Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tz 224/2001Usnesení NS ze dne 03.10.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.224.2001.1

přidejte vlastní popisek

5 Tz 224/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 3. října 2001 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch nezjištěného pachatele proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever ze dne 23. 6. 2000, sp. zn. 2 Pv 698/93, v trestní věci vedené u Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování Plzeň-sever pod ČVS: OVV – 915/93,

a rozhodl podle § 268 odst. 1 tr. řádu takto:

Stížnost pro porušení zákona se zamítá, protože zákon porušen n e b y l .

Odůvodnění:

Usnesením Policie České republiky, Obvodního oddělení v Nýřanech ze dne 25. 10. 1993, ČVS: OOP 350/93, bylo podle § 160 odst. 1 tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 1993) zahájeno trestní stíhání ve věci trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit dosud nezjištěný pachatel tím, že v době od 19.00 hod. do 22.00 hod. dne 25. 10. 1993 se v N., okr. P.-s., na parkovišti motorových vozidel u benzinového čerpadla neoprávněně zmocnil zaparkovaného motorového vozidla zn. AUDI 100, černé metalízy, ke škodě majitele J. V., a s vozidlem pak odjel a dosud je užívá na nezjištěném místě, přičemž hodnota odcizeného motorového vozidla činí cca 1 500 000 Kč.

Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování Plzeň-sever ze dne 6. 12. 1993, ČVS: OVV – 915/93, bylo podle § 173 odst. 1 písm. e) tr. řádu přerušeno trestní stíhání, které bylo zahájeno výše uvedeným usnesením, protože se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující vést trestní stíhání proti konkrétní osobě, přičemž ve skutku byl shledáván trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 4 tr. zák.

Dne 31. 3. 1999 na výzvu vydal J. K. podle § 78 odst. 1 tr. řádu pro účely trestního řízení osobní motorové vozidlo zn. AUDI 100 Avant Quattro, bez státní poznávací značky a bez jeho bližší konkretizace.

Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování Plzeň-sever ze dne 9. 9. 1999, ČVS: OVV – 915/93, byla předmětná trestní věc podle § 159 odst. 4 tr. řádu odložena, protože se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání, s tím, že ve skutku byl spatřován trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil neznámý pachatel tím, že dne 25. 10. 1993 v době od 19.00 hod. do 22.00 hod. odcizil osobní motorové vozidlo zn. AUDI 100 Avant Quattro, zaparkované na parkovišti u benzinového čerpadla v obci N., okr. P.-s., kdy v tomto vozidle byly uloženy lyže Rossignol s vázáním, lyžařské boty a finanční částka 10 000 Kč uložená za stínítkem před řidičem, kdy byla podle vyjádření majitele způsobena škoda ve výši 1 527 000 Kč, avšak jeho hodnota byla později stanovena na částku 817 000 Kč a tato částka pak byla majiteli vyplacena Českou pojišťovnou, a. s., nám. Republiky 28, Plzeň.

Dalším usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování Plzeň-sever ze dne 9. 9. 1999, ČVS: OVV – 915/93, bylo podle § 80 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto tak, že České pojišťovně, a. s., region západní Čechy, agentura Plzeň, nám. Republiky 28, zastoupené p. M. R., se vydává 1 ks osobního vozidla zn. AUDI 100 Avant Quattro, bez SPZ, vybavené tažným zařízením, autorádiem Blaupunkt, elektronovými koly, chromovanými střešními nosiči a nadstandardní výbavou. Ke stížnosti J. K. bylo citované usnesení vyšetřovatele podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu jako neodůvodněné zrušeno usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 2 Pv 698/93, a vyšetřovateli bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování Plzeň-sever ze dne 23. 9. 1999, ČVS: OVV – 915/93, bylo rozhodnuto tak, že podle § 80 odst. 1 tr. řádu se J. K. vydává 1 ks osobní vozidlo zn. AUDI 100 Avant Quattro, bez SPZ, vybavené tažným zařízením, autorádiem Blaupunkt, elektronovými koly, chromovanými střešními nosiči a nadstandardní výbavou. Stížnost, kterou proti tomuto usnesení podal J. V. a v níž J. V. uplatnil právo na vrácení vozidla, byla usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever ze dne 23. 6. 2000, sp. zn. 2 Pv 698/93, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.

Proti naposledy citovanému usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever ze dne 23. 6. 2000, sp. zn. 2 Pv 698/93, podal ministr spravedlnosti ve prospěch nezjištěného pachatele stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních § 80 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu. V odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na znění uvedených ustanovení, zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení v této věci a obsah rozhodnutí učiněných v jeho rámci. Jak dále ministr spravedlnosti zdůraznil, v daném případě jsou pochybnosti o tom, kdo z obou poškozených má nepochybné právo na vydání vozidla AUDI 100. Podle názoru ministra spravedlnosti vlastnické právo k tomuto vozidlu poškozenému J. V. nezaniklo a pokud jde o nároky poškozeného J. K., není zřejmé, zda při prodeji vozidla mezi jednotlivými nabyvateli byly vztahy upravovány podle občanského zákoníku nebo podle obchodního zákoníku a zda smlouvy byly uzavřeny podle právního řádu České republiky nebo Spolkové republiky Německo. Za této situace je ministr spravedlnosti přesvědčen, že jsou pochybnosti o tom, kdo je vlastníkem vydaného vozidla AUDI 100, a proto mělo být zajištěné vozidlo uloženo do úschovy.

Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil vytýkané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení státní zástupkyně i na ně obsahově navazující rozhodnutí zrušil a aby dále Nejvyšší soud České republiky postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu, tj. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností:

Předmětem námitek ministra spravedlnosti je v posuzované věci usnesení, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti J. V. podané proti usnesení vyšetřovatele, jímž bylo rozhodnuto o vrácení doličné věci tomu, kdo tuto věc pro účely trestního řízení vydal, tj. J. K. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná zákonnou úpravu obsaženou v ustanovení § 80 odst. 1 tr. řádu, podle níž platí, že není-li věci, která byla podle § 78 tr. řádu vydána nebo podle § 79 tr. řádu odňata, k dalšímu řízení už třeba, a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.

Z citované zákonné úpravy jsou patrné tři různé alternativy, jak je možné rozhodnout o věci vydané nebo odňaté podle § 78 a § 79 tr. řádu, pokud ji k dalšímu řízení už není třeba a ani nepřichází v úvahu její propadnutí či zabrání. Vzájemný vztah těchto alternativ je takový, že se postupně vylučují: Věc lze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, jen jestliže na ni neuplatnil někdo jiný právo, o němž není pochyb, a není-li zde tedy ani situace, kdy o právu na věc vznikly takové pochybnosti, že není zřejmé, komu lze věc vrátit. Neuplatnil-li nikdo jiný právo na vydanou či odňatou věc, vrátí se zásadně tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Přitom věc lze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, i tehdy, když není o jeho právu na věc pochyb, přestože na ni uplatnila právo osoba jiná. Podle druhé alternativy může být věc vydána jiné osobě, než která ji vydala nebo které byla odňata, pokud taková osoba uplatnila právo na věc, o tomto jejím právu není pochyb a nesvědčí-li takové právo tomu, kdo věc vydal nebo komu byla odňata. Uvedené podmínky jsou kumulativní a musí být splněny všechny zároveň. Konečně třetí alternativa přichází v úvahu, když věc nelze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, ale nelze ji vydat ani jiné osobě, která na ni uplatnila právo, protože jsou zde u obou osob pochybnosti o jejich právu na věc, které lze řešit jen tím, že se věc uloží do úschovy a osoby, které si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních. Podle soudní praxe pochybnosti o právu na věc ve smyslu této alternativy jsou dány zpravidla tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, popřípadě více osob, odlišných od osoby, která věc vydala nebo které byla věc odňata, přičemž z důkazů shromážděných pro účely trestního stíhání nelze učinit spolehlivý závěr o tom, které z takových osob má být věc vrácena, resp. pokud právo na věc ani jedné z těchto osob není nepochybné. Je-li tomu tak, potom nezbývá, než učinit opatření podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu o uložení věci do úschovy a o výzvě všem osobám, které si na věc činí nárok, aby jej uplatnily v občanskoprávním řízení. Ze znění této věty citovaného ustanovení vyplývá, že orgán činný v trestním řízení vyvstalé pochybnosti o právu na věc neodstraňuje prováděním samostatného dokazování zaměřeného jen na tuto otázku, tj. dokazování, které by jinak nemělo význam pro rozhodnutí ve věci samé (viz rozhodnutí pod č. 4/2001 Sb. rozh. tr.).

Otázku, která z výše uvedených tří alternativ obsažených v ustanovení § 80 odst. 1 tr. řádu přichází v úvahu, řeší příslušný orgán činný v trestním řízení, který rozhoduje o vrácení (vydání) doličné věci, jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu.

Z hlediska zákonnosti postupu vyšetřovatele v posuzované věci je podstatné, že – jak je zřejmé z obsahu spisu i z odůvodnění napadeného rozhodnutí státní zástupkyně – J. V. v době vydání usnesení vyšetřovatele o vrácení věci neuplatnil právo na uvedený vydaný automobil a učinil tak teprve ve stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí. Přitom platí, jak bylo výše uvedeno, že podle druhé nebo třetí alternativy může být o vrácení věci podle § 80 odst. 1 tr. řádu (věty druhé nebo třetí) rozhodnuto jen za podmínky, uplatnila-li na věc právo jiná osoba, než ta, která věc podle § 78 tr. řádu vydala nebo které byla věc podle § 79 tr. řádu odňata. Jestliže tomu tak není a žádná další osoba na věc neuplatnila právo, tyto alternativy nepřichází v úvahu a věc se vrátí zásadně tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata (rozhodne se tedy podle první ze zmíněných alternativ). To v posuzovaném případě znamenalo, že předmětné motorové vozidlo zn. AUDI 100 Avant Quattro mělo být skutečně vráceno J. K., který ho orgánům činným v trestním řízení vydal, a nikoli J. V., který v době vydání rozhodnutí vyšetřovatele o vrácení věci, jež bylo přezkoumáváno napadeným usnesením státní zástupkyně, k tomuto vozidlu ještě žádné právo neuplatnil. J. V. tak učinil teprve ve stížnosti podané proti usnesení vyšetřovatele o vrácení věci podle § 80 odst. 1 tr. řádu ze dne 23. 9. 1999, ČVS: OVV – 915/93, proto státní zástupkyně ve svém usnesení ze dne 23. 6. 2000, sp. zn. 2 Pv 698/93, proti němuž směřuje stížnost pro porušení zákona, neměla důvod zrušit citované rozhodnutí vyšetřovatele, jelikož toto rozhodnutí vycházelo ze skutečnosti, že předmětné motorové vozidlo bylo vydáno pro účely trestního řízení J. K., ten na ně uplatnil právo a žádná jiná osoba tehdy na totéž vozidlo právo ještě neuplatňovala.

Proto Nejvyšší soud uzavírá, že k právu jiné osoby na věc (tj. osoby jiné, než která věc vydala nebo které byla věc odňata) může orgán činný v trestním řízení přihlížet podle § 80 odst. 1 věty druhé tr. řádu jen tehdy, jestliže tato jiná osoba právo na věc uplatňuje. Není-li tomu tak, vrátí se věc tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, aniž by orgán činný v trestním řízení zkoumal otázku, zda je tato osoba vlastníkem vrácené věci, protože rozhodnutím podle § 80 odst. 1 tr. řádu není řešena otázka vlastnického práva k této věci a i po uvedeném rozhodnutí se jiná osoba může domáhat vydání věci v řízení ve věcech občanskoprávních (viz rozhodnutí pod č. 2/1970 Sb. rozh. tr.). Ani rozhodnutím o vrácení motorového vozidla J. K. v posuzované věci tedy nebylo konstituováno jeho vlastnické právo k tomuto vozidlu nebo deklarováno, že se z jiných důvodů stal jeho vlastníkem. Tímto rozhodnutím rovněž nebylo popřeno případné vlastnické právo J. V. k témuž vozidlu. Z podkladů shromážděných v příslušném trestním spise v této věci nelze spolehlivě dovodit, kdo je skutečně vlastníkem uvedeného vozidla a ostatně řešení otázky vlastnického práva ani nebylo předmětem trestního řízení v posuzované věci. Proto je na J. V., aby své vlastnické právo uplatnil a prokázal v mimotrestním (občanskoprávním) řízení a aby popřel případné vlastnické právo J. K. Orgány činné v trestním řízení nemohly řešit tuto otázku a nepochybily ani tím, jestliže předmětné motorové vozidlo vrátily J. K., který – jak již bylo zdůrazněno – vozidlo vydal pro účely trestního řízení, ale zároveň sám nebyl podezřelý z jeho odcizení a naopak, předložil řadu dokladů, jež by mohly svědčit o tom, že vlastnické právo k vozidlu skutečně platně nabyl, a to případně i od nevlastníka (§ 446 obchodního zákoníku). V tomto směru ovšem Nejvyšší soud nehodlá předjímat výsledek případného sporu o vlastnické právo mezi J. V. aj. K. a uvedenou skutečnost připomíná jen proto, aby bylo zřejmé, že orgány činné v trestním řízení nevrátily vydané vozidlo osobě, u které by snad bylo evidentní, že jí vůbec nemůže svědčit žádné právo k tomuto vozidlu.

Se stížností pro porušení zákona tedy Nejvyšší soud souhlasí jen potud, jestliže v ní ministr spravedlnosti shledává pochybnosti o tom, kdo je vlastníkem předmětného motorového vozidla zn. AUDI 100 Avant Quattro. Tyto pochybnosti však mohly být řešeny - jak navrhoval ministr spravedlnosti - uložením vozidla do úschovy a výzvou osob, aby svůj nárok na vozidlo uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních, jen za předpokladu, kdyby v době rozhodování vyšetřovatele o vrácení tohoto vydaného vozidla uplatňovalo na ně právo více osob. Protože se tak nestalo a vozidlo bylo v souladu se zákonem vráceno tomu, kdo ho vydal, nebylo důvodu rozhodnout o uložení vydaného vozidla do úschovy a státní zástupkyně neměla důvod z podnětu stížnosti J. V. rušit usnesení vyšetřovatele o vrácení věci ze dne 23. 9. 1999, ČVS: OVV – 915/93, proto ani v usnesení státní zástupkyně ze dne 23. 6. 2000, sp. zn. 2 Pv 698/93, nelze spatřovat porušení zákona.

Nejvyšší soud navíc připomíná, že kdyby vyhověl podané stížnosti pro porušení zákona a zrušil napadené usnesení státní zástupkyně, muselo by pokračovat trestní řízení jen ohledně rozhodnutí o vydané věci, přičemž by v něm stejně nebylo možné řešit otázku, komu svědčí vlastnické právo k předmětnému vozidlu. To vše pak za situace, kdy bylo ohledně odcizení tohoto vozidla zahájeno trestní stíhání jen tzv. ve věci podle právní úpravy účinné do 31. 12. 1993. Za stávající právní úpravy, která neumožňuje vést trestní stíhání „ve věci“, ale pouze proti konkrétnímu obviněnému, jemuž bylo sděleno obvinění, tedy není přípustné pokračovat v trestním stíhání zahájeném uvedeným způsobem, a to ještě jen ohledně otázky, kterou nelze řešit v trestním řízení. Zákon č. 292/1993 Sb., jímž došlo ke změně ve způsobu zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu, totiž nestanoví, že by snad zahájení trestního stíhání podle dřívější právní úpravy mělo stejné účinky jako zahájení trestního stíhání po novelizaci provedené citovaným zákonem (viz na rozdíl od toho úpravu v ustanovení čl. II bod 2. zákona č. 265/2001 Sb.).

Konečně je třeba upozornit skutečnost, že stížnost pro porušení zákona byla v této věci podána až dne 30. 8. 2001, tj. po uplynutí šestiměsíční lhůty uvedené v ustanovení § 272 odst. 1 tr. řádu, a třebaže ji ministr spravedlnosti podal „ve prospěch neznámého pachatele“, porušení zákona vytýkané napadenému rozhodnutí se tohoto pachatele, resp. osoby, která by mohla být obviněným, vůbec netýká. Jinak řečeno, i kdyby Nejvyšší soud akceptoval návrh ministra spravedlnosti na vyslovení porušení zákona, nemohl by vyslovit, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nehledě již k tomu, že žádný obviněný v této věci neexistuje. Proto by Nejvyšší soud stejně nemohl postupovat podle § 269 odst. 2 až § 271 tr. řádu a zrušit napadené usnesení státní zástupkyně ani jemu předcházející usnesení vyšetřovatele o vrácení věci, jestliže nebyla zachována lhůta k podání stížnosti pro porušení zákona podle § 272 odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 14/1998 Sb. rozh. tr.).

Vzhledem k tomu, co bylo výše konstatováno, Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona zamítl, protože napadeným rozhodnutím ani v řízení, jež mu předcházelo, zákon porušen nebyl, a to jak ve vytýkaném směru, tak ani v jiném ohledu. Tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na podkladě spisového materiálu, aniž bylo třeba ve věci nařizovat veřejné zasedání a opatřovat vyjádření stran, když Nejvyšší soud nemusel provádět ani žádné důkazy.

Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. října 2001

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru