Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 844/2006Usnesení NS ze dne 23.08.2006

EcliECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.844.2006.1
Důvod dovolání

265b/1g,265b/1g


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 844/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2006 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněných L. G., a E. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 2 To 92/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 28/2004, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. sezrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 2 To 92/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2005, sp. zn. 1 T 28/2004, byli obvinění L. G. a E. G. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustili ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a podle § 234 odst. 2 tr. zák. byl oběma obviněným uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byli oba podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou.

Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 2 To 92/2005, kterým k odvolání obou obviněných napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné L. G. a E. G. uznal vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a podle § 234 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků s dohledem.

Shora citované usnesení Vrchního soudu v Praze napadla ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným v neprospěch obou obviněných z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Podle názoru dovolatelky pochybil odvolací soud, když v předmětném skutku po materiální stránce neshledal okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Škoda způsobená trestným činem překročila hranici značné škody o nezanedbatelnou částku 130.000,- Kč, nejedná se proto o mírné překročení této hranice. Skutečnost, že výše škody výrazně nepřesahuje spodní hranici stanovenou v § 89 odst. 11 tr. zák. nemůže sama o sobě opravňovat k použití mírnější právní kvalifikace – k této skutečnosti by musela přistoupit ještě další okolnost výrazně snižující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Za takovou okolnost nelze považovat ani dosavadní beztrestnost obou obviněných ani způsob spáchání činu či menší intenzitu použitého násilí. Obvinění způsobili těžší následek a bylo jim konkrétně známo, jakou částku má poškozený u sebe. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i další výroky na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný E. G. využil svého práva vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho vyjádření se užití násilí na poškozeném P. H. obžalobě nepodařilo prokázat. Navíc nebylo řádně provedeno dokazování k možnému páchání trestné činnosti svědkyní J. H. Vzhledem k zásadě totožnosti skutku by podle názoru obviněného v případě vyhovění dovolání bylo nutno zrušit také rozsudek prvoinstančního soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda uplatněné námitky obsahově odpovídají formálně citovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a následně posuzoval jejich důvodnost.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Podle námitek dovolatelky odvolací soud pochybil v hodnocení materiální podmínky okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Tyto námitky zpochybňují učiněné právní posouzení skutku a obsahově odpovídají citovanému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí na podkladě podaného dovolání (§ 265i odst. 3, 4 tr. ř.) a dospěl k závěru, že bylo podáno důvodně.

Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu [v daném případě znaky uvedené v § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.], a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost - materiální znak trestného činu - je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle kterého je při úvahách o existenci materiálního znaku trestného činu nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobí činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu. V daném případě obvinění odcizením částky 630.000,- Kč způsobili značnou škodu. Ta je v daném případě formální podmínkou pro použití vyšší trestní sazby, tedy znakem skutkové podstaty uvedeným ve druhém odstavci ustanovení zvláštní části trestního zákona, který typizuje vyšší stupeň nebezpečnosti trestného činu jím charakterizovaného. Podle § 88 odst. 1 tr. zák. se k ní přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Soudní praxe obdobně jako při aplikaci § 3 odst. 4 tr. zák. vychází ze závěru, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, tedy když nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. č. 34/1976 a č. 26/1994 Sb. rozh. tr.). Z hlediska zavinění ve vztahu k existenci této okolnosti se k ní ve smyslu § 6 písm. b) tr. zák. přihlédne tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.

Podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku vrchního soudu se obvinění dopustili jednání spočívajícího v tom, že „dne 21. 4. 2004 kolem 12.00 hod. v K., před domem po vzájemné předchozí domluvě poté, co obviněný E. G. uchopil poškozeného P. H., za ramena, přitiskl jej na jeho osobní automobil a tím mu znemožnil pohyb, obviněný L. G. mu rozepnul tzv. ledvinku, kterou měl poškozený kolem pasu a z této mu odcizil finanční hotovost ve výši 630.000,- Kč, kterou mu v dopoledních hodinách předali jako odstupné za převod družstevního bytu, a oba z místa činu odjeli“. Krajský soud na str. 26 a 27 svého rozsudku uvedl skutečnosti, ze kterých vyplývá dřívější dohoda obviněných a upozornil mj. na rychlost, razanci a způsob jednání každého z obviněných. Obvinění byli také domluveni na tom, který z nich proti poškozenému užije násilí a jakým způsobem a který mu odebere peníze. Soud také (str. 27 rozsudku) poukázal na menší fyzickou zdatnost poškozeného ve srovnání s obviněnými, kteří byli navíc v početní převaze. Poškozený v důsledku akutní reakce na stres dokonce ani nevolal o pomoc. Při ukládání trestu soud přihlédl k okolnosti, že obviněný L. G. dosud nebyl soudně trestán a k dřívějšímu odsouzení obviněného E. G. nelze přihlížet, k faktu, že obvinění způsobili škodu, která výrazně nepřevyšuje hranici značné škody a dále k menší intenzitě násilí, jež nezanechalo na těle poškozeného žádné následky. Po zhodnocení těchto skutečností uložil krajský soud oběma obviněným tresty odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby.

Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 9) citoval zásadu, podle které se k okolnosti podmiňující aplikaci vyšší trestní sazby nepřihlédne, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby. Soudu I. stupně vytkl, že uvedenou zásadu nerespektoval a sám rozhodl znovu o vině obou obviněných tak, že zjištěný skutek právně kvalifikoval pouze podle základní skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Změnu právního posouzení skutku odůvodnil tím, že ze strany obviněných šlo o netypické a nevýrazné násilí spočívající pouze v přitisknutí poškozeného k osobnímu automobilu jedním z obviněných, přičemž odcizená peněžní částka jen mírně převyšovala hranici značné škody. Okolnost, že obviněný L. G. nebyl soudně trestán a obviněný E G. byl v roce 1984 „soudně řešen“ pro méně závažnou trestnou činnost, pak podle názoru odvolacího soudu rovněž výrazně snižovala stupeň nebezpečnosti jejich činu pro společnost. Vrchní soud v Praze tedy neshledal v dané věci naplnění podmínek použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud přisvědčil názoru dovolatelky vyjádřenému v mimořádném opravném prostředku a považoval za nesprávné právní posouzení skutku Vrchním soudem v Praze. Vycházel přitom zejména z hodnocení významu předchozí domluvy obviněných ohledně spáchání trestného činu, úmyslného způsobení značné škody a absencí jiné okolnosti, která by stupeň společenské nebezpečnosti činu výrazněji snižovala.

Obvinění poškozenému odcizili finanční hotovost ve výši 630.000,- Kč. Škoda způsobená obviněnými tak překročila hranici značné škody o 130.000,- Kč. K naplnění formálního znaku škody velkého rozsahu by způsobená škoda musela dosáhnout částky 5.000.000,- Kč, tedy částky řádově vyšší. Přesto způsobená škoda převyšuje téměř o třetinu zákonnou hranici značné škody a nejde tedy o její nepatrné překročení např. v řádech tisíců. Je rovněž nutno vzít zřetel k okolnosti, že obvinění se činu dopustili v návaznosti na předchozí jednání s poškozeným, při kterém mu byla částka 630.000,- Kč předána. Podle skutkových závěrů navíc byli na spáchání činu předem domluveni. Oba obviněný tedy přesně znali výši obnosu, který měl poškozený u sebe a který usilovali získat za použití násilí, což bylo jediným motivem jejich počínání. K naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby - značné škody - tedy došlo úmyslně, tj. závažnější formou zavinění, než kterou zákon nezbytně vyžaduje. Skutečnost, že výše škody výrazně nepřesahuje spodní hranici výše škody uvedené v § 89 odst. 11 tr. zák. proto v daném případě nemůže být důvodem pro použití mírnější právní kvalifikace. Předchozí domluva obviněných ohledně způsobu spáchání trestného činu a úmyslné zavinění ve vztahu ke způsobení značné škody obviněným výrazně přitěžuje.

Nejvyšší soud neshledal v posuzovaném případě ani žádnou jinou okolnost výrazně snižující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, která by znamenala nesplnění podmínek pro použití přísnější trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák. Skutečnost, že se obviněný v minulosti dopustil trestného činu je obecně možno hodnotit jako přitěžující okolnost [srov. § 34 písm. j) tr. ř.]. Dosavadní beztrestnost obou obviněných (na obviněného E. G. se hledí, jakoby trestán nebyl,) však v žádném případě nelze považovat za okolnost výrazně snižující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Také z hlediska způsobu spáchání činu je třeba konstatovat, že jednání obviněných bylo běžným případem, jaký má na mysli skutková podstata daného trestného činu. K posouzení intenzity užitého násilí je třeba vyjít ze skutkových zjištění, podle kterých obviněný E. G. uchopil poškozeného za ramena, přitiskl jej na osobní automobil a znemožnil mu tím možnost obrany. Díky své fyzické převaze a využití momentu překvapení poškozeného, který nemohl očekávat útok obviněných na svou osobu, navíc s nimi vedl týž den obchodní jednání, tak obviněný E. G. nemusel použít důraznější útok proti tělu poškozeného za účelem dosažení svého cíle – zmocnění se peněz, jež měl poškozený při sobě. Obvinění byli rovněž v početní převaze vůči poškozenému a nelze mu tedy vytýkat, že se útoku v podstatě nebránil. Pro splnění zákonné podmínky použití násilí u trestného činu loupeže není nutné, aby napadený kladl odpor právě s ohledem na to, že si je např. vědom fyzické či početní převahy útočníků a z obavy před dalším násilím nebo zvýšení jeho intenzity raději odpor neprojevuje vůbec a podrobuje se vůli pachatele. Je skutečností, že v některých případech páchání tohoto trestného činu je použito násilí ve větší míře, ale oproti tomu je možno poukázat na soudní praxi, která za užití násilí považovala i jednání podstatně méně násilné (např. vytrhnutí kabelky přes mírný odpor poškozené aj., k právnímu posouzení tzv. drobných loupeží srov. č. 39/1989 a č. 55/1980 Sb. rozh. tr.). V dané věci navíc obvinění vůči poškozenému použili takovou míru násilí, která jim za zjištěných okolností postačovala k dosažení úmyslu zmocnit se finanční částky, jíž měl poškozený ve své tašce. Intenzita použitého násilí proto podle názoru dovolacího soudu plně odpovídala požadavkům § 234 tr. zák. a skutečnost, že se poškozený násilí nebránil, nemůže být přičítána ve prospěch obviněných.

Podle názoru dovolacího soudu způsobení značné škody obviněnými ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Počínání obviněných bylo běžně se vyskytujícím případem zmocnění se částky převyšující 500 000,- Kč za použití násilí a stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je oproti jednání předvídanému v § 234 odst. 1 tr. zák. podstatně zvýšen. Okolnosti, které byly pro vrchní soud důvodem pro změnu právní kvalifikace jednání obviněných v řízení o odvolání, mohou být zohledněny při ukládání trestu obviněným, jak správně učinil již Krajský soud v Praze jako soud I. stupně. Je proto možné uzavřít, že odvolací soud pochybil, když v předmětném skutku neshledal naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud proto na podkladě dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 2 To 92/2005. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pochybení v právním posouzení skutku učinil soud odvolací, a také s ohledem na minimální předpokládaný rozsah doplnění dokazování se jeví plně dostačujícím vrácení věci do stadia řízení u soudu druhého stupně. Soud v novém řízení znovu rozhodne o odvolání obviněných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2005, sp. zn. 1 T 28/2004, a při vázanosti vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.) rozhodne o vině a trestu obviněných.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. srpna 2006

Předsedkyně senátu

JUDr. Blanka Roušalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru