Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tvo 55/2001Usnesení NS ze dne 24.04.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.55.2001.1

přidejte vlastní popisek

5 Tvo 55/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2001 stížnosti obžalovaných F. H., a J. B., které podali proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 11 Ntv 1/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 30/97, a rozhodl podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu takto:

Z podnětu stížností obžalovaných F. H. a J. B. se napadené usnesení zrušuje. Podle § 71 odst. 3 tr. řádu se lhůta trvání vazby obžalovaných F. H. a J. B. pro případ, že budou vzati do vazby, p r o d l u ž u j e o čtyři měsíce od doby, kdy bude omezena jejich osobní svoboda v souvislosti s rozhodnutím o vzetí obžalovaných do vazby.

Odůvodnění:

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 11 Ntv 1/01, bylo rozhodnuto podle § 71 odst. 3 tr. řádu tak, že lhůta trvání vazby obžalovaných F. H. a J. B. se prodlužuje o 4 měsíce od doby jejich zadržení.

Proti tomuto usnesení podali oba obžalovaní prostřednictvím svých obhájců včas stížnosti. Podle obhájce obžalovaného F. H. není zřejmé, z jakých konkrétních důvodů se tento obžalovaný v místě bydliště nezdržuje, proto navrhuje zrušení napadeného usnesení. Obhájce obžalovaného J. B. v odůvodnění stížnosti zpochybňuje existenci vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, když podle jeho názoru samotné nedostavení se k hlavnímu líčení k jeho odůvodnění nestačí. Jak dále uvedl, soud ani neví, jaký důvod vedl obžalovaného J. B. k tomu, že se nedostavil (mohlo jít o případnou přechodnou nedosažitelnost či zdravotní problémy), proto považuje i vydání příkazu k zatčení za předčasné. Vazbu shledává nedůvodnou i s poukazem na vývoj procesní situace, na současnou fázi trestního stíhání a na dobu, která uplynula od posledního projednávání věci. Nesouhlasí ani se závěrem, že věc nemohla být dosud skončena, a pokud se tak stalo, je třeba to přičíst postupu orgánů činných v trestním řízení. Obhájce J. B. připomíná, že od vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí uplynuly takřka čtyři roky a v této době byl údajně soud zcela nečinný. Proto žádá, aby bylo napadené usnesení zrušeno a aby byl návrh na prodloužení vazby zamítnut.

Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, a dospěl k těmto závěrům:

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 2. 4. 1997, sp. zn. 9 T 4/96, byli obžalovaní F. H. a J. B. (spolu s dalšími obžalovanými) uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to byl uložen obžalovanému F. H. trest odnětí svobody v trvání šest a půl roku se zařazením k jeho výkonu do věznice s dozorem a dále trest zákazu činnosti, obžalovanému J. B. trest odnětí svobody v trvání pět a půl roku se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou. K odvolání obžalovaných a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích byl citovaný rozsudek zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 1997, sp. zn. 1 To 9/97, a věc byla vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 71 odst. 3 tr. řádu platí, že vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud. Jakkoli je zřejmé, a to i s ohledem na ustanovení § 71 odst. 6 tr. řádu, že se při tomto rozhodování předpokládá typicky situace, kdy je obviněný ve vazbě, na druhé straně ustanovení § 71 odst. 3 tr. řádu nevylučuje, aby bylo za splnění dalších podmínek rozhodnuto o prodloužení vazby na dobu převyšující dva roky i tehdy, jestliže je obviněný na svobodě, jsou zde však důvody vazby a zákonná dvouletá lhůta vazby nebo lhůta, na kterou byla vazba dále prodloužena, již uplynula. Jinak by totiž nebylo možné obviněného vzít do vazby ani za situace, když po propuštění obviněného na svobodu opětovně vyvstal některý z důvodů vazby, přičemž z chování obviněného a z dalších rozhodných okolností je evidentní, že účelu trestního řízení nelze dosáhnout jinak, než opětovným vzetím obviněného do vazby.

Nejvyšší soud České republiky tedy uzavírá, že vazbu lze podle § 71 odst. 3 tr. řádu (popřípadě též podle § 71 odst. 2 tr. řádu) prodloužit i v případě, kdy je obviněný na svobodě po propuštění z vazby z důvodu uplynutí lhůty trvání vazby uvedené v citovaném ustanovení, to však jen za předpokladu, že ve věci nastanou nové okolnosti, pro něž je nutno obviněného vzít znovu do vazby, a je přitom zřejmé, že bez zajištění jeho osoby bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu ustanovení § 71 odst. 3 řádu (resp. § 71 odst. 2 tr. řádu). Přitom však podle § 71 odst. 4 tr. řádu nesmí dosud vykonaná vazba spolu s lhůtou, o níž je trvání vazby prodlouženo, přesáhnout tři roky, a u zvlášť závažných trestných činů (§ 41 odst. 2 tr. zák.) čtyři roky.

Vrchní soud v Praze postupoval v napadeném usnesení v zásadě ve shodě s těmito právními závěry, pokud prodloužil vazbu obžalovaných F. H. a J. B. Z předloženého spisového materiálu je patrné, že oba obžalovaní již byli v této trestní věci ve vazbě, a to obžalovaný F. H. od 1. 11. 1994 a obžalovaný J. B. od 3. 11. 1994, oba pak do 31. 8. 1997, kdy byli propuštěni na svobodu. Zákonná dvouletá doba vazby jim již byla jednou prodloužena právě do 31. 8. 1997 usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 1 Ntv 6/97, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 1 Tvno 134/97. Oba obžalovaní byli dosud ve vazbě celkem 2 roky a téměř 10 měsíců, proto prodloužením jejich vazby o další 4 měsíce nebyla překročena maximální přípustná hranice trvání vazby podle § 71 odst. 4 tr. řádu, která v případě obžalovaných činí 4 roky, neboť jsou stíháni pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., který patří do okruhu zvlášť závažných trestných činů uvedených v § 41 odst. 2 tr. zák.

Jestliže i přes uvedené konstatování Nejvyšší soud České republiky z podnětu podaných stížností zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a nahradil je vlastním rozhodnutím, učinil tak ze dvou důvodů. Jednak bylo nutné výslovně vyjádřit, že za situace, kdy jsou oba obžalovaní na svobodě, lze dobu jejich vazby prodloužit jen podmíněně, tj. pro případ, jestliže budou skutečně do vazby vzati. Jinak by bylo rozhodnutím vrchního soudu o prodloužení vazby předjímáno rozhodnutí, že obžalovaní budou vzati do vazby, ačkoli o tom přísluší rozhodnout jinému soudu podle situace v době jeho rozhodování a teprve po výslechu obžalovaných. Druhým důvodem, který vedl Nejvyšší soud České republiky ke změně napadeného rozhodnutí, je potřeba preciznějšího vymezení počátku prodloužené lhůty vazby. Vlastnímu vzetí do vazby totiž může předcházet nejen zadržení obžalovaných (§ 75 a násl. tr. řádu), na které vázal počátek prodloužené lhůty vazby vrchní soud ve výroku napadeného usnesení, ale též jejich zatčení (§ 69 tr. řádu), když v návrhu na prodloužení vazby předpokládá předseda senátu soudu prvního stupně i vydání příkazu k zatčení, nebo obecně je rovněž možné jiné omezení osobní svobody obviněného (např. omezení osobní svobody podle § 76 odst. 2 tr. řádu, předvedení podle § 90 tr. řádu, resp. zajištění podle § 14 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Ostatně proto se podle § 71 odst. 8 věty první tr. řádu lhůty vazby uvedené v § 71 odst. 2 a 3 tr. řádu počítají od doby, kdy došlo k zatčení nebo zadržení obviněného, anebo nepředcházelo-li zatčení nebo zadržení, od doby, kdy došlo na základě rozhodnutí o vazbě k omezení osobní svobody obviněného. Jsou-li tedy obžalovaní na svobodě, počátek lhůty prodloužené vazby je třeba vázat na jakýkoli z uvedených způsobů omezení osobní svobody obžalovaných, k němuž dojde v souvislosti s jejich vzetím do vazby, nikoli jen na zadržení.

Pokud jde o další podmínky stanovené pro možnost prodloužení vazby na dobu převyšující dva roky podle § 71 odst. 3 tr. řádu, Nejvyšší soud České republiky především konstatuje, že v případě, potvrdí-li se dále uvedené a nově nastalé skutečnosti i v době rozhodování o vazbě, resp. nebudou-li obavy jimi vyvolané rozptýleny ani výslechem obžalovaných, bude u obou z nich možné dovodit existenci důvodu vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Obžalovaní F. H. a J. B. jsou totiž na podkladě obžaloby stíháni pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a to dílem dokonaný a dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., proto jim hrozí uložení vysokého trestu v rámci trestní sazby trestu odnětí svobody od pěti do dvanácti let. Jak je dále z předloženého spisového materiálu patrné, po propuštění obžalovaných z vazby se Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře opakovaně nepodařilo žádným jiným způsobem zajistit přítomnost obžalovaných u hlavního líčení, třebaže se soud snažil využít i součinnosti policejních orgánů, podle jejichž sdělení a podle zpráv pošty se obžalovaní v rozhodné době ve svém bydlišti nezdržovali nebo odmítali převzít předvolání k soudu. Lze sice souhlasit s námitkou uplatněnou ve stížnosti obžalovaného J. B., podle níž samotná skutečnost, že se obžalovaný nedostavil k hlavnímu líčení, ačkoliv byl k němu řádně předvolán, dostatečně neodůvodňuje obavu, že se skrývá, aby se vyhnul trestnímu stíhání anebo trestu tak, jak to předpokládá ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 8/1989 Sb. rozh. tr.). Na druhé straně zjištěné skutečnosti vyvolávají důvodné podezření, že oba obžalovaní svým jednáním znemožňují soudu již to, aby je vůbec mohl řádně předvolat k hlavnímu líčení.

Proto ze skutečnosti, že se obžalovaný nedostavil k hlavnímu líčení, ač byl k němu řádně předvolán, nelze zajisté mechanicky vyvozovat obavu, že se trestnímu stíhání vyhýbá. Vynaložil-li však soud veškeré úsilí k tomu, aby jeho účast u hlavního líčení zajistil tím, že ho opakovaně předvolával všemi způsoby, které trestní řád umožňuje, a plyne-li z chování obžalovaného nepochybně, že se účasti na hlavním líčení vyhýbá ať už tím, že se nezdržuje na adresách, které sám uváděl, nebo že soudní písemnosti odmítá převzít, ačkoliv mohl vědět o snaze soudu jej k hlavnímu líčení předvolat a nic mu nebránilo v tom, aby předvolání přijal a hlavního líčení se zúčastnil, a má-li soud za to, že přítomnost obžalovaného je nutná a poskytuje se mu tím možnost před soudem se obhajovat a vyjádřit se ke všemu, co je mu kladeno za vinu, jsou tyto okolnosti, nelze-li účast obžalovaného zajistit ani jinými prostředky předpokládanými ustanovením § 90 tr. řádu, dostatečným a rozumným důvodem k tomu, aby byl obžalovaný vzat do vazby, neboť je odůvodněna obava, že nastane důsledek předvídaný v § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu a kdyby soud nepoužil tohoto prostředku, hrozilo by nebezpečí, že trestní věc nebude moci projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 18/98, uveřejněné pod č. 41, ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, C. H. Beck, Praha 1999).

Za popsané situace je rovněž zřejmé, že dalším pobytem obžalovaných F. H. a J. B. na svobodě by nebylo možné dosáhnout účelu trestního řízení, kterým je podle § 1 odst. 1 tr. řádu zájem státu na tom, aby byly trestné činy náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přičemž řízení musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti a k výchovnému působení na ostatní občany. Namístě je pak obava, že oba obžalovaní, kteří jsou zatím důvodně podezřelí ze spáchání závažné úmyslné trestné činnosti, by uprchli nebo se skrývali a nadále se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhýbali. Tím by ovšem mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení uvedeného účelu trestního řízení ve smyslu § 71 odst. 3 tr. řádu. Přitom nelze přehlédnout, že ke zkomplikování a prodloužení dosavadního průběhu trestního stíhání v této věci došlo právě poté, co byli oba obžalovaní propuštěni z vazby a neposkytovali potřebnou součinnost k vyřízení věci. V tomto směru nelze akceptovat námitku obžalovaného J. B., podle něhož mohlo řízení skončit dříve a soud prvního stupně byl po vrácení věci údajně téměř čtyři roky nečinný. Jednak od vrácení spisu do nařízení hlavního líčení taková doba neuplynula a jednak v ní činil soud prvního stupně některé další procesní úkony (např. rozhodl o spojení věcí). Navíc po rozhodnutí odvolacího soudu a po propuštění obžalovaných z vazby již nešlo o vazební věc, která by měla ve smyslu § 71 odst. 1 tr. řádu prioritu při vyřizování před ostatními trestními věcmi.

Obtížnost posuzované věci, pro kterou nemohla být věc dosud skončena, vyplývá především ze skutečnosti, že na podkladě obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích bylo společně stíháno celkem osm spoluobžalovaných, z nichž jeden v průběhu řízení zemřel a u dalšího je věc pravomocně skončena. Soud prvního stupně musel provádět rozsáhlé dokazování k celé řadě dílčích jednání, která jsou předmětem trestního stíhání. Trestní spis má nyní již takřka 4000 listů v celkem 18 svazcích. Po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně muselo být hlavní líčení už dvakrát odročeno právě pro neúčast obžalovaných F. H. a J. B.

Pokud jde o dobu, na kterou Nejvyšší soud České republiky vazbu obžalovaných F. H. a J. B. prodloužil, je jen nezbytně nutná k tomu, aby mohl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pokračovat v hlavním líčení, a je přiměřená rozsahu úkonů, které bude třeba v jeho rámci provést. Tomu pak odpovídá prodloužení vazební lhůty o čtyři měsíce, jak ostatně učinil již Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení, když Nejvyšší soud České republiky neměl důvod na délce prodloužení cokoli měnit.

Vzhledem ke všem zmíněným skutečnostem nezbylo, než aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu stížností obžalovaných F. H. a J. B. podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu jednak zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, a to jako rozhodnutí, které bylo v uvedených směrech vadné, a jednak sám rozhodl prodloužení vazby způsobem, který je zřejmý z výroku tohoto usnesení. Jak plyne z výše popsaných skutečností, změna, kterou učinil svým rozhodnutím Nejvyšší soud České republiky tím, že sám nahradil zrušené usnesení Vrchního soudu v Praze, je změnou ve prospěch obou obžalovaných, proto mohl takto postupovat i z podnětu stížností podaných pouze obžalovanými, resp. jejich obhájci.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 24. dubna 2001

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru