Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 997/2019Usnesení NS ze dne 25.09.2019

HeslaZpronevěra
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.997.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 997/2019

8

9

5 Tdo 997/2019-829

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2019 o dovolání, které podala obviněná L. M., rozená B., nar. XY v XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, Žatec, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 4 To 58/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 17/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné L. M. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 2 T 17/2017, byla obviněná L. M. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon ji soud zařadil do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Krajský soud uložil obviněné podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání a funkce spojené s nakládáním se svěřenými finančními prostředky na dobu 10 let. V adhezním řízení rozhodl soud tak, že podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněné povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti U., IČ XY, náhradu škody ve výši 6 822 027 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadla obviněná odvoláním, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 4 To 58/2018, tak, že jej částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody uložil obviněné podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ji zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud uložil obviněné podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání a funkce spojené s nakládáním se svěřenými finančními prostředky v trvání 7 roků.

3. Zločinu zpronevěry se obviněná dopustila podle zjištění soudů ve stručnosti tím, že v době od 16. 2. 2009 do 25. 5. 2015, nejprve jako zaměstnankyně obchodní společnosti B., později D., a od 1. 2. 2012 jako zaměstnankyně obchodní společnosti O., organizační složka Praha, v pozici vedoucí karetního centra zodpovědná za odevzdávání peněžní hotovosti vybrané za vjezdy do areálu CH. v majetku obchodní společnosti U., do pokladny této obchodní společnosti, si v přesně nezjištěných dnech v uvedeném časovém období ponechala část vybraných peněz, které převzala od svých podřízených, přičemž za celé období byla vybrána celková částka nejméně 7 093 342 Kč, z níž si obviněná ponechala celkem 6 822 027 Kč, pro vlastní potřebu, a v této výši způsobila poškozené obchodní společnosti U., škodu.

II. Dovolání obviněné a vyjádření nejvyššího státního zástupce k němu

4. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná L. M. dovolání prostřednictvím svého obhájce doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D., v němž výslovně označila dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (viz bod I. dovolání). V dalším textu navazujícím na výklad vady spočívající v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (viz bod II. dovolání), který používá ve své rozhodovací praxi Ústavní soud, na jehož některá rozhodnutí rovněž poukázala, a který podle obviněné dopadá i na posuzovanou věc, připojila ještě důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, byť neoznačila jednu ze dvou možných alternativ.

5. Stěžejní námitkou svého dovolání tedy obviněná učinila nedostatky ve skutkovém zjištění soudů, které nemohly vést k závěru o způsobu spáchání trestného činu, jak vyplývá z výroku o vině. Zejména se podle jejího názoru soudy nevypořádaly se skutečností, že finančním šetřením k její osobě a blízkým osobám nebyl zjištěn žádný významnější majetek nad rámec běžných potřeb, naopak jí po celou dobu tížily závazky, které by logicky splatila, pokud by skutečně měla k dispozici více jak 100 000 Kč měsíčně. Dále soudům vytkla, že pro účely výběru a předávání vybrané hotovosti neexistovaly u jejích zaměstnavatelů žádné kontrolní mechanismy, které by mohly nejen odhalit případnou trestnou činnost, ale zejména určit jejího skutečného viníka. Poukázala na své vlastní doznání formou dopisu zaměstnavateli, v němž oznámila přisvojení si části vybraných peněz, přičemž následně částku specifikovala na 150 000 Kč. V situaci, v níž nebyl opatřen žádný přímý důkaz o tom, že si ponechala i zbývající finanční částku, k níž dospěly soudy na podkladě vyjádření poškozené obchodní společnosti, a ostatní důkazy netvoří ucelený řetězec, nebylo možné nad rozumnou pochybnost usuzovat na vinu obviněné. Současně obviněná připustila, že provedené důkazy svědčí o tom, že v areálu docházelo k jednání odpovídajícímu znakům skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, avšak nikoli o tom, že se jej dopustila právě ona. Do její kanceláře totiž měly přístup i jiné osoby, u nichž nebyla zkoumána případná trestní odpovědnost.

6. V další části svého dovolání obviněná považovala za nedostatečné objasnění výše škody, pokud soudy vycházely z dokladů, které nebyly způsobilé prokázat reálné zaplacení konkrétně určené částky řidičem při vjezdu do areálu poškozené. Kromě období roků 2014 a 2015 neměly soudy k dispozici příjmové pokladní doklady, podkladem výpočtu škody se tak staly tzv. objednávkové formuláře. Jak vyplývá z výpovědí svědkyň – pracovnic karetního centra, jednak při jejich doplňování poznámkou o platbě v hotovosti řidičem docházelo k chybám, jednak nemusel být vjezd ve skutečnosti řidičem uhrazen a bylo třeba se úhrady domáhat zpětně.

7. Stejně tak považovala obviněná za problematické zjištění soudů, že v pouhých třech případech měla být převzatá hotovost z karetního centra odevzdána do účtárny poškozené. K takovému závěru soudy dospěly díky tomu, že poškozená dohledala za šestileté období právě jen tři pokladní doklady o předání hotovosti, ačkoli zcela opačný přístup soudy zvolily při zjišťování výše přijatých plateb od řidičů, k němuž jim postačovaly pouze zmíněné objednávkové formuláře. Soudy tak postupovaly v neprospěch obviněné, ačkoli současně připustily, že na trestné činnosti se podílely i nedostatečné kontrolní mechanismy sledující předávání peněžní hotovosti a souvisejících dokladů.

8. V závěru svého podání obviněná zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry nad rámec doznané částky 150 000 Kč, rovněž i objektivní stránky tohoto trestného činu, neboť z dokazování nevyplynulo, že by to byla právě obviněná, kdo si přisvojil chybějící peněžní prostředky pro vlastní potřebu. V tomto smyslu soudy nepřípustně dotvářely skutkový stav, který nemá oporu v důkazech. Vůbec se nezabývaly možností posoudit jednání obviněné nad rámec doznání podle některé z nedbalostních skutkových podstat trestných činů, z nichž by například přicházel v úvahu trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.

9. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu druhého i prvního stupně, a aby přikázal věc znovu projednat a rozhodnout soudu prvního stupně, případně soudu druhého stupně.

10. K podanému dovolání obviněné L. M. se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Podle jejího názoru obviněná napadá výlučně skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně otázky, zda kromě přiznané částky 150 000 Kč zpronevěřila i zbývající finanční prostředky. V dovolací argumentaci obviněné spatřovala státní zástupkyně pouze opakování námitek uplatněných již v hlavním líčení a poté v odvolacím řízení. Přitom soudy měly k dispozici kromě částečného doznání obviněné další důkazní prostředky, z nichž mohly dovodit mechanismus fungování výběru plateb za vjezdy do areálu. Při zjišťování množství vybraných peněz mohly soudy vycházet z objednávek, v jejichž dolním rohu bylo zaznamenáno číslo příjmového pokladního dokladu karetního centra, který se již nepodařilo dohledat. Tento způsob evidování realizovaných plateb potvrdily rovněž ve svých svědeckých výpovědích další pracovnice karetního centra.

11. Tímto způsobem se obviněná snaží zpochybnit skutkové zjištění soudů, prosazuje vlastní verzi, přestože se soudy přiklonily k verzi odlišné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. Postupovaly v souladu s obsahem provedeného dokazování, které bylo velmi rozsáhlé, důsledně pak hodnotily jednotlivé důkazní prostředky, současně připustily, že nedostatečný kontrolní mechanismus poškozené umožnil obviněné páchat trestnou činnost po tak dlouhou dobu. Soudy obou stupňů se zabývaly i obhajobou obviněné, pečlivě vyložily, proč uvěřily verzi obžaloby, nikoli té, kterou prezentovala obviněná. Z těchto důvodů státní zástupkyně neshledala tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů a provedenými důkazy. Skutkový charakter má podle státní zástupkyně též poslední námitka obviněné, podle níž v částce, která převyšovala 150 000 Kč, přicházela v úvahu pouze právní kvalifikace nedbalostním trestným činem, a to porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Soudům však nelze vytýkat, že se takovou právní kvalifikací nezabývaly, neboť by dopadala na jiný než soudy zjištěný průběh skutkového děje.

12. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a učinil tak v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

13. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obviněné, která této možnosti do doby rozhodnutí o dovolání nevyužila.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek. Přitom vycházel z toho, že obviněná svoje výhrady proti napadenému rozsudku i jemu předcházejícímu řízení podřadila dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. První z nich je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Druhý z dovolacích důvodů lze dovodit, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněná sama neoznačila jednu ze dvou alternativ, vzhledem k jejím konkrétním výhradám je možné předpokládat, že obviněná považovala za naplněnou druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť soud druhého stupně řádně projednal její odvolání ve veřejném zasedání, dokonce mu zčásti vyhověl ohledně výroku o trestu. Zřejmě tedy směřovala tento dovolací důvod proti zbývající části rozsudku soudu prvního stupně, ohledně níž zůstal tento rozsudek v odvolacím řízení nedotčen, ačkoli je podle obviněné zatížen vadou nesprávného hmotněprávního posouzení skutku.

15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z těch, které jsou taxativně vyjmenovány v § 265b odst. l písm. a) až l), odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na dovolací důvod, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod č. T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002; též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17).

b) K dovolacím námitkách obviněné a jejich podřazení dovolacím důvodům

16. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné uplatnit tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může záležet i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však není možné vytýkat nedostatky ve skutkovém zjištění soudů, pokud má podklad ve výsledcích provedeného dokazování, neboť pak by šlo o námitky týkající se použití procesních ustanovení trestního řádu, zejména § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a též ustanovení § 265 odst. 6, 7 tr. řádu. V dovolacím řízení je Nejvyšší soud zásadně vázán skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů a nemůže bez dalšího zasahovat ani do způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy, neboť dovolací řízení nepředstavuje přezkoumávání skutkového stavu ve třetím stupni, jeho předmětem je nikoli řádný, nýbrž mimořádný opravný prostředek, který má poměrně striktně vymezená pravidla primárně založená na taxativně vymezených důvodech, které jsou vyjmenovány v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. řádu.

17. Obviněná ve svém dovolání sice považovala za naplněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy porušení ustanovení hmotného práva v napadeném rozhodnutí i v jemu předcházejícím řízení, nicméně její faktické výhrady směřovaly výlučně proti skutkovému zjištění soudů obou stupňů, jemuž mělo předcházet vadné hodnocení důkazů. Prakticky veškeré její výhrady jsou opakováním dosavadní obhajoby, přičemž jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně reagovaly na veškerá tvrzení obviněné, resp. jejích obhájců, a vysvětlily, proč jim neuvěřily. Obviněná i v dovolání setrvala na svém doznání, že si přisvojila z vybrané peněžní hotovosti pouze částku 150 000 Kč, avšak zcela odmítla převzetí vyšší sumy, která byla uplatněna poškozenou obchodní společností v trestním řízení, resp. která byla stanovena soudem prvního stupně. Z argumentace obviněné je naprosto zřejmé, že nadále prosazuje vlastní verzi průběhu skutkového stavu, podle něhož se nedopustila zpronevěry vyšší než doznané finanční částky, ačkoli se soudy přiklonily k verzi odlišné. Obviněná charakterem svých námitek vybočila z mezí dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávné aplikaci hmotněprávních ustanovení trestního zákona a případnou změnu v právní kvalifikaci skutku staví na jiném než soudy zjištěném skutkovém základu.

18. Jak již bylo stručně vysvětleno v bodě 16. tohoto usnesení, Nejvyšší soud jako soud dovolací není třetí soudní instancí, která by mohla posuzovat důvodnost podání obžaloby na obviněnou a sama hodnotit výsledky dokazování provedeného před soudy nižších stupňů. Důležité je připomenout, že těžiště důkazního řízení spočívá na soudu prvního stupně, který má nejširší možnost s ohledem na zásady bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu) a ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu) objasnit žalovaný skutek provedením důkazních prostředků v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci. Zásada bezprostřednosti trestního řízení je definovaná v § 2 odst. 12 tr. řádu tak, že při rozhodování v hlavním líčení jakož i ve veřejném a neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Podstatou uvedené zásady jsou dva základní požadavky, první je zaměřen na to, aby soud rozhodoval na podkladě důkazů před ním provedených (na základě svého bezprostředního dojmu z provedeného dokazování), a druhý požadavek pak cílí na to, aby soud čerpal z pramene co nejbližšího zjišťované skutečnosti. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 52, 53). Právě respektováním těchto zásad trestního řízení mají soudy nejlepší možnost učinit si názor na jednotlivé důkazní prostředky či jejich nositele tak, aby je mohly následně hodnotit jednotlivě a v jejich souhrnu a dospět ke zjištění o průběhu skutku ve shodě s výsledky dokazování (§ 2 odst. 5, 6 tr. řádu).

19. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v posuzované věci obviněné L. M. bylo soudem prvního stupně konáno hlavní líčení, v němž soud provedl celou řadu důkazů nejen navržených obžalobou, ale sám z vlastní iniciativy opatřil a provedl další důkazní prostředky. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že tak činil zejména v reakci na setrvalou obhajobu obviněné, která se snažila zpochybnit podklady, z nichž byla dovozována výše finančních prostředků, které si neoprávněně ponechávala v období let 2009 až 2015, ačkoli šlo o jí svěřený majetek a peníze byla v rámci svých pracovních povinností povinna odevzdávat poškozené. Rovněž soud vyslechl několik dalších zaměstnanců za účelem objasnění způsobu fungování karetního centra a nakládání s vybranou peněžní hotovostí od řidičů vjíždějících do areálu. Značnou pozornost věnoval soud prvního stupně právě listinám předloženým poškozenou, tzv. objednávkovým formulářům, vědom si toho, že nejde o účetní doklad o převzetí hotovosti, přesto je však (správně) považoval za dostatečný podklad pro určení výše způsobené škody a při zjištění jen nepatrné odchylky či neúplnosti formulářů předaných poškozenou, je soud nezahrnul do skutku, resp. do výpočtu škody. Činil tak z vlastní iniciativy při respektování procesní zásady in dubio pro reo či na podkladě požadavků obhajoby (srov. zejména body 24. až 31. rozsudku soudu prvního stupně). Přitom soud prvního stupně postupoval podle informací o způsobu vyznačování platby na tomto formuláři, o němž se naprosto shodně vyjadřovaly jednotlivé pracovnice karetního centra v rámci svých svědeckých výpovědí. Nelze tak pochybovat o tom, že praxe vyplňování těchto dokumentů byla konstantní po celou posuzovanou dobu, stejně jako způsob nakládání s finanční hotovostí uvnitř karetního centra, z něhož plyne, že to byla právě obviněná v pozici vedoucí, které byly veškeré doklady vystavované jednotlivým zákazníkům (řidičům) předávány jejími podřízenými. Například ona sama zapisovala v číselné řadě příjmový pokladní doklad, příslušné číslo pak bylo zaznamenáno právě i na objednávkový formulář při platbě v hotovosti. Rovněž to byla obviněná, kdo výhradně přebíral vybranou peněžní hotovost od podřízených a ukládal ji na různá místa ve své kanceláři (trezor, krabice, pokladnička). Také to byla obviněná, kdo zásadně odevzdával hotovost do pokladny poškozené, termíny však nebyly určené, záleželo jen na ní, kdy se rozhodne tak učinit. Jak potvrdil svědek M. H., k účetní poškozené, docházela obviněná nejprve (cca od roku 2001) dvakrát týdně, resp. měsíčně, přičemž odevzdávala odhadem více jak 100 000 Kč, (sama obviněná připustila ve veřejném zasedání, že se mohlo vybírat v průměru kolem 70 000 Kč), v dalších letech však odevzdávala peníze méně často, sám to přisuzoval rozšíření plateb za vjezdy do areálu prostřednictvím faktur. Po celou rozhodnou dobu však nebyl ze strany zaměstnavatele obviněné, resp. poškozené obchodní společnosti (ani při změnách vlastníků v tomto subjektu) stanoven jakýkoli systém pravidel pro manipulaci s hotovostí přijímanou v karetním centru, ani v podstatě neprobíhala žádná kontrola nakládání s těmito penězi. Tato situace byla zásadní pro páchání trestné činnosti obviněnou po tak dlouhé období, jež mělo být ukončeno až provedením auditu v roce 2015, jak vyplynulo z výpovědi svědka L. V. Teprve v reakci na ohlášenou prověrku v karetním centru se obviněná rozhodla odejít ze zaměstnání, v kanceláři zanechala dopis s přiznáním o zpronevěření peněz (částku však neurčila, učinila tak až v následném dopise soudu prvního stupně), avšak před svým odchodem si odtud za pomoci své sestry odnesla listiny, jak potvrdila svědkyně L. P. Logicky se tak nabízí vysvětlení, že se obviněná snažila zastřít svou předchozí trestnou činnost, minimálně ztížit možnost jejího odhalení v celém rozsahu. Jinak by nebyl důvod, aby cokoli při odchodu z kanceláře odstraňovala kromě svých osobních věcí.

20. Na podporu svého tvrzení o zpronevěření pouze částky 150 000 Kč, obviněná poukazovala na své majetkové poměry tím, že neodpovídají zjištění o tom, že by v období téměř sedmi let mohla vůbec disponovat s částkou dosahující necelých sedmi milionů korun. Taková obhajoba však ve shodě s názory soudů nižších stupňů je i pro Nejvyšší soud nepřijatelná, neboť nejde při zohlednění doby o natolik vysokou sumu, která by nutně musela znamenat nabytí většího (nadstandardního) majetku obviněnou. Naopak z výsledků dokazování (výpovědi svědkyň P. K. a B. K.) vyplynulo, že obviněná významně finančně podporovala členy své rodiny, sama si před pácháním trestné činnosti vzala úvěr odpovídající výši doznané zpronevěry, avšak namísto, aby jej uhradila, zaplatila rekonstrukci střechy domu svých rodičů. Je tudíž zřejmé, že po celé období obviněná nepoužívala svěřené finance poškozené výlučně pro své potřeby, nýbrž je poskytovala členům své rodiny (syn, dcera, rodiče, partner). V takovém případě nelze přiznat její námitce o jejích standardních majetkových poměrech jakékoli opodstatnění.

21. Pečlivý přístup soudu prvního stupně při objasňování posuzované trestní věci shledal také soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení, přesto z podnětu obhajoby ještě doplnil dokazování ve veřejném zasedání. V rozsudku napadeném dovoláním poté shrnul celkovou důkazní situaci a přisvědčil správným úvahám soudu prvního stupně při posouzení viny obviněné. Také Nejvyšší soud nezjistil z trestního spisu žádnou známku nedodržení všech procesních pravidel při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Přestože nebyl k dispozici žádný přímý důkaz o přisvojování si peněžní hotovosti obviněnou, nepřímé důkazy opatřené a provedené soudy obou stupňů zřetelně mohly vést k jasnému závěru o tom, že to byla obviněná, kdo si neoprávněně po dobu téměř sedmi let přisvojoval svěřené finanční prostředky v nejmenší možné výši, jak byla stanovena soudem prvního stupně. Prakticky žádný z těchto nepřímých důkazů nevyvolává pochybnost o takovém skutkovém závěru, který po důkladném zhodnocení učinily soudy obou stupňů. S dostatečnou pečlivostí soudy své úvahy vysvětlily ve svých rozhodnutích, přitom neopomněly reagovat na žádnou část obhajoby obviněné, která ji v dovolání v podstatě jen zopakovala. Nelze přijmout její výhradu o nelogickém uvažování soudů, pokud přijaly za dostatečný podklad pro stanovení výše způsobené škody na jedné straně vyplněné formuláře objednávkových listů a na straně druhé doklady o přijetí hotovosti odevzdané do pokladny poškozené v průběhu stíhaného období. Konečné skutkové zjištění přijaté soudy nižších stupňů je naprosto logicky spjato a navázáno na obsah jednotlivých důkazních prostředků, nebylo zaznamenáno nic, co by mohlo nasvědčovat neoprávněné dispozici s finančními prostředky přijaté zaměstnanci karetního centra jinou osobou, než právě a jen obviněnou, a rovněž nic nenasvědčovalo případným nesrovnalostem v účetních záznamech pokladny poškozené tak, aby verze obviněné o jejich zašantročení mohla být považována za možnou. Rozsah dokazování i způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů proto nenesou žádné známky deformace či libovůle ze strany soudů nižších stupňů, jež by mohly vést k zásahu do práva obviněné na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dodržení tohoto práva totiž neznamená, že výsledek trestního stíhání musí odpovídat představám obviněné.

22. Ryze skutkovou povahu má rovněž poslední výhrada obviněné, podle níž soudy nesprávně právně kvalifikovaly skutek, pokud nad rámec přiznané částky 150 000 Kč, jíž si obviněná přisvojila, rozhodly tak, že i ohledně zbývající peněžní hotovosti (jde o 6 672 027 Kč) se obviněná dopustila trestného činu zpronevěry. Podle obviněné mohl být skutek v tomto rozsahu právně posouzen jako některý z nedbalostních trestných činů, např. porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněnou navrhovaná změna právní kvalifikace však primárně vychází z odlišného skutkového stavu, než jaký je popsán ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Podle obviněné totiž nebylo v trestním řízení prokázáno její úmyslné zavinění k přisvojení si zbývající finanční částky, což zcela koliduje s opačným závěrem soudů obou stupňů. Jak již bylo stručně shrnuto v tomto usnesení, soudy neměly žádnou pochybnost o tom, že obviněná se po celé stíhané období dopouštěla neoprávněné dispozice s majetkem poškozené v rámci výkonu svého zaměstnání, že to byla právě obviněná, kdo si průběžně přisvojoval peněžní hotovost odevzdanou v karetním centru a že ji použila pro sebe a svou rodinu. Z hlediska formy zavinění se soudy obou stupňů shodly na tom, že tak obviněná činila v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento právní závěr koresponduje zejména se způsobem provedení činu, pokud obviněná shromažďovala jak finanční hotovost, tak i odpovídající doklady o jejím převzetí jí podřízenými pracovnicemi, s nimiž poté zjevně nakládala v rozporu se svými povinnostmi zaměstnance. V situaci, kdy soudy učinily jednoznačný skutkový závěr (na podkladě výsledků dokazování), že to byla právě obviněná, kdo si po dobu téměř sedmi let, i přičiněním nedostatečné kontroly, odebíral pro sebe vybrané finanční prostředky v hotovosti, nelze mít žádnou pochybnost, že chtěla způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem [srov. § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Přestože se tedy námitka obviněné, jejímž prostřednictvím prosazovala změnu právní kvalifikace zjištěného skutku, formálně týká hmotněprávního posouzení, je fakticky založena na jiném skutkovém podkladě, než k jakému dospěly soudy obou stupňů. Obviněná sama ji nakonec formulovala tak, že nebylo prokázáno její úmyslné zavinění zpronevěřit kromě doznané i zbývající peněžní hotovost, což jasně svědčí o skutkové povaze této námitky.

23. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud nepřiznal žádné námitce obviněné naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť ani jedna z nich nesměřovala svým obsahem proti vadnému použití ustanovení hmotného práva na skutek zjištěný soudy obou stupňů. Obviněná svou argumentací prosazovala jiný skutkový průběh, než k jakému dospěly soudy obou stupňů na základě výsledků dokazování. Jak již bylo v úvodu konstatováno, Nejvyšší soud není oprávněn v řízení o mimořádném opravném prostředku, jakým je dovolání, korigovat skutkové okolnosti, jež zjistily soudy nižších stupňů po řádně provedeném dokazování. Nejvyšší soud se z podnětu dovolání podaného s poukazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, uveřejněné pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014). Rovněž Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zastává obdobný názor, tedy že dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné úvahy zákonodárce, a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou základních práv a svobod či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na odvolání, tj. na dvoustupňové trestní řízení, a ani Listina základních práv a svobod nebo jakákoli mezinárodní smlouva neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině tzv. podústavního práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje ani povinnost dovolacího soudu dovolání věcně projednat, ledaže jde o případy extrémních pochybení svědčících o možné libovůli v rozhodování obecných soudů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 3259/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 96/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 4712/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 3639/15). Rovněž ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněného pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u. V předešlých rozhodnutích Ústavního soudu vyslovený názor, že nesprávné skutkové zjištění nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci o extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním, obsahem dokazování a jeho právním posouzením, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. Pouze Nejvyšší soud je oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu, a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti. Jak vyplývá z předchozích částí tohoto usnesení Nejvyšší soud na podkladě obsahu trestního spisu dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněné nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tudíž nemohl být úspěšně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, jež byla vázána právě na první z uvedených dovolacích důvodů.

IV. Závěrečné shrnutí

24. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněné nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřovaly výlučně proti způsobu, jakým soudy vyhodnotily dokazování a proti skutku, jak je vyjádřen v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Pokud obviněná namítala vadu v posouzení subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a domáhala se posouzení části skutku jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti § 221 odst. 1, 2 tr. zákoníku, šlo o tvrzení, založené na odlišné interpretaci skutkového děje, jímž nebyla napadána vadná aplikace hmotněprávních norem na soudy zjištěný skutek.

25. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné L. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).Poučení:

V Brně dne 25. 9. 2019

JUDr. Blanka Roušalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru