Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tz 300/2000Rozsudek NS ze dne 18.01.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.300.2000.1

přidejte vlastní popisek

5 Tz 300/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 18. ledna 2001 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného Z. V., a obviněné J. V., proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Jihlavě ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. OVJI - 102/00,

a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu a za splnění podmínek podle § 272 odst. 1 tr. řádu takto:

Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Jihlavě ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. OVJI - 102/00, a v řízení, které mu předcházelo, bylporušenzákonv ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu ve prospěch obviněného Z. V. a obviněné J. V.

Citované usnesení se zrušuje. Zrušují se též všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.

Vyšetřovateli Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Jihlavě se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Jihlavě ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. OVJI - 102/00, bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněných Z. V. a J. V. pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. Podle záznamu o sdělení obvinění ze dne 2. 3. 2000 mělo jednání obviněných Z. V. a J. V. skutkově spočívat v tom, že od 15. 9. 1995 do doby sdělení obvinění užívali byt, sestávající z kuchyně, jídelny, obývacího pokoje a příslušenství, v I. poschodí domu č. 353 v T., ulice K., a to přesto, že jim Okresní soud v Jihlavě rozsudkem č. j. 7 C 755/92-50, nařídi1 tento byt vyklidit do 15. 8. 1995, což bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Co 344/93, což však neučinili. Vyšetřovatel citované usnesení odůvodnil tím, že v průběhu vyšetřování byly zjištěným jednáním obviněných Z. V. a J. V. naplněny formální znaky trestného činu podle § 249a odst. 1 tr. zák., nebyl však naplněn materiální znak, protože chybí společenská nebezpečnost jednání obviněných, když se jedná o vztahy mezi rodiči a synem, resp. matkou a synem. Vzhledem k nedostatku materiální stránky proto podle názoru vyšetřovatele zjištěné jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. s tím, že situaci je nutno řešit občanskoprávní cestou, přičemž trestněprávní prostředky nenahrazují občanskoprávní řízení. Usnesení nabylo právní moci u obviněného Z. V. dne 10. 6. 2000, u obviněné J. V. dne 9. 6. 2000.

Proti citovanému usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Jihlavě podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného Z. V. a obviněné J. V. Napadenému usnesení v ní vytkl, že jím byl ve prospěch obou obviněných porušen zákon v ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu ve vztahu k ustanovení § 249a odst. 1 tr. zák. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti zrekapituloval průběh dosavadního řízení a obsah důkazů vztahujících se k projednávanému skutku, který je obviněným kladen za vinu. Podle názoru ministra spravedlnosti zůstalo dokazování neúplné a závěr vyšetřovatele o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost je nesprávný. Proto napadené rozhodnutí považuje za předčasné. Pokud jde o doplnění dokazování, ministr spravedlnosti poukázal na potřebu výslechu obviněných ke všem listinným materiálům obsaženým ve spise a k situaci ohledně neúspěšné exekuce, přičemž ke stejným okolnostem by měla být vyslechnuta též poškozená B. V. K výkonu exekuce měli být vyslechnuti soudní vykonavatelé a ministr spravedlnosti se domáhá i opatření spisů Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. E 1254/95 (týkajícího se prováděné exekuce) a sp. zn. 10 C 1209/94 (týkajícího se rozdělení společného jmění bývalých manželů R. a B. V.) a notářských zápisů o sepsání závětí B. V. a R. V., z nichž ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 12. 1998, sp. zn. 9 C 1088/98, kterým byla prohlášena za neplatnou darovací smlouva uzavřená mezi R. V. A Z. V., vyplývá, že obvinění nemají žádná práva k předmětnému bytu. V souvislosti s úvahami o stupni nebezpečnosti činu pro společnost ministr spravedlnosti upozorňuje na potíže poškozené B. V. s bydlením a na dlouhou dobu, po kterou oba obvinění nerespektovali rozhodnutí soudu o povinnosti předmětný byt vyklidit. Velmi kusé odůvodnění napadeného usnesení podle názoru ministra spravedlnosti neodpovídá ustanovení § 134 tr. řádu.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Jihlavě ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. OVJI - 102/00, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon ve prospěch obou obviněných ve vytýkaných směrech, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud by jeho zrušením pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného Z. V. a obviněné J. V., a to v podstatě v těch směrech a z těch důvodů, jak uvádí stížnost pro porušení zákona. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností:

Z dosud opatřených důkazů je zřejmé, že obviněný Z. V. a obviněná J. V. za výše uvedených časových a místních okolností užívali byt konkretizovaný ve sděleném obvinění, a to přesto, že podle pravomocného rozhodnutí soudu byli povinni tento byt vyklidit. Není tedy sporu o tom, co správně konstatuje i napadené usnesení vyšetřovatele, tj. že tímto svým jednáním oba obvinění naplnili všechny formální znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák., protože protiprávně užívali byt jiného.

Jak vyplývá z vyšetřovacího spisu, obviněný Z. V. se ke svému jednání v podstatě doznal, popsal skutkový děj, jakož i okolnosti, za kterých se do domu v roce 1992 se svou manželkou, obviněnou Jarmilou Váchovou, nastěhoval. Obviněná J. V. využila svého práva podle § 33 tr. řádu a ve věci nevypovídala. Ve spise je dále založen zejména opis rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 6. 1993, sp. zn. 7 C 755/92, kterým bylo rozhodnuto o vyklizení bytu v rodinném domku tak, že obvinění Z. V. a J. V. jsou povinni vyklidit byt sestávají z kuchyně, jídelny, obývacího pokoje a příslušenství v I. poschodí domu v T. /353 nejpozději do 15. 8. 1995. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí mj. vyplývá, že poškozená B. V. a její bývalý manžel R. V. vystavěli za trvání manželství rodinný domek, který je dosud v jejich společném jmění. Jeho užívání si před více než 10 lety fakticky dohodli tak, že poškozená B. V. bude užívat místnosti v prvním patře tohoto domku a R. V. místnosti v podkroví domku. Obvinění se do domku v roce 1992 nastěhovali se souhlasem R. V., ale nastěhovali se do místností, které výhradně užívala poškozená B. V. z titulu svého vlastnického, resp. spoluvlastnického práva k uvedenému domu. K tomuto nastěhování došlo přes výslovný nesouhlas B. V. Povinnost vyklidit předmětný byt nebyla citovaným soudním rozhodnutím vázána na poskytnutí jakékoli bytové náhrady, protože byla stanovena s potřebným časovým odstupem tak, aby v době, kdy byli obvinění povinni byt vyklidit, již mohli užívat jiný byt, k němuž měli právo nájmu. Nutno rovněž zdůraznit skutečnost, že darovací smlouva, na jejíž existenci obviněný Z. V. ve své výpovědi poukazuje, byla rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 12. 1998, sp. zn. 9 C 1088/98, prohlášena za neplatnou a obviněný z ní nemůže odvozovat jakékoli právo k předmětnému bytu, třebaže ve výpisu z katastru nemovitostí je obviněný Z. V. uváděn jako spoluvlastník domu č. 353 v T. S ohledem na citovaný rozsudek totiž obviněný nemohl být v dobré víře, že stav katastru ohledně jeho spoluvlastnického práva odpovídá skutečnému stavu věci, protože musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti (viz § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisu vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů).

Jak je tedy zřejmé již z dosud shromážděných důkazů a z výše uvedených skutečností, které z důkazů vyplývají, obviněný Z. V. a obviněná J. V. skutečně protiprávně užívali byt jiného, ke kterému jim nesvědčilo žádné právo, byť i odvozované od příbuzenského vztahu k oprávněným osobám. Pokud tedy Nejvyšší soud souhlasí s požadavky stížnosti pro porušení zákona na doplnění dokazování, pak jen proto, aby bylo z níže uvedených důkazů dostatečně patrné, že nedošlo k žádné takové právní či faktické změně poměrů, která by snad mohla mít vliv na správnost zmíněného závěru o neoprávněném užívání předmětného bytu obviněnými, tj. zejména na platnost či vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 6. 1993, sp. zn. 7 C 755/92, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 1995, sp. zn. 16 Co 344/93, od něhož je takový závěr odvozován, a dále na úvahy o stupni nebezpečnosti činu obviněných pro společnost.

Z některých listin založených ve spise (např. na č. l. 5, 19 a 20 trestního spisu) a ze stížnosti poškozené podané dne 20. 6. 2000 proti usnesení o zastavení trestního stíhání se naznačuje, že právní věc týkající se vyklizení předmětného bytu neskončila rozsudkem o povinnosti obviněných k vyklizení bytu, ale pokračovala rozhodnutím o exekuci ve věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. E 1254/95. Při provádění exekuce měli obvinění odmítnout opustit místnosti, které byli povinni na podkladě vykonávaného rozhodnutí soudu vyklidit ve prospěch poškozené B. V., a podle jejího tvrzení jí zejména neumožnili vstup do bytu a bydlení, a to ani poté, co byli o tomto poučeni soudními vykonavateli. Současně měli odmítnout předat poškozené klíče od domu a když byli předvoláni na soud k prověření stavu, měli vypovědět, že klíče nemají k dispozici. K těmto skutečnostem by se měla vyjádřit samotná poškozená, kterou je třeba vyslechnout rovněž k tomu, kde od roku 1992 bydlí, resp. zda a po jakou dobu od roku 1992 do současné doby v domě bydlela. K průběhu samotné exekuce a k důvodům jejího nezdaru bude nezbytné vyslechnout i soudní vykonavatele a připojit spis Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. E 1254/95 týkající se výkonu rozhodnutí o vyklizení předmětného bytu.

Dále bude třeba přihlédnout k notářskému zápisu ze dne 26. 10. 1992 o sepsané závěti poškozené B. V., která vydědila svého syna, tj. obviněného Z. V., jakož i k notářskému zápisu ze dne 25. 10. 1984 o sepsané závěti R. V., který obviněnému Z. V. ve své závěti ničeho neodkázal. Těmito důkazy tedy lze rovněž vyvrátit tvrzení obviněného Z. V. o tom, zda mohl být důvodně přesvědčen o existenci svého práva k užívání předmětného bytu. K dokreslení situace může sloužit i zjištění, v jakém stavu je nyní řízení o vypořádání společného jmění bývalých manželů B. a R. V.

Vzhledem k uvedenému bude rovněž nutné doplnit výpovědi obviněných ke všem skutečnostem, které vyplývají z dosud shromážděných či z dodatečně opatřených důkazů, zejména pak k situaci po vydání výše citovaných rozhodnutí včetně provedené exekuce.

Doplnění dokazování v naznačených směrech může mít určitý vliv i na posouzení stupně nebezpečnosti činu obviněných pro společnost. Na druhé straně je však nutno uvést, že již z těch důkazů, které byly v dosavadním průběhu vyšetřování opatřeny, vyplývá, že jednáním obviněných byly naplněny nejen formální znaky, ale i materiální znak trestného činu podle § 249a odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud se neztotožňuje s argumentem vyšetřovatele, pokud nedostatek potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost dovozuje ze skutečnosti, že se jedná o vztahy mezi blízkými příbuznými, tj. mezi matkou a synem. Rodinný či jiný příbuzenský vztah mezi pachatelem trestného činu a osobou tímto činem poškozenou není sám o sobě okolností, kterou by bylo možné hodnotit ve prospěch pachatele a která by snad měla vést k oslabení veřejného zájmu na trestním postihu činů porušujících či ohrožujících hodnoty a vztahy chráněné trestním zákonem. To platí i v posuzovaném případě, když je navíc z dosud shromážděných důkazů zřejmé, že poškozená B. V. už od roku 1992 nemůže řádně bydlet ve svém domku a vzhledem ke svému věku i zdravotnímu stavu má ztíženou možnost celou situaci řešit občanskoprávními prostředky, které i přes uvedené okolnosti využila. Nemůže tedy obstát ani odkaz vyšetřovatele v tomto směru uvedený v napadeném rozhodnutí, protože poškozená v podstatě již vyčerpala všechny mimotrestní prostředky k tomu, aby se domohla svého práva, třebaže lze souhlasit s obecným závěrem, podle něhož občanskoprávní prostředky nemohou být nahrazovány použitím trestního práva. Na druhé straně trestní postih pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. není podmíněn neúspěšným použitím jiných, mimotrestních opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav.

Při hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 2 a 4 tr. zák. bylo třeba dále přihlížet k době neoprávněného užívání cizího bytu, tj. k tomu, že obvinění v protiprávně užívali cizí byt několik let poté, co jim uplynula lhůta k jeho vyklizení stanovená výše citovanými rozhodnutími soudů, která obvinění zjevně a zcela svévolně nerespektovali. Nelze rovněž odhlížet od osoby poškozené B. V., od jejího věku i následků, resp. situace, v níž se jednáním obviněných ocitla. Stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost pak musí být výsledkem hodnocení všech skutečností představujících konkrétní kritéria obecně zakotvená v citovaných ustanoveních a není možné zdůrazňovat jen některé rozhodné okolnosti na úkor ostatních.

Nejvyšší soud se ztotožňuje se stížností pro porušení zákona rovněž v tom, pokud napadenému usnesení vyšetřovatele vytýká, že jeho odůvodnění je velmi kusé a neodpovídá ustanovení § 134 odst. 2 tr. řádu. Z odůvodnění napadeného usnesení skutečně není patrné, které skutečnosti vyšetřovatel vzal za prokázané, o jaké důkazy se jeho skutková zjištění opírají, jakými úvahami se vyšetřovatel řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i jaké jsou jeho právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. To platí jak ve vztahu k naplnění formálních znaků trestného činu podle § 249a odst. 1 tr. zák., tak i pokud jde o nedostatek materiální podmínky trestného činu, který byl důvodem postupu podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Vyšetřovateli je třeba vytknout i formální nedostatek spočívající v tom, že nebyla ověřena shoda fotokopií některých podstatných písemných důkazů obsažených v trestním spisu s jejich originálem (např. č. l. 2 až 5, 7, 12, 13, 17 až 20, 50 a 51 trestního spisu).

Na základě všech rozvedených skutečností nezbylo, než aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením vyšetřovatele byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu. K tomuto porušení zákona došlo ve prospěch obviněného Z. V. a obviněné J. V., když vyšetřovatel neshledal v předmětném skutku trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. a vzhledem k tomu zastavil trestní stíhání obou obviněných, ačkoli neúplné zjištění skutkového stavu a nedostatečné vyhodnocení dosud opatřených důkazů neumožňovalo učinit takové rozhodnutí. Jelikož stížnost pro porušení zákona byla podána ve lhůtě do šesti měsíců od právní moci napadeného usnesení (Nejvyššímu soudu byla sice doručena až dne 11. 12. 2000, ale jednak byla jako poštovní zásilka podána již dne 8. 12. 2000 a jednak poslední den lhůty připadl na sobotu dne 9. 12. 2000, resp. neděli dne 10. 12. 2000) a byly splněny i další podmínky ve smyslu ustanovení § 272 odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud napadené usnesení vyšetřovatele podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, a protože ve věci je třeba učinit rozhodnutí nové, podle § 270 odst. 1 tr. řádu vyšetřovateli přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Než bude možné v přípravném řízení meritorně rozhodnout, je nezbytné odstranit všechny výše uvedené nedostatky, jimiž trpí dosavadní průběh přípravného řízení, a postupovat v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 270 odst. 4 tr. řádu). Úkolem vyšetřovatele bude doplnit dokazování opatřením dalších důkazů, jejichž potřeba byla zmíněna nebo vyplyne z dalšího průběhu vyšetřování. Poté bude vyšetřovatel povinen opětovně vyhodnotit všechny opatřené důkazy, včetně výsledků doplněného dokazování, a přihlédnout při tom ke všem rozhodným skutečnostem, na nichž závisí závěr o tom, zda má být ve věci podána obžaloba nebo učiněno jiné konečné rozhodnutí v přípravném řízení. V novém rozhodnutí pak musí vyšetřovatel své hodnotící úvahy náležitě vysvětlit jak ve vztahu ke skutkovým zjištěním, tak i ohledně jejich právní kvalifikace a stupně nebezpečnosti činu pro společnost.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. ledna 2001

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru