Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 840/2019Usnesení NS ze dne 26.09.2019

HeslaNásilí proti úřední osobě
Poškození cizí věci
Ublížení na zdraví
Výtržnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.840.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 146 odst. 1 tr. zákoníku

§ 358 odst. 1 tr. zákoníku

§ 178 odst. 1 tr. zákoníku

§ 178 odst. 2 tr. zákoníku

§ 325 tr. zákoníku

§ 228 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 840/2019-750

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný T. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 13 To 253/2018, a o dovolání, které podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 13 To 16/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 7/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 13 To 253/2018, odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 13 To 16/2019, odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 2 T 7/2018, byl obviněný T. B. společně s obviněným K. J. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se oba dopustili skutkem podrobně popsaným pod bodem I. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

2. Týmž rozsudkem byl obviněný T. B. samostatně uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pokusem zločinu násilí proti úřední osobě podle § 21 odst. 1 k § 325 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body II./1. a II./2. ve výroku o vině tohoto rozsudku.

3. Obviněnému T. B. byl za skutek uvedený pod bodem I. ve výroku o vině ve shora uvedeném rozsudku a za sbíhající se přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 3 T 60/2017, a dále za sbíhající se přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za něž byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 1 T 75/2017, podle § 146 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Za skutky uvedené pod bodem II. výroku o vině ve výše citovaném rozsudku byl obviněný odsouzen podle § 325 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech v trestním příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 3 T 60/2017, a v trestním příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 1 T 75/2017, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o trestu obviněného K. J. a o náhradě škody poškozeným.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 2 T 7/2018, podali odvolání obvinění T. B. a K. J., státní zástupce a poškození Česká republika – Krajské ředitelství policie Středočeského kraje a M. U. Krajský soud v Praze rozhodl z podnětu těchto odvolání rozsudkem ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 13 To 253/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o vině pod bodem I. ohledně obou obviněných, v navazujících výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených – M. U., Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a České republiky – Krajského ředitelství policie Středočeského kraje. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud ve věci znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II., kterým byl obviněný T. B. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pokusem zločinu násilí proti úřední osobě podle § 21 odst. 1 a § 325 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a dále při nezměněném výroku o trestu pod bodem II. a výrocích o náhradě škody týkajících se poškozených – Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky a Pojišťovny České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, uložil obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinnost nahradit škodu ve výši 44 788 Kč poškozené České republice – Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje. Podle § 259 odst. 1 tr. řádu Krajský soud v Praze vrátil věc v rozsahu zrušení soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

5. V návaznosti na tento rozsudek odvolacího soudu znovu ve věci rozhodl Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 2 T 7/2018, kterým byl obviněný T. B. společně s obviněným K. J. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se oba dopustili skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v tomto rozsudku.

6. Obviněnému T. B. byl za tyto trestné činy a za sbíhající se přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 3 T 60/2017, a dále za sbíhající se přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za něž byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 1 T 75/2017, podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 48 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech v trestním příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 3 T 60/2017, a v trestním příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 1 T 75/2017, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o trestu obviněného K. J. a o náhradě škody poškozeným.

7. Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 2 T 7/2018, podali odvolání jednak obvinění T. B. a K. J. a jednak poškozený M. U. Z podnětu odvolání obou obviněných rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 13 To 16/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výrocích o trestech, přičemž podle § 259 odst. 3 tr. řádu ve věci znovu rozhodl. Odvolací soud nově odsoudil obviněného T. B. za trestné činy, kterými byl shledán vinným napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, a za sbíhající se přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 3 T 60/2017, a dále za sbíhající se přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 1 T 75/2017, podle § 43 odst. 2 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl obviněný zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Zároveň byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech v trestním příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 3 T 60/2017, a v trestním příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 1 T 75/2017, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Krajský soud v Praze rozhodl o trestu spoluobviněného K. J. a o odvolání poškozeného M. U., které podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného

8. Obviněný T. B. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání jak proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 13 To 253/2018, tak proti rozsudku téhož soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 13 To 16/2019. Obě dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu a napadl jimi citovaná rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.

9. V dovolání podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 13 To 253/2018, obviněný namítl, že s ohledem na provedené dokazování nelze jeho jednání hodnotit jako pokus zločinu násilí proti úřední osobě, protože podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by činem, kterého se obviněný dopustil způsobem vyplývajícím ze spisového materiálu, mohl přivodit poškozenému policistovi P. S. vážnější poranění, než jaká u něj skutečně nastala. Předně podle obviněného není vůbec zřejmé, kameny jakého tvaru a velikosti obviněný házel přímo proti policistům, jaké kameny směřovaly proti jejich služebnímu automobilu a jaké kameny byly vrženy případně zcela jiným směrem, přičemž nelze učinit závěr, že kámen zadokumentovaný v trestním spise hodil právě po zasahujícím policistovi P. S. Navíc tento kámen nebyl nalezen na místě, kde se pohybovali napadení policisté. Jak dále obviněný zdůraznil, znalec MUDr. Petr Hrubý u hlavního líčení konaného dne 28. 6. 2018 jednoznačně uvedl a potvrdil, že při svých závěrech o možném vážnějším poškození oka zmíněného policisty vycházel pouze a výlučně z rozměrů, váhy a zejména tvaru kamene zadokumentovaného v trestním spise. Podle obviněného pak tento znalec připustil, že u kamenů jiného zaoblení by ani nemohlo dojít k takovým závažnějším následkům. Obviněný dále zpochybnil argumentaci soudů poškozením čelního skla vozidla Policie České republiky, protože kámen, kterým bylo rozbito čelní sklo vozidla, nebyl házen a mířen na policistu, ale právě na toto vozidlo za účelem jeho poškození. Z poškození policejního vozidla tedy nelze dovodit vůbec nic pro právní kvalifikaci jednání obviněného, ke které soudy nižších stupňů nesprávně dospěly. Podle názoru obviněného soudy v tomto případě hypertrofovaly skutková zjištění, a tím porušily zásadu „in dubio pro mitius“, tj. v pochybnostech mírněji.

10. Obviněný rovněž vytkl nepřiměřenost jemu uloženého trestu, který by měl odpovídat správné právní kvalifikaci jeho trestné činnosti. Za přiměřený trest lze podle něj považovat trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu na odpovídající zkušební dobu.

11. Závěrem tohoto dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně (případně soudu odvolacímu) k novému projednání a rozhodnutí.

12. V dovolání podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 13 To 16/2019, obviněný T. B. popřel spáchání skutku, za nějž byl tímto rozsudkem odsouzen, přičemž podle jeho názoru se soudy nižších stupňů nechaly oklamat výpovědí poškozeného M. U. a jeho přítelkyně K. B. Podle obviněného je s podivem, jak poškozený M. U., který měl podle vlastního vyjádření utrpět při incidentu s obviněným ztrátu paměti, s jistotou identifikoval obviněného, i když ho neznal a nikdy předtím neviděl, a navíc za situace, kdy se útok odehrál v nočních hodinách za minimální viditelnosti. Pokud by se tedy mělo vycházet z výpovědi poškozeného M. U. o průběhu jeho incidentu s obviněným, nepochybně by poškozený nemohl znát podobu obviněného (obviněný měl poškozeného udeřit zezadu lahví, poté měl poškozený upadnout a být již po dobu incidentu na zemi), a nemohl by jej tedy spolehlivě identifikovat.

13. Obviněný dále vytkl nesprávnou právní kvalifikaci posuzovaného skutku, protože poranění poškozeného M. U., která jsou zadokumentována, neodpovídají povaze těžkého ublížení na zdraví. Ze znaleckého posudku a z výpovědi znalce, který byl v řízení vyslechnut, podle obviněného rozhodně nevyplývá, že by intenzita útoku na poškozeného M. U. byla tak vysoká, aby u něj mohlo objektivně dojít k těžkému ublížení na zdraví. Soud prvního stupně v rozporu s tímto klíčovým důkazem posoudil skutek právně přísněji, a to výlučně k tíži obviněného. Podle jeho názoru právní kvalifikace zde stojí pouze na spekulativních úvahách soudu, k jakým poraněním mohlo dojít, ovšem tyto úvahy nemají žádnou oporu v provedeném dokazování.

14. Závěrem tohoto dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně (případně soudu odvolacímu) k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovoláním

15. K oběma dovoláním obviněného T. B. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 13 To 253/2018, podle názoru státního zástupce v něm obviněný opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil zejména již v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně a s níž se už soudy vypořádaly. Ve věci nedošlo ani k tzv. extrémnímu nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž obviněný ho konkrétně nenamítl ani neoznačil. K vytýkanému porušení zásady „in dubio mitius“ státní zástupce poznamenal, že jde o zásadu procesní, ale nikoli hmotně právní, a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení takové zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Uvedené námitky obviněného tak nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádný jiný dovolací důvod.

16. Vytkl-li dále obviněný nepřiměřenost uloženého trestu s poukazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, pak státní zástupce odkázal na obecně známou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle níž se tento, ani jiný dovolací důvod nevztahuje na otázku přiměřenosti trestu (viz zejména rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, a mnohá další). Obviněný navíc dovozuje onu nepřiměřenost uloženého trestu z jiné právní kvalifikace, než jak posoudily jím spáchaný skutek soudy nižších stupňů.

17. Závěrem svého vyjádření k tomuto dovolání obviněného státní zástupce navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

18. Pokud jde o dovolání obviněného T. B. podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 13 To 16/2019, podle státního zástupce se s námitkou obviněného, v níž zpochybnil hodnocení důkazů a učiněná skutková zjištění, již vypořádal jak soud prvního stupně, tak odvolací soud, který reagoval i na výhrady týkající se právního posouzení skutku. Argumentaci obou soudů ohledně skutkových zjištění považuje státní zástupce za správnou, přičemž dovolání v této části neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů a obviněný zde nenamítá ani extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními.

19. Jestliže ovšem obviněný vytkl, že poškozenému nebyla způsobena těžká újma na zdraví a podle znaleckého posudku mu ani nehrozila, podle mínění státního zástupce přinejmenším v této části odpovídá dovolání obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť obviněný brojí proti právnímu posouzení skutku – proti tomu, že by měla zranění poškozeného znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Soud prvního stupně na s. 10 a 11 rozsudku odůvodnil, proč z jednáním obviněného hrozila taková těžká újma, a odvolací soud pak pod bodem 19. na s. 8 svého rozsudku doplnil tuto argumentaci, nikoli však vyčerpávajícím způsobem. Jak totiž v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, podle popisu skutku utrpěl poškozený následkem útoku obviněného mimo jiné i „luxaci (vyražení ze zubních lůžek) obou řezáků v horní čelisti vlevo, zlomení středního řezáku v horní čelisti vpravo … neúplné vyražení druhého řezáku v dolní čelisti“, přičemž Nejvyšší soud obdobné poranění viditelně umístěných zubů opakovaně považoval za zohyzdění ve smyslu § 122 odst. 2 písm. f) tr. řádu (např. v usnesení ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 4 Tdo 163/2011, nebo v usnesení ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 3 Tdo 783/2013). Pokud tedy obviněný způsobil poškozenému vyražení shora uvedených viditelných zubů, způsobil mu zohyzdění podle § 122 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, tedy těžkou újmu na zdraví. Proto obviněný dokonal zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku a ten nezůstal jen ve stadiu pokusu. Právní posouzení skutku tudíž není podle názoru státního zástupce správné, nikoli však v neprospěch, nýbrž ve prospěch obviněného, takže jeho námitky proti právnímu posouzení skutku jsou neopodstatněné.

20. Ve vztahu k dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak obviněný neuvedl žádnou argumentaci, proto státní zástupce považuje zmínku o něm v dovolání za pouhou písařskou chybu a blíže se k němu nevyjádřil.

21. Závěrem svého vyjádření k tomuto dovolání obviněného státní zástupce navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

22. Protože obviněný podal dvě samostatná dovolání proti dvěma různým rozhodnutím odvolacího soudu, ovšem učiněným v téže trestní věci (vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 7/2018), Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 5 Tdo 841/2019, rozhodl v dovolacím řízení o spojení obou věcí týkajících se těchto dovolání. Poté po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům.

23. Obviněný T. B. uplatnil ve svých dovoláních dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. První z nich je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý z dovolacích důvodů lze dovodit, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

24. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

25. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spočívá v pochybení soudu při stanovení druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, tedy pokud je druh trestu podle zákona nepřípustný či výměra trestu je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za spáchaný trestný čin. Jiná pochybení soudu spočívající v ukládání trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho případné uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu nelze namítat prostřednictvím citovaného ani jiného důvodu dovolání (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

b) K dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Praze

ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 13 To 16/2019

26. Nejvyšší soud shledal, že obviněný T. B. ve svém dovolání podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 13 To 16/2019, nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný se zde sice domáhá posouzení spáchaného skutku podle jiného (mírnějšího) ustanovení trestního zákoníku, tj. jen jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli jako pokusu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ale činí tak na podkladě odlišných skutkových závěrů, k nimž dospěl vlastní interpretací výsledků dokazování. Obviněný totiž nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, když svou stěžejní dovolací námitkou pouze zpochybňuje výpovědi poškozeného M. U. a svědkyně K. B. a závěry posudku znalce ohledně újmy na zdraví, která hrozila poškozenému. Tím obviněný nerespektuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitka uvedeného charakteru se ovšem nijak netýká právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno, ale argumentuje jen nedostatečným prokázáním své viny a nesprávným hodnocením důkazů, zejména pak svědecké výpovědi poškozeného. Přitom soudy obou nižších stupňů (viz s. 6 až 10 rozsudku Okresního soudu v Příbrami, s. 7 a 8 rozsudku Krajského soudu v Praze) se velmi podrobně zabývaly hodnocením všech důkazů a skutečnostmi, z nichž dovodily spáchání posuzovaného skutku, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich úvahy.

27. Po pečlivém provedení a zhodnocení všech dostupných důkazů soudy nižších stupňů při respektování zásad ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu) dospěly ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz § 265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud není oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.

28. Stejný závěr platí i pro námitku, podle které soudy nesprávně právně kvalifikovaly jednání obviněného jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku, protože ze znaleckého posudku a výpovědi znalce MUDr. Petra Hrubého údajně nevyplývá, že by toto jednání bylo způsobilé přivodit poškozenému zranění představující těžké ublížení na zdraví. Obviněný zde totiž ve skutečnosti napadá proces provádění dokazování soudem prvního stupně, když zpochybňuje jeho hodnocení důkazů a dalších okolností činu, čímž směřuje (ve svůj prospěch) k revizi učiněných skutkových zjištění. Nad rámec rozhodnutí o dovolání lze tedy jen poznamenat, že s otázkou právní kvalifikace u trestné činnosti spáchané obviněným se soud prvního stupně dostatečně přesvědčivě vypořádal na s. 10 a 11 svého rozsudku, kde zdůraznil, k jakým dalším okolnostem činu – kromě závěrů znaleckého posudku a výpovědi znalce MUDr. Petra Hrubého – při zjišťování skutkového stavu a jeho následné právní kvalifikaci přihlédl. Odvolací soud se následně ztotožnil s těmito závěry soudu prvního stupně a potvrdil je jako správné (s. 8 a 9 rozsudku odvolacího soudu).

29. Pokud jde o formálně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, dovolání obviněného neobsahuje vůbec žádnou argumentaci týkající se tohoto dovolacího důvodu. Proto se jím Nejvyšší soud blíže nezabýval, neboť není patrné, z čeho obviněný dovozuje jeho naplnění.

c) K dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Praze

ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 13 To 253/2018

30. Dovolání obviněného podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 13 T 253/2018, se týká pokusu zločinu násilí proti úřední osobě podle § 21 odst. 1 a § 325 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný T. B. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 2 T 7/2018.

31. Podle zjištěných skutkových okolností vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině v tomto rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dopustil zmíněných trestných činů ve stručnosti tím, že v přesně nezjištěné době v nočních hodinách dne 25. 6. 2017 poté, co neoprávněně vnikl do domu č. p. XY v obci XY, na veřejné komunikaci před tímto domem ve chvíli, kdy hlídka Policie České republiky, Obvodního oddělení policie Příbram-venkov, ve složení J. K. a P. S. ve služebních stejnokrojích v rámci výkonu služby se služebním vozidlem v barevném provedení Policie České republiky prováděla lustraci osob, které přelézaly přes plot pozemku u domu č. p. XY, ačkoliv si byl vědom, že předtím požil alkoholické nápoje, napadl slovně zakročující policisty a poté v úmyslu zabránit jim v dokončení lustrace osob začal napadat zakročující policisty vulgárními výroky, uvedenými ve spisovém materiálu, následně v úmyslu způsobit oběma zakročujícím policistům vážná zranění nejprve přimáčkl nohy policisty P. S. mezi otevřené pravé přední dveře a rám služebního vozidla, přičemž napadený policista proti němu po marné výzvě, aby svého jednání zanechal, použil donucovací slzný prostředek, obviněný pak odstoupil od služebního vozidla a začal házet po zakročujících policistech nejprve drobné kameny nacházející se v okolí komunikace a poté posbíral i velké kameny, některé o délce i 8 cm, tyto opět házel po policistech. Přitom zasáhl zakročujícího policistu P. S. do obličejové části hlavy a způsobil mu zranění spočívající ve zlomení nosních kůstek bez posunu úlomků s tržnou ránou a oděrkami nosu, pohmoždění a oděrky pravé tváře; uvedené zranění poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší 1 týdne a kratší 6 týdnů a jen shodou okolností mu nezpůsobil vážnější zranění, jako například poranění různých struktur oka – prasknutí rohovky, poranění čočky, výhřez duhovky, poranění sklivce, které by poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší 6 týdnů. Obviněný pak pokračoval v házení kamenů, jimiž zasáhl služební vozidlo tov. zn. Hyundai ix 30, vedle kterého policisté stáli a následně se za ním kryli, čímž způsobil poškození čelního skla a karoserie pravých předních dveří. Následně obviněný přistoupil k otevřeným pravým předním dveřím policejního služebního vozidla, za kterými se kryl policista P. S., a v úmyslu ho ještě více zranit silně kopl do otevřených dveří vozidla, přičemž tento policista byl nárazem částečně odhozen do interiéru vozidla. Obviněný nereagoval na opakované a marné výzvy policistů, aby zanechal svého jednání, a v útoku přestal až po opakovaném užití donucovacího slzotvorného prostředku, když utekl z místa; tímto jednáním způsobil na policejním vozidle škodu ve výši 44 788 Kč.

32. Za námitku odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze s jistou mírou tolerance pokládat tu, podle níž není možno jednání obviněného hodnotit jako pokus zločinu násilí proti úřední osobě ve smyslu § 21 odst. 1 a § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, protože nebyla prokázána možnost způsobit poškozenému policistovi tímto jednáním těžkou újmu na zdraví. Takovou námitku ovšem nepovažuje Nejvyšší soud za opodstatněnou. Jak totiž vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, při posuzování toho, zda obviněný svým jednáním směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví, bylo nutné vzít v úvahu skutečnost, že obviněný svým intenzivním a razantním útokem pouze shodou náhod nezpůsobil poškozenému závažnější zranění, jehož vznik však bezprostředně hrozil, protože mohlo dojít k poranění oka v podobě prasknutí rohovky, poranění čočky, výhřezu duhovky, či poranění sklivce, což jsou zranění, která jsou srovnatelná s vážnou poruchou zdraví trvající déle než 6 týdnů ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, a zakládají tak případnou odpovědnost na těžké ublížení na zdraví. Obviněný navíc dokázal vržením kamene rozbít čelní sklo policejního vozidla, z čehož je zjevné, že šlo o házení kamenů se značnou razancí a silou. Za situace, kdy obviněný házel opakovaně kameny jak po vozidle policie, tak po samotných policistech, přičemž zjevně mířil i na jejich hlavu a obličej, o čemž svědčí zranění způsobené poškozenému P. S., je zcela zřejmé, že byl srozuměn s možností zasáhnout policistu do obličeje a způsobit mu případně i velmi vážné poranění, které zakládá poškození zdraví v rozsahu těžkého ublížení na zdraví (viz s. 9 a 10 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se zcela ztotožnil s tímto závěrem o možných následcích jednání obviněného, když mj. konstatoval, že intenzita, četnost a způsob vedení útoku obviněným jsou patrné nejen z výpovědí obou poškozených policistů, ale i z toho, že házenými kameny bylo poškozeno služební vozidlo policie včetně čelního tvrzeného skla, což prokazuje značnou razanci útoku, i když s tím obviněný nesouhlasí (viz bod 17. na s. 9 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud souhlasí se zmíněnými závěry soudů nižších stupňů, které zcela správně kvalifikovaly jednání obviněného jako pokus zločinu násilí proti úřední osobě podle § 21 odst. 1 a § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaný v souběhu s přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku [drobnou nepřesností výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je chybějící odkaz na písm. a) v citaci ustanovení § 325 odst. 1 tr. zákoníku].

33. Pokud jde o zbylé dovolací námitky obviněného T. B., tyto se týkají výlučně procesu dokazování a svým obsahem nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jejich prostřednictvím totiž obviněný ve skutečnosti zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s provedenými důkazy a jejich hodnocením, zejména když popírá útok kamenem zadokumentovaným v trestním spise nebo vytýká nesprávné hodnocení znaleckého posudku MUDr. Petra Hrubého a jeho výpovědi. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za nějž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. A § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jinak lze odkázat na závěry obsažené výše pod body 26. až 28. tohoto usnesení.

34. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný T. B. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit sice s poukazem na citovaný důvod dovolání, ovšem pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové vady ovšem obviněný nevytkl a ani u něj nepřichází v úvahu. Proto ani jeho námitku poukazující toliko na údajnou nepřiměřenost uloženého trestu není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat v řízení o dovolání. Nad rámec rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v posuzované trestní věci soud prvního stupně přesvědčivě odůvodnil druh a výši uloženého trestu za trestné činy spáchané skutky pod bodem II. výroku o vině (viz s. 12 jeho rozsudku), přičemž odvolací soud se zcela ztotožnil s uvedeným závěrem a potvrdil správnost výroku o tomto (samostatném) trestu obviněného.

V. Závěrečné shrnutí

35. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný T. B. podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 13 To 16/2019, i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl toto dovolání, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Pokud jde o dovolání, které podal obviněný proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 13 To 253/2018, částečně sice vycházelo z námitek odpovídajících uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani ty nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření obviněného či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

36. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o obou dovoláních obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. 9. 2019

JUDr. František Púry, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru