Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 974/2019Usnesení NS ze dne 28.08.2019

HeslaMaření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Vyhoštění
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.974.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 337 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku

§ 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 974/2019-203

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný A. G., nar. XY, v XY naposledy bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 15 To 24/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 198/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 38 T 198/2018, byl obviněný A. G. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se ve stručnosti dopustil tím, že:

nejméně dne 21. 10. 2018 v 13:00 hod. se zdržoval v obci XY, XY, okres Praha-východ, přestože mu bylo rozhodnutím Krajského ředitelství hl. m. Prahy, oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 1. 2. 2013, č. j. KRPA-158324/ČJ-2012-000022, uloženo správní vyhoštění se stanovením doby 5 let, po níž nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, které mu bylo doručeno dne 8. 2. 2013, následně bylo k jeho odvolání nadřízeným správním orgánem zrušeno a dalším rozhodnutím uvedeného oddělení Krajského ředitelství hl. m. Prahy ze dne 16. 10. 2013, č. j. KRPA-158324/ČJ-2012-000022, mu bylo uloženo správní vyhoštění se stanovením doby 3 let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, jež nabylo právní moci 27. 5. 2014, vykonatelnost byla pozastavena řízením o udělení azylu na základě jeho žádostí ze dne 13. 3. 2014 a ze dne 25. 1. 2016 do pravomocného odmítnutí poslední kasační stížnosti pro nepřijatelnost dne 11. 10. 2017, na základě čehož vykonatelnost správního vyhoštění počala běžet dne 10. 11. 2017 a její konec tak připadá na 10. 11. 2020, přičemž orgánem cizinecké policie byl obviněnému vydán dne 26. 10. 2017 výjezdní příkaz na dobu 15 dní s platností od 26. 10. 2017 do 9. 11. 2017, který mu byl vlepen do jeho cestovního dokladu č. XY, poté si však nechal dne 22. 12. 2017 vystavit nový cestovní doklad č. XY, následně dne 17. 1. 2018 požádal na odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky o udělení víza nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území, čemuž nebylo dne 9. 2. 2018 vyhověno a písemný přípis o tom včetně jeho odůvodnění poukazující na pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění od 10. 11. 2017 do 10. 11. 2020 a na pozbytí oprávnění cizince k pobytu, převzal osobně dne 25. 2. 2018.

2. Za uvedený přečin byl obviněný A. G. odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin.

3. Proti uvedenému rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-východ odvolání v neprospěch obviněného, z jehož podnětu Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 15 To 24/2019, zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. řádu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu tří let.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný A. G. dovoláním z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť se domníval, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští.

5. Dovolatel nezpochybňoval svou vinu za stíhaný skutek, výhrady měl pouze k výroku o trestu, který mu byl uložen odvolacím soudem. Konkrétně byl přesvědčen, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění, neboť to nevyžadovala bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem ve smyslu § 80 odst. 1 tr. zákoníku. Současně obviněný namítl, že naopak byly naplněny skutečnosti uvedené v ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za nichž trest vyhoštění pachateli trestného činu uložit nelze. Uvedl, že má na území České republiky „kompletní sociální zázemí“ a „pevné rodinné zázemí“, neboť zde má dlouholetou partnerku, s níž plánuje společnou budoucnost, dále plno přátel a za předpokladu, že mu bude uděleno povolení k pobytu, může zde i pracovat.

6. Odvolacímu soudu dále vytkl nedostatečné zdůvodnění uložení trestu vyhoštění, zejména není zřejmé, čím a jak by byl ohrožen majetek nebo bezpečnost lidí, kdyby zůstal v České republice. Zdůraznil, že jeho protiprávní činnost spočívá v pobytu na území České republiky bez příslušného povolení, v čemž nespatřoval jakékoli ohrožení osob nebo majetku.

7. Poukázal na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 1 T 16/2009, jímž bylo vyhověno jeho žádosti o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění. Tento soud v citované věci shledal podmínky vylučující uložení tohoto druhu trestu podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Přitom zohlednil, že i když obviněný nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde „pracovní a sociální zázemí a trest vyhoštění by byl v rozporu se zájmem na spojování rodin“. Přitom soud rovněž nepominul, že na území Ukrajinské republiky probíhá ozbrojený konflikt. Vzhledem k tomuto rozhodnutí obvodního soudu obviněný považoval dovoláním napadený výrok o trestu v rozsudku krajského soudu za porušující zásadu legitimního očekávání.

8. Na závěr dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozsudku „sám potvrdil rozsudek obvodního soudu“.

9. K podání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž považoval jeho námitky za neopodstatněné. Ve vztahu k výhradám o existenci překážky uložení trestu vyhoštění vyjmenované v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku poukázal na rozhodnutí č. 22/2015 Sb. rozh. tr., podle něhož veškeré podmínky uvedené v citovaném ustanovení trestního zákona musí být splněny kumulativně. Protože obviněný A. G. jednoznačně nesplnil podmínku trvalého pobytu na území České republiky, dotčená překážka uložení trestu vyhoštění se na něj nevztahovala. Dále státní zástupce uvedl, že obviněný ani nemá na území České republiky zaměstnání, děti ani další příbuzné. S výhradami proti strohému odůvodnění jedné z podmínek pro uložení tohoto druhu trestu, které spočívá v ohrožení obecného zájmu, státní zástupce rovněž nesouhlasil. Podle jeho názoru se touto otázkou odvolací soud dostatečně zabýval na straně 3 svého rozsudku.

10. Státní zástupce se také neztotožnil s tvrzením obviněného, podle něhož by se při realizaci trestu vyhoštění byl nucen vrátit do místa ozbrojeného konfliktu, což obviněný označil za další překážku pro uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Odkázal k tomu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68, uveřejněný pod č. 1840/2009 Sb. rozh. Nejvyššího správního soudu, dále na mírovou dohodu označovanou Minsk II, jež byla uzavřena již v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, a na lokalizaci ozbrojených vnitřních konfliktů do konkrétních oblastí Ukrajiny, jež představují relativně malou část z celkového území tohoto státu. Připomněl, že obviněný ani nekonkretizoval nebezpečí, jež by mu mělo hrozit v případě vyhoštění, kým a z jakého důvodu by byl pronásledován apod.

11. Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl v neveřejném zasedání odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

III.

Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

12. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.

13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který je možné uplatnit jen v případech odpovídajících taxativně vyjmenovaným důvodům v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly. Tak tomu bylo v případě obviněného v posuzované věci, neboť převážná část jeho výhrad proti výroku o trestu vysloveném napadeným rozsudkem odpovídá vymezení zvoleného dovolacího důvodu.

14. Důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spočívá ve dvou alternativách, jednak že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě různá pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006). Obviněný A. G. využil první z uvedených alternativ, pokud brojil proti druhu trestu uloženému soudem druhého stupně. Tvrdil, že v jeho případě nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku a zároveň byly dány okolnosti předpokládané v § 80 odst. 3 písm. c), popř. v § 80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, v nichž zákon vyjmenovává překážky, pro něž nelze tento druh trestu uložit. Jeho výhrady však Nejvyšší soud posoudil jako neopodstatněné.

b) K dovolacím námitkám

15. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Ustanovení § 80 odst. 3 tr. zákoníku vymezuje okolnosti, za nichž trest vyhoštění z území České republiky nemůže být pachateli uložen, právní teorie tedy mluví o negativních podmínkách, při jejichž naplnění je vyloučena možnost uložení tohoto druhu trestu. Soud musí přihlížet k přítomnosti negativních podmínek z úřední povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností. Uložení trestu vyhoštění je tedy vázáno na splnění souhrnu podmínek, které vyplývají z § 80 odst. 1, 3 tr. zákoníku a tudíž musí jít o pachatele, který není občanem České republiky, nejsou zde překážky vyjmenované v § 80 odst. 3 tr. zákoníku a uložení tohoto trestu vyžaduje bezpečnost lidí nebo jiný obecný zájem. Nebezpečí pro tyto chráněné hodnoty může vyplývat z charakteru, rozsahu, následků a závažnosti trestné činnosti, z osoby pachatele anebo z obou těchto hledisek zároveň. Uložení trestu vyhoštění bude s ohledem na charakteristiku trestného činu namístě zejména v případech závažnějšího úmyslného trestného činu, spáchání více trestných činů v souběhu, organizované kriminality, přeshraničního páchání trestných činů atd. Trest vyhoštění pak z hlediska osoby pachatele přichází v úvahu zejména u recidivistů, pachatelů zdržujících se na území České republiky nelegálně nebo dokonce po předchozím správním vyhoštění, u pachatelů záměrně měnících své osobní údaje apod. Ochrana lidí nebo majetku odůvodní uložení trestu vyhoštění zpravidla za předpokladu, že vzhledem k osobě pachatele hrozí z jeho strany opakování trestné činnosti. Jiný obdobný obecný zájem může představovat např. zájem na ochraně demokratického řádu a hodnot, na ochraně mravnosti a morálky apod., svým významem musí být srovnatelný se zájmem na ochranu lidí a majetku. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 987, 988).

16. Podobně jako Krajský soud v Praze, ani Nejvyšší soud neměl pochyby o naplnění shora uvedených podmínek pro uložení trestu vyhoštění obviněnému a určení jeho výměry ve smyslu § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněný není občanem České republiky (ani jiného členského státu Evropské unie), správní vyhoštění mu bylo uloženo v minulosti již dvakrát (rozhodnutí ze dne 17. 12. 2008 a ze dne 16. 10. 2013), přičemž ani jedno z nich obviněný A. G. nerespektoval a nadále se zdržoval na území České republiky. Vykonatelnost druhého správního vyhoštění uloženého rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 16. 10. 2013, nastala nejpozději dne 11. 11. 2017, tedy den následující po uplynutí patnáctidenní lhůty pro pobyt na území České republiky po vydání výjezdního příkazu ze dne 26. 10. 2017, který byl obviněnému vložen do cestovního pasu. Obviněný si však opatřil nový cestovní doklad, následně podal žádost o udělení víza nad 90 dní, které nebylo vyhověno, což vzal obviněný na vědomí dne 25. 2. 2018. Za dobu svého pobytu zde páchal různou trestnou činnost, za kterou byl dokonce čtyřikrát pravomocně odsouzen. V roce 2006 za trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákona“), v roce 2007 za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zákona, v roce 2009 za trestné činy nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona a padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zákona a v roce 2013 za přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku. Současné odsouzení obviněného je tedy již pátým trestním řízením vedeným proti jeho osobě, přičemž v případě trestných činů, za něž byl odsouzen v roce 2009, šlo o neoprávněné držení vojenské zbraně, se kterou se pohyboval na veřejnosti a dokonce vyvolal konflikt s obsluhou baru v nočních hodinách, čímž mohlo dojít k ohrožení zdraví a života lidí. Vůči tehdy zasahujícímu policejnímu orgánu se prezentoval padělanými osobními doklady vystavenými na jméno jiné osoby. Rozhodně tedy nešlo o bagatelní porušení zákonných pravidel České republiky. Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 1. 2009, sp. zn. 1 T 16/2009, byl obviněnému za tyto dva trestné činy uložen úhrnný trest vyhoštění v délce pěti let, jenž však nebyl vykonán, resp. není možné postavit najisto, zda bylo s jeho výkonem fakticky započato (srov. rozhodnutí č. 20/2011 Sb. rozh. tr.). Obvodní soud pro Prahu 6 totiž v rámci řízení o žádosti obviněného o upuštění výkonu zbytku trestu vyhoštění, které usnesením ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 1 T 16/2009, vyhověl, v podstatě vycházel při posuzování důvodnosti žádosti z informací, které mu o svých osobních poměrech sdělil sám obviněný. Například vůbec nebral zřetel na skutečnosti, pro které bylo již podruhé rozhodnuto o správním vyhoštění obviněného, o němž v době rozhodování obvodního soudu sice ještě nebylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ale bylo pravomocné a bylo přezkoumáno Městským soudem v Praze (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 27. 4. 2017, čj. 1 AZ 8/2017). Obvodní soud pro Prahu 6 také uvěřil obviněnému jeho pevný vztah k „manželce“, rovněž pocházející z Ukrajiny a žijící v České republice, ačkoli v posuzovaném trestním řízení u Okresního soudu pro Prahu-východ uváděl, že žije ve společné domácnosti s přítelkyní J. P. (nemá peníze na rozvod). Z celého odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 je patrné, že tento soud neobjasňoval pečlivě všechny skutečnosti, které byly významné pro rozhodnutí, spokojil se s tvrzením obviněného, případně s listinnými důkazy, které sám předložil, aniž by se důsledně vypořádal jak s osobními poměry obviněného, tak s jeho činností na území České republiky. Obvodní soud se vůbec nevypořádal s argumentací vyjádřenou v rozhodnutí o správním vyhoštění a v následném (výše citovaném) rozsudku Městského soudu v Praze, jímž bylo správní rozhodnutí přezkoumáno. Procesní postup Obvodního soudu pro Prahu 6 byl sice rovněž projednán stížnostním soudem, ten však považoval rozhodnutí za správné, aniž by se sám snažil důsledně vypořádat s námitkami státního zástupce s tím, že by šlo o „příliš formalistický výklad zákona“. Z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze vyplývá, že se mimo jiné spoléhal výlučně na tvrzení obviněného, podle něhož opustil Českou republiku, a započal tak výkon trestu vyhoštění, o němž bylo jednáno. Přestože Nejvyšší soud v posuzované trestní věci není oprávněn zasáhnout do již pravomocně ukončeného řízení vedeném o žádosti obviněného o upuštění výkonu zbytku trestu vyhoštění u Obvodního soudu pro Prahu 6, vyjádřil se k němu zejména proto, že sám obviněný na něj poukazoval v dovolání. Nelze přijmout vyjádření obviněného v tom smyslu, že uložení trestu vyhoštění napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Ačkoli bylo předtím Obvodním soudem pro Prahu 6 vyhověno žádosti o upuštění výkonu zbytku trestu vyhoštění, který byl obviněnému uložen již v roce 2009, od té doby bylo opakovaně rozhodováno ve správním řízení o možnosti jeho dalšího pobytu na území České republiky, rozhodnutí bylo přezkoumáno soudy včetně Nejvyššího správního soudu, a to jeho usnesením ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 10 Azs 141/2017. V každém z těchto rozhodnutí včetně azylového řízení, nebyly shledány žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit zájem státu na tom, aby obviněnému bylo uděleno právo zdržovat se trvale na území České republiky. Obviněný proto těžko mohl předpokládat, že v posuzované trestní věci budou do budoucna bez dalšího respektovány názory vyslovené v odůvodnění rozhodnutí jak Obvodního soudu pro Prahu 6, tak i Městského soudu v Praze, jak byly citovány výše. Dá se říci opak, totiž že úvahy těchto soudů stojí zcela osamoceně vedle odlišných argumentů vyjádřených ve všech dalších rozhodnutích, jež byla vydávána při posuzování možnosti pobytu obviněného na území České republiky. Výrok o uložení trestu vyhoštění, proti němuž obviněný směřoval své dovolání, proto nemohl být pro něho natolik překvapivý, jak se snažil tvrdit, neboť mu již byly známy důvody, pro které se mu dosud nepodařilo dosáhnout legalizace pobytu v České republice.

17. Obviněný A. G. tedy evidentně opakovaně ignoruje úřední i soudní rozhodnutí českých státních institucí. Fakt, že nemá respekt k zákonům České republiky, dokládá nejen absolutní a opakované přehlížení rozhodnutí o správním vyhoštění stejně jako trestu vyhoštění uloženého v trestním řízení, ale rovněž jeho výše zmíněná trestná činnost, které se dopustil opakovaně. Rozhodně tedy nejde o osobu, jejíž pobyt na území České republiky by byl ve společenském zájmu a jak bude uvedeno níže, obviněný není ani osobou, která by v domovském státě byla ohrožena na životě, či postihována v rozporu s mezinárodním právem a principy demokratické společnosti.

18. Předmětem dovolacích námitek bylo kromě jiného i nedostatečné zdůvodnění naplnění podmínky ohrožení bezpečnosti lidí, majetku, popř. jaký obecný zájem vyžaduje uložení trestu vyhoštění. Takto formulovaná výhrada především nemůže naplnit žádný důvod dovolání, protože dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, jak vyplývá z § 265a odst. 4 tr. řádu. Je však možné podotknout, že nemá žádné opodstatnění, naplnění této podmínky vysvětlil odvolací soud v bodech 5. až 7. napadeného rozsudku, učinil tak sice stručně, avšak výstižně, poukázal na zásadní okolnosti, z nichž dovodil, proč „není v zájmu České republiky, aby na jejím území obviněný pobýval“ (viz str. 3 rozsudku krajského soudu).

19. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu. V praxi se trest vyhoštění ukládá zejména v rámci trestního postihu terorismu, obchodování se zbraněmi, s drogami, s jiným nebezpečným materiálem, organizování prostituce, obchodu s lidmi a jiné trestné činnosti páchané ve spolupráci s osobami v cizině. K dostatečné ochraně společnosti bude zpravidla třeba uložit vyhoštění i pachateli závažné trestné činnosti směřující proti životu a zdraví nebo proti majetku, a to vedle trestu odnětí svobody (srov. rozhodnutí č. 42/1994-II. Sb. rozh. tr.). Vyhoštění však není vyloučeno ani za trestnou činnost jiného charakteru, třeba i typově méně závažnou, je-li ovšem páchána opakovaně, přes zákaz pobytu na území České republiky, apod. Trest vyhoštění tedy není podmíněn určitým okruhem trestných činů. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 984). Jak již bylo uvedeno shora, obviněný A. G. je osobou, která opakovaně spáchala na území České republiky kriminální činy (již od roku 2006 byl celkem pětkrát odsouzen a potrestán), zcela odmítl podrobit se jak správnímu vyhoštění, tak vykonat trest vyhoštění uložený soudem v trestním řízení, a na území České republiky žije již patnáct let bez úředního povolení, vyjma období, po které bylo vedeno řízení o azylu. V této souvislosti však nelze přehlédnout účelovost podání žádostí o azyl až poté, co obviněnému bylo opakovaně uloženo správní vyhoštění a poprvé také trestním soudem uložen trest vyhoštění, a nikoli bezodkladně poté, co vstoupil na území České republiky, jak by se dalo očekávat od osoby cítící se v ohrožení (ať již z jakéhokoli důvodu). Výkonu správního vyhoštění se obviněný rovněž snažil zabránit výměnou cestovního pasu poté, co mu do jeho původního byl vlepen výjezdní příkaz, čímž dal najevo snahu nerespektovat rozhodnutí o správním vyhoštění a nadále porušovat rozhodnutí správních orgánů České republiky.

20. Co se týká negativních podmínek uložení trestu vyhoštění, v návaznosti na dovolací argumentaci obviněného lze zmínit dvě situace, za nichž soud trest vyhoštění neuloží. Jednak tehdy, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin [§ 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku], anebo jestliže hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu [§ 80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku]. V ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se respektují určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území České republiky, které by byly (přestože pachatel není občanem České republiky, azylantem ani osobou s udělenou doplňkovou ochranou) trestem vyhoštění tak vážně narušeny, že to nemůže být odůvodněno ani požadavkem na ochranu bezpečnosti lidí nebo majetku anebo jiným obecným zájmem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 997). Z dikce ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku však vyplývá, že všechny tam stanovené podmínky musí být splněny kumulativně (srov rozhodnutí č. 22/2015 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, schází-li některá z nich (povolení k trvalému pobytu pachatele na území České republiky, pracovní a sociální zázemí pachatele na území České republiky, trest vyhoštění by byl v rozporu se zájmem na spojování rodin), nejde o překážku pro uložení trestu vyhoštění spočívající v naplnění negativních podmínek podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

21. Krajský soud v Praze posoudil negativní podmínky uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku správně. Již první z nich, a totiž povolení k trvalému pobytu na území České republiky, není u obviněného splněna, tudíž na něj nelze tuto skutečnost bránící uložení trestu vyhoštění vztáhnout. Nadto nelze akceptovat ani dovolatelem tvrzené sociální a rodinné vazby na území České republiky. Rozhodně u něho nejde o dlouhodobý vztah podobný manželství s nynější přítelkyní, byť s ní sdílí domácnost, donedávna měl být v manželském svazku s jinou ženou, je bezdětný, bez zaměstnání, samozřejmě může mít vytvořené přátelské vztahy, pokud se na našem území zdržuje po dobu více jak deseti roků, avšak ilegálně a jen díky zatvrzelému odmítání respektovat úřední i soudní rozhodnutí. Z provedených zjištění soudů tak nevyplývá, že by uložením trestu vyhoštění mohlo dojít k ohrožení jeho rodinného života a k zpřetrhání sociálních vazeb v intenzitě, jakou předpokládá zákonná negativní podmínka v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání doplnil dokazování za účelem objasnění existujícího rodinného i pracovního zázemí obviněného v České republice a zabýval se rovněž jeho námitkou o bezpečnostním riziku v Ukrajinské republice. Mimo jiné měl k dispozici již zmiňované usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2017, č. j. 10 Azs 141/2017-38, o kasační stížnosti obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2017, č. j. 1 Az 8/2017-30, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany obviněnému podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, mimo jiné uvedl, že tehdejší bezpečnostní situace na Ukrajině nepředstavovala tzv. totální konflikt, jenž by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista na území Ukrajinské republiky vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Podle Nejvyššího správního soudu jde o konflikt izolovaný pouze v určitých částech země. K obavě obviněného z nuceného zapojení do ozbrojeného konfliktu Nejvyšší správní soud konstatoval, že služba v armádě, jakkoli nedobrovolná, není důvodem pro udělení azylu či doplňkové ochrany (srov. bod 9. citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu). Dále krajský soud přihlédl k uvedeným osobním poměrům obviněného (soužití s J. P., jež ho živí, protože sám od ukončení azylového řízení nepracuje, nemá na území České republiky děti ani jiné rodinné příslušníky s výjimkou manželky ukrajinské národnosti, s níž se rozvádí). Dovolatel doznal, že v České republice žije od roku 2004 (viz č. l. 170 verte tr. spisu), stejně tak potvrdil, že se dozvěděl o své povinnosti opustit území České republiky, což však zjevně nerespektoval, ani se nedožadoval bližších informací k tomu (pokud skutečně nevěděl, „o co se jedná“, jak tvrdil před soudem prvního stupně, viz č. l. 100 verte tr. spisu). Již okresní soud v rámci objasnění subjektivní stránky přečinu přiléhavě poukázal na rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 9. 2. 2018, jež bylo obviněnému doručeno 25. 2. 2018 a v němž byl zcela srozumitelně informován o důvodech neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území, mezi nimiž bylo i jeho zařazení do seznamu nežádoucích osob na základě správního vyhoštění na dobu od 27. 5. 2014 do 10. 11. 2020 (viz popis skutku in fine ve výroku o vině rozsudku okresního soudu a č. l. 83 až 85 tr. spisu). Není proto pochyb, že obviněný A. G. se dlouhodobě vyhýbá správnímu vyhoštění zcela záměrně, nevykonal ani trest vyhoštění uložený soudem v trestním řízení a v projednávané věci se snaží zpochybnit zákonnost uložení tohoto druhu trestu všemi možnými argumenty, aniž by jim bylo možné přiznat opodstatnění, a to včetně námitky naplnění negativních podmínek podle § 80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Navíc tak učinil jen strohým konstatováním, podle něhož by se „musel vrátit přímo do míst postižených ozbrojeným konfliktem, což je rovněž faktor významný pro posouzení důvodnosti ponechání vyhoštění v platnosti“. Přestože se tímto způsobem snažil hájit též v ostatních řízeních, blíže nevysvětlil, v čem konkrétně by mělo ohrožení jeho života spočívat zejména za situace, kdy jeho rodinné zázemí se nachází mimo konfliktní oblast v Ukrajinské republice.

22. Překážkou v uložení trestu vyhoštění je podle § 80 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku hrozba, že ve státě, do kterého by měl být pachatel vyhoštěn, bude vystaven určitému nebezpečí, a to v podobě: a) pronásledování pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, b) mučení či nelidského nebo ponižujícího zacházení anebo trestu. V případě negativních podmínek brání uložení trestu vyhoštění splnění jen jedné z obou citovaných alternativ. Nebezpečí však musí být reálné, nestačí jen pouhé neodůvodněné a ničím nepodložené obavy pachatele. Původcem hrozby nemusí být jen oficiální režim státu, do něhož by byl pachatel vyhoštěn, ale mohou jím být i nelegální či pololegální struktury tam působící nebo různé skupiny osob, bez ohledu na to, jak deklarují svoje zaměření a aktivity, apod. Za pronásledování (nebo vážnou újmu) se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu (§ 2 odst. 10 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 998 až 1000). V předchozím bodě tohoto usnesení bylo citováno usnesení Nejvyššího správního soudu, s jehož závěry ohledně bezpečnostní situace v Ukrajinské republice se Nejvyšší soud ztotožnil a pouze doplňuje, že s účinností od 23. 3. 2019, kdy byla novelizována vyhláška Ministerstva vnitra č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, je Ukrajina (s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských separatistů) považována Českou republikou za bezpečnou zemi původu (viz § 2 citované vyhlášky). Poslední trvalý pobyt v Ukrajinské republice měl obviněný ve městě XY, kde žijí jeho rodiče a jež leží v Dněpropetrovské oblasti, tedy v aktuálně bezpečné části země.

V.

Závěrečné shrnutí

23. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný A. G. podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze nedůvodně, neučinil obsahem svého dovolání takové právní argumenty, jimiž by mohl zvrátit či alespoň zpochybnit správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž mu byl uložen trest vyhoštění na dobu tří let. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl na podkladě trestního spisu podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 28. 8. 2019

JUDr. Blanka Roušalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru