Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 775/2010Usnesení NS ze dne 19.10.2010

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.775.2010.1
Důvod dovolání

265b/1g

265b/1h

265b/1e

265b/1e

265b/1g

265b/1h

265b/1e

265b/1g

265b/1h

Dotčené předpisy

§ 255 odst. 1, 3 tr. zák.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 467/11 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Nykodým


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 775/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2010 o dovoláních, která podali obvinění P. Z., J. H. a T. L., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 6 To 411/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 189/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. Z., J. H. a T. L. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 1 T 189/2005, byli obvinění P. Z., J. H. a T. L. uznáni vinnými trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, ve znění zákona č. 253/1997 Sb. (dále jen „tr. zák.“), a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák. [body 1) a 2) výroku o vině], které spáchali ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněný P. Z. byl dále pod bodem 3) výroku o vině uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný P. Z. podle § 255 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej soud zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Obviněným J. H. a T. L. byl podle § 255 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody, a to v trvání pěti roků obviněnému J. H. a v trvání čtyř roků obviněnému T. L. Výkon trestů odnětí svobody byl těmto obviněným podmíněně odložen podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání pěti roků u obviněného J. H. a čtyř roků u obviněného T. L. Dále okresní soud každému z obviněných uložil podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest, a to obviněnému P. Z. ve výměře 100.000,- Kč, obviněným J. H. a T. L. ve výměře 50.000,- Kč. Pro případ, že by obvinění peněžité tresty ve stanovené lhůtě nevykonali, uložil soud podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní tresty odnětí svobody, a to obviněnému P. Z. v trvání jednoho roku a obviněným J. H. a T. L. v trvání šesti měsíců. Zároveň okresní soud podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněné V. M. a A. T. obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále.

Krajský soud v Ostravě rozhodl o odvoláních obviněných P. Z., T. L. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále proti výše citovanému rozsudku tak, že nejprve v neveřejném zasedání usnesením sp. zn. 6 To 181/2009 ze dne 1. 6. 2009 podle § 257 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc předložil Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o příslušnosti soudu.

Poté, co vrchní soud svým usnesením ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 1 Ntd 17/2009, rozhodl, že příslušným k projednání předmětné trestní věci je Okresní soud v Bruntále, pokračoval Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení a rozhodl rozsudkem ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 6 To 411/2009. Na základě svého předcházejícího rozhodnutí o zrušení rozsudku soudu prvního stupně učinil krajský nové rozhodnutí podle § 259 odst. 3 tr. ř. a § 261 tr. ř., uznal obviněné P. Z., J. H. a T. L. vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 253/1997 Sb., jehož se dopustili v podstatě tím, že jako členové představenstva Prvního spořitelního družstva navýšili ve čtyřech dceřiných společnostech jejich základní jmění celkem o 48.750.000,- Kč, čímž nedodrželi výši povinné rezervy volných finančních prostředků pro uspokojení žadatelů o okamžité výplaty podle § 11 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a porušili povinnost spravovat svěřený majetek s náležitou péčí ve smyslu §§ 260, 66 odst. 2 a 567 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a způsobili družstvu, které nakonec skončilo v konkursu, škodu ve výši nejméně 48.750.000,- Kč. Krajský soud obviněným za tento trestný čin uložil podle § 255 odst. 3 tr. zák. tresty odnětí svobody, a to obviněnému P. Z. v trvání čtyř roků, obviněným J. H. a T. L. v trvání tři a půl roku, pro jejichž výkon obviněné zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložil krajský soud každému z obviněných peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, stanovil každému z obviněných náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Pod body II. a III. citovaného rozsudku odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně podle § 259 odst. 1 tr. ř. k dalšímu řízení, a to jednak z podnětu odvolání obviněných P. Z. a T. L. v rozsahu odsuzující části v bodech 2) a 3) výroku o vině rozsudku okresního soudu a dále z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále v rozsahu zprošťující části ohledně obviněných V. M. a A. T.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 6 To 411/2009, napadli obvinění P. Z., J. H. a T. L. dovoláními podanými prostřednictvím svých obhájců ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g), h) a l) tr. ř., tedy, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Obviněný P. Z., který podal mimořádný opravný prostředek prostřednictvím advokáta JUDr. Miroslava Valy, napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 6 To 411/2009, z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g), h), l) tr. ř. Poslední ze jmenovaných důvodů uplatnil v jeho druhé alternativě, tj. proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech e) a g). Obviněný P. Z. namítl, že soudy nepřezkoumaly správnost přípravného řízení, což měly povinně učinit i bez návrhu. Vyjmenoval nedostatky, kterými je zatíženo usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž chybí popis škodlivého následku, také konkrétní povinnost, kterou měl obviněný porušit, postrádal i vyjádření příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a především okolností charakterizujících subjektivní stránku. Další nesprávnosti shledal obviněný P. Z. v obžalobě, v níž nebyla stanovena škoda v souladu s § 89 odst. 12 tr. zák., neboť za navýšení základního jmění v dceřiných společnostech získalo družstvo protihodnotu ve formě 100 % obchodních podílů, a škodu proto mohl činit maximálně rozdíl mezi 48.750.000,- Kč a cenou obchodních podílů v době a místě činu obvyklou.

Uvedené výhrady proti způsobu určení škody uplatnil obviněný P. Z. i vůči napadenému rozsudku odvolacího soudu, který v této otázce v podstatě převzal závěry vyslovené soudem prvního stupně. Soudy tak podle přesvědčení obviněného nezohlednily hodnotu obchodních podílů v dceřiných společnostech, ačkoli důkazy „naznačují“, že stíhaný skutek k žádné škodě nevedl. Poukázal i na rozpory samotného rozsudku krajského soudu, který v odůvodnění konstatoval, že navýšení základního jmění z 22. 1. 1999 ve společnosti Podnikatelský servis, s. r. o., bylo užito k vrácení půjčky družstvu, z čehož obviněný dovodil, že částka, o niž bylo jmění navýšeno, byla ještě týž den vrácena zpět do pokladny družstva. Dokonce podle jeho slov v tomto případě peníze ani pokladnu nikdy neopustily, proběhla jen účetní operace – zápočet, aby bylo splněno rozhodnutí č. 8 Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami. Podle obviněného tedy soud částku 4,9 mil., o niž bylo navýšeno základní jmění ve společnosti Podnikatelský servis, s. r. o., neměl vůbec započítat do celkové výše způsobené škody. Vadný výpočet škody, zejména odhlédnutí od navýšení hodnoty obchodních podílů v jednotlivých společnostech, tak podle obviněného vedlo k nesprávnému právnímu posouzení činu podle kvalifikované skutkové podstaty. Obviněný citoval usnesení Nejvyššího soudu 8 Tdo 1275/2004 a rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 438/2000, konkrétně v částech, podle nichž „je-li záloha poskytnutá právnické osobě v souvislosti s podnikatelskou činností řádně zaúčtována jako příjem a následně použita v rámci podnikatelské činnosti, nemůže to být považováno za zpronevěru.“ Dovolatel byl přesvědčen, že u něj šlo o podobnou záležitost, navyšování základního jmění bylo legální stejně jako poskytování půjček dceřiným společnostem a z tohoto důvodu vyslovil údiv nad závěrem soudů, že v dané věci šlo o „peněžní machinace“, ačkoli např. k jednotlivým půjčkám soudy neprovedly žádné dokazování.

Za zcela nedostatečný považoval dovolatel popis subjektivní stránky v rozsudku krajského soudu, která v rozporu s platným právem odpovídá spíše principu kolektivní odpovědnosti. Postrádal zejména vyjádření úmyslného zavinění a popis konkrétních okolností ve vztahu k jednotlivým obviněným. Přitom zdůraznil, že soudy měly k dispozici důkazy vypovídající o tom, že obviněný P. Z. věřil, že ke vzniku škody nedojde, neboť osobně (celým svým majetkem) ručil za úvěry poskytnuté družstvu. Poukázal k tomu na usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 36/98.

Ani znak skutkové podstaty podle § 255 tr. zák. „zákonem uložená povinnost“ nebyl podle obviněného P. Z. naplněn. Ačkoli soud kladl obviněným za vinu, že nedodrželi limit rezervy volných prostředků družstevní záložny stanovený v § 11 zákona č. 87/1995 Sb., ve znění platném v roce 1999, dovolatel již v odvolacím řízení tvrdil, že k 30. 7. 1999 mělo družstvo k dispozici 35,32 % vkladů, s čímž se soud nevypořádal stejně jako s námitkou obviněného T. L. ohledně znění druhé věty § 11 citovaného zákona. V návaznosti na to dovolatel připomněl své odvolací námitky, jimiž se údajně krajský soud nezabýval (vznik a výše škody, období vzniku škody, osobou odpovědnou za vznik škody mohl být až nucený správce či likvidátoři společností a nikoli obvinění).

Své další dovolací námitky směřoval obviněný P. Z. proti zachování totožnosti skutku, vnitřní rozpornosti napadeného rozsudku a proti skutkovým závěrům, které jsou podle jeho názoru v rozporu s provedenými důkazy. Obviněný P. Z. dospěl k názoru, že krajský soud bez doplnění dokazování učinil zásadní změny tzv. skutkové věty a to ve vztahu k označení porušených povinností, aniž by poskytl obviněnému možnost vyjádření, a bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces a současně se jednalo i o překvapivé rozhodnutí. Přitom odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 113/02 a usnesení Nejvyššího soudu 5 Tdo 278/2007, 30 Cdo 2983/2007 a 33 Odo 1785/2006. Rozpor rozsudku odvolacího soudu spatřoval obviněný v tom, že soud na jedné straně tvrdil, že nebyly objasněny všechny znaky trestného činu zpronevěry nebo podvodu, a na druhé straně uvedl, že v bodě I. bylo provedeno úplné dokazování. K námitce extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů obviněný P. Z. nejprve s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu 3 Tdo 94/2008 předeslal, že se jedná o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytýkaný nesoulad se měl týkat třech skutečností. Jednak tvrzení soudu, že v roce 1999 mělo družstvo dodržovat zásadu, že součet základních jmění dceřiných společností nesmí překročit základní jmění, kdy soud vycházel ze zápisu členské schůze konané dne 19. 7. 1997, avšak její rozhodnutí pak bylo nahrazeno jiným na členské schůzi dne 14. 10. 1998, která schválila podnikatelský plán nový. Dále podle soudu nebylo možné spoléhat na ziskovost dceřiných společností, což však mělo být dostupnými důkazy vyvráceno u společností PSD-Leasing, s. r. o., a PSD-Real, s. r. o., jež vykazovaly podle vyjádření obviněného zisk. Dovolatel zpochybnil i závěr soudu druhého stupně, který na příkladu PSD-Real, s. r. o., konstatoval, že obrat všech dceřiných společností se pohyboval ve statisících. Společnosti PSD-Leasing, s. r. o., a Podnikatelský servis, s. r. o., měly však podle obviněného obrat stonásobně vyšší. Konečně obviněný nesouhlasil s krajským soudem, pokud argumentoval předmětem a účelem činnosti družstevní záložny ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb., a tvrdil, že zvyšování základního jmění bylo na úkor základní činnosti družstva a v rozporu s jeho zájmy. Obviněný se domníval, že soud druhého stupně nepřihlédl k tomu, že jednání obviněných bylo schváleno na členských schůzích, společnost PSD-Leasing, s. r. o., poskytovala výhradně peněžní služby, na poskytování úvěrů členům družstva mohlo být použito 50 % vkladů (§ 12 zákona č. 87/1995 Sb.) a bezpečné investování peněz bylo v zájmu družstva.

Posledním dovolacím důvodem pod písmenem h) odst. 1 § 265b tr. ř. brojil obviněný P. Z. proti uložení peněžitého trestu. Byl přesvědčen, že tento druh trestu ve výši 50.000,- Kč mu byl uložen, aniž byly splněny zákonné podmínky podle § 53 odst. 1 tr. zák. Soud nezkoumal jeho osobní a majetkové poměry, jinak by zjistil, že má vyživovací povinnost ke třem dětem, není zaměstnán a peněžitý trest „není nedobytný ve smyslu § 54 odst. 1 tr. zák.“ (pravděpodobně písařská chyba a chtěl uvést, že trest je nedobytný).

Ze shora uvedených důvodů obviněný P. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 6 To 411/2009, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 1 T 189/2005, a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Současně dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí.

Rozsudek soudu druhého stupně napadl dovoláním také obviněný J. H., a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a „pro vady trestního řízení, které napadenému rozsudku předcházelo“. Tyto vady řízení spočívaly podle dovolatele v tom, že popis skutku z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 7. 2007 není v souladu s § 2 odst. 1 tr. ř. Konkrétně v usnesení o zahájení trestního stíhání chybí popis následku, tj. vyčíslení škody, popis konkrétní povinnosti, kterou měl obviněný porušit, a chybí také příčinná souvislost a subjektivní stránka. Její naplnění zpochybnil obviněný v rámci námitek podřazených pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 7 Tdo 704/2003, z něhož vyplývá, že úmysl se musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. V dané věci však podle přesvědčení obviněného nebyl úmysl prokázán, navyšováním základního jmění nemohlo dojít ke vzniku škody, naznačil, že existuje možnost, že škoda vznikla jednotlivým dceřiným společnostem a k tomu upozornil, že byl jednatelem PSD-Leasing, s. r. o., která jako jediná údajně hospodařila se ziskem. Rovněž se domníval, že rozsudek je postaven na principu kolektivní viny a schází v něm vymezení zavinění jednotlivých obviněných. Vadně podle obviněného J. H. soudy vyhodnotily také otázku škody. Její výše není podle názoru dovolatele stanovena podle kriterií obsažených v § 89 odst. 12 tr. zák., soud nepřihlédl k tomu, že za peníze vložené do dceřiných společností obdrželo družstvo jako protihodnotu stoprocentní obchodní podíly, a případnou škodu tak měl tvořit rozdíl mezi 48.750.000,- Kč a cenou obchodních podílů v době a místě činu obvyklou. Dále obviněný J. H. namítl, že soudy vycházely z nesprávného znění zákona č. 87/1995 Sb. Soudy aplikovaly na jednání tento zákon ve znění po novele provedené zákonem č. 100/2000 Sb., který však platil až od června roku 2000, tedy poté, co bylo navýšeno základní jmění dceřiných společností. Podobně jako obviněný P. Z. označil obviněný J. H. rozsudek soudu druhého stupně za rozporný. Tvrdil přitom, že se soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněných, neprovedl nové důkazy, a přesto rozhodl rozsudkem (např. na jedné straně zjištěno, že obvinění snížili rezervu finančních prostředků družstva, a na druhou stranu tvrdil, že od března do června 1999 byly na pokladně vysoké zůstatky).

Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytkl soudu uložení příliš represivního trestu a nezákonnost uložení peněžitého trestu. Vzhledem k tomu, že po celou dobu trestního řízení vedl řádný život a od skutku uplynulo více jak deset roků, vytratil se podle obviněného vztah mezi činem a ukládaným trestem. V postupu soudu spatřoval porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. K samotnému druhu trestu uvedl, že peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč mu byl uložen v rozporu se zákonem, neboť trestnou činností nezískal a ani se nesnažil získat majetkový prospěch. Peněžitý trest je navíc pro obviněného obtížně zaplatitelný, když jsou na něj uvaleny exekuce z důvodu ručení za závazky družstva.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný J. H. učinil návrh, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a okresnímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Kromě toho navrhl, aby byl postupem podle § 265h odst. 3 tr. ř. nebo podle § 265o odst. 1 tr. ř. „odložen a přerušen“ výkon rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.

Obviněný T. L. předložil dvě dovolání, jedno dne 15. 1. 2010 prostřednictvím advokáta Mgr. Karla Horáka a druhé dne 19. 1. 2010 prostřednictvím advokáta Mgr. Mariana Przybyla, který obviněného zastupoval v odvolacím řízení. Text dovolání ze dne 19. 1. 2010 se až na drobné změny zcela shoduje s obsahem dovolání obviněného P. Z. od strany 4. V podání ze dne 15. 1. 2010 obviněný T. L. úvodem vytkl odvolacímu soudu procesní vady, a to že nejprve usnesením zrušil rozsudek okresního soudu podle § 257 tr. ř. a předložil věc vrchnímu soudu k rozhodnutí o příslušnosti, přičemž v tomto usnesení vyslovil názor, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, aby mohl být skutek správně právně kvalifikován. Poté však sám, aniž by doplnil dokazování, rozhodl rozsudkem podle § 259 odst. 3 tr. ř. V tomto považoval rozhodnutí krajského soudu za překvapivé a nepředvídatelné. Dále dovolatel namítl porušení zásady zákazu reformationis in peius. Ačkoli státní zástupce podal odvolání v jeho neprospěch pouze v rozsahu výroku o trestu, krajský soud změnil v jeho neprospěch i výrok o vině. Konkretizoval totiž ustanovení obchodního zákoníku, které mu mělo ukládat porušenou povinnost, a přeformuloval výrok o škodě, již na rozdíl od okresního soudu považoval v částce 48.750.000,- Kč za minimální.

Výslovně pod důvod dovolání uvedený pod písmenem e) odst. 1 § 265b tr. ř. podřadil obviněný T. L. výtku, že trestní stíhání bylo nepřípustné s ohledem na jeho nepřiměřenou délku. Od zahájení trestního stíhání (11. 7. 2002) do právní moci odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu (29. 9. 2009) uplynulo sedm roků a od dokončení protiprávního jednání (31. 7. 1999) více než deset let. Trestní stíhání mělo být podle jeho názoru zastaveno jako nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., resp. mělo být zkoumáno, zda „zásah do osobní svobody je s ohledem na délku řízení zásahem proporcionálním“. Zdůraznil přitom, že na průtazích se nijak nepodílel.

K důvodu spočívajícímu v nesprávném právním posouzení /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ uplatnil dovolatel více námitek. Předně zpochybnil popis skutku, který podle něho nedává jasné vysvětlení porušených povinností, vytkl soudu, že ustanovení pouze citoval, přičemž např. v §§ 260 a 66 odst. 2 obchodního zákoníku nejsou obsaženy žádné konkrétní povinnosti statutárního orgánu. Pokud odvolací soud argumentoval pojmem „odborná péče“, dovolatel vyslovil názor, podle něhož navyšování základního jmění této povinnosti neodporuje, a rovněž se domníval, že nesměřovalo ani proti zájmům členů družstva. Pokud krajský soud provedl srovnání s pojmem „péče řádného hospodáře“, ten není vůbec uveden v povinnostech, jež měl obviněný porušit, a nebylo možné vyžadovat na obviněném znalost „judikatorního“ výkladu zákonných ustanovení. Dále obviněný T. L. prosazoval názor, že navyšování základního jmění v dceřiných společnostech bylo v souladu jak se zákonem č. 87/1995 Sb., tak se zájmy družstva, neboť členové byli o vkládání peněz do obchodních společností informováni a nikdo nevznesl námitku. Realizovali tak se spoluobviněnými pouze podnikatelský záměr, který jim dovolovala příznivá bilance v minulých účetních obdobích. Výtky měl dovolatel také ke znaku škody. Popřel její vznik s tím, že finanční prostředky obvinění z družstva vyváděli do dceřiných společností, tedy peníze byly jen účetně přesouvány v jedné vlastnické struktuře. Vyslovil názor, že ani členům záložny škoda nevznikla, protože měly vklady pojištěny. Nedostatky spatřoval obviněný T. L. rovněž v hodnocení subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Z popisu skutku ani z odůvodnění rozsudku podle jeho přesvědčení není zřejmá forma zavinění, soud vycházel nepřípustně z kolektivní odpovědnosti a ani nepopsal, jakými úkony se přesně na trestné činnosti dovolatel podílel (kromě hlasování v představenstvu). Pod dovolací důvod nesprávného hmotně právního posouzení podřadil obviněný také výtku napadající způsob, jakým odvolací soud interpretoval „pohotové prostředky“ ve smyslu § 11 zákona č. 87/1995 Sb. Ty představují prostředky, jež má záložna k dispozici nejdéle do tří měsíců. Znalecký posudek (č. l. 2132) údajně vypovídá, že ke dni 31. 7. 1999 mělo družstvo 4,86 % z celkové výše vkladů ve výši 64.144.832,- Kč (tj. k dispozici byly 3.117.438,- Kč) a v srpnu a září záložna vyplatila svým členům celkem 17,9 mil. Kč. Tedy je zřejmé, že během tří měsíců měla záložna 27,9 % z celkové výše vkladů, tj. více, než ukládá § 11 zákona č. 87/1995 Sb., který požaduje 15 %. Obviněný tedy popřel tvrzení soudu ohledně nedodržení výše pohotové rezervy. Za nesprávné označil rovněž časové vymezení skutku, když v popisu výroku o vině končilo žalované období dnem 31. 7. 1999, přestože v části týkající se nadace J. A. Komenského odvolací soud označil den navýšení základního jmění datem 15. 12. 1999. Konečně poslední námitkou vyjádřil dovolatel přesvědčení, že konkurs prohlášený na majetek družstva nebyl následkem navyšování základního jmění, ale masivního výběru členských vkladů, který následoval po mediálních zprávách Bankovní asociace Praha.

Ze všech shora vyložených důvodů obviněný T. L. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby. Zároveň učinil podnět předsedkyni senátu soudu prvního stupně, aby podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhla Nejvyššímu soudu odložit výkon rozhodnutí.

Nejvyšší soud nejprve zjistil, že obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Všechna dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahují náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, kdy bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné. Spočívá tudíž v podstatě v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání [podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.] vydal jiné meritorní rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (např. odsuzující rozsudek).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod dispozici normy hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. V rámci tohoto hmotně právního posouzení skutku nelze zohlednit otázku dodržení procesních ustanovení, tj. zejména trestního řádu, včetně ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Případná vadná aplikace těchto procesních norem není obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je tedy skutek v té podobě, v jaké byl zjištěn a popsán soudem. Proto v dovolání podaném z citovaného důvodu nelze namítat vady samotných skutkových zjištění soudů nižšího stupně, vady hodnocení důkazů a skutkových závěrů z nich vyvozených. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srov. např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006, aj.). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v §§ 23 odst. 1, 31 a 33 tr. zák. Stejně tak není možné, aby se obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. domáhal použití ustanovení trestního zákona, které upravovalo možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy § 40 odst. 1 tr. zák. (mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele), či odst. 2 téhož ustanovení (při odsouzení za přípravu či pokus trestného činu). Vzhledem k charakteru dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, směřuje tudíž proti pravomocnému rozhodnutí, zaujal Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. názor, že se cestou dovolání nelze domáhat změny výroku o trestu poukazem na porušení zákonných hledisek určujících uložení druhu a výměry trestu a stejně tak i ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl uplatněn obviněnými P. Z. a T. L. v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech e) a g) odst. 1 § 265b tr. ř.

Pokud jde o jednotlivé dovolací námitky všech tří obviněných, lze je obecně označit za zčásti odpovídající uplatněným důvodům dovolání, avšak Nejvyšší soud zjistil, že jsou neopodstatněné. Každý z obviněných pak částečně vyslovil takové výtky, které nebylo možné podřadit žádnému ze zákonných dovolacích důvodů.

Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. spáchal ten, kdo jinému způsobil škodu nikoli malou tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, přičemž přísněji podle odst. 3 téhož ustanovení byl pachatel potrestán, způsobil-li takovým činem škodu velkého rozsahu (tj. škodu dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč). Podstatou předmětné skutkové podstaty tedy bylo takové jednání, v jehož důsledku došlo ke vzniku škody na opatrovaném nebo spravovaném cizím majetku, aniž by bylo nutné vlastní obohacení pachatele nebo jiného, či získání jiné výhody. K trestnosti činu bylo dále nutné, aby pachatel byl nositelem povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tj. byl povinen spravovat záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Povinnost v uvedeném smyslu mohla být pachateli uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou, aniž by se však vyžadovalo, aby byla výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatným byl obsah, tj. to, co se opatrováním a správou majetku rozumělo. Konkrétní vyjádření takové povinnosti mohlo být formulováno jako péče, péče řádného hospodáře, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd.

Škoda se obecně chápe jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného (ve zmenšení jeho majetku nebo v ušlém zisku), je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit, nedochází-li k naturální restituci, poskytnutím majetkového plnění, především peněz. (Srov. č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.) Také v trestním právu je pojem „škoda“ vykládán obdobně jako v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon, resp. trestní zákoník ani trestní řád neobsahují vlastní definici tohoto pojmu. Rozlišuje se skutečná škoda a ušlý zisk (§ 442 odst. 1 občanského zákoníku, § 379 obchodního zákoníku). U trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku pak škodu představuje zmenšení hodnoty opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně.

A/ Dovolání obviněného P. Z.

V úvodu svého podání dovolatel vytýkal vady úkonů z přípravného řízení, takové námitky jsou však procesní povahy a nespadají pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Věcný přezkum usnesení o zahájení trestního stíhání náleží orgánům činným v trestním řízení – státnímu zástupci, který své rozhodnutí musí náležitě zdůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02, nebo usnesení ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09). Některé nesprávnosti, které se objevily podle obviněného již v usnesení o zahájení trestního stíhání či v obžalobě, a převzaly je i soudy rozhodující ve věci, pak současně namítal ve vztahu k důvodu nesprávného právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se k nim vyjádří v této části odůvodnění svého usnesení.

Mezi námitky nesprávného právního posouzení zahrnul obviněný P. Z. zejména soudy zjištěnou výši škody. Tvrdil, že škodlivý následek nemohl navýšením základního jmění v jednotlivých obchodních společnostech vůbec nastat, neboť díky těmto finančním operacím získala družstevní záložna „hodnotnější obchodní podíly“ ve svých tzv. dceřiných společnostech. Ve věci provedená skutková zjištění však jednoznačně vyvracejí obviněným nastíněnou verzi důsledku zvýšení základního jmění. Přestože je napadán samotný vznik škodlivého následku a jako takový by mohl spadat pod uplatněný dovolací důvod nesprávného hmotně právního posouzení skutku, posoudil jej Nejvyšší soud jako neopodstatněný, především jednoznačně vyvrácený zjištěnými okolnostmi.

Nejvyšší soud pouze připomíná, že podkladem právního závěru o způsobení škody družstevní záložně bylo zjištění vyplývající z provedených důkazů ohledně dalšího nakládání s finančními částkami, o něž bylo navýšeno základní jmění jednotlivých obchodních společností. Je totiž mimo jakoukoli pochybnost, že peníze byly ve velice krátkém časovém úseku po jejich vložení opětovně vyvedeny z obchodních společností. Nemohly tak být použity k rozvoji podnikatelských aktivit, jak se snažili tvrdit obvinění, a z tohoto důvodu tak ani nemohlo reálně dojít k navýšení hodnoty jednotlivých obchodních podílů. Převáděné finanční prostředky posloužily v naprosté většině případů k úhradě existujících závazků jednotlivých společností, přičemž jejich věřiteli byli jednak sami obvinění jako fyzické osoby, případně jiná dceřiná společnost. V jednom případě byla část peněz užita naopak na poskytnutí půjčky společnosti Slezské tiskárny, s. r. o. Peníze vložené za účelem navýšení základního jmění do Nadace J. A. Komenského byly dokonce vybrány obviněným J. H. v hotovosti, aniž by se následně podařilo objasnit účel jejich použití. Na podkladě provedeného dokazování a především znaleckých posudků vypracovaných ke zjištění ekonomického stavu jednotlivých obchodních společností včetně samotné družstevní záložny pak soudy učinily správný závěr, že finanční prostředky byly z družstevní záložny vyvedeny nikoli za tím účelem, aby vzrostla hodnota obchodních podílů těchto společností, ale proto, aby byly uvolněny z vlastního majetku záložny a mohlo být s nimi nakládáno bez omezení, která pro družstevní záložny stanovil zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 87/1995 Sb.).

Příkladem toho, jak byly peníze okamžitě převáděny mezi vzájemně majetkově propojenými subjekty, je společnost PODNIKATELSKÝ SERVIS, s. r. o., na jejímž účtu se podle vlastního vyjádření obviněného P. Z. částka 4,9 mil Kč, o niž mělo být dne 22. 1. 1999 navýšeno její základní jmění, možná ani neocitla. Byla totiž použita k uhrazení půjčky, kterou PRVNÍ SPOŘITELNÍ DRUŽSTVO dříve poskytlo této své dceřiné společnosti, přičemž obviněný dokonce vyslovil domněnku, že snad ani peněžní obnos ve výši 4,9 mil Kč „neopustil pokladnu“ družstevní záložny. Zcela mylně však obviněný P. Z. z této skutečnosti dovodil, že by vzhledem k okamžitému vrácení peněz měla být výsledná výše škody snížena o předmětnou částku 4,9 mil Kč. Obviněný si v této souvislosti neuvědomil jednak právní důvod zpětného převodu či ponechání peněz v PRVNÍM SPOŘITELNÍM DRUŽSTVU, jímž bylo uhrazení půjčky, a dále prostý fakt, že nelze zaměňovat majetek družstva s majetkem jiných právnických osob, byť v nich mělo družstvo stoprocentní obchodní podíl. K otázce nutného odlišení majetku jednotlivých obchodních společností včetně majetku fyzických osob, byť byly např. jedinými společníky ve společnosti s ručením omezeným, zaujala soudní judikatura poměrně jednoznačný názor a vykládá jej stejným způsobem ohledně různých typů obchodních společností. Naposledy velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve svém usnesení ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, publikovaném pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr., vyslovil, že způsobí-li jednatel společnosti s ručením omezeným při opatrování nebo spravování jejího majetku porušením povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře úmyslně značnou škodu na jejím majetku, zakládá to při splnění všech ostatních zákonných předpokladů jeho trestní odpovědnost za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. /nyní podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku/. Zejména druhá právní věta tohoto judikátu dopadá i na projednávaný případ, kdy družstevní záložna byla jediným společníkem ve společnostech s ručením omezeným, které jsou vyjmenovány ve výroku odsuzujícího rozsudku. Společníka, a to i když je jediným společníkem ve smyslu § 132 odst. 1 obchodního zákoníku, nelze ztotožňovat se společností s ručením omezeným jako právnickou osobou coby poškozeným v trestním řízení, neboť jde o dva rozdílné subjekty. Již předcházející soudní praxe vycházela z názoru o potřebě odlišovat akcionáře od akciové společnosti jako právnické osoby coby poškozeného v trestním řízení, a to i v případech, kdy jde o jediného akcionáře, neboť jde o dva odlišné subjekty. Majetek akciové společnosti jako právnické osoby je pro takového akcionáře majetkem cizím a pokud obviněný, byť stoprocentní akcionář, způsobil trestným činem škodu akciové společnosti, vznikla škoda pouze akciové společnosti, nikoli jemu jakožto jejímu akcionáři (srov. č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr.). Obdobným způsobem je otázka rozdílnosti subjektů – společnosti s ručením omezeným a jediného společníka této společnosti, resp. jejich majetkové samostatnosti, řešena i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 523/2006, publikovaném pod č. 26/2007-I. Sb. rozh. tr.

Proto není pochyb, že PRVNÍ SPOŘITELNÍ DRUŽSTVO a společnosti, jejichž jediným společníkem bylo, měly každá svůj vlastní majetek, s kterým musely nakládat zcela odděleně a samostatně, a nepřipadalo v úvahu, aby finanční částky náležející jedné z těchto právnických osob, mohly být bez dalšího považovány současně za majetek jiné obchodní společnosti, byť tato jako právnická osoba byla jejím jediným společníkem. Pokud by byl akceptován přístup obviněného P. Z. ke zmiňované obchodní transakci, o jejíž hodnotu navrhoval snížit celkovou výši způsobené škody, byla by družstevní záložna zkrácena o svou pohledávku za společností PODNIKATELSKÝ SERVIS, s. r. o., v hodnotě 4,9 milionu Kč. Navýšením základního jmění z majetku záložny ve prospěch společnosti PODNIKATELSKÝ SERVIS, s. r. o., by podle verze obviněného vlastně došlo k úhradě závazku, které tato společnost s ručením omezeným měla vůči družstevní záložně. Tudíž paradoxně – záložna by sama sobě zaplatila dluh, kterým byla vůči ní zavázána společnost PODNIKATELSKÝ SERVIS, s. r. o., a zbavila by se tak své vlastní pohledávky vůči dlužníkovi. Takový výklad však nelze přijmout a neodpovídá nejen judikatorní praxi, ale ani základním otázkám logického uvažování. Nelze tak akceptovat tvrzení obviněného P. Z., že výslednou škodu je nutné snížit o hodnotu uhrazené, resp. započtené pohledávky družstevní záložny, neboť ta byla skutečně zkrácena o možnost vrátit do svého majetku půjčku ve výši 4,9 milionu Kč.

Jak již krajský soud uvedl na str. 9 svého rozsudku, částky, o něž bylo navýšeno základní jmění jednotlivých dceřiných společností, byly použity jinak než k podnikatelským záměrům (vrácení půjček mezi sebou navzájem i obviněným a jedné další fyzické osobě, poskytnutí půjčky jiné právnické osobě a výběr hotovosti obviněným J. H.). Na to, že obvinění nesledovali zájem na podnikatelském růstu dceřiných společností PRVNÍHO SPOŘITELNÍHO DRUŽSTVA, poukazuje i skutečnost, že ani navyšování základního jmění nakonec neodvrátilo ekonomický pád dceřiných společností. Konkurs na majetek společnosti PODNIKATELSKÝ SERVIS, s. r. o., byl v listopadu 2001 zrušen, protože jeho majetek nepostačoval ani na úhradu nákladů konkursu, P.S.D.-LEASING, s. r. o., a P.S.D.-REAL, s. r. o., byly zrušeny rozhodnutím jediného společníka ze dne 28. 12. 2000 se vstupem do likvidace. S ohledem na skutková zjištění v posuzované věci nelze najít srovnání s těmi případy, o nichž bylo rozhodováno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1275/2004, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000, kterých se obviněný P. Z. dovolával. V obou uvedených trestních věcech byla předmětem trestního stíhání finanční transakce spočívající v předání záloh na úhradu kupní ceny za objednávané zboží, následné použití peněz na jiné účely a jednalo se o možné právní posouzení takového jednání jako trestného činu zpronevěry případně podvodu. Soudy přijaly názor, že v případě poskytnutí zálohy právnické osobě v souvislosti s podnikatelskou činností, která je řádně zaúčtována jako příjem a následně použita v rámci podnikatelské činnosti, nejedná se o zpronevěru. V rámci projednávané věci však z provedených důkazů žádný nenasvědčuje tomu, že by finanční prostředky určené k navyšování základního jmění společností PODNIKATELSKÝ SERVIS, s. r. o., P.S.D.-REAL, s. r. o., P.S.D.-LEASING, s. r. o., a Nadace J. A. Komenského byly skutečně použity k rozvoji a rozšíření jejich podnikatelských aktivit, jak bylo již uvedeno. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ani samotné PRVNÍ SPOŘITELNÍ DRUŽSTVO tím, že navyšovalo jmění v obchodních společnostech, byť bylo jejich společníkem, nevykonávalo činnost, k níž jej zavazoval zákon, tj. k vyvíjení převážně finanční činnosti na podporu hospodaření svých členů (§ 1 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb.).

Nejvyšší soud shledal nedůvodnými i výtky směřující proti popisu a obsahu subjektivní stránky trestného činu, jak se domáhal obviněný P. Z. Krajský soud v Ostravě v právní větě výroku o vině konstatoval, že obvinění P. Z., J. H. a T. L. se skutku dopustili „společným jednáním“, jak odpovídá i skutkovým okolnostem, a vyjádřil tím spáchání trestného činu ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (není chybou, že ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. soud výslovně necitoval ve výroku). Spolupachatelství nutně nevyžaduje, aby každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky daného trestného činu, byť to není vyloučeno. Postačí, když jednotlivá jednání každého z obviněných ve svém souhrnu naplní všechny znaky určité skutkové podstaty anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Vyžaduje se však společný úmysl zahrnující jak společné jednání spolupachatelů, tak sledování společného cíle (srov. č. 15/1967 a č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Protože při spolupachatelství odpovídá každý ze spolupachatelů tak, jako by trestný čin spáchal sám, nemusí popis skutku striktně rozlišovat dílčí jednání každého z obviněných, postačí, když z popsaných okolností vyplývá právě citovaný cíl dopustit se trestného činu společným jednáním, které může být u všech spolupachatelů shodné, případně v jednotlivostech odlišné a až v souhrnu odpovídající objektivní stránce činu. Obzvlášť v posuzované věci, kdy všichni obvinění se činu dopustili v rámci výkonu funkce členů statutárního orgánu právnické osoby, tudíž v souvislosti s jejich postavením v představenstvu družstevní záložny, nebylo třeba opakovaně popisovat jednotlivé přesuny finančních částek, neboť k nim docházelo na základě vzájemné dohody všech obviněných a za jejich srozumění s případným škodlivým následkem. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná právní názor vyslovený v jeho usnesení ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. 5 Tz 43/98, publikovaném pod č. 23/1999 Sb. rozh. tr., který, byť se týkal akciové společnosti, dopadá i na situaci v družstevní záložně. Nejvyšší soud nevyloučil individuální trestní odpovědnost jednotlivých fyzických osob jako členů kolektivního statutárního orgánu, pokud se podílely na rozhodnutí tímto orgánem vydaným, jestliže naplnily svým jednáním všechny znaky konkrétního trestného činu (shodně též č. 47/2002 Sb. rozh. tr.).

K doplnění argumentů ohledně subjektivní stránky trestného činu podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Nejvyšší soud připomíná, že pachatel musí opatrovat nebo spravovat cizí majetek v rozporu s povinnostmi vymezenými zákonem či smlouvou. Při takovém jednání si pak musí být vědom okolností způsobilých vyvolat škodlivý následek, tj. alespoň škody nikoli malé podle § 89 odst. 11 tr. zák. (tj. u základní skutkové podstaty podle § 255 odst. 1 tr. zák.), a pro případ jeho vzniku s ním musí být alespoň srozuměn. Ke způsobení těžšího následku, v dané věci škody velkého rozsahu podle § 89 odst. 11 tr. zák. a § 255 odst. 3 tr. zák., však postačí zavinění z nedbalosti a může jít i o nedbalost nevědomou, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu velkého rozsahu, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl /§ 5 písm. b) tr. zák./. K námitce obviněného P. Z., kterou poukazoval na skutečnost, že nebylo jeho úmyslem způsobení škody družstevní záložně, lze proto zdůraznit, že ačkoli cílem navyšování základního jmění obchodních společností a následnou dispozicí s finančními částkami mohlo být pro obviněného dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a dokonce mu mohla být možnost vzniku škody jako následku uvedeného v trestním zákoně nepříjemná, je nutné posoudit závěr soudů o zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. jako správný a odpovídající výsledkům provedeného dokazování. Ke srozumění se vznikem škody na majetku záložny došlo proto, že obviněný dispozicemi finančních prostředků odpovídajících navýšenému základnímu jmění v jednotlivých společnostech (tj. jejich následným odčerpáním, případně pouze formálním převodem) nemohl počítat s žádnou eventualitou, která by mohla zabránit škodlivému následku, s nímž ve svých představách počítal. (Srov. č. 3/2006 Sb. rozh. tr.)

Úmyslné zavinění je popsáno v kontextu skutkových okolností výroku o vině napadeného rozsudku, blíže pak doplněno v odůvodnění na str. 10 rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud se s právním posouzením úmyslu obviněných, jak je provedl odvolací soud, zcela ztotožnil. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obvinění nakládali s majetkem družstevní záložny minimálně nehospodárně, pokud odstraňovali finanční prostředky z majetku družstevní záložny a ty použili k navýšení základního jmění obchodních společností, přičemž dokonce byly převedené částky následně odčerpávány a použity víceméně ve prospěch samotných obviněných. Jen z důvodů pro Nejvyšší soud ne zcela zřetelných, nebylo dokazování již v přípravném řízení vedeno pro závažnější majetkovou trestnou činnost (např. trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák.), jak bylo rovněž naznačeno v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2009, sp. zn. 6 To 181/2009.

Zásadně se obviněný P. Z. ohradil i proti tomu, že by porušil zákonem mu uloženou povinnost, jak vyžaduje skutková podstata trestného činu, jímž byl uznán vinným. Tvrdil, že minimální limit pro pohotovou rezervu stanovený v ustanovení § 11 zákona č. 87/1995 Sb., překročen nebyl. Jeho námitku posoudil Nejvyšší soud jako neopodstatněnou a to z důvodů, které budou podrobněji vysvětleny v části tohoto usnesení týkající se dovolání obviněného T. L. podaném prostřednictvím jeho obhájce Mgr. Karla Horáka. Dovolací argumentace obou obviněných se totiž zcela překrývají.

Obviněný P. Z. dále označil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu za překvapivý a tuto vadu dovozoval z toho, že krajský soud „podstatně změnil skutkovou větu bez nového dokazování“. Současně tímto postupem soudu druhého stupně mělo podle jeho názoru dojít k porušení zásady zachování totožnosti skutku. Nejvyšší soud předesílá, že obě uvedené výtky nespadají pod vymezení použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto již nad rámec dovolacího přezkumu se k oběma jen stručně vyjádří.

Krajský soud provedl úpravu popisu skutkových okolností pod bodem 1) výroku rozsudku okresního soudu, avšak po obsahové stránce nešlo o nijak podstatné změny, jak tvrdí dovolatel. Naprosto správně a výstižněji odvolací soud vyjádřil jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., především doplnil konkrétní ustanovení obchodního zákoníku (§§ 260, 66 odst. 2 a 567), na který okresní soud ve svém výroku odkázal jako na celek. V této souvislosti nutno zmínit stanovisko Nejvyššího soudu k možnosti odvolacího soudu napravit skutková či právní pochybení soudu prvního stupně. K dané problematice byl zaujat jednotný právní názor, že není v rozporu se zákonnou úpravou (zejména §§ 258, 259 a 263 odst. 6 a 7 tr. ř.), pokud soud druhého stupně po zrušení (třeba i částečném) odvoláním napadeného rozhodnutí napraví pochybení v tzv. skutkové větě výroku o vině zrušovaného rozsudku, a to zejména pokud má toto pochybení podstatný význam pro právní kvalifikaci skutku kladeného obviněnému za vinu a nejsou-li skutková zjištění natolik nedostatečná, že je nutné opakovat hlavní líčení nebo provádět obtížné a rozsáhlé dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 42/2008 a přiměřeně i č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.). Uvedený výklad procesních ustanovení respektoval v dané věci i Krajský soud v Ostravě, který evidentně ke konkretizaci příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jež ukládala obviněným povinnost spravovat cizí majetek, nemusel provádět, doplňovat ani opakovat důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně. Není ani pochyb o tom, že přesný odkaz na konkrétní ustanovení obchodního zákoníku měl pro právní kvalifikaci skutku zásadní význam, protože zákonné vymezení povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek je kromě dalších podmínkou pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Nakonec lze dokonce připustit, že nový popis skutku spíše zúžil skutkové okolnosti vyjadřující znak zákonných povinností, které byly obviněnými porušeny, neboť jen specifikoval ta ustanovení obchodního zákoníku, která takové povinnosti výslovně stanoví členům statutárního orgánu právnické osoby, resp. družstevní záložny.

Co se týče překvapivosti rozhodnutí, tento pojem užívaný v rozhodovací praxi Ústavního soudu odpovídá situacím, kdy odvolací soud změní meritum věci a odchýlí se od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by opakoval důkazy nebo provedl nové (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nebo ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06). V takových případech Ústavní soud označuje nové rozhodnutí ve věci za nečekaně (překvapivě) pozměněné a přiznává stěžovateli porušení jeho práva efektivně se hájit. V posuzované trestní věci však dovolací soud neshledal podobnost výše citovaným případům, krajský soud se od podstatných skutkových okolností vymezených pod bodem 1) obžaloby, resp. ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku okresního soudu, který formulaci skutku z obžaloby převzal, neodchýlil a na daný skutek aplikoval shodné ustanovení jako obžaloba a soud prvního stupně. V rámci nového vymezení skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku nedošlo ani k porušení zásady totožnosti skutku, kterou právní teorie i praxe nechápe jako naprostou shodu všech skutkových okolností jak v obžalobě tak v odsuzujícím rozsudku. Reflektuje totiž obžalovací zásadu (§ 2 odst. 8, § 220 odst. 1 tr. ř.), podle níž soud může rozhodovat jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. Pro naplnění uvedené zásady postačí shoda pouze v jednání nebo pouze v následku, přičemž tato shoda může být pouze částečná, pokud se shodují podstatné okolnosti, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. č. 1/1996-I. a č. 52/1979 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 298/2010). V uvedené věci byla totožnost skutku ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. v obou odsuzujících rozsudcích (jak soudu prvního stupně tak i soudu odvolacího) zachována a to při úplné shodě škodlivého následku a částečné shodě jednání obviněných, jež spočívalo ve vyvedení finančních prostředků z majetku družstevní záložny. Pouhá specifikace zákonem vymezených povinností spravovat majetek záložny ve vztahu ke všem obviněným, oproti označení téhož zákona (obchodního zákoníku), který takové povinnosti obsahuje, nemohla vyvolat porušení citované obžalovací zásady, neboť nedošlo ke změně skutku samého. Obvinění tak byli uznáni stejným skutkem, pro který byla na ně podána obžaloba. Dovolání obviněného P. Z. bylo proto i v této části neodůvodněné.

V podstatě mimo rámec hmotně právních vad jsou výhrady ohledně údajných pochybností o úplnosti provedeného dokazování, které nejprve vyslovil krajský soud a po vrácení věci nadřízeným soudem rozhodl napadeným rozsudkem, aniž by však konal jakékoli dokazování. V tomto smyslu jde podle přesvědčení Nejvyššího soudu o určité nepochopení obsahu v úvodu citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc předložena Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o věcné příslušnosti.

Jednalo se o to, že krajský soud se domníval, že jednání pod bodem 1) rozsudku okresního soudu by mohlo naplňovat znaky trestného činu zpronevěry nebo podvodu, ale pro takový závěr v dané fázi trestního řízení neshledal skutková zjištění za úplná. Při uvažované právní kvalifikaci skutku by s ohledem na výši škody, resp. trestní sazbu byla dána v prvním stupni věcná příslušnost krajského a nikoli okresního soudu. Krajský soud v Ostravě proto usnesením ze dne 1. 6. 2009 podle § 257 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil v celém rozsahu odvoláním napadený rozsudek okresního soudu a předložil věc Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o příslušnosti. Vrchní soud však tento postup označil za nesprávný z důvodu, že přísnější právní kvalifikace skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku okresního soudu nepřipadala v úvahu s ohledem na zákaz změny k horšímu za situace, kdy státní zástupce nepodal odvolání v neprospěch obviněného P. Z., resp. podal odvolání v neprospěch obviněných J. H. a T. L. pouze v rozsahu výroků o trestu. Krajský soud v Ostravě se k této otázce ještě vyjádřil v dovoláním napadeném rozsudku (str. 7) a zcela jasně vysvětlil, že důkazy provedené před okresním soudem sice nedostačovaly k závěru o vině trestnými činy zpronevěry nebo podvodu, o jejichž použití původně uvažoval, ale z hlediska podkladů pro naplnění znaků trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku nebylo dokazování v řízení před soudem prvního stupně stiženo žádnou vadou. Okresní soud se podle názoru soudu odvolacího dopustil výlučně pochybení spočívajícím ve specifikaci povinností, jež měli obvinění porušit, nestačil obecný odkaz na obchodní zákoník, a proto v tomto ohledu popis skutku doplnil a nově rozhodl jak o vině tak i o trestech všech obviněných. Za těchto okolností Nejvyšší soud neshledal jakékoli vnitřní rozpory v napadeném rozsudku odvolacího soudu, jak se je snažil naznačit obviněný P. Z.

I další dovolací námitka tohoto obviněného spadá do okruhu vad, jež v některých případech vedou Ústavní soud k přijetí stížností a dokonce ke zrušení napadených rozhodnutí. Jedná se o ty situace, kdy skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech nebo jsou s nimi dokonce v rozporu, resp. zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 1902/10, ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 1685/10, nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, aj.). V těchto hraničních situacích Ústavní soud zasahuje do rozhodovací činnosti soudů, neboť jejich nesprávným postupem ve věci současně dochází k porušování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Právě s ohledem na ústavně garantované právo na spravedlivý proces soudní praxe připouští v rámci dovolacího řízení zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů (Nejvyšší soud jakož i ostatní soudy poskytuje ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám, viz čl. 4 Ústavy České republiky). Děje se tak ale ve velmi specifických a zcela výjimečných případech, jak tomu bylo ve věci, na niž poukázal obviněný. V této věci byl získán a proveden jediný důkaz svědčící o vině obviněného, kterým byla výpověď poškozené. Orgány činné v trestním řízení neopatřily žádný jiný důkaz, který by jakkoli podporoval tvrzení svědkyně, naopak např. tvrzení poškozené, že obviněného poznala po hlase, odporovalo výsledkům rekognice zaměřené na určení pachatelova hlasu. Na rozdíl od trestní věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 3 Tdo 94/2008 však v projednávaném případě žádná ze shora naznačených specifických situací nenastala. Soudy nižších stupňů se nedopustily svévolného hodnocení důkazů a své závěry o vině mj. obviněného P. Z. řádně a logickým způsobem odůvodnily. Obviněný se i v této části svých námitek ocitl mimo deklarovaný dovolací důvod.

Pokud se jedná o konkrétní skutková zjištění, jež podle dovolatele nebyla v souladu s provedeným dokazováním, Nejvyšší soud se k nim pro úplnost stručně vyjádří, aby nebylo pochyb o nedůvodnosti námitek obviněného. Dne 14. 10. 1998 byl sice na členské schůzi schválen podnikatelský plán, jak upozornil dovolatel. Tento plán se týkal nákladů, výnosů, vkladů členů, úvěrů členům, splátkového prodeje, služeb, bytového programu a poboček. Ze zápisu z členské schůze však neplyne, že by byla změněna zásada, že součet vkladů v dceřiných společnostech nesmí překročit základní jmění (viz č. l. 533). Ohledně ekonomického stavu jednotlivých společností lze uvést, že ztrátu společností P.S.D.-REAL, s. r. o., a PODNIKATSKÝ SERVIS, s. r. o., ke konci roku 1999 odhalil Úřad pro dohled nad družstevními záložnami (s výjimkou společnosti P.S.D.-LEASING, s. r. o., která dosáhla zisku 10 milionů Kč, viz č. l. 2097 – 2099), avšak povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dceřiných společností měla záložna již dříve, jak je patrné ze zprávy o činnosti nucené správy založené na č. l. 657 a násl. (Nucený správce informoval členy družstva mj. o tom, že jim bylo zatajeno, že představitelé záložny byli auditorem upozorněni již dne 8. 9. 1999 na povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dceřiných společností.) Bez jakéhokoli vlivu na trestnost činu je tvrzení obviněného P. Z., že společnost P.S.D-LEASING, s. r. o., poskytovala peněžní služby, neboť předmětem jeho trestního stíhání je činnost družstevní záložny, v níž on vykonával funkci statutárního orgánu, a která namísto provozování zákonem vymezených činností (poskytování úvěrů, záruk a peněžních služeb svým členům) použila peníze k navyšování základního jmění právnických osob a nikoli k plnění účelu svého založení, kterým bylo zhodnocování vkladů členů družstevní záložny. Obsah provedených důkazů je tak ve zřejmém souladu se skutkovými závěry, které z nich soudy obou stupňů vyvodily, a dovolání ani v této části nebylo možné posoudit jako důvodné.

Obviněný P. Z. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil rovněž dovolací důvod uvedený pod písmenem h) odst. 1 § 265b tr. ř., jímž lze namítat nepřípustný druh trestu nebo nezákonnou výměru trestu. Nejvyšší soud ale pochybení co do druhu ani výměry ukládaného peněžitého trestu nezjistil. Ustanovení § 255 odst. 1, 3 tr. zák., jež bylo aplikováno na protiprávní jednání obviněného, umožňuje uložení peněžitého trestu pod podmínkou, že obviněný měl z trestné činnosti majetkový prospěch, což bylo splněno minimálně v rozsahu uhrazení půjčky původně jím poskytnuté ve prospěch dceřiných společností. Více k peněžitému trestu viz příslušná část týkající se dovolání obviněného J. H.

B/ Dovolání obviněného J. H.

Většina námitek, jež dovolatel uplatnil v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se shodovala s námitkami obviněného P. Z., s nimiž se Nejvyšší soud již vypořádal (viz výše). S ohledem na zákonem předpokládanou stručnost rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§ 265i odst. 2 tr. ř.) je proto vhodné odkázat na příslušnou část rozhodnutí dovolacího soudu týkající se dovolání obviněného P. Z. Konkrétně se jedná o výhrady obviněného J. H. proti výši škody (podobně jako obviněný P. Z. tvrdil, že za převáděné finance získalo družstvo hodnotnější obchodní podíly v dceřiných společnostech) a subjektivní stránce (rovněž se domníval, že odsuzující rozsudek odvolacího soudu je založen na kolektivní odpovědnosti).

Podle přesvědčení obviněného J. H. soudy použily nesprávné znění zákona č. 87/1995 Sb., a to jeho znění účinné po novele provedené zákonem č. 100/2000 Sb., tj. až od 1. května roku 2000. Navýšení základního jmění dceřiných společností však bylo provedeno před tímto datem. S touto námitkou se v předcházejícím řízení již dostatečně vypořádal soud druhého stupně (viz str. 8 jeho rozsudku), připustil pochybení okresního soudu a současně vyjádřil názor, že ale nemělo vliv na správnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud v tomto ohledu pouze doplní, že i ze samotných citací aplikovaných ustanovení zákona č. 87/1995 Sb. (zejména § 11, který je interpretován v rámci popisu skutku ve výroku o vině) je zřejmé, že soudy obou stupňů aplikovaly znění tohoto zákona před novelou provedenou zákonem č. 100/2000 Sb. Novelizováno totiž bylo mj. i ustanovení § 11, v němž již není upravena povinnost pohotové rezervy volných prostředků ve výši nejméně 15 %. V rámci popisu skutku však jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací takovou povinnost zaznamenal, z čehož vyplývá jasná aplikace zákonné úpravy účinné v době spáchání činu, nikoli pozdější, jak se mylně domníval obviněný J. H.

V rozsahu námitky, jíž vytkl odvolacímu soudu, že rozhodl rozsudkem, aniž by provedl nové důkazy a vypořádal se s rozpornými skutkovými zjištěními, je možno opět odkázat na výklad k dovolacím námitkám spoluobviněných P. Z. a T. L., aby se tak Nejvyšší soud vyhnul opakování totožných důvodů svého rozhodnutí.

V části svých námitek se obviněný J. H. ocitl mimo důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud směřovaly výhradně proti skutkovým zjištěním, rozsahu a způsobu provádění důkazů, neboť jimi nezpochybnil aplikaci hmotného práva, jak předmětný dovolací důvod předpokládá. Jednalo se zejména o námitky uvozené slovy „nebylo prokázáno“ apod. Nejvyšší soud se jimi proto nemohl zabývat.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný J. H. brojil jednak proti nepřiměřenosti trestu odnětí svobody, který i s ohledem na délku řízení považoval za represivní, a dále proti nezákonnému uložení peněžitého trestu, neboť z trestné činnosti neměl majetkový prospěch a soudy se nezabývaly jeho osobními a majetkovými poměry ani dobytností peněžitého trestu. Jeho námitky však Nejvyšší soud nemohl akceptovat. Soudy dospěly k jednoznačnému zjištění, že majetkový prospěch obviněný J. H. (stejně jako jeho spoluobvinění) trestným činem získal, a v tomto směru tedy dovolatel nepřípustně projevil nesouhlas se skutkovými závěry soudů. Přitom není pochyb o tom, že peníze použité na navýšení základního jmění Nadace „Jana Ámose Komenského“ vybíral v hotovosti právě obviněný J. H. a naložil s nimi nezjištěným způsobem. Skutečnost, že obviněný měl nebo se snažil mít z trestné činnosti majetkový prospěch, je základním předpokladem pro uložení peněžitého trestu (§ 53 odst. 1 tr. zák.) a funkcí peněžitého trestu je v prvé řadě postihnout majetkový prospěch obviněného. Pokud tato základní podmínka byla splněna, nebylo při úvahách o možnosti uložit tento druh trestu potřeba zabývat se i majetkovými a osobními poměry obviněného. Konkrétně byl každému z obviněných vyměřen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč, avšak celková škoda způsobená družstevní záložně dosahovala částky 48.750.000,- Kč. Nejvyšší soud nemá, co by krajskému soudu k otázce uložení peněžitého trestu obviněnému J. H. i spoluobviněným P. Z. a T. L. vytkl. Jeho postup při ukládání peněžitých trestů je i v souladu s přístupem Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 322/03, a ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1833/07, aj.).

Co se týká nepřiměřené délky trestního stíhání jakož i delší doby, která uplynula od spáchání trestného činu, nejde o hlediska, která by trestní zákon č. 140/1961 Sb. výslovně vyžadoval k úvahám pro ukládání trestu (srov. §§ 31 až 34 tr. zák.) a podle rozhodovací praxe i judikatury Nejvyššího soudu tyto výhrady nemohly splňovat podmínky zákonného vymezení důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. Mohou být podkladem pro uložení mírnějšího druhu trestu či nižší výměry trestu a nepřiměřenou délku trestního řízení lze kompenzovat poskytnutím zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. (K tomu srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, publikované pod č. T 1094, sešit 46, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha.) Protože se může otázka výše a druhu trestu dotknout v některých případech i ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, vyjádří se Nejvyšší soud k dodržení ústavními zákony garantovaných pravidel v dané věci ve stručnosti i nad rámec dovolání.

Obecně lze k problematice porušení práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů uvést, že toto právo je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), který mj. obsahuje právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Pokud jde o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále „Soud“), je nutné zdůraznit, že tento Soud v žádném ze svých rozhodnutí neurčil jakousi „obecně platnou dobu“, která by mohla znamenat porušení Úmluvou stanoveného práva na spravedlivý proces. Z jednotlivých rozhodnutí, v nichž byla z podnětu stěžovatele Soudem přezkoumávána i otázka přiměřenosti délky trestního řízení, vyplynula hlediska, jež mají pro výrok Soudu o této otázce zásadní význam. Jsou jimi zejména složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). Relevantní judikatura Soudu je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má Soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Soud vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Soud k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.

V souladu s nazíráním Soudu na řešení otázky související s porušením práva na přiměřenou délku řízení postupuje zásadně i Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaném pod č. 46 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Současně se Ústavní soud vyslovil i k tzv. testu proporcionality, v jehož rámci se zkoumá, zda zásah do osobní svobody obviněného je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv, kdy je nutno brát ohled na okolnosti jako jsou závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení, rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení, a také faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. Dále se Ústavní soud opakovaně vyjádřil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07), že rozlišuje dvě skupiny případů týkajících se ochrany práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jednak půjde o řízení, které v době podání ústavní stížnosti ještě nebylo ukončeno (Ústavní soud v takových případech může zakázat orgánu veřejné moci pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele – viz např. nález ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. II. ÚS 7/03), a dále se jedná o situace, kdy stěžovatel namítá porušení svého práva v rámci řízení, jež v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. V těchto případech Ústavní soud přistoupil výjimečně ke kasaci napadeného rozhodnutí jen za předpokladu, že průtahy v řízení vedly k porušení i jiných ústavních principů. Třeba upozornit, že ústavní stížností se však Ústavní soud nebude vůbec meritorně zabývat tehdy, nevyčerpal-li stěžoval všechny dostupné prostředky ochrany jeho práv, včetně ochrany podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jak pro rozhodování Soudu tak i pro rozhodování Ústavního soudu při posuzování otázky respektování práva na projednání věci v přiměřené lhůtě jsou zásadním hlediskem vždy konkrétní okolnosti jednotlivého případu, proto není možné stanovit obecně jakoukoli dobu trestního řízení, která by odpovídala principům spravedlivého procesu.

Obviněný J. H. byl trestnímu stíhání vystaven po dobu sedmi roků a dvou měsíců (usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno dne 15. 7. 2002 a pravomocně bylo trestní stíhání ukončeno rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 9. 2009), kterou lze považovat právě s ohledem na konkrétní okolnosti případu, i podle názoru Nejvyššího soudu za překročení přiměřené lhůty ve smyslu výkladu tohoto institutu judikaturou Soudu i Ústavního soudu. Otázkou však bylo, zda vůbec a pokud ano, tak jakým způsobem, soudy zohlednily určitý stupeň porušení ústavně garantovaných práv obviněných, aby jejich věc byla projednána v přiměřené lhůtě. Jak zjistil dovolací soud, nepřiměřenou délku řízení soudy náležitým způsobem promítly do svých úvah při ukládání trestů odnětí svobody, a to u všech tří obviněných. Zejména odvolací soud si byl odstupu doby od spáchání trestného činu vědom a právě s ohledem na tuto okolnost ukládal obviněným tresty v dolní polovině trestní sazby (str. 11 rozsudku krajského soudu), přičemž se podrobně zabýval všemi okolnostmi rozhodnými pro ukládání trestů včetně výše způsobené škody. Soud druhého stupně tedy výslovně konstatoval neúměrnou dobu, po niž probíhalo trestní řízení ve věci obviněných P. Z., J. H. a T. L., a označil ji za důvod pro uložení trestů odnětí svobody v nižší výměře, než v jaké by byly ukládány v případě kratší dobu trvajícího trestního řízení. Nejvyšší soud ve shodě s obsahem trestního spisu zjistil, že průtahy v řízení nelze klást za vinu jednoznačně orgánům činným v trestním řízení, neboť vyplývají především z mimořádné složitosti věci a konání společného řízení ohledně tří skutků proti pěti obviněným. Nelze rovněž přehlédnout, že samotné hlavní líčení trvalo více jak 20 jednacích dní a byly v něm vyslechnuty desítky svědků, jen ke skutku pod bodem 1) obžaloby, který je předmětem dovolacího řízení, byly vypracovány 4 znalecké posudky různými znalci apod. Vzhledem k tomu a také k vysoké typové nebezpečnosti protiprávního jednání a výši celkové škody bylo podle krajského soudu na místě uložit obviněným nepodmíněné tresty odnětí svobody. Nutno poznamenat, že obviněným J. H. a T. L. uložil odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále tresty přísnější, než k jakým byli odsouzeni okresním soudem. S názorem státního zástupce a soudu druhého stupně k otázce trestu obviněným se však Nejvyšší soud naprosto ztotožnil, a to i s přihlédnutím k délce trestního řízení. Jednání, jímž obvinění společně naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, dosahovalo vysokého stupně společenské nebezpečnosti. Obvinění jednali promyšleně, ve společnostech, jež dotovali z prostředků družstevní záložny, vykonávali funkce jednatelů (byť ne všichni obvinění byli členy statutárního orgánu v každé dceřiné společnosti), v pozici členů představenstva PRVNÍHO SPOŘITELNÍHO DRUŽSTVA zcela vědomě nevykonávali žádnou činnost, jíž by byly uspokojovány potřeby členů družstva, a naopak s jejich vklady nakládali zjevně nehospodárným způsobem. V příčinné souvislosti s jejich jednáním došlo ke způsobení škody téměř 50 milionů Kč a to k tíži družstevní záložny, v samotném důsledku pak v neprospěch jednotlivých členů družstevní záložny, kterým se nakonec dostalo plnění alespoň díky pojištění vkladů, tedy nikoli přičiněním obviněných.

Lze shrnout, že kompenzace, kterou odvolací soud obviněným poskytl uložením trestů odnětí svobody v jejich spodní polovině, podle názoru Nejvyššího soudu dostatečným způsobem zohlednila delší dobu trvající trestní řízení při současném respektování kritérií rozhodných pro naplnění účelu trestu podle právní úpravy platné v době rozhodování. Pro úplnost upozorňuje Nejvyšší soud na možnost obviněných domáhat se finančního zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu prostřednictvím zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, jak již bylo uvedeno.

Pokud obviněný J. H. uvedl, že kromě jiného podává dovolání také pro procesní vady, jež blíže specifikoval, obsahově tato námitka neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., a proto se jí Nejvyšší soud nezabýval.

C/ Dovolání obviněného T. L.

Nejvyššímu soudu byla předložena dvě podání obviněného T. L., jedno dovolání podané prostřednictvím advokáta Mgr. Karla Horáka a druhé prostřednictvím Mgr. Mariana Przybyly, který vykonával obhajobu v řízení předcházejícím dovolání. Co se týče tohoto druhého dovolání je téměř totožného znění jako dovolání obviněného P. Z. a obsahově se obě podání naprosto shodují. Rozdílná jsou obě dovolání pouze v úvodní části, která však neobsahuje žádné dovolací argumenty, a proto Nejvyšší soud může ve vztahu k jednotlivým dovolacím námitkám obviněného T. L. uplatněným v dovolání podaném prostřednictvím Mgr. Mariana Przybyly zcela odkázat na tu část svého usnesení, v níž se vyjadřoval k dovolání obviněného P. Z.

Úvodem dovolání podaného prostřednictvím Mgr. K. H. obviněný, aniž by své argumenty podřadil některému z dovolacích důvodů, namítl překvapivost a nepředvídatelnost rozsudku krajského soudu a porušení zásady zákazu reformationis in peius. Spatřoval je v postupu soudu druhého stupně, který doplnil skutkovou větu o konkrétní ustanovení obchodního zákoníku a o výraz „minimální“, jímž uvedl vyčíslení celkové škody trestným činem způsobené. Shodnými námitkami se Nejvyšší soud podrobně zabýval výše, a proto v tomto rozsahu opětovně odkazuje na výklad k možnostem úpravy popisu skutku odvolacím soudem, kde vysvětluje důvody, proč nemohly tyto námitky obstát. Postavení obviněného T. L. ani dalších spoluobviněných nebylo změněno k horšímu ani v důsledku rozšíření popisu skutku o slovo „minimální“, jímž bylo uvozeno vyčíslení způsobené škody. Samotná její výše se v napadeném rozsudku nijak nezměnila, odvolací soud svým doplněním pouze naznačil, co nabízely výsledky dokazování, tj. že jednáním obviněných mohla být způsobena škoda vyšší, nejméně však v částce uvedené v odsuzujícím výroku. Uvedené doplnění rozhodných skutkových okolností nemělo jakýkoli vliv na rozsah či závažnost trestného činu, krajský soud na jejich podkladě ani nezměnil právní kvalifikaci skutku a nedošlo jím ke zhoršení postavení obviněného J. H. (stejně jako spoluobviněných). Odvolací soud tak v podstatě respektoval požadavky soudní praxe na formulaci skutku tak, aby v něm byly vyjádřeny všechny okolnosti rozhodné pro jeho právní kvalifikaci, tj. v daném případě označení ustanovení zákona, který stanoví povinnost člena statutárního orgánu družstevní záložny spravovat majetek této právnické osoby. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 672/2004, publikované pod č. T 721 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 8, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2004.) Zásada zákazu změny k horšímu zakotvená pro odvolací řízení v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. tak v posuzovaném případě nebyla porušena. (Srov. č. 38/2006-II. a přiměřeně též č. 40/2009 Sb. rozh. tr.)

S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se obviněný T. L. domáhal nepřípustnosti svého trestního stíhání. Dovozoval ji odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., tj. že tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Konkrétní důvod potom spatřoval dovolatel v nepřiměřené délce řízení, když od zahájení trestního stíhání (11. 7. 2002) do právní moci odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu (29. 9. 2009) uplynulo sedm roků a od dokončení protiprávního jednání (31. 7. 1999) více než deset let. S názorem obviněného T. L. se však Nejvyšší soud neztotožnil.

Primárním cílem předmětného důvodu pro zastavení trestního stíhání je zamezit novému trestnímu stíhání téže osoby pro tentýž skutek, pro který již byla stíhána v jiném státě. V ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je tak vyjádřena zásada „ne bis in idem“, jež v dané věci porušena nebyla, a nikoli satisfakce nepřiměřené délky trestního řízení. Nejvyšší soud zastává názor, že důvodem pro zastavení trestního stíhání s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nemůže být skutečnost, že průtahy v řízení způsobily zásah do práva obviněného garantovaného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv. Pokud jde o opačné názory na možnost zastavení trestního stíhání jako kompenzaci za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které jsou vyjádřeny v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, a ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, je nutné zdůraznit, že se skutkově jednalo o ojedinělé případy, kdy např. orgány přípravného řízení nebyl po dobu více jak šesti roků učiněn v trestní věci jakýkoli úkon a soud rozhodl o zastavení trestního stíhání již ve stadiu předběžného projednání obžaloby (věc vedená pod sp. zn. 7 Tz 316/2001). Možnost aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. jako prostředku kompenzace neodůvodněných průtahů v řízení tak v citované věci byla Nejvyšším soudem akceptována ve zcela rozdílné procesní situaci, kdy soud fakticky vůbec nekonal řízení. Ve věci obviněných P. Z., J. H. a T. L. však bylo konáno hlavní líčení a to vcelku v přiměřených lhůtách, soud prvního stupně rozhodl ve věci samé a proběhlo i řádné odvolací řízení. Procesní situace ve srovnávaných trestních věcech jsou tak naprosto odlišné a zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřípustnosti, kterého se domáhal obviněný T. L., tak vůbec nepřicházelo v úvahu. Jen pro připomenutí Nejvyšší soud dodává, že v dalším citovaném usnesení Nejvyššího soudu bylo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání připuštěno rovněž za zcela výjimečných podmínek, kdy sice probíhalo řízení před soudy, avšak ty ve věci neučinily žádný úkon po dobu téměř osmi roků. V těchto případech se tak mohlo „právo státu na stíhání pachatele trestného činu dostat do extrémního rozporu s právem na projednání věci v přiměřené lhůtě stanoveném v čl. 6 Úmluvy“ a Nejvyšší soud v řízení o mimořádném opravném prostředku (obě citovaná rozhodnutí byla vydána v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněných) akceptoval ojedinělý případ kompenzace porušení práva na spravedlivý proces zastavením trestního stíhání soudy nižších stupňů. Rovněž i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, označil zastavení trestního stíhání za krajní prostředek nápravy porušení ústavního požadavku proporcionality mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem.

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, velice podrobně a zejména přehledně vysvětlil úvahy týkající se vztahu mezi zjištěným porušením ústavně garantovaných práv (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy) a zastavením trestního stíhání, které odpovídají i posuzované trestní věci. Nejvyšší soud pouze zdůrazňuje, že důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v § 11 odst. 1, 4 a § 11a tr. ř. vymezeny taxativně a toto ustanovení tak představuje kogentní úpravu. Znamená však zákonem předpokládaný průlom do zásady oficiality a legality včetně důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Zde obsažený odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, je však nezbytné jasně vykládat tak, že důvod pro zastavení trestního stíhání musí být v takové mezinárodní smlouvě jednoznačně stanoven. Takovou možnost však Úmluva ani ve svém článku 6 nedává a dovolací argument obviněného T. L. tak nebylo možné akceptovat.

Pouze pro doplnění předcházejících úvah je možné připomenout přístup Ústavního soudu obecně prezentovaný v jeho rozhodnutích týkajících se předmětné otázky, podle něhož porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy nezakládá samo o sobě nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (např. nález sp. zn. II. ÚS 7/03 publikovaný pod č. 100, svazek 34, Sbírky nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu). Na druhé straně delší dobu trvající řízení v dané věci bylo třeba kompenzovat i u obviněného T. L. (podobně jako u dalších dvou spoluobviněných), což se odrazilo ve výroku o trestu rozsudku krajského soudu, jímž mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve spodní polovině zákonné trestní sazby vymezené v § 255 odst. 3 tr. zák. Již v předcházející části odůvodnění svého usnesení věnované dovolání obviněného J. H. Nejvyšší soud vysvětlil, proč se ztotožnil s úvahami soudu druhého stupně při ukládání trestů odnětí svobody. Nejvyšší soud tudíž neshledal opodstatněným obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Další uplatněné námitky obviněného T. L. se týkaly výlučně dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud na jejich podkladě však žádnou vadu v napadeném rozhodnutí neshledal.

Obviněný T. L. především zpochybnil správnost popisu skutku a soudu vytkl, že konkrétní ustanovení obchodního zákoníku pouze citoval, přičemž v §§ 260 a 66 odst. 2 nejsou ani žádné povinnosti statutárního orgánu zakotveny. Vyslovil rovněž názor, že svým jednáním naopak respektoval povinnost „odborné péče“ o majetek záložny a zdůraznil, že navyšování jmění bylo v zájmu členů družstva, kteří navíc uvedené transakce „nezakázali“. Krajskému soudu vytkl, že vycházel z pojmu „péče řádného hospodáře“, který nebyl ve vyjmenovaných ustanoveních vůbec obsažen. Nejvyšší soud v této souvislosti upozorňuje, že shodnou námitku uplatnil dovolatel již ve svém řádném opravném prostředku a krajský soud se jí zabýval. Na stranách 8 a 9 napadeného rozsudku se byť stručně, ale v podstatě správně snažil vysvětlit nejen smysl jednotlivých ustanovení obchodního zákoníku, jejichž porušení obviněnými shledal, ale i výklad postavení členů statutárního orgánu družstev v době před novelou zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, tj. do konce měsíce dubna 2000.

Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti doplní jinak správné závěry odvolacího soudu ohledně legislativní úpravy a výkladu otázky zákonného vymezení povinností členů představenstva družstevní záložny. V roce 1999, kdy došlo k protiprávnímu jednání obviněných, nebyla v zákoně č. 87/1995 Sb., pro členy představenstva upravena povinnost opatrovat či spravovat majetek záložny. Změna nastala až v důsledku novely citovaného zákona provedené zákonem č. 100/2000 Sb., s účinností od 1. 5. 2000 (v § 6 odst. 10 cit. zákona je stanovena povinnost pro členy představenstva družstevní záložny vykonávat svoji činnost s odbornou péčí). Do obchodního zákoníku, který je aplikován tehdy, pokud zákon č. 87/1995 Sb. nestanoví něco jiného, byla povinnost členů představenstva družstva spravovat majetek družstva s péčí řádného hospodáře explicitně zakotvena až novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., s účinností ode dne 1. 1. 2001. Do této doby však bylo možné dovodit povinnost členů statutárních orgánů družstevních záložen postupovat s odbornou péčí tak, aby nebyla ohrožena návratnost vkladů jejich členů, jakož i stabilita a bezpečnost vkladů, jednak ze základního poslání družstevních záložen (§ 1 odst. 3 zák. č. 87/1995 Sb.) a dále rovněž z ustanovení § 260 obchodního zákoníku ve spojení s ustanoveními § 66 odst. 2 a § 567 odst. 1 obchodního zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 638/2007, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 5 Tdo 537/2010). Podle § 260 obchodního zákoníku bylo možné použít na družstvo přiměřeně ustanovení hlavy první dílu prvního druhé části tohoto předpisu včetně jeho ustanovení § 66 odst. 2, které stanoví, že na vztah mezi družstvem a členem statutárního orgánu či jiného orgánu družstva při zařizování záležitostí družstva se přiměřeně použijí ustanovení o mandátní smlouvě, tj. § 566 až § 576 obchodního zákoníku. Podle ustanovení § 567 odst. 1 obchodního zákoníku, které je v odsuzujícím rozsudku krajského soudu mj. také citováno, má člen představenstva družstva obdobně jako mandatář povinnost postupovat při zařizování záležitostí družstva (jako mandanta) s odbornou péčí. Je tedy nesporné, že taková povinnost představuje povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu ustanovení § 255 tr. zák., jímž byl obviněný T. L. uznán vinným. Není tedy pochyb o tom, že obviněný jako člen představenstva družstevní záložny byl v době činu povinen spravovat majetek záložny, který byl k němu majetkem cizím, s odbornou péčí, tj. nakládat s ním tak, aby nedocházelo k jeho neodůvodněnému zmenšování, naopak smyslem jejího provozování mělo být vytváření zisku, tj. navyšování či rozmnožování majetku družstevní záložny.

Při posuzování existence povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek v zákonné úpravě tak, aby byl naplněn požadovaný znak skutkové podstaty trestného činu podle § 255 tr. zák. je zásadní otázkou, aby obsah stanovených povinností v jednotlivých zákonných normách odpovídal těm, které v sobě zahrnují opatrování a správu cizího majetku. Jejich vyjádření je totiž rozdílné a může být formulováno jako „náležitá péče“, „péče řádného hospodáře“, „odborná péče“, „obhospodařování majetku“, „nakládání nebo hospodaření s majetkem“. Zákonem uloženou povinnost je tak možné nalézt např. v zákoně o rodině (§ 37a, § 44 odst. 2, 3), a to ve vztahu k rodičům a dětem, pěstounům, soudem ustanovenému opatrovníku dítěte či jiným osobám, v zákoníku práce /§ 301 písm. d) a § 302 písm. g)/ ve vztahu k zaměstnanci nebo vedoucímu zaměstnanci, v insolvenčním zákoně vůči insolvenčnímu správci (§ 140 odst. 1, § 246 odst. 1) a v řadě dalších zákonů. S ohledem na shodnou právní úpravu lze odkázat na výklad k ustanovení § 220 trestního zákoníku – srov. Šámal. P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha C. H. Beck, 2010, 1973 s. a násl. Povinnosti předpokládající trestnost ve smyslu § 255 tr. zák. se tak nemusí vždy označovat jako povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, proto zásadně nebylo vadou, že odvolací soud v souvislosti s obsahem povinností obviněných jako členů představenstva družstevní záložny současně vyjádřil shodu v obsahu pojmů „odborná péče“ u mandatáře s pojmem „péče řádného hospodáře“, který byl použit v nové právní úpravě obchodního zákoníku.

Jestliže se dovolatel domníval, že navyšování základního jmění v dceřiných společnostech bylo v souladu jak se zákonem č. 87/1995 Sb., tak se zájmy družstva, a šlo pouze o výkon podnikatelské činnosti, vycházel z jiného skutkového stavu, než který byl zjištěn v dané věci. Již vzhledem k tomu, co bylo k okolnostem souvisejícím s navyšováním základního jmění v obchodních společnostech uvedeno v části týkající se dovolání obviněného P. Z., je zcela zřejmé, že takové nakládání s majetkem PRVNÍHO SPOŘITELNÍHO DRUŽSTVA neodpovídalo předmětu jeho založení a fungování, naopak bylo v rozporu s jeho ekonomickými zájmy. Obvinění investovali finanční prostředky z majetku družstevní záložny do obchodních společností s ručením omezeným, resp. nadace, aniž by mohli reálně očekávat jejich návratnost a tím méně zhodnocení. Finanční transakce prováděli bez známky obezřetnosti, ačkoli jejich povinnost pečlivě zvažovat dispozice s majetkem družstva byla zesílena ještě omezeními plynoucími ze zákona č. 87/1995 Sb., který taxativně vymezuje činnosti, k nimž je družstvo oprávněno. Družstevní záložna pro podporu hospodaření svých členů provozuje převážně finanční činnosti, jimiž se rozumí přijímání vkladů a poskytování úvěrů, záruk a peněžních služeb v různých formách, a které dále poskytuje svým členům další služby pro uspokojování jejich potřeb (§ 1 odst. 3), je oprávněna vykonávat pouze činnosti stanovené tímto zákonem (§1 odst. 6), podle § 3 odst. 2 písm. f) může založit právnickou osobu za účelem podnikání, popř. majetkově se účastnit v právnické osobě za účelem podnikání, jejímiž účastníky jsou jen družstevní záložny nebo obce. Navyšování základního jmění však s ohledem na další již zmiňované okolnosti rozhodně nepředstavovalo činnost podporující hospodaření členů záložny. Jak již bylo opakovaně řečeno v tomto usnesení Nejvyššího soudu, nelze říci, že by záložna získala jako protihodnotu obchodní podíl ve vyšší hodnotě, jak se snažili prosadit všichni obvinění. Jednotlivé obchodní společnosti nevyužily navýšené finanční prostředky k tvorbě dalších majetkových hodnot, tj. tak, aby bylo možné důvodně očekávat i navýšení hodnoty jejich obchodních podílů. Podstatné je také to, že družstevní záložna měla vlastní splatné závazky, které však nehradila (nesplacený úvěr družstevní záložny ve výši 5.837.653,- Kč ke dni 30. 9. 1999 zjistila namátková kontrola Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, viz č. l. 2095), ale namísto toho použila svůj majetek k navýšení základního jmění ve svých dceřiných společnostech. Obvinění pak vykonávali funkci statutárního orgánu v těchto obchodních společnostech (jednatelé), přičemž přijaté peníze použili v naprosté většině k úhradě závazků mj. i sobě jako fyzickým osobám, nikoli tedy za účelem vytvoření zisku či jiných hodnot.

Nedostatek tzv. skutkové věty spatřoval obviněný T. L. také v nesrovnalostech v časovém vymezení skutku. Dokončení trestné činnosti podle obviněného soudy vymezily ke dni 31. 7. 1999, avšak odvolací soud v popisu skutku uvedl, že v Nadaci „Jana Ámose Komenského“ bylo navýšeno základní jmění až 15. 12. 1999. Samotná formulace této námitky však svědčí o tom, že nemá žádné opodstatnění. I obviněný připouští, že pozdější datum, tj. 15. 12. 1999 je obsaženo v popisu skutku (a to i v obžalobě založené na č. l. 3057 a násl.), tudíž není důvod se domnívat, že by snad navýšení základního jmění v nadaci nemělo být zahrnuto do téhož skutku jako ostatní protiprávní jednání. Navíc soud druhého stupně tuto nesrovnalost odstranil, když v období od 15. 12. 1998 do 31. 7. 1999 mělo být podle jeho slov o navyšování základního jmění rozhodováno a provedeno pak mělo být takovým způsobem a v konkrétním čase tj. v ty dny, jež jsou uvedeny ve výroku o vině napadeného rozsudku.

Obstát nemohla ani argumentace, jíž obviněný T. L. namítl nesprávnou interpretaci soudů ohledně pojmu „pohotové prostředky“ ve smyslu § 11 zákona č. 87/1995 Sb. a jíž dále popíral, že by záložna neměla pohotovou rezervu. Podkladem zjištění týkajícího se zákonné úpravy limitu tzv. pohotových prostředků pro družstevní záložny v době činu byl pro krajský soud znalecký posudek znalkyně Ing. Dagmar Grafové, která z předložených účetních dokladů dospěla k jednoznačnému závěru, že od července 1999 se pohotová rezerva volných prostředků pohybovala v rozmezí 5 a méně procent souhrnu všech vkladů v družstevní záložně (viz č. l. 2025 – 2026, 2032). Z „Doplnění“ tohoto znaleckého posudku však současně vyplývá, že členové záložny provedli v červenci a srpnu výběry vkladů v částce převyšující 19 mil. Kč (viz č. l. 2132), na což upozorňoval dovolatel s tím, že příslušnou pohotovou rezervu družstvo dodrželo. Obviněný však pouze využil té části znaleckého posudku (tabulky označené „Přehled výběrů členů družstva za jednotlivá období roku 1999“), v níž jsou zaznamenány pouze výběry členských vkladů. Při porovnání s tabulkou na téže straně znaleckého posudku označené „Přehled vkladů členů družstva za rok 1999“ však lze dospět k prostému vysvětlení, z jakých zdrojů mohla záložna v té době vyplácet výběry vkladů, když pohotová rezerva se pohybovala kolem pouhých 4,86 %, resp. 0,58 % na konci září 1999. Kromě pohotové rezervy totiž družstevní záložna mohla čerpat z aktuálních členských vkladů, jež od července 1999, kdy byl zjištěn pokles pohotové rezervy pod nejnižší povolenou hranici, do konce září 1999, činily přes 19 milionů Kč. Zásadní však je posudek znalkyně Ing. Dagmar Grafové, jehož závěry nemohou být v dovolacím řízení přezkoumávány a nově hodnoceny. Na č. l. 2026 znalkyně zcela jasně stanovila výši pohotové rezervy, jak citováno shora, ve výši 4,86 % k 31. 7. 1999 a 0,58 % k 30. 9. 1999, tedy v rozmezí tří měsíců, což zcela koresponduje ustanovení § 11 zákona č. 87/1995 Sb., na jehož nesprávnou interpretaci si dovolatel nedůvodně stěžoval. Jeho tvrzení je tak v rozporu se skutkovým zjištěním soudů, jež navíc korespondují i vyjádřením samotných obviněných P. Z. a T. L., která učinili dne 16. 9. 1999 v rámci ústního jednání s úředníky Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, tj. že družstvo nemá pohotovou rezervu ve smyslu § 11 zákona č. 87/1995 Sb., byť příčinu tohoto stavu spatřovali v hromadné výplatě členských vkladů (viz č. l. 541).

Ohledně dovolatelových výtek namířených proti závěrům soudů o výši škody a naplnění subjektivní stránky trestného činu Nejvyšší soud opět poukazuje na svůj právní názor vyjádřený v předcházející části tohoto rozhodnutí. Novou byla ve vztahu k formálnímu znaku škody pouze poznámka obviněného, že své vklady měli členové pojištěny a nemohla jim tedy vzniknout škoda. Z hlediska trestní odpovědnosti jde o námitku zcela irelevantní, k dokonání trestného jednání došlo naplněním zákonných znaků trestného činu a okolnost týkající se pojištění členských vkladů má vztah pouze k adheznímu řízení, tj. může ovlivnit způsob rozhodování o náhradě škody. V předmětné trestní věci však soudy neučinily žádné rozhodnutí podle § 228 ani § 229 tr. ř. a skutečnost, že jednotliví členové družstva obdrželi své vklady, resp. jejich adekvátní část odpovídající výši pojištění těchto vkladů od pojišťovny, nemohla mít žádný dopad na posuzování trestnosti činu u všech obviněných.

Z důvodů uvedených v tomto rozhodnutí tedy Nejvyšší soud dovolání obviněných P. Z., J. H. a T. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Dovolatelé ve svých obsáhlých mimořádných opravných prostředcích uplatnili námitky k jednotlivým dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) a l) tr. ř., jež bylo nutné posoudit jako nedůvodné. Nejvyšší soud s ohledem na způsob rozhodnutí o dovoláních napadený rozsudek krajského soudu ani předcházející řízení věcně nepřezkoumal z hledisek stanovených v § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. Jelikož byly splněny podmínky ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních v neveřejném zasedání.

Každý z obviněných učinil návrh na odložení, resp. přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř., popř. § 265o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu soudu prvního stupně neučinil takový návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř., Nejvyšší soud proto o odložení či přerušení výkonu rozhodnutí nerozhodoval. Nejvyšší soud pak před rozhodnutím o podaných dovoláních neshledal důvod pro odklad nebo přerušení výkonu uložených trestů a s ohledem na to, že všechna dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněná, ani tak postupovat nemohl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. října 2010

Předsedkyně senátu

JUDr. Blanka Roušalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru