Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 974/2014Usnesení NS ze dne 24.09.2014Subjektivní sránka.

HeslaPokus trestného činu
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.974.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 240 odst. 1,2 písm. c) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 974/2014-39

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2014 o dovolání, které podal obviněný J. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 5 To 77/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 45/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný J. P. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 2 T 45/2013, uznán vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem blíže popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání obviněného podaném proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 5 To 77/2014, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Obviněný J. P. podal dne 9. 6. 2014 proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by vyhotovil nebo dal vyhotovit daňové přiznání a že by předložil finančnímu úřadu nějaké dokumenty či listiny směřující k vylákání daňového odpočtu. Jak dále obviněný zdůraznil, v době činu si nebyl ani vědom neautentičnosti listin, takže s ohledem na nedostatek složky vědění nelze jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin. Jménem a na účet obchodní společnosti Blasius, s. r. o., jednal na základě pokynů její jednatelky, jimiž byl vázán a které plnil, proto se obviněný sám jako fyzická osoba nemohl žádným způsobem obohatit. Odvolací soud pak podle obviněného porušil zásadu „in dubio pro reo“, přičemž obviněný nemohl naplnit subjektivní stránku zločinu, za který byl odsouzen. Podle přesvědčení obviněného v jeho trestní věci existují důvody, pro které by mu měl být odložen výkon uloženého trestu odnětí svobody. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu v celém rozsahu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 5 To 77/2014, a aby podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující. Současně učinil i alternativní návrh, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze věc k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem spočívajícím v povinnosti odvolacího soudu podle § 226 písm. a) tr. řádu zprostit obviněného obžaloby, anebo aby tak dovolací soud učinil sám postupem podle § 265m odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají takové námitky obviněného, jimiž zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů. Pokud obviněný vytkl nesprávné posouzení subjektivní stránky pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, kterým byl uznán vinným, podle státního zástupce je toto tvrzení založeno především na odlišném hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových závěrů. Jak dále státní zástupce zdůraznil, soudy obou stupňů se řádně vypořádaly se subjektivní stránkou zmíněného pokusu, přičemž odkázal na příslušné části odůvodnění rozsudků těchto soudů. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť ho podal z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. P. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný J. P. však především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, zejména pokud jde o interpretaci okolností jeho jednání za obchodní společnost Blasius, s. r. o. Obviněný zde totiž popírá skutkové závěry, na nichž je založeno jeho úmyslné zavinění, a to především svou vědomost o tom, že nebylo uskutečněno příslušné zdanitelné plnění a že nárok na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty byl uplatněn na podkladě podvržené kupní smlouvy i faktur. Zároveň obviněný vytkl odvolacímu soudu porušení pravidla „in dubio pro reo“, tj. povinnosti soudu rozhodnout v pochybnostech ve prospěch obviněného. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

Totéž platí o námitce obviněného, podle které mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy údajně existuje tzv. extrémní nesoulad. Ani toto tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

V návaznosti na popsané okolnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného J. P. , v jejímž rámci zpochybnil naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, resp. i možnost být subjektem tohoto zločinu. Uvedené námitky sice již formálně odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, avšak nejsou opodstatněné.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak již výše konstatoval – v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi ustálený skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se přitom opíral nejen o příslušnou skutkovou větu ve výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, nýbrž také o odůvodnění těchto rozhodnutí. Jak je z rozhodných skutkových zjištění mimo jiné patrné, obviněný jednal na základě generální plné moci za obchodní společnost Blasius, s. r. o., v daňovém řízení o odstranění pochybností, v kterém předložil jako důkaz fiktivní kupní smlouvu, na jejímž základě bylo nepravdivě deklarováno uskutečnění zdanitelného plnění. Současně obviněný věděl o tom, že jmenovaná obchodní společnost neuskutečnila toto plnění a že jako daňový subjekt, který obviněný v rozhodné době zastupoval, uplatnila u příslušného finančního úřadu nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, který se opíral o zmíněnou fiktivní kupní smlouvu a o faktury vydané na jejím základě.

Uvedené skutkové okolnosti svědčí podle názoru Nejvyššího soudu o tom, že obviněný si musel být vědom možnosti vzniku protiprávního následku (resp. účinku) spočívajícího v úbytku hodnot na majetku státu, a pro případ, že se tak stane, s tím byl přinejmenším srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Jednal tedy v nepřímém (eventuálním) úmyslu. O zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu totiž jde i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud pachatel přesto jednal způsobem, jímž přivodil následek určitého trestného činu (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy na srozumění se způsobením následku trestného činu usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník – I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223). Pro zavinění ve formě eventuálního úmyslu mimo jiné zcela postačí, pokud si je pachatel alespoň v základních rysech vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu směřují ke vzniku protiprávního následku, jsou způsobilé ho přivodit a pachatel je smířen s jeho vznikem.

Obviněný J. P. tedy v postavení zmocněnce obchodní společnosti Blasius, s. r. o., předložil správci daně v příslušném daňovém řízení kupní smlouvu, o které věděl, že je fiktivní, a z níž měl vyplývat nárok zmíněné obchodní společnosti na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, ačkoli v inkriminované době tato obchodní společnost neuskutečnila příslušné zdanitelné plnění spočívající v prodeji zboží (videoloterijních terminálů). Proto nemohl počítat již se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila zmíněnému protiprávnímu následku, jehož způsobení si obviněný nepochybně představoval jako možné. Obviněný totiž s ohledem na své osobní poměry musel předpokládat, že pokud příslušnému správci daně předloží v daňovém řízení nepravdivé listiny, z nichž má vyplývat nárok plátce daně na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, a současně věděl o těchto rozhodných skutečnostech, způsobí toto jeho jednání protiprávní následek v podobě obohacení jmenované obchodní společnosti na úkor státu, což se nestalo jen v důsledku obezřetného postupu správce daně. Všechny zmíněné okolnosti tedy bez pochybností vypovídají o úmyslném zavinění obviněného, tj. o naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kde postačí i zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Ostatně subjektivní stránkou pokusu zmíněného trestného činu se dostatečně zabývaly již oba soudy nižších stupňů, na jejichž argumentaci lze odkázat.

Závěr o naplnění subjektivní stránky pokusu citovaného zločinu zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného J. P. popsaného v příslušné skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku (resp. účinku) v podobě zmenšení majetku státu, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který mohl snadno nastat, kdyby nebylo obezřetného počínání příslušného finančního úřadu.

Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu, pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodné.

Trestní odpovědnost obviněného a jeho úmyslné zavinění nemohou být zpochybněny ani tvrzením, že pouze plnil pokyny jednatelky obchodní společnosti Blasius, s. r. o., a že sám neměl žádné daňové povinnosti vyplývající z podnikání této společnosti. Z hlediska naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby není podstatné, zda se obviněný jako pachatel nějak podílel na podnikatelské činnosti jmenovaného daňového subjektu. Tento trestný čin totiž může spáchat kdokoli, kdo úmyslným jednáním poruší zájem státu na řádném placení daní, poplatků či jiných povinných plateb. K trestní odpovědnosti pachatele se zde nevyžaduje, aby měl nějakou zvláštní vlastnost, způsobilost či postavení ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku. Pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku může být nejen plátce či poplatník příslušné daně, ale i jakákoli jiná osoba, která vlastním úmyslným jednáním způsobí zkrácení daně, jež je povinen přiznat a zaplatit její plátce či poplatník, byť jím je někdo jiný než pachatel uvedeného trestného činu (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.). Přitom je zásadně vyloučeno zaměňovat subjekt daně (resp. poplatku nebo podobné povinné platby) a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, které nemusí být totožné, takže i vznik daňové povinnosti a vznik trestní odpovědnosti za posuzovaný trestný čin nelze vždy vztáhnout k témuž subjektu. Proto i kdyby obviněný jen plnil pokyny jiné osoby jako jednatele v rámci působnosti, kterou si mezi sebou vymezili, samo o sobě by to neznamenalo, že tím obviněný nemohl spáchat pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Ostatně, jak vyplývá z provedených důkazů, byl to právě obviněný, kdo na podkladě tzv. generální plné moci zastupoval obchodní společnost Blasius, s. r. o., a též fakticky za ni jednal s příslušným správcem daně s vědomím, že uváděné okolnosti ve vztahu k nároku na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty nejsou pravdivé. K trestní odpovědnosti obviněného se pak nevyžaduje, aby se jako pachatel osobně obohatil spáchaným trestným činem, ale postačí, jestliže jeho úmysl směřoval k tomu, aby dosáhl neoprávněného vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, třebaže by se takto získané finanční prostředky dostaly do majetku obchodní společnosti, za kterou jednal na podkladě udělené plné moci a která by tím byla obohacena.

Vzhledem k tomu Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou námitku obviněného, kterou popřel možnost, aby byl způsobilým subjektem trestného činu a aby naplnil i subjektivní stránku pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. P. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem uvedeným v citovaném ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Pokud jde o podnět obviněného J. P. , aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení (resp. odložení) výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně zamítla obdobný návrh usnesením ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 2 T 45/2013, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 24. 9. 2014

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru