Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 971/2002Usnesení NS ze dne 27.11.2002

EcliECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.971.2002.1

přidejte vlastní popisek

5 Tdo 971/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2002 o dovolání, které podala obviněná D. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 10 To 68/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu pro Prahu – východ pod sp. zn. 13 T 398/2001, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obviněná D. L. byla rozsudkem Okresního soudu pro Prahu–východ ze dne 23. 11. 2001, sp. zn. 13 T 398/2001, uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., kterého se dopustila tím, že dne 27. 4. 2001 kolem 11.00 hodin na silnici č. II/611 v km 11 v k. o. N., okr. P.–v., jako řidička osobního automobilu zn. Škoda 135L Forman, SPZ AEB 27-96, při jízdě ve směru od P. nedbala nezbytné opatrnosti, nepřizpůsobila rychlost jízdy svým schopnostem, dostala smyk, vozidlo nezvládla a opakovaně s ním vjela do protisměrného jízdního pruhu, kde zapříčinila čelní střet s protijedoucím osobním automobilem zn. Wartburg 353 Tourist, SPZ ABY 15-02, jehož řidič Ing. M. G., při havárii utrpěl pohmoždění hrudníku, levého kolena a pravého zápěstí a zlomeninu druhého a třetího žebra vlevo s následnou komplikací zápalem plic s hospitalizací do 7. 5. 2001 a ambulantním léčením do 28. 5. 2001.

Za to byla obviněná D. L. podle § 223 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Současně byl obviněné podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, a to na dobu 2 let.

Citovaný rozsudek Okresního soudu pro Prahu–východ napadla obviněná D. L. odvoláním, které Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 10 To 68/2002, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis uvedeného usnesení byl obviněné doručen dne 15. 5. 2002, jejímu obhájci a příslušnému státnímu zastupitelství dne 6. 5. 2002.

Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Praze podala obviněná D. L. dne 16. 5. 2002 dovolání, které na výzvu soudu prvního stupně dne 3. 10. 2001 doplnila. Dovolání podala z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná má především za to, že dokazování v celém průběhu řízení je charakterizováno absurditou spočívající v tom, že byly opakovaně zamítány jako nedůvodné všechny návrhy obhajoby na provedení důkazů. Krajský soud v Praze tak podle názoru obviněné nesprávně shledal, že soud prvního stupně věnoval projednání věci patřičnou pozornost, přičemž pominul závažnou a pro posouzení věci rozhodnou skutečnost, že se nepodařilo zjistit, proč její auto dostalo smyk a vjelo do protisměru. Obviněná se domnívá, že rozsudek Okresního soudu pro Prahu–východ se proto opírá o zcela nedostačující zjištění skutkového děje a nebyl odvolacím soudem posouzen z hlediska evidentních vad řízení. Krajskému soudu v Praze totiž současně podle názoru obviněné uniklo, že se soud prvního stupně náležitě nezabýval jejím tvrzením, podle něhož byla nucena rychle jednat v krajní nouzi, když byla v jízdě ve svém jízdním pruhu omezena jiným motorovým vozidlem, jemuž se vyhnula ve snaze o záchranu svých dvou malých dětí, které přepravovala. Skutek kladený jí za vinu proto podle obviněné nastal za podmínek krajní nouze podle § 14 tr. zák.

Závěrem podaného dovolání obviněná D. L. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. řádu ve věci rozhodl sám.

K podanému dovolání obviněné D. L. před jeho doplněním ze dne 3. 10. 2002 se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství, které uvedlo, že obviněná své dovolání neopřela o žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu a po stránce obsahové především zpochybňuje postup soudů činných dříve ve věci při provádění dokazování. Zmíněné dovolací námitky zasahují podle Nejvyššího státního zastupitelství do skutkového stavu věci, který však není zvoleným opravným prostředkem ovlivnitelný. Dovolání tak bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. řádu, přičemž současně absentují obsahové náležitosti dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu. Na základě těchto skutečností Nejvyšší státní zastupitelství navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněné D. L. proti rozsudku, kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. Z. N., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu pro Prahu–východ dne 16. 5. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněná poukazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci konkretizace dovolacího důvodu obviněná D. L. v dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí se opírá o zcela nepostačující zjištění skutkového děje, neboť projednání věci nebyla věnována patřičná pozornost, přičemž skutek kladený jí za vinu nastal za podmínek krajní nouze. Existenci zmíněného dovolacího důvodu tak obviněná spatřuje primárně v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávnost právního posouzení vyvozuje v podstatě z jiných skutkových okolností, než jaká byla podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů. Podmínky krajní nouze totiž obviněná dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v citovaném rozsudku Okresního soudu pro Prahu–východ, ale z toho, že soudy obou stupňů neakceptovaly důkazní návrhy obviněné, a proto nezjistily takové skutkové okolnosti, jež by svědčily o jejím ohrožení v jízdě neznámým protijedoucím motorovým vozidlem, kterému se musela vyhýbat. Obviněná se tedy domáhá, aby soudy přihlédly k jiným skutečnostem, než jaké dosud vzaly v úvahu, a to na podkladě odchylného hodnocení důkazů a se závěrem o beztrestnosti jejího jednání v důsledku krajní nouze. Nesprávnost právního posouzení skutku tak odvozuje výlučně od tvrzených odchylných skutkových okolností, které mají vylučovat trestní odpovědnost obviněné za její jednání a následek jím způsobený.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu).

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné D. L. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněná spáchala skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., a to aniž byly naplněny podmínky krajní nouze podle § 14 tr. zák., jak naopak tvrdí obviněná.

Rozhodnutí napadené dovoláním obviněné D. L. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jí uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněná nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje v podstatě jen proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti rozsahu a neúplnosti provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů. Z těchto tvrzených skutkových nedostatků pak dovozuje nesprávnost právního posouzení předmětného skutku. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ani hodnocení důkazů provedené soudy prvního a druhého stupně, na jehož podkladě byl skutkový stav zjištěn, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Předmětem dovolacích námitek se totiž staly tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních soudů činných ve věci a v jimi provedeném hodnocení důkazů. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněná D. L. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podala dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněné odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. listopadu 2002

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru