Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 806/2007Usnesení NS ze dne 26.09.2007

HeslaNáhrada škody
Předběžná otázka
Škoda
Znalec
Předlužení
KategorieA
Publikováno39/2008 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.806.2007.1
Dotčené předpisy

§ 89 odst. 11 tr. zák.

§ 256 odst. 2 tr. ř.

§ 256 odst. 3 tr. ř.

§ 256 odst. 4 tr. ř.

§ 9 odst. 1 tr. ř.

§ 105 odst. 1 věta druhá tr. ř.

§ 228 tr. ř.

§ 229 t...

více

přidejte vlastní popisek

5 Tdo 806/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2007 o dovolání, které podala obviněná PharmDr. M. K, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 67 To 77/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 120/2006, takto:

Z podnětu dovolání obviněné PharmDr. M. K. s e podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 67 To 77/2007.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. sepřikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněná PharmDr. M. K. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 2 T 120/2006, uznána vinnou

ad 1) trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák., který spáchala tím, že jako jediná jednatelka společnosti G. P., s. r. o., se sídlem P. – V., M., nesplnila svou zákonnou povinnost podat bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu, jak ukládá zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, přestože podle účetní uzávěrky sestavené k 31. 12. 2000 věděla, že společnost je v úpadku formou insolvence, nadále provozovala podnikatelskou činnost až do 31. 3. 2005, kdy podala k Městskému soudu v Praze návrh na prohlášení konkursu,

ad 2) trestným činem předlužení podle § 256c odst. 2, 4 tr. zák., kterého se dopustila tím, že jako jediná jednatelka společnosti G. P., s. r. o., se sídlem P. – V., M., přijímala nové závazky a odebírala lékárenské zboží pro své dvě lékárny provozované v P. na ulici Č. a M. i po dni 31. 12. 2001, ačkoli jako statutární zástupce společnosti byla seznámena s výsledky jejího hospodaření a podle účetní závěrky sestavené k 31. 12. 2001 věděla, že společnost má více věřitelů a její majetek je nižší než výše celkových splatných závazků, tedy, že společnost je předlužená a nebude vzniklé závazky z obchodního styku ve výši nejméně 7.300.525,45 Kč schopna uhradit, čímž způsobila škodu těmto věřitelům:

P. s., a. s., ve výši 1.802,- Kč,

Ch. E., spol. s r. o., ve výši 1.505,50 Kč,

A., s. r. o., ve výši 46.535,- Kč,

V. z., spol. s r. o., ve výši 70.299,50 Kč,

N. C., spol. s r. o., ve výši 10.573,40 Kč,

Č. T., a. s., ve výši 3.652,- Kč,

A. P., a. s., ve výši 21.350,50 Kč,

P., a. s., ve výši 4.920.075,65 Kč,

B. T., s. r. o., ve výši 2.866,50 Kč,

E. V., a. s., ve výši 22.462,60 Kč,

C. P. S. A., s. r. o., ve výši 3.236,- Kč,

P. P. E., a. s., ve výši 19.308,70 Kč,

PharmDr. P. K., ve výši 1.034,- Kč,

RNDr. J. K., s. r. o., ve výši 14.596,- Kč,

P. l. v., a. s., ve výši 1.059.382,- Kč, dále jako právní nástupce společnosti Z. M., a. s., ve výši 1.101.846,10 Kč.

Za tyto trestné činy byl obviněné PharmDr. M. K. uložen podle § 256c odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu dvou let. Současně jí byl podle § 49 odst. 1 a 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu právnické osoby na dobu tří let.

Soud prvního stupně rozhodoval rovněž v řízení adhezním a podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné PharmDr. M. K. povinnost nahradit způsobenou škodu poškozeným P. s., a. s., ve výši 1.670,80 Kč, Ch. E., spol. s r. o., ve výši 1.395,90 Kč, JUDr. J. K., A. H. K., správce konkursní podstaty společnosti A., s. r. o., ve výši 43.147,40 Kč, V. z., spol. s r. o., ve výši 65.182,- Kč, N. C., spol. s r. o., ve výši 9.803,70 Kč, Č. T., a. s., ve výši 3.386,10 Kč, P., a. s., ve výši 4.561.912,85 Kč, P. P. E., a. s., ve výši 17.903,10 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních další poškozené A. P., a. s., B. T., s. r. o., RNDr. J. K., s. r. o., a P. l. v., a. s.

Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná PharmDr. M. K. odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 67 To 77/2007, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala dne 3. 5. 2007 obviněná PharmDr. M. K. prostřednictvím obhájce JUDr. PhDr. O. Ch. dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněná PharmDr. M. K. spatřuje v tom, že proti ní bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle § 126 odst. 2 tr. zák., ačkoli trestnost tohoto činu zanikla uplynutím promlčecí doby, neboť ze skutkových zjištění popsaných ve výroku odsuzujícího rozsudku nelze přesně zjistit okamžik, kdy měla uvedený trestný čin spáchat. Skutek je popsán tak, jakoby jej páchala po dobu více než čtyř let, konkrétně ode dne 31. 12. 2000 do dne 31. 3. 2005. Takové časové vymezení uvedeného trestného činu ale není reálné, neboť trestné je nepodání návrhu na konkurs a nikoli udržování protiprávního stavu, které je charakteristické pro trvající trestné činy, mezi něž nelze trestný čin porušování povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle § 126 odst. 2 tr. zák. zařadit. Jestliže současně soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že o úpadkovém stavu společnosti G. P., s. r. o., věděla již ode dne 31. 12. 2000, neboť k tomuto dni byla vyhotovena účetní uzávěrka, z níž byla zřejmá insolvence společnosti, měly za okamžik spáchání činu vzít toto datum a od něj počítat běh promlčecí doby. Ta u trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle § 126 odst. 2 tr. zák., jehož horní hranice trestní sazby je tři roky, činí podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. pět let. Z tohoto pohledu lze konstatovat, že její trestní stíhání pro trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle § 126 odst. 2 tr. zák. mělo být zahájeno nejpozději do dne 31. 12. 2005. Ovšem fakticky k jeho zahájení došlo až dne 6. 3. 2006, tedy v době, kdy trestnost činu promlčením zanikla.

Podle obviněné PharmDr. M. K. neobstojí tvrzení soudů dosud ve věci rozhodujících, že běh promlčecí doby se přerušil tím, že v jejím průběhu spáchala trestný čin předlužení podle § 256c odst. 2, 4 tr. zák., kterým byla uznána vinnou pod bodem 2) a na který trestní zákon stanoví přísnější trest. Soudy obou stupňů totiž skutek pod bodem 2) nesprávně právně posoudily. Proti tomuto chybnému právnímu posouzení směřují její další dovolací námitky, které podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 2) jako trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2, 4 tr. zák. obviněná spatřuje především v tom, že soudy obou stupňů se náležitě nevypořádaly s tím, kdy a v jakém rozsahu nastal u společnosti G. P., s. r. o., stav, při kterém by vůbec bylo možné uvažovat o předlužení ve smyslu základní skutkové podstaty trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2 tr. zák. Připomíná, že pojem předlužení trestní zákon nedefinuje, takže je nutné vyjít z pojmu předlužení podle § 1 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání). Podle citovaného zákona o předlužení jde tehdy, jestliže právnická osoba má více věřitelů a její splatné závazky jsou vyšší než její majetek, přičemž do ocenění tohoto majetku se zahrne i očekávaný výnos z pokračování podnikatelské činnosti, lze-li důvodně předpokládat příjem převyšující náklady. Takový stav však u společnosti G. P., s. r. o., nastal až v polovině roku 2004 a nikoli dříve. Do té doby byly splatné závazky jednak průběžně hrazeny a jednak majetek společnosti G. P., s. r. o., postačoval k úhradě všech závazků této obchodní společnosti.

Soudům dosud ve věci rozhodujícím dovolatelka dále vytýká, že pochybily, pokud při zjišťování hodnoty majetku společnosti G. P., s. r. o., vyšly ze znaleckého posudku, ve kterém nebyly zavedené lékárny oceněny z hlediska své tržní hodnoty jako celku, nýbrž byly ohodnoceny jen jejich zásoby léků a zařízení, což významně, s negativním dopadem pro obviněnou, zkreslilo skutečnou hodnotu majetku společnosti v průběhu stíhaného období. V této souvislosti dovolatelka vznáší výhradu i vůči tomu, že soudy obou stupňů vymezily skutek co do doby spáchání od data 31. 12. 2001, ačkoli k tomuto dni činil rozdíl mezi splatnými závazky a majetkem společnosti jen 205.000,- Kč, což je zanedbatelný zlomek z celkového sedmimilionového rozsahu závazků, jinak krytých majetkem obchodní společnosti i za situace, kdy byla posuzována jen účetní hodnota lékáren a nikoli jejich hodnota tržní. Je sice pravda, že se v dalším období hospodářské výsledky obou lékáren zhoršovaly, takže ke dni 31. 12. 2003 již rozdíl mezi majetkem obchodní společnosti a jejími splatnými závazky činil 1.846.000,- Kč, ale dovolatelka je přesvědčena o tom, že realizací prodeje jedné z lékáren jako celku, by snadno všechny splatné závazky uhradila, a domnívá se proto, že ani v této době stav předlužení společnosti G. P., s. r. o., fakticky nenastal. V návaznosti na to obviněná PharmDr. M. K. poukazuje na svou od počátku neměnnou obhajobu, že prodej každé z lékáren mohl být nejméně do poloviny roku 2004, kdy nepředvídaně došlo ke zhoršení ekonomické situace v důsledku vyššího daňového zatížení lékáren a prodeje léků v sousedících obchodních střediscích, realizován za 2 až 3 miliony korun, takže po celou dobu podnikala s předsvědčením, že pokud by splatné závazky nebylo možné uhradit pro nedostatek disponibilních finančních prostředků, prodala by jednu z lékáren a dluhy uhradila z kupní ceny. Je přesvědčena o tom, že o stavu předlužení společnosti G. P., s. r. o., lze uvažovat jen v období ke konci roku 2004, kdy došlo ke zmíněnému neočekávanému poklesu hodnoty lékáren jako celku. Teprve poté hodnota majetku společnosti G. P., s. r. o., poklesla natolik, že nepokrývala splatné závazky, což se zřetelně odrazilo v účetní uzávěrce ke dni 31. 12. 2004 a obviněnou vedlo k tomu, že dne 31. 3. 2005 podala návrh na prohlášení konkursu. Teoreticky proto dovolatelka připouští svou trestní odpovědnost za jednání ve stavu předlužení v době od konce roku 2004 do podání návrhu na prohlášení konkursu, ovšem současně namítá nenaplnění materiální stránky. Poukazuje na to, že objektem skutkové podstaty trestného činu předlužení podle § 256c tr. zák. je ochrana práv věřitelů, kteří jsou ohroženi zejména dlouhodobým stavem předlužení, a v jejím případě by naopak šlo jen o velmi krátkou dobu, v jejímž průběhu navíc většina závazků ještě ani nebyla splatná.

Obviněná PharmDr. M. K. dále soudům obou stupňů vytýká, že se vůbec nezabývaly otázkou míry předlužení a zejména pochybily v závěru o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty, kterou je podle § 256c odst. 4 tr. zák. způsobení škody velkého rozsahu. Z popisu skutku lze totiž vyčíst jen rozsah splatných závazků ve výši 7.300.525,45 Kč, který nevyjadřuje míru předlužení, nýbrž je jen jedním z jejích ukazatelů. Dalším podstatným ukazatelem je hodnota majetku dlužníka, která ovšem není ve skutkové větě nijak popsána a zejména nebyla vůbec zohledněna při úvahách soudů o výši způsobené škody. Dovolatelka to pokládá za právní vadu, protože škoda logicky nemůže být vyšší, než-li je výše předlužení, když splatné závazky lze zčásti uspokojit z majetku dlužníka. Poukazuje na to, že podle znaleckého posudku, který soudy obou stupňů akceptovaly jako rozhodující důkaz, míra předlužení ke dni 18. 4. 2005, kdy byl prohlášen na majetek společnosti G. P., s. r. o., konkurs, činila jen 3.198.000,- Kč, což podle § 89 odst. 11 tr. zák. odpovídá škodě značné a nikoli škodě velkého rozsahu. Vzhledem k tomu mohl být podle názoru obviněné skutek formálně posouzen nejpřísněji jako trestný čin předlužení podle § 256c odst. 2, 3 tr. zák. Na tento trestný čin zákon pamatuje trestem odnětí svobody až na tři roky. Při porovnání této sazby se sazbou trestu odnětí svobody za trestný čin porušování povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák., kterým byla obviněná uznána vinnou pod bodem 1), je zřejmé, že se jedná o trestný čin mírněji trestný, a proto jeho spáchání nemohlo přerušit běh promlčecí doby pro zánik trestnosti dříve spáchaného závažnějšího trestného činu.

Závěrem dovolání obviněná PhamDr. M. K. vycházejíc ze shora uvedené argumentace navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (omylem označené jako rozsudek, ačkoli odvolací soud rozhodoval usnesením) a rovněž rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je dovolání zjevně neopodstatněné a Nejvyšší soud by je měl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Státní zástupkyně má za to, že dovolací námitky, přesněji ty z nich, jimiž dovolatelka vytýká nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2, 4 tr. zák. a promlčení trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák., lze formálně podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., ovšem reálně tyto důvody nenaplňují. Státní zástupkyně poukázala na to, že soudy obou stupňů se za pomoci stěžejního důkazu, a to znaleckého posudku zpracovaného v kontextu s kompletním účetnictvím společnosti G. P., s. r. o., pečlivě zabývaly vývojem podnikání i ekonomickými perspektivami společnosti G. P., s. r. o., od okamžiku jejího vzniku až do doby prohlášení konkursu na její majetek a mohly proto spolehlivě uzavřít, že dovolatelka nejenže stav úpadku neřešila tomu odpovídajícím návrhem na prohlášení konkursu, ale bez důvodného očekávání, že se jí podaří úpadkový stav zvrátit, dalšími podnikatelskými aktivitami prohlubovala stav insolvence a způsobila tím stav předlužení své obchodní společnosti ve smyslu § 256c tr. zák. Námitku obviněné, že stav předlužení nebyl objektivně zjištěn, protože znalci nezapočetli do aktiv obchodní společnosti tržní hodnotu lékáren, je třeba podle názoru státní zástupkyně na místě odmítnout jako nedůvodnou, protože znalecký ústav, který posudek zpracoval, musel vycházet z účetních hodnot aktiv a pasiv. Stav předlužení totiž musí být objektivně doložitelný a nelze při jeho zjišťování zvažovat nejistou možnost lukrativnějšího ocenění některých aktiv. Státní zástupkyně neshledává pochybení ani v časovém vymezení skutku pod bodem 2). Jestliže soudy ze znaleckého posudku zjistily, že rozdíl mezi aktivy a pasivy společnosti G. P., s. r. o., ke dni 31. 12. 2001 činil mínus 205.000,- Kč, pak správně dobu spáchání činu odvíjely již od tohoto data. Pochybení státní zástupkyně neshledala ani ve způsobu, jakým soudy obou stupňů zjistily výši způsobené škody, ani v tom, že k takto zjištěné škodě přihlédly jako k okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby. Hodnota závazků nově vzniklých v době předlužení dosáhla celkové částky 7.300.000,- Kč, takže je na místě celou tuto částku pokládat za škodu způsobenou věřitelům. Dovolatelčiny odkazy na pozdější dobu splatnosti jednotlivých závazků nemohou zpochybnit objektivně zjištěný stav předlužení a výši pasiv. Z pohledu délky trvání stavu předlužení a zjištěné škody velkého rozsahu přesahující významně 5.000.000,- Kč shledala státní zástupkyně správným i závěr soudů obou stupňů o naplnění materiální stránky trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2, 4 tr. zák. S poukazem na tato zjištění pak pokládá za zcela neopodstatněnou námitku dovolatelky týkající se promlčení trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák. Běh promlčecí doby byl totiž přerušen okolností uvedenou v § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák., tedy spácháním dalšího a závažnějšího trestného činu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že obviněná PharmDr. M. K. podala dovolání jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., učinila tak prostřednictvím obhájce, jak ji ukládá ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, jak stanoví § 265e odst. 1 tr. ř., když její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. obecně přípustné, přičemž má i obligatorní obsahové náležitosti uvedené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat výlučně z důvodů taxativně vypočtených v § 265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda obsah obviněnou PharmDr. M. K. uplatněných námitek, o které je v dovolání opírána existence dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., skutečně věcně odpovídá jejich zákonnému vymezení. Zjistil, že pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jenž spočívá v tom, že nebylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, ačkoli pro takový procesní postup existoval obligatorní důvod, lze podřadit relevantní námitku zániku trestnosti z důvodu promlčení trestního stíhání trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák. skutkově popsaného pod bodem 1). Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je určen k nápravě právních vad ve věci samé, odpovídají pak ty námitky, jimiž dovolatelka napadenému rozhodnutí vytýká nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 2) jako trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2, 4 tr. zák.

Nejvyšší soud tedy neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 a 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející. Dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné.

Nejprve se Nejvyšší soud zabýval dovolacími námitkami směřujícími proti nesprávnému právnímu posouzení skutku pod bodem 2), jelikož až v návaznosti na správnost použité právní kvalifikace u tohoto skutku lze zvažovat důvodnost vznesené námitky promlčení trestního stíhání pro skutek pod bodem 1) kvalifikovaný jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák.

Nejvyšší soud úvodem pokládá za nezbytné zdůraznit, že je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav zvažovat, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny. Zmíněná skutková zjištění Nejvyšší soud přitom nemůže nijak měnit. Proto i v tomto případě vycházel z rozhodných skutkových zjištění, která vzaly za podklad svých rozhodnutí soudy obou stupňů.

Nejvyšší soud dále připomíná, že trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo, byť i z vědomé nedbalosti, ač ví, že je předlužen, přijme nový závazek nebo zřídí zástavu a tímto činem způsobí škodu velkého rozsahu.

Trestní zákon stav předlužení blíže nedefinuje a je proto nutné vycházet při výkladu tohoto pojmu ze zákona o konkursu a vyrovnání, který byl základní normou tzv. úpadkového práva, platnou a účinnou v době spáchání předmětného trestného činu. O předlužení podle § 1 odst. 3 uvedeného zákona jde tehdy, jestliže dlužník má více věřitelů a jestliže jeho splatné pohledávky jsou vyšší než jeho majetek. Do ocenění majetku se zahrne i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při pokračování podnikatelské činnosti důvodně předpokládat. Předlužení tedy není definováno jako prostý rozdíl mezi aktivy a pasivy, aby za předlužení nebyl brán a zbytečně tak kriminalizován jen přechodný negativní rozdíl.

V posuzované věci soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že stav předlužení ve společnosti G. P., s. r. o., rozhodně nebyl přechodný. Vznikl již ke dni 31. 12. 2001 a trval až do doby prohlášení konkursu na majetek této obchodní společnosti dne 18. 4. 2005. Již dne 31. 12. 2001 totiž převyšovala pasiva společnosti G. P., s. r. o., její veškerá aktiva o 205.000,- Kč a tento rozdíl časem nezanikl, naopak postupně narůstal tak, že ke dni 18. 4. 2005 činil již 3.198.000,- Kč. A za toho stavu předlužení, jehož si byla obviněná dobře vědoma, jelikož průběžně sledovala veškeré účetní výsledky, i nadále odebírala lékárenské zboží a přijímala další nové, zpravidla krátkodobé, závazky, přičemž nedůvodně spoléhala na to, že tyto další závazky v případě nutnosti zaplatí tak, že prodá jednu ze zavedených lékáren, jejichž tržní hodnotu odhadovala na dva až tři miliony korun. Žádnou z lékáren se jí ale prodat nepodařilo, takže závazky, které postupně dosáhly celkové částky 7.300.525,45 Kč, nemohla zaplatit a dne 31. 3. 2005 podala za dlužníka návrh na prohlášení konkursu, který byl prohlášen s účinností ode dne 18. 4. 2005. Majetek dlužníka v okamžiku prohlášení konkursu měl hodnotu 4.736.000,- Kč. Soudy obou stupňů současně konstatovaly, že po celou dobu společnost G. P., s. r. o., byla v prvotní platební neschopnosti, což bylo způsobeno tím, že tato obchodní společnost dne 1. 5. 2000, tedy krátce po svém vzniku, převzala společně s vybavením lékáren ve V. a P. od prodávajícího (tím byla společnost T., s. r. o., které byla obviněná společníkem) také závazky ve výši cca 6.000.000,- Kč. Oba soudy rovněž správně zjistily, že obviněná za zkoumané období neučinila žádné kroky k odstranění majetku dlužníka tak, aby se vyhnula plnění finančních závazků, které mu vznikly podnikatelskou činností, a že motivem jednání obviněné byla její snaha postupně umořit dluhy z předchozího podnikání, za jejichž vznik cítila morální odpovědnost.

Z pohledu popsaných skutkových zjištění nelze přisvědčit první právní námitce dovolatelky, že nebyl naplněn jeden ze zákonných znaků základní skutkové podstaty trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2 tr. zák., kterým je stav předlužení. Skutková zjištění nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, naopak prokazují, že stav předlužení společnosti G. P., s. r. o., reálně trval po celou dobu vymezenou ve skutku uvedeném ve výroku o vině obviněné PharmDr. M. K., protože po celou tuto dobu pasiva společnosti převyšovala její aktiva včetně očekávaného výnosu z podnikání. Tvrzení dovolatelky, že zpočátku byl rozdíl mezi aktivy a pasivy výrazně nižší, než-li hodnota majetku dlužníka, takže nešlo o stav předlužení, není opodstatněné v kontextu toho, že společnost G. P., s. r. o., hospodařila se ztrátou dlouhodobě a neměla ani do budoucna zajištěný očekávaný zisk, který by mohl pokrýt její splatné závazky. Jinak řečeno, jestliže v případě dlouhotrvajícího převýšení pasiv nad aktivy společnosti G. P., s. r. o., nic nenasvědčovalo tomu, že by výnos z činnosti lékáren měl narůstat a významně převýšit náklady nutné na jejich provoz, takže by z očekávaného zisku mohly být postupně uhrazeny všechny splatné závazky, je nutné za stav předlužení pokládat celou dobu, po kterou splatné závazky této obchodní společnosti byly vyšší než její veškerý majetek. Soudy obou stupňů proto nepochybily, jestliže vymezily skutek okamžikem, kdy se obviněná PharmDr. M. K. z účetní uzávěrky sestavené ke dni 31. 12. 2001 dozvěděla, že jí zastupovaná obchodní společnost nejenže nemá dostatečné disponibilní finanční prostředky k úhradě splatných závazků, ale je dlouhodobě v prvotní platební neschopnosti, protože ani souhrn jejích stálých a oběžných aktiv k úhradě dluhů nestačí, a přesto neukončila podnikání a naopak přijímala další závazky, které hospodářskou situaci ještě více zhoršily.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou pokládá i navazující dovolací námitku, kterou obviněná poukazuje na údajný nedostatek materiální stránky trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2 tr. zák. Jestliže skutková zjištění prokazují stav předlužení trvající po dobu více než tří let, v průběhu níž dovolatelka přijímá nové závazky významně zhoršující hospodářskou situaci dlužníka, pak nelze hovořit o krátké době trvání, pro kterou by skutek nedosáhl potřebného stupně společenské nebezpečnosti, a to ani s ohledem na motiv jednání obviněné, kterým byla snaha dostát závazkům z předchozího podnikání.

Další námitka, kterou v souvislosti se stavem předlužení obviněná PharmDr. M. K. vznesla, směřuje proti způsobu zjištění hodnoty majetku dlužníka. Konkrétně dovolatelka namítá, že lékárny, které dlužník provozoval, byly ohodnoceny pouze co do jejich zařízení a zásob a nikoli jako celek. Tato námitka je ovšem námitkou skutkovou a nikoli právní. Nejvyšší soud se jí proto v zásadě nemohl věcně zabývat. Pouze pro úplnost je třeba dodat, že při zjišťování předlužení se berou do úvahy veškerá aktiva dlužníka, tedy souhrnná hodnota jeho majetku, který tvoří věci, pohledávky, další penězi ocenitelná práva atd. Zjištění hodnoty majetku dlužníka se zpravidla neobejde bez znaleckého posudku. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě. Znalecký posudek vypracovala společnost N., spol. s r. o, zapsaná v seznamu znalců pro obor ekonomika s rozsahem znaleckého oprávnění mimo jiné i pro účetnictví, oceňování majetku pro nehmotný majetek, finanční majetek a podnik. Ze znaleckého posudku je patrné, že při ocenění majetku dlužníka bylo postupováno podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o účetnictví). Úkolem účetnictví, podle citovaného zákona o účetnictví, je sledovat a zachycovat stav a pohyb majetku a závazků, náklady a výnosy a výsledek hospodaření. O těchto skutečnostech má poskytovat věrohodné informace nezbytné pro řízení podnikatelské činnosti. V posuzované věci bylo zjištěno, že účetnictví společnosti G. P., s. r. o., bylo vedeno úplně a správně. Pokud znalecký posudek s odpovídajícím znaleckým zaměřením vycházel z takto průkazného účetnictví, pak není důvod pochybovat o správnosti jeho závěrů týkajících se hodnoty majetku dlužníka. Ostatně i v případě oceňování podniku, který zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“), ve znění pozdějších předpisů, definuje v § 5 odst. 1 jako soubor hmotných, osobních i nehmotných složek podnikání, se podle § 482 obchodního zákoníku při stanovení jeho ceny vychází především z údajů o souhrnu věcí, práv a závazků uvedených v účetní evidenci předmětného podniku.

Naproti tomu Nejvyšší soud shledal důvodnou právní námitku dovolatelky směřující proti nesprávnému použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 256c odst. 4 tr. zák. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle citovaného ustanovení je způsobení škody velkého rozsahu. V posuzovaném případě dovolatelka namítá, že svým jednáním nezpůsobila škodu, která by se rovnala škodě velkého rozsahu definované v ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. jako škoda ve výši nejméně 5.000.000,- Kč. Poukázala na to, že podle shora citovaného znaleckého posudku celková výše předlužení činila ke dni 18. 4. 2005 mínus 3.198.000,- Kč a domnívá se, že maximálně tuto částku jí lze přičítat k tíži jako škodu, kterou zaviněně způsobila tím, že ve stavu předlužení přijímala další závazky. Za nesprávný pokládá závěr soudů obou stupňů, že škodou je celková výše neuhrazených splatných závazků v okamžiku prohlášení konkursu a soudům vytýká, že vůbec nevzaly v úvahu skutečnost, že ve stejné době měl dlužník několikamilionový majetek, z jehož prodeje bylo možné závazky alespoň částečně uspokojit.

Nejvyšší soud k tomu uvádí, že u trestného činu předlužení podle alternativy uvedené v § 256c odst. 2 tr. zák. je podstatné, že pachatel jedná za již existujícího stavu předlužení, bez ohledu na to, jakým způsobem si ho přivodil. K této podmínce musí přistoupit z hlediska trestní odpovědnosti další ze dvou taxativně vyjmenovaných a alternativně stanovených okolností, přičemž postačí kterákoli z nich: pachatel přijme nový závazek nebo zřídí zástavu. Přijetím nového závazku se rozumí, že pachatel na sebe vezme povinnost k plnění, kterou dosud neměl, a to na podkladě určitého závazkového právního vztahu. Podstatné je, i když to zákon výslovně neuvádí, že takový závazek může negativně ovlivnit majetkovou situaci dlužníka, který je předlužen, neboť v opačném případě by nebyl dán potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Z tohoto hlediska je potřeba zkoumat, jaký efekt, zejména finanční a ekonomický, mělo přijetí nového závazku dlužníkem, zda např. umožnilo postupné odstranění stavu předlužení a vypořádání závazků vůči všem věřitelům, či šlo jen o účelový přesun majetku, který dále zhoršil majetkovou bilanci předluženého dlužníka. Pokud jde o zavinění pachatele, je nutná alespoň vědomá nedbalost ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák. Předpokladem trestní odpovědnosti za § 256c odst. 2 tr. zák., tedy je, že pachatel věděl o tom, že je ve stavu předlužení, přičemž měl vědomost i o dalších rozhodných okolnostech – v tomto případě dopadu nového závazku na zhoršení stavu předlužení.

V posuzované věci soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že obviněná PharmDr. M. K. za dlužníka přijímala jen takové nové závazky, které souvisely s činností lékáren. Mimo jiné to vyplývá i z přehledu věřitelů, který je součástí popisu skutku. De facto lze shrnout, že obviněná za stavu předlužení, který prokazatelně existoval nejméně od 31. 12. 2001, pokračovala v nákupu léků a jiného lékárenského zboží, aby mohly být i nadále obě lékárny v provozu, ačkoli si byla vědoma toho, že dalším provozem lékáren nezískává více finančních prostředků k odstranění stavu předlužení, ale naopak stále zvyšuje rozdíl mezi výší pohledávek věřitelů a výší aktiv dlužníka v neprospěch aktiv. Vědomost o narůstajícím zadlužení obviněná čerpala z pravidelných účetních uzávěrek poskytujících jí objektivní přehled o všech aktivech a pasivech obchodní společnosti G. P., s. r. o. Z tohoto pohledu Nejvyšší soud nezjistil žádné pochybení v závěrech soudů nižších stupňů o tom, že obviněná je trestně odpovědná za škodu, která vznikla věřitelům společnosti G. P., s. r. o., tím, že za stavu předlužení přijímala další závazky, jimiž neutěšenou hospodářskou situaci dlužníka ještě zhoršila. Základní skutková podstata trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2 tr. zák. ovšem nepodmiňuje stav trestní odpovědnosti vznikem škody v určité výši. Způsobení škody, konkrétně škody značné nebo škody velkého rozsahu, je znakem až kvalifikovaných skutkových podstat podle § 256c odst. 3 nebo odst. 4 tr. zák.

Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné připomenout, že pro právní závěr o tom, v jakém rozsahu obviněná PharmDr. M. K. jednajíc za obchodní společnost G. P., s. r. o., nacházející se ve stavu předlužení, zaviněně zmařila uspokojení splatných pohledávek věřitelů trestným činem předlužení podle § 256c odst. 2 tr. zák. a zda tím způsobila značnou škodu podle § 256c odst. 3 tr. zák., resp. škodu velkého rozsahu ve smyslu § 256c odst. 4 tr. zák., musí mít soudy dostatečný podklad ve skutkových zjištěních. Z nich musí být patrné, jaký negativní dopad měl souhrn závazků obviněnou nově přijatých za stavu předlužení na schopnost dlužníka uspokojit splatné závazky, přičemž jen rozdíl mezi výší původního předlužení a konečnou výší předlužení vzniklého na podkladě nově přijatých závazků je škodou ve smyslu § 256c odst. 2, 3 nebo 4 tr. zák. na majetku věřitelů, kteří zůstali neuspokojeni. Jiný přístup ke stanovení výše způsobené škody by byl v rozporu s tím, že znakem základní skutkové podstaty trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2 tr. zák. je stav, kdy pasiva dlužníka převyšují jeho veškerá aktiva, takže ještě předtím, než-li dojde k přijetí nového závazku či zřízení zástavy, musí již fakticky existovat závazky dlužníka, které nejsou kryty jeho stávajícím majetkem.

V popisu skutku v tzv. výrokové větě rozsudku soudu prvního stupně však zmíněný negativní dopad závazků, nově přijatých za stavu předlužení, na schopnost společnosti G. P., s. r. o., uhradit existující splatné pohledávky a popřípadě i nově vzniklé další splatné pohledávky věřitelů není nijak vyčíslen. Lze z něj vyčíst jen to, že ke dni 18. 4. 2005, kdy byl prohlášen konkurs na majetek společnosti G. P., s. r. o., činil součet splatných závazků, které dlužník již nebyl schopen uhradit, celkem 7.300.525,45 Kč, a soud prvního stupně celou tuto částku označuje jako škodu, kterou obviněná způsobila věřitelům.

Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně přitom vyplývá, že dne 31. 12. 2001, tedy ještě předtím, než-li obviněná přijala první nový závazek za stavu předlužení, kterým zhoršila již tak špatnou hospodářskou situaci společnosti G. P. s. r. o., pasiva této obchodní společnosti podle skutkových zjištění už přesahovala její aktiva. V opačném případě by ostatně stav předlužení ani nenastal. Skutková zjištění dále prokazují, že v okamžiku dokonání činu společnost G. P., s. r. o., disponovala s majetkem v hodnotě 4.736.000,- Kč, který měl být, a také následně alespoň zčásti byl, použit k úhradě pohledávek věřitelů. Žádnou z těchto skutečností soud prvního stupně ve svých úvahách týkajících se výše způsobené škody zatím nezohlednil. V rozporu s ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák. se soud prvního stupně, ale následně ani odvolací soud, náležitě nezabývaly materiálním posouzením předmětné okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 256c odst. 4 tr. zák., přičemž nezvažovaly ani to, zda výše způsobené škody ve světle dalších zjištění objasňujících motiv jednání obviněné a okolnosti spáchání skutku, včetně toho, že obviněná po dokončení činu, za stavu, kdy dlužník prokazatelně disponoval majetkem ve výši několika milionů korun, podala návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, aby pohledávky věřitelů mohly být zpeněžením tohoto majetku alespoň částečně uspokojeny (srov. i § 3 odst. 4 tr. zák.), konkrétně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost natolik, že je na místě trest ukládat podle nevyšší trestní sazby dané ustanovením § 256c odst. 4 tr. zák., pokud však vůbec vzhledem k shora uvedených skutečnostem byla tato okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby alespoň formálně naplněna. Soud prvního stupně se v tomto směru nesprávně zabýval jen tím, zda stupeň nebezpečnosti je vyšší než nepatrný ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. (viz str. 8 rozsudku nalézacího soudu), ač se správně měl vypořádat s ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák., tedy zda okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Odvolací soud pak toto pochybení nenapravil a naopak se s ním ztotožnil, a to přesto, že jinak nepochyboval o tom, že obviněná vědoma si finančních problémů společnosti „podnikala dále v dobrém úmyslu splnit své závazky a uhradit dluhy“ (viz str. 5 napadeného usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud v souvislosti s problematikou určení výše škody v posuzované věci upozorňuje na závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, zpracovaného společností N., spol. s r.o., který soudy obou stupňů pokládají za nosný důkaz vypovídající o ekonomické situaci společnosti G. P., s. r. o. Podle závěrů tohoto znaleckého posudku měla společnost G. P., s. r. o., ke dni 31. 12. 2001, kdy byl poprvé zjištěn trvalý stav předlužení, splatné závazky ve výši 7.104.000,- Kč a majetek ve výši 6.899.000,- Kč. Ke dni 18. 4. 2005, kdy byl prohlášen konkurs na majetek společnosti G. P., s. r. o., splatné a neuhrazené závazky dosáhly výše 7.300.525,45 Kč a hodnota aktiv poklesla na 4.736.000,- Kč. Vyjma toho skutková zjištění soudů prokazují, že obviněná podala návrh na prohlášení konkursu sama dne 30. 3. 2005, tedy v době, kdy majetek dlužníka měl hodnotu 4.736.000,- Kč, a poté již neučinila žádné kroky, které by vedly ke snížení hodnoty tohoto majetku. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že návrh byl Městským soudem v Praze akceptován, konkursní řízení proběhlo a věřitelé byli částečně uspokojeni, což soud prvního stupně ostatně zohlednil při rozhodování v adhezním řízení. V této souvislosti nelze pominout fakt, že vzhledem ke skutečnosti, jakou hodnotu měl majetek úpadce v okamžiku prohlášení konkursu, nebyl výsledek konkursního řízení odpovídající zjištěním uvedeného znaleckého posudku, což však nezřídka v konkursním řízení právě s ohledem na jeho povahu nastává. Skutková zjištění prokazují, že obviněná podala návrh na prohlášení konkursu s vědomím, že majetek dlužníka dosahuje téměř pěti milionů korun a konkursní podstata byla nakonec zpeněžena jen cca za 1.500.000,- Kč. Je ovšem nad rámec potřeb trestního řízení zabývat se tím, proč k tomu došlo, jelikož výsledek konkursního řízení je na místě zohlednit jen v řízení adhezním a nelze z něj v takovémto případě vycházet při zjišťování výše způsobené škody spáchané trestným činem předlužení podle § 256c odst. 2 tr. zák., neboť pro ten je rozhodující úbytek na aktivech dlužníka poté, co pachatel za existujícího stavu předlužení ke škodě věřitelů přijal nový závazek či zřídil zástavu.

Vzhledem ke shora popsaným skutečnostem Nejvyšší soud uzavírá, že dovolatelkou vytýkaná právní vada týkající se nesprávného použití přísnější právní kvalifikace při právním posouzení skutku pod bodem 2) je opodstatněná. Soudy obou stupňů obviněnou PharmDr. M. K. uznaly vinnou ze spáchání trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2, 4 tr. zák., aniž by učinily přezkoumatelný právní závěr o tom, kterak a v jaké nesporné výši byl uvedený znak použité kvalifikované skutkové podstaty naplněn. Popis skutku uvedený v rozsudku soudu prvního stupně a skutková zjištění podrobněji popsaná v jeho odůvodnění s ohledem na úvahy rozvedené výše nevyjadřují skutečnost rozhodnou pro použití přísnější právní kvalifikace, tedy vznik škody velkého rozsahu v souvislosti s přijetím nových závazků za stavu předlužení, takže s aplikovaným právním posouzením nekorespondují.

S ohledem na přetrvávající pochybnosti o správnosti právního posouzení skutku pod bodem 2) se Nejvyšší soud prozatím nemohl odpovídajícím způsobem vyjádřit k opodstatněnosti druhého uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívajícího v tom, že proti obviněné PharmDr. M. K. bylo údajně vedeno trestní stíhání pro trestný čin porušování povinnosti při řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák. (skutek pod bodem 1), ačkoli bylo podle zákona nepřípustné z důvodu jeho promlčení. Současný stav projednávané věci s ohledem na uvedené závěry Nejvyššího soudu neumožňuje jednoznačně posoudit, zda došlo k přerušení promlčecí doby ve smyslu § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák. tím, že obviněná v promlčecí době spáchala trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Proto se bylo možno v této fázi řízení zabývat pouze výtkou, kterou dovolatelka v souvislosti s namítaným promlčením trestního stíhání vznesla proti nesprávnému vymezení doby spáchání trestného činu porušování povinnosti při řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák.

Nejvyšší soud úvodem konstatuje, že pro počátek běhu promlčecí doby uvedené v § 67 odst. 1 tr. zák. je obvykle rozhodný okamžik dokonání trestného činu, kterým se rozumí naplnění všech jeho zákonných znaků. V případě trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák. to znamená, že jeho promlčecí doba začíná plynout okamžikem, kdy pachatel nesplnil svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu.

S dovolatelkou je nutné souhlasit v tom směru, že uvedený trestný čin není trestným činem trvajícím, jelikož postihuje nepodání návrhu na prohlášení konkursu za situace, kdy dlužník je již v úpadku, a nikoli udržování protiprávního stavu způsobeného tím, že návrh na prohlášení konkursu nebyl osobou k tomu povinnou podán bez zbytečného odkladu. Tento názor odpovídá právní teorii a Nejvyšší soud shodné stanovisko zaujal ve svém usnesení ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 7 Tdo 107/2003 (uveřejněném pod č. 26/2004 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci má tudíž i z hlediska namítaného promlčení zásadní význam určení okamžiku vzniku povinnosti obviněné PharmDr. M. K., která jednala za obchodní společnost G. P., s. r. o., nacházející se v úpadku, podat návrh na prohlášení konkursu. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů, jimiž je dovolací soud v zásadě vázán, jak již bylo shora podrobně rozvedeno, obviněné vznikla povinnost podat návrh na prohlášení konkursu již poté, co se seznámila s výsledky účetní uzávěrky sestavené ke dni 31. 12. 2000.

Nejvyšší soud k tomu dodává, že úpadek je základním předpokladem, ale povinnost podat návrh na prohlášení konkursu může být z hlediska okamžiku jejího vzniku až následná, neboť osoba, která je v úpadku, má podle § 3 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání povinnost podat uvedený návrh bez zbytečného odkladu. Výklad pojmu bez zbytečného odkladu je třeba učinit v návaznosti na to, co musí právnická osoba, je-li v úpadku, učinit ve smyslu § 4 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Dlužník, jako navrhovatel, musí podle tohoto ustanovení uvést okolnosti, které osvědčují jeho úpadek, a je povinen připojit seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres. Možný úpadek může být dlužníkovi (je-li jím právnická osoba, tak jejímu statutárnímu orgánu) signalizován účetní uzávěrkou, která vykázala účetní předlužení, jako je tomu v projednávané věci. Soudy nižších stupňů se však zatím nezabývaly tím, do kdy měla obviněná po obdržení účetní uzávěrky sestavené ke dni 31. 2. 2000 a prokazující insolvenci společnosti G. P., s. r. o., podat návrh na prohlášení konkursu, aniž by šlo o zbytečný odklad.

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání. Z tohoto pohledu tedy zůstala skutková zjištění týkající se trestného činu pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně neúplná.

Nejvyšší soud k tomu dodává, že pro správné zodpovězení otázky, od kterého okamžiku nastala trestní odpovědnost obviněné za nesplnění povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti G. P., s. r. o., bude nutné zvažovat mimo jiné i to, že v posuzované věci bylo účetnictví úpadce vedeno úplně a přehledně, a rovněž to, že obviněná úspěšně (rozuměj se všemi náležitostmi) podala návrh na prohlášení konkursu za tři měsíce od účetní uzávěrky sestavené ke dni 31. 12. 2004, o níž se sama v rámci své obhajoby vyjádřila tak, že poprvé jasně prokázala úpadkový stav obchodní společnosti.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud uzavřel, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 67 To 77/2007, bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněné, ačkoli rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž směřovalo odvolání, nespočíval na zcela správném právním posouzení skutku pod bodem 2) a v důsledku toho nemohla být řádně hmotně právně posouzena ani otázka zániku trestnosti trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák. pod bodem 1). Tento trestný čin navíc není ani přesně vymezen, co do doby jeho spáchání.

Po zjištění, že dovolání obviněné PharmDr. M. K. je ve shora popsaných směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 67 To 77/2007, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která jeho zrušením pozbyla podkladu, a tomuto soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Trestní věc obviněné PharmDr. M. K. se tak vrací do stadia odvolacího řízení, v němž Městský soud v Praze znovu projedná odvolání obviněné podané proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 2 T 120/2006. Věcí se bude zabývat ve všech směrech uvedených v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu a odstraní vady vytknuté dovolacím soudem. Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Městský soud v Praze vázán právním názorem, který zde vyslovil Nejvyšší soud.

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněné PharmDr. M. K. nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání dovolacího soudu, Nejvyšší soud rozhodl o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.

V Brně dne 26. září 2007

Předseda senátu

Prof.JUDr. Pavel Šámal Ph. D.

Vyhotovila:

JUDr. Pavla Augustinová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru