Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 848/2019Usnesení NS ze dne 29.07.2020

HeslaNedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Neoprávněné podnikání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.848.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 283 odst. 1,3 písm. a,b,c) tr. zákoníku

§ 251 odst. 1,2 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 848/2019-11564

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání, které podal obviněný V. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 5 To 102/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 4/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného V. H. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 49 T 4/2012, byl obviněný V. H. uznán vinným pod bodem 1) výroku rozsudku zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a pod bodem 2) výroku rozsudku přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2015) mu byl uložen trest propadnutí věcí a jiných majetkových hodnot specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byly také zabrány věci specifikované ve výroku rozhodnutí. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo zároveň rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Tímto rozsudkem byl pod body 3) a 4) výroku uznán vinným i spoluobviněný A. S.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění i státní zástupkyně. Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 5 To 102/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státní zástupkyně a obou obviněných napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně obviněného V. H. ve výroku o vině v bodě 1), výroku o trestech, výroku o náhradě škody a výroku o zabrání věci. Odvolací soud zároveň sám podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že obviněného V. H. uznal vinným pro skutek původně popsaný pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém spatřoval zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) a c) tr. zákoníku, a obviněnému uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a to za uvedený trestný čin, jakož i za přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 2) nezměněn a dále za sbíhající se zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 49 T 1/2017, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 6 To 18/2018. Dále byl obviněnému V. H. uložen podle § 70 odst. 1 písm. a), b) a c), odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku trest propadnutí věcí a jiných majetkových hodnot specifikovaných ve výroku rozsudku a podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest propadnutí specifikované části majetku. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 49 T 1/2017, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 6 To 18/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo zároveň rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byly zabrány věci specifikované ve výroku rozhodnutí. Tímto rozsudkem byl ohledně skutku původně popsaného pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně znovu odsouzen i obviněný A. S.

3. Uvedených trestných činů, pro něž byl obviněný V. H. uznán vinným, se podle rozsudků soudů nižších stupňů dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Jednak [původní bod 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve znění rozsudku odvolacího soudu] v přesně nezjištěném období, nejméně v době od 16. 12. 2007 do 21. 3. 2011, z doposud přesně nezjištěného místa, opakovaně, prostřednictvím počítačové sítě internet, na diskuzích nacházejících se na internetových stránkách specifikovaných ve výroku rozsudku, za využití různých kontaktních e-mailů a rovněž prostřednictvím telefonického kontaktu po předchozí domluvě, ačkoliv nebyl oprávněn s takovými látkami nakládat, veden vidinou zisku, nabízel a poté i opakovaně prodal stovkám osob léky, které jsou dostupné na lékařský předpis a obsahují návykové látky, zejména Hypnogen, Stilnox, Zolpinox, Frontin, Neurol, Xanax, Apendix retard, Diazepam, Dormicum, Lexaurin, Rivotril, Zolpidem, Codein, Kyrolan, DHC Continus, Diolan, celkem tedy nejméně 8688 balení a 900 samostatných tablet 16-ti druhů léků, obsahujících omamné nebo psychotropní látky, které k následnému prodeji získával koupí mimo jiné od obviněného A. S. Obviněný je přechovával v místě svého trvalého bydliště a následně je za vyšší cenu prodával po předchozí domluvě osobně na různých místech měst XY, XY, XY, dále je rozesílal prostřednictvím České pošty, s. p., na dobírku nebo mu odběratelé platili za zásilky předem převodem na účet, čímž za prodej těchto léků utržil v předmětném období nejméně 5 651 850 Kč. V předmětném období tyto léky nabídl a prodal osobám konkrétně uvedeným ve výroku rozhodnutí. Dále nejméně ve 12 případech poškozenému P. T. poskytnul v době nejméně od září 2010 do prosince 2010 léky Neurol, Xanax, Lexaurin a Frontin, čímž přispěl k prohloubení psychické i somatické závislosti na těchto lécích u poškozeného P. T., které vyústilo v jeho psychiatrickou hospitalizaci s vyloučením pracovní schopnosti a narušení smyslového vnímání, tedy k výraznému omezení v běžném způsobu života.

4. Dále [bod 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen] obviněný V. H. v dosud přesně nezjištěném období, nejméně od 16. 12. 2007 do 21. 3. 2011, z dosud přesně nezjištěného místa, opakovaně, prostřednictvím počítačové sítě, na diskuzích nacházejících se na internetových stránkách specifikovaných ve výroku rozhodnutí pod různými kontaktními e-maily a rovněž prostřednictvím telefonického kontaktu po předchozí domluvě, ačkoliv nesplnil podmínky § 10 odst. 1 ani § 11 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění účinném do 28. 11. 2011, pro odbornou způsobilost k výkonu zdravotnického povolání farmaceuta a v rozporu s § 82 odst. 1, odst. 2, § 84 a § 85 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 24. 3. 2011, s vidinou zisku, přijímal objednávky a opakovaně prodával zásilkovým způsobem či osobním předáním léky specifikované ve výroku rozhodnutí, které lze vydávat jen na lékařský předpis, a to nejméně osobám konkretizovaným ve výroku rozsudku, u nichž se podařilo zjistit jak druh a množství dodaného léku, tak i zisk obviněného, jakož i dalším konkretizovaným osobám, u nichž byl zjištěn druh dodaného léku, nikoliv však jeho množství a tedy ani přesná výše zisku obviněného, čímž obviněný celkově získal částku nejméně 503 450 Kč.

II. Dovolání obviněného V. H.

5. Obviněný V. H. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu.

6. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, neboť spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný namítl, že jeho výpověď v přípravném řízení byla získána policejními orgány pod příslibem uvolnění zajištěných finančních prostředků na jeho bankovních účtech, k čemuž pak také skutečně došlo, protože mu bylo umožněno nakládat s penězi na jeho bankovních účtech ve výši cca 5 milionů Kč. Obviněný proto namítl, že řízení před soudem prvního stupně bylo „zmanipulováno“, neboť výpověď, kterou učinil v rámci přípravného řízení, respektive před soudem prvního stupně, byla učiněna na základě dohody s orgány činnými v trestním řízení výměnou za uvolnění uvedených peněz. Ačkoliv to obviněný namítal v odvolání, soud druhého stupně se s jeho námitkami dostatečně nevypořádal. Některé jím navržené důkazy sice provedl, nicméně tak učinil pouze formálně (šlo o důkaz trestním spisem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 49 T 1/2017, zprávou ČSOB k aktuálnímu stavu peněžních prostředků na účtech a spisem Policie České republiky), avšak nevyvodil z nich žádné skutkové závěry. Dále pak obviněný polemizoval s jednotlivými závěry obsaženými v odůvodnění odvolacího soudu ohledně toho, jak obviněný získal přístup k penězům na zajištěných bankovních účtech. Trval na tom, že k uvolnění peněz došlo na základě pokynu Policie ČR a nikoli v důsledku pochybení pracovníků banky, z toho též dovodil, že trestní řízení je zmanipulované, je-li jeho odsouzení založeno na verzi výpovědi, kterou učinil na přání policejního orgánu.

7. Dále obviněný namítl, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces a k opomenutí některých důkazů. Podle jeho názoru odvolací soud nebral v úvahu všechny důkazy, selektivně vybíral důkazy v jeho neprospěch, selhal při jejich hodnocení, které prováděl jednostranně a účelově, čímž se jeho závěry dostaly do extrémního nesouladu s provedenými důkazy. V dosavadním řízení došlo podle obviněného k porušení jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces, když soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, resp. jím navržené důkazy odvolací soud neprovedl.

8. Podle přesvědčení obviněného došlo k rozhodnutí ve věci vyloučeným orgánem, neboť z úkonů trestního řízení měl být vyloučen státní zástupce i soudce rozhodující ve věci v prvním stupni, protože ze strany státního zástupce mu byla předložena dohoda o podání výpovědi ve znění určeném orgány činnými v trestním řízení oproti vrácení výnosu z trestné činnosti. Dále se obviněný domáhal přezkoumání použití správné právní kvalifikace, protože jeho výpovědi a jeho doznání bylo dosaženo zjevně nezákonnou dohodou, že mu bude vrácen výnos z trestné činnosti orgány činnými v trestním řízení, což se poté také stalo.

9. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a aby zároveň uložil ji projednat a rozhodnout v jiném složení senátu.

10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání též obviněný A. S., avšak o tom dovolání nemohlo být rozhodnuto, protože nebyly splněny podmínky pro jeho projednání.

III. Vyjádření k dovolání obviněného V. H.

11. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce považoval námitky obviněného za neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům. Soudy nižších stupňů řádně zjistily skutkový stav a provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech. Státní zástupce neshledal ani tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

12. Podstatou námitek uplatněných v dovolání obviněného V. H. byly podle státního zástupce výhrady k procesnímu postupu orgánů činných v přípravném řízení a zároveň snaha zpochybnit vlastní dříve učiněnou výpověď, která měla být produktem jakéhosi obchodu s policejním orgánem výměnou za uvolnění tehdy zajištěných finančních prostředků. Tato námitka ale byla soudy nižších stupňů vyvrácena, naopak bylo zjištěno, že zajištěných finančních prostředků se obviněný zmocnil sám v důsledku zjištěného pochybení pracovníků banky. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, který též obviněný uplatnil ve svém dovolání, je zase naplněn pouze tehdy, pokud rozhodnutí, které bylo napadeno dovoláním, učinil vyloučený orgán. Takovým orgánem může být pouze soud, nikoliv státní zástupce nebo policejní orgán, jak se mylně domníval obviněný. Státní zástupce tak tuto námitku také odmítl, samotný způsob rozhodnutí nesvědčil o tom, že by jej učinil vyloučený orgán. Zdůraznil, že obviněný napadl zejména samotná skutková zjištění soudu prvního stupně a domáhal se tím přezkumu právní kvalifikace skutku. I tuto námitku státní zástupce odmítl, soudem zvolenou právní kvalifikaci považoval za správnou a popis skutku za jí odpovídající.

13. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

14. Vyjádření státního zástupce bylo k případné replice zasláno obviněnému, který se k němu do konání neveřejného zasedání nevyjádřil.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou ohledně obviněného V. H. splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení (nikoli však ohledně A. S.) a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k jím označeným dovolacím důvodům.

16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

17. Obviněný V. H. uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je možno dovolání podat, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

18. Obecně lze dále konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) Námitky obviněným podřazené pod dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu

19. Obviněný v dovolání předně namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, neboť podle jeho názoru měl být vyloučen z řízení státní zástupce i soudce činný ve věci u soudu prvního stupně. Důvodem pro vyloučení podle obviněného mělo být zmanipulování trestního řízení postupem orgánů činných v přípravném řízení, když ze strany státního zástupce mu měla být „předložena dohoda ohledně podání výpovědi ve znění OČTŘ vyžadovaném oproti vrácení výnosu z trestné činnosti“.

20. Předně je třeba odkázat na shora uvedené obecné východisko, kdy je je uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu naplněn. Z uvedené dikce je patrné, že zákon možnost podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a jde o ni, když rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. řádu. Tato podmínka se tak týká orgánu, který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím soudu druhého stupně namítnuta.

21. Již z uvedeného předestření podmínek zmíněného dovolacího důvodu je zřejmé, že v jeho rámci nelze napadat zmatečnost přípravného řízení spočívající v tom, že ve věci byl činný vyloučený policejní orgán či vyloučený státní zástupce. Jinými slovy nestačí, že by kterákoliv z osob podílejících se na trestním řízení byla vyloučena, třebaže sama učinila určité rozhodnutí ve věci samé (např. rozhodla o zahájení trestního stíhání, či podala obžalobu). Shodně k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157.

22. Z tohoto pohledu ani tvrzení obviněného ohledně manipulace trestním řízením v přípravném řízení státním zástupcem, případně policejním orgánem, nemůže naplnit uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Obviněný si toho zřejmě byl vědom, a proto důvod vyloučení rozšířil i na „soudce rozhodujícího ve věci v prvním stupni“. Předně je třeba upozornit, že obviněným užitý výraz je zavádějící, neboť v dané věci rozhodoval soud prvního stupně v senátu složeném z předsedkyně senátu a dvou přísedících. Obviněný tuto svou námitku přitom nijak nekonkretizoval, neuvedl, která z těchto osob a z jakých důvodů měla být podle jeho přesvědčení vyloučena. Obviněný totiž bez jakékoliv návaznosti své výhrady proti postupu orgánů činných v přípravném řízení vztáhl i na „soudce“ rozhodujícího v prvním stupni. K takové nekonkrétní výhradě však nelze zaujmout stanovisko, pokud obviněný nevyjasní, proti jaké osobě a z jakých konkrétních důvodů vznáší své výhrady, jež by podle jeho názoru měly naplnit uplatněný dovolací důvod (jen pro názornost podle užitého termínu „soudce“, tj. v mužském rodě, nikoli „soudkyně“, by bylo možno usuzovat na jednoho z přísedících jako jediného muže v senátu soudu prvního stupně, čemuž ale zase neodpovídá terminus technicus „soudce“). Obviněný zřejmě při vědomí neudržitelnosti nastíněné konstrukce ani neodkázal na konkrétní důvod uvedený v § 30 odst. 1 tr. řádu, pro který by některý ze zmíněných členů senátu soudu prvního stupně měl být vyloučen. Dovolací soud přitom není povolán jakkoliv argumentaci dovolatelů doplňovat či domýšlet a vyjadřovat se tak hypoteticky (ve smyslu revizního principu) ke všem eventualitám, které svým nejasným vyjádřením mohl obviněný mínit.

23. Nad rámec uvedeného proto jen ve stručnosti k tomu dovolací soud připomíná, že důvodem pro vyloučení člena rozhodujícího tělesa nemůže být jeho odlišný názor na hodnocení důkazů, prokázání skutku či na jeho právní kvalifikaci, dokonce není takový důvod zásadně naplněn ani tehdy, jsou-li zjištěna pochybení v postupu takového rozhodujícího tělesa. Odkázat je k tomu možno na běžný výklad v odborné literatuře i rozsáhlé judikatuře. Z judikatury lze za všechna rozhodnutí připomenout například následující. Tak podle rozhodnutí č. 49/1995 Sb. rozh. tr. za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného, ale jen pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící pochybnosti o tom, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. Podle rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr. může dojít k vyloučení orgánů činných v trestním řízení jen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, mezi něž nepatří otázka úrovně odborné způsobilosti členů senátu rozhodujícího ve věci. Podle rozhodnutí č. 34/1997 Sb. rozh. tr. lze z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. řádu rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob a nikoli o vyloučení senátu; výroky obviněného směřující obecně proti soudcům nejsou samy o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. řádu z důvodu tzv. podjatosti.

c) Námitky obviněným podřazené pod dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

24. Obviněný V. H. v rámci svého dovolání především uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný pod něj podřadil námitky, jimiž vytýkal rozsudkům soudů nižších stupňů především nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž tyto soudy měly dospět údajným nesprávným způsobem hodnocení důkazů, případně též provedením neúplného dokazování za současného opomenutí některých důkazů. Jádro jeho výhrad spočívalo v tom, že řízení před soudem prvního stupně bylo zmanipulované, neboť k jeho doznání došlo po dohodě s (blíže neoznačenými) orgány činnými v trestním řízení, podle níž mu za doznání měly být uvolněny zajištěné finanční prostředky. Ač k tomu v odvolacím řízení nabízel důkazy, soud druhého stupně jejich opomenutím zmíněnou manipulaci neobjasnil. Tyto námitky, jak bude rozvedeno níže, ale neodpovídají ani uplatněným dovolacím důvodům, jak byly vymezeny shora, ani žádným jiným dovolacím důvodům.

25. Obviněný tak ve svém dovolání vlastně vůbec nezpochybňoval právní kvalifikaci činů, jimiž byl uznán vinným, brojil pouze proti postupu, jakým soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovým závěrům, jež pak také právně hodnotily. Dovoláním ale lze napadat jen omezený výčet procesních vad předcházejících vydání napadeného rozhodnutí – viz § 265b odst. 1 písm. a) až e), k) a l) tr. řádu, ani jeden z těchto důvodů se však netýká vad dokazování a utváření skutkového stavu. Obviněný dokonce ani nenabídl vlastní verzi skutkového stavu, kterou žádal jinak právně kvalifikovat, aby alespoň tím budil zdání naplnění uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ač ani takové dovolání jej naplnit nemůže, žádá-li obviněný právně posoudit jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný skutek (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). V daném případě dokonce obviněný ani nenabízel vlastní alternativní skutkové závěry, které by býval mohl podle něj soud prvního stupně učinit, kdyby nevycházel z jeho vlastního doznání, které mělo být podle jeho námitek v podstatě vylákáno pod příslibem uvolnění zajištěných peněz, cílem jeho dovolání, jak se spíše jen naznačuje v některých jeho pasážích, je dosáhnout nejen zrušení rozsudků soudů nižších stupňů, ale dokonce jakési anulování dosavadního řízení a jeho provedení znovu od samého počátku, a to nejméně jde-li o řízení před soudem (tak alespoň podle návrhu na učinění rozhodnutí dovolacím soudem), případně dokonce celého nového trestního stíhání (tak podle části odůvodnění dovolání na jeho nečíslované straně 4, podle „celé trestní řízení mělo proběhnout od počátku“).

26. K tomu je možno odkázat na shora uvedené obecný výklad k tomu, kdy může být naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný uplatnil, avšak jím uvedené výhrady mu neodpovídají. Obviněným uplatněné námitky se týkají výhradně utváření skutkových zjištění, nikoli aplikaci hmotněprávních ustanovení trestních či jiných právních předpisů.

27. Nadto se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

28. Dále Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

29. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, byť i to obviněný ve svém dovolání tvrdil. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad ani založit nemůže. Nadto obviněný ani žádnou jinou (vlastní) verzi skutkového děje nenabízel, zpochybňoval pouze proces utváření skutkových závěrů ve snaze dosáhnout nového projednání jeho věci a tím i znovu otevřít možnost revize dosavadních skutkových závěrů, jakož i následné rozhodnutí o případném trestu.

30. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Rozhodně není pravdou, že by odsouzení obviněného bylo založeno jen na jeho doznání, které se obviněný snažil ve svém dovolání zpochybnit, není ani pravdou, že by vycházely z velmi omezeného penza důkazních prostředků, případně že by vůbec důkazy nehodnotily, jak též uvedl obviněný (zejména ale ve vztahu k soudu druhého stupně), naopak především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněného, které pak velmi podrobně popsal ve skutkové větě výroku svého rozsudku a též jej náležitě právně kvalifikoval (ostatně proti tomu ve skutečnosti obviněný ničeho nenamítal).

31. Hlavní námitkou obviněného, že řízení před soudem prvního stupně bylo „zmanipulováno“, se již dostatečně zabýval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 60. na str. 29 a bod 84. na str. 33), v němž uvedl, že ze spisu Policie České republiky, Městského ředitelství Ostrava, sp. zn. KRPT-214774-74/TČ-2016, bylo zjištěno, že k odblokování uvedených bankovních účtů a k vyplacení obviněnému došlo na jeho žádost, a to v důsledku interních pochybení pracovníků banky a nikoli proto, že by tyto finanční prostředky byly vyplaceny na základě dohody s orgány činnými v trestním řízení. Došlo k tomu navíc v návaznosti na předchozí pouze částečné zrušení zajištění na jednom z bankovních účtů co do částky ve výši 439 367,93 Kč, tedy nikoli zrušení zajištění všech finančních prostředků na všech účtech s částkami v souhrnu přesahujícími 4,5 milionu Kč. Soud druhého stupně tak nezjistil, že by k jakékoliv manipulaci v řízení před soudem prvního stupně došlo. Nadto je třeba připomenout, že soud prvního stupně vycházel z více výpovědí obviněného V H., jimiž se obviněný k činu doznal, jednak to byly výpovědi z přípravného řízení, zejména z vazebního zasedání z 24. 3. 2011, jednak z výpovědí učiněných v průběhu hlavního líčení ve dnech 15. 9. 2014 a 30. 9. 2014 (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – zejména str. 48 až 51 a str. 182 a násl.). Kromě toho byl obviněný usvědčován celou řadou dalších důkazů, jak byly rozvedeny především soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku (viz zejména str. 182 a násl. jeho odůvodnění), s čímž souhlasil i soud druhého stupně (viz zejména str. 26 a násl. odůvodnění jeho rozsudku).

V. Závěrečné shrnutí

32. Lze tak uzavřít, že výhrady obviněného jím podřazené pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu vůbec nebyly způsobilé je naplnit a obsahově jim neodpovídaly, ve skutečnosti totiž šlo jen o nesouhlas obviněného s tím, jak soud prvního stupně hodnotil jednotlivé důkazy a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěl, resp. že soud dovolací akceptoval závěry soudu prvního stupně. Takové námitky ovšem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b tr. řádu, nemohou z povahy věci naplnit ani důvody obviněným uplatněné. Obviněný ve skutečnosti ani dříve a ani v dovolání nevznesl žádnou relevantní námitku pochybnosti o nepodjatosti konkrétního člena senátu soudu prvního stupně, kterou by bylo možno se zabývat. Stejně tak jeho výhrady proti tomu, že soudy nižších stupňů vycházely z jeho vlastní výpovědi, kterou považovaly v určitých ohledech za správnou a pravdě odpovídající a nikoli lživou, nepravdivou a učiněnou účelově po dohodě s policejním orgánem či státním zástupcem, nelze podřadit pod žádný dovolací důvod ve smyslu § 265b tr. řádu, rozhodně tato námitka proti hodnocení jednoho konkrétního důkazního prostředku není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který se týká nesprávné právní kvalifikaci skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení.

33. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného V. H. jako podané z jiného důvodu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 7. 2020

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru