Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 1013/2004Usnesení NS ze dne 29.09.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1013.2004.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 1013/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. září 2004 o dovolání obviněného R. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici R., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2004, č. j. 10 To 183/2004-459, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 377/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 2. 2004, č. j. 2 T 377/2003-396, byl obviněný R. K. v bodě 1) - 6) výroku o vině uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) odst. 3 písm. b) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. /jednání uvedeného pod bodem 1) – 2) výroku o vině se obviněný dopustil společně s obviněným M. B. /. Podle § 247 odst. 3 za použití § 35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž pro výkon uloženého trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody rozhodl soud prvního stupně podle § 228 odst. 1 tr. ř. Rozsudek obsahuje též zprošťující výrok ohledně obviněného M. B.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2004, č. j. 10 To 183/2004-459, byla podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného R. K., M. B. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Semilech jako nedůvodná zamítnuta.

Dovoláním obviněný R. K. napadl shora citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, přičemž svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právním posouzení obviněný spatřuje v tom, že skutky uvedené ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně pod body 1) – 6), kterých se měl dopustit tím, že vnikl do šesti osobních automobilů, které následně odvezl, posoudily soudy obou stupňů jako trestný čin krádeže podle § 247 písm. b), e), odst. 3 tr. zák. /správně podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 tr. zák./, aniž by se zabývaly otázkou, proč jednání obviněného nebylo kvalifikováno jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 tr. zák. Domnívá se, že právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu krádeže nemá oporu ve skutkových zjištěních učiněných z provedených důkazů v řízení před soudem. Soudy obou stupňů tak podle názoru obviněného bez dalšího zjišťování skutkového stavu uzavřely, že předmětná vozidla odcizil, aniž by se zabývaly otázkou, zda neměl v úmyslu tato vozidla po přechodnou dobu užívat. Přechodnému užívání věci v případě skutku pod bodem 2) výroku o vině odpovídá i výpověď obviněného u hlavního líčení. V této souvislosti obviněný podotkl, že jeho úmysl k ostatním skutkům nebyl vůbec zkoumán, když touto otázkou se soudy nezabývaly ani v odůvodnění svých rozhodnutí. Má za to, že kvalifikovaně nebylo zjištěno, zda na jeho straně existoval úmysl svým jednáním zmocnit se odcizované věci s úmyslem ji užívat jako vlastní a nakládat s ní. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a potažmo i rozsudek soudu prvního stupně v části vztahující se k jeho osobě zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k dovolání obviněného uvedla, že vznesená námitka obviněného ohledně absence úmyslné formy zavinění ve vztahu k trestnému činu krádeže nemůže obstát. Uvedená námitka ke skutku pod bodem 2) výroku o vině byla obviněným uplatněna již v podaném odvolání a odvolací soud se s ní odpovídajícím způsobem vypořádal na str. 4 svého rozhodnutí. Pokud má obviněný za to, že je třeba nedostatek subjektivní stránky vztahovat ke všem přisouzeným skutkům, tak z popisů skutků je zřejmé, že výrazem „odcizil“ je vyjádřen fakt, že obviněný odvezením vozidla na jiné místo odňal toto vozidlo z dispozice jeho vlastníka. Tím trvale vyloučil osoby oprávněné z výkonu vlastnických práv, přičemž na tento úmysl lze odkázat u všech skutků, neboť z provedeného dokazování není možno záměr dovolatele krátkodobě a přechodně vůz užívat dovodit. Měl-li obviněný jiný záměr, muselo by být prokázáno, že s odňatými vozidly se pohyboval nedaleko místa jejich posledního stanoviště a po jejich využití ke krátkodobým jízdám učinil takové kroky, které by směřovaly k obnově původního stavu ve smyslu umožnění skutečného výkonu vlastnického práva poškozených (srov. R 26/1966). Takové okolnosti ze skutkových zjištění však nevyplynuly. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině bylo navíc zjištěno, že obviněný odcizené vozidlo vybavil novými státními poznávacími značkami a po dobu deset dnů, resp. do doby jejich zajištění policií, je ukrýval v garáži. Uzavřela, že takové skutečnosti svědčí o pravém opaku, totiž o úmyslu obviněného nakládat s vozidlem jako jeho vlastník, tedy o úmyslu přisvojit si jej. V závěrečném petitu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R.K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda námitky obviněného naplňují po obsahové stránce zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takto koncipovaný dovolací důvod vymezuje rámec, podle něhož lze úspěšně podat dovolání, jestliže zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud musí zásadně vycházet ze skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení, nemůže se od učiněného skutkového zjištění odchýlit, a je tedy jím vázán (srov. usnesení Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Nejvyššímu soudu totiž nepřísluší v rámci daného dovolacího důvodu hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Proto s odkazem na tento dovolací důvod lze vytýkat toliko vady právní. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd. povahu právně relevantních námitek nemají. Jiné hmotně právní posouzení může záležet v posuzování okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Právní závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu. V jeho průběhu soudy nejprve musí zákonným způsobem důkazy provést, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu, když výsledkem této jejich činnosti je zjištění skutkového stavu věci.

Nicméně zásah do skutkového zjištění lze připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“, resp. nesprávnost předmětem dovolání (tedy právně relevantně jej namítne). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní.

Pravdou je, a v tom směru lze přisvědčit tvrzení obviněného, že použitý výraz „odcizil“ v popisu skutků pod body 1) – 6) výroku o vině nemá dostatečně vypovídající hodnotu stran zavinění obviněného, nicméně z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, na základě jakých důkazů ke kvalifikaci trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. soudy dospěly. Obviněný se hájí zejména tím, že neměl v úmyslu předmětná vozidla odcizit, nýbrž je po přechodnou dobu používat. Tomuto tvrzení však neodpovídá žádné skutkové zjištění učiněné v řízení před soudy nižších instancí, a proto lze jen stěží obviněnému uvěřit, že by jednal v úmyslu věc užívat krátkodobě či přechodně. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, pokud jde o skutek pod bodem 2) výroku o vině, neboť nelze přehlédnout, že automobil byl po dobu deseti dnů umístěn v garáži, kde byl následně zajištěn policií a v té době byl již opatřen novými státními poznávacími značkami. Přesvědčivě lze i vyvrátit tvrzení obviněného ohledně skutků pod body 1), 3) – 6) výroku o vině. Ke všem těmto skutkům se obviněný doznal v přípravném řízení, soud prvního stupně tuto jeho výpověď označil za věrohodnou a následně při hodnocení důkazů z ní v podstatných skutečnostech vycházel. Obviněný sám uvedl, že osobní automobily byly zahraničním turistům „odcizovány“ za účelem následného prodeje; kromě osobního automobilu VW Passat 1.9 TDi (jenž byl zajištěn policií) byla všechna vozidla skutečně prodána novým zájemcům. K tomu je třeba uvést, že přechodně věc užívat znamená disponovat s ní dočasně po relativně krátkou dobu. U automobilu to znamená svést se s ním a pak jej opustit. Nejde o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 tr. zák., pokud obviněný naloží s odcizeným vozidlem tak, že poškozenému natrvalo odejme či znemožní obnovení dispozičního práva (srov. č. 42/2001 Sb. rozh. tr.). Obtížně k závěru o tom, že obviněný měl v úmyslu vozidla používat toliko přechodně lze dospět zvláště u skutku pod bodem 2), když v předchozích případech postup při krádeži vozidel byl stejný a u skutků pod body 1), 3) – 6) výroku o vině k realizaci prodeje osobních automobilů došlo.

V úmyslu pachatele cizí motorové vozidlo přechodně užívat musí být i zahrnut záměr je po přechodném užití osobě, které bylo odňato, vrátit anebo této osobě umožnit, aby obnovila své dispoziční právo k vozidlu. Musí se to však stát takovým způsobem, aby vlastník mohl obnovit svou moc snadno. S výjimkou skutku pod bodem 4), kdy bylo kradené vozidlo VW Golf odvezeno hned do P. novému majiteli, byla ostatní odcizená vozidla umístěna v garáži a následně prodána. Na takovéto jednání však již nelze pohlížet jako na přechodné užití, neboť obviněný jednal zcela záměrně vyloučit vlastníka věci (osobního automobilu) z dispozice s ní, čímž byl nepochybně i po objektivní stránce naplněn znak trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný si cizí věc přisvojil tím, že se ji zmocnil.

S přihlédnutím ke shora uvedených skutečnostem shledal Nejvyšší soud právní kvalifikaci jednání obviněného za správnou, plně odpovídající zákonným znakům trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. Nutno dodat, že jednotlivé dílčí útoky byly vedeny jednotným záměrem, jsou spojeny stejným způsobem provedení, blízkou časovou souvislostí a předmětem útoku a naplňují stejnou skutkovou podstatu. Jde tedy ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. o jednání, jenž má charakter pokračujícího trestného činu.

Vzhledem k tomu, že právní kvalifikace jednání obviněného je v souladu se stávající judikaturou, Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání aniž musel věc meritorně přezkoumat.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. září 2004

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru