Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1013/2020Usnesení NS ze dne 20.10.2020

HeslaHodnocení důkazů
Ublížení na zdraví z nedbalosti
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1013.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 147 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1013/2020-331

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2020 o dovolání obviněného J. K., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 10 To 94/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 99/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 1 T 99/2019, uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu dvaceti čtyř měsíců. O nárocích poškozených na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mělníku podal obviněný odvolání, kterému Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 10 To 94/2020, vyhověl a podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl, když obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, a podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku a dále podle § 73 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců. O nárocích poškozených na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku namítl existenci extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, a z toho vyplývající porušení zásady in dubio pro reo. Podstata dovolacích námitek obviněného spočívá zejména v jeho tvrzení, že signalizaci ohledně odbočování vlevo učinil jako řidič motorového vozidla včas, dříve, než byl předjížděn motocyklem poškozeného. Střetu s poškozeným nemohl zabránit. Dále uvedl, že po něm nemohlo být spravedlivě požadováno, aby kontroloval pohledem do zpětného zrcátka vozovku v rozsahu několika málo vteřin před samotným odbočením a na podporu své argumentace odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, odbornou stať soudce Ústavního soudu (JUDr. Jirsy) a rozhodnutí Nejvyššího soudu k otázce potřebné míry opatrnosti, k problematice subjektivní stránky apod. Soudům nižších stupňů rovněž vytkl, že důkazy, které provedly, interpretovaly „vždy jen v neprospěch obviněného, ačkoli se daly interpretovat, a to s podstatně větší přesvědčivostí, v jeho prospěch“, a v tomto také spatřuje extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, tudíž mj. porušení práva na spravedlivý proces, neboť důkazy nebyly hodnoceny v souladu se zásadou in dubio pro reo. Odvolacímu soudu vytýká, že vycházel z mylné představy, že dovolatel byl povinen i při vlastním odbočování sledovat dění za ním, což je v rozporu s citovanou judikaturou a v návaznosti na to opětovně zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a poukazuje na celou řadu pochybení, která existovala na straně poškozeného. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 10 To 94/2020, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že obviněný o za ním jedoucím motocyklistovi věděl a odbočením jej ohrozil. Na podporu tohoto svého tvrzení odkázal státní zástupce na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu. Dále poukázal na to, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá otázkami skutkovými a soudům vytýká nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry zejména soudu druhého stupně jsou však náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a tento soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými zákonnými ustanoveními. S ohledem na svá konstatování navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to v případě jiného rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

9. Obviněný svoji argumentaci vtělil v tvrzení, že existuje extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, když důkazy byly hodnoceny pouze v jeho neprospěch, v čemž spočívá podle jeho mínění porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady in dubio pro reo. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedeným pojmům, jak jsou vykládány v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. V souvislostí s námitkou obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

10. K tvrzení obviněného, že mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces a porušení zásady in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za potřebné dále uvést, že obviněný (v bodě II. a III. svého dovolání) porušení těchto institutů váže k tomu, že „veškeré provedené důkazy, na jejichž základě dospěl i odvolací soud k zavinění dovolatele, byly interpretovány i přes jejich nejednoznačnost vždy v neprospěch dovolatele, ačkoli se daly interpretovat, a to s podstatně větší přesvědčivostí, v jeho prospěch“. Z uvedeného je tedy nepochybné, že základem veškeré argumentace obviněného (obhajoby) je tvrzení, že soudy nesprávně a v neprospěch obviněného hodnotily důkazy, že skutkový stav nebyl náležitě zjištěn, což mají podle jeho mínění potvrzovat i jím zmíněná rozhodnutí.

11. S ohledem na charakter a pravou podstatu obviněným uplatněných námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit dovolatele nejen na shora vymezený rámec přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu zákonnými ustanoveními, ale také např. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud jde o již zmíněné uplatnění zásady in dubio pro reo, pak je nutno uvést (v souvislosti s výkladem dovolacího důvodu – viz body 9., 10.), že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, což spojuje s nerespektováním zásady in dubio pro reo, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je ,pouze‘ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutí odvolacího soudu, kterými podle dovolatele zmíněné rozhodnutí trpělo, které však Nejvyšší soud neshledal.

12. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněného (obhájce), k tvrzení o jejich porušení, považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného[ých], způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný[í] namítá[jí] nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje[í] zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká[jí] vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

13. Ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, bod 19].

14. V souvislosti s předmětnou trestní věcí musí Nejvyšší soud konstatovat, že ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněný spáchal přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě tím, že při odbočování vlevo na místo ležící mimo pozemní komunikaci, aniž by dbal zvýšené opatrnosti a přesvědčil se, že tímto manévrem neohrozí řidiče jedoucího za ním, ohrozil řidiče motocyklu jedoucího za ním, neboť zahájil odbočování v době, kdy byl motocyklem předjížděn a vjel mu bezprostředně do jeho jízdní dráhy v protisměrné polovině vozovky, v důsledku čehož došlo k nárazu motocyklu do levé zadní poloviny vozidla řízeného obviněným a k následnému zranění řidiče motocyklu. V odůvodnění rozsudku pak soud druhého stupně vedle obecných povinností účastníka provozu na pozemních komunikacích a řidiče, uvedených v příslušných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v planém znění (dále jen „zákon o silničním provozu”), shledal na straně obviněného zejména porušení ustanovení § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu.

15. Podle § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, při odbočování na křižovatce nebo na místo mimo pozemní komunikaci, musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Obviněný veškerou svoji argumentaci soustředil v tvrzení, že on žádné ustanovení neporušil, ale ustanovení silničního zákona porušil poškozený, který jej předjížděl v době, kdy již on (obviněný) ukazatelem změnu směru jízdy dával najevo. [Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že oproti soudu prvního stupně se již ve skutkovém zjištění odvolacího soudu neobjevilo na straně obviněného porušení (rovněž upraveno v § 21 odst. 1 silničního zákona), spočívající v tom, že při odbočování vlevo „tento manévr náležitě nesignalizoval“, neboť odvolací soud v tomto směru vycházel z obhajoby obviněného a respektoval zásadu in dubio pro reo (což mu obviněný nedůvodně vytýká, a domáhá se zjištění, že za dopravní nehodu plně odpovídá poškozený).]

16. Obviněný (obhajoba) záměrně zdůrazňuje veškerá možná pochybení poškozeného a soudům vytýká, že dostatečně nepřihlédly k tomu, že způsobem své jízdy mohl poškozený do obce vjet vyšší rychlostí, než je povoleno, že mohl soupravu řízenou obviněným objet zprava, kolem jeho zadní části atd., ale o svých pochybeních taktně mlčí, ev. jim přiznává nepatrnou váhu [např. to, že řídil traktor se závěsným zařízení po pozemní komunikaci, aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění; věděl o tom, že za ním jedou dva motocykly a i když jej jeden předjel, druhému již dostatečnou pozornost sledováním v zrcátku nevěnoval]. Z citovaného zákonného ustanovení (§ 21 odst. 1 silničního zákona) vyplývá, že při odbočování má řidič dva základní okruhy povinností. Jednak dávat znamení o změně směru jízdy, a jednak nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Obviněný prostřednictví svého obhájce tyto povinnosti kumuluje v tvrzení, že tím, že v dostatečném časovém předstihu dal znamení o změně směru jízdy, učinil zadost uvedené povinnosti ve vztahu, k povinnosti neohrozit řidiče jedoucí za ním. K uvedenému ustanovení je nezbytné uvést, že první okruh obsahuje povinnost dávat znamení o změně směru jízdy, čímž řidič dává ostatním účastníkům silničního provozu jasně předem najevo svůj úmysl odbočit s vozidlem daným směrem. Druhý okruh obsahuje povinnosti neohrozit řidiče jedoucí za ním a dbát zvýšené opatrnosti, které musí řidič dodržet již přímo při provádění odbočování, tj. při změně směru jízdy. Podle názoru Nejvyššího soudu soud druhého stupně přitom správně počátek odbočovacího manévru nespojuje pouze s okamžikem, kdy řidič začne dávat znamení o změně směru jízdy, jak činí obviněný, ale až s okamžikem, kdy skutečně začne s vozidlem směr jízdy měnit, v daném případě přejíždět do levé protisměrné poloviny komunikace za účelem odbočení vlevo, na místo mimo tuto pozemní komunikaci. Tuto druhou povinnost, však již obviněný v rámci své obhajoby pomíjí s argumentací, že „po něm nebylo možno rozumně požadovat kontrolu dopravní situace za ním ještě v době samotného odbočování, kdy už doslova točil volantem traktoru vlevo“. Výše citované ustanovení § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu tedy obsahuje více povinností řidiče při odbočování, které na sebe časově navazují. I když odbočující řidič začne dávat včas znamení o změně směru jízdy ještě před zahájením odbočování, nedochází tím automaticky k vyčerpání jeho povinnosti, protože má další významné povinnosti spočívající v tom, že při samotném odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a současně musí dbát zvýšené opatrnosti. Dodržení všech těchto povinností je nutno posuzovat v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem, které pak odůvodňují závěr, zda střet předjíždějícího vozidla s vozidlem odbočujícím vlevo zcela zavinil jen jeden z řidičů nebo, jak je tomu v tomto případě, tento střet v různé míře oba řidiči spoluzavinili (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 918/2013). Obviněný poukazoval v řízení před nižšími soudy na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 66/2016, avšak Nejvyšší soud s ohledem na svoji judikaturu mj. zmíněnou odvolacím soudem v jeho rozhodnutí, ale i rozhodnutí Ústavního soudu (zmíněné obviněným a výklad k němu v bodě 18.) musí konstatovat, že v předmětné trestní věci je podstatné, a proto nelze odkaz obviněného na rozhodnutí NSS akceptovat, což obviněný záměrně přehlíží, že odvolací soud připustil, že obviněný mohl sice dávat znamení o změně směru jízdy vlevo, ale nedbal zvýšené opatrnosti a ohrozil řidiče motocyklu, neboť zahájil odbočování v době, kdy již byl motocyklem předjížděn a vjel mu bezprostředně do jeho jízdní dráhy v protisměrné polovině vozovky (přitom nelze přehlížet ani skutečnost s jakým dopravním prostředkem se na komunikaci obviněný pohyboval, což také ovlivňovalo způsob a rychlost jeho jízdy, reakci atd.). Jak již bylo shora uvedeno, s tímto závěrem, že obviněný začal vlevo odbočovat na místo ležící mimo komunikaci ve chvíli, kdy již byl předjížděn motocyklem řízeným poškozeným, se Nejvyšší soud ztotožnil, protože má oporu v provedených důkazech. Obviněný sice vypověděl, že se chystal odbočit vlevo, dal znamení o změně směru jízdy vlevo, které měl zapnuto dostatečně dlouhou dobu, sám uváděl 50 metrů před odbočením vlevo. Sám ve zpětném zrcátku viděl i druhého motorkáře, který neblikal a z toho usoudil, že nechce předjíždět, a v té době byl motocykl ve vzdálenosti 20–50 metrů. Za irelevantní z pohledu pachatele vzniklé dopravní nehody je nutno označit argument obviněného, že při rychlosti motocyklu by poškozený s motocyklem vjel do vesnice vyšší rychlosti než povolenou, současně je nutno upozornit obviněného i na to, že předjíždění nebylo poškozenému v předmětném místě zakázáno. Pro posouzení jednání obviněného byl podstatný závěr znalce z oboru silniční dopravy, že motocykl řízený poškozeným na přímém úseku silnice začal předjíždět vozidlo řízené obviněným, přičemž obviněný měl v daném okamžiku dobrý výhled a poškozené jedoucí na motocyklu, tak mohl bez problémů pozorovat. Ani sám obviněný nerozporuje skutečnost, že zaznamenal dva za sebou jedoucí motorkáře (viz shora), přičemž vnímal, že jeden z nich ho předjel. Je tak zřejmé, že obviněný v době, kdy se připravoval odbočit vlevo, dal sice znamení o změně směru jízdy vlevo (dle závěrů odvolacího soudu, při aplikaci in dubio pro reo), ale následně již situaci za vozidlem – soupravou dostatečně nesledoval a plně se soustředil pouze na samotný odbočovací manévr. Situaci za vozidlem obviněný pak až do střetu obou vozidel dostatečně nekontroloval, a neučinil tak ani v době cca 2–3 sekund před střetem, kdy podle závěru znalce byl již motocykl poškozeného v levé polovině vozovky cca 30 metrů za jeho vozidlem – soupravou. Teprve v této době obviněný přímo zahájil odbočovací manévr tím, že začal přejíždět levou protisměrnou polovinu vozovky, přitom však již situaci za soupravou nesledoval, navíc za situace, kdy sám rychlost jízdy výrazně zpomaloval, a samotný odbočovací manévr prováděl již v rychlosti pouze 11–12 km/h, čímž se prodloužila doba, po kterou neměl přehled o situaci za vozidlem, zejména pak přehled o tom, zda i přes zapnuté znamení o změně směru jízdy není předjížděn jiným vozidlem, jehož řidiče by mohl ohrozit, když předjíždění v daném místě nebylo zakázáno a při odbočování musí řidič dbát zvýšené opatrnosti a nikoli se spoléhat pouze na již zapnutý ukazatel změny směru jízdy. To ostatně potvrzuje i výpověď obviněného, že motocykl zaregistroval až v době nárazu. Nutno podotknout, že obviněný byl jediný, kdo mohl vzniklé situaci - střetu zabránit, kdy v době, kdy již byl motocyklem poškozeného předjížděn a ten se nacházel v levé polovině vozovky, mohl od odbočovacího manévru odbočování vlevo upustit.

17. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl soud druhého stupně ke správnému závěru (v pochybnostech ve prospěch obviněného bylo uvěřeno obhajobě obviněného, tudíž není pravdivé tvrzení obviněného, že soudy hodnotily důkazy pouze v jeho neprospěch a neaplikovaly zásadu in dubio pro reo), že obviněný sice odbočoval se zapnutým ukazatelem změny směru jízdy vlevo, ale již nedbal zvýšené opatrnosti a ohrozil řidiče motocyklu jedoucího za ním, neboť zahájil vlastní odbočování v době, kdy již byl uvedeným motocyklem předjížděn, vjel mu bezprostředně do jeho jízdní dráhy v protisměrné polovině vozovky a došlo ke střetu obou vozidel. Soud druhého stupně také správně posoudil míru spoluzavinění poškozeného na vzniku dopravní nehody (předjížděl traktor v době, kdy tento již dával znamení o změně směru jízdy vlevo; snažil se traktor předjet i za cenu toho, že do obce vjede rychlostí vyšší než povolenou), kterou promítl jak v právní kvalifikaci jednání obviněného, tak i ve výroku o náhradě škody.

18. Ve vztahu k judikatuře zmiňované v dovolání obviněným, která by podle jeho tvrzení měla poukazovat na nesprávnost rozhodnutí soudů nižších stupňů, Nejvyšší soud uvádí, že tato judikatura, vychází z jiných skutkových okolností, než které jsou posuzovány v předmětné trestní věci. Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, je třeba upozornit na skutečnost, že stejně jak ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl státní zástupce, jednalo se v tam popisované věci o situaci, kdy řidič motocyklu velmi vážně a úmyslně porušil celou řadu pravidel silničního provozu, od řízení pod vlivem alkoholu až po nedodržení nejvyšší povolené rychlosti, což je skutková situace významně rozlišná od skutkové situace v projednávaném případě. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu musí Nejvyšší soud pouze podotknout, že na předmětnou trestní věc plně dopadá platná judikatura Nejvyššího soudu (viz sp. zn. 4 Tdo 1476/2015, sp. zn. 7 Tdo 918/2013), a pokud jde o zmiňované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, pak je vhodné uvést, že obviněný z něj poukazuje jen na ty pasáže, které by měly podporovat jeho verzi obhajoby, ale již neuvádí např. to co uvedl ve zmiňovaném rozhodnutí také Nejvyšší správní soud, že S ohledem na princip tzv. omezené důvěry platí, že bylo povinností stěžovatelky patřičně se přesvědčit, zda není předjížděna jiným vozidlem, a to právě v rámci povinnosti dbát zvýšené opatrnosti, neboť to, že domněle splnila všechny iniciační povinnosti před zahájením samotného manévru odbočení, neznamená, že neměla přiměřeně počítat s tím, že jiný účastník provozu na pozemních komunikacích může svou určitou povinnost porušit (shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2012, č. j. 2 As 67/2011 - 89). Jinak řečeno, v okamžiku, kdy stěžovatelka dala znamení o změně směru jízdy vlevo a zpomalila, nemohla se bez dalšího bezpečně spoléhat na to, že všichni ostatní účastníci provozu na pozemních komunikacích budou dodržovat své povinnosti a nikdo ji například nezačne předjíždět zleva. V tomto ohledu je bez významu to, že řidička motocyklu započala stěžovatelku předjíždět již v době, kdy stěžovatelka dávala znamení o změně směru jízdy vlevo, takže řidička motocyklu mohla započít předjížděcí manévr již protiprávně. Případná protiprávnost jednání řidičky motocyklu však zásadně (výjimkou by byla např. extrémně, excesivně rychlá jízda předjíždějícího motocyklu) nemůže být omluvou pro nedostatek rozumné obezřetnosti v jednání stěžovatelky, a tím stěžovatelku vyvinit“,av čem jsou jeho závěry v souladu se shora zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu (ve shodě s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1391/14). Obviněný záměrně a neobjektivně na několika místech svého dovolání zdůrazňuje snahu obecných soudů prokázat za jakoukoli cenu jeho zavinění, když podle něj vycházejí „jen z tvrzeného nedostatku zvýšené opatrnosti po dobu 1–2 sekund v době samotného odbočovacího manévru“. Tuto argumentaci obviněného však musí Nejvyšší soud odmítnout, neboť ze znaleckého posudku vyplynulo, že obviněný mohl situaci za traktorem sledovat ve zpětných zrcátkách, předjíždějící motocykl mohl vidět a mohl od tohoto manévru odbočování vlevo upustit (nutno podotknout, že ani těsné objetí prvním motocyklistou nevyvolalo u obviněného žádnou reakci na tuto skutečnost). Při popsané rychlosti soupravy, kterou obviněný řídil je podstatné zejména zjištění, že odbočovací manévr zahájil obviněný v okamžiku, kdy již byl motocykl v levém jízdním pruhu a obviněný předjížděn, a tuto skutečnost mohl obviněný zaznamenat ve zpětném zrcátku a střetu zabránit, což poškozený nemohl. Rovněž nebylo možno akceptovat ani námitky obviněného, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s rozhodnutím o přiznaném nároku na náhradu škody, neboť podle mínění obviněného došlo k nesprávnému posouzení otázky viny, zohlednění míry spoluzavinění poškozeného a v důsledku toho bylo nesprávně rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody. Nejvyšší soud nehodlá reprodukovat zákonná ustanovení, která opravňují trestní senáty rozhodovat o nárocích poškozených. V předmětné trestní věci odvolací soud dospěl k závěru o vině obviněného, tuto také kvalifikoval podle příslušných ustanovení zákona, přitom náležitým způsobem rozvedl, jakou měrou se ten, který z účastníků předmětné dopravní nehody na této podílel porušením zákonných ustanovení. Své úvahy odvolací soud rozvedl a náležitě odůvodnil (viz např. bod 14., 16. rozsudku).

19. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a jak již bylo shora konstatováno, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného ohledně doplnění dokazování, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je potřebné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 19.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 10. 2020

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru