Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 775/2002Usnesení NS ze dne 17.10.2002

EcliECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.775.2002.1

přidejte vlastní popisek

5 Tdo 775/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2002 o dovolání obviněného P. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 97/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku–Místku ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 4 T 2/2001, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 97/2002, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku–Místku ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 4 T 2/2001, zrušují.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušujíi další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Okresnímu soudu ve Frýdku – Místku přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněný P. H. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku–Místku ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 4 T 2/2001, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že dne 26. 3. 2001 kolem 15.30 hodin ve F.-M. na ul. P. Š., před vchodem do rodinného domku č. 2207 napadl fyzicky bývalou manželku M. H. tak, že ji udeřil francouzskou holí do lýtka levé nohy, následkem čehož upadla na zem a utrpěla zranění v podobě zhmoždění levého kolenního kloubu těžšího stupně s otokem na zevní straně pod čéškou levého kolenního kloubu s dobou léčení a pracovní neschopností do 8. 4. 2001.

Za tento trestný čin byl podle § 221 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.

Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená M. H. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. H. odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 97/2002, jako nedůvodné zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 97/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku–Místku ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 4 T 2/2001, podal obviněný P. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. H. dovolání, a to podáním ze dne 23. 7. 2002, které bylo doručeno Okresnímu soudu ve Frýdku–Místku dne 25. 7. 2002. Dovolání podal proti výroku o vině a trestu v celém rozsahu a odůvodnil je ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy namítá nesprávnost právního, resp. hmotně právního posouzení svého jednání.

Dovolatel poukazuje na rozporné výpovědi poškozené – bývalé manželky, týkající se zejména místa, kde mělo dojít k jejímu napadení ze strany obviněného. Zdůrazňuje, že u hlavního líčení byl vyslechnut znalec, který připustil oba mechanismy možného způsobu úrazu, tj. jak aktivní násilí, tak útok rukou ozbrojenou tupým nástrojem, tak i pád prostý bez vlivu druhé osoby. Za podstatné považuje dovolatel též vyjádření znalce k době léčení, když tento se výslovně vyjádřil k tomu, že doba léčení v trvání 10-ti dnů je podložena pouze subjektivními stesky poškozené. Pravděpodobnější je však doba léčení 5 - 7 dnů. Soudy pak měly podle názoru dovolatele v souladu se zásadou in dubio pro reo stanovit dobu léčení poškozené tak, že tato doba činila nejméně 5 dnů, což v souladu s judikaturou a soudní praxí nedosahuje intenzity stupně společenské nebezpečnosti z hlediska následku rozhodného pro posouzení jeho jednání jako trestného činu, ale toliko jako přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. V tomto případě by však trestní stíhání muselo být zastaveno podle § 223 odst. 1 tr. řádu s ohledem na jednoroční promlčecí lhůtu z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 97/2002, a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí s uvedením závazného právního názoru týkajícího se zejména doby léčení poškozené a stanovení tak stupně nebezpečnosti činu pro společnost.

Nejvyšší státní zástupce, kterému bylo dovolání obviněného P. H. ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. řádu doručeno, se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda tu není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání ve smyslu § 265a tr. řádu je přípustné, bylo podáno z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. řádu a včas, oprávněnou osobou a splňuje i obsahové náležitosti dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. řádu. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud přezkoumal z podnětu podaného dovolání zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející (§ 265i odst. 3, 4 tr. řádu). Uplatnění ustanovení § 265i odst. 5 tr. řádu s přihlédnutím k tomu, že v daném případě se rozhodnutí týkala pouze jedné osoby, nepřicházelo v úvahu. Po přezkoumání věci ve smyslu § 265i odst. 3, 4 tr. řádu Nejvyšší soud shledal, že dovolání je důvodné, a to z níže uvedených důvodů.

Obviněný uplatnil důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy nesprávné právní posouzení skutku s tím, že v daném případě nebyla jednoznačně a objektivně stanovena doba léčení poškozené, a proto není možno správně určit intenzitu stupně společenské nebezpečnosti z hlediska následku rozhodného pro posouzení jednání obviněného jako trestného činu či pouze jako přestupku.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst.1 tr. řádu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví. Přesvědčivě lze tento názor dovodit zejména s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. Nejvyšší soud i v případě obviněného M. H. proto vycházel ze skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu I. stupně, kde však bylo pouze popsáno zranění poškozené a doba léčení i pracovní neschopnosti byla určena jen datem jejího ukončení. Takovým způsobem popsaný skutek však neumožňuje přezkoumatelný právní závěr o povaze újmy na zdraví z hlediska právní kvalifikace trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona, neboť zde je třeba zvažovat vedle délky léčení a pracovní neschopnosti i povahu a závažnost utrpěného zranění a jeho konkrétní následky spočívající v omezení obvyklého způsobu života poškozené, jakož i skutečnou povahu a závažnost obtíží poškozené. Ze skutkové věty výroku o vině proto nelze jednoznačně dovodit, že v důsledku jednání obviněného došlo k ublížení na zdraví poškozené v takové intenzitě a rozsahu, aby se mohlo jednat o trestný čin, s ohledem na všechna shora vyjmenovaná kritéria.

Trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona, pro který byl obviněný stíhán, spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k jeho náležité činnosti. Trestní zákon ani jiný právní předpis nestanoví, co se rozumí pojmem ublížení na zdraví, proto je nezbytné na takový stav usuzovat podle individuálních okolností každého konkrétního případu s tím, že východiskem je kvalitativní a kvantitativní odchylka od stavu, který je považován za zdraví (viz č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Zdraví je stav organismu, který je podmíněn v biologickém slova smyslu dokonalou stavbou lidského těla a jeho jednotlivých orgánů, jakož i jejich harmonickou funkcí. Porušením zdraví je pak takový stav, který je charakterizován poruchou dokonalé stavby těla nebo jeho jednotlivých orgánů, nebo jejich harmonické funkce. Jde o stav z lékařského hlediska velmi rozmanitý, vyznačující se různou závažností podle toho, co je jeho příčinou a jaká je možnost nápravy. Rovněž následky porušení zdraví mohou být různé. Buď dojde k úplné nápravě (tedy ke stavu definovanému jako zdraví), nebo zůstane trvalá porucha tvaru nebo funkce orgánu různého stupně.

Nikoli každou poruchu zdraví je však možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona. Za „ublížení na zdraví“ ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zákona nelze považovat například přechodné bolesti nebo nevolnost, oděrky, nepatrné ranky, menší otoky, modřiny, hučení v uších apod. Za „ublížení na zdraví“ můžeme pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Skutečný charakter poranění je proto nutno zkoumat nejen na podkladě délky léčení či pracovní neschopnosti, ale i dalších okolností, zejména toho, jakými příznaky, bolestmi nebo obtížemi, v jaké intenzitě a po jakou dobu se poranění poškozeného projevovalo, jaké lékařské ošetření si vyžádalo. Při posuzování újmy na zdraví je třeba zvažovat i to, jaké potíže měl poškozený a zejména zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu a znaleckému posudku (srov. rozhodnutí pod č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). „Ublížením na zdraví“ bude tedy změněný stav, který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami nespavostí, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod. Patří sem také případy, kdy nemoc, kterou poškozený již měl, se zhoršila, příznaků jak co do množství, tak co do intenzity, přibylo.

„Ublížení na zdraví“ bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost, a to v tom smyslu, že vyřadí postiženého na určitou dobu z pracovního procesu. Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí však vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Pracovní neschopnost a délka léčení jsou důležitými kritérii při posuzování pojmu ublížení na zdraví, nelze je však považovat za kritéria jediná. Při posuzování uvedeného pojmu mají význam i další skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zejména zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu.

Minimální doba, po kterou musí porucha zdraví (narušení obvyklého způsobu života, pracovní neschopnost) trvat, aby bylo možno ji považovat za ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zákona, není jednoznačně stanovena. Musí však jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob denního života nebo výkon obvyklé činnosti, anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Soudní praxe i při zvažování všech dalších kriterií přesto vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého, popř. pracovní neschopnost, musí trvat nejméně sedm dní. Za „ublížení na zdraví“ se tedy pokládá porucha zdraví poškozeného, která ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti po dobu okolo sedmi dnů (srov. rozhodnutí pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Obdobně pak vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění s omezením obvyklého způsobu života trvající nejméně šest týdnů, lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zákona a ublížením na zdraví ve smyslu ustanovení § 221 odst. 1 tr. zákona, jestliže přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Naopak újma na zdraví nedosahující intenzity „ublížení na zdraví“, tj. jde-li o poruchu zdraví trvající zpravidla méně než 7 dní, může být přestupkem proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkového zákona“).

V souladu s těmito obecnými závěry se z obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného ve věci obviněného P. H. znalcem Doc. MUDr. S. L., CSc. vyplývá, že vyjma otoku a subjektivně udávané bolestivosti na zevní straně kolena nebyla zjištěna žádná zevní morfa, ve smyslu tržně zhmožděné rány, oděrky kůže či krevní podlitiny. Omezení hybnosti také zjištěno nebylo a při kontrole dne 29. 3. 2001 byl již i otok minimální. Znalec konstatoval, že doba pracovní neschopnosti je v plné kompetenci ošetřujícího lékaře a není rozhodná pro posouzení charakteru úrazu, neboť při vystavování pracovní neschopnosti musí být přihlíženo k charakteru zaměstnání a k subjektivním steskům pacienta.

Z uvedeného je patrné, že i když v posuzovaném případě mohla pracovní neschopnost poškozené trvat po dobu delší než sedm dnů, která je v soudní praxi považována za určitou hranici pro závěr o tom, že došlo k ublížení na zdraví ve výše uvedeném smyslu, sama o sobě tato skutečnost ještě neznamená, že k takovému následku skutečně došlo. Nejvyšší soud nezpochybňuje skutečnost, že obviněný způsobil stíhaným skutkem újmu na zdraví poškozené. Ze skutkové věty výroku rozsudku soudu I. stupně, ale ani z odůvodnění tohoto rozsudku však jednoznačně nevyplývá, že jde o újmu na zdraví takové intenzity a rozsahu, s ohledem na všechna shora uvedená kriteria, která jsou podle ustálené judikatury vyžadována pro ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona a jaká jsou nutná pro odlišení od obdobného přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona.

Z již citovaného písemného vyhotovení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství v této věci vypracovaného (č.l. 51 – 55 spisu) se dále podává, že „ze soudně lékařského hlediska jde o zranění středně těžké, tj. že průměrná doba léčení bude delší než 7 dní, avšak nepřekročí 6 týdnů. V tomto konkrétním případě je doba léčení v délce 10 dnů dostatečně dlouhá ke zhojení utrpěného poranění.“ Znalec pak doplnil znalecký posudek ústně u hlavního líčení konaného dne 7. 1. 2002, když do protokolu o hlavním líčení (č.l. 81 spisu) konstatoval, že „doba léčení 10 dnů je podložena pouze subjektivními stesky poškozené. Pravděpodobnější je kratší doba léčení 5 – 7 dnů“.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro závěr o existenci ublížení na zdraví jako následku trestného činu podle § 221 odst. 1 tr. zákona nestačí jen subjektivní pocit poškozeného, ale změny zdravotního stavu musí být odpovídajícím způsobem objektivizovány. Správné závěry o tom, jakou povahu má újma na zdraví, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, přičemž však závěr o charakteru a závažnosti újmy na zdraví, tedy o tom, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví nebo naopak, že k ublížení na zdraví vůbec nedošlo a tedy se o trestný čin nejedná, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a to po zhodnocení všech shora uvedených kritérií, včetně jednoznačného objasnění doby léčení či pracovní neschopnosti u poškozeného. Přitom se zásadně nelze mechanicky omezit jen na kritérium délky pracovní neschopnosti nebo dobu trvání poruchy zdraví, neboť posuzování každého případu musí být zejména komplexní a přísně individuální. Nelze tedy opomenout, případně upřednostnit některé ze shora popsaných kritérií stanovených naukou a praxí pro pojem „ublížení na zdraví“. Při právním posuzování jednání pachatele nelze vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovým útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jaké nebezpečí pro napadenou z útoku hrozilo a zejména jaké konkrétní následky spojené s omezením obvyklého způsobu života u poškozené nastaly a jak dlouho trvaly.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem a právním názorům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutková věta výroku rozsudku soudu I. stupně, a to ani ve spojení s jeho odůvodněním, neodpovídá právnímu závěru o povaze újmy na zdraví poškozené z hlediska právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona, čímž je dán dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud proto jako soud dovolací v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 4 T 2/2001, a současně zrušil i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 97/2002, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť vzhledem k podrobně popsaným okolnostem, kdy je třeba provádět i doplnění dokazování výslechem znalce Doc. MUDr. S. L., CSc., dospěl k závěru, že zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V rámci nového řízení bude zejména nutné se zabývat otázkou zda u poškozené došlo k podstatnějšímu omezení v obvyklém způsobu života, jakým způsobem a do jaké míry a jak dlouho byl poškozené objektivně znesnadněn výkon obvyklých činností. V té souvislosti bude také třeba odstranit rozpor ve vyjádření znalce Doc. MUDr. S. L., CSc. ohledně skutečné délky léčení poškozené, který v písemném znaleckém posudku uvedl, že průměrná doba léčení bude delší než 7 dní, avšak nepřekročí 6 týdnů, přičemž v tomto konkrétním případě byla doba léčení v délce 10 dnů dostatečně dlouhá ke zhojení utrpěného poranění. Naproti tomu v hlavním líčení konaném dne 7. 1. 2002 do protokolu o hlavním líčení uvedl k dotazu obhájce, že „doba léčení 10 dnů je podložena pouze subjektivními stesky poškozené. Pravděpodobnější je kratší doba léčení 5 – 7 dnů“ (č.l. 81 spisu). S tímto vyjádřením znalce ohledně této zásadní skutečnosti, tj. ohledně skutečné délky léčení zranění poškozené, které je v zásadním rozporu s písemným vyhotovením jeho znaleckého posudku, se však soudy obou stupňů žádným způsobem nevypořádaly. V této souvislosti je třeba podotknout, že z ustanovení § 109 tr. řádu vyplývá, že existují-li pochybnosti o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Pokud by ani toto nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. Za nejasný posudek je nutno v tomto ohledu chápat i posudek vnitřně rozporný a zejména takový, jehož závěry, ale i odůvodnění, jsou neurčité a není z nich zřejmé jednoznačné stanovisko znalce ke kladeným otázkám. Soud I. stupně ani soud odvolací v tomto směru však žádná opatření k odstranění rozporů ve stanovisku znalce neučinily. Z odborného hlediska tak navíc nebyl vyřešen rozpor v otázce o skutečnosti důležité pro trestní řízení, přičemž se jedná o otázku rozhodnou pro právní posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání.

Po tomto doplnění dokazování bude tedy třeba na základě všech shora vyjmenovaných kritérií posoudit, zda újma na zdraví vzniklá poškozené dosáhla takové intenzity, aby bylo možno ji kvalifikovat jako ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zákona. V případě, že nalézací soud při novém projednávání dané trestní věci dospěje k závěru, že jednání obviněného z materiálního hlediska nenaplnilo zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona, nýbrž jen odpovídajícího přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, nelze přehlédnout, že k projednávanému skutku došlo již 26. 3. 2001. Z tohoto pohledu by se musel vypořádat i s otázkou odpovědnosti obviněného za přestupek ve smyslu ustanovení § 20 přestupkového zákona. Jelikož totiž od spáchání jednání, o kterém bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím, již uplynula doba jednoho roku (§ 20 přestupkového zákona), nelze věc postoupit orgánu příslušnému rozhodovat o přestupcích. V úvahu by tedy přicházelo zproštění obžalovaného obžaloby podle § 226 písm. b). řádu (srov. rozhodnutí č. III./1964 a č. 68/1980 Sb. rozh. tr.)

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. října 2002

Předseda senátu

Doc.JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru