dovolatele brojící proti procesnímu postupu, ať již orgánu příslušného k vyřízení přestupku (ad 2) či v souvislosti s vedením trestního stíhání dovolatele (ad 3). Snad jen k námitce, že při právním posouzení skutku („za situace, kdy by zde byla pochybnost v rámci posouzení, které by se jevilo jako hraniční mezi přestupkem a přečinem“) by se měla ve prospěch obviněného uplatnit zásada „in dubio pro reo“, která obsahově částečně souvisí s otázkou právního posouzení skutku, se sluší upozornit, že takový požadavek je zjevně nedůvodný, neboť uvedená zásada se uplatňuje toliko v rámci procesu směřujícího k ustálení skutkového stavu věci, tj. v případě existence více skutkových variant, které nelze odstranit provedením dalšího dokazování. Jejím projevem je to, že v návaznosti na princip presumpce neviny se ve smyslu uvedené zásady za skutkový základ přijme varianta nejpříznivější pro obviněného. Na takto ustálený skutkový stav již zmíněnou zásadu nelze znovu aplikovat. Jinak vyjádřeno, s jejím využitím zjištěný skutkový stav musí být následně právně posouzen již jen s přihlédnutím ke konkrétně zjištěným skutečnostem (zde již mimo možnost aplikaci zmíněného principu při posuzování otázek hmotně právních – tou je i otázka minimální škodlivosti činu z hlediska aplikace norem trestního práva hmotného).

Za námitky, jimiž obviněný formálně relevantně deklarovaný dovolací důvod naplnil, je jednak jeho tvrzení, že skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku nenaplňuje znaky přečinu, který v něm soudy shledaly (zde mimo skutkových námitek zpochybňující zjištěný stav věci), a že v posuzované věci nastaly podmínky pro užití zásady subsidiarity trestní represe. Obě tyto námitky hodnotí dovolací soud jako zjevně neopodstatněné.

Zpochybnění existence objektivní stránky přečinu buduje obviněný na tvrzení, že se zdržel fyzického násilí vůči poškozené a že z popisu skutku neplyne, že by poškozená jeho jednání vnímala jako bránící jí ve volném pohybu, resp. že by v důsledku jednání obviněného byla omezena na své osobní svobodě způsobem, který pro ni byl nesnadno překonatelný.

K uváděným skutečnostem lze uvést, že skutková podstata přečinu omezování osobní svobody nepodmiňuje naplnění její objektivní stránky („jinému bez oprávnění bránil užívat osobní svobody“) užitím fyzického násilí. Ze skutkových zjištění, ať již přímo vyjádřených v tzv. skutkové větě či v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů plyne, že poškozená požadovala po obviněném odemčení dveří, které klíčem, jenž uschoval v zadní kapse svých kalhot, uzamkl. Uzamčení dveří a zbavení obviněné možnosti tyto odemknout – při soudy hodnocené fyzické převaze obviněného – je nezbytné vnímat jako okolnost, která zapříčinila ne snadno překonatelné omezení osobní svobody poškozené, zejména doprovázelo-li je jednání spočívající v gestikulaci a výhrůžkách obviněného, jak jsou soudy zjišťovány.

Obviněnému lze částečně, nikoli však ve smyslu odůvodňujícím zrušení napadených rozhodnutí, přiznat důvodnost v námitce brojící vůči subjektivní stránce trestného činu. Pomine-li se zjevná bagatelizace jednání obviněného v tom, kdy případné uzamčení dveří obviněný hodnotí jako „průvodní jev“, resp. „bezděčný úkon“, pak lze připustit, že omezení osobní svobody poškozené jejím uzamčením na toaletě nebylo primárním cílem jeho jednání. Pokud proto soud nalézací uzavřel (str. 5), že obviněný „tohoto jednání se dopustil podle § 15 písm. a) tr. zákoníku v úmyslu přímém, neboť chtěl způsobem v trestním zákoníku uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem“, pak podle soudu dovolacího ne zcela zohlednil zjišťované okolnosti případu („z potřeby reagovat na předchozí spor“). Nebylo prokázáno, že by omezení osobní svobody bylo prvoplánovým cílem obviněného. Ten si uzamčením poškozené zjednal možnost s ní – zcela se věcné diskusi příčícím způsobem – komunikovat s vyloučením přítomnosti dalších osob. Nicméně ani tato motivace obviněného nezpůsobuje, že by stav faktického omezení osobní svobody poškozené nebyl pokryt zákonem vyžadovanou formou zavinění, neboť i v tomto případě obviněný nepochybně věděl, že takto bez oprávnění brání poškozené v užívání osobní svobody, tedy že svým jednáním porušuje zájem chráněný trestním zákonem a se vznikem takového následku byl srozuměn. Nepochybně proto jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 písm. b) tr. zákoníku.

Z dosud uvedeného plyne, že formální znaky přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku (jak stránka objektivní, tak stránka subjektivní) byly v jednání obviněného naplněny.

K námitce obviněného, že nebyl naplněn tzv. materiální znak, vnímaný jako škodlivost činu pro společnost, je nezbytné připomenout, že z formálního pojetí trestného činu, z něhož vychází trestní zákoník, plyne, že společenská škodlivost není (materiálním) znakem trestného činu. Tuto skutečnost zdůrazňuje i dovolatelem zmiňované stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 („Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hlediska pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.“). Citované stanovisko rovněž zdůraznilo, že „společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kriterií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnost neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“.

Oba soudy nižších stupňů (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 usnesení soudu odvolacího) dospěly k závěru, že v trestní věci dovolatele nenastaly podmínky pro uplatnění jiných (netrestních) forem odpovědnosti a že je nezbytné vyvození trestně právní odpovědnosti obviněného. S takovým zhodnocením se dovolací soud ztotožňuje, neboť uzavírá, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nelze označit za skutek neodpovídající z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokud soudy nižších stupňů uzavřely, že důvody k aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku (a tím oblast trestního práva míjejícímu způsobu vyřešení věci) nenastaly, pak lze poukázat na to, že se nerozešly v náhledu na podmínky aplikace tohoto ustanovení, jak jsou vyloženy v dosud přijatých rozhodnutích, na která poukázal ve svým vyjádření státní zástupce. Ten důvodně s oporou o nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, uveřejněný pod č. 16/2011 ve svazku č. 60/2011 Sb. n. u. ÚS poukázal na to, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení (tedy nejen zákonodárcem, který je hlavním adresátem tohoto principu) nastává „jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. Nelze vyloučit mimořádné případy, kdy skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické a kdy je nezbytné, aby spodní hranici škodlivosti určil sám orgán činný v trestním řízení, aby tak zabránil očividně nespravedlivému trestnímu postihu.“ Aniž by bylo třeba citovat obsah dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 8 Tdo 784/2010, sp. zn. 6 Tdo 706/2010 a sp. zn. 5 Tdo 1535/2005), o které se státní zástupce opřel při dovození svého závěru, že podmínky k uplatnění zásady subsidiarity v posuzované věci nenastaly, lze uzavřít, že stupeň společenské škodlivosti posuzovaného skutku v jeho celkovém vyjádření (včetně těch prokázaných projevů dovolatele, jejichž existenci se snaží svými skutkovými námitkami vytěsnit z okruhu konkrétních hodnocených okolností spáchaného skutku) dosáhl úrovně odůvodňující aplikaci normy trestního práva. Nepochybily proto soudy nižších stupňů, pokud ve skutku popsaném v tzv. skutkové větě rozsudku soudu nalézacího shledaly přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a pokud okolnosti, které lze ve prospěch obviněného hodnotit (soudy zjišťovaná motivace jeho jednání), hodnotily v jeho prospěch až v souvislosti s úvahami o adekvátním právním následku jeho trestní odpovědnosti, a nikoli jako faktor, který by závěr o trestní odpovědnosti vylučoval.

Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ani ten není v posuzované věci zjevně naplněn, a to ani v jedné z výše označených variant. Je tomu tak proto, že (varianta první) odvolací soud nerozhodl o odvolání obviněného ani způsobem upraveným v ustanovení § 253 odst. 1 tr. ř. (zamítnutí odvolání ze zde uvedených formální důvodů), ani způsobem upraveným v ustanovení § 253 odst. 3 tr. ř. (odmítnutí odvolání). Dovolateli tak neodepřel svým procesním postupem přístup k soudu druhé instance, neboť jeho odvolání projednal ve veřejném zasedání způsobem, který upravují příslušná ustanovení trestního řádu (zejm. § 254 tr. ř. a násl.). O druhou alternativu se nejedná proto, že řízení, které vydání rozhodnutí soudu druhého stupně předcházelo, není zatíženo vadami, které obviněný specifikoval [dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.], ani jinými zákonem uvedenými [dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) – f), h) – j) tr. ř.].

Uvedené skutečnosti vedly dovolací soud k závěru, že uplatnil-li obviněný námitky, že jeho jednání bylo ze strany soudů nižších stupňů nesprávně posouzeno a že nastaly podmínky pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, že tak učinil zjevně neopodstatněně. Dospěl proto k poznatku, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o odvolání zjevně neopodstatněné“. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. září 2014

Předseda senátu

JUDr. Ivo Kouřil

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru