Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 767/2016Usnesení NS ze dne 17.08.2016

HeslaPorušení povinnosti při správě cizího majetku
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.767.2016.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 767/2016-38

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. Č ., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 3 To 324/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 146/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. Č. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 1 T 146/2014, byl obviněný M. Č. uznán vinným trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon soud prvního stupně podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu tří let, a dále podle § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výměře 50 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Rovněž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit poškozenému Zemědělskému družstvu vlastníků Medlice (dále jen „družstvo Medlice“) škodu ve výši 1 440 286,55 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. Č. odvolání. Na jeho podkladě Krajský soud v Brně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal obviněného M. Č. vinným trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že nejprve jako předseda představenstva družstva Medlice (v této funkci působil do 23. 1. 2009) a dále jako jeho zaměstnanec, ačkoli byl povinen podle § 243 odst. 8 a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, a poté byl povinen podle § 301 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, přestože věděl, že na nejméně 146,86 ha družstvem obhospodařované půdy pronajaté družstvu Medlice jeho vlastníky končí ke dni 1. 1. 2009 nájemní smlouvy, tak od podzimu 2008 vědomě investoval prostředky družstva Medlice na založení a zajištění rostlinné výroby na těchto pozemcích a i po datu 1. 1. 2009 vynakládal na obhospodařování těchto pozemků prostředky poškozeného a posléze uzavíral na tyto pozemky nové nájemní smlouvy, a to buď sám ve svůj prospěch jako fyzické osoby – zemědělského podnikatele, nebo později ve prospěch obchodní společnosti FARMA M. Č.A, s. r. o., jejímž byl jediným společníkem a jednatelem, kdy vynaložením nákladů na tyto pozemky v období nejméně do 5. 5. 2009 způsobil poškozenému družstvu Medlice škodu v celkové výši nejméně 1 440 286,55 Kč. Krajský soud v Brně uložil obviněnému tresty stejného druhu i výměry jako soud prvního stupně, tedy jednak trest odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let, peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 500 Kč spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců a učinil rovněž shodný výrok v adhezním řízení, kdy obviněnému uložil nahradit škodu poškozenému družstvu Medlice ve výši 1 440 286,55 Kč.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. Č.a dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jany Řezáčové. Tento mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

V úvodu dovolání obviněný nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, a dále obecně konstatoval, že jeho jednání spočívající v tom, že v období od podzimu 2008 do 5. 5. 2009 vynakládal jako předseda představenstva a zaměstnanec družstva Medlice finanční prostředky na zajištění rostlinné výroby na pozemcích, ve vztahu k nimž končily nájemní smlouvy, nepovažuje za protiprávní, neboť družstvu Medlice žádná škoda nevznikla a nemohl se tak dopustit trestného činu podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

Poukázal přitom na ustanovení § 676 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a dodal, že u předmětných nájemních smluv, jež byly původně uzavřeny na dobu určitou do 31. 12. 2008, došlo ze zákona k prodloužení doby nájmu o další rok, tj. až do 31. 12. 2009. Vzhledem k výše uvedenému bylo skutečným pronajímatelem pozemků i po datu 31. 12. 2008 družstvo Medlice, a to bez ohledu na skutečnost, že v roce 2009 byly uzavírány nové nájemní smlouvy mezi obviněným, resp. obchodní společností FARMA M. Č.A, s. r. o., a vlastníky pozemků, neboť tyto nájemní smlouvy nemohly ze zákona nabýt účinnosti. Proto pokud obviněný jako předseda představenstva a zaměstnanec družstva Medlice nechal i nadále předmětné pozemky „obhospodařit“ z prostředků tohoto družstva, nepostupoval nijak nezákonně, ale naopak konal s péčí řádného hospodáře.

Dále dovolatel zopakoval svou dosavadní obhajobu, že „ač byly nájemní smlouvy uzavřeny na dobu určitou do 31. 12. 2008, tak pokud by družstvo Medlice pozemky oselo, tak by i sklidilo budoucí úrodu, a k předání pozemků by došlo až k 1. 10. 2009“, přičemž na podporu svých argumentů odkázal na svědeckou výpověď J. P. Ke skutečnosti, že úrodu fakticky sklidila obchodní společnost FARMA M. Č.A, s. r. o., která rovněž v roce 2009 požádala o dotace, došlo v důsledku smlouvy o prodeji podniku ze dne 5. 5. 2009 (dovolatel nesprávně označil datum uzavření smlouvy dnem 3. 5. 2009), na základě které obchodní společnost FARMA M. Č.A, s. r. o., koupila podnik družstva Medlice. Následné zjištění, že je tato smlouva neplatná, nemá podle dovolatele žádný vliv na posouzení jeho jednání v období od podzimu 2008 do 5. 5. 2009 (obviněný opět uvedl nesprávné datum 3. 5. 2009). Rovněž nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pokud by obchodní společnost FARMA M. Č.A, s. r. o., zisk ze sklizně v roce 2009 předala družstvu Medlice, nedopustil by se obviněný trestné činnosti.

Podle názoru dovolatele je vzájemné majetkové vypořádání mezi družstvem Medlice a obchodní společností FARMA M. Č.A, s. r. o., v důsledku neplatné smlouvy o prodeji podniku ve vztahu k tomuto trestnímu řízení zcela irelevantní - jedná se o obchodní spor. Jinými slovy předmětem trestního řízení nebyla otázka platnosti či neplatnosti smlouvy o prodeji podniku, nýbrž jednání obviněného v období od podzimu 2008 do 5. 5. 2009. Vzhledem k tomu, že okolnosti uzavření této smlouvy s projednávanou trestní věcí nijak nesouvisí, nelze ji „směšovat s obhospodařením pozemků do data uzavření smlouvy o prodeji podniku.“

V závěru svého dovolání obviněný M. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu prvního i druhého stupně a věc vrátil Okresnímu soudu ve Znojmě k novému projednání a rozhodnutí. Tento mimořádný opravný prostředek byl následně doplněn podáním, jež bylo datováno ke dni 8. 2. 2016 a příslušnému soudu doručeno ve lhůtě určené k podání dovolání, a proto bylo Nejvyšším soudem zohledněno v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku (srov. § 265f odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v tomto doplnění rozšířil své dovolání o další dvě námitky. V rámci první výhrady namítl, že se Krajský soud v Brně dostatečně a zákonem vyžadovaným způsobem nevypořádal s právním posouzením skutku z hlediska zavinění. Dovolatel opakovaně poukázal na skutečnost, že pokud nechal na podzim roku 2008 „obhospodařit“ pozemky, k nimž nájemní smlouvy končily k 31. 12. 2008, vyplývalo to z obvyklé zemědělské činnosti, kdy hospodářský rok nekoresponduje s rokem kalendářním. V rámci těchto výhrad odkázal na pojem „nedokončená zemědělská výroba“, jenž zahrnuje náklady vynaložené jedním nájemcem v případě, že v průběhu hospodářského roku dojde ke změně nájemce. Tyto nároky jsou pak předmětem vzájemného vypořádání. Pokud by obviněný na podzim 2008 nezaložil zemědělskou výrobu, nebylo by následně co sklidit a nájemce půdy by také neobdržel dotace na její obhospodařování. Obviněný je tak přesvědčen, že postupoval zcela standardně, v souladu s obvyklou zemědělskou praxí a v dobré víře. V daném případě se tak podle jeho názoru jedná „o extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry, které soudy vyvodily z provedených důkazů.“

Druhou námitkou, jíž dovolatel doplnil svůj mimořádný opravný prostředek, bylo tvrzení, že při hodnocení naplnění objektivního znaku skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku soudy nesprávně hodnotily vznik a existenci škody, když vyšly toliko ze znaleckého posudku, který však určuje pouze výši případné škody, nikoli však její existenci a vznik. Pouhé konstatování, že obviněný jako předseda představenstva vynakládal prostředky družstva Medlice na založení zemědělské výroby, nemůže podle názoru dovolatele obstát, neboť obviněný veškeré náklady vynaložené od podzimu 2008 do jara 2009 hradil ze svých prostředků, nebo z prostředků obchodní společnosti FARMA M. Č.A, s. r. o., a to po sklizni v roce 2009. Vzhledem k tomu nemohlo dojít ke vzniku škody na cizím majetku. Obviněný jménem svým, popř. jménem obchodní společnosti FARMA M. Č.A, s. r. o., hradil „ze sklizně 2009 a následně i ze sklizně 2010 též další závazky družstva Medlice, neboť postupoval v souladu se smlouvou o prodeji podniku“. Proto vzhledem k tomu, že se odvolací soud důsledně nezabýval tím, v jakém rozsahu a zda vůbec byly závazky poškozeného družstva Medlice hrazeny, nemohl dospět ke spolehlivému závěru o existenci škody.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Ingrid Záhorové Nedbálkové (dále jen „státní zástupkyně“). V úvodu svého podání nejprve konstatovala, že námitky obviněného formulované v dovolání sice mají právní charakter, a je proto možné je podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu; samotné dovolání je však třeba hodnotit jako zjevně neopodstatněné. Obviněný se snažil „právní stav věci“ jednoznačně vykládat ve svůj prospěch, neboť se na jedné straně dovolával neplatnosti nájemních smluv, jež uzavíral s majiteli pozemků a které do té doby mělo v pronájmu družstvo Medlice, a na druhou stranu tvrdil, že pro právní kvalifikaci skutku nemá význam, že smlouva o prodeji podniku byla soudem označena za neplatnou.

Státní zástupkyně je přesvědčena, že závěr o platnosti či neplatnosti jednotlivých smluv nemůže mít zásadní vliv na trestní odpovědnost obviněného a na jeho trestní postih. V daném případě je důležité, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byly jednotlivé právní a s nimi související úkony učiněny. Krajský soud v Brně správně zdůraznil podstatnou okolnost, že obviněný v době uzavírání nových nájemních smluv neznal ustanovení § 676 odst. 1, 2 občanského zákoníku, tudíž nepředpokládal, že po 31. 12. 2008 dojde k automatickému prodloužení nájemních smluv mezi družstvem Medlice a vlastníky pozemků o další rok, tj. do 31. 12. 2009. Pokud by obviněný počítal s důsledky výše uvedeného ustanovení, potom by si předmětné pozemky nepronajal. Jestliže dovolatel následně družstvo Medlice „koupil“, pak ani tehdy nemohl předvídat vyslovení neplatnosti této smlouvy. Celé jednání obviněného bylo evidentně vedeno úmyslem vynakládat prostředky družstva Medlice na obhospodaření předmětných pozemků s tím, že po odkoupení družstva sklidí úrodu on sám.

Pro posouzení, zda v souvislosti s podnikáním došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, jestli posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité obchodní či jiné transakce, a dokonce ani není podstatné, zda a do jaké míry je určitý právní úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva. Trestného činu se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní předpis.

Podle názoru státní zástupkyně bylo v posuzované trestní věci jednoznačně prokázáno, že obviněný jednal úmyslně na úkor družstva Medlice s vidinou vlastního následného obohacení. Pro hodnocení jeho úmyslu nemohou být podstatné ty skutečnosti, se kterými v době páchání skutku nepočítal, neboť je neznal. Dovolatel proto svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Jak bylo již shora zmíněno, obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Předpokladem jeho naplnění je, aby konkrétní dovolací námitka směřovala proti hmotněprávnímu posouzení těch skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů na podkladě výsledků provedeného dokazování. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení může proto dojít pouze tehdy, byl-li skutek posouzen podle jiného ustanovení hmotného práva, tj. především trestního zákona, případně jiné normy upravující hmotné právo, než jaké na něj dopadalo. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného M. Č. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, případně jak je rozveden v jeho odůvodnění.

Nejvyšší soud však považuje za nezbytné upozornit na tu skutečnost, že pokud by mělo dojít k odlišnému právnímu posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by dovolací soud modifikovat zmíněné rozhodné skutkové závěry, než jaké se staly podkladem odsuzujícího rozsudku. Obviněný se totiž fakticky domáhá „přehodnocení“ výsledků dokazování a konstruuje jiný skutek, než jaký je popsán ve výroku o vině a v odůvodnění napadeného rozsudku. Za této situace by Nejvyšší soud musel odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jak již Nejvyšší soud stručně připomenul zákonné podmínky úspěšného uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takový procesní postup není v dovolacím řízení možný ani přípustný.

Je tak možné konstatovat, že obviněný M. Č. především v první části svého dovolání nesouhlasil se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, resp. zamlčuje podstatné skutečnosti, aby tak dosáhl odlišného a pro něj výhodnějšího právního posouzení skutkového stavu. V převážné části svého mimořádného opravného prostředku totiž dovolatel nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.

Výše uvedené tak bezezbytku platí u první námitky dovolatele, v rámci níž odkázal na ustanovení § 676 odst. 1, 2 občanského zákoníku a dodal, že vzhledem k zákonnému prodloužení nájemních smluv s družstvem Medlice jako nájemcem až do 31. 12. 2009 nemohl porušit svou povinnost předsedy představenstva jednat s péčí řádného hospodáře, jestliže nechal předmětné pozemky „obhospodařit“. Dovolací soud však upozorňuje na to, že dovolatel opomenul v této souvislosti zmínit soudy zjištěnou (zcela zásadní) skutečnost, že o existenci výše uvedeného ustanovení občanského zákoníku obviněný v době trestného jednání nevěděl, naopak se sám domníval, že nájemní smlouvy koncem roku 2008 končí. Na tuto skutečnost upozorňoval již odvolací soud na straně 5 svého rozsudku, přičemž současně rovněž zcela logicky konstatoval, že ve prospěch takové závěru svědčí mj. okolnost, že obviněný sám jako fyzická osoba – zemědělský podnikatel uzavíral od ledna 2009 s příslušnými vlastníky pozemků nové nájemní smlouvy. Jednotlivá smluvní ujednání by obviněný logicky nečinil, pokud by mu byl znám obsah a důsledky zmiňované zákonné úpravy, která znamenala prodloužení původního nájemního vztahu ve prospěch nájemce - družstva Medlice za situace, kdy jednotliví vlastníci půdy nepodali u soudu po skončení nájmu návrh na vyklizení nemovitosti. Koneckonců skutečnost, že dovolatel předpokládal ukončení nájmu ke dni 31. 12. 2008, vyplývá přímo z jeho výpovědi učiněné v rámci hlavního líčení dne 21. 10. 2014 (viz trestní spis na č. l. 677). Nejvyšší soud se tak zcela ztotožňuje s názorem státní zástupkyně, že s ohledem na výše uvedené se obviněný nemůže dovolávat ve svůj prospěch těch okolností, o nichž v době trestného jednání (podzim 2008 až 5. 5. 2009) neměl prokazatelně vědomost, a jejichž existence se mu stala známou až dodatečně. Proto ani skutečnost, že nájemní vztah mezi vlastníky pozemků a družstvem Medlice jako nájemcem fakticky trval i v roce 2009, nemůže vyloučit trestní odpovědnost dovolatele.

Rovněž další výhrada dovolatele směřuje výlučně proti zjištěnému skutkovému stavu věci a není tak způsobilá založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. V rámci této námitky obviněný komentoval okolnosti sklizně v roce 2009, a svůj názor o oprávněnosti nároku na takovou sklizeň opíral o existenci smlouvy o prodeji podniku uzavřené dne 5. 5. 2009 mezi Zemědělským družstvem vlastníků Medlice, družstvo, se sídlem Medlice u Znojma, č. 105, IČ 46975888 na straně prodávající a obchodní společností FARMA M. Č.A, s. r. o., se sídlem Medlice č. p. 3, IČ 28336640 jako kupujícím. Podle odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 35/16 Cm 178/2009, však nemohlo dojít k naplnění tohoto smluvního ujednání, a to pro řadu skutečností, které jejímu uzavření předcházely – např. skončení funkčního období všech členů představenstva družstva před svoláním členské schůze na termín 5. 5. 2009 a zejména proto, že byť se členská schůze konala, nedošlo v jejím průběhu k přijetí rozhodnutí o schválení smlouvy o prodeji podniku. Rovněž na podporu svých argumentů odkázal obviněný na svědeckou výpověď J. P. Vzhledem ke skutkové povaze této námitky dovolací soud již nad rámec své povinnosti uvádí, že samotné porušení povinnosti při správě cizího majetku není spatřováno ve sklizení úrody na podzim roku 2009. Jednání naplňující veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu vymezeno od podzimu 2008 do 5. 5. 2009. Tedy samotná sklizeň v roce 2009 již není zásadní ve vztahu k naplnění trestní odpovědnosti obviněného. Jinak řečeno, co je skutečně obviněnému kladeno za vinu, je jeho porušení podle zákona mu uložené povinnosti řádně opatrovat nebo spravovat majetek družstva Medlice v časovém úseku od podzimu 2008 do 5. 5. 2009, tedy do okamžiku uzavření smlouvy o prodeji podniku.

Konkrétně je toto porušení povinnosti shledáno v tom, že na podzim roku 2008, i když se obviněný (mylně) domníval, že doba trvání nájmu předmětných pozemků pro družstvo Medlice končí k poslednímu dni roku 2008, neinformoval o této skutečnosti ostatní členy představenstva, aby mohla být učiněna patřičná opatření, jež by byla v zájmu družstva Medlice (tj. minimálně dále neinvestovat do pozemků, na něž již nemělo mít uzavřeno nájemní smlouvy - srov. svědecká výpověď V. A. uvedená v trestním spisu na č. l. 704), a namísto toho již několik měsíců před uplynutím smluvené doby oslovoval některé vlastníky pozemků v úmyslu převzít sám zemědělskou výrobu na těchto pozemcích (viz svědecké výpovědi vlastníků pozemků - strana 5 rozsudku soudu prvního stupně), avšak s tím, že náklady na osiva apod. půjdou „na vrub“ družstvu Medlice, a on následně úrodu sklidí z titulu odkoupení podniku družstva Medlice, aniž by se však s družstvem Medlice jakkoli finančně vyrovnal ohledně rozsáhlých (a pro družstvo Medlice zcela zbytečných) investic. Jinak řečeno, jak správně podotkl odvolací soud na straně 5 svého rozsudku, obviněný jednal se záměrem docílit toho, aby „družstvo zaselo a on sklidil“. S tímto úmyslem jakožto statutární orgán družstva rozhodl o zainvestování do předmětných pozemků a v následných investicích pokračoval i nadále po skončení výkonu funkce předsedy představenstva (až do 5. 5. 2009), a to již v postavení zaměstnance (agronoma) družstva Medlice. Uvedeným způsobem jednal navzdory oprávněným potřebám samotného družstva, které jen stěží mohlo mít zájem na investicích do pozemků, které by při využití zákonného oprávnění jejich vlastníků, po němž by došlo k ukončení nájemního vztahu, fakticky představovaly vynaložené náklady bez možností jejich návratu či dokonce očekávaného zisku ze sklizně. Výše uvedeným jednáním porušil svou zákonnou povinnost vykonávat svou působnost předsedy představenstva s péčí řádného hospodáře, jež mu vyplývala z ustanovení § 243 odst. 8 a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a zároveň i svou zákonnou povinnost řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, tj. družstva Medlice, stanovenou v § 301 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Porušením těchto povinností způsobil obviněný družstvu Medlice škodu spočívající v nehospodárně vynaložených nákladech na osivo v období od podzimu 2008 do 5. 5. 2009. Samotný úmysl využít prostředků družstva Medlice ve svůj vlastní prospěch již pouze dokresluje následující krok obviněného, v rámci něhož následně podnik družstva Medlice již jako jeho zaměstnanec koupil jménem obchodní společnosti, v níž byl jediným společníkem, a to za cenu 1 Kč.

Nejvyšší soud naprosto souhlasí s názorem dovolatele vysloveným v jeho mimořádném opravném prostředku, že následně zjištěná skutečnost, že smlouva o prodeji podniku ze dne 5. 5. 2009 je neplatná, nemá žádný vliv na posouzení jeho jednání v období od podzimu 2008 do 5. 5. 2009, a dodává, že stejně tak tato okolnost nemůže nic změnit na prokázaném úmyslu obviněného. K otázce významu platnosti či neplatnosti právního úkonu při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin, součástí jehož objektivní stránky je určitý právní úkon, se soudní praxe vyjádřila již opakovaně. Právní názor zaujatý k této problematice měl vždy shodný základ v tom, že v rámci úvahy o trestní odpovědnosti pachatele – účastníka právního úkonu, resp. smluvní strany, je třeba vždy posuzovat smysl a obsah právního úkonu, a nikoli jeho formu a případnou platnost z pohledu norem jiného právního odvětví (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované pod č. T 575 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Jestliže je právní úkon součástí jednání či jiného znaku skutkové podstaty trestného činu, může vykazovat i formální vady, které mohou znamenat neplatnost takového úkonu z hlediska požadavků norem stojících mimo trestní právo, aniž by tato skutečnost měla vliv na trestní odpovědnost pachatele (samozřejmě při splnění všech zákonných podmínek). V této souvislosti může Nejvyšší soud poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr., podle něhož trestní odpovědnost podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, není vyloučena, je-li smlouva, kterou pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud, podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatná (rozhodnutí je použitelné i za účinnosti nové právní úpravy, tj. zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). K otázce možnosti spáchání trestného činu prostřednictvím neplatných právních úkonů srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, publikovaný pod č. 218, v sešitu 55 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

V závěru této námitky vyslovený nesouhlas obviněného s názorem soudu prvního stupně obsaženým v odůvodnění jeho rozsudku, že pokud by obchodní společnost FARMA M. Č.A, s. r. o., zisk ze sklizně v roce 2009 předala družstvu Medlice, nedopustil by se obviněný trestné činnosti, je toliko námitkou proti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že je taková výhrada v dovolacím řízení nepřípustná (viz § 265a odst. 4 tr. řádu), není Nejvyšší soud ani oprávněn se jí podrobněji zabývat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 13/2016). Navíc je nutné upozornit, že tento rozsudek byl v odvolacím řízení zrušen.

Pokud dovolatel následně namítl, že „vzájemné majetkové vypořádání“ mezi družstvem Medlice a obchodní společností FARMA M. Č.A, s. r. o., v důsledku neplatné smlouvy o prodeji podniku je ve vztahu k tomuto trestnímu řízení zcela irelevantní, nemůže Nejvyšší soud jinak než této úvaze přisvědčit. Nutno však podotknout, že ani soudy obou stupňů netvrdily opak. Jak bylo již shora konstatováno, předmětem trestního řízení nebyla otázka platnosti či neplatnosti smlouvy o prodeji podniku ze dne 5. 5. 2009, nýbrž jednání obviněného časově předcházející tomuto datu. V uvedeném smyslu je rovněž koncipován obsah tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Taková námitka obviněného očividně nereflektuje zjištěný skutkový stav vyplývající z tzv. skutkové věty výroku o vině ani následné odůvodnění napadeného rozsudku, a je tak zjevně bezpředmětná. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že naopak relevantní ve vztahu k této trestní věci by byla případná náhrada investic zcela neúčelně vynaložených družstvem Medlice jednajícím prostřednictvím obviněného jako statutárním orgánem. Dovolací soud upozorňuje, že toto následné „vyrovnání“ by však bylo třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což by mohlo mít význam toliko při rozhodování o trestu a náhradě škody (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.). Jinými slovy takové vyrovnání by nemělo vliv na naplnění objektivní stránky skutkové podstaty porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku a následný výrok o vině, ale toliko na výroky o trestu a náhradě škody. Jak však vyplývá z výpovědi likvidátora družstva Medlice V. A. (srov. trestní spis na č. l. 704), v rámci vyrovnání se s družstvem Medlice ohledně nákladů, které družstvo vynaložilo na přelomu let 2008 a 2009 na úrodu sklizenou v roce 2009, nezaplatila obchodní společnost FARMA M. Č.A, s. r. o., nic.

Dovolatel následně doplnil svůj mimořádný opravný prostředek o dvě námitky, které sice je možné formálně podřadit pod deklarovaný dovolací důvod specifikovaný v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak jejich skutečným obsahem jsou převážně skutkové výhrady, které jsou navíc zjevně neopodstatněné. V úvodu tohoto doplnění obviněný namítl, že Krajský soud v Brně se dostatečně nevypořádal s právním posouzením skutku z hlediska zavinění. Následně však jinými slovy pouze shrnul obsah předchozích námitek, jež uplatnil ve svém původním podání. Kromě toho naplněním subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, za který byl dovolatel odsouzen, se Nejvyšší soud zcela dostatečně zabýval v předchozích odstavcích tohoto usnesení, je proto možné na tuto část odůvodnění toliko odkázat. Pokud v závěru této námitky upozornil na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry soudů, z takového obecného tvrzení dovolatele především není zřejmé, jaké znaky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nejsou podepřeny příslušnými skutkovými okolnostmi tak, aby odpovídaly hmotněprávní povaze dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc zjištění tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejvyšší soud tak může pouze doplnit, že skutková zjištění učiněná soudy nejsou v žádném případě v rozporu s právním závěrem soudů obou stupňů, že jednáním obviněného došlo k porušení podle zákona mu uložené povinnosti opatrovat a spravovat majetek družstva Medlice.

Rovněž další výhrada, kterou dovolatel označil jako „nenaplnění objektivního znaku skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku“, se fakticky netýkala otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňoval skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřoval nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněný v dovolání předkládal vlastní verzi průběhu skutkového děje včetně své účasti na něm, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých svědeckých výpovědí a dalších důkazů. Výše uvedené je zcela zřejmé především v jeho tvrzení, že veškeré náklady vynaložené od podzimu 2008 do jara 2009 hradil ze svých prostředků, nebo z prostředků obchodní společnosti FARMA M. Č.A, s. r. o., a to po sklizni v roce 2009, a tímto způsobem byly hrazeny i další závazky družstva, a to konkrétně z prostředků získaných ze sklizně 2009 a i 2010. Tyto argumenty jsou však zcela v rozporu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů vyplývajícími ze svědecké výpovědi likvidátora družstva Medlice V. A. Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, ten ve své výpovědi v rámci hlavního líčení dne 26. 2. 2015 uvedl, že všechny náklady na pozemky byly v roce 2008 hrazeny nebo účtovány na vrub zemědělského družstva Medlice. Pokud se dovolatel dovolával, že náklady hradil sám, resp. prostřednictvím obchodní společnosti FARMA M. Č.A, s. r. o., s časovým odstupem po sklizni v roce 2009, i v tomto případě se jeho tvrzení odklání od zjištěné skutečnosti, že ani v roce 2009 obviněný M. Č. (resp. obchodní společnost FARMA M. Č.A, s. r. o.) nic neuhradil v rámci vyrovnání se s investicemi, jež družstvo vynaložilo na úrodu sklizenou obchodní společností FARMA M. Č.A, s. r. o. (srov. trestní spis na č. l. 704).

Nutno rovněž podotknout, že argumentace dovolatele spočívající v nesouhlasu s hodnocením vzniku a existence škody, kdy soudy podle obviněného „vyšly toliko ze znaleckého posudku, který však určuje pouze výši případné škody, nikoli její existenci a vznik“, je zcela nesprávná. Skutečnost, že v důsledku nezákonného jednání obviněného došlo na straně družstva Medlice ke vzniku škody spočívající v nehospodárném vynaložení nákladů na „obhospodaření“ pozemků, na něž - jak obviněný věděl - nemělo mít po 31. 12. 2008 uzavřeny nájemní smlouvy, byla provedeným dokazováním nade vší pochybnost prokázána (viz strana 8 rozsudku soudu prvního stupně). Její existencí se rovněž zabýval Nejvyšší soud v předchozích odstavcích tohoto usnesení a tuto výhradu tak lze považovat za zcela neopodstatněnou. Kromě toho samotná výše škody nebyla soudy vyčíslena na základě znaleckého posudku (kde byla škoda vypočtena na částku 3 484 530 Kč). Soudy při jejím výpočtu vycházely z daleko nižší částky, která sestávala z nákladů na toliko čtyři plodiny (hořčice, ječmen ozimý, ječmen jarní a pšenice ozimá), jež byly prokazatelně vysety v období od podzimu 2008 do jara 2009, a jejíž výše činní „pouze“ 1 440 286,55 Kč (srov. trestní spis na č. l. 631). Při úvaze o rozsahu škodlivého následku, který obviněný způsobil protiprávním jednáním, tak soudy významně postupovaly v jeho prospěch, ačkoli způsobená škoda, k níž došlo v příčinné souvislosti s trestným činem obviněného, byla podle znaleckého posudku daleko vyšší.

Nejvyšší soud tak může shrnout, že podané dovolání v převážné části neodpovídá zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud některá z výhrad směřovala proti hmotněprávnímu posouzení skutku, posoudil ji Nejvyšší soud jako nedůvodnou. Rozhodl proto na základě obsahu trestního spisu tak, že odmítl dovolání obviněného M. Č. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 17. 8. 2016

JUDr. Blanka Roušalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru