Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 994/2014Usnesení NS ze dne 15.10.2014

HeslaObjektivní stránka trestného činu
Subjektivní stránka
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.994.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1 tr. zákoníku

§ 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 474/15 ze dne 12.01.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 994/2014-38

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2014 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 4 To 68/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 164/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. H. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 13 T 164/2010, byl obviněný Ing. J. H. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákoník“), a odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Výkon trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a podle § 82 odst. 2 a § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku soud uložil obviněnému povinnost do konce zkušební doby zaplatit poškozeným H. P. částku 241.086,- Kč, V. C. částku 979.556,- Kč, P. H. částku 1.021.100,- Kč, S. D. částku 650.000,- Kč a MUDr. J. H. částku 160.000,- Kč. Soud prvního stupně rozhodl rovněž v adhezním řízení a podle § 228 odst. 1 tr. ř. přiznal všem jmenovaným poškozeným nárok na náhradu škody ve stejné výši.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný Ing. J. H. a v jeho neprospěch v rozsahu výroku o trestu též státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě. Krajský soud v Brně z podnětu obou odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 4 To 68/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zákon“), a podle § 250 odst. 3 tr. zákona mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem. Krajský soud uložil obviněnému podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozeným V. C. ve výši 729.556,- Kč, P. H. 1.021.100,- Kč, S. D. 650.000,- Kč a MUDr. J. H. 160.000,- Kč. Poškozená H. P. byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních a poškozená V. C. byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Ivany Dufkové. Tento svůj mimořádný opravný prostředek obviněný směřoval proti všem výrokům napadeného rozhodnutí a opřel je o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný nejprve vyslovil své přesvědčení o nestandardnosti celého trestního řízení, v jehož průběhu došlo k razantní změně rozhodnutí o vině před soudem prvního stupně. Skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona nemohla být podle obviněného naplněna, neboť nebylo dokázáno, že by záměrně, s cílem se obohatit, vylákal od poškozených finanční částky. Odmítl názor vyslovený v napadeném rozhodnutí, že věděl, že společnost GARANT COMPANY BUILDING, s.r.o. není materiálně ani personálně vybavena tak, aby své závazky ze smluv spočívající ve výstavbě srubových domů ve sjednaných lhůtách splnila, když neměla zajištěny zejména dodávky dřeva v potřebné kvalitě, potřebný kapitál k jejich uhrazení ani odborně způsobilé pracovníky. Zdůraznil, že tato společnost byla fungující, nedokončení předmětných staveb bylo způsobeno porušením povinností ze strany dodavatelů materiálu a druhotnou platební neschopností společnosti GARANT COMPANY BUILDING, s.r.o., kterou se však obviněný snažil řešit. Za nesplnění závazků ze smluv vyplývajících činil obviněný odpovědným dalšího jednatele a společníka, J. J.

Dále připomněl, že poprvé ve věci rozhodl Okresní soud v Jihlavě zprošťujícím rozsudkem, ani následně, po doplnění dokazování o výslech svědků v souladu se závazným pokynem odvolacího soudu, však nebylo podle obviněného prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména znak vlastního obohacení. Zpochybnil důkazní hodnotu výpovědí svědků I. B., J. P. a Ing. P. H. s tím, že mu navíc nebylo vyhověno reagovat na tyto svědecké výpovědi doplněním dokazování výslechem svědků P. S. a JUDr. Č. Zdůraznil, že J. J. obchodní společnost řádně převzal s vědomím existence pohledávek za věřiteli ve výši více než 2 milionů Kč, tyto však následně nevymáhal, a proto problémy s realizací staveb po listopadu 2007 měly být přičteny k tíži tohoto nového společníka a jednatele, který v projednávané věci vystupoval pouze jako svědek. Z účetnictví společnosti by podle obviněného bylo zcela jasné, že veškeré finanční prostředky byly použity na úhradu nákladů souvisejících se smlouvami o dílo, soudy však konstatovaly, že je nedostupné a z důvodu hospodárnosti řízení je odmítly opatřit.

Obviněný vyjádřil nesouhlas s vysloveným názorem soudů, že by informace o schopnosti splnit smluvní závazky, které předával poškozeným, byly lživé. V této souvislosti označil za nevěrohodné výpovědi svědků J. Č. a O. Z. Sám obviněný jednal s dodavateli materiálu na stavební činnost a snažil se v ní pokračovat.

Dále obviněný napadl i výrok o trestu, který označil za příliš „tvrdý“, neboť vzhledem ke všem okolnostem by v jeho případě postačoval trest podmíněný odložený.

K výroku o náhradě škody uplatnil obviněný výhrady proti její výši, neboť ve věci nebyly provedeny žádné znalecké posudky o tom, jaké částky společnost GARANT COMPANY BUILDING, s.r.o. na jednotlivých stavbách skutečně proinvestovala. Soudy rovněž nezohlednily další výdaje se stavbami související, proto měli být poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle obviněného věc vůbec neměla být řešena v trestním řízení, odkázal přitom na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio.

„Nestandardnost“ trestního řízení spatřoval obviněný také v krátké délce konání veřejného zasedání a v chybném postupu při doručování rozsudku odvolacího soudu jemu i jeho obhájkyni. Taktéž se obviněný pozastavil nad skutečností, že o jeho prvním odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě rozhodoval Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě, zatímco o druhém rozhodoval Krajský soud v Brně.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu Brně ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 4 To 68/2014, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 13 T 164/2010, a sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, případně „aby věc vrátil soudu prvního nebo druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí“, s tím, že věc by měla být v souladu s § 265l odst. 3 tr. ř. „přidělena jinému soudu, státnímu zástupci, případně alespoň jinému složení senátu“. Současně se obviněný domáhal rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. o odkladu či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce zaslal prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvony Antonínové sdělení, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. J. H. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu, a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily, ani jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je zásadně skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vázán.

Nejvyšší soud se s ohledem na výše uvedený výklad uplatněného dovolacího důvodu nezabýval tou částí dovolacích argumentů obviněného, kterými vyjádřil nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a rozsahem dokazování a tím zpochybnil dosavadní skutková zjištění. Tyto výhrady totiž neodpovídají uplatněnému (ani jinému) dovolacímu důvodu, neboť jimi obviněný napadá výlučně procesní postup soudů nižších stupňů upravený v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Na tomto místě je navíc nutné připomenout rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který dovolací námitky, jež jsou pouhým opakováním uplatněné obhajoby, byly též součástí řádného opravného prostředku, a odvolací soud se s nimi náležitě vypořádal, odmítá jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408, svazek 17, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

Nejvyšší soud tedy pouze nad rámec dovolacího přezkumu může stručně konstatovat, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v dostatečném rozsahu, nezbytném pro rozhodnutí o vině. Pokud nevyhověly všem návrhům obviněného na doplnění dokazování, vysvětlily nadbytečnost provádění těchto důkazů a dostály tak ústavně zakotvenému principu soudní nezávislosti (srov. Čl. 81 Ústavy). Také hodnocení jednotlivých důkazů odpovídá obecným zásadám logiky, je přesvědčivé a srozumitelné. Právní závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí vychází z obsahu dokazování a odpovídají všem okolnostem naplňujícím znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zákona.

Námitkami obviněného, jejichž prostřednictvím se snažil poukázat na absenci úmyslu, tedy na problémy s dodavateli materiálu či druhotnou platební neschopnost společnosti GARANT COMPANY BUILDING, s.r.o., se zabýval již soud odvolací na str. 8 a 9 svého rozsudku, a Nejvyšší soud je rovněž považuje za nedůvodné.

Pokud obviněný tvrdil, že v předmětné době byla společnost GARANT COMPANY BUILDING, s.r.o. zcela funkční a smlouvy o dílo, které s poškozenými uzavíral, proto rozhodně měl v úmyslu plnit, je nutné uvést následující. Jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu, byl obviněný jednatelem obchodní společnosti GARANT COMPANY BUILDING, s.r.o. od 4. 5. 2005 do 6. 11. 2007, a společníkem v období od 29. 8. 2006 do 28. 11. 2008, musel mu být proto znám její majetkový a ekonomický stav včetně výše event. pohledávek a závazků. Jestliže poukazoval na existující pohledávky kolem dvou milionů Kč, je s ohledem na faktický stav peněžního účtu společnosti zřejmé, že v rozhodném období, v němž uzavíral s jednotlivými poškozenými smlouvy o dílo a smlouvy o smlouvě budoucí, tvořily předané finanční zálohy od poškozených prakticky jediné příjmy společnosti převyšující 4 miliony Kč. Z této skutečnosti lze dovodit, že pokud vůbec pohledávky, na něž dovolatel poukazuje, v rozhodné době existovaly, nebyly zřejmě dobytné, a nemohly být použity k provedení smluvených prací a dodávek dřeva. Úvaha odvolacího soudu o nepřímém úmyslu obviněného, který musel být srozuměn se způsobením škodlivého následku v podobě nesplnění smluv, jakož i této formy zavinění ve vztahu k uvádění poškozených v omyl, je tudíž naprosto správná a v souladu se skutkovým zjištěním.

Dále lze pouze zopakovat, že svědek O. Z., který podle obviněného nedodal materiál (dřevo) pro stavbu předmětných domů, vypověděl u svého výslechu provedeného zástupci Generální prokuratury Ukrajiny na dožádání českých policejních orgánů na území Ukrajiny (viz protokol o výslechu svědka na č. l. 378 a násl. trestního spisu), že tento materiál nedodal pouze z toho důvodu, že mu obviněným nebyla zaplacena záloha, stanovená v uzavřené smlouvě. Svědek J. Č. vypověděl, že s obviněným jednal jako zástupce společnosti Č+H-system, s.r.o., po první dodávce materiálu společnosti GARANT COMPANY BUILDING, s.r.o. však obviněný neuhradil doplatek dohodnuté ceny, další sjednané zakázky proto již nebyly ze strany společnosti Č+H-system, s.r.o. realizovány (č. l. 131 a č. l. 593 trestního spisu). Stejně tak svědek J. Z. u hlavního líčení (č. l. 595 trestního spisu) uvedl, že obviněnému dodal kulatinu na stavbu srubů pouze ve výši zaplacené zálohy, zbylou část kupní ceny již museli platit sami poškození, aby stavba mohla vůbec pokračovat. Tyto důkazy jednoznačně svědčí o tom, že to byl právě obviněný, nikoli jeho dodavatelé, kdo svým minimálně nezodpovědným přístupem neobstaral potřebný materiál k realizaci staveb, tudíž výlučně nesplněním jeho smluvních povinností vůči subdodavatelům, nemohlo dojít k naplnění smluv uzavřených s poškozenými.

O tom, že společnost GARANT COMPANY BUILDING, s.r.o. byla v době jednatelství obviněného v celkově špatné ekonomické situaci svědčí nejen problémy s řádným plněním jejích závazků ještě v období před dubnem roku 2007, kdy došlo k uzavření první ze smluv uvedených ve výroku o vině, ale zejména stav bankovního účtu této společnosti vedeného u Komerční banky, a.s., (viz č. l. 257 a násl. trestního spisu). V podrobnostech je možné odkázat na pečlivé hodnocení této otázky soudem odvolacím soudem na str. 8 napadeného rozsudku.

Jak je tedy zřejmé ze skutkových okolností a především ze způsobu jednání obviněného, byl jeho podvodný úmysl přítomen od počátku uzavírání jednotlivých dohod s poškozenými. Na tomto místě lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo 771/2010, ve kterém se Nejvyšší soud vyslovil, že o existenci nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zákona u trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona svědčí mimo jiné takové jednání pachatele, který od poškozených vylákal finanční prostředky za situace, kdy již na počátku páchání trestné činnosti věděl o nepříznivých výsledcích svého podnikání a o tom, že nebude schopen dostát svým závazkům. Pro posouzení subjektivní stránky citovaného trestného činu je významné též zjištění, že se pachatel spoléhal na nejistou budoucí událost, s níž nemohl počítat, že skutečně nastane (např. na investici jiného obchodního partnera, který nakonec odmítl vstoupit do podnikatelského projektu). V projednávané věci sice obviněný neočekával vstup solventního obchodního partnera, nicméně s přijatými zálohami disponoval jiným způsobem, než k němuž se smluvně zavázal, ani nemohl očekávat možnost splnění závazků, pokud on sám nehradil svým dodavatelům za objednané služby a stavební materiál. Schopnost dostát smlouvám o dílo tak obviněný ani nemohl považovat za reálnou, pokud sám fakticky konal tak, aby stavební práce nemohly být realizovány. Jeho obhajoba prosazující snahu vykonat smluvené práce a provést dílo v souladu se smlouvami je protikladem jeho skutečné činnosti, tudíž ji správně soudy považovaly za vyvrácenou.

Dovolatel rovněž popřel naplnění znaku objektivní stránky trestného činu podvodu ve smyslu § 250 odst. 1 tr. zák. spočívajícím v „obohacení sebe“. K podrobnostem, které prokazují využití převzatých finančních prostředků na jiné účely než k plnění smluvních závazků, se vyjadřovaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozsudků (srov. zejména str. 6 rozsudku nalézacího soudu a též str. 8 rozhodnutí soudu odvolacího). Nejvyšší soud nepovažuje za nutné znovu připomínat stav bankovního konta obchodní společnosti a to nejen v rozhodném období, ale ještě před uzavíráním předmětných smluv, který rozhodně nevypovídal o zdravé ekonomické situaci společnosti, ale především přijímat zakázky, které vyžadovaly nejen materiální ale i personální zajištění, kterým společnost nedisponovala. Rozhodujícím faktorem, který nevyvolává žádnou pochybnost o naplnění znaku obohacení, jsou platby, na něž obviněný přijaté zálohy od poškozených použil. Byly určeny jak k jeho osobní spotřebě, tak i na úhradu jiných závazků obchodní společnosti. Lze proto soudům vytknout, že při právním hodnocení nevyužily obě alternativy tohoto znaku objektivní stránky trestného činu podvodu, neboť obviněný neobohacoval jen sebe, ale též obchodní společnost GARANT COMPANY BUILDING, s.r.o. Nicméně tato případná změna by znamenala zhoršení postavení obviněného, a z důvodu absence odvolání příslušného státního zástupce proti výroku o vině by nemohla být ani v odvolacím řízení promítnuta do tzv. právní věty napadeného rozsudku.

Ze zjištěných skutkových okolností je nepochybné, že z finančních prostředků zaplacených poškozenými nebyla jejich významná část vůbec použita k realizaci staveb pro poškozené, naopak lze se přiklonit k úvaze soudu prvního stupně, že obviněný vlastně až z později přijatých záloh začal alespoň částečně plnit smlouvu uzavřenou s prvními poškozenými. Společně s dalšími okolnostmi, o nichž bylo již zmíněno výše, svědčí právě způsob jednání obviněného a dispozice s přijatými platbami nejen o jeho nutném srozumění s nesplněním smluvních závazků, ale též se způsobením škody ve prospěch svůj a obchodní společnosti, jejímž jménem jednal. Došlo tak k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a právní posouzení skutkových zjištění shledal Nejvyšší soud zcela správným.

Stejně tak nelze než souhlasit s konstatováním odvolacího soudu, že jakékoliv jednání J. J., na kterého byla obviněným společnost GARANT COMPANY BUILDING, s.r.o. převedena, navíc již mimo předmětné období, nemůže mít vliv na trestní odpovědnost obviněného. Soudy jsou vázány zásadou obžalovací, a i tehdy, pokud v rámci trestního stíhání určité osoby vyvstane podezření o spáchání trestného činu jiným pachatelem, je případné obvinění v rukou orgánů činných v přípravném řízení.

Dalšími námitkami obviněný upozornil na „příliš tvrdý“ trest odnětí svobody spojený s omezením jeho osobní svobody a domáhá se uložení mírnějšího – podmíněného – trestu. Je nezbytné upozornit, že výhrady proti nepřiměřenosti trestu nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je speciálně určen pro nápravu vad výroku o trestu. Obsahuje však pouze dvě alternativní pochybení, tj. uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, a trestu mimo stanovenou výměru. Námitky spočívající v nesouhlasu s výší či druhem trestu uloženého v rámci trestní sazby určitého trestného činu nelze uplatnit prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů. Opět nad rámec dovolacího přezkumu je možné odkázat na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku, v níž odvolací soud vysvětlil své úvahy o vyhovění odvolání státního zástupce a zpřísnění původně uloženého trestu odnětí svobody (srov. str. 11 a 12 napadeného rozsudku).

Obviněný ve svém dovolání rovněž zpochybnil výši náhrady škody, k níž byl napadeným rozsudkem zavázán. V posuzované trestní věci sice nebyl opatřen znalecký posudek ke zjištění výše nákladů na provedení prací u poškozených, v jejichž prospěch bylo alespoň částečně plněno v souladu se smlouvami o provedení díla, avšak způsob tohoto zjištění zvolený soudy nižších stupňů neshledal Nejvyšší soud chybným. Vzhledem k časovému odstupu od trestné činnosti, který v projednávané věci nastal, je téměř vyloučeno, aby případně pověřený znalec byl schopen stanovit hodnotu, kterou představovaly náklady na provedené práce, spotřebovaný materiál a případně na další výdaje vynaložené na částečné plnění z uzavřených smluv, když u některých z nich nedošlo k uskutečnění žádných prací ani dodávky materiálu. Soudy přitom vycházely z tvrzení svědků, zejména jednotlivých poškozených, kteří představovali pro tyto účely nejspolehlivější zdroj informací. S obviněným byli v průběhu realizace prací v kontaktu, vydávali na stavební činnost své finanční prostředky, měli tudíž potřebné znalosti i přehled. Současně přitom nebylo u žádného z poškozených zjištěno, že by svůj odhad jakýmkoli způsobem modifikovali ve svůj prospěch. Odvolací soud výrok o náhradě škody vyslovený soudem prvního stupně pečlivě přezkoumal a na str. 12 svého rozsudku přehledně vyložil důvody, které jej vedly k jeho změně. Nejvyšší soud tedy neshledal vadu ani v adhezním výroku napadeném dovolatelem.

Důvodnost nelze přiznat ani námitkám obviněného o porušení principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe. Na tomto místě lze vytknout odvolacímu soudu, že výslovně nezmínil naplnění materiální stránky trestného činu, neboť na skutek aplikoval právní úpravu účinnou v době spáchání činu, tedy trestní zákon. Podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zákona byla trestnost činu podmíněna vyšším než nepatrným stupněm jeho společenské nebezpečnosti, demonstrativní hlediska posuzování tohoto materiálního znaku pak byla vyjmenována v § 3 odst. 4 tr. zákona. Na rozdíl od nové právní úpravy provedené zákonem č. 40/2009 Sb. s účinností od 1. 1. 2010 (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku) sice nebyla v předcházejícím zákoně výslovně upravena zásada trestní represe a z ní vyplývající princip trestního práva jako „ultima ratio“, nicméně vždy bylo nutné zkoumat její zachování. I za předcházející právní úpravy účinné v době spáchání činu soudy bylo třeba vážit použití prostředků trestního práva zejména v případě porušení soukromoprávních vztahů, avšak pokud zjištěné jednání naplnilo znaky určité skutkové podstaty definované v hmotném právu trestním, nebyla trestní odpovědnost účastníka smluvního vztahu vyloučena. Trestní právo totiž sloužilo též k ochraně jednotlivců vystupujících v právních vztazích soukromoprávní povahy. Zásadně tam, kde zjištěné okolnosti odpovídaly znakům skutkové podstaty konkrétního trestného činu a nejednalo se o výjimku z jinak běžných porušení povinností, mohla být použita k postihu pachatele trestní represe (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

O takový případ se jednalo i ve věci obviněného Ing. J. H., který záměrně vyvolal omyl u poškozených, k jejichž škodě obohatil jak sebe tak právnickou osobu, jejímž jménem vstupoval do smluvního vztahu. Výše škody, počet útoků, způsob provedení činu, doba protiprávního jednání, to vše nasvědčuje nejen spáchání činu vyšší než nepatrné společenské nebezpečnosti, ale i potřebě použití trestního práva, neboť došlo k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona.

Obviněný dále poukazoval na jisté „nestandardnosti“ provázející trestní řízení v jeho věci. Okresní soud v Jihlavě jako soud nalézací nejprve svým rozsudkem ze dne 30. 4. 2012, sp. zn. 13 T 164/2010 obviněného zprostil obžaloby, poté co byl tento rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství zrušen usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 42 To 220/2012, byla věc vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí spolu se závaznými pokyny k doplnění dokazování a novému zhodnocení všech důkazů. Jestliže následně okresní soud uznal obviněného vinným, neshledává Nejvyšší soud takový postup nestandardním, naopak, je zcela v souladu s trestním řádem. Podle § 264 odst. 1 tr. ř. je totiž soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem odvolacího soudu, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil.

Pokud se dále obviněný pozastavil nad tím, že jeho první odvolání projednával Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě, zatímco druhé Krajský soud v Brně, je nutné uvést následující. Jak vyplývá z rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2012 (konkrétně pro den 17. 7. 2012, kdy bylo odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 4. 2012, sp. zn. 13 T 164/2010, tomuto soudu předloženo), byly trestní věci, jež napadly v tomto roce z okresu Jihlava, přiděleny odvolacímu senátu 42 To zařazeného u Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě. Z rozvrhu práce téhož soudu pro rok 2014 (konkrétně pro den 10. 2. 2014, kdy bylo odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 13 T 164/2010 soudu předloženo) však vyplývá, že trestní nápad z okresu J. se bude rozhodovat na pracovišti Krajského soudu v Brně. Odvolací řízení před soudem druhého stupně proto v obou případech probíhalo v souladu s platným zněním rozvrhu práce v konkrétním období. Stejně tak lze odmítnout i dovolací výhrady týkající se doručování rozsudku odvolacího soudu. Jak vyplývá z trestního spisu, obviněnému byl rozsudek krajského soudu doručen zároveň s výzvou k nástupu trestu dne 25. 4. 2014 (viz doručenka na č. l. 1181), obhájkyni JUDr. Ivaně Dufkové byl rozsudek řádně doručen dne 26. 6. 2014, přičemž je v trestním spise na č. l. 1202 uveden záznam z 24. 6. 2014, že daný rozsudek nelze doručit pro jeho obsáhlost datovou schránkou a byl tedy odeslán poštou. Takový způsob doručování soudního rozhodnutí nelze označit za nestandardní a nepředstavuje ani žádný „nátlak na rozhodnutí v neprospěch obviněného“, jak se dovolatel snažil naznačit.

Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného Ing. J. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., kdy část jeho námitek sice odpovídala důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale neměla žádné opodstatnění. S ohledem na tento způsob rozhodnutí nebylo rozhodováno o přerušení výkonu trestu ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. října 2014

Předsedkyně senátu

JUDr. Blanka Roušalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru