Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 84/2014Usnesení NS ze dne 02.04.2014

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.84.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 268 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 84/2014-36

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 4. 2014 o dovolání obviněných F. V. a M. J. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 9 To 336/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 14 T 37/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných F. V. a M. J. odmítají .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 14 T 37/2013, byli obvinění F. V. a M. J. uznáni vinnými přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se měli dopustit tím, že nejméně v době od 30. 3. 2011 do 23. 6. 2011 v prostorách provozovny společnosti Pivovar Kácov, s. r. o., v obci K., odebírali pivo vyrobené v Pivovaru Kácov, naplněné do pivních sudů společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s., a následně takto naplněné sudy byly převíčkovány padělky víček k sudovým pivům Gambrinus, přičemž tyto padělky víček obstarával a obviněným předával již odsouzený Ing. J. Z. s odsouzeným Bc. J. M., obviněný M. J. na pokyn obviněného F. V. osobně sudy odebíral, k sudům odebíral též padělky víček a následně víčka měnil za padělky víček piva Gambrinus. Obviněný V. pak po celou dobu obviněného J. instruoval a v souvislosti s předmětnými dodávkami vedl jednání s představiteli společnosti Pivovar Kácov, s. r. o., následně pak oba obvinění v prostorách velkoobchodu s nápoji společnosti S. M. V., s. r. o., v rozporu s ustanovením § 8 zákona č. 441/2003 Sb. o ochranných známkách, sudy označené padělky víček piva Gambrinus prodávali do restauračních zařízení a konečným spotřebitelům a za tímto účelem bylo:

- dne 30. 3. 2011 do provozovny společnosti S. M. V., s. r. o., v L. n. L. zavezeno 54 ks sudů KEG o objemu 50 l,

- ve dnech 19. 5. 2011 a 20. 5. 2011 do provozovny společnosti S. M. V., s. r. o., v L. n. L.a v K. obviněným M. J. zavezeno 24 ks sudů KEG o objemu 50 l,

- dne 26. 5. 2011 do provozovny společnosti S. M. V., s. r. o., v K. obviněným M. J. zavezeno 26 ks sudů KEG o objemu 50 l,

- dne 2. 6. 2011 do provozovny společnosti S. M. V., s. r. o., v K. obviněným M. J. zavezeno 24 ks sudů KEG o objemu 50 l a 2 ks sudů KEG o objemu 30 l,

- dne 9. 6. 2011 do provozovny společnosti S. M. V., s. r. o., v K. obviněným M. J. zavezeno 24 ks sudů KEG o objemu 50 l,

- dne 16. 6. 2011 bylo do provozovny společnosti S. M. V., s. r. o., v K. obviněným M. J. zavezeno 24 ks sudů KEG o objemu 50 l,

- dne 23. 6. 2011 do provozovny společnosti S. M. V., s. r. o., v K. obviněným M. J. zavezeno 20 ks sudů KEG o objemu 50 l, opatřených modrými víčky s nápisem Gambrinus,

- tedy celkem bylo v období od 30. 3. 2011 do 23. 6. 2011 zavezeno 196 ks sudů KEG o objemu 50 l a 2 ks sudů KEG o objemu 30 l, naplněných pivem vyrobeným ve společnosti Pivovar Kácov, s. r. o., neoprávněně označených a dále prodávaných obviněnými jako pivo Gambrinus v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch,

ačkoliv je pivo Gambrinus vyráběné společností PLZEŇSKÝ PRAZDROJ, a. s., U Prazdroje 7, Plzeň, chráněno ochrannou známkou zapsanou u Úřadu průmyslového vlastnictví ve znění „GAMBRINUS“, pod č. zápisu 221310.

Za tento přečin byl obviněný F. V. odsouzen podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 60 denních sazeb po 500,- Kč, tedy celkem 30.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Obviněný M. J. byl odsouzen podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 500,- Kč, tedy celkem 25.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla společnost Plzeňský Prazdroj, a. s., se sídlem U Prazdroje 7, Plzeň, IČ: 45357366, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Praze, který projednal jako soud odvolací ve veřejném zasedání odvolání obviněných F. V. a M. J., rozhodl usnesením ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 9 To 336/2013, tak, že je podle ustanovení § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 9 To 336/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 14 T 37/2013, podali obvinění F. V. a M. J. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petera Andrise dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatelé uvedli, že soud prvního stupně se v žádném případě nevypořádal se skutečností, že inkriminované sudy nebyly nikým kontrolovány, jakým obsahem jsou naplněny, tzn. zdali pivem Gambrinus nebo pivem Kácov. Je nesporné, že tento důkaz tj. analýzu těchto jednotlivých sudů už v přípravném řízení navrhovali oba dovolatelé. Skutečnost, čím byly naplněny, je kardinální skutečností a důkazem pro rozhodnutí ve věci samé. Z operativního sledování orgánu celní správy také nebylo možné určit, co je obsahem těchto sudů, zdali jsou prázdné nebo jsou naplněny, a to z toho důvodu, že tyto sudy byly na paletách a skládány ještěrkou. Pokud celní orgán tyto skutečnosti uvádí za nesporné, je zcela zřejmá pochybnost hraničící se 100% ve prospěch odvolatelů, tj. že sice cirkulovaly sudy, o kterých se vědělo, nevědělo se však, co je jejich obsahem, a zdali jsou vůbec plné nebo prázdné. U prohlídky firmy společnosti S. M. V., s. r. o., či dalších prohlídek nebyly ve vztahu k oběma odvolatelům objevena žádná víčka, která by prokazovala závěry soudu prvního stupně či případně celních orgánů nebo orgánů činných v trestním řízení. Oba dovolatelé odmítají povrchní práci orgánů celní správy, resp. orgánů Policie České republiky, které učinily závěr, že víčka jsou falsum, soud dokonce konstatoval, že je to možné vidět i pouze normálním náhledem. Toto oba dovolatelé jednoznačně odmítají, protože jak orgány celní správy, tak orgány Policie České republiky, tak soud vycházely pouze ze skutečnosti, resp. z „analýzy“, kterou provedl pracovník poškozeného Ing. J., který má bakalářské a magisterské vzdělání na policejní akademii a na škole dopravní. Není znalcem ani nepracoval v nějakém analogickém oboru. Tento se vyjadřoval „odborně“ k jednotlivým víčkům a samozřejmě konstatoval závěry, které sice byly ve prospěch poškozeného, nicméně neměly žádnou odbornou povahu, přičemž zapotřebí je akcentovat, že zástupce poškozeného je současně konkurencí pivovaru Kácov. Již v přípravném řízení bylo obhajobou požadováno vypracování nestranného znaleckého posudku, nestranným znalcem o objektivitě tvrzení tzv. „vyjádření“. Nalézací soud odmítl výslech svědka K. a svědka S., kteří dodávali pro společnosti S. M. V., s. r. o., originály víček, tak jak popisuje ve své výpovědi svědek R. Již v rámci přípravného řízení byl ze strany dovolatelů vznesen požadavek ke skutečnosti, zdali případná trestná činnost nepodléhá amnestii prezidenta republiky. Ani k těmto skutečnostem nebylo přihlédnuto, resp. jakýmkoliv způsobem rozhodnuto. O formalizmu celého řízení svědčí i samotný trestní příkaz, kdy oba dovolatelé byli souzeni pro přečin porušování práv k ochranné známce a jiným označením v intencích dikce § 268 odst. 1 tr. zákoníku, byli však odsouzeni podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. I tato skutečnost potvrzuje značný formalizmus celého řízení. Dovolatelé také namítli hodnověrnost svědka Ing. H., který musel vědět, že se v pivovaru Kácov páchá trestná činnost, protože v ní byli zainteresováni všichni čelní představitelé pivovaru, zástupce ředitele, sládek apod. a tito se ke své trestní činnosti vlastně přijetím trestního příkazu doznali. Dovolatelé považují za irelevantní konstataci nalézacího soudu, že dovolatel V. dne 30. 3. 2011 kontaktoval pracovníka celního ředitelství, který dokumentoval vykládku vozidla ve společnosti S. M. V., s. r. o. Izolovaně neprokazuje nic ani ta skutečnost, na kterou nalézací soud upozorňuje, a to, že dovolatel J. dne 9. 6. 2011 v K. na parkovišti OD OBI vyndal z nákladního prostoru igelitový sáček, který hodil do odpadkového koše. V něm bylo 24 ks použitých víček k pivním sudům s nápisem Hubertus. Nesprávné právní posouzení a hmotně právní posouzení se taktéž dotýká i konstatace soudu na str. 8 rozsudku, který konstatuje telefonní hovor dovolatele V. se svědkem H. ze dne 30. 3. 2001 podle soudu v 17:24 hodin, kdy dovolatel V. sděluje svědku H., že vykládku někdo natáčel. K tomu obhajoba sděluje, že dovolatel V. toto dělal z přirozené obavy, zdali je něco v nepořádku, pokud se jedná o inkriminované pivo. Pokud se jedná o druhou stranu svědka H., pak jestliže by orgán policie vyhodnocoval důsledně důkazy, musel by být i svědek H. obviněn ze shora uvedeného trestného činu, protože o tomto věděl a musel vědět. Nesprávné právní posouzení a nesprávné hmotně právní posouzení se týká taktéž hodnocení důkazů. Soud nehodnotil všechny důkazy v celku, protože zcela zásadní odmítl provést a nebyly provedeny ani v přípravném řízení. Tedy v souladu se zásadou in dubio pro reo vina dovolatelů nebyla zcela jednoznačně prokázána a už vůbec ne vyvrácena obhajoba.

S ohledem na shora uvedené dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 14 T 37/2013, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 9 To 336/2013, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněných F. V. a M. J. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., sdělila, že poté, co se seznámila s obsahem podání dovolatelů, se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně souhlasila s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání obou dovolatelů ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat jen v případě, je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.

Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obvinění F. V. a M. J. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostáli, neboť v něm uvedli důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g) § 265b odst. 1 tr. ř., tedy důvod spočívající v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci vymezeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř.; dále taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, potažmo rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit. Přesto se však z těchto hledisek nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud právě z hlediska uvažovaného extrémního nesouladu za potřebné vyjádřit ve stručnosti k námitkám uplatněným dovolateli.

Nejvyšší soud předně konstatuje, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obvinění F. V. a M. J. uplatnili pouze námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování a proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy oběma soudy nižších stupňů a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Kutné Hoře a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Praze. V podstatě se pouze zabývali věrohodností jednotlivých svědků a upozornili na skutková zjištění, kterými se podle jejich názoru měly soudy nižších stupňů zabývat, v neposlední řadě dovolatelé také uplatnili námitku týkající se opomenutých důkazů. Současně je nutné zdůraznit, že dovolatelé v podstatě zopakovali námitky, které již uplatnili v rámci odvolacího řízení. Dovolání, jak již bylo uvedeno, lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání deklarován. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají v právním posouzení skutku či jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska práva procesního, a již vůbec ne k nápravě skutkových vad, pokud jsou namítány výlučně nesprávná skutková zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění. Nelze se tedy v rámci tohoto dovolacího důvodu úspěšně domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, která náležitě přezkoumal již odvolací soud. Dovolací soud je zásadně, nejde-li o extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, potažmo rozhodnutích, vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, přičemž zjišťuje, zda je právní posouzení skutku v souladu s tím, jak je vyjádřeno jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1052/2006).

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku poté, co předestřel výpovědi slyšených svědků, dále zkonstatoval, že nepochybně významnými důkazy v tomto případě jsou důkazy listinné, a to jednak protokoly o sledování osob a věcí, které jednoznačně dokumentují jednotlivé případy závozů, popsané ve výrokové části tohoto rozsudku, přičemž za zmínku pak stojí, že dne 30. 3. 2011 obviněný V. kontaktoval pracovníka celního ředitelství, který dokumentoval vykládku vozidla v areálu společnosti S. M. V., s. r. o. Nepochybně významný pro závěry soudu je protokol o sledování osob a věcí ze dne 9. 6., ze kterého vyplývá, že obviněný J. v K., na parkovišti u OD OBI, vyndal z nákladového prostoru dodávky igelitový sáček, který hodil do odpadkového koše. Z protokolu o ohledání tohoto odpadkového koše, včetně fotodokumentace pak vyplývá, že uvnitř koše byl nalezen plastový pytel kovově stříbřité barvy, uvnitř kterého byla igelitová taška, ve které bylo 24 ks použitých víček k pivním sudům s nápisem Hubertus, která jevila známky poškození. Rovněž z protokolu o sledování osob a věcí ze dne 23. a 24. 6. 2011 vyplývá, že obviněný J. vezl sudy s pivem z kácovského pivovaru, přičemž dne 24. 6. v 10.50 hodin bylo vozidlo zastaveno hlídkou mobilního dohledu Celní správy České republiky. Z úředního záznamu a z fotodokumentace o předmětné prohlídce pak vyplývá, že byla zjištěna přeprava 20ks naplněných pivních sudů o objemu 50 l, kdy pivní sudy byly označeny modrou plastovou etiketou s nápisem Gambrinus. Ve vozidle dále bylo nalezeno 20 ks použitých víček s označením Hubertus a 3ks nepoužitých víček s označením Gambrinus. Řidič – obviněný J. – neměl u sebe doklady k přepravovanému zboží, což vysvětloval tím, že si je nevyzvedl ve firmě. Víčka na sudech byla následně fotograficky zadokumentována. Z vyjádření spol. Plzeňský Prazdroj, a. s., vyplývá, že tři fotografie víček, které byly této společnosti předloženy, jsou fotografie padělků víček. K předmětnému vyjádření společnosti Plzeňský Prazdroj je třeba poznamenat, že nejde o odborné vyjádření ve smyslu ustanovení § 105 tr. ř., neboť společnost Plzeňský Prazdroj, a. s., je v této věci v procesním postavení poškozeného a rozhodně tedy nelze hovořit o nepodjatosti. Nicméně, je třeba její vyjádření hodnotit jako vyjádření poškozeného. Při porovnání fotodokumentace pořízené při kontrole vozidla řízeného obviněným J. je i pouhým laickým pohledem zcela zjevné, že víčka na fotografiích č. 4, 5, 6 a 9, jsou padělky, resp. tato víčka se naprosto zásadně odlišují od originálů víček, které byly jako vzorek poskytnuty jak orgánům Celní správy, tak i následně soudu k jeho žádosti. Je samozřejmě třeba fotodokumentaci vytknout to, že chybí popis těchto víček, chybí textový popis fotodokumentace a lze se tedy jen domýšlet, kde konkrétně byla která fotografie pořízena. Nicméně, jednoznačný závěr pak k vysvětlení tohoto důkazu soudu umožňuje záznam telefonické komunikace souvisící s předmětnou kontrolou. Pro úplnost je třeba poznamenat, že v tomto případě není žádného důvodu jakkoli zpochybňovat vyjádření poškozené společnosti Plzeňský Prazdroj, když rozdíly mezi originálem víček a výsledky na fotografiích, jsou zcela jasně patrny (srov. str. 7 – 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Prakticky jednoznačným důkazem pak je obsah záznamu telekomunikačního provozu, ze kterého jednak vyplývá způsob, jakým byly domlouvány jednotlivé dodávky. Ze záznamu telekomunikačního provozu rovněž vyplývá množství odebraného piva, když pravidelně byl objednáván určitý počet sudů. Je pak třeba říci, že obsah záznamu telekomunikačního provozu je v souladu i s protokoly o sledování osob a věcí. Například je na místě zmínit telefonní hovor obviněného V. se svědkem H. dne 30. 3. 2001 v 17.24 hodin, kdy obviněný V. sděluje svědku H., že si vykládku někdo natáčel. V souladu s tím je pak záznam o sledování osob a věcí, ze kterého vyplývá, že svědek V. kontaktoval pracovníka celního orgánu, který vykládku dokumentoval (srov. str. 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

V rámci hodnocení provedených důkazů nalézací soud uzavřel, že prakticky shodnými výpověďmi obviněného V. i svědka H. bylo jednoznačně prokázáno, že na základě osobního kontaktu mezi ředitelem kácovského pivovaru svědkem H. a obchodním ředitelem spol. S. M. V., s. r. o., obviněným V., byl dohodnut odběr piva společností S. M. V., s. r. o., z kácovského pivovaru. Zde se již výpovědi obviněných a výpověď svědka H. výrazně rozchází, neboť obviněný V. uvádí, že jim bylo nabídnuto a následně odebírali pivo Gambrinus, což je v rozporu s výpovědí svědka H., který uvádí, že kácovský pivovar v rozhodném období neprodával jiné pivo, než pivo vlastní produkce. Zde je však třeba vidět, že v souladu s touto výpovědí svědka H. je i zpráva společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s., která uvádí, že společnost Pivovar Kácov, s. r. o., v rozhodném období žádné plzeňské pivo nenakoupila a je tedy logické, že jej pak tedy ani nemohla prodávat. Ostatně žádný ze svědků zaměstnaných v kácovském pivovaru, včetně obchodních zástupců tohoto pivovaru, nehovoří o tom, že by tento pivovar nabízel jakékoli jiné pivo, než pivo jím vyráběné. V souladu s výpovědí svědka H. je i ceník Pivovaru Kácov (č. l. 785), ze kterého nevyplývá, že by Pivovar Kácov nabízel jakékoli pivo než pivo své produkce. Z celého komplexu důkazů tedy vyplývá, že v sudech s pivem, které odebírala společnost S. M. V., s. r. o., nemohlo být jiné pivo, než pivo vyrobené v Pivovaru Kácov, a to už proto, že tento pivovar od nikoho žádné jiné pivo nenakoupil, a tedy pivo, které neměl, nemohl nikomu prodávat. Zde tedy je patrno, že pivo, které společnost S. M. V., s. r. o., nabízela a prodávala svým zákazníkům jako pivo Gambrinus, nebylo pivo vyrobené v P., ale pivo vyrobené kácovským pivovarem. Nelze přehlédnout, že ve vozidle, které řídil obviněný J., bylo nalezeno pivo označené padělky víček piva Gambrinus a současně v tomtéž vozidle byl pytlík se sejmutými víčky piva Hubertus, které produkuje Pivovar Kácov. Prakticky krátce předtím byl v odpadkovém koši u OD OBI v K. zajištěn pytlík, kde byla rovněž sejmutá víčka piva Hubertus, přičemž v rámci sledování bylo zjištěno, že tento pytlík do koše odhodil obviněný J. Ze záznamu telekomunikačního provozu pak nepochybně vyplývá, že oba obvinění byli o podstatě celé věci informováni, aktivně se na celém obchodu podíleli. Ve světle těchto naprosto jednoznačných důkazů je pak naprosto nadbytečné vyžadování jakýchkoli dalších znaleckých posudků, kterých se domáhá obhajoba obou obviněných. Nepochybně lze připustit, že v rámci tohoto trestního řízení nebyli postiženi všichni, kdo se na předmětném obchodu podíleli. Rovněž patrně nebyla postižena veškerá trestná činnost, ke které v rámci tohoto obchodu došlo, nicméně, zde soud není kompetentní k žádnému rozšiřování obžaloby a je výsostným právem státního zástupce rozhodovat na koho a pro jaké skutky bude podána obžaloba (srov. str. 8 – 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Rovněž, pro úplnost, je třeba poznamenat, že soud pak neprováděl dokazování výslechem svědka K., když tento výslech považuje za nadbytečný. Jakkoli soud může připustit, že od tohoto svědka či od jiného obchodního zástupce společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s., například dalšího svědka S., společnost S. M. V., s. r. o., obdržela originály víček na případné dovíčkování sudů, které v důsledku výrobní chyby, či chyby manipulace, byly dodány bez víčka, tato skutečnost nemá žádný význam pro posouzení trestní odpovědnosti obou obviněných. Pro posouzení jejich trestní odpovědnosti je zcela irelevantní, zda pivo bylo označováno pravými či padělanými víčky s nápisem Gambrinus, neboť to nic nemění na zásadním faktu, že pivo z produkce kácovského pivovaru bylo značkou Gambrinus označeno zcela neoprávněně, o čemž oba obvinění věděli, jak vyplývá z důkazů shora popsaných. Ostatně pro to, že společnost S. M. V., s. r. o., obdržela v minulosti originály víček, svědčí i nález 50 ks originálních víček staršího typu při domovní prohlídce v objektu této společnosti. Na podstatě celé věci to však vůbec nic nemění. Z obsahu záznamu telekomunikačního provozu totiž nepochybně vyplývá, že víčka byla dodávána zvlášť odsouzeným M. za pomoci dalších pracovníků kácovského pivovaru. Pivo bylo z pivovaru odesíláno sice v sudech společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s., avšak označené víčky s nápisem Hubertus, následně pak víčka Hubertus byla sejmuta a nasazena víčka s nápisem Gambrinus. Celý obchod byl ze strany společnosti S. M. V., s. r. o., řízen obviněným V. Víčka obvykle vyměňoval obviněný J., jak ostatně vyplývá z výše zmíněných záznamů o sledování osob a věcí. Oba obvinění pak jako pracovníci velkoobchodu s nápoji nepochybně věděli, že pivo Gambrinus je pivo produkované společností Plzeňský Prazdroj, a. s., a tedy, že kácovský pivovar nemá právo touto značkou označovat pivo jím vyráběné. Toto pivo neoprávněně označené značkou Gambrinus bylo společností S. M. V., s. r. o., dále prodáváno jako pivo Gambrinus zákazníkům spol. S. M. V., s. r. o. (srov. str. 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud v návaznosti na závěry nalézacího soudu uvedl, že odvolání obviněných je fakticky opakováním a rozvinutím námitek, které byly uplatňovány již v průběhu řízení a s nimiž se prvý soud zcela přesvědčivě vyrovnal, a to i pokud jde o charakter vyjádření poškozené společnosti vypracovaného Ing. J., přičemž též vyložil, z jakých důvodů považoval za nadbytečné provádět dokazování znaleckým posudkem ve vztahu k zajištěným padělkům víček či výslechem navrhovaných svědků K. a S. Namítaná zjevná písařská chyba v trestním příkazu, proti kterému byl podán odpor, nemůže hodnocení postupu prvého soudu v dané věci nijak ovlivnit, jak se obvinění domnívají. Pokud dále namítají, že prvý soud přes jejich požadavek nerozhodoval o aplikaci amnestie prezidenta republiky, pak je třeba uvést, že k takovémuto rozhodování neměl prvý soud relevantní důvod, jakkoli nepochybně posuzovaná trestná činnost byla spáchána před vyhlášením této amnestie. Předmětný požadavek obviněných vycházel, ačkoli byli oba zastoupeni obhájcem, ze zjevné absence znalosti obsahu rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013. Toto rozhodnutí se totiž pravomocně neskončených trestních stíhání týkalo pouze v jeho čl. II., přičemž zde šlo toliko o takové věci, u nichž od zahájení trestního stíhání k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let (s výjimkou řízení proti uprchlému) a jednalo se o trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Ježto posuzovaná trestná činnost byla páchána v prvé polovině roku 2011, nemohlo k 1. 1. 2013 od zahájení trestního stíhání uplynout více než 8 let. Prvý soud v důvodech svého rozhodnutí podrobně a logicky vysvětlil, kterými důkazy vzal obhajobu obviněných za vyvrácenou, a o co opíral svůj závěr, že kácovský pivovar v rozhodném období neprodával jiné pivo, než pivo z vlastní produkce. Výpověď obviněnými zpochybňovaného svědka Ing. H., ředitele Pivovaru Kácov, v tomto směru totiž nebyla důkazem osamoceným, ale korespondovala nejen se zprávou společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s., ale i s ceníkem Pivovaru Kácov a prvý soud v této souvislosti vskutku nemohl přehlédnout ani skutečnost, že žádný ze slyšených zaměstnanců kácovského pivovaru, včetně obchodních zástupců, neuváděl, že by předmětný pivovar nabízel jiné pivo, než jimi vyráběné. Maje pak k dispozici i výsledky sledování osob a věcí a záznamů telekomunikačního provozu včetně nezpochybněného zjištění, že k předmětnému zboží nebyly vystavovány řádné doklady a platby byly prováděny v hotovosti, nemohl ve spojení s ostatními provedenými důkazy učinit jiný závěr, než učinil a stěží lze mít přitom jakékoli výhrady k hodnocení výpovědi svědka H. Neměl také důvodu činit jakékoli závěry ve vztahu posuzované trestné činnosti obviněných z doby od 30. 3. 2011 do 23. 6. 2011 z namítaného úředního záznamu Celního ředitelství Praha ze 7. 5. 2010, a správně poukázal i na skutečnost, že soud není kompetentní k žádnému rozšiřování obžaloby, přičemž je výsostným právem státního zástupce rozhodovat na koho a pro jaké skutky bude podána obžaloba. O správnosti skutkových zjištění prvého soudu ve výroku popsaných nevznikly důvodné pochybnosti (srov. str. 3 – 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud má s ohledem na předestřená odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů za to, že se oba soudy dostatečně vypořádaly s námitkami obviněných F. V. a M. J., které tito opakovaně uplatnili i v případě jimi podaných dovolání, které jsou v podstatě jen opakováním již uplatněných námitek v řízení před nalézacím soudem a poté v odvolacím řízení, se kterými se oba soudy již dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Proto je třeba odkázat na odůvodnění a argumenty, které již uvedly oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí a jimiž se vypořádaly v podstatě se všemi námitkami uplatněnými oběma odvolateli, které byly obsaženými v shora citovaném společném podání, obsahujícím jak dovolání obviněného F. V., tak i dovolání M. J. Nejvyšší soud proto nad rámec již uvedeného jen dodává, že zjištění učiněná soudy nižších stupňů mají svůj pevný základ v předloženém spisovém materiálu, přičemž na podkladě provedených a shora citovaných důkazů není pochyb o tom, že šlo o sudy plné, jejichž obsahem bylo jiné pivo, než pivo Gambrinus, což vyplývá mimo jiných důkazů také např. z protokolu o sledování osob a věcí ze dne 23. a 24. 6. 2011, ze kterého se podává, že obviněný J. vezl sudy s pivem z kácovského pivovaru, přičemž dne 24. 6. v 10.50 hodin bylo vozidlo zastaveno hlídkou mobilního dohledu Celní správy České republiky. Z úředního záznamu a z fotodokumentace o předmětné prohlídce pak vyplývá, že byla zjištěna přeprava 20 ks naplněných pivních sudů o objemu 50 l, kdy pivní sudy byly označeny modrou plastovou etiketou s nápisem Gambrinus. Ve vozidle dále bylo nalezeno 20 ks použitých víček s označením Hubertus a 3ks nepoužitých víček s označením Gambrinus. Řidič – obviněný J. – neměl u sebe doklady k přepravovanému zboží, což vysvětloval tím, že si je nevyzvedl ve firmě. Víčka na sudech byla následně fotograficky zadokumentována. Z vyjádření spol. Plzeňský Prazdroj, a. s., vyplývá, že tři fotografie víček, které byly této společnosti předloženy, jsou fotografie padělků víček. Z úředního záznamu Celního ředitelství Praha, Odbor pátrání a dohledu, č. 1735/PH-259/2011 ze dne 23. 6. 2011 vyplývá, že ve vozidle řízeném M. J. bylo nalezeno v igelitové tašce OBI 20 ks použitých víček s označením Hubertus a v alobalovém sáčku 3 ks nepoužitých víček s označením GAMBRINUS (srov. č. l. 41 spisu). Podle vyjádření Ing. Mgr. J. J. se v případě těchto 3 ks víček označených Gambrinus jednalo o víčka, která nejsou majetkem společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s. Na víčkách je padělek – napodobenina ochranné známky Gambrinus. Typ, forma ani obsah tisku šarže neodpovídá originálnímu tisku šarže společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s. Někdo se snažil napodobit tisk šarže na víčku. Z výše uvedeného lze důvodně usoudit, že sudy nebyly plněny a víčkovány ve společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s., přičemž někdo nějaký pivní výrobek označil víčkem světle modré barvy s padělanou ochrannou známkou Gambrinus za účelem podvodu, klamání spotřebitele prodejem nějakého výrobku pod značkou Gambrinus (srov. č. l. 48 – 53 spisu, zejména č. l. 52 spisu). Z protokolu o provedení domovní prohlídky v prostorách firmy S. M. V., s. r. o., IČ 25010964, ve skladových prostorách provozovny na adrese Lysá nad Labem, ulice Československé armády č. p. 1221/30 a 1222/32, vyplývá, že při prohlídce byly mj. vydány zátky na značení sudového piva značky Gambrinus – 50 kusů nepoužitých víček modré barvy (srov. č. l. 458 – 465 spisu, zejména č. l. 461 spisu). Ing. Mgr. J. J. ve svém vyjádření k těmto víčkům uvedl, že jsou originální, avšak společnost B-Plast je od 15. 12. 2010 nevyrábí (srov. č. l. 469 spisu). Plzeňský Prazdroj ve svém sdělení popsal, jak dochází k manipulaci s víčky. Víčka dodá výrobce do výrobního závodu – pivovaru P., Š. nebo V. P. Zde jsou víčka uskladněna ve skladu, do kterého je omezen přístup osobám s hmotnou odpovědností. Podle plánu stáčení se zpravidla jednou za týden z tohoto skladu proti podpisu vydají do příručního skladu, který je v budově stáčírny. Do příručního skladu je omezen vstup pouze několika osobám (vedoucí směny), které mají klíč. Vedoucí směny podle plánu stáčení, před počátkem stáčení odebere příslušný počet balení předmětných víček a uloží je ke stáčecí lince. Nespotřebovaná víčka se vrací zpět do příručního skladu (srov. č. l. 661 spisu). Podle laboratorního rozboru a odborného posudku Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského, a. s., Pivovarský ústav Praha (č. l. 696 – 697 spisu), z výsledků provedených analýz jednoznačně vyplývá, že všechna prověřovaná piva 1 až 15 nejsou piva Gambrinus výčepní světlé. Chemické složení piv 1 až 13 a 14 až 15 je dosti podobné, malé rozdíly je možné připsat na vrub nestandardnosti výroby v jenom pivovaru (jde o běžné složení piv z menších pivovarů). Vzhledem k tomu, že neexistuje marker, který by umožnil jednoznačně posoudit, zda se jedná o piva z jednoho pivovaru, nelze vyloučit, že vzorky mohou pocházet i ze dvou, popř. více pivovarů.

Jestliže dovolatelé namítali, že odborná vyjádření, která podal Ing. Mgr. J. J., měl učinit znalec, Nejvyšší soud poznamenává, že podle ustanovení § 105 odst. 1 věta první tr. ř. je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Podle novelizované úpravy již nemusí podávat odborné vyjádření „orgán“. Při odborném vyjádření používá osoba, od které je vyžadováno, svých odborných znalostí (arg. „odborné“), a proto ho může podávat v jednodušších případech i osoba, která je zapsána v seznamu znalců (znalec), anebo jiná fyzická nebo právnická osoba, která má potřebné odborné předpoklady. V případě Ing. Mgr. J. J. není s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti tohoto případu, zejména charakter a vzhled předmětných víček, žádných pochybností o tom, že tento jako zaměstnanec Plzeňského Prazdroje, a. s., ve funkci Security managera, měl dostatek odborných předpokladů pro to, aby se mohl vyjadřovat k jednotlivým důkazům opatřeným v trestní věci obviněných F. V. a M. J., spadajícím pod produkty a příslušenství jmenované společnosti. K tomu je třeba ještě dodat, že podle již shora podrobně uvedených závěrů nalézacího soudu je třeba mimo jiné připomenout, že z protokolu o sledování osob a věcí ze dne 23. a 24. 6. 2011 vyplývá, že obviněný M. J. vezl sudy s pivem z kácovského pivovaru, přičemž dne 24. 6. v 10.50 hodin bylo vozidlo zastaveno hlídkou mobilního dohledu Celní správy České republiky. Z úředního záznamu a z fotodokumentace o předmětné prohlídce pak vyplývá, že byla zjištěna přeprava 20 ks naplněných pivních sudů o objemu 50 l, kdy pivní sudy byly označeny modrou plastovou etiketou s nápisem Gambrinus. Ve vozidle dále bylo nalezeno 20 ks použitých víček s označením Hubertus a 3 ks nepoužitých víček s označením Gambrinus. Řidič – obviněný J. – neměl u sebe doklady k přepravovanému zboží, což vysvětloval tím, že si je nevyzvedl ve firmě. Víčka na sudech byla následně fotograficky zadokumentována. Z vyjádření spol. Plzeňský Prazdroj, a. s., vyplývá, že tři fotografie víček, které byly této společnosti předloženy, jsou fotografie padělků víček. K předmětnému vyjádření společnosti Plzeňský Prazdroj je třeba poznamenat, že nejde o odborné vyjádření ve smyslu ustanovení § 105 tr. ř., neboť společnost Plzeňský Prazdroj, a. s., je v této věci v procesním postavení poškozeného a rozhodně tedy nelze hovořit o nepodjatosti. Nicméně, je třeba její vyjádření hodnotit jako vyjádření poškozeného. Při porovnání fotodokumentace pořízené při kontrole vozidla řízeného obviněným J. je i pouhým laickým pohledem zcela zjevné, že víčka na fotografiích č. 4, 5, 6 a 9, jsou padělky, resp. tato víčka se naprosto zásadně odlišují od originálů víček, které byly jako vzorek poskytnuty jak orgánům Celní správy, tak i následně soudu k jeho žádosti. Je samozřejmě třeba fotodokumentaci vytknout to, že chybí popis těchto víček, chybí textový popis fotodokumentace a lze se tedy jen domýšlet, kde konkrétně byla která fotografie pořízena. Nicméně, jednoznačný závěr pak k vysvětlení tohoto důkazu soudu umožňuje záznam telefonické komunikace souvisící s předmětnou kontrolou. Pro úplnost je třeba poznamenat, že v tomto případě není žádného důvodu jakkoli zpochybňovat vyjádření poškozené společnosti Plzeňský Prazdroj, když rozdíly mezi originálem víček a výsledky na fotografiích, jsou zcela jasně patrny (srov. str. 7 – 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). S těmito závěry nalézacího soudu se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, a proto považuje k tomu se vztahující námitky obou odvolatelů za nedůvodné.

Dovolatelé v neposlední řadě také namítali, že soudy nebyl proveden výslech svědka K. a svědka S. Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Opět je třeba připomenout, že nalézací soud k požadovanému výslechu uvedených svědků mimo jiné zejména uvedl, proč neprováděl dokazování výslechem svědka K., a to z důvodu, že tento výslech považuje za nadbytečný. Jakkoli mohl nalézací soud připustit, že od tohoto svědka či od jiného obchodního zástupce společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s., například dalšího svědka S., společnost S. M. V., s. r. o., obdržela originály víček na případné dovíčkování sudů, které v důsledku výrobní chyby, či chyby manipulace, byly dodány bez víčka, tato skutečnost nemá žádný význam pro posouzení trestní odpovědnosti obou obviněných. Pro posouzení jejich trestní odpovědnosti je zcela irelevantní, zda pivo bylo označováno pravými či padělanými víčky s nápisem Gambrinus, neboť to nic nemění na zásadním faktu, že pivo z produkce kácovského pivovaru bylo značkou Gambrinus označeno zcela neoprávněně, o čemž oba obvinění věděli, jak vyplývá z důkazů shora popsaných. Ostatně pro to, že společnost S. M. V., s. r. o., obdržela v minulosti originály víček, svědčí i nález 50 ks originálních víček staršího typu při domovní prohlídce v objektu této společnosti. Na podstatě celé věci to však podle nalézacího soudu vůbec nic nemění. Z obsahu záznamu telekomunikačního provozu totiž nepochybně vyplývá, že víčka byla dodávána zvlášť odsouzeným M. za pomoci dalších pracovníků kácovského pivovaru. Pivo bylo z pivovaru odesíláno sice v sudech společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s., avšak označené víčky s nápisem Hubertus, následně pak víčka Hubertus byla sejmuta a nasazena víčka s nápisem Gambrinus. Celý obchod byl ze strany společnosti S. M. V., s. r. o., řízen obviněným V. Víčka obvykle vyměňoval obviněný J., jak ostatně vyplývá z výše zmíněných záznamů o sledování osob a věcí. Oba obvinění pak jako pracovníci velkoobchodu s nápoji nepochybně věděli, že pivo Gambrinus je pivo produkované společností Plzeňský Prazdroj, a. s., a tedy, že kácovský pivovar nemá právo touto značkou označovat pivo jím vyráběné. Toto pivo neoprávněně označené značkou Gambrinus bylo společností S. M. V., s. r. o., dále prodáváno jako pivo Gambrinus zákazníkům spol. S. M. V., s. r. o. (srov. str. 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Vzhledem k tomu, že odůvodnění rozsudků obou soudů nižších stupňů jsou podle Nejvyššího soudu z hlediska odůvodnění, proč neprovedl výslech svědků K. a S. v hlavním líčení, zcela dostatečná, přičemž nevznikají na základě náležitě zhodnocených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr,. ř. pochybnosti o vině obviněných F. V. a M. J., dospěl i Nejvyšší soudu k závěru, že v případě opětovně navrhovaných důkazů ze strany obviněných v dovolání, jsou tyto důkazy nadbytečné, neboť rozhodné skutečnosti již byly nepochybně prokázány v řízení před nalézacím soudem a obhajoba obviněných, k jejímuž ověření, resp. potvrzení jsou důkazy navrhovány, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvrácena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

Na základě hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, které k odvolání obou obviněných přezkoumal odvolací soud a s přihlédnutím k uvedeným poznatkům ze spisového materiálu a hodnocení, které shora provedl Nejvyšší soud, je třeba již jen uzavřít, že napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 9 To 336/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 14 T 37/2013, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění, které z hlediska hodnocení provedených důkazů nevykazuje žádných logických či jiných vad, jakož i právního posouzení, jež posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněných tato postupem podle ustanovení § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení, a své rozhodnutí i v potřebném rozsahu odůvodnil.

Ze všech shora uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud obě dovolání obviněných F. V. a M. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť celé dovolání se týká nesprávných skutkových zjištění, provedených důkazů a hodnocení provedených důkazů ze strany soudů. Extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud se shora uvedených důvodů neshledal. Proto jen při formálním uplatnění dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla dovolání obou obviněných ve skutečnosti podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. dubna 2014

Předseda senátu

Prof.JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru