Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tz 96/2001Rozsudek NS ze dne 27.06.2002

EcliECLI:CZ:NS:2002:5.TZ.96.2001.1

přidejte vlastní popisek

5 Tz 96/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. června 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Horáka a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného V. R., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 3 T 42/2000, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. takto:

Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 3 T 42/2000, a v řízení, které mu předcházelo, bylv neprospěch obviněného V. R. p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 302 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001.

Citovaný rozsudek se zrušuje. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 3 T 42/2000, byl obviněný V. R. v řízení proti uprchlému podle § 302 odst. 1 tr. ř., v tehdy účinném znění, uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. na skutkovém základě, že dne 1. 5. 1994 kolem 07.00 hod. v P., vykopnutím zámku dveří se dostal do bytu M. S. - K., kde proti její vůli setrval do příjezdu policie. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 57 odst. 1, 2 tr. zák. odsouzen k trestu vyhoštění v trvání 20 měsíců. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.

Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. R.

V písemném zdůvodnění mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti namítá, že obviněný byl odsouzen v řízení proti uprchlému, aniž byly doloženy procesní podmínky. V řízení předcházejícím napadenému rozsudku nebylo totiž ve smyslu § 302 odst. 1 tr. ř. prokázáno, že se obviněný vyhýbal trestnímu stíhání pobytem v cizině nebo, že by se skrýval. Skutkový stav věci nebyl podle § 2 odst. 5 tr. ř. dostatečně objasněn a hodnocení důkazů nebylo podle § 2 odst. 6 tr. ř. provedeno na základě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Ministr spravedlnosti dále uvádí, že poté, co byl obviněný propuštěn z vazby na svobodu, se již nepodařilo vyšetřovateli zajistit jeho osobu pro provedení vyšetřovacích úkonů. Konstatuje, že veškeré informace, které byly dodatečně získány, pocházejí zprostředkovaně od jiných osob, popř. se jedná o údaje z evidence cizinecké policie. Připomíná, že se vyšetřovatel pokusil obviněnému doručit předvolání k prostudování vyšetřovacího spisu na adresu na U., ale písemnost se vrátila jako nedoručitelná. Zdůrazňuje, že uvedené skutečnosti neumožňují učinit závěr, že se obviněný vyhýbal trestnímu stíhání pobytem v cizině, neboť shromážděné informace neobsahují zjištění konkrétního postoje obviněného, např. odmítnutí převzít zásilku. Podle jeho názoru nelze označit postup vyšetřovatele za kvalifikovaný, neboť nerespektoval režim právního styku s cizinou – dosud platnou Smlouvu mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášenou ve Sbírce zákonů pod č. 95/1983 Sb., když se na adresu obviněného v cizině obrátil sám, písemnost nebyla přeložena a obsahovala chybné datum narození adresáta.

Ministr spravedlnosti také upozorňuje, že obviněný byl odsouzen jako osoba s datem narození 26. 6. 1971, které není datem narození osoby, proti které bylo trestní řízení vedeno. Při respektování principu fyzické totožnosti osoby, např. vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 7 Tz 160/99, však nejde o pochybení, které by odůvodňovalo podání mimořádného opravného prostředku.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 3 T 42/2000, byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 a § 302 odst. 1 tr. ř., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podle § 267 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2002, zákonnost a odůvodněnost výroku o vině napadeného rozsudku, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, a shledal, že zákon porušen byl.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu. Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Podle § 302 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, řízení proti uprchlému lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Stejné zákonné ustanovení je nyní uvedeno v § 302 tr. ř.

Podle názoru Nejvyššího soudu a jak bylo zjištěno ze spisového materiálu, nebylo v řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, postupováno důsledně podle výše citovaných ustanovení trestního řádu, jak důvodně namítá i ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona.

Předně nebylo orgány činnými v trestním řízení zjištěno, že by se obviněný V. R. ve smyslu § 302 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, vyhýbal trestnímu řízení pobytem v cizině nebo, že by se skrýval. Pachatel se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině zejména tehdy, opustil-li území České republiky, případně zdržuje-li se v cizině v tomto úmyslu. Samotný jeho pobyt v cizině však není důvodem pro řízení proti uprchlému. Pro vyhýbání se není rozhodné, zda jde o občana České republiky, cizince nebo osobu bez státní příslušnosti. Skrývání je takové maření průběhu trestního řízení, kdy pachatel se na území České republiky ukrývá a brání tak svému dopadení a zajištění. Závěr, že jsou splněny podmínky řízení proti uprchlému, musí být vždy na podkladě zcela konkrétních skutečností o chování obviněného podložen zjištěním, že jedná způsobem uvedeným v § 302 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, k čemuž však v daném případě nedošlo. Proto nemohlo být ohledně obviněného V. R. konáno řízení proti uprchlému. V důsledku tohoto podstatného nedostatku je následně vadné trestní řízení před obvodním soudem, včetně hodnocení důkazů a skutkových i právních závěrů o vině obviněného.

Lze připomenout, že usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 5. 1994, sp. zn. Nt 209/94, byl obviněný V. R. podle § 67 písm. a), c) tr. ř., ve znění tehdy účinném, vzat do vazby (č. l. 9 tr. spisu). Usnesením náměstka obvodního státního zástupce pro Prahu 3 ze dne 26. 10. 1994, sp. zn. 1 Zt 839/94, byl obviněný podle § 72 odst. 2 tr. ř. propuštěn z vazby na svobodu, když současně byl podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. přijat jeho slib ze dne 26. 10. 1994 (č. l. 19-20 tr. spisu). Tomuto rozhodnutí předcházela jednak písemná žádost obviněného o propuštění z vazby ze dne 26. 10. 1994, ve které mimo jiné uvedl, že se bude zdržovat na adrese přítele jeho rodiny R. J. V případě, že by byl nucen odjet do bydliště na U., je možno prostřednictvím jmenovaného zajistit jeho přítomnost v České republice (č. l. 17 tr. spisu). Dále jde o úřední záznam státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 26. 10. 1994, sp. zn. 1 Zt 839/94, ze kterého mj. vyplývá, že obviněný V. R. učinil slib ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a přítomná M. B., jeho matka, nabídla záruku za jeho řádný život. Přítomný R. J. požádal, aby korespondence pro obviněného, aby se dostavil k úkonům trestního řízení, byla na jeho adresu doručována s časovým předstihem (č. l. 18 tr. spisu).

I když po propuštění obviněného z vazby na svobodu musely orgány přípravného řízení postrádat jeho účast v dalším řízení, tak z dokladů ve spise nelze zjistit, jaké úkony byly v období více než dva a půl roku v tomto směru činěny, neboť písemnosti týkající se šetření k pobytu obviněného V. R. pocházejí až z druhé poloviny roku 1997 (úřední záznamy vyšetřovatele na č. l. 94, 96 tr. spisu). V této souvislosti nutno uvést, že R. J., který měl mít na obviněného spojení pro potřebu zajištění jeho účasti u úkonů trestního řízení, byl vyšetřovatelem telefonicky kontaktován až dne 20. 9. 1997. Jmenovaný R. J. sdělil, že po propuštění obviněného z vazby jej matka odvezla na Ukrajinu a od té doby jej neviděl (úřední záznam na č. l. 99 tr. spisu). Skutečnost, že obviněný se má zdržovat u rodičů na U., potvrdil R. J. i ve své svědecké výpovědi dne 20. 4. 1998, s tím, že to telefonicky ověřil u jeho matky (č. l. 106 tr. spisu). Následně vyšetřovatel dne 25. 4. 1998 telefonicky kontaktoval na U. matku obviněného a poté hovořil i s obviněným V. R., který mu sdělil, že se bude i nadále v bydlišti zdržovat (úřední záznam na č. l. 109a tr. spisu). Vyšetřovatel rovněž zaslal prostřednictvím pošty vyrozumění obviněnému na U., že dne 23. 8. 1999 mu umožní prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění skončeného vyšetřování. Poštovní zásilka však nebyla adresátovi doručena (č. l. 117 tr. spisu).

Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že zmíněný postup vyšetřovatele v předmětné věci není možný. Doručování písemností v trestních věcech na U. upravuje čl. 3 a násl. Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních uzavřené dne 12. 8. 1982 v Moskvě (vyhl. č. 95/1983 Sb.). Stručně lze uvést, že orgán činný v trestním řízení zajistí jazykový překlad doručované písemnosti, jazykový překlad žádosti o doručení, které zajistí justiční orgány dožadovaného státu, a to prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti České republiky, jemuž se veškeré písemnosti, zasílané do ciziny, předloží.

Rovněž nutno konstatovat, že obviněný V. R. byl od počátku trestního řízení stíhán jako osoba s datem narození 26. 4. 1974, trvale bytem U., L. n., jak vyplývá i z protokolu o jeho výslechu ze dne 1. 5. 1994 (č. l. 62 tr. spisu). Z kopie evidenčního lístku Cizinecké a pohraniční policie, úřadovny Ústí nad Labem, referátu Česká Lípa ověřené dne 30. 9. 1997, však vyplývá jiné datum narození obviněného - 26. 6. 1971, i jiné jeho bydliště – U., D. (č. l. 2 tr. spisu). Z trestního spisu ale není zřejmé, proč naposledy zmíněné údaje byly vzaty jako věrohodné, a jsou mj. uvedeny v obžalobě i v přezkoumávaném rozsudku. Pochybnosti o správnosti identity obviněného umocňuje i okolnost, že osoba téhož jména, příjmení, data narození a bydliště, tj. V. R., nar. 26. 6. 1971, bytem U., D., se dne 4. 12. 2000 dostavila na Policii České republiky a odmítla, že by měla něco společného s trestnou činností, včetně dalších skutečností, jak vyplývají ze spisu Policie České republiky, MO - Praha 10 - Vršovice, sp. zn. OR10 3627/MO1-tč-2000. Protože sdělení obviněného k identitě nebylo v původním řízení prověřeno (obviněný neměl cestovní pas), byl v záhlaví tohoto rozsudku Nejvyššího soudu označen údaji uvedenými v napadeném rozsudku.

Protože ministr spravedlnosti podal důvodně stížnost pro porušení zákona proti výroku o vině napadeného rozsudku, Nejvyšší soud v návaznosti na vytýkané vady přezkoumal ve smyslu § 267 odst. 4 tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2002, i výrok o trestu předmětného rozsudku, a shledal, že v důsledku výše konstatovaných podstatných nedostatků trestního řízení je rovněž chybný.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 3 T 42/2000, a v řízení, které mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného V. R. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 302 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Dále podle § 269 odst. 2 tr. ř. citovaný rozsudek zrušil. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože k podstatným vadám trestního řízení došlo již v přípravném řízení, Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tento postup je důvodný i tím, že uvedený orgán vykonával v původním řízení ve smyslu § 174 odst. 1 tr. ř. dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a ve věci podal na obviněného V. R. obžalobu.

Úkolem státního zástupce předně bude zajistit, aby dostatečným způsobem byla příslušnými zákonnými prostředky prověřena identita obviněného tak, aby o ní nepřetrvávaly důvodné pochybnosti. Státní zástupce by dále měl zajistit, aby při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu byly provedeny všechny úkony, nezbytné k ukončení vyšetřování a k vydání zákonu odpovídajícímu rozhodnutí ve věci. V této souvislosti je nutno připomenout, že ve smyslu § 163 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2002, lze pro trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. zahájit trestní stíhání a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Dřívější právní úprava takový souhlas nevyžadovala. Státní zástupce by měl také pečlivě vyhodnotit, zda v důsledku výrazných nedůvodných průtahů v této nepříliš obsáhlé a důkazně méně složité věci, kdy původní řízení trvalo přes šest let, a zda vzhledem k jím předpokládané nutné délce řízení po rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, není porušeno právo obviněného V. R., aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, sjednané v Římě dne 4. 11. 1950. Pokud státní zástupce shledá porušení zmíněného práva, trestní stíhání obviněného zastaví.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 27. června 2002

Předseda senátu

JUDr. Jiří Horák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru